*znáte show Supernatural? Jestli ano, určitě milujete tuhle klasiku! A tahle verze s PATD je perfektní*

Stella

Canohtaere

Pokud si myslela, že navázat kontakt s vodou byl oříšek. Vzduch se jí zdál naprosto nemožný. Vztekala se nad tím. Nad vším. Nedokázala se uklidnit natolik, aby byla lehká a oprostila se od všech těžkostí. To bylo tak trochu potřeba, pokud se měla nějakým způsobem dotknout tohoto elementu.

Poslední dobou by se její čas dal popsat jen jako jeden velký stres. Byla unavená a cítila se neustále nesvá. Někdy se jí chtělo zvracet, bezdůvodně. Potila se a měla zimnici. Jenže tohle prý mělo být úplně normální. Podle všeho. Jenže jí to tak nepřišlo.

Už ani nepočítala, jak dlouho se neviděla s Ravenem. Netušila kde mu je konec, kolik lidí nebo bohů zabil. Tyhle myšlenky ji napadaly neustále a taky je neustále zastrkávala někam do kouta, aby s tím nemusela zaobírat už tak si připadala, jako ta největší troska.

Ani ten setsakramentský vzduch jí v ničem nepomůže.
Seděla na skalním výklenku. Nohy jí visely dolů a rytmicky s nimi kopala dopředu a dozadu. Vánek kolem ní sice provokativně pofukoval. Jenže ne jejím přičiněním. Cítila se ztracená a sama. Víc než to. Už ani Lilly ji nedokázala rozveselit. Ani Ery, který se ze všech sil snažil, tak jak už dlouho ne. Teď se vrátil její nejlepší přítel, jenže ji to v tuhle chvíli nepomáhalo. Nic.

„Hele tohle je moje místo..." zaslechla hluboký hlas. Pozvedla obočí a podívala se přes rameno. Za ní stál kluk. Chtěla se na toho dotyčného obořit. Jenže jeho výraz ji zarazil. Prvně se tvářil dost nakvašeně, když na ni shlédnul a viděl jí do obličeje. Pootevřel ústa a pak je zase zavřel. Skryl svoje emoce a nasadil uctivou masku. Ustoupil o krok a podle etikety se jí uklonil. To Stellu naštvalo snad ještě víc, než kdyby tu na ni začal křičet kvůli tomu, že mu zasedla místo. Radši by se s tím klukem hádala. Než aby se vypořádávala s touhle směšnou božskou záležitostí.

„Sakra, přestaň," vyletěla. A to doslova. Vyhrabala se na nohy. Mračila se na něj, jak nejlépe dokázala. Protočila oči, když na ni nechápavě pomrkával. Povzdechla si a prostě se rozhodla, že se ztratí.

„Počkejte, Akhasiero. Velice se vám omlouvám, za svou nezdvořilost," znovu promluvil, když kolem něj procházela. Zastavila se.

„Nech si to," utrousila. Znovu se rozešla.

„Počkejte Akhasiero..." chytil ji za ruku. Podívala se na něj.

„Ještě jednou mi tak řekni a ukážu ti jak, se ještě nikdy žádná bohyně nechovala!" Stella věděla, že se už teď se chová dost divně, ale ve svém momentálním rozpoložení neměla moc na výběr. Když si myslela, že tím toho chudáka odstraší, mýlila se. Pustil ji a usmál se. Až teď si všimla, jak hezké má rty.

„Ale jsi Stella ne?" vypadlo z něj. Kupodivu ji to pobavilo.

„Bohužel," utrousila ne moc nadšeně. Teď by byla nejraději kdokoliv jiný, jen ne sama sebou.

„Tak konečně se tebou setkávám," byl o hlavu vyšší než ona, takže musela zaklonit hlavu, aby mu viděla pořádně do obličeje. Měl šedivé oči, ale ne takovým tím fádním dojmem, ale jiskřivé a velmi přitažlivé.

„Měla bych tě znát?" optala se. Nijak zvlášť se zájmem už hledala cestičku, pryč odtud. Nechá ho tu se svým místečkem na skále.

„Jsem jen jeden v davu, to ty jsi tu hvězda. Doslova," Stelle přišlo, že z ní nějakého důvodu nemůže spustit oči, jelikož na ni neustále zíral. Až to bylo nepříjemné.

„Jméno?" dožadovala se.

„Evan. Je mi ctí," už se chtěl znovu uklonit, ale její výhružný pohled ho v tom úspěšně zastavil.

„Stella. Oficiálně," věnovala mu jeden suchý úsměv. K jejímu ohromení k ní natáhnul ruku. Pokrčila rameny a potřásla s ním. Měl velkou příjemně teplou ruku. Když k němu opět zvedla oči, usmíval se na ni. Ten úsměv byl vážně omračující. To musela uznat.

„Pokoušela ses navázat kontakt se vzduchem," vychrlil na ni, bylo to zkonstatování, ne otázka. Vyvalila oči a možná se i začervenala.

„Jak to víš?" hodně nerada se přiznávala úplně cizím klukovi, nedospělému bohovi, jak neschopná je.

„No jelikož jsem vzduchař a poznám, když v tom někdo dost plave," pronesl poněkud sebevědomě. Podezřívavě se na něj podívala.

„Ještě nejsi dospělý a už se tak naparuješ?"

„Do božského světa jsem se dostal asi v tu samou chvíli, jako ty. Proto asi vím, jaké to je," svěřil se jí. Stella se neovládal a ohromeně na něj zírala.

„Počkat, ale všichni se tu učí a žijí od dětsví, jako že ty ne?"vyzvídala, nedokázala to pochopit. Je tu někdo, koho sem taky hodili, jako ji?

„Stopař mě asi před rokem našel v sirotčinci. Moje matka prý byla člověk a otec je Bůh. Ona zemřela. Nikdo nevěděl, že já existuji. Popravdě já nevěděl, že něco podobného, jako tohle místo existuje. Když jsi sem přišla, tak nějak jsem věděl, jak se asi cítíš," vysvětloval. Stella se přistihla, že s ním začíná pomalu sympatizovat. Proboha. Jak by nemohla. Ten kluk, je ještě stále napůl člověk, jako ona. Sice pocházeli ze zjevně jinačích okruhů a to jak tady tak i na zemi. A ještě k tomu vypadal, jako takoví ti super charismatičtí týpci, co jsou všeobecně ve společnosti oblíbení.

„To je hustý. Já teda. Ještě jsem tu na nikoho podobného nenarazila. Všichni, se kterýma se stýkám jsou, ti co to tu mají v malíčku, nebo lidi... Příjemná změna. Evane," sakra. Ona s ním snad flirtuje. „Jak to, že jsem na tebe ještě nikdy nenarazila?"
„Nevšímala sis mě," odpověděl bez váhání. Říkal to vážně, ale pobavené jiskry v očích mluvily opravdu za vše.

„Dost možné. Můj život není tak moc klidný, jak bych si představovala," nesnažila se nijak zvlášť ospravedlnit. Neměla to zapotřebí. Tenhle kluk, je dost hezký na to aby na každém prstě měl tak deset holek. To že si ho nevšímá budoucí Nejvyšší, jeho ego nemuselo zas tak moc ohrozit.

„Jsi nemilosrdná. Hodíš se na roli Bohyně, víc než si myslíš," odpověděl rychle. Jako kdyby nepřemýšlel. Říkal vše, co měl na jazyku, zajímavý zvyk.

„Někdy o tom hodně pochybuju. To, že si nedokážu podmanit vzduch, jeden z mých živlů, je jeden z důvodů, proč pochybuji," ani netušila, proč tak žvatlá. Měl tak přímý pohled, který vás nutí říct i to co nechcete, nebo co byste neřekli narovinu.

„A to je ten problém. Vzduch se nedá podmanit, nemůžeš ho držet v ruce a ani ho věznit. Se všemi ostatními to nějakými způsoby jde. Se vzduchem ne. Vidím, že se o tebe otírá a chce tvou pozornost, ale ty nevíš, jak ho správně získat," když domluvil, první co jí napadlo, bylo, že on tomu prostě rozumí. Bylo jasné, že jeho živel byl vzduch. A hltala každé jeho slovo.

„Meldonovi jsem řekla, že se o vzduch chci postarat sama. Už jsem to chtěla vzdát a jít za ním. Právě jsi změnil můj záměr. Díky," usmála se na něj tak, jak to v tu chvíli nejlépe zvládla.

„Jsem rád. Takže chceš, abych ti dělal učitele?" užasle zalapala po dechu.

„Děláš si ze mě srandu. Nejsi nějak moc drzý? Ještě před chvíli ses mohl samou uctivostí přetrhnout," pozvedla jedno obočí a upírala na něj oči. Založila si ruce na hrudi a zaujala postoj pravé Bohyně.

„Ještě před chvíli mi vaše eminence vyhrožovala, že jestli s tím nepřestanu, stane se mi něco hodně špatného. Řídím se podle rad. Bohyně," on si z ní schválně utahoval. Tenhle Evan se jí začínal hodně zamlouvat.

„Vzdávám se. Ukázal bys mi teda něco z umění vzduchařů. Ještě jsem žádného neviděla. Kdo tě vlastně učí?" zeptala se. Chvíli to vypadalo, jakoby ho to překvapilo, ale rychle se vzpamatoval a nasadil svou pózu frajera. Nic neřekl a kousek od ní odstoupil. Vánek kolem nich kroužil celou dobu, ale až teď, jako by byl přímo hmatatelný. Samotnou ji to udivilo. Ale byl to neuvěřitelný pocit. Když jí vlasy začal cuchat vítr. Který postupně nabíral na síle. Najednou se přímo před ní. Tedy mezí jí a Evanem vytvořila větrná spirála. Malé tornádo. Ohromeně si prohlížela ten zatím neškodně vypadající živelný úkaz. Zvedla oči a střetla se s Evanovým pohledem. Hltal ji šedivýma očima a bažil po jakékoliv reakci od ní.

„Síla," vydechla nakonec. Se zadostiučiněním, propustil svůj živel a dál se na ni usmíval.

„Takže?" vyzvídal. Udělal ten krok zpět k ní, který před tím ustoupil. Pozvedla jedno obočí.

„Možná bys mi mohl poradit. Teď musím jít, pokud dovolíš," vlastně nikam nepospíchala, ale intuice ji nabádala, že je ten správný čas se dát na ústup.

„Jistě. Rád jsem tě konečně poznal, Stello," neustále se usmíval. Měl takový ten typický americký úsměv.
„Měj se," zahuhlala a už si to hnala z kamenitého kopce, celou dobu na sobě cítila jeho pohled, dokud nezmizela v lese. Tam až si oddechla. Přistihla se, že vlastně celou dobu zadržovala dech a srdce závodilo, jako kdyby mu šlo o život.
Udělal se jí trochu nevolno, až se musela chytit kmene nejbližšího stromu. Druhou ruku si položila na již zahojenou jizvu. Jelikož ji v ní zaškubalo, dost nepříjemně.

„Vzpamatuj se holka," promluvila sama k sobě. Pak jí začal zvonit mobil. Vytáhla ho z kapy a namáhavě se opřela o strom.

„Prosím?" ani se neobtěžovala se podívat na to, kdo to je.

„Stello?" ozval se Lillyin hlas. Stella na vteřinu zpanikařila. Sakra, volá jí sem nahoru, co když... pak se uklidnila. Lilly nemůže poznat skrze telefon, kde teď je.

„Ano, Lilly, jsem to já? Co potřebuješ?" optala se zdvořile.

„Děláš si srandu?" pobaveně se zasmála do sluchátka. „Stojím, před tvým domem. Měli jsme jít venčit Rheese , pamatuješ?" připomněla jí. Nezněla naštvaně ani otráveně, jen pobaveně. Stella sprostě zaklela.

„Ach jistě, že jsem nezapomněla. Hned jsem u tebe!" pak to zaklapla. Během cesty světlem se pravděpodobně telefonovat nedá, nezkoušela to a Lilly nebyla ta pravá, s kterou by to měla zkoušet. Hádala.
Během vteřiny se dostala do svého pokoje. V rychlosti se převlékla. Pískla. Rhees už jí škrábal na dveře. „No to víš, že jdeme! Počkej vteřinku!" houkla na ně. Otevřela mu dveře, div ji neshodil na zem.

„Pojď, krasavče," usmála se na něj. Byl tak šťastný pokaždé, když ho někdo vytáhl ven. S ... s Ravenem na to byl víc než zvyklý. Zatnula zuby. Proč ji každá proklatá vzpomínka na něj tak bolela. Byla jako postižená! Na mozek! Vyrazila směrem ke dveřím.
„To byla rychlost! Už jsem myslela, že tu strávím mládí," vyčinila jí Lilly, hned jak otevřela vchodové dveře. Omluvně se na ni zakoukala. Zacvakla vodítko za Rheesův obojek, netroufala si ho nechat jen tak běhat. Na ni ještě nebyl tak navyklý a nechtěla, aby se jí někam zatoulal. Kdežto když je s Erym, i kdyby utekl na druhou stranu NY, zase by se vrátil. A důvod byl jednoduchý. Eryho schopnosti.

„Tohle je Rhees? Proboha to je obr! Nádherný!" Lilly se k němu sklonila a nechala mu očuchat ruku, aby se trochu seznámili.

„Ale ty jsi říkala, že ho máš jen krátce že? Je z útulku?" vyptávala se Lilly, když se vydali směrem k Cetral Parku. Stella zatajila dech. Lilly nic o Ravenovi neví. Měla by jí něco říct? Postěžovat si? O Neronovi se už úspěšně dověděla. I když to tak nezamýšlela.

„Ne. Patřil mému sousedovi," řekla jen. Lilly přikývla, opět vycítila, že tohle je jedno z těch dalších zapovězených témat. Převládajících v jejím životě. Když došli do parku, posadili se na lavičku a nechali Rheese na dlouhém provazu, ale tak, že byl stále přivázaný. Lilly jí vyprávěla o své práci, když to přišlo.

Netušila, co to bylo, proč se to dělo, prostě nic! Nechápala to. Ale ten pocit, co vytryskl uvnitř jí a všude kolem, něco znamenal. Něco obrovského. V hlavě měla najednou takový zmatek, že skoro nevěděla, kde je a co dělá. Hlasitě zalapala po dechu, když ten zmatený pocit, prostoupil celou její osobu. Matně si uvědomovala, že na ni Lilly mluví, poněkud vystrašeně. Stella, ale nemohla odpovědět, potřebovala zjistit, co se děje. Tohle nemělo ni společného s její proměnou a jizvou. Mělo to o hodně rozsáhlejší dopady. Točil se s ní celý svět. A zrovna teď si byla jistá, že tomu tak doopravdy bylo.
Co to do prdele je? Co se to děje?
Panika se v ní zmítala takový způsobem, jaký ještě nezažila.

„Stello, proboha, co se děje?" vykřikla Lilly. Musela jí přiznat bod, že nezačala volat o pomoc. Protože Stella sebou škubala, skoro jako v nějakém záchvatu. Popravdě by ráda, taky věděla, co se to s ní děje. Ne, to nebyla jenom ona. Bylo to všechno. Nevěděla , jak na něco takového přišla, ale byla si tím zatraceně jistá. A pak to najednou přestalo. Jako kdyby došla, nebo došli k nějakému vytyčeném bodu, překročili ho a jeli dál. Jenže už jinačím způsobem.

Cítila změnu ve vzduchu. Zhluboka se nadechla. Stoprocentně jistá. Podívala se na Lilly, která vypadala vyděšeně a zmateně zároveň.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem tě vystrašit,"

„Vystrašit? Stello, co to bylo?" nechala stranou svoji zdrženlivost a tentokrát se rovnou zeptala na citlivé téma.

„Promiň, ale teď to nemůžu vysvětlit. Postarej se na chvíli o Rheese, prosím. Musím jít něco vyřešit," pořádně ani nevěděla, co to povídá, jediné co věděla je, že musí rychle do Canohtaere. Zvedla se, stihla si jen všimnout, že přítelkyně zmateně přikývla. Měla by se zastavit a nějak to vyžehlit, jenže její myšlenky byly už dávno pryč. Rázovala pěšinou v parku, chtěla zapadnout někam do stínu a prostě se přemístit, jenže když nějaký našla... nešlo to!

„Co to do..." začala, ale pak zavřela oči, rozhodnutá se nenechat odradit. Je jen rozhozená. Jenže ani pak to nešlo. Nedokázala najít světlo. Prostě nic, čeho by se chytila. Začala znovu panikařit. Nesnášela ten pocit. Sakra!
Rozhlédla se kolem sebe, těkala očima po okolí. Všechno bylo úplně stejné.
Nic se ani nehnulo... nic se nehnulo... Ani lísteček se nepohnul. Neviděla růst trávu, což většinou dokázala. Květiny se nechvěly. Vánek nevanul...

To byla asi ta změna!

Raven
V tu samou chvíli
NYC

„Do prdele!" zaklel tiše, když se probral z toho tranzu, nebo co to bylo. Zrovna se přenesl do jejich ulice, když ho to skolilo. Nic podobného ještě nezažil a doufal, že se to už nestane. Trvalo to snad hodinu! Zvedal se mu žaludek, před očima mu skákaly různé výjevy z minulosti, z jeho a pak Démonní a pak ty, které příjdou.

Teď cítil změnu.

Měl v plánu... vlastně něco, co by v plánu nikdy mít neměl... teď na tom nezáleželo, něco se stalo, nebo děje. Musí se vrátit na Temnou stranu. Přesunul soustředění na tu stránku své osobnosti, jenže se neobjevila kýžená reakce. Nestalo se zhola nic.
Zatnul čelisti a zkusil to znovu. Temnota, jakoby se někam vytratila. Zamračil se. Rozhlédl se kolem sebe. Popravdě netušil, co má dělat. Nechápal vůbec nic. Co se to děje? Proč nefungují jeho schopnosti. Ano, v množném čísle. Nic nešlo. Znovu se rozhlédl. Konečně uviděl rychle se pohybující, ale smyslu dávající bod.
Stella.
Vypadala rozrušeně. Skoro si ho ani nevšimla, až když byla na schodech u jejího domu, se zarazila, když jí došlo, že tu není sama. Okamžitě se otočila. Zírala na něj jak na ducha, až pakl se konečně zamračila. To očekával.

„Co tu ksakru děláš!" vyjela na něj. On mezitím překonal zbývající vzdálenost mezi nimi. Hned poznal, že pravděpodobně zažila úplně to samé, co on. Měla to vepsané ve tváři.

„Co se to stalo?" neztrácel čas úvodními řečmi o tom, co ho sem přivádí, stejnak by jí to neřekl, k něčemu takovému by se nepřiznal.

„Ty... taky jsi to cítil?" vydechla. Poznal na ni úlevu, že v tom není sama. Ale taky to, že ani on a ani ona netuší, oč tu běží. Do pekla!

„Pokud myslíš ten zasraný výmaz, tak jo! Cítil. Něco je špatně!" nedokázal kočírovat hlasitost svého hlasu. Na jednu stranu byl rád, že má něco, nad čím musí přemýšlet. Protože to aspoň nejsou její překrásné hedvábné vlasy... a nádherné inteligentní oči... zatraceně.

„Kroť se trochu. Tady nejsi na Temné Straně, abys mluvil jako dlaždič!" obořila se na něj. Byla to jen její obrana, neuniklo mu, jak ho sjela pohledem od hlavy k patě.

„Každý mluví sprostě, co vyvádíš? Teď není čas na slovíčkaření. Chci vědět, proč se nemůžu přenést a proč..."

„... nefungují naše schopnosti? To jsme dva a opravdu doufám, že nejen my dva. Já jdu domů, něco vyzvědět. Sbohem!" otočila se na podpatku. Vážně si myslela, že ho tu jen tak nechá? Pousmál se. Byl jí v patách.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?" vyjela a zastavila se. On pro změnu pokračoval. Došel po schodech ke vchodu do jejího domu. Tam až zůstal stát a čekal, až se k němu přidá.

„Na to můžeš, ale hrozně rychle zapomenout!" rázovala nakvašeně k němu.

„Otevři," vybídl ji.

„Ne," odpověděla rozhodně. Protočil oči. Rychle se pohnul a přirazil ji ke dveřím. Jen tiše vykřikla a začala se zmítat. Po slepu nahmatal její kalhotovou kapsu a vytáhl klíčky, pak se od ní odlepil. Ona se ale nenechala. Kopla ho do lýtka a už se sápala po klíčích. Odstrčil ji stranou. Bylo divné se tu jen tak bezcílně postrkovat. Byl si jist, že kdyby mohli, už by se dávno ohrožovali svými vlastními schopnostmi. Bokem ji od sebe držel v dostatečné vzdálenosti, tak aby stihl odemknout. Když se mu to podařilo, naopak se zdálo, že Stella má najednou zaječí úmysly.

„Kampak?" zahučel a popadl ji za ruku. Zatvářila se dost zklamaně, když ji zatáhl do domu. „Nechtěla jsi prve dovnitř?"

„Ne, když už tu jsi ty! Amélie z tebe bude mít infarkt!" zasyčela rozhořčeně. Setřásla ze sebe jeho dlaň a proklouzla kolem něj do chodby. Následoval ji. Šla do kuchyně. Všiml si, že na lince jsou roztahané různé potraviny, jako by se někdo chystal vařit. Ale kuchař nikde.

„Amélie?" zavolala Stella, když jí to taky došlo. Ale nikdo se neozval. Všude v domě se rozléhalo ohlušující ticho. Pak se Stella rozhodla prohledat byt. Po chvíli se vrátila s bezradným a ještě více zmateným výrazem.

„Nikde tu není," vydechla. Raven se zamračil. Takhle situace začínala být hodně podivná. Ne že by do teď už nebyla.

„Asi něco zapomněla a šla to koupit..." pokrčil rameny. Nezáleželo mu na tom. Stella zavrtěla hlavou.

„Ona taková není. Muselo se něco stát. Něco... já vážně nevím...," zamračila se a pak se sesula do křesílka. Lámala si nad tím hlavu, stejně tak on. Ale o ničem podobném nikdy neslyšel. Oba přišli o své schopnosti. Byli to jen oni dva, nebo to postihlo všechny? Jestli všechny... tak tím pádem musejí být všichni v pasti, ti co zůstali na Temné stranně nebo na Cannohtaere, nemůžou se přemístit na zem. A přesně tak ti, co jsou zaseklí tady. To zjištění s ním zamávalo, asi tak podobně, jako když měl ten záchvat, nebo jak jinak to nazvat. Zadíval se na Bohyni sedící zabořená v křesle.

„Takže jsme bez schopností... slyšela jsi o tom někdy? Že by se to někomu stalo?" zeptal se, upřela na něj, zpola nepřítomný pohled.

„Nejsem si jistá. Učila jsem se dějiny lidstva, ale o tomhle jsem se nikdy nedočetla. Vůbec to nechápu. Ale je to plošná reakce. Nefungují ani živly. Jakoby se úplně vypařily. Všiml sis toho?"

„Nestihl jsem si čehokoliv všimnout, jelikož jsem byl v tom zpropadeném tranzu a pak ses objevila ty," odpověděl po pravdě. Stella se najednou zvedla a přešla ke kuchyňskému oknu. Podívala se ven, jako by hledala jakoukoliv známku o tom, aby mohla potvrdit svoji teorii. Raven šel tedy za ní a díval se. Na první pohled se zdálo, že je vše tak jak má být. Po ulici chodili lidé a chovali se úplně normálně, ale něco na tom celém nesedělo. Démoni neměli žádné dané schopnosti, kterými mohli vnímat živelné pohyby. Nemohli se v tomhle ohledu spoléhat na svoje smysl. Tudíž ani teď na tom nebylo nic divného, že musel pátrat očima. Našel keře, které jen stály, jako by byly z kamene. Květiny ani tráva se nepohnuly, to bylo vidět pouhým okem.
Nějaká paní venčila svého psa. Ten pes... šel těsně vedle její nohy a spíš vypadal jak robot.

„To je divné..." připustil Raven tiše. Odpoutal zrak od okna. „Nevíš, co to mohlo způsobit?" zeptal se jí. Nějak tušil, že zrovna ona by mohla vědět víc. Vypadala jako studijní typ. Raven tápal, neměl nejmenší tušení.

„Já nevím. Možná," odpověděla neurčitě. Tázavě se na ni podíval. Ale odvrátila od něj hlavu. Jistě. Ještě aby se tu svěřovala Démonovi. Stella kolem něj prošla a zamířila ke knihovničce v obýváku. Bez zdlouhavého hledání vytáhla tu bichli, kterou u ní viděl nesčetněkrát. Znovu se svalila do gauče a otevřela si ji na klíně. Raven váhal, co teď má vlastně dělat. Má jen tak odejít? Nebo tu zůstat? Kam by vlastně šel? V duchu se rozčiloval a pak se přesunul k ní. Bez dovolení se posadil hned vedle ní. Cítil, jak ztuhla. Pomalu k němu otočila hlavu s jedním obočím pozvednutým.

„Co?" vyjel na ni. Už mu to začínalo lézt krkem. Koukala na něj jak na nějaký otravný hmyz.

„Co si jako myslíš, že děláš? Pozvala jsem tě snad na kafe na pokec? Jdi si po svém!" vyjela ona na oplátku.

„Dokud se vše nevrátí do normálu, tak nemám potřebu kamkoliv chodit. A teď najdi něco, co by nám vysvětlilo tuhle magořinu," rozkázal jí a sledoval, jak se v ní probouzí zloba. Moc dobře věděl, že nemá ráda, když jí někdo nakazuje, co má dělat. Vztekle stáhla rty do tenké linky. Čekal nějakou peprnou odpověď, ale ona si jen odfrkla a zabořila nos do knihy. Chvíli ji pozoroval. Ale stále se ošívala, tak toho nechal a zíral před sebe.

Zatracený den. Nevěděl, co si má myslet. Má to být nějaký zvrácený vtip, že tu zůstal zaseklý zrovna s ní? Ať se na to koukal z jakékoliv stránky, pořád to nechápal. Ani nečekal, že se to někdy stane. Seděli tam asi hodinu mlčky. Venku, už se začalo stmívat. Nemělo by to už skončit? Jenže stále nikde kolem sebe necítil, obvyklou temnou energii, která k němu od jistého času neodmyslitelně patřila.

Pak konečně zvedla hlavu od čtení. Promnula si oči. Dychtivě jí sledoval a čekal... na cokoliv.

A/N
Máme tu zlomovou kapitolu, vážení!
Copak si myslíte o Evanovi? (předem říkám, že v knize má své místo, ale jen hodně malé, jestli existuje něco víc vedlejšího než vedlejší postava... Tak to je on) :D zase žvanim:D
A je tu nějaká změna! Kdopak si tipne, co v ní vyústilo... A co bude dál? Je to trvalé? Jaké budou následky? Ahhhh nemůžu se dočkat vašich reakcí!
Jste jako moje droga! :D
Ok, zastavte me někdo!
Anyways, lova ya! ❤