Stella

Klid.
Na nic nemyslet... proč se musí všechno tak komplikovat. Jako kdyby to do teď už tak nebylo k pokukání...
Sakra! Klid. Nádech... výdech... na nic nemyslet!

Ne, tak takhle to nepůjde. Slyšela, jak se někde v bytě živě o něčem diskutuje. Musela mít úplně ticho, aby se dokázala přenést myslí mimo sebe. Nebo se o to pokusit už asi po tisícé. Ještě ani jednou se jí to nepodařilo a to ji deprimovalo. Pohádala se s Ravenem. Lilly je zmatená, využitá a zatažená do jejich světa, čemuž se Stella chtěla vyhnout. A Neron? O tom ani nemluvit radši. Měla chuť ho zardousit, jelikož to byla jenom jeho chyba!

A pak to přišlo.

V jejím hloubání a naprostém vyčerpání, přišlo nakopnutí od živlů. Bylo to tak nečekané, že jí to až vzalo dech. I přesto, že seděla v pokoji se zavřeným oknem. Jasně cítila vůni trávy. Vlasy jí cuchal jemný vánek. Voda v lahvi na stole se začala točit do víru. Tváře jí zteplaly a zrudly, jakoby jí ošlehl plamen.
Prudce se nadechla, jak jí zabolelo ve staré ráně. Bolest ji na chvíli dostala natolik, že se nemohla ani hnout. Takhle to nebolelo celou dobu bez magie.

Portály jsou otevřené!

Blesklo jí hlavou. Připravovala se na tu chvíli, ale najednou nevěděla, co má dělat? Musí někam schovat Lilly. Ona musí do Canohtarae. A při tom všem se musí zbavit dvou démonů. V jejím stavu se to zdálo nemožné. Bůh jí pomáhej! ... Archibalde, teď by se mi hodila pomoc!

Doškrábala se na kraj postele. Hlupačka. Jak si mohla namlouvat, že až se vše vrátí do normálu, bude to tak stejné i s ní. Nebylo tomu tak ani z kilometru. Na kraji postele se zarazila, aby se vydýchala. Pak už neměla čas. Jelikož se v Lilliným pokoji rozlila bílá těžká mlha. Špatné znamení, společně doprovázené mrazením v zádech. Když zvedla hlavu, střetla se s temným pohledem Ravena.

Najednou jakoby se vše vrátilo do doby, kdy se teprve jen poznávali. Neměla ponětí, proč ji to teď tak napadlo. Měla by panikařit. Jako první ji našel Temný Démon, takže tu nebyla šance, jak uniknout. Kdyby byla při síle, tak možná ano.

„Víš, co jsem ti slibovala..." promluvila jako první, když na ní zůstal jen zírat. Přimhouřil oči a pousmál se na ni. Jistě že si to moc dobře pamatoval, zas tak dávno to nebylo. Se známým úsměškem se k ní sklonil.

„Vím, Stello. A ty zase víš, co já řekl tobě. Nakonec to vypadá, že zlo má navrch," pronesl sarkasticky. Věnovala mu znechucený pohled. Cítila se tak bezbranná, tenhle pocit nesnášela. To nebyla ona. Co však mohla dělat? Přece jen se ale rozhodla, zmobilizovat ten zbyteček síly, co jí zbýval. Podívala se po očku ven z okna. Cítila volání malého kousku přírody, přímo v bytu nad nimi. Někdo si tam na balkonku udělal hotovou botanickou zahradu. Toho mohla využít. Rostliny jí šli ochotně na pomoc, ale i tak ji to vysávalo až moc. Než se vůbec zelené šlahounky mohly doplazit k nim, už byla vysílená nadoraz.

Pak se stalo ještě něco horšího, jelikož se dveře pokoje rozrazily a dovnitř jako první vpadl Neron a hned za ním Lilly. Stellu ta náhlá změna ovzduší málem položila na záda. Náhle se středobod jejíh osvěta stala Lilly a její silná proudící energie.

„Ahh," zaúpěla Stella a zprudka se nadechla. Bylo to, jako kdyby jí do žil vstoupila žhavá láva a probudila její umírající tkáně.

„Do prdele!" zaklel někdo nahlas. Netušila kdo, jelikož, chtěla víc. Vyskočila na nohy, jako kdyby jí vůbec nic nebylo, ignorovala i tu bolest vystřelující jí ze staré rány. Chtěla se k přítelkyni dostat ještě víc, aby se mohla pohroužit do jejího energetického pole. Nemohla myslet na nic, ani na svojí ani její záchranu. Zapomněla na to, jak dokonalá je tahle část božského světa.

Raven stál, ale najednou před ní. Zamračila se na něj. Jenže jí to bylo k ničemu, jelikož ji chytil za loket. Svět kolem ní zmizel a zčista jasna se ocitla někde v nějakém meziprostoru. Prostě se jen vznášela. Kolem ní nic nebylo. Až po další vteřině dopadla zase na zem. Podlomila se jí kolena, ale hned tu byla zase Ravenova pomocná ruka, která ji vytáhla zpět nahoru. Zjistila však, že ten příliv síly, který před chvílí pociťovala, byl zase úspěšně pryč, tudíž i to malé množství, které nabyla, zase ztratila.
Takže, když se Ravenovo sevření uvolnilo, znovu padala směrem k zemi. On zase bleskurychle zareagoval a držel ji v náručí. Bezvládně ležela na jeho pažích a on se na ni díval s obavami v očích.

„Stello, jsi v pořádku?" vyhrkl. Musel si už zvyknout na to, že ona v poslední době, nedokázala ani stát na vlastních nohou.

„Kde to jsme?" ignorovala jeho otázku. Jelikož její žaludek se kroutil v nesouhlasu na prostředí, ve kterém se právě nacházeli. Běhal jí mráz po zádech a tohle se dělo jen v jistých chvílích. Zmateně se rozhlížela kolem sebe.

„Musel jsem tě dostat z Lillyinýho dosahu. Jinak bys jí ublížila," připomněl jí Raven nejistým hlasem. Stella si na to vzpomněla a musela mu dát v duchu za pravdu.

„Ravene, kde to jsme?" zeptala se ještě jednou, jen o něco víc nahlas. Ale on stále mlčel a to ji neskutečně vytáčelo. Pak si ještě vzpomněla, že Lilly tam zůstala úplně sama s Neonem. Málem ji ranila mrtvice. Neudělala nic, aby zachránila sebe a ji. Málem se vrhla na svou kamarádku. Proboha. Zhrozila se. To ale nebylo všechno.
Najednou se s ní zhoupnul svět, protože si ji Raven vyhoupnul do náruče, takže teď už se země ani nedotýkala. Mohla se konečně pořádně rozhlédnout kolem sebe. Přímo nad nimi se tyčil vysoký kamenný oblouk, to byla jediná stavba široko daleko. Kam dohlédla, byla jen písčitá pustina. V žaludku se jí usadil hodně špatný pocit.

„Ravene?" vydechla skoro bez dechu. To nemůže být pravda. V tu chvílí, kdy se kolem nich objevili další Temní démoni a pohltila je bílá mlha, v tu chvíli už po několikáté za sebou za krátkou dobu, omdlela.

Probudila se až po hodně dlouhé době. Nechala však oči zavřené. Okamžitě jí došlo, že neleží ani ve své posteli na zemi ani doma v Canohtarae. Tahle postel byla měkká. Rukou zašmátrala po povlečení... hedvábí? Nasála vzduch do plic. Necítila nic. Jako, kdyby se ocitla na místě, kde nic nerostlo, nevonělo, nic nepáchlo. Svraštila čelo a zaposlouchala se do ticha. Taky nic. Jako ve vakuu. Déle už to nevydržela. Otevřela oči a dívala se na šedý, kamenný strop nad sebou.

Pak si uvědomila tu největší změnu. Cítila se naprosto zdravě. Nikde tu nebyla ta naléhavá potřeba z někoho vysát všechnu energii. Levou rukou nahmatal svůj bok a našla hrbolatou jizvu, jenže jí vůbec nebolela. A zjistila vlastně, že tak nějak překypuje životem. Byla, jako vyléčená. Nechápala to, ale byla to taková úleva, jako se po dlouhé době znovu svobodně nadechnout, bez toho, aby se rozkašlala.

Pak se prudce posadila a pořádně se rozhlédla kolem sebe. Snažila se rozvzpomenout, kde to je a jak se sem dostala. Byla v jakési komnatě, byla celkem světlá, ale to díky svícím pověšených na zdech. Ve všech plápolal oheň.
Nacházelo se tu jen jedno okno, jehož dřevěné okenice byly otevřené, takže mohla vidět, že venku panovala tma, nebo se to tomu aspoň podobalo, přestože nikde nezahlédla jedinou hvězdu, ba dokonce měsíc. Zamračila se nad tou podivností. Nechala venkovní temnotu být a dál si prohlížela pokoj. Byla tu jen ta postel, na které ležela. Nic víc. Posunula se na kraj matrace a spustila nohy, přes okraj. Všimla si, že je dokonce i převlečená do černé tuniky.
Pak se k ní začalo všechno pomalu vracet. Otevření portálu... Lillynu sladkou energii. Raven ji zachránil... což v jeho podání znamenalo, i že se předvedl jako dokonalý oddaný Temný Démon. Řídil se předem danými rozkazy. A přivedl ji na Temnou stranu. Neuvěřitelně mu nahrál fakt, že s ním nebyla ve svém minulém stavu schopna bojovat. Kdežto, teď se cítila tak mocná...

Mocná?

Zatápala po svých schopnostech, ale nešlo to! Byla otupělá! Po jejím nadání na živly nebylo ani památky. No to snad ne! Užila si už dost času bez svých schopností. Už to nechtěla dál prodlužovat. Jen se jich doma v NYC dotkla a už je zase nemá.

Prvně ji popadla panika. Co se to děje? Ničemu nerozuměla, a tenhle pocit z duše nenáviděla. Poté se trochu uklidnila a vystřídal ten pocit, hněv. To nemohla mít aspoň jeden den normální a bez problémů. Z jejího podráždění ji vytrhl zvuk odbíjení zvonů, někde v dálce. Zvedla se na nohy a došla k otevřenému oknu. Nebylo ani horko ani teplo. Nedoléhal k ní žádný jiný zvuk kromě odbíjejících zvonů.
Snažila se v sobě vykřesat jakýkoliv pocit, kromě té otupělosti a apatičnosti. Měla by panikařit a mlátit kolem sebe rukama nohama, jak ji nabádala vždy její temperamentnost.

Asi se potřebovala nějak vzpamatovat.

Pak konečně... někdo zaťukal na dveře, nečekal na odpověď a hned vzápětí vstoupil.
Pohled na Ravena, oděného do pánské tmavě šedé tuniky, černým páskem, který měl kolem boků a na kterém mu visela pochva s jeho mečem. Tenhle pohled ji znovu probudil. A vzedmula se v ní vlna emocí. První byla radost, že ho vidí. Za což by si nejraději okamžitě nafackovala. Pak ji popadla zlost, která měla být na prvním místě. Mračila se na něj ze svého místa, měla chuť po něm vystartovat i přesto, že neměla čím, by na něj zaútočila. A on si toho byl vědom, jelikož se jeho ruka ocitla na jílci meče. Prsty jej objaly a zůstaly na místě. Jeho výraz byl kamenný. Ani nemrkl a opětoval její rozzuřený pohled. Zatnula zuby, aby zabránila tomu, na něj začít ječet. Nutila se do klidu.

Jak to mohl udělat?

Jako kdyby jí četl myšlenky, rozhodně se nadechl a pak promluvil.
„Stello, dřív než se mě pokusíš zabít, tak se ospravedlňuji. Udělal jsem to pro tvé dobro..." dál už ho nenechala dojít. Jelikož v ní vybuchla sopka.

„Ne!" nesnášela, když jí někdo říkal, že to a tohle udělal pro její dobro. „Ještě jedno slovo a vážně ti ublížím a je mi jedno jak, jen aby tě to hodně bolelo! Na cos myslel? Sakra? Vážně jsi zašel tak daleko?" když to vyslovila nahlas, bylo to až šokující se tomu byť jen pokusit uvěřit. Byl Temný, ale nějaký malý kousek jí, byl přesvědčený o tom, že je pořád v jistých mezích na té správné straně.

Evidentně se spletla.

Dost krutě.

Cítila, jak ji zalévá vlna zklamání.

„Co ty sis myslela? Upozornil jsem tě na to, co udělám. Vědělas to! Proč si do prdele neustále myslíš, že mě můžeš zachránit?" oplatil ji stejnou mincí. Dvěma rychlými kroky byl u ní a shlížel na ní, temný a hrozivý. Najednou, ji dívat se na něj vzalo všechen vítr z plachet a jen otevřel ústa v pokusu ze sebe něco vyplodit.
„A jen abych dodal. Kdybych tě tam odtud nedostal včas, tak víš co by se stalo Lilly," promluvil už o něco klidnějším hlasem. Sklopila oči pod tíhou té pravdy. Tohle nemohla popřít. Avšak, dělal to jen za zástěrkou svých vlastních pohnutek. Odtáhl by ji, i kdyby tam Lilly nebyla.

„Co teď se mnou bude?" bála se tu otázku byť jen vyslovit, ale nemohla si dovolit zůstat v nevědomosti, tak si hrála na statečnou. Ravenův postoj se poněkud uvolnil a tvrdost v jeho čích se trochu umírnila. Zdálo se jí, jako kdyby na ni shlížel až skoro něžně. Nervózně se ošila a pocítila důvěrně známé mrazení v zádech.

„Vezmu tě ke králi," řekl jednoduše. Nijak to však nepopsalo, co se bude dít. Což ji činilo ještě víc nervózní. Popravdě netušila, jak by se přesně měla cítit. Bylo toho na ni moc. Najednou byla zdravá jako rybička, byla vzteky bez sebe a plná života. Co s tím tady ale zmohla? Rozhodla se na Ravena už nepromluvit. Nemělo to teď cenu. Musí na něco přijít. Teď ho ale musela odsunout stranou a soustředit se na hlavní.

Zachránit svůj zadek.

Neron

Prudce přistál na zemi. Podlomila se mu kolena, nečekal takový náraz a se svým nákladem se sesul k zemi. Uslyšel vyjeknutí bolesti, nebylo jeho. Chvíli se nic nedělo, až pak se jeho spolucestovatelka vzbouřila v jeho objetí a začala se od něj odtahovat. Začala kolem sebe kopat, jako by ji popadl amok. Nemohl se jí divit, sám totiž netušil, kam je to přenesl. Byla tu tma jak v pytli a kolem se šířil zápach plísně. Nechal ji se od něj odtáhnout. Sám se potřeboval zorientovat. Zem pod ním byla vlhká a studená. Písčitá. Zamračil se. Netušil ani kam měl namířeno. Takhle spontánně nejednal... asi nikdy.

„Lilly... uklidni se. Jsem tu s tebou," promluvil, co nejklidněji to šlo, aby přestala panikařit. Skoro cítil její strach. Uvědomil si, že jeho schopnosti jsou zase zpět a v plné síle. Její dech se trochu zklidnil a pak se ozvalo tiché odfrknutí.

„Ani nevíš, jak jsi mě teď uklidnil," pronesla mírně ironicky. Ani se jejímu roztrpčení nedivil. Taky byl trochu mimo mísu. Nikde neviděl ani paprsek světla. Začala přemýšlet nad tím, že by ze své ruky udělal pochodeň, ale pak se v Lillyiných rukou objevila vymoženost moderní doby. Mobil. Posvítila mu do obličeje a pak se s ním obrátila pryč od něj. Což ocenil, jelikož mu teď před očima skákaly fleky. Vehementně mrkal, aby je zahnal.

„Kams nás to sakra odnesl?" vyjekla po celkovém prohlédnutí místa.

„Jako kdybych nás odtud nemohl zase odnést. Půjč mi ten mobil," vycítil z ní zaváhaní, nakonec k němu natáhla ruku a on se mohl pustit do průzkumu. Byli v jeskyni. V miniaturní jeskyni a netušil kde. Musí je odtud dostat, jelikož nikde neviděl žádný východ. Zápach plísně byl až skoro nesnesitelný.

„Dostanu nás odtud," ujistil ji. Zadržovala dech. Dělala dobře. Pochyboval, že bylo zdravé dýchat tenhle vzduch. Přitáhnul se k ní. Ztuhla, ale nad tím se nepozastavoval. Vzal ji za ruku a soustředil se na zmizení. Netrvalo to dlouho a ocitli se na čerstvém vzduchu.

Sice byla pořád tma, ale ze shora na ně pomrkávaly hvězdy a všude kolem nic, povlával studený pouštní vítr.
Už věděl, kde jsou. Na Sonorské poušti v Mexiku. Párkrát tu byl a celkem se mu tu líbilo, tak to bylo asi, proč tu přistáli. Jeho vědomí to nevypočítalo a strčilo je do té díry.

„Proč jsme ještě bůhví kde?" vyjela na něj Lilly. Z ruky mu vytrhla svůj mobil a dívala se na signál.

„Jsme venku z té jeskyně, to ti nestačí?" odpověděl vyhýbavě. Musel vymyslet co dál. Portály jsou otevřené. A Lilly je s ním. A jelikož to vůbec neplánoval, nehodlal ji tu jen tak nechat napospas. I když by rozhodně měl. Je poznamenaná božským i démonským pachem. Každý z jeho světa i Božského by se zajímal proč. Musí ji někde ukrýt.

V jednom měla Stella pravdu. Snažila se svoji kamarádku před něčím podobným ochránit. A jakožto správný bratr, všechno zkazil. Jenže, kam ji na zemi ukrýt, když jsou všude... a ještě ji tu nechat samotnou. Musel se vrátit na Temnou stranu.
Lilly ho celou dobu, jeho zahloubání po očku pozorovala.

„Nerone, odnes mě zpět domů!" vyrušila ho. Obrátil k ní svou pozornost. Vypadala dost netrpělivě, fakt že ji sem přenesl svým ojedinělým způsobem, ji nijak nevzrušoval, nebo to na sobě nenechávala znát.

„Ne," zněla jeho odpověď. Podíval se na horizont písečných pouští a tmavě modrého nebe.

„Ne? Okay," odvětvila rozzuřeně. Hlas se jí třásl potlačovanou zlobou a pak se najednou dala do pohybu. Pokusila se navztekaně rázovat pískem, ale ten jí to jaksi znemožňoval. Vlastně ani neměl v plánu jí to zakazovat. Sám nevěděl kam se vrtnou. Hrozbq tkvěla v podobě hlídky, která by ho šla po případě, jeho dlouhodobé nepřítomnosti vystopovat. A mohla to být sama jeho sestra.

Protočil oči a zmizel v mlze, aby se vzápětí objevil jen metr před Lilly. Vylekaně zalapala po dechu, ale to bylo jediné, čeho se od ní dočkal. Zamračila se na něj a pak ho obloukem obešla a pokračovala dál.

„Ty víš, kde jsme, že jdeš tak cílevědomě?"

„Nevím, ale jdu tak jelikož vím, že chci co nejdál od tebe!" opáčila klidně. Neron potlačil chuť protočit oči a ještě jednu větší, a to hodit si ji přes rameno a nestarat se o její problémy.

„Jak originální, ale asi tě zklamu, jelikož, to asi nepůjde," usadil ji nekompromisně. Nesouhlasně se na něj zakabonila. Neronovi bylo hned jasné, že tuhle bitvu vyhraje jen těžko. Když ji nepřesvědčí takhle. Nezbude mu nic jiného, než si ji opravdu hodit na rameno.

„To ty máš, sice na mě můžeš použít ty svoje čáry, ale já jdu. Nemíním zůstat v tvé přítomnosti ani minutu," měla pravdu, proč to na ni nepoužije. Smetl by jeden problém ze stolu. Ale něco v něm, co se tam do nedávna nenacházelo, ho v tom nepodporovalo.

„Myslím na tvoje dobro Lilly," zavrčel. Už mu ale docházela trpělivost.

„O tom ty víš hovno," nedala. Měla by ho svou hrubostí odpudit, ale jemu se takhle líbila. Rozlícená.

„Je mi jedno, co si myslíš. Ale já budu jednat, tak jak já uznám za vhodné," teď na něj opravdu protočila očima.

„Kde je Stella a Raven?" změnila témě mávnutím kouzelného proutku. Ošemetná otázka. Nevěděl, co všechno vlastně ví.

„Nevím přesně, ale asi u mě doma," trochu to zaobalil. Vyhnul se jejímu zkoumavému pohledu.

„Proboha! Z tebe a ze Stelly něco dostat je nadlidský úkol!" zaprskala hned na to rozhořčeně. Ani netuší jak blízko je pravdy.

„Lilly. Musíme odtud..." zamumlal. Každou chvíli ho tu najdou. Nildon to jen tak nenechá. Jakmile to dořekl. Ucítil změnu ve vzduchu. Věděl, že to nebude trvat dlouho, ale že až tak. Okamžitě přiskočil k vyjevené Lilly a popadl ji za loket, jako když ji odnášel ze Stellinýho pokoje.
„Nerone... opovaž se!" vykřikla. Pak už neměla šanci protestovat, jelikož se rozplynuli v mlze.

A/N

HEY there!

Sorry, že mi to teď nějak dlouho trvalo!
Mam trochu depku (po koncertní, většinou jsem pozitivní až to bolí :D) tak jsem tak nějak jen četla a četla, většinou anglické knihy tady na Wattpadu) což mě opět přivádí k tomu přeložit ta svoje díla. Asi potrebuju pomoct! Jestli je tu někdo kdo by mi chtěl pomoct (a umí anglicky samozřejmě, hlaste se) Jistě, že mluvím anglicky každý den, ale většinou slangem(ale plavu v gramatice) :P a nebo jestli znáte někoho, kdo umí, tak mi dejte vědět! Dekujiiiiii!

Uz se blížíme ke konci! Ale jeste ne k úplnému :D
Tak co na to říkáte!?
Stella je na Temné straně..... Ahhhhhh! Co se tam bude dít? Proč to Raven udělal?
A co bude s Lilly a Neronem?
Wuiii... Yop asi se ptáte samy sebe... Ale nebojte brzy vše zjistíte!

Ok k těm Wattys 2015!
Jsou to ceny! Ocenění pro knihy v různých kategoriích! A pro autory! Je to každý rok v tuhle dobu. Větší šanci mají samozřejmě anglicky psané příběhy, ale za snahu nic nedám, že? Stačí, když budete nadále podporovat moje knihy, coz vam jde skvěle:))
Děkuji
Love ya