Neron

NYC

Ve chvíli uzavření portálu

Neron stál na balkóně Lillyina bytu, kam se přenesl pomocí své moci. Jenže tam to končilo. V první řadě měl v plánu se přenést rovnou k ní do bytu a ne na balkón. Jenže dál už to nešlo, jelikož mu došla šťáva. S pocitem, že se snad zbláznil se podíval dolů přes zábradlí. Stačil kousek a sletěl by dolů, a měl dojem, že z toho by se jen tak snadno nevylízal.

Pak si to uvědomil.

K#rva!

Zavřel oči a hledal v sobě ten zdroj síly, kterou nosil už od narození. Jenže... ona nikde nebyla. Jakoby se přímo vypařila. Začal panikařit. Co to do...?

Nemohl se ani přenést. Zjenodušeně nemohl nic. On byl člověk. Takhle pravda ho udeřila celkem rychle. Jak je vidno, dedukovat rychlostí blesku, zůštalo na svém místě. Zhluboka se nadechl, aby zabránil tomu, aby se mu zamotala hlava.

Nepomohlo to a ty úplně normální reakce pro člověka v danou chvíli se dostavily.
Ale dokázal to potlačit. Ty vole, co teď? Trčí tu na balkóně. Odpoutal se od zábradlí a přitisknul nos na sklo dveří. V pokoji panovala tma a nikde se ni nedělo, Lilly tu ještě nebyla. Nevěděl, jestli je to dobře. Zkusil zatlačit na kliku, ani nečekal, že by měl takové štěstí. Jak se odtud dostane, netušil.

Obhlídnul si celý balkónek, ale nikde nebyla žádná možnost se dostat na zem. Stejnak nevěděl, co by dělal, kdyby se tam dostal. V mysli mu vytanul obrázek Stelly. Jen jestli tu taky zůstala zaseknutá. Kolik z démonů a bohů se v době uzavření portálu nacházelo na zemi?

Uzavření portálu. Kdo by to byl tušil, že se to opravdu jednou stane. Vlastně se to už jednou stalo, ale on to ještě nezažil. Jen o tom četl a slyšel. Nikdo ho nenapadlo, že bude mít tu možnost si to vyzkoušet na vlastní kůži. Vůbec nepočítal s tím, jak to nakonec bude vypadat. Přišel o všechno s čím žil těch několik staletí. Neskutečné. Kupodivu, když si to srovnal v hlavě tak byl dost v klidu. Na jednu stranu ho ten pocit normálnosti děsil, ale i nadchnul. Bylo to něco úplně nového. Nikdy neměl problémy, použít cokoliv ze své síly a teď se najednou všechny vypnuly. Něco nepředstavitelného pro Nerona, syna Temného krále, který měl své schopnosti už od ranného dětství. Jenže ta rychlost, jakou se s tím dokázal vyrovnat byla až moc jednoduchá, i když si to pravděpodobně snažil jen namluvit.

Dál už neměl čas rozebírat svoje pocity, jelikož se v předsíni Lillina bytu rozsvítilo. Skrze okenní tabulky nebylo zas tak zřetelně slyšet, ale dupot zvířecích tlapek rozeznal. Pak dokonce i viděl, jak se velký černý vlkodav vřítil do obývacího pokoje a v závěsu za ním vlála Lilly. Bylo to komický pohled. Držela ho na vodítku, i když jí to bylo celkem nic platné, protože pes měl svojí hlavu. Hravě zaútočil na její konferenční stolek a začal ho okusovat. Neronovi ten obrázek, na který měl tu možnost se dívat, přišel nesmírně zábavný. Sice nic přes sklo neslyšel, ale živě si dokázal představit, co na psa Lilly křičí. Asi po minutě kapitulovala a pustila vodiítko k zemi. Mávla nad stvořením rukou a odkráčela do vedlejšího pokoje. V okně vedle balkonku se rozsvítilo, ale tam až Neron nedohlédnul, takže mu nezbývalo nic jiného než se dívat na divocha drásající dřevený stolek na padrť. Lilly se po chvilce vrátila do obývacího pokoje a chroupala jablko. Znuděně se dívala na zvíře před sebou, nijak ji nebral fakt, že během chvíle naseká paseku z celého jejího bytu.
Odpoutala pohled chlupáče a přejížděla jím pokoj. Vypadalo to, že přemýšlí. Bez povšimnutí nechala jeho stín stínem. Nevěděl, jestli si oddechnout, nebo naopak. Když už se rozhodoval dát o své přítomnosti, vědět. Uvědomila si to. Poznal to podle jejího zběsilého výrazu a podle toho, že se začala dusit jablkem. Naštěstí jen mírně zrudla a sousto vykašlala, jenže na něj stále zírala, jako kdyby měl tři hlavy a k tomu ocas.

Zřetelně rozpoznal, jaká sprostá slova ji v tu chvíli přešla přes rty. Kdyby na to měla sílu, pravděpodobně by v ruce rozdrtila zelený plod. Konečně se odhodlala k nějakému činu.

„Co tu do prdele děláš?" neslyšel ji, ale dokázala odezírat ze rtů a tohle opravdu nebyla ta nejoriginálnější otázka, na kterou se v tuhle chvíli mohla zeptat. Bohužel, ta dívka nemá žádný pud sebe záchovy, ani co by se za nehet vešlo a bez žádného zdržování, vzala za kličku a otevřela. Jako kdyby jí vůbec nic nehrozilo. V tuhle chvíli tomu tak doopravdy bylo, jenže nemuselo tomu tak být. Přišel sem s tím záměrem jí skřípnou a zjistit, co všechno si pamatuje a co ne. Jenže bez svých schopností, toho moc nevyzví.

„Co děláš na mém balónku a jak ses tam dostal?" snažila se o to, aby její hlas vyzněl normálně, jakože tajemné cizince na svém balkóně vídá každý den.

„Kdybych ti to řekl, nejspíš bys mi nevěřila," uchýlil se k mlžení. Měl pravdu.

„Všechno, co se děje kolem tebe, je uvěřitelné," ujistila ho klidně a dál se opírala o rám dveří. Byla dost chytrá na to, aby ho prozatím nepouštěla dovnitř. Jako, kdyby ji nemohl jen tak podstrčit stranou. Ale neudělal to. Proč? Neušil a nemínil se v tom babrat. Ale mlčel, neměl v plánu se jí svěřit s tím, jak blízko měl buď k tomu, že se rozmáznul dole na chodníku, nebo stál rovnou v jejím obývacím pokoji. Pousmál se nad tou představou.

„Nic? Jak chceš. Dostal ses tam, dostaneš se i pryč," pokrčila rameny a znovu za sebou zavřela a zamkla. Vykuleně ji pozoroval, jak odpochodovala někam do tmy své ložnice. Chvíli mu trvalo, než si to v hlavě přebral a dobral se správného výsledku. Nechala ho tu právě stát a ještě za sebou zamknula, nebo se mu to jen zdálo? Dokonce viděl svůj odraz v okenní tabulce. Za celou dobu své existence, nebyl ještě tak vyvedený z míry. Nebo si na to teď v tuhle chvíli nemohl vzpomenout. Kupodivu, ale nebyl naštvaný, spíš příjemně překvapený. Kdo by to byl řekl, že obyčejná lidská cácorka ho tak převeze.

Podle hodin na protější stěně pokoje poznal, že tam stál asi další čtvrthodinu, dokud se Lilly znovu neobjevila, už převlečená do domácího pohodlného oblečení. Nedokázal si vybavit, co na sobě měla předtím. Vzmohl se jen na to, zírat na ni teď. Měla na sobě jen krátké plátěné šortky a obyčejnou košily, jenže to na něj působilo dost odvážně. Pravděpodobně to bylo tím, že neměl po ruce svoji sílu, jinak by se mu nic podobného stát nemohlo. Nikdy ho nepřitahovala žádná lidská žena.

Vážně nikdy. Marně zatřásl hlavou, ve snaze vyklepat z ní různé představy. A razantně zaťukal na dveře. Lilly sebou sice trhla, ale nevěnovala mu ani jeden jediný pohled. Zamračil se nad tím. Sice ho bodlo něco podobné vzteku, nad tou situací, ale víc se spíš bavil.

Ta holka ho doběhla, má ho pod palcem. Jak ho mohlo napadnout, že by mohl mít navrch. Ani na chvíli, vlastně ani ne v tu, kdy disponoval svou silou. Uvědomil si to, právě teď.
Zrovna se rozhodl zabušit ještě jednou, o něco rázněji, když vyšla z kuchyně. Obličej měla bezvýrazný, jen šla směrem k němu. Věnovala mu upřený pohled a pak konečně zase otevřela.

„Co tu ještě děláš?" očekával, že se zeptá zrovna takhle.

„Čekal jsem, než mi otevřeš. Nebo jsem snad měl sešplhat po hromosvodu, těch deset pater? Možná bych měl štěstí a cestou dolů by se mi nic nestalo. Mohla by mi sice podjet noha a dolů si to zkrátit volným pádem. Přinejhorším bych si zlámal všechny kosti v těle... po pravdě nikomu by na tom nezáleželo..." pokračoval by dále ve svém srdceryvném monologu, jenže ona protočila oči a ustoupila stranou.

„Ušetři mě," utrousila ještě, jen tak mimochodem, když procházel kolem ní. Popravdě, kdyby mu nepřišla otevřít, buď by musel vyrazit ty dveře, nebo se řídit podle svého příběhu a sešplhat dolů. Sám nad svým osudem si povzdechl a pak se svalil na gauč. Jeho náhlá přítomnost, nijak zvlášť nevyrušila divocha okusující roh stolku. Neron ho chvíli pobaveně pozoroval a pak stočil pohled na paní domu. Stála as rukama zkříženýma na prsou, s jednou nohou pokrčenou a s druhou divoce poklepávající o dřevěné parkety. Koukala přímo na něj a v očích se jí zračila zřejmá otázka. Na níž on nevěděl, jak odppovědět.

„Co?"

„Děláš si srandu? Prvně se tvoje sestra, jen tak vypaří a nechá mi tohle..." demonstrativně ukáže na psa u země, „Který se pak taky totálně zblázní! A pak příjdu domů a zjístím, že další z bláznů se nachází na mém balkóně! Nemyslíš si třeba, že tohle jen ten důvod, proč bych ráda znala odpovědi na své otázky?" nevyznělo to sice ani trochu hystericky, ale důraz v jejích slovech rozpoznal. Došlo mu, že by jí moc rád, řekl jak se věci mají a svěřil se jí s tím, že kdyby to bylo jinak, pravděpodobně by se jí teď hrabal v hlavě. Takhle odpověď by jí, ale ani trochu nepotěšila, tak proč jí kazit zbytek dne.

„Moje odpovědi by tě nepotěšily, nebudeme si tento krásný večer znepříjemňovat, no ty na to?" nevinně se na ní zazubil, nutno dodat, že ji to nijak zvlášť neuklidnilo, jelikož rozpoznal vzteklé jiskry v jejích modrých očích. Tím víc se zvýraznila, jejich sytá barva. Pokáral sám sebe, že přemýšlí nad takovými nicotnými záležitostmi, jenže když ona již zmíněné oči ne a ne obrátit jiným směrem. Neustále se zaměřovala na něj. Ne že by to bylo tak nepříjemné, ale pod tíhou jejího pohledu se mu dělalo mírně nevolno. Zatraceně!

„Na tomhle večeru neshledávám nic příjemného. Jsi tu ty!" vyřkla svůj verdikt a sebevědomě pozvedla obočí. Její odvážnost mu nesmírně imponovala. Nesetkal se dosud s člověkem, který by se ho... nebál. A to ani v tom případě, že ten dotyčný nevěděl o jeho původu. Což je zrovna tento případ, nebo se tedy domníval, že je. Jelikož netušil, co všechno si Lilly z noci, kdy se spolu viděli poprvé, pamatuje.

„To bolelo," zaprotestoval.

„Nepovídej," nic si z jeho ublíženého tónu nedělala a dál na něj zírala. Začínalo mu být horko. Opřel se o záda a přehodil si nohu přes druhou. Jedním prstem poklepával na koleně.

„Nekoukej se na mě tak," už to nevydržel a zaprskal. Zamračil se na ni.

„Budu na tebe koukat, jak se mi chce. Jsem ve svém bytě. Což mě přivádí k tomu, jestli nezačneš mluvit, zavolám policii a ta už tě k tomu donutí," vytmavila mu své plány do budoucnosti. Zabrnkala na tu správnou sturnu, jelikož neměl v úmyslu si povídat a už vůbec ne s uniformovinýma chlápkama. Ne, když se nemá jak bránit.

„Jen klid, nejsem tu kvůli tomu, abych ti ublížil," ujistil ji. Lilly se ale zatvářila dost pochybovačně. Pohledem sklouznul na její odhalený krk. Vlasy totiž měla svázané do uzlu. Velmi zřetelně tam byla vidět rychle tepající žilka.

Nebyla za tak klidná, jak se snažila hrát. Když se najednou zvedl do stoje, polekaně sebou škubla a ustoupila. Její reakce ho potěšila. Dobrá herečka, ale ne až tak. Věnoval jí polovičatý úsměv.

„Tak mi řekni proč tu jsi... Rheese!" vykřikla najednou a proběhla kolem něj. Popadla velkého psa za obojek, jenže ten se nehnul ani o chlup od své mise, rozkousat malý kulatý kobereček pod stolkem. Lilly byla naprosto bezmocná, co se týkalo naprosto nezvladatelného divocha.

„Co to s ním je, vždy to byl dokonalý gentleman. Poslechl na slovo, lusknutím prstů, je z něj ďábel," stěžovala si Lilly nahlas. Neron pozvedl obočí. Zaměřil se na psa. Pak mu to došlo. Jistě, že je teď nezvladatelný. Nepůsobí teď na něj žádné kouzlo, od Bohů. Jako kdyby se znovu vrátil do štěněších let. Takže je pochopitelné, že všechno ožužlává, jenže v jeho případě to bylo dost lehce řečeno. Rheese si sice myslel, že je štěně, jenže jeho zuby takové nebyly. Taky to podle toho vypadalo, už měl skoro polovinu koberce v sobě.

Kdyby Neron měl svoje schopnosti, mohl by ho uklidnit. Ale teď si nebyl jistý. Za zkoušku nic nedá. Přešel k bojující dvojici. Mohl by k Lilly přijít poslepu a i tak by mu neuniklo, jak sebou škubla, když si uvědomila jeho blízkost. Narovnala se v zádech a ztuhle se k němu otočila.

„Pusť mě k němu," řekl jemně. Díval se jí do očí a ona rychle uhla a při tom pustila psa. Ustoupila stranou a co nejdál od něj. Ignoroval to a dřepnul si k Rheesovi. Jelikož na psa nezapůsobila ani Neronova samotná přítomnost, což většinou zabralo, musel ho popadnout za čumák. Neron měl dostatek síly, aby velkého vlkodava udržel v klidu. Rhees se na chvíli soustředil na Nerona a jen na něj zíral. Nepokoušel se o ofenzivu, ale hned jak Neron povolil stisk, začal se vrtět. Neron přesně věděl, jak na něj. Na Temné stranně, měli pár domácích mazlíčku, trochu nebezpečnějšího rázu, ale byli dost podobní psům. Rhees tiše zakňučel, když ho Neron zmáčknul.

„Co mu sakra děláš?" vyjekla Lilly. Ale nevyznělo to dostatečně hystericky. Cítil, jak stojí za ním, ale ani se nepokusila ho zastavit. Neron si získal Rheesovu pozornost. Přísně se na něj zadíval a pomalu povoloval stisk. Pes se nevytrhnul, ale jen na něj klidně zíral. K tomu aby klidnil štěně, nepotřebuje svoji sílu.

„V klidu!" pronesl autoritativně Neron. Pak se zase postavil na nohy. Pes zůstal na ležet na zemi, Neronův nekompromisní rozkaz, bral evidentně vážně.

„Kdo by to byl řekl," zamumlala Lilly za jeho zády. Neron odpoutal pozornost od živočicha a otočil se na ni. Nepřítomně si natáčela jeden pramen černých vlasů na prst. Pak jí došlo, že Neron už se nezaobírá něčím jiným, nýbrž kouká na ní. Nasadila neutrální masku a beze slova opětovala jeho pohled.

„Přece jenom k něčemu jsem?" utahoval si z ní rafinovaně.

„To tvrdíš ty," pokrčila rameny.

„Jsi nevděčná," zkonstatoval a napodobil přitom její postoj. Složil si ruce na hrudi a pozvedl bradu. Zamračila se na něj.

„Jestli si myslíš, že tvůj vpád, neboli vloupání, omluví to, že uklidníš psa. Jsi vedle jak ta jedle," vysvětlila mu svůj postoj k němu. Jako kdyby to do teď nevěděl. Přimhouřil oči a zkoumal ji. Moc dobře si byl vědom toho, že ji znervózňuje.

„To by mě ani ve snu nenapadlo. Lilly," schválně její jméno vyslovil zvlášť a dal si na tom záležet. Dostalo se mu kýžené odezvy, jelikož sebou trhla, jako kdyby jí projel elektrický výboj. Otevřela ústa, jako by se chystala něco peprnného odpovědět. Jenže se jí nedostávalo slov.

„Takže, když už jsme se tak hezky dostali přes moji přítomnost ve tvém bytě, přejdeme k dalšímu bodu večera," rozvrhl to Neron. Neměl v úmysl vycouvat ze svého původního plánu, dostat z Lilly odpovědi, pro které si sem přišel.

„Ty ses přesto možná dostal, ale já ne. Nemám to ani v plánu a teď když dovolíš..." rázně prošla kolem něj a zastavila se u vchodových dveří. Sundala z nich řetěz a otevřela. Rukou mu naznačila, kam si přeje, aby Neron šel vést své řeči.
Povzdechl si a šel po vyznačené cestě, když ale došel k ní, tak nevyšel ven na chodbu.

„A co když nedovolím?" zamumlal. Díval se, jak se jí rozšířily zorničky a pootevřela ústa v údivu. Hlavně v tu chvíli, kdy u ní byl Neron nebezpečně blízko a zavíral dveře. Lilly se mezitím snažila od něj ustoupit, ale narazila na zeď vedle vchodu.

„Co to..." vydala ze sebe.

„Tiše," rozkázal, stejně jako před tím psovi. Zmlkla, napůl pobouřeně a napůl vyděšeně. Byla odvážná, ale mít v bytě člověka, jako je on, nikdo by nedokázal tak dobře hrát.

„Řekni mi, co si pamatuješ," už ho nebavilo, kroužit nad ní jako sup, tak přešel rovnou k věci. Nedala na sobě nic znát.

„Jak, co si pamatuju?" opravdu zněla tak, že nechápe, kam Neron svou výzvou míří.

„Z toho večera, co jsme se potkali poprvé," objasnil.

„Pokud dobře vím, poprvé jsem tě viděla se Stellou," teď poznal, že Lilly mu lže. Protože se na něj nedívala. Schválně uhýbala pohledem a zatínala čelist.

„Lilly podívej se na mě," rozkázal. Evidentně se jí jeho tón nelíbil. Neron byl zvyklý komandovat svoje okolí a ani teď neměl v úmyslu se nějak polepšit. Ale hněvivé jiskry v jejích očích byly znatelnou známkou, jejího nasrání. Neměla ráda, když někdo říkal, to co má dělat. Neřekla to nahlas, přesto to o ní věděl. Ani on to neměl rád, a to to sám dělá.

„Nech mě na pokoji," zasyčela nakvašeně. Její odporování, ho tím víc odhodlalo. Udělal poslední nezbytný krok k ní, cítil jak ztuhla, když na ni položil ruce. Bohužel i jeho ten dotyk trochu vyvedl z míry. Neslyšeně se nadechl. Měl jednu ruku položenou na její šíji a druhou na rameni.

„Takhle nikam nedojdeme. Musíme vymyslet nějaký kompromis. Já toho nechám a ty mi řekneš pravdu a už se nepokoušej o ty směšné výmluvy," zašeptal jemně. Prstem přejel po její pokožce na holém krku. Otřásla se a dokonce přivřela víčka. Nevěděl, jestli to bylo znechucením, nebo vzrušením. Možná obojím.

„Dělej si, co chceš Nerone, ale pamatuj, já nejsem jedna z tvých loutek," touhle jedinou větou Lilly vlastně prozradila více, než chtěla. Ne, oprava.
Lilly to udělala záměrně. Ten povýšený pohled, který mu věnovala mluvil, úplně za vše.

Zkoumavě si ji měřil. Hrdě zvedla bradu. On nechal svou ruku sklouznout z její šíje na přední stranu krku a tam ho objal. Díval se jak napjala svaly, když tak udělal.

„Nepokoušej mě. Dělej si, co chceš, není zrovna ta nejlepší rada. Ne v našem případě. Tu noc, co jsme se poznali. Soustřeď se," výhružně prohloubil hlas. V jiné situaci a se schopnostmi po ruce, už by byl hluboko zabraný v jejích myšlenkách.
Už to vypadalo, že se Lilly konečně podvolí, jelikož si rezignovaně povzdechla. Jenže k tomu se ona nechystala. Jediné, co udělala, že zvedla nohu a vší silou mu dupla na chodidlo. Bohužel to nečekal, takže ji pustil a tiše zaskučel. Toho samozřejmě využila a rychle prchala z jeho dosahu. Měl pocit, že jeho noha je v jednom ohni. Bleskově se k ní otočil. Když si myslel, že se bude někde krčit strachy v úkrytu. Zase se mýlil.

Vykročil k ní. Hned se zas zastavil, když na něj zamávala s mobilem v ruce.
„Jeden krok a zavolám policii a nebo Stelle. Můžeš si vybrat, aby sis nemyslel, že jsem krutá," sladce se na něj zazubila a dala mu přesně najevo, jak skvěle se jí tenhle úhybný manévr povedl. Nedokázal se zastavit malém uznalém úsměvu.
„Tak do toho," pokrčil rameny a založil si ruce na hrudi. Sám by rád věděl, kde je Stella. A od koho se dozví nejlépe, než od její kamarádky.

V tom mobil zazvonil.

A/N
Hey there!
Jelikož používám jen mobil/tablet s aplikací na Wattpad... Nějak jsem neměla to potěšení odhalit krásy normální web stránky na Wattpad, tak jsem zjistila az teď že se Temný démon pohybuje na 108 postu ve fantazy kategorii... Jsem v šoku! Sice je to daleko od 1., ale i tak me to nadchlo haha! Takze děkuji!
A další věc, to jsem věděla už dávno, ale dají se i otevřít Fóra/cluby kde se může sdílet naše tvorba (je to převážně jen v angličtině) ale napadlo mě, ze bychom mohli otevřít jeden pro česky píšící autory (třeba to už někdo udělal, ale ja zatím nic nenašla) co si o tom myslíte?

Mimochodem! Doufám, že se vám tenhle díl líbil, mě totiž moc bavilo ho psát! :P
Je divný, že svůj vlastní rukou psaný příběh tak miluju? :D
Ok...
Pac a pusu! :D

Ps: a joooo... Určitě jste si všimli, že knihy mají nové covery! Že jsou dokonalý!? A to vše opět díky talentované Michonne_1! Zbožňuje je! ❤