* v médiích je slibovaná fotka Nerona (jen má vlastní představa) a pak je tu písnička "Iris"  v podání mé oblíbené skupiny (slyšela jsem ji na živo a nikdy mě snad neomrzí) tak si ji pusťte ke čtení*

Stella

Zmateně a skoro v panice se dívala na bílou hustou hmotu, která se jí ovíjela kolem nohou. Netušila totiž, co si má o něm myslet. Byl stejný, skoro stejný, jako předtím a přesto odcházel bojovat proti ní.
Všechno bylo vzhůru nohama.

O týden později

Stella seděla v křesílku v obýváku Amélie. Všichni kolem ní vyšilovali. Měla divný poct, že tohle už jednou zažila. Až na to, že teď se nejednalo o ni. Pohotovost nejvyšší míry. Sama pořádně netušila, o co přesně běží. Jedno však věděla.

Särde je mrtvá.

Ještě stále tomu nemohla uvěřit.

Byla zabita během střetu v Dominikánské republice. Nikdo nevěděl, který z Démonů to má na svědomí. Stella měla chuť brečet, ale držela se. Musela hrát silnou. V budoucnu se bude muset ovládat. Lepší začít s tím rovnou teď. Těkala očima z jednoho boha na druhého. Probíhala živá diskuze. Vůbec nechápala, proč probíhá zrovna tady. Ale jen napjatě poslouchala.
Dohadovali se o tom, kdo to udělal a pořád a stále dokola.

Stelle to šrotovalo v hlavě. Celou tu dobu, co se dozvěděla o smrti její mentorky starovětštiny, měla prapodivný pocit. Nějaký tušení. Snažila se přijít na to, co to znamená. Ale jejich rozčílené hlasy ji zneklidňovaly.

„Viděl ho někdo?“ zeptal se Archi. On toho vraha evidentně neviděl. Stella čekala na nějakou odpověď.

„Nikdo ho neviděl přímo,“

„Víme o něm aspoň něco?“ hlas toho Nejvyššího byl podbarvený rozrušením, ale dokonale se ovládal. Stella ho se zájmem sledovala a učila se.

„Ten bojovník, byl po všech stránkách vychytralý. S mečem to uměl přímo bravurně. Svoje schopnosti používal jen zřídkakdy. A byl neuvěřitelně rychlý. Bojoval sám za sebe,“ informoval Meldon.

Je jak utržený ze řetězu…

Tady to bylo. Stella zalapal po dechu. Rychle to zakamuflovala a rozkašlala se. Nikdo si jí nevšímal. Proboha! Vzpomněla si na kvapný odchod Nerona, když si pro něj přišel démon, aby ho odvedl. Měl jít zkrotit nějakého dalšího temného, kterým byl Raven. Jenže ten pocit, co jí tížil, byl přesně ten, který souvisel i s tímhle.

To Raven je ten bojovník.

A vrah.

Začala panikařit. Opět. Sakra, sakra.

Zhluboka se nadechla, aby se trochu uklidnila. Nebude nad tím přemýšlet. Nemá to smysl. Raven sám jí dal tak nějak jasně najevo, jak by se měla zařídit. Že on už se asi posunul dál. Musí i ona, pokud chce přežít, musí se vzchopit.

„Musíme o něm zjistit trochu víc,“ rozkázal Archi.

„A proč? Chcete se pomstít? Není to náhodou proti zákonům?“ ozvala se Stella poprvé. Nejraději by si nafackovala. Měla radši mlčet a přikyvovat.

„Ty to nechápeš. Ten démon šel přímo po ní a s jasným úmyslem ji prostě a jednoduše zabít,“ odpověděl Meldon. Nic dalšího nikdo nedodal. Mělo to být jasné, jenže ona to nechápala. Pomsta by v řadách Bohů, neměla nic dělat.  Stella už nic neřekla. Radši. Nechtěla se hádat.

Ale měla chuť se ozvat. Tohel bylo špatné. Meldon ji nutil do meditací, aby kontrolovala ducha. Tohle nebyl kontrola, ale chaos a tohle se podle ní přesně pokoušela Temná strana.

Bohové se podrobovali.

Mračila se a zírala před sebe. Zbytek schůze mlčela. Všichni pak odešli a vrátil se do Canohteare. Jediný Ery zůstal sedět vedle ní.

„Jsi v pořádku, Stello?“ zeptal se. Amélie byla v kuchyni a něco tam vařila.

„Co?“ nepřítomně se na něj zadívala. Zavrtěla hlavou. „Jsem, proč by ne?“

„Poslední dobou jsi jako vyměněná. Nemyslím tvoji zdravotní stránku. To se zase spraví, ale po psychické,“ vyzvídal. V jeho očích se odrážela jeho starost a upřímný zájem.

„Ery tímhle jsme si už prošli. Nechci žádné tvoje psychologicko-analytické expertýzy,“ povzdechla si.

„Jenže to bylo po Ravenově smrti. Už vím, že víš,“ osvětlil to trochu.

„Ach ano. Jistě. Konečně se o tom může mluvit, jelikož jsem na to přišla sama,“ pronesla sarkasticky.

„Nejsi radši? Že se ukázal? Co si o tom myslíš a jak to snášíš? Proboha, Stelo mluv se mnou,“ byl zoufalý. Jelikož čas, kdy jsme si říkali první poslední. Vše, co se nám během dne událo. Teď toho bylo tak o polovinu méně, možná ještě méně. Věděl to on a ona taky. Bylo jí to líto stejným způsobem.

„Ráda bych mluvila. Ale já se přes to přenesla. Nechci už o něm slyšet jedinou zmínku. Respektuj to prosím. Miluju tě, Ery,“ zašeptala. Rvalo jí to srdce. Strojeně přikývl a ona se zvedla. Šla do svého pokoje.

Když se tam dostala, tak se jen podívala na hodiny. Za pět minut se měla sejít s Lilly. Už po druhé od té doby, co se potkali v tom motorestu na cestách. Neuvěřitelně se těšila. A nikdo o tom nevěděl. Tušila, že na to někdo brzy přijde, ale ona s tím nemínila přestat. I kdyby to mělo znamenat cokoliv. Potřebovala něco normálního ve svém životě. A Lilly přesně tohle představovala.
Potřebovala to. Hlavně po tomhle tlaku. Další a další. Stella už byla neuvěřitelně unavená. Tak jak přijela odpočatě, teď je zase úplně mrtvá. Proto na sebe hodila něco pohodlného a připravila se k přesunu. Měla se s Lilly sejít v nákupním středisku na Maddison square. Stačilo se jen světlem přepravit do postranní uličky, tak aby to nikdo neviděl. Přetáhla si tašku s dlouhým uchem přes rameno. Pak nasadila úsměv. A doufala, že vypadá upřímně.

První schůzka s Lilly proběhla během minulého týdne. Stella jí zavolala. Lilly byla tak nadšená, jak to nedokáže nikdo v jejím okolí. Hned ji vytáhla ven a protáhla ji snad všemi možnými a nemožnými obchody. Užila si to. Nikdy nebyla na dívčích nákupech. Dokonce si něco koupila. Tu tašku, co teď měla sebou.

Sice si chvílemi přišla dost divně. Jelikož se zabývá takovými povrchními radovánky, když zbytek jejího života se utápěl ve vážných záležitostech. A možná právě tohle byl důvod, proč si to tak užívala.
Zašla dovnitř centra. Lilly na ni čekala u eskalátorů. Zuřivě na ní mávala, hned od prvního okamžiku, co ji zahlédla. Šla tedy za ní. Lilly převzala celou situaci do svých rukou, když jí vřele objala.

„Jsem tak ráda, že tě zase vidím. Proboha vypadáš zas tak unaveně. Musíme tě trochu oživit. Půjdeme na kosmetiku, co na to říkáš a pak si můžeme zajít na večeři. Dneska jsem si vzala volno. To víš, držím se příkazů mého šéfa,“ na úvod se zase pěkně rozpovídala. Stella se na ni usmála.

„Podniknem cokoliv uznáš za vhodné. Jsem celá tvoje,“ mrkla na Lilly. Ta se zasmála a pak ji táhla ke zkrašlovacímu studiu.
Tam strávily asi tři hodiny. S kompletně upraveným obočím a peelingem, teď šli do restaurace.

„Tak to byla zábava,“ řekla Stella.

„Netušila jsem, že někoho vytrhávání obočí může tak bolet,“

„Nekřičela jsem moc, že ne?“ zjišťovala se Stella zděšeně. Lilly se začala smát.

„Trošičku,“ uznala. Stella do ní šťouchla. Pak společně vyjeli do patra. Byla tam restaurace, o které Lilly básnila. A kde měli zarezervovaný stůl.  Zřízenec je odvedl k jejich stolu. Usadili se a pak si rovnou objednali. Stella se cítila dokonale. Sice se na ní Lilly několikrát podívala takovým divným pohledem. Ale Stella to chápala. Byla jí vděčná za to, že se jí na nic zbytečně nevyptává. To na tom prostě bylo to nejlepší. Lilly neměla nejmenší tušení a to o ničem
.
Bavili se všech možných věcech. Domlouvala se s ní, že s ní zajde vyvenčit Rheese. Jelikož Lilly zbožňovala zvířenu všeho druhu a to i tu děsivou, chlupatou a slizkou. Lilly byla věčně plná života a tu kolem sebe šířila. Stella se v její společnosti cítila skvěle.

Zrovna byli uprostřed debaty o její mimochodem velmi zajímavé práci, když si toho všimla.

Jeho.

Vlastně ji to mohlo trknout, když jí najednou přepadla zima. Tak jako vždy. Zvedla oči a zabloudila pohledem do změtí hlav v protější kavárně. Venku byly rozestavěné dřevěné stolečky a sedátka. A u jednoho z nich seděl osamocený Neron.

Pozvedl hrnek, s bůhví čím k ústům, když mu došlo, že už ho konečně zaregistrovala. Rychlým osobitým gestem jí pozdravil, pozvednutím obočí. To bylo vše.

Stella se na něj na oplátku zamračila. Pak jí došlo, že je tu s Lilly. V duchu sprostě zaklela. To snad ne! Odlepila od něj pohled a rozhodla se ho jednoduše ignorovat. Lilly pořád něco povídala. Stella se cítila provinile, že jí část unikla. Snažila se soustředit, ale její periferní vidění ji zrazovalo. Neron se dokonale bavil její zlobou. Zatínala čelist a pokoušela si nerozdrtit zuby.  Tohle jí dělal schválně.

Lilly to samozřejmě nemohlo uniknout. Stella viděla, jak se zakabonila a zmlkla. Pak se podívala tím samým směrem, kterým před tím i Stella. Pozvedla obočí, skoro tím stejným způsobem jako předtím Neron. Poté se naklonila ke Stelle.

„Mám dojem, že nás sleduje nějaký úchylák!“ informovala ji. Stella na ní pár vteřin mrkala a pak se rozesmála. To bylo moc. Neovládla se a musela se na něj podívat. Evidentně slyšel, na co právě její kamarádka upozornila. Tvářil se tak, jako by mu někdo právě vyťal políček. Neuvěřitelná podívaná.

„Kéž by to tak bylo,“ utrousila Stella jen tak, když se konečně uklidní. Pak se rozhodně být upřímná. Už to nezachrání.

„Popravdě je to můj nevlastní bratr. Nemáme se moc v lásce,“ tu poslední větu řekla dostatečně nahlas, aby to slyšeli v okruhu pěti kilometrů. Záměrně.

„Vážně, já měla za to, že nemáš nikoho kromě své tety Amélie?“ podivila se Lilly. Znovu se podívala ke kavárně, aby si toho „úchyláka“ prohlédla znovu. Lilly se zatvářila trochu ohromeně. Stella po něm střelila pohledem, ale to už stál u vchodu do restaurace. Stella se nebránila a nahlas zasténala. Jenže to už byl u jejich stolu a dokonce si někde ukradl židli, aby se mohl vetřít do jejich společnosti. Usmíval se od ucha k uchu. Drzoun jeden! Odvrátila od něj hlavu a pokračovala v ignorování.  Lilly jí napodobila. Netušila, jak dlouho tam sedí a mlčí. Bylo to divné, ale vtipné.

„Takže? Jak dlouho, bychom měli držet bobříka mlčení?“ ozval se konečně. Stella se na něj otočila a zpražila ho pohledem.

„Dokud neodejdeš?“ pronesla mírně sarkasticky. Našpulil na ní ústa. Vrhl jeden pohled na Lilly a pak se zase věnoval jí.

„Nebuď přece taková, to tě to ještě nepustilo? Myslel jsem, že už jsme to vyřešili,“ odporoval.

„Vyřešili? Děláš si ze mě prd… o tom se teď s tebou nemíním bavit,“ odsekla podrážděně. Vrhla jeden uklidňující pohled na Lilly. Ta si z toho nic nedělala. Zírala na Nerona, jako by do něj chtěla vykoukat díru. Když se na ní Neron otočil s tím svým charismatickým úsměvem. Lilly mu to neoplatila, ale zírala na něj dál. Jako by nad něčím přemýšlela.

„Nebuď nezdvořilá a představ mě tvé přítelkyni,“

„Nechci, aby to dopadlo jako minule, když jsem ti představila někoho z mých přátel,“ zasyčela. Neron se na ni zase otočil. Už se neusmíval. Stella pozvedla bradu. Nedokázala rozpoznat jeho záměry. Její byl jasný, dostat Lilly co nejdál to bude možné, a to od něj!

„Jsi tak zahořklá!“

„Mám své důvody,“ odsekla vztekle. Lilly po ní střelila tázavým pohledem a pak se zase soustředila na nezvaného hosta. Přimhouřila oči a pak je najednou rozšířila. Stella taky nechápala. O co tu jde? Pak Lilly pokrčila rameny a konečně promluvila.

„Na mě se nedívej. Neznám tě a evidentně nejsi žádný svatoušek. Teda kouká ti to z očí. A podle mě, Stella  se nasírá jen a vždy oprávněně,“ sladce se na něj usmála a zamávala na něj dlouhými řasami. To ho dostalo. Zírál na ni, jak  na slaboduchou. Ale nevzdával to. Vzpamatoval se.

„Sice je na mě nasraná, ale ne zas tak oprávněně…“ zarazil se a podíval se na Stellu, ta už se nadechovala. „Nech mě domluvit, dřív než začneš vyvádět…, neznáš všechna fakta. A já se nebudu omlouvat za něco, co jsem udělal pro tvé dobro,“ domluvil a odmlčel se, aby dal prostor k jejímu křiku. A ona měla chuť křičet a hádat se s ním. Vylít se na něm svůj vztek. Jenže, dřív než se jí něco takového povede, Lilly to utnula!

„Já tě znám!“ vykřikne. Stella se na ni v šoku zadívala. Neron se na ni sice taky podíval, ale nebyl ani ohromený, ani překvapený.  Stella měla co dělat, aby udržela ústa zavřená.

„Co?“ vypadlo z ní nakonec. Těkala z jednoho na druhého a všímala si každé maličkosti. Neron přikývnul. Oni se znají. No to snad není možné. Copak je Lilly, taky zapletená do jejího světa?

„Před rokem. Bylo to jen jednou. Nijak zvlášť si to nepamatuji. Ty jsi byl na nějakém muzikálovém představení na Brodwayi. Mluvili jsme spolu… myslím. Nebo jsme se jen viděli…“ mlela Lilly. Kupodivu jí docházela slova. Dost nepravděpodobné v jejím případě. Podezřívavě se zadívala na Nerona. Byla si téměř jistá, že Lilly má vymazané vzpomínky. Nějakým způsobem si ho ale nějak pamatuje.

„Co je? Copak je to nezákonné? Bylo to ještě dřív, než mi dva jsme se potkali. Než tys cokoliv tušila,“ vyvalila na něj oči. Měla chuť mu dát facku, aby se probral. Nechtěla, aby mluvil o těchto ožehavých věcech, ne před Lilly.  Přesladce se na něj zatvářila, ale v očích si ponechala chladný odstup.

„Jistě, že ne. Jen mi to přijde nesmírně zajímavé, že jste se už potkali,“

Helloooo!
Jak se máte?
Jak se vám líbila kapitola?
Co říkáte na Neronovu fotku a na jeho účast v této části?
Copak asi mají Lilly a Neron společného?
Ještě pořád si myslíte, že Raven pořád ještě není padouch?

Už se těším, až se na všechny otázky dozvíte odpověď  v dalších kapitolách!
Dekuji moc za čtení, voty i comments! Vždy mě moc potěší!
Love ya!