Ráno se Stella probudila se skvělou náladou. Poprvé se jí nezdálo o té noci v parku. Brala to jako dobré znamení. Zvedla se do sedu a rozhlédla kolem sebe.  Na vedlejší posteli byla Lilly. Ještě stále v říši snů a s blaženým úsměvem na tváři.

Ta holka byla šťastná. A ten hezký pocit z části přenášela na Stellu. I když to byla jen iluze. Stelle se to líbilo. Bylo to trochu rozdílné od hektického života dospívající bohyně. Kdyby jen Lilly věděla.

Z nějakého důvodu Lilly viděla někde ve své budoucnosti. Jako by ji tu potakala z nějakého důvodu. Ale to samé si myslela o Ravenovi. Píchlo jí u srdce. On nikdy nezaujme žádné místo v její budoucnosti. Jedině jako vroubek na jejím, ještě neopraveném meči.

Stella se pomalu soukala ven z peřin. Pomalu se jí začala vracet ta špatná nálada. Co si sakra myslela. Nemůže mít nic normálního. Zničila by to, jelikož to ona dělá. Její svět je jiný, musí si to už zapamatovat, jinak se může jít rovnou hlásit na Temnou stranu jako dobrovolník. Jelikož většinou napáchá víc škody, než čehokoliv jiného. Pojede prostě dál. Na Lilly bude vzpomínat v dobrém.

Sesbírala všude kolem sebe oblečení a v tichosti se oblékla. Chvíli přemýšlela, jesli ji nemá probudit a vymazat jí vzpomínky. Ale pak to zavrhla. Nechá ji nedotčenou vším, co s ní souvisí. Bude to tak lepší. Pátrat po ní určitě nebude.
„Měj se, Stello. Vem si moji vizitku na stole. Až budem v NY. Sejdeme se,“ zamumlala, ani neotevřela oči. Stella se lekla, jestli nemluví ze spánku. Měla chuť se smát. Ta holka je báječná. Nedokázala si tu vizitku nevzít.
„Rozhodně,“ zašeptala nazpět a pak vypadla ven.

Přesně o dva týdny později
Stella

Když si myslela, že to nebude tak hrozný, poněkud se sekla. Seděla na gauči v Améliiným obývacím pokoji a zírala do zdi naproti sobě. Nad ní stál Archibald a Meldon. Oba rozhodnuti jí rázně promluvit do duše. V některých momentech i zakřičet. Už jí z toho všeho bolela hlava.
Ne popravdě bolela jí hlava už celou věčnost. Ve skutečnosti jí, už skoro měsíc není vůbec a ani trochu dobře.  V tu chvíli ji ale její zdravotní potíže moc nezajímaly a jak vidno, ani je ne.

Deset

Už desetkrát jí Archi nazval nezodpovědnou. Z nudy si to počítala. Celou dobu, ale zůstala ticho, ani nepípla. Neodůvodnila svoje chování, neřekla kde byla, co dělala a koho cestou potkala. Kupodivu se jí ani nezeptali. Pro ně bylo hlavní, že byla pryč. A ne tady.

„Oněměla jsi snad?“ ach tady, byla první otázka. Po celou dobu, co se poprvé objevila na prahu domu, na ni jen ječeli.

„Poslední dobou mě nikdo nechce pustit ke slovu, to k tomu, proč mlčím. Zatím mi na hlavu padaly samé urážky a výčitky. Nemám k tomu, co říct,“ promluvila nakonec. Oba na ni zírali, jako by jí na hlavě vyrostly parohy. Měla nutkání si prohrábnout vlasy, aby se ujistila, že tomu tak není. Prvně si všimla Meldona, kterému zacukaly koutky, pak to vážně vypadalo, že se každou chvíli dá do smíchu. Archi byl nalomený, ale držel se. Odvrátil od Stelly zrak a radši se podíval někam do dálky, aby se ovládl.

„Dobře, tak teď už v klidu… proč ses vrátila?“ zeptal se Archi, už se na ni nedíval pro jistotu vůbec.

„Už jsem se provětrala dost, ale jestli vám tu překážím, během vteřiny, můžu být zase fuč,“

„Ne!“ vykřikl Archi, dřív než se Meldon stihl vůbec nadechnout. Teď měla co dělat ona, aby nevybuchla smíchy. Namáhavě polkla a přikývla.

„Dobře, zůstanu tu,“ přitakala tiše. Nikdo už jí nesebere těch pár dní klidu a míru. Ať se děje, co se děje. Ta cesta jí neskutečně prospěla po psychické stránce. Připadala si klidnější a vyrovnanější. Jen její zdraví poněkud utrpělo, jen nevěděla, až tak proč. Jedla, spala. Brala energii. Pokoušela se meditovat. Což jí mimochodem, ještě stále nejde. A ještě k tomu tady byla Lilly. Ještě stále nebyl rozhodnutá, jestli se jí ozve nebo ne. Vlastně ani neví, jestli je ve městě. Ale zkusit by to mohla, moc ráda, by ji zase viděla. Proboha. Měla by se přestat poutat k lidem. Už k nim přece nepatří, ne?

„Dobře, takže teď chci, aby sis odpočinula. Tvoje proměna už se blíží, Stello. Bylo by špatné, kdybys nebyla nikde poblíž, kdyby se to stalo,“ řekl najednou Archi. Což upoutalo její pozornost. Podívala se na něj.

„No jistě. Tak proto mi je pořád tak na nic. A nic nepomáhá, ani kdybych ležela v posteli den. Jak dlouho to ještě bude trvat?“ a co bude následovat potom? Měla na jazyku, ale na to bylo brzy, nechtěla to vědět. Asi.

„Nějaký čas ještě ano,“ ujistil ji.

„A to je vše? Ani se mě na nic nezeptáte? Žádný výslech nebude,“ s tím by rozhodně počítala. A nelhala by.

„To je tvoje věc, nám záleží na tom, že jsi živá a zdravá,“ pronesl Archi tiše. Pak kývl na Meldona a vypařil se. Podívala se na Meldona s otazníkem v očích.

„No moc na mě nekoukej. Kdybych ho já neuklidnil, přitáhl by tě domů a to hned půl hodiny po tom, co ses vytratila z domu,“ informoval Stellu vypočítavě. Ale byla mu vděčná. Jak tak kouká, Mledon její myšlení chápe, lépe než kdokoliv jiný.

„Jen jedna otázka, nestalo se ti nic? Nic nebezpečného?“ zajímal se.

„Nic. Přísahám, že jsem celou dobu jen jela za nosem a užívala si to,“ v podstatě to byla pravda. Jediný první den s Neronem, by se dal možná považovat za nebezpečný. Ale to Meldon nemusel vědět. Pravděpodobně to vytušil. Jen protočil oči.

„Než jsem odjela, viděla jsem Ravena,“ řekla na rovinu. Moc dobře věděla, že všichni kolem ní vědí, kde je mu konec. Meldon byl od ní odvrácený, nepodíval se na ni, ani ho to neudivilo.

„Nic mi k tomu neřeknete?“ zeptala se sladce. Tohle vážně milovala. Vždy mají plnou pusu keců a pak najednou oněmí. Jaktože jí se to stávalo tak často. Asi proto, že se nebojí se ozvat.

„Nečekali jsme, že se to stane tak brzy,“ vypadlo z něj. Stella se na něj zamračila.

„Jednou se to stát mělo. A vy byste mě nechali čekat, dokud na sebe nenarazíme třeba v nějaký bitvě? To je dost ubohé. Neuvážené. Mě to stejnak docházelo…“ rozhodila rukama ve vzduchu.

„Je mi to líto,“

„Tohle slýchám dost často. Už mě to unavuje. Vážně jsem unavená, jdu do postele, pokud to nebude vadit,“ zvedla ze svého místa. A prošla kolem svého mentora.

„Stello, doufám, že ti ale došly důsledky toho, co se stalo. Pan Beuchamp už není člověk, je to náš…“ zmlknul, když se Stella zastavila a znovu se na něj otočila.

„Ve všem mám víc než jasno…“ pronesla chladně. Pak opustila pokoj. Nechtěla s ním mluvit takto. Většinou stál na její straně. Ale nemohla si pomoci, věděla totiž, že co se bude týkat Ravena, nikdy nebude schopná uvažovat racionálně. Proto se bála, že v budoucnu by to mohl být dost velký problém.

Raven
Noc

Dusil se!
Už ani nevěděl, jak dlouho tu je a jediné co věděl, že musí prostě vypadnout. Aspoň na chvíli. Podíval se z výklenku ven. Nikdo ho postrádat nebude. Zhluboka se nadechl a ztratil se v mlze. Ani nevěděl, kam přesně má namířeno, nechal to na svém podvědomí. Trochu ho udivilo, že stojí na schodech do domu, jeho matky. Bleskově se otočil a podíval se nahoru přes ulici. Viděl v nich světlo, ale jen z lampičky. Byly zatažené závěsy. Cítil tam přítomnost Bohyně. Ale to ani nemusel. Stellu by poznal i v milionovém davu.

Ale tohle byla jeho schopnost, rozeznat bohy od lidí. Doprovází to takový divný pocit. Popravdě teď by se měl připravovat na cestu do Dominikánské Republiky.  Kvůli bitvě. Prý už je dostatečně způsobilý. To řekl Neron. Asi před dvěma týdny. Vzpomněl si, jak vyšiloval. Oba dva vyšilovali. Neron ho zastavil, když zrovna usekával jednomu démonovi hlavu. Do teď nemá nejmenší ponětí, co ho to popadlo. A doteď se z toho nevzpamatoval.

Zatnul čelisti a dřepnul si na schod. Mračil se do tmy.
Připadal si jako schizofrenik. Nelíbilo se mu, jak rozpolceně se cítil. Bylo to na nic.

Pak najednou ucítil teplo, co se mu rozlévalo v břiše. Zvedl pohled. Už to znal. A to se mu to v tomhle provedení povedlo teprve podruhé. Ztuhnul při pohledu na osobu, která stála naproti na schodech. Zvažoval svoje možnosti. Vypařit se nebo zůstat a čelit jí? Měl by jí rázně vysvětlit, že on už je někdo jiný. Protože to ještě nepochopila a popravdě ještě ani on. Možná když to řekne nahlas. Tak mu to dojde.

Ten pocit. Přesně takový mají všichni Temní démoni, když je někde poblíž Bůh. Nebo i nedospělý Bůh, to je jedno. Zvlášť i proto se neměli moc v lásce. Nikomu se ten pocit nelíbil. Ravenovi na tom nezáleželo. On ten pocit se Stellou měl po celou dobu, co se spolu vídali.
Stella udělala několik kroků směrem k němu, čekala na jeho reakci a pak k němu jednoduše došla. Byla zabalená jen v županu. Není se čemu divit, pravděpodobně ho vycítila, na spánek zapomněla a šla za ním. To není dobré. Zavrtěl hlavou. Ale nedokázal od ní odtrhnout oči. Přišla mu jiná.

Vypadal unaveně. Vážně. Měla tmavé stíny pod očima a poněkud strhané rysy. Zamračil se ještě o něco víc. Přesto stále vypadala nádherně. Když došla až k němu. Zvedl se.

„Neměl bych tu být,“ vypadlo z něj. Ale stále se neměl k ničemu a už vůbec ne k odchodu.

„Ale jsi tu,“ vydechla. Zíral na její vlasy, které se cuchaly v jemném vánku. Proboha!

„Opravdu jsem nečekala, že se tu objevíš,“ dodala.

„Nepřišel jsem za tebou,“ odsekl. Její reakce na takovou drzost, bylo jen pousmání. Nic si z toho nedělala. Jistě ne! Už si zvykla.

„Nevztekej se hned,“ odkázala ho do jasných mezí. Dívala se na něj svým pronikavým pohledem. Neuhýbal, ale čelil mu s chladným odstupem.

„Jdu,“ oznámil jí. Možná by to udělal, ale její hlas jí zastavil.

„Nechoď,“ zašeptala. Tak tiše, že by ji nikdo kromě něj nemohl slyšet. Ještě k tomu vystoupila o schod výše k němu a chytila ho. Ta opovážlivost ho omráčila.

„Ničemu nepomáhám, tím, že tu jsem,“ zamumlal. Jeho démonská půlka se vzpouzela, ale on ji ignoroval.

„Mě ano. Můžu ti pomoct,“ její slova se mu do mozku dostávala jen těžko v tuhle chvíli. Ale když ano, setřásl ze sebe její ruku a teplo vycházející z ní.

„Nikdo už mi nepomůže. Už je to nezvratitelné, Stello.  O žádnou pomoc nestojím, a už vůbec ne o tu tvou,“ utrhl se na ni. Věděl, že stále žije při tom, že Raven je stále tím samým člověkem, při tom už není vůbec člověkem. Postřehl v jejím pohledu záblesk zoufalosti, ale rychle se ovládla.

Raven se cítil, asi tak stejně zoufale jako ona. Musel od ní odvrátit hlavu, aby to neviděla. Nebyl tak úplně v pořádku. Ještě se nedokázal zcela vzpamatovat. Možná by bylo lepší, kdyby zemřel, kdyby ho Neron opravdu zabil. Než žít tenhle život. Tohle se mu honilo hlavou skoro pořád.

Nikdy by ho nenapadlo, že skončí takhle. I když to zase ano, ale ne že až zas tak špatně. Problém byl, že by neměl cítit nic, kdežto cítil, tolik věcí najednou, což ho mátlo, takovým způsobem, že si chtěl vytrhat vlasy.  Nejhorší byl ten pocit zavázanosti, za záchranu života. Tak tomu říkají. Všichni démoni jsou jak zhypnotizovaní, když se jedná o tuhle záležitost.
Nenáviděl tu stránku.
Tu která ho nutila myslet i jinými směry, než těmi, kterými byl zvyklý. Těmi zvrhlými a krvelačnými. Dokonce i teď ho ubíjely všemožné představy. Stella by měla být zajata. Pro potřeby Nornotura. Podíval se zpět na ni.
To stačilo na to, aby zase přestal myslet. Byla jako tlumič. Uvědomil si. Neubránil se, aby ji nehltal pohledem. Otevírala jeho srdce tomu, co cítil celou dobu, i když mu vymazala vzpomínky. Cítil to samé a to ho neskutečné mátlo. Nic si v těch chvílích, kdy ji vídal ve škole, nepamatoval. Měl vždy chuť s ní mluvit a dobírat si ji. Jenže ona ho naprosto okatě ignorovala. Mluvil s ní až tu noc v parku. Až zpětně si pak uvědomoval, že mohl některým věcem zabránit. Například nehrát si před Temnými na hrdinu. Když stejnak neměl sebemenší šanci.

„Všechno jde…“ pravděpodobně měla připravenou nějakou promluvu.

„Možná. Ty se umíš přece zařídit skvěle podle sebe,“ utnul to kousavě. Shlížel na ni ze své výšky. Pozvedla obočí. Nechápala.

„O čem to mluvíš?“

„Nevymazala jsi mi snad vzpomínky? Nemyslela, sis že je to pro moje bezpečí?“ osvětlil jí to.

„Ano! A taky že bylo. Udělala jsem to, abych tě ochránila!“ ospravedlňovala se horlivě. V očích jí zažehl oheň. To miloval. Možná na ni byl naštvaný z počátku, kdy se probral a všechno se k němu vracelo, jako lavina. Teď už rozhodně ne. Nechal ji ale při tom.

„Neměla jsi na něco takového právo!“ osočil se na ni. Úplně to přešla.

„Proč tu jsi?“ vyjela na něj. Taky už byla vzteky bez sebe. Užíval si to. Jenže neměl tušení, co na to odpovědět.

„Kvůli tobě rozhodně ne, krásko,“ rozhodl se to vzít svým starým způsobem. Povýšeně se na ní ušklíbl.

„Nech si laskavě tu krásku. Myslím to vážně, co tu chceš? Všude o tebe zakopávám,“ mračila se na něj.

„Nikdo tě nenutil jít sem za mnou,“ pokrčil rameny.  Dostal ji, pootevřela ústa v popudu na něj vyjet, ale nedocházela jí správná slova.

„Ty arogantní osle!“ vykřikla pobouřeně. Kupodivu ho tohle nařčení dokonale pobavilo. Na všechno zapomněl. Zíral, jak jí zrudla líčka a očí se jí lesknou. Prostě se neovládl a začala se smát.

„Co ti na tom přijde vtipnýho? Proboha ty jsi nenapravitelný!“ už to neříkala navztekaně, ale se smíchem v hlase. Pak se ovládl a nasadil svou masku lhostejnosti. Přesto se stále cítil rozverně.

„Máš pravdu, tohle je nepřípustné. Už se to nebude opakovat,“ pronesl chladně. Znovu úplně přehlížela jeho slova.

„Nenávidíš mě hodně za to, co jsem ti udělala?“ zeptala se náhle. Řekla to tak přiškrceným hlasem, skoro jako by se dusila. Vinou? Nechápavě si ji prohlížel. Kromě toho vymazání neudělala nic, pokud si dobře pamatuje.

„Ach nedělej, že nevíš. To já jsem tě do toho všeho zatáhla. Snažila jsem se tě udržet od mého světa, jenže to prostě nešlo. Pořád ses vracel a pokaždé jsi věděl víc a víc,“ bezradně pohodila rukama. V tuhle chvíli opravdu vypadala dost kajícně. Pozvednul obočí. Z téhle stránky nad tím ještě nikdy nepřemýšlel, popravdě ho to ještě ani nenapadlo. Neklamný důkaz toho, že její přičinění v tomhle nemá moc velký význam. Je to jeho problém. On ji pronásledoval, tahal z ní rozumy, všemi možnými a nemožnými způsoby. Dokonce se snížil k fyzickému vydírání. Které si doteď pamatuje dost živě. Ale nestyděl se za to ani vteřinu.

„To je absurdní a ty to víš, Stello. I kdybych tě třeba ani neznal. Skončil bych tak. Že ano…“ naklonil se k ní, aby jí viděl do očí. Přemýšlela. Pak jí to došlo. Jistě, že bych tak skončil. Ona by s tím nic nenadělala. „Jsem jen další na seznamu,“ pokrčil rameny.

„Nemělo by to tak být…“ zaprotestovala chabě.

„Vždy jsem věděl, že mě v životě nečeká nic dobrého. Teď to mám.  Tudíž je všechno ta jak má být. Tvoje vina na tom nic nezmění. Takže s tím laskavě přestaň.  Prostě se teď musíme zařídit podle toho. Respektuj to a nedělej si naděje, že bych se já mohl změnit. Protože ne,“  zatvrzel se jí zadíval do očí. Musí si to uvědomit. Opakoval si v hlavě. Váhavě se k ní naklonil. Díval se, jak se jí rozšířily zorničky. Sešlápl další schod a pak prošel těsně vedle ní. Otřel se o ní rukou. Ten elektrický šok cítili oba. Otočil se na ni, když byl dole.

„Patřím temnotě,“ zachraptěl a pak se ztratil v mlze.

Zdravím Bohyně! :D

Tak, co vy na to?
Za jakým účelem se tam asi Lilly ještě objeví?
Co si myslíte o dalším setkání Bohyně a Démona?
Myslíte, že je Raven už úplně "bad guy"?
Jste taky tak nadšení jako já? (je to vůbec normální, že já jsem?) :D
Právě jsem si uvědomila, že jsem nikde nepřidala mou představu Nerona! Chcete ho vidět? Jestli ano, dám jí sem při další kapitole! :)
Ok, love ya! Děkuji za votes a comments! Vždy mi zvednou náladu! :)