*v mediich je fotka divky, ktera se objevi v této kapitole a bude pak velmi důležita*

Podél lesa bylo hodně míst, kde složit hlavu. Tak po chvíli zastavila. Motorest a Motel v jednom. Místo se jmenovalo Zlatá rybka a bylo to kousek od Lexingtonu. Pozvedla obočí. Vzala si svůj batoh a vystoupila ven z auta. Zjistila, že ten motorkář se rozhodl stejně jako ona. Krásná černá motorka stála na parkovacím místě, hned vedle ní.

Už hlady šilhala, tak prvně zašla na nějaké jídlo a až pak se ubytovala. Nemínila jít hned spát. Jen si dala své věci do malého pokoje a pak šla zase ven. Už byla tma. Ale všimla si, že za budovou je nejen pěšinka vedoucí do lesa, ale také bazén. Rozhodla se, že dnes to bude jen posed u něj. Lidí tu moc nebylo. Nějaký pár se tiše hádal na vzdáleném koci na lehátkách. Pak tu byla starší paní čtoucí knihu, sedící u stolu. A pak ona. Sedla si na kraj bazénu a ponořila si jen nohy do vody.

Pak to přišlo. Přejel jí mráz po zádech, až se jí zježily vlasy na hlavě. A už dávno věděla, co tahle reakce předznamenává. Jen ztuhla, ale nerozhlédla se. Nedávala na sobě nic znát, ale byla připravená. Na cokoliv a na kohokoliv.

Trvalo to jen jeden úder srdce. V jejím zorném poli, přímo naproti ní přes bazén se objevil... motorkář? Další vteřina než jí došlo, že to není zatracený motorkář, ale Neron.

Vztek v ní vzplanul tak snadno, až se toho sama lekla. Ale uklidnila se. Očkem mrkla po ostatních lidech. Byli zabráni do sebe. Neron zíral přímo na ni a věděla to i přesto, že měl na nosu nasazené sluneční brýle. Jako by mu v té tmě byly hodně platné. Poznamenala v hlavě, jen tak mimochodem. Jen matně si vzpomněla na to, jak skvěle si to vymyslela, až ho uvidí. Teď měla na mysli jen slepou pomstu. Zatnula čelisti, aby nezačala vrčet. Ruce spustila dolů, chytila se hran bazénů, až jí zapraskalo v kloubech.

Neron si mezi tím sundal brýle a zastrčil je do vnitřní kapsy své kožené bundy. Sice v tuhle chvíli vypadal víc než lidsky. Ji už ale neobalamutil. Co tu ksakru dělá? A proč je v tom směšném převleku, jako by sem nemohl z Temné strany zaskočit během jediné vteřiny? A jak to, že ji pokaždé najde tak snadno?

Neusmíval se. Všimla si. Upíral na ni své zelenkavé oči. Shrnul si hnědé vlasy z čela. Byl naprosto vážný, což jí na vteřinu trochu vykolejilo. Konečně se dal do pohybu. Cestou k ní si ještě sundávala motorkářské rukavice. Když už v převleku, tak pořádně?
Ach a co ji to zajímá. Zabije ho! Odpoutala od něho pohled a dívala se před sebe. Když se objevil vedle ní, čekal na její reakci, ani se nehnula. Tak si k ní dřepl.

„Už ses rozhodla, co se mnou uděláš?" neříkal to sarkasticky, nýbrž se zájmem. Jeho kajícnost, nebo jak by se to dalo nazývat, ji ani při nejmenším nedojímala.

„Já už v tom mám jasno hodně dlouho. Nemusím se rozhodovat," zavrčela. Odmítala se na něj znovu podívat. Bála se, že by ztratila nervy a v tom případě netušila, čeho by byla opravdu schopná.

„Víš stejně tak jako já, že bys mě nedokázala zabít," informoval ji. Frustrovaně vydechla. Tohle měl být přece odpočinkový výlet. Ale co si to namlouvá, jela právě i díky tomu, jelikož tušila, že ji najde. Hned, jak se ukáže, on už bude vědět kde ji hledat.

„Zato tobě, tenhle pojem nedělá žádný problém přetvořit v akci," odsekla nakvašeně.

„Nikdy jsem netvrdil, že ne. Znáš mou minulost, proč sis o mě udělala takový obrázek?" Neron měl bohužel tu schopnost, pokládat přesně ty pravé otázky. Což v některých případech bylo dost nepříjemné, jelikož na ně nikdy neuměla odpovědět.

„Protože jsem blbá?" zněla nakonec její odpověď.

„Ne, jsi jenom moc důvěřivá. Věříš, že i v těch největších bídácích, se nachází dobro. Ale v mém případě to tak není, Stello. Nezraňuj sama sebe tím, že se to dozvíš v těch bolestivých chvílích. Jsi ještě moc jako člověk a bude trvat dlouho, než ti tohle všechno dojde. Pokud jde o Ravena, měla by ses začít učit hodně rychle,"

Netušila, jestli si ten proslov připravoval dlouho před tím, nebo to teď prostě jen tak řekl. Každopádně ji tak donutil se na něj podívat. Měl pravdu, zase. Viděla v něm dobro a to například i teď. Teď, když ho měla bezmezně nenávidět, jak si neustále opakovala. Jenže Neron vypadal tak... upřímně!

„Proč...proč bych se měla učit rychle?" těžce se jí polykalo. Odvrátila se od jeho pohledu, znovu.

„Už ses s ním setkala ne? Je teď Temný Démon a už nikdy nebude jako dřív. Nepřiživuj v sobě naději. Pro tvoje dobro," snažil se hrát na ni dobráka. To ji už začínalo rozčilovat. Konečně se začala dostavovat ta reakce, o které by očekávala, že se objeví hned, jak se na něj podívá. Rozzuřeně se na něj obrátila.

„Pro moje dobro? Co ty tak o tom můžeš vědět? Nepamatuji si, že bys mi před tím, než si nabodl Ravena na meč, říkal něco o dobru. UŠETŘI MNĚ TĚCH ŽVÁSTŮ. Nikdy ti to neodpustím. To si pamatuj!" Stella zvedla poněkud hlasitost svého hlasu. Lidé se po ní otočili, ale jen ze zvědavosti. Hned se však vrátili ke svým záležitostem.

„Nerozčiluj se, ale já to udělal pro tebe a i pro něj. Jednou přijdeš na to proč. Po tvém odpuštění netoužím. Vím, že jsem udělal správnou věc," všechno, co říká, myslel vážně, bylo to v tónu jeho hlasu. Nemohla tomu uvěřit, jak jí tohle může vůbec říkat.

„Co tu chceš? Netoužím poslouchat tvé řeči. Jestli jsi mě zase přišel zatáhnout na Temnou stranu. Rovnou ti říkám, že nikam nejdu," měla jsem asi tak pěti procentní šanci z toho vyváznout, ale ona by se jen tak nedala. Bojovala by do posledního dechu.

„Jsem tu jen, abych ti tohle řekl. Pojedu dál," zvedl se podřepu. Překvapeně na něj zamžikala. Neovládla se a čuměla na něj s otevřenou pusou. Vytáhla nohy z vody a vyskočila nahoru.
„Proč se projíždíš na motorce a po státech? Na Temné straně, nemáte povolené jízdy?" neodolala, aby se na to nezeptala.

„Rád jezdím a na zemi je to jediná příležitost. Buď opatrná při svém cestování," konečně se na ni zase usmál. Tohle bylo tak netypické. Co to s ním do háje je? A co je s ní?

„Jaktože víš vždy, kde jsem? Jak mě dokážeš najít?" vyzvídala dál. Třebaže vztek v ní stále přebýval, její přirozená zvědavost to nenechala jen tak být.

„Jsi moje sestra, vždy vím, kde jsi," podal jí dost neinformativní odpověď. Nadechovala se k dalšímu vyzvídání, ale znovu ji přepadl chorobně známý pocit. Zamrazilo ji a ke všemu se všude kolem povalovala mlha. Tázavě se podíval na Nerona. Zamračeně se díval do tmy mezi stromy. Beze slova se otočil na podpatku a šel tím směrem. Stella neváhala a šla za ním. Musela se přizpůsobit té tmě, skoro nic neviděla. Musela se držet těsně za Neronem. Dokud nezastavil a ona do něj nenarazila. Zamumlala svoje, promiň a vykoukla zpoza jeho zad. Před ním stál nějaký démon. Zvědavě si ho prohlédla. Nikdo by nic nepoznal. Člověk by si myslel, že je to prostě jen člověk. Až na to, že na sobě měl černé brnění. Jako by se chystal na středověké klání. Měl kamenný výraz, který trochu zakolísal, když si všiml její osoby. Pozvedl na zlomek vteřiny obočí.

„Co je? Říkal jsem, ať mě nikdo dneska neruší!" Neronův hlas se teď úplně změnil. Nabral výhružný tón, tak že ho skoro ani nepoznávala. Ztuhle čekala, co mu démon řekne.

„Byl jste povolán na Temnou stranu, pane," řekl jen. Ten chlap byl úplně mimo. Nervózně těkal pohledem ze mě na Nerona. Zjevně nechápajíc.

„Ale proč? Sakra. Copak nejste schopní to tam udržet aspoň jeden den?" zahřměl Neron. Copak? Že by problémy v ráji?

„O to nejde, Vaše Veličenstvo," Temný démon se nějak ne a ne vymáčknout. Neron se třásl, ztrácel trpělivost. A po pravdě ani se mu nedivila. Ten naproti byl jako malé dítě, které něco provedlo a nechce s tím vyjít na světlo.

„Mluv!"

Démon odpoutal zrak od Stelly, rozhodnutý už konečně promluvit jasně.
„Ehm... ten nový. Beuchamp dnes přišel na cvičiště a už je tam od rána. Od té doby nasekal takovou paseku. Všichni, se kterými se pustil do boje jsou vážně poranění. Je jak utržený ze řetězu..." Temný démon očekával Neronův výbuch. Stelle vteřinu trvalo, než jí došlo, o čem to mluví a proč se tak zdráhal cokoliv říct. Mluvil o Ravenovi. Napětí v Neronovi nepovolilo. Otočil se na ni. Zamračeně si ji prohlížel.

„Musím jít," řekl zlověstně. Vůbec se jí to nelíbilo.

„O čem to sakra mluvil, co to má znamenat?" dožadovala se odpovědi. Jenže Neron se rozhodl ji ignorovat.

„Brzo na viděnou," řekl jen, přešel k Temnému a společně se vypařili. Stella vydechla a pak sprostě zaklela.

„K čertu s tebou Nerone! A s celou tou vaší skvadrou!" aby dala průchod svému vzteku, sehnula se k zemi a vzala kámen. Hodila ho někam do tmy před sebou. Pak se otočila a šla zpět k motelu.

Další den
Na cestě

Zrovna se nacházela někde mezi Kingsportem a Johnson City. Cítila na sobě únavu z věčného soustředění na silnici a taky na to, aby se její myšlenky neubíraly špatným směrem. A to bylo víc než vyčerpávající. Už byla na cestě čtyři dny. Znovu si vzpomněla na ten nešťastný den v motelu U zlaté rybky. Znovu se mračila.

Když přišla to ráno na parkoviště, motorka byla pryč. Měla v plánu mu ji štípnout, nebo aspoň nějak vážně poškodit. Zhatil její plány a to jí zhoršilo už tak špatnou náladu.
Měla ale dojem, že její nálada byla špatná hned z několika různých důvodů a ani jeden nechtěla v hlavě rozebírat. Ale nevyhnula se tomu. Kvůli Ravenovi, o kterém byla ten večer řeč ... utržený ze řetězu...

Copak tohle asi znamená? No co asi, že je prostě nezvladatelný! To je zjevné. Ale nemohla si pomoci, chtěla vědět všechny podrobnosti, přesto že by zas až tak zvědavá být neměla.

Přistihla se při tom, že už přemýšlela nad tím, jak se vlastně dostat na Temnou stranu? Jako špionce, by se jí to podařit mohlo. Ne všichni jí znají. Až na to, že nemá nejmenší ponětí, jak to tam vypadá, stejně tak jako Temní neví, jak to vypadá u Bohů. Jediný, kdo tam byl, je Neron. Popravdě ten kromě kobky a kousku lesa neviděla zhola nic. Jak to asi vypadá tam u nich?
A to bylo přesně to, na co by neměla ani pomyslet. I jí samotné to přišlo šílené. Zavrtěla hlavou. Klížily se jí oči. Netušila, ale proč je tak vyčerpaná. Před sebou uviděla odbočku k dalšímu motelu. Dneska to zabalí brzy. Jen doufala, že tu na ní nebude čekat další překvapení v podobě nezvané návštěvy. Zaparkovala auto. Vysoukala se ven. Byla úplně mrtvá. Doplazila se ke dveřím motorestu. Byla slabá jako moucha. Zatlačila do skleněných dveří. Chvíli jí trvalo, než zjistila, že se otevírají na její stranu. Než se stihla znovu pokusit otevřít je. Někdo do nich strčil z druhé strany. Stella nestihla uhnout, takže jí železný trám praštil přímo do čela. Bolestně zasténala. Hlavou jí problesklo, že se ještě ani nestihla vylízat z jedné bolístky, už má další. Klopýtla pár kroků dozadu.

„Ach... proboha! Moc se omlouvám! Nechtěla jsem..." nějaký ženský hlas Stelle pronikl do mysli. Vztáhla před sebe ruce, aby dala najevo to, že je v pořádku. Ten někdo to bral, ale jako volání o pomoc. Žena ji rychle vzala kolem zápěstí a stáhla jí zpět tam, kde stála, než dostala dveřmi o hlavu. Přestože byla Stella mírně dezorientovaná, uvědomovala si, že se o ní ta útočnice stará. Zatáhla ji dovnitř motorestu a než se nadála, už seděla v měkkém boxu.
Přistála před ní sklenice s vodou. Naproti ní se usadila ta žena. Stella zvedla oči, aby aspoň věděla, jak vypadá její zachránkyně. Byla to drobná černovláska s jasně modrýma očima. A tvářila se dost provinile. Prohlížela si Stellu, jako by byla celá od krve a na pokraji smrti.

„Moc se omlouvám...to už jsem asi říkala, že? Ale no ta rána vypadala dost hrozivě. Doufám, že nebudete mít bouli, nebo třeba otřes mozku! Ach, to snad ne? Vůbec nemluvíte! Je vám špatně?" mlela jedno přes druhé. Ať se Stelle chtělo, nebo ne. Pobavilo jí to. Usmála se na dívku.

„Nemluvím, jelikož jste mi k tomu ještě nedala příležitost, myslím," řekla jí. Asi jí to trochu uklidnilo, jelikož se uvolněně zasmála a blýskla na ní bílým chrupem.

„To jsem celá já, když jsem nervózní, moc žvaním. Špatná povahová vlastnost," rozhazovala kolem sebe rukama, jako by odháněla mouchy. Stelle celá tahle situace přišla neskutečně směšná, v tom dobrém smyslu.

„Někdy není na škodu, mluvit. V mém případě, radši mlčet. Buďte ráda, že jsem při tom nárazu nezačala nadávat. Některá slova byste možná ani neznala," což Stella myslela vážně. Ještě, že nezačala nadávat ve starovětštině. To by ta zajímavá dívka naproti ní, ani nestíhala sledovat.

„Ani bych vám to neměla za zlé, divím se, že vám mozek nevystříkl ven na chodník z té rány," to byla poslední kapka. Stella se začala neskutečně smát. Hlava ji bolela, ale to jí nebránilo v tom, se smát na celé kolo. Dívka se k ní přidala.

Takhle se už dlouho nenasmála. Naposledy jedno krásné odpoledne na záchodě s jedním zarputilým klukem. Ta vzpomínka ji zase hodila zpět do reality.

„Máte dost nakažlivý smích," černovláska si utřela slzu smíchu a pak už se obě uvolněně nadechly.

„Já jsem Stella mimochodem," Stella natáhla pravačku přes stůl. Dívka se na ni usmála a potřásla si s ní.

„Já Lilly. Lillyen. Ale opovažte se mi tak říkat. Jsem jen Lilly," Lilly na ni spiklenecky mrkla. Stella měla jedinou výhodu, že její jméno se nedalo žádnými prapodivnými způsoby skloňovat ani zdrobnělovat. Nikdo to teda ještě ani nezkoušel. Naštěstí.

„Těší mě,"

„Což je co, říct, kdy jsem s vámi málem vysklela dveře," zasmála se.

„Tak dost už ani slovo o dveřích, mé bouli na čele a prosila bych, abyste mi tykala. Pak si připadám jako stařena," popravdě bohatě jí stačilo, jak ji titulovali v Canohtaere.

Nepotřebovala další vykání tady.
„Bez problému. Taky mi tedy tykej," poprosila. Pak zavolala servírku a objednala si večeři. Stella si taky objednala. Přitom stále sledovala vchod, jestli se v nich neobjeví, někdo v černém koženém oblečku. K její úlevě se stále nikdo neobjevoval.

„Nevadí, že se k tobě tak vetřu? Sice jsem měla v plánu pokračovat v cestě, ale nemohla bych jet s vědomím, že bys nakonec někde mohla odpadnout," Lilly mluvila, dokonce i když měla plná ústa jídla. Mělo by to být nechutné, ale ona to dokázala tak dobře, že to vypadalo kultivovaně.

„Já mám tužší kořínek, než by se zdálo," její velká výhoda, jelikož ji pak všichni podceňovali, co se týče její síly a schopností. Před očima se jí mihl obrázek z bitvy v parku. Rychle ho zahnala.

„Budu ti věřit, takže... kam cestuješ?" zajímala se. Byla to sice jen zdvořilostní otázka, ale Stellu její zájem potěšil.

„Nikam, prostě jen tak bloumám, musela jsem na chvíli utéct z víru velkoměsta," odůvodnila svoje trampství. Její vír byl poněkud větší, než si tahle smrtelnice dokázala představit. A to bylo poprvé, co vlastně Stella začala rozlišovat sebe od lidí. Bylo to divné. Pak si uvědomila, tok Lillyný energie. Na sucho polkla. Jak byla Stella unavená, potřebovala vzpružit. Ale nechtěla, kvůli tomu otravovat Lilly. Pohled jí padl za muže sedící, přímo za Lilly. Našla jeho energii a jen si uždibla. Ještě pořád si nezvykla na to, že tohle bude čím dál tím víc potřebnější. Už teď se ukazovalo, že jen spánek a jídlo, jí v doplnění, nepomáhají tak dobře, jako před několika měsíci.

„No teda. Vážně. Jaké město?" vyptával se dál. Bylo to hezké. Stella si uvědomila, že tohle je poprvé, co takhle sedí s ženou, skoro stejně starou, odhadovala a prostě jen mluví. O ničem.
„NYC,"

„Nekecej! Já jsem taky tak odtamtud. To je síla!" Lillyno nadšení bylo nakažlivé. Stella se na ni usmála a snažila se při tom do sebe dostat nějaké to jídlo.

„Co děláš tady?" oplatila jí stejnou otázkou, Stella.

„Šéf mě sem poslal. Teda ne sem. Ale prostě někam daleko od mé práce. Jsem strašný workoholik. To říká on. Mě to tak nepřijde. Dal mi placené volno, jestli se prý ukážu v práci. Přiváže mě k prvnímu autobusu, který jede daleko z toho města. Chápeš to? Takový nátlak. No tak to vidíš. Jsem tu na nedobrovolných prázdninách.," rozpovídala se. Stella ji se zájmem poslouchala. Bylo hezké slyšet, problémy taky trochu odlišné, než jsou ty její. Lilly měla normální problémy, patřící k normálnímu životu. A to Stellu přitahovalo, hned jak se Lilly rozhovořila.

„Já jsem utekla. Potřebovala jsem oddech od všeho a všech," řekla Stella. Trochu se bála, jestli neřekla moc. Ale Lilly jakoby vytušila, že hlouběji se o tom bavit nechce a ani nebude. Prostě to jen přešla a znovu začala žvanit. Stellu to ohromilo, ale vážila si toho. Lillyna energie byla teplá a sympatická. A po chvíli se Stella cítila o moc lépe, než když sem jela. Zapomněla na chvíli i na to vše, co nechala za zády a k čemu se bude muset jednou zase vrátit.

„... no ta práce je celkem časově náročná, ale baví mě a to je hlavní. Moji rodiče tomu prvně nevěřili, ale když jsem se od nich odstěhovala a rovnou do svého nového apartmánu. Sklaplo jim. Jediný kdo mě podporoval, byl můj bratr. Toho ti budu muset jednou představit, je to šílenec, ale miluju ho. Už má malou holčičku. Rok a půl jí je..." a takhle to pokračovalo další dvě hodiny. Stella měla dojem, že už o ní Lilly ví úplně všechno. Ale nevadilo jí to. A dokonce to vypadalo, že ani Lilly. Stella toho moc nenamluvila. Našla někoho, kdo jí v brebentění předčí a to jí bavilo.

„Ach proboha, musíš být unavená a já tu do tebe pořád něco hustím. Musíš mě zarazit, když se moc rozjedu, nevím pak kdy přestat!" začínala si otírat ústa a už vstávala. Stella ji zmateně napodobilla.

„Už sis nechala objednat pokoj, nevypadáš moc dobře. Nemínila si pokračovat v cestě že? Já mám dvoulůžkový, pokud by ti to nevadilo, můžeš být se mnou. Mě to rozhodně vadit nebude! Budu ticho jako myška..." brebentila.

Stella jen přikyvovala. Přestože ji ta holka nepustila ke slovu, nevadilo jí to. Nechala se odtáhnout k ní do pokoje. Lilly jí obskakovala. Nahnala jí do koupelny, což Stelle neskutečně pomohlo. Po sprše se cítila, jak úplně nový člověk.
S nikým jiným se zatím, ve svém životě necítila tak uvolněně. S Eruannem ano, do té doby, než zjistila to vše ostatní. S Ravenem...

Nebude na něj myslet!
„Tak a teď zalez do postele! Zítra je taky den a můžeš pokračovat v cestě. Spi, už tě nebudu rušit," kupodivu to asi myslela vážně. Jelikož už nemluvila. Stella usínala s úsměvem na rtech a s tím krásným pocitem, že tuhle noc by se nemusela bát, žádných přepadů.

Hola amigos!
Jak se vede? Musim se vam sverit! Vcera jsem udelala zkouzky na ridicak! Jsem oficialne ridicka! Wuiiii! Tak jsem happy! Hah!
Tak jak se vam libi nova Kapitola?
Uplne jsem vam naposledy zapomněla rict, ze se ovjevi nova postava! :D
Lilly si zapamatujte!
Co si myslite o Neronovi a jeho nedostatku kajicnosti?
A Stelline reakci na nej?
A co nezvladatelny Raven?
Pekne se nam to mota, co?
Ok, dekuji za pripadne comments a votes!
Love ya!
Maria