Raven

Díval se na Stellino nahé tělo, choulící se vedle něho. Stále ještě nemohl uvěřit tomu, co se právě událo. Srdce se mu ještě neuklidnilo a silně pochyboval, že se to v blízké budoucnosti změní. To bylo poprvé od té doby, co je Démon a cítil se tak... dokonale. Nezasloužil si to. To věděl, a ani o tom na jedinou vteřinu nezapochyboval.

Neuměl si to však odepřít. Stella byla tak vstřícná a po všech stránkách perfektní. Její nádherné červenohnědé vlasy byly všude rozházené, jako vodopád. Spala. Už několik hodin se ani nehnula. Byla spíš jako mrtvá, kdyby se jí nezvedal hrudník, měl by obavy.

Ale on je i tak měl. Bylo s ní něco v nepořádku. Mohl nad tím přemýšlet až teď. Předtím ho přiváděla k šílenství a pak ztratil schopnost jasně uvažovat. Stačilo, aby byla jen poblíž něho a nebyl neklidný. Celý žhavý jí svést. Což právě udělal.
Provinilost se ještě nedostavila, ale časem to přijde.
Ona byla jediné blikající světlo, v jeho jinak tmavém světě. Nepřemýšlel nad budoucnosti, protože teď prostě nechtěl. Ani by nic nevymyslel.

Stella se neklidně pohnula a převalila na druhý bok. Sklonil k ní pohled. Ona se třásla. Zamračeně jí pohladil hřbetem ruky po tváři. Zděsil se, když se jí dotknul. Ještě před chvíli byla žhavá, teď byla taky, až na to že jí po spáncích stékal studený pot. Úplně hořela. Poplašeně se zvedl do sedu.

„Stello!" promluvil k ní. Něco tiše zakňučela a svraštila čelo. Znovu se přetočila, tentokrát na záda. Pak si toho všiml. Na pravém straně jejího hrudníku, blízko boku měla dlouhou jizvu. Zarudlou a velmi nehezky vypadající ránu. Vypadala jako čerstvá.
Jak si toho mohl nevšimnout? Je to tak do očí bijící. Ale tuhle ránu přeci utržila, před několika měsíci. Jako bohyni by se jí to mělo už dávno uzdravit. Nebo ne? Starostlivě se nad ní sklonil a prohlížel si tepající jizvu. Hnisala, došlo mu.

„Do prdele," zaklel tiše. A to ji konečně probralo z komatu.

„Co se děje?" zakňourala rozespale. Vypadala sice, stále neuvěřitelně přitažlivě, kort když odevřela oči a podívala s na něj těma svýma nefritově zelenomodrýma, v tuto chvíli hořečnatě sklenýma. Její tváře byly roztomile narůžovělé.

„To mi řekni ty," zamumlal, nedokázal skrýt svoji rozrušenost. Ulpíval na ní svým pohledem a čekal na jakoukoliv odezvu. Zmateně se na něj zamračila a pak se pokusila vytáhnout do sedu, stejně jako on. Přitáhla si k tělu přikrývku, jelikož se zimomřivě zatřásla, jenže do sedu se už nevyhrabala. Neměla na to dostatek síly. Ostýchavě se vyhýbala jeho upřenému pohledu a při tom si skousávala ret.

„Vlastně nemusíš nic říkat, je to očividné, proč jsi mi nic neřekla?" vyjel na ni podrážděně. Podmračeně se na něj obrátila.

„A co jako, že se poslední dobou necítím moc dobře, k čemu by to bylo?" měla ochraptělý hlas, proboha, proč mu to přišlo tak neuvěřitelně atraktivní? Musel vynaložit hodně úsilí, aby se na ni znovu nevrhnul a nepomiloval se s ní.

„Počkej, ono to trvá déle?" vyzvídal. Myslel si, že to trvá od uzavření portálu, ale asi to tak není.

„Ono to trvá už dost dlouho, jen teď se to začalo ještě zhoršovat," pokrčila rameny, jako by jí na tom snad ani nezáleželo. Nechápal její přístup.

„Podívej se na svoji ránu," vyzval ji tiše. Teď ji dostal, protože tázavě sklonila zraky ke svému hrudníku a rukou nahmatala jizvu. Zasykla bolestí, když se jí dotkla.

„Trochu se to zhoršilo, už to vypadalo, že to bude v pořádku," promluvila po chvíli zkoumání.

„Ale nezlepšilo, jaktože se ti ještě nezahojilo?" chtěl vědět.

„Já nevím. Ještě nejsem dospělá Bohyně, je to pomalejší, ale i tak o víc, než by se předpokládalo. Nevím Ravene," pochyboval, že by z ní dostal ještě něco. Vypadala, že každou chvíli padne do peřin a znovu usne tvrdým spánkem. Né-li něco horšího.

„Měli bychom se vrátit do NY a nějak to vyřešit," navrhnul. Klidně ji ponese v náručí. Začínal být dost neklidný z toho, že by se její stav mohl i zhoršit. V tu chvíli by si totiž nevěděl rady.

„A co tam budeme řešit, není tam nikdo, kdo by nám mohl pomoci. A mimoto, se mi tu líbí," její poslední argument vyčaroval výjimečný úsměv na jeho rtech. Díval se, jak jí zablýskalo v očích.

„Najednou... ještě včera jsi bojovala, jako o život, nesdílet se mnou jednu místnost..." vyčetl jí na oko ublíženě. Měla tu skvělou schopnost nechat ho zapomenout na to, co by chtěl a rád řešil a zaměřil se na příjemnější věci. Jako třeba hltání pohledem její tělo.

„Máš dobré přesvědčovací metody... " zašeptala svádivě. Byla to pokušitelka.

„Stello, nech toho..." zaprotestoval chabě, když k němu natáhla ruku.

„Ravene, přestaň být tak upjatý... to není tvůj styl..." měla pravdu. S nadšeným povzdechem rezignoval a sklonil se k ní. Překryl její rty svými a nechal se vtáhnout její vášnivostí, která vzplanula téměř okamžitě....

„Stello, vstávej, za hodinu nám jede vlak," nechtěl ji budit. Bylo to sotva pár hodin, co znova usnula. Ale už se rozednívalo a Raven to s návratem do města myslel vážně.

„Ravene, ne..." zahučela.

„Stello... tady máš mobil, máš tam hodně zmeškaných hovorů od nějaké Lilly," netušil proč, ale měl dojem, že tohle ji dostane z postel a taky že ano. Šla na to sice pomalu, ale konečně spustila nohy z matrace dolů, byla na ní vidět, že jakákoliv pohyb jí dělá velké potíže. Proto před ni Raven přistrčil pojízdný vozík, s jídlem, kotlem kafe a s telefonem.

„Díky," zamumlala a vyloudila jeden malý úsměv. Neměl podlehnout ještě jednou, nijak jí to nepomohlo. I když v tu chvíli, kdy se jí dotýkal, byla plně bdělá. Pozoroval ji při tom, jak si vkládala do úst různé kousky ovoce a znovu prožíval neskutečná muka. Copak to teď bude takhle pořád? Neomrzí ho se na ni divat? Dotýkat se jí a celkově jí být na blízku? I když se sám zařekl, že na to myslet nebude, nedokázal se v tom úplně zastavit. To ona ho nutila přemýšlet nad tím, co bude.

„Musím zavolat Lilly zpět, nechala jsem ji chudáka s Rheesem samotnou. Doufám, že je vše v pořádku," vysvětlila Stella, když brala mobil do ruky. Raven si se svým psem nedělal starosti, nikdy se nechoval jinak, než podle předpisů. Raven se v klidu opřel o okenní parapet a podíval se ven, už bylo světlo, bylo to jedno z těch normálních rán, ale stejnak se na něm zdálo něco jiného. Jen nedokázal říct, co.

„Halo? Lilly?" zaslechl Stellu, jak chraptí do sluchátka, zaměřil svou pozornost na ni. Nepřítomně si pohrávala s kouskem pečiva.

„Já... co? Počkej, zpomal. Rhees? On ti rozkousal koberec?" Stella zněla stejně překvapeně, jako se cítil Raven, když to slyšel. Tohle mu není podobné. Rhees je odjakživa krtoký, jako beránek. Stella na něj vrhla bezradný pohled a jala se uklidňování zjevně rozčílené Lilly.
Pak Ravena napadlo, čím by mohla být tahle anomálie způsobená. Uzavřený portál, ten má prsty ve všem.

„To je mi moc líto Lilly, to nějak vyřešíme. Jsi doma? Já za chvíli jedu zpět do města a hned k tobě přijdu a vyzvednu si ho ano?"
Nastala chvíle ticha. Šokovaného ticha. Stella slyšela něco, co ji vyvedlo z míry. Raven se odlepil od parapetu a zíral na ni.

„COŽE?" vykřikla, dokázala sebrat dostatek síly, aby mohla takhle zaječet, to už musí být něco. Něco, co ji naštvalo. Mírně řečeno.

„Stello, co je?" bál se, jestli Rhees neudělal ještě něco horšího.

„Co u tebe do prdele dělá Neron?!" vyhrkla Stella podrážděně. Raven jako na povel vystřelil od okna a stanul před Stellou. Zvedla k němu planoucí pohled, byla v tom stejném šoku, ve kterém se nacházel on. Sice neměl nejmenší tušení, kdo je Lilly, ale byl u ní Neron a to nevěstilo ni dobrého. Zaslechl jen rozčílený ženský hlas na druhé straně linky, jak něco křičí. Chvíli se zdálo, že na Stellu, jelikož se zklidnila a pak někoho třetího. Mohl jen hádat, kdo pak to asi byl.

„Balkón? Proč byl na tvém zatraceném balkóně?" vykřikla Stella nazpět. Raven se zamračil.

„Já se ho na nic ptát nebudu a hned jak ho uvidím, tak ho vlastnoručně zabiju... " zahučela Stella skoro bez dechu do mobilu. Raven si byl zcela jistý, že Stella by byla schopná úplně všeho, v tom případě, že by se k Neronovi vůbec doplazila. Ale v tom by jí Raven klidně bez přemlouvání dopomohl.

„Jak, že ti to nechce říct, kopni ho do kou..." Lilly ji nenechala domluvit, Raven už byl na půli cesty se rozesmát, jako blázen. Byla rozkošná, kdy se rozčilovala. Pak to najednou zaklapla.

„Musíme za nima!" řekla rozhodně, odstrčila od sebe bojovně vozík s nedojedenou snídaní a postavila se. Pak se jí podlomila kolena a vzápětí padala k zemi. Raven stále jen kousek od ní, tak ji stihl zachytit, dřív než se mohla úplně složit.

„V klidu Stello, stíháme vlak. Tak se jen obleč a jdeme. Ty mi mezi tím řekni, kdo je Lilly," mluvil na ni klidným, hlubokým hlasem, aby nevylétla. Vděčně se o něj opřela. Věděl, že nemá ráda, když je slabá a už vůbec ne to, že to musela před ním tak ukazovat. Ale jemu to nevadilo a nijak to nekazilo ten dojem, který z ní měl. Zmíňka o Lilly, ji přeměnila na klidného beránka a dokonce ji to donutila se pousmát. Postrčil ji zpět na matraci a přinesl k ní její oblečení, které bylo rozházené všude kolem.
Pomohl jí se nasoukat do oblečení a upravit se.

„Takže Lilly je teď tvoje nejka?" ujistil se. Ne že by nebyl úplně nadšený z faktu, že si Stella, věčná samotářka našla kamarádku. Jenže ta kamarádka byla lidská, tudíž ne zrovna ta nejlepší volba. Předem tušil, že to bude její nová slabina. Ale proč by ho to mělo zajímat. Snažil se ovládat, aby na sobě nedal nic znát.

„Asi. Musím teda uznat, že to, že má ve svém bytě Nerona, zatím zvládá celkem dobře. Ale nebudu mít klid, dokud ho neuvidím pod dohledem," taky se pokoušela hrát klidnou, ale zírala zarputile před sebe a mračila se. Stáli už na vlakovém nástupišti a čekali na jejich odvoz. Tohle pozemské cestování mu v tuhle chvíli přišlo neuvěřitelně otravné.

„Je bez moci, to by tě mohlo uklidnit," vlak předjel a vagónové dveře se otevřely. Raven Stellu jen podpíral, jelikož rázně odmítla jeho návrh, že ji celou cestu ponese. Jemu by něco podobného vůbec nevadilo. Stella byla jako pírko a pohled na ni byl vážně žalostný. Byla bílá jako stěna, zesinnalé rty, kruhy pod očima. Jediné, co zůstalo, jak má být, byly její nefritové oči, které neztrácely svou živost.

„Ale pořád je to Neron, myslím, že on dokáže otravovat lidi i bez své síly," uhodila Stella na hlavičku, souhlasil s její teorií. Bojoval s Neronem, bez použití čehokoliv a v podstatě ví, co je zač. Jenže, co on s tím nadělá. Jak se má chovat? Byl úplně rozpolcený.
Oba dva se usadili, jako předtím naproti sobě. Stella se pohodlně zavrtala do sedadla a ulpěla zrakem na něm. Cítil se nepříjemně. Nevěděl, jak se tvářit, tak nasadil neutrální masku, která mu šla mistrnně. A radši se koukal z okna na ubíhající krajinu. Měl dojem, že mu stékal čůrek potu po spánku. Měl vztek sám na sebe. Nacházel se v citové krizi, on Raven Beuchamp. Jak směsné.

„Ravene..." až teď mu došlo, že na něj Stella mluví, tak na ni obrátil svoji pozornost.

„Co se děje?" vypálila na rovinu.

„Nic," odpověděl neupřímně.

„Lituješ toho, co se stalo?" znovu dobře mířená otázka. Přesně tu, na kterou pevně doufal, že se nezeptá. Ruce nechal pod stolkem a zatnul je v pěst. Má jí lhát, nebo říct, co si myslí? Rozhodl se pro mlčení.

„Odpověď!" zavrčela. Tohle byla jeho pravá Stella. Nikdy se nezalekne té propasti, kterou mezi nimi Raven neustále a neúnavně vykopával.

„Nech toho, Stello. Vlastně nechceš slyšet, to co bych ti řekl. Tak to necháme být, ano?" zkusil to po dobrém.

„S tím já se nespokojím, pokud mě znáš. Myslíš to tak, že bych prostě měla jen zapomenout?" v jejím hlase zněl údiv, jak rychlý spád to má. Raven měl v tu chvíli v žaludku tunový balvan.

„Ano,"

„Jak myslíš," zněla její odpověď. Tak rychlá rezignace jí nebyla podobná. Změřil si jí pohledem, ignorovala ho. Vypadalo to, že skvrna od kafe na sedadle vedle ní byla tak fascinující, že od ní nedokázala odtrhnout zraky. Bohužel, neuměl rozpoznat, co si myslí, jelikož od něj pochytila jeho zlozvyk. Měl to, co chtěl. Tak, proč ho to tak žere? Dostal ji, miloval se s ní. A tak to prostě skončí. Oba ukojili svoji touhu. Prostě to tak musí skončit.

Zatvrzele se obrátil zase k oknu a nevšímal si jí. Asi půl hodiny se mu to dařilo, pak už to nevydžel a podíval se na ni. Ale ona dostala ten samý nápad. Roztomile zrlůžověla, ale byla tvrdohlavá a směle jeho pohled opětovala. Tak, jako vždy. Vzpomněl si na ten první, když ho ze svého pokoje sledovala, po dobu jeho stěhování k matce. V tu chvíli se do ní... v tu chvíli se jí stal posedlý. Jinak to nedokázal nazvat.
Sváděli oční souboj, kdo dřív uhne, prohrál. Jaká byla cena? Neměl tušení, pochyboval, že i ona.

„Nenávidím tě," pronesla tiše a zcela vážně. Úplně ho tím ohromila, tohle teď nečekala. Řekla mu to už několikrát, ale vždy v zápalu vzteku, teď se zdála klidná, jen její oči plály citem. Ale tím negativním. Nechtěl si to přiznat, ale ta slova ho ranila.
Zvednul bradu a postavil se na nohy.

„Jdu na záchod," informoval odměřeně. Lhal, měl v plánu jít do prvního vagónu a tam do sebe hodit pár panáků. Stella dělala, že nic neslyšela. Taky věděla, kam Raven doopravdy jde.

Lilly

NYC

„Musíš na mě neustále zírat?" zahučela otráveně. Už to bylo pár hodin, co mluvila se Stellou, to jí svitla naděje. Jenže, čím déle tu seděla v šeru ranního světla ve svém obýváku, o který se musela nedobrovolně dělit s tímhle... očima zamířila na tmavovlasého krasavce... zjevem. Okamžitě odvrátila zrak, aby si to zase nevyložil po svém. Stačilo, že ji tu svlékal pohledem on.

Ten protivný, vlezlý.....ahhhhh! Neměla pro něj ty správné názvy. Jediné, co věděla, že by ho nejraději vykopala ze svého bytu ven. Jenže na to neměla náturu. Ani by to nesvedla, je to kus chlapa. A ještě k tomu vypadá, jako zabiják první třídy. Skoro, jako kdyby dokázal zabíjet pouhým pohledem.

„Nemůžu si pomoct," odvětvil suše Neron. Ani nečekala, jinou reakci než tuhle.

„Tvůj problém," pokrčila rameny a podívala se na hodiny. Už by tu mohla být. Zabije Stellu! Ne nezabije, ona nemohla vědět, že se tu objeví její tajemný bratr. Je to její chyba. Měla by ho vyhodit, ale nemá na to. Je tak strašně slabá a to ji na tom celém, nejvíc štve. Vztekle se otřásla a znovu ji popadla chuť po něm skočit. Jediné, co mu přičetla k dobru, bylo to, že uklidnil Rhees. Kdyby tu nebyl, asi by jí zdemoloval byt. Ale nebude mu za to děkovat. Vloupal se jí do bytu. Což mimochodem, ještě stále nepochopila. A jelikož jí to nechtěl vysvětlit, asi nikdy nepochopí. Třeba to z něj vymámí Stella, nebo spíš, ona už to dávno ví. Jsou jedna rodina.
Lilly měla ráda tajemno, ale čeho je moc, toho je příliš.

„Proč jsi tak zarputilá, Lilly?" znovu ji začal provokovat. Propaloval ji pohledem a čekal na její odpověď. Nensášela, když řekl její jméno. Vyvolávalo to v ní vzpomínky, které ani nevěděla, že má.

...

„Lilly? To je tvé jméno?" zeptal se hnědovlasý, zelenooký muž. Lilly k němu zvedla oči. Stál o schod výše než ona, takže to budilo dojem, že je přímo gigantický. Měl široká ramena a celkově, byl velmi urostlý, ale štíhlý. Na rtech mu hrál jemný úsměv. Nebo se neusmíval? Nedokázala jasně uvažovat. Bylo jí nějak divně. Ten chlap, byl přímo čarovný. Nedokázala to jinak popsat. Její sebevědomí se někam vypařilo a připadala si jako uhihňaná dvanáctka.

Hlavně vůbec nechápala, proč někdo jako on, mluví s někým jako je ona. Vídala toho muže dost často. Chodil na hry v divadle celkem pravidelně, vždy byl obklopený těmi nejvýznamnějšími lidmi, dnešní smetánky a vždy měl po boku, nějakou vymatlanou blondýnku, která ho zjevem dokonale doplňovala. A to bylo asi vše, co o něm věděla. Nebo spíš to, co vypozorovala ze svého postu, za oponou.

„A-ano," vyrazila ze sebe konečně odpověď. Cítila se tak mála, pod jeho drobnohledem. Měl na sobě černé kvádro a černou kravatu, to celé doplňovala sněhobílá košile. Lilly na sucho polkla. Popotáhla si svoji obyčejnou blůzu. Lilly tu byla spíše jako duch. Nikdo si jí nevšímal, ale bez ní by nic neklapalo. Přesto tu teď stála a tenhle nádherný kluk na ní mluvil.

„Neron," představil se jménem. Teď teprve měla pokušení otevřít ústa dokořán a zírat na něj, jak na svatý obrázek. Co to je za jméno? Nikdy žádné takové neslyšela, ale... neuvěřitelně se k němu hodilo. Působil přesně tak, jako jeho jméno. Panovačně, povýšeně a sebevědomě. Všechna tahle jména na něj pasovala, ale kupodivu to Lilly nijak neodrazovalo. A to takové lidi nesnášela. Teď to její mysl jednoduše přešla.

„Těší mě, asi," vydechla. Nedokázala odtrhnout oči od jeho zelených. Když na něj promluvila, zaleskla se v nich modrá barva.

„Mě taky. Lilly, nechtěla by ses ke mně přidat při představení?" zeptal se na rovinu. Měla co dělat, aby nespadla ze schodů. Řekl to? Proč? Proboha! Asi na něj civěla dost dlouho, jelikož zamrkal a jeho úsměv se prohloubil. Co to s ní sakra je? Vždy je pohotová a pro odpověď nechodí daleko. Proč se ho nezbaví?

„Nebo nemáte ráda Dona Quichota?" neznělo to výsměšně, ale Lilly to v tom i tak slyšela. Konečně se dokázala vymanit z toho kouzla, co na ní uvalil jeho zjev a zamračila se na něj.

„Já to představení vedu," odsekla, trochu příškrceněji než chtěla.

„Já vím," odtušil mírně, vůbec mu nevadil, jaký postoj zaujímal, vyžíval se své momentální nadřazenosti.

„Tak to vám musí být jasné, pane, že se k vám nemůžu přidat, i kdybych chtěla," myslela si, že ho setřela, ale to se mýlila.

„A chtěla byste?" vypálil hned na to. Byl si tak jist sám sebou, až to bolelo. Nedokázala zamaskovat své ohromení. Vzpamatuj se holka, to si neustále opakovala v hlavě, ale stále se k ničemu neměla.

„Ne," kuňkla, neznělo to moc přesvědčivě a to on věděl.

„Možná byste mohla změnit názor," zašeptal důvěrně, přeběhl jí z toho mráz po zádech. Pak opustil svoje vyvýšené místo a postavil se na ten samý schod, jako ona. Stále ji ale skoro o hlavu převyšoval. Lilly k němu otočila hlavu, něco ji nutilo se pořád dívat do jeho očí. Jako kdyby byla zajatá, těmi jeho.

„O tom silně pochybuju..." to byla poslední záporná věc, co ještě stihla zformulovat, pak se v její hlavě děl jen a jen zmatek.

„Pojďte," natáhl k ní ruku, už se na nic neptal a ona mu tu zatracenou ruku, podala. Ten dotyk ji porazil jako stotunnový kombajn. Když se rozešel směrem dolů k balkónkům, šla prostě s ním. Netušila proč, jen věděla, že jí nic jiného nezbývá.

A/N
Aloha!
Tak jsem zpět s novoud dávkou dobrodrůža, vim ze se toho ani moc neděje, v posledních kapitolách, ale bude! Hned, jak budou ti 4 pohromadě, máte se na co těšit.
Co si myslíte o rychlem zvratu ve vztahu Stelly a Ravena? :(
A co říkáte, na malý flashback?

Btw. Tady je odkaz na otevřenou diskuzi, nazyvajici se "Pro české autory" a nacházející se ve Fantasy kategorii. http://www.wattpad.com/forums/vanilla/discussion/1011926/pro-esk-autory
Budu sdilet na Fb, aby o tom vědělo, více lidí a uvidíme, jak se vyvine:)