Lilly

Proboha.
Klídek, holka. Ona je v podstatě celou dobu netypicky klidná. Nebo spíš uvnitř vyváděla, jak malá, ale na povrchu se snažila udržet klidnou masku. Jak jen to šlo. Ale ten trojúhelník, ty jejich vztahy a to tajemno, co se kolem nich vznášelo... to na ni bylo opravdu moc.

Ani se nenadála a měla v bytě ubytovanou jednu polomrtvou kamarádku. Jejího nenormálního bratra a temně vypadajícího chlapa, který vypadal jako sám král drogového gangu. A to ještě nezmínila toho zatraceného psa.
Jak se to mohlo tak semlít?

Prvně jí na balkoně přistane ten maniak. Pak se u dveří objeví Stella, sotva se držící na nohou a za ní ten záhadný přítel, o kterém jednou něco zaslechla. Ale nedokázala si ho přiřadit k ničemu, co právě teď zosobňoval. Byl zamlklý, tedy jen do té doby, než se začal hádat a bylo jedno, jestli se Stellou, nebo s Neronem. Vyšlo to nastejno. Měli mezi sebou něco nedořešeného. A to, co jí Stella všechno stihla říct, než se ti dva vrátili z nákupu? Panebože. Vlastně to ani nepochopila, nebo možná ani nechtěla. Mohla by totiž dojít k něčemu, co se vymyká všem zákonům. A ona nevěděla, jestli by tuhle skutečnost zvládla.

Možná bylo lepší, že to Stella nestihla říct. I přesto, že to Lilly bolelo až fyzicky, nevědět všechna fakta. Potřebovala to vědět. Byla tak rozpolcená.
N druhou stranu byla rozhodnutá se všechno postupem času dozvědět. Proto je tu nechala. Z nějakého důvodu, teď museli držet pohromadě. Ale nebyli to kamarádi na život a na smrt. Spíš právě naopak.
Vůbec je nechápala.
Raven vypadá tak divně, když šel za Stellou. Vždy, když byl v její blízkosti, byl jako vyměněný, i když se to snažil zamaskovat, jak jen to šlo.

Lillyina mamka vždy říkala, že má její dcera dar vidět do lidí. Uměla rozpoznat jejich city a tužby. Lilly tomu nepřikládala kdovíjaký význam, jen to, že měla štěstí uhádnout to. Podle ní, by analyzovat jejich vztahy mohl kdekdo. Stačilo se jen pozorně dívat.

V jistých chvílích se vše uklidnilo, při sledování fotbalu. Jenže stačilo, aby se Raven zvedl a šel za Stellou, Neron už skákal tři metry vysoko. Proto se rozhodla se obětovat v kamarádčiným zájmu.

„Pojď mi pomoct s nádobím," zavelela. Ani nečekala, že by ji mohl ignorovat, nebo ji neuposlechnout. A taky že ne. Hned se zvedl a zapomněl na tu dvojici. Stanul vedle ní u linky. Podala mu čistou utěrku. Sice byla moderní doba plná myček. Ale ona ráda zaměstnávala ruce, když potřebovala myslet. Což teď asi stejnak nepůjde.

„Chytré. Ráda pomáháš bližnímu svému?" započal konverzaci. Do které ona se neměla v plánu pouštět. Jen se na něj pochybovačně zadívala a dál si hleděla mytí.

„Máme skvělou příležitost zase zkusit probrat jisté záležitosti. Co ty na to?" Periferním viděním postřehla, že je k ní otočený čelem, jedním bokem opřený o linku a upřeně zírající přímo na ni.
Nehodlala se na něj obrátit, ať se jí chtělo sebevíc.

„Nemám zájem," odsekla klidně.
„Lilly, kdypak to pochopíš. Může to trvat jakkoliv dlouho, jednou to z tebe stejnak dostanu," pokaždé, když řekne její jméno, vyvolá to v ní řadu pocitů a hlavně zamlžených vzpomínek.

„Já nechci nic chápat a rozhodně nepřistoupím na tvoje vydírání. Tak se vzpamatuj a buď radši ticho," zasyčela. Její předsevzetí, nemluvit s ním, ztroskotalo rychleji, než vůbec začalo fungovat. Najednou se k ní nebezpečně přiblížil. Což ji donutilo se na něj konečně podívat. Málem jí z rukou vyklouzl vodou a mydlinami kluzký talíř. Ty jeho zelené oči. Sakra!

„Ale Lilly. Já ještě nezačal s vydíráním," zamumlal tiše, v očích mu při tom zkonstatování přímo ďábelsky zajiskřilo. Uměl tak skvěle pouštět strach a stejně tak i dokázal být taky hravý. Nervózně si skousla ret, což přilákalo jeho pozornost. Pootevřel ústa a fascinovaně na ni civěl.
Jeho pohled na jejích rtech byl na ni moc. Trhaně se nadechla a odvrátila se od něj, dalo jí to ale hodně práce. Ještě stihla postřehnout jeho úsměv plný zadostiučinění. Protočila panenky. Lezl jí na nervy, tím svým charizmatickým způsobem. Než stihla zase podrazit sama sebe a něco neuváženého vypustit z úst, zaslechla zvýšené hlasy z obývacího pokoje, kde nechali Ravena se Stellou. Neron na ni úplně zapomněl a vyrazil do boje. Rychle za ním běžela, aby zabránila případné rvačce. Nikdo se nebude rvát v jejím bytě, klidně by je vykázala na chodbu. Tam ať si dělají, co uznají za vhodné.

„Jdu vyvenčit Rheese," zahučel Raven a razil si cestu ven. Lilly vůbec nestíhala. Neron už byl u zjevně nakvašené Stelly. Proto se dala Lilly hned na ústup. Dohonila Ravena u dveří.

„Ravene, tady máš klíče," připadala si divně. S ním sama v chodbě. Dost nepatřičně.
Ne, že by z něho měla strach. Tím to nebylo. Ale něco s ním bylo v nepořádku, nedokázala to pojmenovat. V podstatě na všech třech bylo něco, opravdu divného.
Ale Raven... ten byl zničený. To bylo to správné slovo. Nebylo mu ani pomoci. Lilly ráda pomáhala v jistých směrech. Zapojovala se do charit. Pro drogově závislé, bezdomovce, sirotky. Ten vnitřní pud ji nutil tohle cítit, v jeho přítomnosti. To, když se na ni ojediněle podíval. A opravdu podíval, přímo do očí, aby viděla jeho hluboké, bezedné černé oči. Měla v sobě to nutkání mu okamžitě podat pomocnou ruku, jenže v jeho případě, jakoby už to nebylo možné.
Zažila už dost situací, aby byla o tomhle přesvědčená. Kolik už strávila času ve vyšlapávání cestiček k různým lidem s různými povahami. S dětmi to šlo lehce, k bezdomovcům někdy taky. K drogově závislým to šlo už hůře. Už šlo i fyzickou a i psychickou destrukci.

„Díky. Potřebuješ něco venku? Mám něco koupit?" zajímal se. Jeho tón sice vyjadřoval naprostou lhostejnost, ale podíval se na ni.

„Asi nic. Jen...," nevěděla, jak by mohla navázat, i jestli je vhodná doba. Nebyl sdílný a ona pro něj byla cizí člověk. „Je všechno v pořádku. Se Stellou?" rychle dodala Stellu a doufala, že to pochopí dobře.

„Stelle je fajn. V mezích," pokrčil rameny, ale v jeho očích zahlédla záblesk pochybností. Měl starosti, ale to nebylo to, co chtěla Lilly vědět.

„Dobře, ale myslela jsem to tak, Stella mi nestihla říct všechno, ohledně... no těch věcí, co se kolem vás dějí. Nevím, jak bych mohla pomoci. Tobě, jí nebo Neronovi," zdůraznila slovo „tobě"- Zdálo se, že konečně pochopil, co se mu snažila naznačit. Přimhouřil oči.

„Stačí, že nás tu chvíli necháš být. Než se všechno vrátí do normálu a pak bych ti doporučil se od nás dostat co nejdál. Radši na nás zapomenout. Nepřineseme ti nic jiného než nepříjemnosti. Možná i hůř. Věř mi, mám s tím osobní zkušenosti. Drže se od Nerona dál. Na mě zapomeň. A sice mi do toho nic není, ale ani Stella není ta pravá kamarádka. Ne kvůli ní samotné, ale kvůli tomu čím je. Jsi jen člověk. Musí ti to stačit," tuhle řeč od něho vůbec nečekala. Nebyla nijak dlouhá, ale bylo v ní vše, co chtěl, aby si zapamatovala. A ona to udělala. To jestli se tím bude řídit... to bylo je na ní. Raven chvíli čekal, že k tomu něco dodá, když se tak nestalo, pokýval hlavou a písknul na Rheese a vyšel ven.
Ještě pár minut se dívala na zavřené dveře.

„Zjistila jsi, co udělal?" zahuhlal Neron přímo za ní. Poplašeně se k němu otočila čelem.

„Ne. Nic mi do toho není. Nevyzvídala jsem," odsekla rozhořčeně. Sice trochu vyzvídala, ale ne v Neronově zájmu, ať byl jakýkoliv. „Když už jsem u vyzvídání, tak mi můžeš říct, co mezi vámi třemi je," pozvedla obočí. Proč se ho na nic nikdy nezeptala? Vždy ho nechala, aby do ní ryl. Pořád si to od něj v podstatě nechala líbit. Měla toho dost. Založila si ruce na hrudi a zaujala ofenzivní postoj. Chce informace? Ona je chtěla taky. Tak sem s nimi!
Vypadal naštvaně, ale pak se jeho obličej uvolnil a pozvedl koutek úst. Prohlédl si ji od shora dolů. Trochu se ošila, pod tou tíhou pohledu.

„Vím, přesně na co myslíš děvče. Ale tenhle rozhovor musí být oboustranný," udělal k ní jeden malý krok. Což ji vylekalo. Srdce najednou měla až v krku. Kde byla její vteřinová odvaha, neměla páru. Odstoupila a velkým obloukem ho obešla.

„Je zajímavé, že o tom mluvíš, že ses tím do této chvíle neřídil. Pokud si pamatuju, většinou si mluvil ty. Nebo bych to spíš měla upravit na, vyhrožoval jsi ty," nebrala si servítky, když mu nebyla čelem, byla schopna myslet a vymyslet si všemožné argumenty. Kdežto s jeho zelenkavým pohledem na sobě nemohla myslet na nic jiného než... na ty oči.

„Už jsem ti řekl, že jsem s výhružkami nezačal ani z daleka," zašeptal hrozivě přímo za ní. Přeběhl jí mráz po zádech. Cítila, jak jí zátylek ovanul jeho dech a málem omdlela. Pak ji pevně chytil za loket a zastavil ji v dalším pohybu. Stáli teď v chodbě vedoucí do obývacího pokoje. Mimochodem byla to jediná chodbička v jejím bytě, který byl jinak otevřený. Tahle vedla od vchodových dveří.
Stála ztuhle na místě a on stál pořád za ní. Čekala, že ji k sobě otočí, což nechtěla, aby udělal. Doufala v to. Přála si to. Uvolnil sevření jejího loktu, ale nepustil ji zcela. Jen přesunoval ruku pomalu směrem dolu, dokud se neocitla na jejím zápěstí. Co s ní takovýhle jednoduchý dotek dělal, bylo neuvěřitelné. Přivřela oči. Za zavřenými víčky se zase vracela zpět do té doby, kdy ho potkala v divadle.

„Kdo to je?" zahučela vysoká, dlouhonohá blondýnka, když Lilly vešla s Neornem do soukromé lóže. Naprosto ji ignoroval a pustil před sebe Lilly. Usadil ji na vzdálenější konec balkónku a sám se sedl přímo vedle. Vůbec netušila, jak se to seběhlo. Měla by být dole a starat se o chod hry. Je přece produkční ne? Co tu dělá? S tímhle snobem. Bylo jí divně a v hlavě měla podivný zmatek.

Flashback

„Lilly?" přivábil ji zvuk jeho hlasu. Otočila k němu hlavu a podívala se do jeho zelených očí. Pak měla v hlavě zase vygumováno. Mohla by se na něj dívat do nekonečna. Například na ďábelskou jiskru svítící v duhovkách. Na vypočítavý výraz v jeho obličeji. Něco v koutku mysli na ní ječelo, že nesnáší takovéhle typy lidí. Ale záměrně ho ignorovala. Bylo jí to jedno. Věděla jen, že jí srdce běží o závod a její kůže byla najednou v jednom ohni.

„Užívej si představení," zašeptal a ona okamžitě poslechla. Otočila hlavu a pohledem spočinula na podiu, kde se odehrával příběh pomateného rytíře. Matně si uvědomovala, že to je hra, kterou vedla ona sama. Tudíž by se měla nacházet na úplně jiném místě, než v soukromém balkóně.
Chvíli měla pocit, že něco není úplně v pořádku, ale pak se vše zase zamlžilo a cítila se skvěle.

„Tvoje mysl je tak silná... to se mi líbí," ozvalo se přímo u jejího ucha. Neron položil svoji teplou dlaň na její bok. Zatajila dech a celá se napnula. Zcela nechápala svoji reakci na něj, ale jí se to taky líbilo, ať to bylo sakra cokoliv. Jen vnímala jeho dotyk, když rukou sjel k jejímu lokti a velmi pomalu, skoro mučivě přejel k zaťaté ruce položené v klíně. Ukazováčkem prozkoumal pahorky kloubů a ji vzal za ruku. Už to nevydržel a koukla se na něj přes rameno. To co viděla v jeho očích, jí vzalo všechen zbývající dech.

„Jdeme," zavrčel. Jakoby ho najednou něco nevýslovně namýchlo. Pořád ji držel za ruku a teď ji vytáhl do stoje. Tím to nekončilo, jelikož ji spěšně vlekl na chodbu. Nebyla tu ani noha, jelikož všechna pozornost se soustředila na to, co se dělo na jevišti. Udělal dva kroky a byl na druhém konci chodby, přičemž ona za ním vlála.

„Na tohle zdržování nemám náladu," zahuhlal si jen pro sebe. Na chvíli tam nebyla ta jeho osobitá maska a zuřivě se na ni obrátil. Sjel ji pohledem od shora dolů a pak ji k sobě přitáhl. Byla z jeho chování úplně vedle. Byla schopná na něj jen valit oči. Kdy naposledy byla nějakému muži tak blízko jako teď, když se nacházela v jeho objetí. Ale když si myslela, že ji políbí, udělal něco naprosto nepředvídatelného. Něco co by žádný jiný muž nikdy neudělal.

Jeho svaly se najednou zatnuly, cítila to dost jasně, když byly jeho ruce omotané kolem její osoby. Náhle jí bylo nějak divně. Myslela si, že má halucinace, jelikož se kolem nich objevila bílá hustá mlha. Půda pod nohama jí zmizela a přišlo jí, že se vznáší v prostoru. Jediná opora se nacházela v Neronovi. Nakonec zmizelo všechno kolem nich, včetně divadla a ocitli se k jejímu neuvěření v jejím obývacím pokoji.
Neměla by teď začít křičet?

Po přistání vylekaně odstoupila od vysoké postavy tyčící se nad ní. Neronovi zelené oči se do ní zavrtávaly a nenechávajíc jí jasně uvažovat.

„Jak se to sakra..." vykoktala ze sebe. Ale když se na ten zázrak chtěla soustředit o trochu víc, zjistila, že nějak už neví proč. Zavrtěla hlavou.

„Nevíš, co se mnou děláš..." zamumlal tajemně. Nechápavě se na něj zadívala. A co on dělal jí? Napadlo ji na vteřinu, pak ta otázka rychle zmizela. Cítila se bezstarostně.

„Nechápu..." znovu se pokusila o nějakou konverzaci na úrovni, ale znovu ji přerušil.

„Nemusíš to chápat. LIlly... to tvoje jméno. Znamená nevinnost, ale vůbec tě nevystihuje," tónina jeho hlasu se prohloubila a způsobila šimrání po celém povrchu její přecitlivělé pokožky.

Její mozek přestal fungovat v té chvíli, kdy vyplnil prostor, který mezi nimi vytvořila ona před tím než položil dlaň na její tvář. Byl skoro o hlavu vyšší než on a působil hrozivě. Bála by se ho, za normálních okolností. Ale stejnak se nedokázala přinutit cítit strach.

„Lilly..." zašeptal a pak se jeho ústa snesla na její.

„Jak jsi mi to mohl udělat?" vyjela na něj rozhořčeně Lilly, když se vrátila z cesty do minulosti . Nenáviděla se za ty vzpomínky. Nenáviděla jeho, za to, že jí je vytvořil. Nikdy se necítila tak zmateně, jako když se v jejím životě na vteřinu zjevil tenhle muž. Navztekaně setřásla jeho ruku z jejího ramene a otočila se na něj. Byl u ní moc blízko. Ale teď jí to bylo jedno.

„Co si pamatuješ?" přimhouřil oči a hned vypadal tak jak ho znala. Děsivý Neron, co baží po informacích. Jeho sobeckost ji namýchla ještě víc.

„Všechno!" vykřikla vztekle. Musel tu odpověď tušit, přesto se v jeho očích nacházelo ohromení. Zatnula zuby a měla chuť mu nějak fyzicky ublížit. Něco mu udělat, aby věděl jaké to je se cítit tak mimo sebe!

„To není možné," zakroutil záporně hlavou. Na chvíli se podíval, někam za ní, jakoby se snažil vrátit do té doby, kam před chvílí zabrouzdala Lilly.

„Celou dobu jsi po mě chtěl vědět, jestli si něco pamatuju a co. Když ti to řeknu, tak to není možné?" pochybovačně si ho měřila, ale nezapomínala na to, že je na něj naštvaná. Byla celou dobu, jen se pokoušel na všechno zapomenout. Jeho zjevení, vedle Stelly, jako její bratr. Poněkud to kazilo její plán, hrát si na normálního obyčejného člověka.

„Myslel jsem, že to na mě jen hraješ," zašeptal. Asi to i jemu samotnému přišlo směšné, jelikož nevypadal svou dedukcí moc nadšeně.

„Věř mi, že to bych ráda. Raději bych všechno zapomněla," po jejích slovech se na ni konečně podíval, na moment se zatvářil ublíženě, ale hned to zamaskoval svým obvyklým obličejem.

„Lilly, jsi první, které se podařilo odolat mému nátlaku. Věděl jsem, že tvoje mysl je silnější, než kterákoliv jiná, kterou jsem ovládal. Ale až tak dalece... jsem netušil," neustále vrtěl hlavou, jako by ten fakt odmítal přijmout. Teď, když to bylo všechno venku, přišlo jí to absurdní. Určitě se nic tak směšného nestalo, je to jen její výplod fantazie. Pak se ale podívala znovu na muže před sebou a hned to na ni zase všechno spadlo. Radši od něj odvrátila hlavu, všechno se k ní při pohledu na něj, vracelo, čím dál intenzivněji. Úplně se jí podlamovala kolena.

„Proč jsi mi to neřekla hned?" zavrčel, moc blízko ní. Skoro nadskočila, jak se lekla. Střetla se s jeho pohledem.

„Nemohla jsem si odepřít to potěšení tě pozorovat, jak se vztekáš!" ucedila skoro popravdě.

„Využilas toho, že jsem teď v podstatě bezmocný. Je ti doufám jasné, že kdybych měl svoji moc, nic z toho by ti neprošlo," zavrčel vztekle. Opravdu byl teď naštvaný, možná víc než to. Najednou jí přišel tak o metr vyšší a ještě hrozivější. Snažila se vzpomenout, jestli ho v takovém stavu někdy viděla... ale schopnost, myslet byla najednou pryč.

„A možná jsem se bála," dodala tišeji. Dívala se na něj pohrdavě s odstupem. Nemohla si dovolit cítit tu jiskru v jeho blízkosti. Jeho vztek trochu opadl po jejích posledních slovech, udělal k ní jeden krok.

„Neublížil bych ti, bezdůvodně," snažil se ji ujistit plamenně. Nedůvěřivě si ho měřila.

„Nevěříš mi..." utrousil.

„Neznám tě, nemám proč bych k tobě chovala důvěru. Teď, když víš, co si pamatuju, co s tím hodláš udělat?" vždy se choval tak nepředvídatelně. Udělal vždy to, co ona neočekávala. Děsil ji a zároveň přitahoval zároveň. Vůbec svoje pocity nechápala a od té doby, co potakala tohoto muže se sama v sobě nevyznala.

„Ja... nevím.," vypadlo z něj. Jako by sám to tvrzení nestačil pochopit. Podíval se na ni svýma prozíravýma očima, čímž ji přišpendlil na místě, zrovna v tu chvíli, kdy se chystala vzít nohy na ramena a utéct do bezpečí svého pokoje. Kde se nacházela i její spása, Stella.

„Vůbec ti nerozumím, Nerone," zavrtěla hlavou a dál na něj zírala. Bože, sakra!

„Ani já sám sobě. Mělas mi to říct hned, nedošlo by to tak daleko," vypadalo to spíš tak, že se sám sobě snaží něco namlouvat, než že by to říkal přímo jí. Protože neměla ponětí, o čem to mluví.

„Mluv aspoň jednou jasně a pravdivě. A řekni mi, kdo jsi!" vyhrkla zadýchaně. Tahle otázka jí tkvěla v hlavě hodně dlouhou dobu. Ani po noci, kterou s ním strávila, si nebyla jistá, jestli to není anděl, nebo ďábel. Ani po tom, co jí cosi nastínila Stella.
Zase si získala jeho pozornost. Zamrkal na ni, čertovsky se mu zablesklo v očích. Pozvedl jeden koutek úst v křivém úsměvu. Byl to jeho sarkastický úsměv.

„Ty bys ráda věděla, kdo jsem? Ale ty to přece víš Lilly. Vidělas, co dokážu a až dostanu zpět, co mi patří. Milerád ti to zase předvědu," jeho hlas se prohloubil tak, až jí z toho vstávaly vlasy na zátylku. Najednou byl přímo u ní, jeho ruka vyletěla vzhůru a jemně, až něžně ji chytil za bradu. Znovu jí otřásly příliš silné vzpomínky. Zvláště když ukazováčkem přejel po celé spodní straně její čelisti. Kdyby jí teď řekl cokoliv, udělala by to. Pozorně si ji prohlížel. A pak se zarazil. Spustil ruku dolů.

Chvíli to vypadalo, jakoby se o něj pokoušel infarkt. Zdálo se, že je zmatený, až pak zvedl hlavu zpět k ní a viděla jeho vypočítavý úsměv. Okamžitě pochopila, co se děje.

A/N
Hola hey!
Jak se máte?
Kapitola z pohledu Lilly + menší flashback!
Jak se vam to líbí? Mě z Nerona vždy bije srce jako o závod! :D
A copak se to děje na konci? Že by...?

Menší novina! Přihlásila jsem svoje knihy do Wattys2015! NEVÍM moc jak to funguje... Co bych vlastne měla dělat hah... Ale podle všeho potřebuji hlasy... Zjistím, co a jak... Ale kdybyste byli tak moc hodni a hlasovali pro Bohyni... Skákala bych tři metry vysoko!
Víte jak vas zbožňuju! Tak bych vás měla ráda ještě víc!
Děkuji!
Love ya!