*určitě si poslechněte přiloženou písničku, je moje nejoblíbenější z nového alba, slova mě vzdy dostanou :') *

Archibald

Cannohtäere

„Cože udělala?" zeptal se, co nejklidněji svedl. Uvnitř, zuřil.

„Teď je pravděpodobně na cestě po státech. Netuším, kam by mohla mít namířeno," odpověděl Meldon, který mu přišel zvěstovat zprávy.

„Jak to, že jí nedokáže uhlídat ani armáda stopařů?" tentokrát už se neudržel a vyskočil na nohy. Doteď seděl za svým psacím stolem. Zatnul čelisti.

„Nikoho nenapadlo, že se přesune jen tak světlem," Meldon pokrčil rameny. Vypadalo to, jako by ho to ani moc netrápilo. Archibald byl strachy bez sebe. Už ji viděl na Temné straně. Zavřenou v cele. To nemohl připustit. Zavázal se slibem, že se jí nikdy nic nestane!

„Nenapadlo? Ta holka přitahuje všechny možné problémy světa a i ona se za nimi pouští sama! Jistě, že by něco takového udělala, bez mrknutí oka! Už někdo zachytil její stopu?" rozčiloval se. V duchu sice obdivoval její odvahu, ale tohle bylo už moc.

„Ne ještě ne. Ale monitorujeme okolí New Yorku," informoval Meldon. Archibald zavrtěl hlavou. Pochyboval, že se by byla tak hloupá a zdržovala se v okolí NY. Určitě už je někde dál. Snaží se dostat, co nejdál.

„Určitě nebude celou dobu cestovat jen světlem. Až se tak stane, vystopujte ji a přitáhněte ji sem, i kdybyste ji měli svázat!" rozkázal. Meldon sice přikývnul, ale ani se nehnul. Nejvyšší se na ně otočil a tázavě si ho měřil. Moc dobře věděl, že mentor má něco na srdci.

„Řekni, co potřebuješ Meldone," pobídl ho Nejvyšší.

„Při vší úctě, asi bych vám měl říct, co si o tom myslím. Sice vím, že je to nebezpečné, nechat ji takhle potulovat se. Ale je mladá, když zůstane na jednom místě a ještě k tomu, po tom všem, co se v rychlém sledu stalo, nepomůže jí to ani trochu. Myslím, že v jejím zájmu je dobré ji nechat dělat, co v tuhle chvíli uzná za vhodné," promluvil nakonec. Archibald přikývnul.

„Na jednu stranu souhlasím, ale nemůžu dovolit, aby ji oni chytili dřív a uvěznili ji. Tu noc v parku ji chtěli jasně zajmout, Meldone a to se nesmí stát!" argumentoval. Otočil se ke svému dlouholetému příteli zády. Meldon znal jeho slabosti a jeho tajemství. Ale ne všechna.

„Až ji najedeme, nechali bychom ji sledovat tak, aby se jí nic nestalo," odmlčel se a pak znovu promluvil, „Mluvil jsem s Eruannem. Stella se mu jednou svěřila s tím, že ji Neron navštívil a to bez toho, aby jí cokoliv udělal," bylo to spíš jen takové konstatování. Meldon snad doufal, že ho něco takové přesvědčí? Znal Nerona hodně dlouhou dobu, nikdy nic neděla bez důvodu, takže i jakákoliv jeho „ návštěva" měla nějakou záminku.

„To, že s ní Neron strávil nějaký čas v té cele, neznamená, že mu nějak promluvila do duše. Nezapomeň, co udělal panu Beuchampovi. Když už jsme u toho, už o něm někdo něco zaslechl?" zajímal se. O tomhle člověku, tedy teď Temném, potřeboval vědět hodně. Tušil, že bude hrát nějakou roli v budoucnosti Stelly, ale že to bude takhle, nad tím ani nechtěl myslet. Stella si k němu vypěstovala nějaké city a to i přesto, že většinu času strávila tady.

„Ještě nic, nikdo ani nezaznamenal jeho přítomnost na zemi. Musí být stále na Temné straně. Myslím, že už to ale nebude dlouho trvat. Po panu Beuchampovi šli už dlouho, tudíž v něm viděli ideálního kandidáta," zněla odpověď. Archibald znovu přikývnul.

„Dobře, sledujte to. Přesně tak i Nildon s Neronem,"

„Ano,"

„Schyluje se k další bitvě, musíme být ostražití," zamumlal Nejvyšší skoro pro sebe. Meldon se zatvářil na zlomek vteřiny unaveně a povzdechl si.

„Něco je ale jinak,"
Archibald s ním mohl jen souhlasit, všichni cítili změnu, ke které se schylovalo. Mohli se jen dohadovat, jestli bude dobrá, nebo špatná.

Baltimore

Stella

O den později

Ještě nikdy nebyla tak šťastná z toho, porušovat pravidla. Měla chuť se smát na hlas. Jak dobře je přechytračila. Všechny stopaře může strčit do kapsy. Pohodila si batoh na rameni, když vystoupila ze světla. Schválně si to namířila do tmavé uličky, aby nevyděsila nějaké možné okouny, potulující se kolem. Už normálně vyšla ven. Bylo poledne. Potřebovala najít nějakou půjčovnu aut.

Nápad, utéct od všeho jí přišel brilantní.

Hned jak jí to přišlo na mysl, nepochybovala o tom, že se jí podaří prchnout. Potřebovala to. I kdyby to mělo být jen na chvilku, ten pocit svobody ji trochu zvedl náladu. Věděla, že ji časem najdou a pak nastane peklo. Ale v tuhle chvíli, byla paní svého vlastního času. Měla prázdniny, takže se nemusela zajímat o školu. Jen sama o sebe a jak nejlépe využít tuhle příležitost.
Měla totiž pocit, že tohle je poprvé a naposledy, co tohle může udělat. Během těch týdnů, co strávila pohroužena do cvičení v obraně, párkrát mluvila s Archim, když ji znenadání věnoval tolik pozornosti. Několikrát ji porazil v souboji, ale mluvil s ní.

Byly to vážné rozhovory, plné politiky, která udržovala tenhle svět pohromadě. Sdělil jí, že válka mezi Temnými a Bohy se v tuhle chvíli dospěla do bodu, ve kterém se ještě nikdy nenacházela. Nevysvětlil jí to a ona se radši ani neptala.
Jediné, co věděla, že útoky a obrana byly častější, než kdykoliv předtím, co si dokázala vzpomenout. Bohové měli co dělat, aby dokázali nechat náš svět stále nepoznaný pro smrtelníky. Stella to chápala, věděla, že jednou bude v téhle válce mít důležitou pozici. Jenže ještě nenastal její čas.

A do té doby, prostě bude dělat, to co ráda dělá.
Amélii a Erymu nechala doma na stole krátký dopis. Neřekla, kam se chystá, ani ona sama netušila, kam ji srdce zavede. Bylo jí to jedno.

Konečně našla půjčovnu aut. Nebylo to žádné luxusně vypadající místo, ale to ji nezastavilo.

„Dobrý den," pozdravila zdvořile, když vešla. Nad hlavou jí zazvonil zvoneček. Na stropě se točila vrtule, která rozdmýchávala zatuchlý a dusný vzduch. Venku bylo šíleně vedro, ale tady to bylo ještě horší.

„Brej," zněla odpověď zpoza vysokého pultíku. Došla tedy tam.

„Ráda bych si zapůjčila auto," vznesla požadavek k zavalitému chlapíkovi, který zíral na blikající obrazovku, kde se právě odehrával nějaký fotbalový zápas. Velmi neochotně odlepil zrak od podívané a pohlédl na ni.

„Jistě a máte vůbec řidičák, slečno?" optal se. Prohlížel si ji. Vypadala snad jako děcko?

„Ano," kupodivu si ho stihla udělat, ještě dřív než se spustil ten chaos v jejím životě. Vytáhla svou kartičku a pro jistotu a jeho klid, mu ji ukázala. Přikývnul.

„A dostatek peněz?" pokračoval. Málem protočila oči. Jistě, že má, jinak by sem nelezla. Měla peníze na svém kontě. Amélie jí spořila, celou dobu a Stella měla trochu našetřeno z brigád.

„Ano," přitakala znovu.

„Jaké auto, byste si představovala?"

„Jakékoliv, jen aby hodně ujelo. A ještě jedna věc. Jestli bych mohla někde nechat, a vy byste si pro něj zajeli. Nebo mi řekněte, kde máte další půjčovny a já bych ho tam dovezla. Nebudu totiž auto potřebovat po celou dobu svého cestování," odůvodnila svoji trochu neobyčejnou podmínku. Jen pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval. Určitě mu tu nebude vyprávět o tom, jak stačí jen lusknout prsty a prostě jen přeletět polovinu států . Taky by to udělat mohla, ale nechtěla. Ještě stále je aspoň z části jen člověk, důkazem toho bylo i ta jizva. Prý už nezmizí, jen vybledne časem. Ale jelikož k ní přišla ještě před úplnou proměnou, nebylo zbytí. Ale jí to nevadilo, třebaže vypadala dost ošklivě. Bude jí stále připomínat, co tomu předcházelo a taky co se dělo potom

„Tak tu máme, sice starou herku, ale ještě nikdy nezklamala," zvednul se ze svého místa a vyšel postranními dveřmi ven na dvorek. Následovala ho. Bylo tam zaparkováno pár aut, v ne moc hezkém stavu. Muž se zastavil před tmavě modrým autem. Byl to Chevrolet. Byl zaprášený, ale celkově nevypadal zas tak hrozně.

„Je to hezký kousek," pochválila uznale, aby si u něj šplhla. Což se jí zjevně povedlo, jelikož se pyšně nafouknul a přitakal.

„Chevrolet Camaro 1968," upřesnil. Stella mezitím došla k tomu skvostu. Tohle byla dobrá volba, hned věděla, že se zamilovala. Takže si ani nechtěla představit, jak se s ním rozloučí.

„Takže můžeme to sepsat?" pobídl Stellu. Jistě, čím dřív vyrazí na cestu tím lépe. Neví, jak dlouho bude trvat, než stopaři vyslídí, kde je jí konec. Přešli zpět dovnitř a Stella podepsala pár papírů a pojištění. Zaplatila a převzala klíčky. Jen v duchu doufala, že se jí podaří tu krásku nastartovat.

Už hodně dlouho neseděla za volantem.
Ale hned jak si tam zase sedla, už se usmívala. Hodila batoh na sedadlo spolujezdce. Zastrčila klíček do zapalování a vyjela do ulic Baltimoru. Po chvíli tiché jízdy, kdy se snažila přizpůsobit váhu své nohy na plynu. Musela si to ošlapat, aby se jí jelo co nejpohodlněji. Během toho si zběžně prohlédla interiér. Nadšeně se zakřenila, když našla rádio. Teď ještě, jestli bude fungovat. Chvíli jí trvalo, než našla tu správnou stanici. Její oblíbené rádio Sirius našla za vteřinu, sice trochu šumění, ale poslouchat se to dalo.

Pak už se soustředila na cestu. Na sedadle vedle měla ještě rozloženou mapu. Možná celkem naivní myslet si, že by se nějak orientovala. Ale kupodivu v sobě našla nějakou novou schopnost, či co. Šlo to samo.

Určitě věděla, že chce jet přes Washington. Jelikož to bylo hned vedle. Už tam několikrát byla na výletě se školou. Teď to je poprvé, co tam jede na vlastní pěst. Nebylo to daleko, asi půl hodiny cesty. Ale nemínila se tam zdržovat. Mrkla na mapu. Zastávku by si mohla udělat v Richmondu, který se tam hezky sám nabízel. Ale ihned to zavrhla. Její vnitřní intuice jí naváděla, trochu víc do středu. Nechtěla jet podél pobřeží. Když dojela do města, najela na 64 silnici směrem na západ. Lákaly jí tam národní parky a to hned několik. Tam by se mohla zastavit.

Po několika hodinách dojela na křižovatku, zabočila do leva, po 81 se pustila podél Národního Parku George Washingtona. Užívala si vůni stromů všude kolem. Celou cestu přemýšlela. Ale ne nad těmi závažnými tématy, které byla nucena probírat ve svém Božském životě. Který se zařekla na chvíli pověsit na hřebík. Aspoň tu těžší část. Těšila se, až zastaví a sedne si na zem pokrytou jehličí.

Jen jednou se jí myšlenky zase zatoulaly do té špatné části. Nad tímhle totiž přemýšlela skoro pořád. A to hlavně kvůli lístosti, kterou cítila nad Ravenovým osudem.
Zjistila si totiž pár fakt. Zabloudila do knihovny v Canohraere. Potřebovala vědět, jak se z člověka stane Temný démon. To, co si ale přečetla, ji moc nepotěšila. Spíš znechutilo. Otřásla se při tom pomyšlení. Jediný kdo mohl přeměnit člověka, byl Nornotur, nikdo nic podobného nesvede. Kromě jeho přímých potomků. A tím jsou Neron a Nildon. Nikde se však nepsalo, jestli už i oni to tedy dokážou. Musí se Nerona zeptat, tedy před tím než ho zabije.

A jak takový proces vypadá?

Člověk musí zemřít. Což zařídil velmi barbarsky Neron. Pak ho musí přepravit na Temnou stranu. Kde už čeká sám král. Musí se to stihnout do dvaceti čtyř hodin. To proto, že do té doby duše stále přebývá v těle. A jediné, co se musí udělat? Nornotur musí použít svou schopnost. Kterou Stella moc nechápala. Podle toho to vypadalo, že musí pustit pár voltů do těla mrtvého a pak jen čekat. Jestli se podaří vykřesat aspoň jiskru života. Někdy se stane, že to i nevyjde. To už se pak nedá nic dělat.

Ale když ano, celou tu dobu přeměny, doprovází toho dotyčného neskutečná muka. Jen si to představila, do očí se jí nalily slzy. Čím si musel projít? A ona se cítila tak provinile. Někdy to bylo nesnesitelné!

Neron přesně věděl, do čeho jde. Nikdy mu to neodpustí, to co udělal je možná ještě horší, než kdyby ho zabil.

Sevřela pevně volat. Musí přestat pořád myslet. Jinak by taky mohla způsobit dopravní nehodu. To nechtěla.

Zrovna jí předjížděl nějaký motorkář, tak se radši trochu zklidnila.

Podívala se na horizont. Už začínalo zapadat slunce. Nejvyšší čas to někde upíchnout a najít si motel.

A/N

Hey babes!
Jak se vám líbila nová kapitola?
Já vím, není to nijak zvlášť záživné, ale v dalším díle to bude vzrůšo. Slibuji!
Takže Stella nám zdrhla, o Ravenovi nikdo nic neví... jaké budou další kroky Temné strany? A co Neron? Kde tomu je konec?
Chtěli byste ho tam zase vidět?
A k jaké změně se to asi schyluje? Troufá si někdo hádat?

Těším se na vaše názory!
Love ya!