Cannohtäre

Archibald

Chaos, který zavládl v jinak poklidné krajině, zažil jen jednou za svou existenci. Měl to jediné štěstí, že už věděl, jak se s tím vypořádat. Někdo tohle zažíval poprvé a to těžší to pro něj bylo.
Přesto, že už si tím jednou prošel, nijak ho to neuklidňovalo. Tohle přehrocení situace světa nikdy neznamenalo vyřešení problémů, nýbrž přesně naopak. Všechno se mělo ještě zhoršit. Nebo, tak nějak tomu bylo i minule.
Zástava všech světových stran, měla znamenat jen odpočinek pro lidskou část populace.

Klid před bouří.

Bohové a i Démoni se s tím museli vypořádat po svém. Měl by se děsit té chvíle, až se portály otevřou, ale nepřipouštěl si to.
Kupodivu měl celou dobu obavy jen o Stellu. Její proměna se blížila a pro mladou bohyni ještě před proměnou, bylo nebezpečné se potloukat v době uzavření na lidské straně. Neměla kde a jak brát energii. Netušil, s kým tam uvízla a jestli je ještě stále na živu. To byla jediná věc, která ho v tuto chvíli zneklidňovala.

„Pane, zřítil se další," ozvalo se ode dveří. Stál mezi nimi Meldon. Měl stejný netečný výraz obličeji, jako všichni, co pobíhali venku. Nikdo nedával najevo obavy, o to co tu budovali. A snažili se to ze všech sil udržet pohromadě. V rámci možností. Sám netušil, co na to má říct. Spadl další dům, další z mnoha a byl si jist, že nebyl poslední. Nic najednou nedrželo pohromadě, jelikož byla všechna kouzla a magie pryč. A do té doby vládl chaos, jak zde, tak i jinde. Na zemi to znamenalo nevídaný klid. Nikde se nevyskytovaly živly, tudíž ani jejich síla. Nikdo neměl tu moc pohánět zemi k růstu, nebo vítr ke hře. Nic se nehýbalo. Uměl si to představit. Ale vidět to netoužil. Poprvé, co se to stalo, byl ještě neproměněný. Dalo by se říct, že dítě. Ale věděl o světě dost na to, aby chápal, co se děje. Byl tu i poprvé, v Cannohtäre. Probíhalo to obdobně. Tenkrát však ještě na bedrech nenesl celou tíhu lidstva.
V tom byl ten rozdíl, oproti minulému uzavření. Nepřipouštěl si to.

„Nikomu se nic nestalo?" optal se. Ve skrytu duše, jen doufal, že odpověď bude záporná. Všichni již poznali, že v této době jim může být více ublíženo. Proto se tak bál o Stellu. Na zemi zůstali i Démoni, tím si byl jist, a kdy byl potomek nejmocnějších, nejzranitelnější? Pravé teď.

„Naštěstí ne. Ti, co byli u toho, utekli dřív, než se mohlo něco někomu stát. Už jsem tam poslal stopaře, aby pomohli s úklidem," informoval Meldon. Vypadal stejně nepřítomně, když mluvil, jako se cítil on sám.

„Děkuji za pomoc," odvětvil. Tušil, že Meldonovi ležel na srdci stejný problém, jako jemu samému.

„Vím, že je to pomyšlení hrozné," promluvil po chvíli ticha Meldon. Archibald se na něj nechápavě zaměřil.

„Co tím myslíš?"

„Stellu," uhodil na hlavičku. Archibald věděl, hned na co naráží, jen doufal, že sám nebude nabourávat tohle ošemetné téma.

„Vím, že je v pořádku. Vždy jsem ji podceňoval, je čas, abych jí věřil," sám svým vlastním slovům nevěřil, ale aspoň to, že je vyslovil, už znamenalo postup. Meldon byl chvíli ticho a pak se nadechl.

„Možná byste měl zkusit se s ní spojit pomocí moderní technologie," vypadlo z něj nakonec. Archibald jeho slova chvíli zpracovával. Něco takového ho ani nenapadlo. Když se tohle stalo poprvé, žádné mobilní telefony neexistovaly, ani notebooky a televize.

„Máme tu nějaké mobily?" zeptal dychtivě. Zmocnila se ho naděje, že uklidní svoje nervy a bude vědět, že Stella je v bezpečí.

„Určitě se tu nějaký najde, hned se po nějakém porozhlédnu," hned na to Meldon vyšel ze dveří.

Pořád nemohl uvěřit, že ho tahle alternativa nenapadla. Mohl si už dávno odpustit ty přihlouplé myšlenky a představy o různých osudech Stelly.
Meldon se vrátil během minuty a v ruce nesl jednu z vymožeností moderní doby.

„Znáš číslo na její mobilní telefon?" zarazil se Archibald nad číselníkem miniaturního přístroje.

„Ach ano, je v seznamu. Kupodivu, jsem ho tam zadal již před časem," přitakal Meldon. Archibal, ačkoliv nebyl nejmladší, technologii této doby rozuměl. Musel mít postupem času přehled o všech nových vymoženostech. Šel s dobou, jak jen to bylo možné.

Našel Stellino číslo a stiskl zelené sluchátko. Přiložil si mobil k uchu a zaposlouchal se do monotónního zvuku pípání. Nějakou dobu trvalo, než volaný zvedl sluchátko. Ale ne zas tak dlouho, aby to vzdal. Dočkal se cvaknutí a přívalu obrovské vlny úlevy, když na druhé straně uslyšel Stellin hlas.

„Prosím?" sice to byl její hlas, ale byl slyšet poněkud slaběji, než si pamatoval. Třeba když na něj křičela z plných plic. Teď zněla... nemocně.

„Stello, jsi v pořádku? " trochu pozapomněl se představit, tudíž chvíli trvalo, než dívka odpověděla, než jí došlo, kdo se jí vyptává na její zdraví.

„Archie?" vydechla nevěřícně do telefonu.

„Stello, tak odpověz, jsi v pořádku? A kde jsi?" ignoroval to oslovení, které používala ona, když s ním mluvila. Ani se nesnažil ji to nějakým způsobem odnaučit. Bylo by to jako jít hlavou proti zdi, zbytečné a šílené.

„Teď jsem v šoku, ale jinak se mám báječně," z nějakého důvodu, jí nevěřil ani slovo. Ale i kdyby to tak bylo, co s tím tak mohl dělat. Zhola nic.

„Divíš se tomu, že stařec mého ražení umí používat mobilní telefon?" neodpustil si. Ale byl velmi šťastný, že to vzala, a to že mluví k věci, znamená, že je živá.

„Tak nějak. Ale víte, že mě tahle alternativa ani nenapadla. Myslela jsem, že komunikace mezi světy je zmrazená," pořád zněla překvapeně, ale zaznamenal v jejím hlase smích. A dokonce zaslechl nějaké další hlasy v pozadí. „Ticho," řekla ještě.

„S kým jsi?" vyzvídal. Neuměl si představit, s kým tam asi je. Nebo se spíš obával toho, kdo by to mohl být. To zlé tušení bylo stále s ním.

„S Lilly," vyhrkla okamžitě. Až moc rychle.

„A?" naléhal. Potřeboval vědět, jak hodně se má strachovat.

„Jen Lilly tu je. Nikdo jiný," Stella byla hodně špatná lhářka, v tuhle chvíli by jí nevěřil ani nos mezi očima, kdyby stála přímo před ním.

„Stello, nesnaž se a radši mi hned řekni, kdo ještě tam s tebou je? A kde vůbec jsi?" Archibald se nikdy nenechal jen tak odradit. Když na druhé straně uslyšel povzdech, věděl, že má pravdu.

„Jsem u Lilly doma, v bezpečí. Nebylo mi moc dobře," snažila se to stále nějak obkroužit, aby nemusela odpovídat.

„Stello," povzdechl si.

„Jsem tu s Ravenem," vystřelila. Archibald se otřásl a snažil se to vstřebat, jelikož něco takového tušil, nemělo ho to tak ohromit. „A Neronem," dodala rychle.

Nejvyššímu se zatmělo před očima. Tohle byla Stella. Když už, tak už. Chvíli se přesvědčoval o tom, že neslyšel špatně. Ale ono to zas nebylo tak nepochopitelné. Ona prostě potíže přitahovala odjakživa, stejně tak, jako její matka.

„Sakra Stello! Copak nemáš žádný pud sebezáchovy?" vyjel na ni. Potřeboval trochu zchladit. Meldon se na něj díval, jako kdyby mu narostla další hlava. Ale co se týkalo jí, nedokázal se udržet na uzdě. Nechápal, jak se jí to vždy může podařit.

„Uklidněte se, jsem v bezpečí," hned jak tohle vyslovila. Vztek v něm vzplál ještě jednou a o to hůř.

„Jak můžeš říct něco o Ravenovi a Neronovi společně s bezpečností. To se samo o sobě vylučuje!" vykřikl v panice, představoval si jen to nejhorší.

„Proboha ani jeden z nich nemůže vůbec nic. Zapomněl jste? Jsou bezmocní jak mimina. Bez schopností," uhodila hřebík na hlavičku. Vzala mu vítr z plachet.

„Až se to spustí, už to tak nebude a ty budeš v jejich přítomnosti. Teď jste na jedné lodi, ale pak nebudete. Buď opatrná," zmírnil decibely svých hlasivek.

„Teď k tomu hlavnímu, je mi zatraceně zle a bohužel se to zhoršuje," vrátila se zpět ke své výmluvě, která ve skutečnosti výmluvou nebyla.

„Asi se přiblížila přeměně, ale nějak moc rychle," přemýšlel nahlas. Tohle byl teprve ten pravý důvod k panice. Bylo mimo božstvo a úplně slabá.

„To mě taky napadlo, jen jsem chtěla vědět, jestli je to normální, to co se mi teď děje,"

„Uzavření už by nemělo moc dlouho trvat, chci aby ses sem okamžitě přenesla až to skončí. Rozumíš? A buď tak hodná, neber sem s sebou své nové kamarády," neodpustil se špetku sarkasmu. Úplně ji viděl, jak protáčí panenky.

„A co v Cannohtaere?" vyptávala se.

„Zmatek, všude kam se podíváš. V tuhle chvíli je to na zemi nejlepší místo," přiznal, ač nerad, že je lepší, že je dole. Ale to ještě před tím než se dozvěděl, kdo jí tam dělá společnost.

„Měl by Neron taky zavolat tatíkovi?" zeptala se, rádoby vtipně. Zamračil se nad její hloupou otázkou.

„Stello, říkal jsem ti, aby ses od něj držela dál, stejně tak jako od pana Beuchampa. Proč mě nemůžeš aspoň jednou poslechnout," spílal jí.

„Tohle ani není moje vina. Nemůžu za to, že se mi lepí na paty," zaprskala pobouřeně.

„Dobře. Jen buď opatrná a šetři se,"

„Ty taky staroušku," zavtipkovala na konec, vykouzlilo mu to na rtech úsměv. Pak to zaklapla.

„Vyrozuměl jsem, že Stella pobývá v zajímavé společnosti," ozval se Meldon.

Stella

O týden později

Seděla v měkkém ušáku, kousek od okna a topení. Byla tam umístěná záměrně, jelikož trpěla zimnicemi a třasavkou. Byla zabalená do dvou dek až po uši. Dělala, že spí. Když spala, všichni se kolem ní snažili chodit po špičkách a to jí vyhovovalo.

Když se probudila, bylo to tu jako na bojišti. Ti dva se neustále popichovali. Pokaždé si našli něco, o čem se mohli hádat, ať to bylo cokoliv. Lilly se tomu párkrát snažila zabránit, ale bylo to jako házení hrachu na zeď. Stella už se o to ani nepokoušela. Čekala, až v ní trpělivost dojde konce a na oba se vrhne, aby je zbila na hromadu. A to i přesto, že byla zesláblá jako moucha.

S Lilly se domluvila, nebo ji spíš ona přemluvila, aby tu Stella zůstala. Aby se nemusela vysilovat přesunem domů. Stelle to taky bylo po chuti, aspoň měla Nerona pod dohledem. A to i jeho hladové pohledy, které neustále házel po její ubohé kamarádce.

V tuhle chvíli bylo ojediněle klid, a to i přesto, že tentokrát nepředstírala spánek. Všichni tři seděli na ne moc rozlehlém gauči a dívali se na nějaký sportovní přenos. Stella netušila, na co se to dívají. Nebyla kdovíjaký sportovní nadšenec. Načež zjistila, že v Ravenovi jeden dřímá a to samé se dalo říci i o jejím bratrovi.
Jediná Lilly odpočívala s mísou popcornu v klíně a občas přejela pohledem všechny přítomné.

Najednou se Raven zvedl ze svého místa a zamířil přímo ke Stelle. Té se okamžitě rozbušilo srdce. Téhle reakce se nemohla nikdy zbavit, pokud šlo o Ravena. Bylo to tak na začátku všeho a je tomu tak i teď. Akorát, že poslední dobou, i přesto, že se na něj stále snažila být naštvaná, se něco změnilo. Nevěděla však, jestli k dobrému, nebo špatnému. Ale, co se týkalo jeho, vždy se to spíš přiklánělo k tomu horšímu.
Stella se podivila. To už program v televizi skončil, že se rozhodl jí zase věnovat svůj čas? Jelikož Neron za ním ho sledoval podmračeným pohledem, nebyla daleko od pravdy.

Chvíli to vypadalo, že se zvedne a stane před ní dřív, než k ní Raven dojde.
Lilly to vzala do svých rukou. Nemohla jí být v tu chvíli více vděčnější. Získala si Neronovu plnou pozornost a pak ho s sebou odtáhla do kuchyně pod záminkou neumytého nádobí. Stella se musela spokojit s faktem, že tam bude muset Lilly vydržet pár minut o samotě s jejím nepředvídatelným bratrem. Mohla jen doufat, že se během té doby nic závažného nesemele.
Během toho se stihl Raven přesunout až k ní. Teď už před ní dřepěl a jednou rukou se opíral o pravou opěrku, kde měla položenou jednu ruku.

„Jak ti je?" začal zcela nevinně, ale i tak to bylo dechberoucí. Cítila, jak se jí do tváří hrne krev a dech se jí zkracoval.

„Lépe než včera," zněla její tichá odpověď. Byl u ní moc blízko a to ji znervózňovalo. Nechtěla si to připouštět, ale stačilo tak málo, aby ji uvedl do tohohle stavu.

„Už to nebude dlouho trvat a všechno bude jako dřív," zamumlal stejně tiše jako ona před chvílí. Přitom se jí díval do očí. Na sucho polkla.

„To si nemyslím. Nic už nebude jako dřív," oponovala rozhodně.

„Víš, jak jsem to myslel," zahučel rozladěně.

„A tys mě nepochopil. Já jsem už skoro Bohyně. Bude ze mě Nejvyšší. To znamená, že rozhodně už nikdy nebude nic jako dřív," rozčílila se. Došel jí dech, tak se rozkašlala. Tvář už jí definitivně žhnuly, jako při horečce, kterou možná i měla. Ale teď to bylo způsobeno něčím úplně jiným. „To taky znamená, že až se otevřou brány, nebude se dít nic hezkého. Víš to ty a stejně tak i já. Tak ze mě nedělej blbou," dodala, když se trochu uklidnila.

„Správně, ještě si ničeho z toho nedovršila, tak proč si tu tíhu světa na sebe shazuješ už teď. Buď v klidu ještě, užívej si přítomnosti a nečekej na to, co bude, nebo nebude. Jsi strašný pesimista," Stella nepočítala s tím, že by to Raven nechal bez odpovědi, ostatně, nikdy před tím se to nestalo. Vždy našel nějakou odpověď, ať už byla sebevíc absurdní.

„Jsem objektivní, to je rozdíl," otočila hlavu ke straně, aby se vyhnula jeho přímému pohledu. Zahlédla ty dva stojící u linky a o něčem živě diskutující. Pak jí ale Raven vzal za ruku a Neron s Lilly se ztratily v mlze. Otočila zpět na Ravena. Podívala se na místo, kde se jejich ruce spojovaly. Nemohla dýchat. Proboha! Proč jí to musí pořád tak vyvádět z míry. Měl by ji znechucovat. Dělal pravý opak.
Pak se zadívala zase do jeho očí. Na vteřinu hodil pohled do kuchyně a pak zase na ni. Ten výraz, který v jeho obličeji našla, ještě nikdy neviděla. Což jí vyrazilo dech.

„Stello..." vydal ze sebe její jméno, pak se zarazil.

„Ravene..." nezadržela zvedající se koutky úst. Netušila, co se chystal říct, nebo udělat. Ale ten vzrušivý pocit v podbřišku byl neovladatelný a bažila po tom, co chce říct. Jeho hruď se zvedala rychleji a dokonce na jeho tvářích našla tmavě rudou. Vůbec to nechápala, až když se k ní naklonil a vtiskl jí vášnivý polibek. Byla tak v šoku, že se nevzmohla na zhola nic.

Stalo se to tak rychle, že když se odtáhl a upíral na ni žhnoucí pohled. Bylo to to jediné, co ji utvrdilo v tom, že to udělal. A taky její závodící srdce, samozřejmě.

„Promiň," nasadil svoji masku a zvedl se do stoje. Popadl ji takový vztek, až se skoro nemohla ani nadechnout. Když se jí to podařilo.

„Okamžitě se vrať," zasyčela, když ho viděla se otáčet. Zastavil se v polovině pohybu.

„Co se to tu děje?" vřítil se do pokoje Neron a hned za ním Lilly.

„Jdu vyvenčit Rheese," zamumlal Raven a už se chopil vodítka. Kdyby Stella nechtěla ztropit scénu a byla dost silná, aby se zvedla bez pomoci. Skočila by mu na záda, co jí tak často nastavoval. A přinejlepším by ho přidusila vlastníma rukama.
Neron s Lilly vypadali dost zmateně. Neron více nedůvěřivě, když se podíval na mě, jak soptím.

„Půjčím ti klíč, počkej," křikla na Ravena Lilly a šla rychle za ním. Neron toho využil a přešel ke Stelle.

„Co udělal?" zavrčel na ni.

„Nic," odvětvila klidně. Snažila se svůj temperament udržet na uzdě, jak jen to šlo. Neměla pražádný zájem na to rozebírat svoje pocity pře Neronem.

„Zeptám se ještě jednou. Co k sakru udělal?" výhružně se nad ní naklonil. Všemožně se snažila vyhnout jeho pohledu. Otočila hlavu ke straně a odmítala se na něj podívat.

„Řeknu to ještě jednou. Do toho ti nic není," zamumlala skoro slyšitelně. Tahle malá rozepře s Ravenem a teď ještě s Neronem jí dala zabrat. Zase se cítila dost unaveně.

„Kolikrát si tímhle projdem, než zjistíš, jak neodbytný jsem?" nenechal toho Neron.

„Ale já už to dávno vím, Nerone. Jsem stejná jako ty, tudíž to znamená, že se můžeme hádat do konce světa, jelikož nikdy nedojdeme rozřešení," dělala jsem si z něj strandu. Stella věděla, že se s ním hádat může jakkoliv a jakkoliv dlouho a vždy jí to přijde směšné. Vzpomínala na ty doby, kdy se teprve poznávali. V hrobce. Teď jí to přišlo, tak dávno. V podstatě vše před uzavřením, jako by se stalo před lety. Bylo to k neuvěření.

„V tomhle jediném máš asi pravdu. Takže vím, že když ti cokoliv řeknu, uděláš nebo řekneš pravý opak. Už jen z principu, mě vyprovokovat," rychle zapomněl na důvod jeho rozčílení a rozpustile na nic zamrkal. Byl tak roztomilý, když se mu chtělo. Ale pouštět hrůzu uměl bravurně. Jen s tím rozdílem, že na ni to nemělo žádný účinek.

„Taky pravda. Nebudu ti odporovat. A teď mi prosím, pomoz vstát," neměla už náladu se s někým o čemkoliv handrkovat. Nechtěla už mluvit. Potřebovala klid. Jinak jí hrozilo, že začne frustrací křičet. Neron od ní odstoupil a podal jí ruku. Čekal, jakým směrem se vydá.

„Jdu do Lillyina pokoje. Potřebuju klid na meditaci. Tak tu na sebe prosím nekřičte a nevražděte se," utrousila a pak se pomalu vydala do ložnice.

Tam za sebou zavřela a jen doufala, že jí ten klid na pár minut vydrží.

A/N

JSEM ZPEEEEET!
Popravdě chci se vratit v čase :D viděla jsem 5SOS ve Wembley aréně v Londýně! Poprvé! Naprosto dokonalý zážitek! Z první řady a s VIP lístkem! Chci to prožívat pořád dokola! Hah ok! Už jsem ticho! :D

Moc času nebylo, ale na psaní jsem se vrhla, abych vás neochuzovala! Hah
Jak se vám líbila scénka s Archiem?
Co si myslíte, že se stane, až se otevřou portály? Mam připravené spešl věci :P

Okay zatím paaaa
PS: love ya!