*tuhle skupinu jsem naposledy poslouchala, když jsem byla ještě teenagerka (ano povazuji se už za starou) hah... A nějak jsem si vzpomněla na tento song, při psani kapitoly.... Slova se dokonale hodí k příběhu! :')*

„Jak ses sem sakra dostal?" vyjekla.

„Moje tajemství," odvětvil na to, věnoval jí svůj obvyklý pokřivený úsměv. „ A teď..." cokoliv chtěl říct, neřekl, jelikož se dal vlak do pohybu. A jeho výraz v tu chvíli, byl k nezaplacení.

„... vyskočíme z jedoucího vlaku?" znovu dokončila jeho větu. Věděla, že ho tím naštve a taky že po ní hodil rozzuřeným pohledem.

„Proč musíš všechno tak komplikovat?" zavrčel. Odstoupil od ní a zadíval se do vnitřku vagónu, nepochybně vyhlížel průvodčího.

„Ty sis to zkomplikoval sám, když mě musíš pronásledovat, nesváděj to na mě laskavě," utrhla se na něj rozhněvaně. Ona mu neřekla, aby ji následoval, nikdo ho do ničeho nenutil, popravdě by byla radši, kdyby tu teď byla sama. Ne... to nebyla zas tak úplná pravda. Ta lidská stránka sebe sama jí to nedovolila. Prohlížela si jeho profil, když se stále zaobíral různým možnými nemožnostmi, které by šly podniknout k tomu, aby ji dostal zpět do domu. Pak se na ní zase otočil s rozhodností v očích.

„Jdi si sednout," rozkázal. Její vnitřnosti se vzpouzely, takovému zacházení, nicméně, co jiného jí v tuhle chvíli zbývalo. Až nastane dobrá šance, vezme roha. Galantně jí otevřel dveře, ona to brala spíš tak, že se chtěl ujistit, že jimi projde. Tak tedy šla. Hned u dveří bylo volná sedadla, věděla, že se u nich zastavil. Tak schválně pokrčovala v chůzi, zaslechla, jak tiše zaklel a popadl ji za loket. Tušil, že to udělá, tak se mu okamžitě vykroutila.

„Nesahej na mě," zasyčela na něj a šla dál. Bylo jí jasné, že se jí nepokusí znovu zastavit, před tolika lidmi. Po chvíli našla další místo, tak se tam usadila a odsunula se co nejblíže oknu. On se k jejímu překvapení uvelebil přímo naproti ní. Jediné, co je od sebe dělilo, byl stoleček.

„Nenávidím tě," informoval ho v klidu.

„Nesmysl. Chápal bych to, kdybys mě neznala, ale znáš. Takže právě naopak," oponoval, přesně tak mírumilovně jako ona. Schválně ji rozčiloval.

„Věci se mění. Stalo se už tolik věcí, co mezi námi dvěma udělala nepřekonatelnou díru," mluvila teď zcela vážně, chtěla, aby ji poslouchal a pochopil, proč je tohle tak šílené. Proč ji to tak trápí a jeho by mělo taky.

„Díry se dají přeskočit," řekl to tak neslyšitelně, že se chvíli bála, že se přeslechla. Na vteřinu přestala dýchat a jen na něj vejrala. Nic na to však nedokázala odpovědět, co taky?

„Co teď," řekla po chvíli mlčení.

„Pojedeme zpět, hned jak to někde zastaví. Až se otevře portál, půjdeš rovnou semnou," přešel rovnou k věci. To se mu muselo přičíst k dobru. Pozvedla jedno obočí.

„Je ti doufám jasné, že nepůjdu dobrovolně?" chtěla se jen ubezpečit v tom, že ví, do čeho chlapec jde. Nevzdá se jen tak jednoduše.

„S tím počítám," jeho jistota ji vůbec nepřekvapovala. Pravděpodobně byl z její strany připraven úplně na všechno. I když taky ho mohlo napadnout, že mu uteče při nejbližší možné příležitosti a nechal ji.

Podívala se na něj. Byl pohodlně opřený o sedadlo s rukama založenýma na hrudi, se na ni usmíval. Jakože vážně, křenil. Nechápavě na něj zamrkala.

„Co?" vyhrkla.

„Umím si dost živě představit, nad čím přemýšlíš," svěřil se jí se svým tokem myšlenek.

„Radši ani nechci vědět, co ty si představuješ," odpověděla dosti znechuceně.

„Prosím tě..." řekl neurčitě, přestal se usmívat. Dokonce se na ni přestal koukat, otočil hlavu k výhledu z okna a sledoval běžící krajinu. Vůbec nepobrala tu náhlou změnu. Vůbec mu nerozuměla. A nevěděla, jestli by měla chtít. Už před tou proměnou byl složitý, teď to bylo krát dva. Nevěděla si s tím rady. Tohle uzavření průchodu bylo přesně to, co nepotřebovala k tomu se přes něj dostat a k tomu v tom mít ještě větší bordel.

Začala na sobě pociťovat únavu, jelikož toho moc nenaspala a jak se zdálo, v brzké budoucnosti se to jen tak nezmění. K tomu všemu ji pobolívalo v jizvě na hrudníku. Přiložila si na ní ruku a zmáčkla ji, bodlo ji, ale pak se jí ulevilo. Čelo se jí orosilo potem, ale snažila se svoji momentální krizi zamaskovat. V uších jí hučelo a nevěděla, jak to má zastavit. Upřeně se dívala skrze okno ven a nedokázala se ani pohnout.

„Stello? Prober se," do mozku jí pronikl jednoduchý příkaz, svaly se jí jako na povel uvolnily a mohla zase volně dýchat. Stočila pohled na Ravena před sebou. Tázavě se na něj zadívala.

„Jsme na místě, pojď," ulevilo se jí, když jí došlo, že nepostřehl její stav mimo sebe. Začínalo se jí to vymykat kontrole a dost jí to děsilo. Jenže vždy našla něco, v tu chvíli důležitějšího, co se muselo vyřešit. Jako třeba dostat se z Ravenova dosahu.

Automaticky se zvedla, její mozek jí sice určoval cestu, ale nějak nedokázala vůbec nic, než jen jít jako poslušný beránek za ním. Přičemž on se za ní neustále otáčel, aby se ubezpečil, že neprchla. Chtěla, ale nějak teď nemohla... nic.
Když vyšli z vlaku na nástupiště, zastavili se. No tak, Stello vzpamatuj se! Křičela na sebe v duchu a snažila se probrat sama sebe z otupělosti.

„Musíme si koupit lístek nazpět," řekla mechanicky, chtěla se rozejít k okénkům pro nákup, ale zastavil ji.

„Nepojedeme nazpět," zněla jeho odpověď. Nechápavě se na něj obrátila, už si připadala zase v pohodě. Tyhle stavy jí začali hodně znepokojovat. Ale v tuhle chvíli vůbec netušila, o co Ravenovi jde.

„A kam jako jedeme?"

„Nikam, půjdeme do hotelu a tam přespíme. Pojedeme až zítra," vysvětlil, asi si myslel, že tím je celá takhle záležitost uzavřená, jelikož se otočil a chtěl pokračovat v cestě.

„Prosím?" vyhrkla pobouřeně.

„Co zas?" obořil se na ni.

„Jestli si myslíš, že já s tebou někam půjdu, i kdyby to byl pokoj v Marriot u Nigajárských vodopádu, s tebou bych tam nevkročila," vytmavila mu to dost konkrétně, aby mu to bylo víc než jasné.

„A to jako proč?"

„Proč? Děláš si prdel? Prostě s tebou nikam nejdu!" vykřikla.

„Bojíš se snad, že bys mohla podlehnut vášni?" zeptal se jí něco tak absurdního a na druhou stranu dosti pravdivého. Bála se a hned několika věcí najednou. Necítila se moc pohodlně s myšlenkou na to, že by s ním měla sdílet jednu místnost. Už tak byla unavená k smrti. Nevyspat se další noc by nemusela nutně vydržet.

„Ach. Nebuď směšný, Ravene! S tebou ztratím tak maximálně nervy. Na to o čem mluvíš ty, si můžu najít jiné," v zápalu rozhořčení jí to celkem ujelo. Řekla to, co neměla. To poznala hned, jak se na něj zase podívala, jelikož se tvářil, jako by mu uletěly včely. Přimhouřil oči a chvíli si ji jen tak prohlížel, čekala, že ji každým okamžikem začne vyslýchat a dostane z ní, co tím myslela.

„Jen tam přespíme," utrousil. To bylo jediné, co na to řekl. Nevěděla, jestli si má oddechnout, nebo si začít dělat starosti. Jediné, co věděla, že teď s ním jde na hotel. Co se tam stane, nebo ne... to bylo ve hvězdách.

Šli mlčky vedle sebe. Každý zabraný do svých vlastních myšlenek. Raven se mračil tak usilovně, že se bála, aby každou chvíli nezačalo pršet. Kupodivu se k tomu ani z daleka neschylovalo. Počasí jí přišlo naprosto mdlé. Přesně, tak jak tomu bylo, když se najednou uzavřel portál. Nemělo však smysl se tím zaobírat, už víc nevymyslí. Stella se nechala Ravenem dovést až k menšímu motelu, který se nacházel kousek od nádraží. Vpadli dovnitř. Bylo tam mrtvo. Kdo by se divil, bylo dost brzo ráno. Recepční za pultem unaveně zvedla oči a pak zase pomalu sklopila. Až pak si uvědomila, že přišli zákazníky a opět je bleskově zvedla. Tentokrát pohledem zakotvila na Ravenovi, který nehnul ani brvou.

„Dobré ráno. Chcete se ubytovat?" dívka přehnaně snaživě vyskočila na nohy a vykouzlila úsměv na plných rtech. Stella se zakabonila a bedlivě pozorovala Ravenovu reakci. Stále na sobě nedal nic znát.

„Ano," řekl jen.

„Jeden pokoj, dva?"

„Jeden stačí..."

„To teda nestačí. Chceme dva!" přerušila ho rozzuřeně Stella. Neměla v úmyslu s ním sdílet jednu místnost.

„Bohužel, už mám jen zarezervované pokoje. Jeden jediný je volný..." blábolila recepční, napruženě ji sjela pohledem.

„To je v pořádku," ujistil ji Raven, při tom se díval na Stellu, aby si užíval její rozhořčení.

„Doufám, že tam jsou dvě postele..." začala Stella znovu. Pohled, který na ni hodila dívka za pultem, mluvil za vše. Stella v duchu zasténala.

„Bereme to. Jen na dnešek. Děkujeme," ukončil tu divnou situaci, popadl klíč a táhnul Stellu ke schodům. Držel ji za ruku, což v tuhle chvíli nedokázala snést. Vytrhla se mu. Otočil se na ni a zastavil.

„Až po tobě, slečno netykavko," uvolnil jí cestu a nechal jí jít jako první. Napruženě produpala kolem něj a šlapala do schodů. Cítila se dost nevýhodně, jelikož šel přímo za ní. Když došli do pokoje, zděsila se nad jeho malou prostorností. A hlavně...

„Je tu jedna postel!" vyjekla v panice.

„Proboha Stello, nechovej se jak nějaká upejpavka!" vyjel na ni Raven podrážděně. Měla chuť po něm něco hodit.

„A ty přestaň dělat, že tohle je naprosto normální. Jestli si myslíš, že se tebou budu spát na jedné posteli, tak to ti doporučuji si dát studenou sprchu! Já budu radši spát na zemi!" jasně mu vytmavila svoje stanovisko. Shodila svůj batoh z ramene a nechala ho ležet u postele.

„Utrpěl by snad tím tvůj jemnocit? Sdílet postel s Temným?" výsměšně si změřil od hlavy k patě.

„Vůbec nejde o to, jestli jsi nebo nejsi Démon!" vykřikla rázně, myslela to vážně. Na tomhle jí pramálo záleželo.

„Tak co v tom je?" dožadoval se odpovědi. Upřeně na ni civěl, až jí to bylo nepříjemné.

„Ber to tak, jak to je a smiř se s tím," vyhýbavě mu podala vysvětlení. Zůstal mlčet a jen se na ni díval. Začínalo jí být dost horko. Točila se jí hlava, akorát její momentální rozpoložení nemělo nic co dočinění s tou předešlou nevolností. Tohle způsoboval jeden jediný spouštěč, který na ni pronikavě zíral. O co se snažil, nechápala. Radši se po tom ani nepídila. Jenže on po tom toužil. Pořád do něčeho šťourat. Ani ji nepřekvapilo, že se zeptal, na to co se zeptal.

„Cos myslela tím, že si dokážeš najít jiné..." nedořekl to. Jak jí tam jemu bylo jasné, na co v tu chvíli naráží.

„Nic," nenechala se vyvést z míry a jednoduše mu odsekla. Neměla chuť s ním svůj omyl rozebírat.

„Co?" vykřikl navztekaně. Vypadal hodně naštvaně, dokonce k ní udělal jeden rozhodný krok. Neušla mu její poznámka a teď toho nenechá, doku z ní nedostane nějaké přiznání.

„Do mých soukromých záležitostí ti nic není!" nemínila se jen tak vzdát, když už.

„Sakra, že mi je do tvých záležitostí všechno!" zavrčel.

„A to jako od kdy?" jeho stanovisko ji taky poněkud rozčaruje.

„Odjakživa!" zaprskal nazpět. Tady to jejich kočkování bylo jako deja vu.

„Aha. Tak já ti něco povím. Žiješ v jakémsi sebeklamu. Nic ti do mě není a ani nikdy nebude," informovala ho.

„To ty jsi na omylu, Ellë! Nevím, proč děláš jako bych umřel," znovu zvýšil hlas. Visel na ní pohledem a čekal, co řekne. Ona v tom měla jasno.

„Ale ty jsi umřel!"

„Nemyslím si. Možná svým způsobem ano. Ale dokážou mrtví chodit a mluvit? Dotknout se tě? Líbat tě?" mluvil vážně a tiše, vemlouvavě. Chvíli na něj zhypnotizovaně zírala a pak se vzpamatovala.

„Přestaň..." vyhrkla v rozčílení, „Tohle už teď nic neznamená!" dodala rázně. Nemohla se na něj ani podívat, bez toho, aby si nepředstavila, to o čem se před chvílí zmínil.

„Sama tomu nevěříš, tak to nevnucuj mě,"

„Věřím," oponovala.

„Co v tom je? Ještě před nedávnem jsi mě chtěla zachránit!" vyzvídal.

„Mnoho věcí změnilo," podala mu další vyhýbavou odpověď.

„Tak mi to vysvětli teda? Rád bych to pochopil," dorážel.

„Proč jsi změnil postoj," střelila po něm též a tím se vyhnula odpovědi.

„Já se ptal první,"

„A já druhá. Co na tom?"

„Do háje. Ty mě dovedeš k šílenství! Odpověz mi aspoň jednou zpříma a koukej se na mě! Co přesně se změnilo!"

„Nezáleží na tom, co ti řeknu. Odpověď je stále stejná. Ty a já, ať už mezi námi bylo cokoliv. Nic víc, se už prostě nestane. Tak si to uvědom," měla dojem, že tohle bylo víc než přímé. Možná to i trochu přehnala. Říkala to nahlas, ale i kvůli sobě.

„Zatraceně!" vykřikne a znenadání stál přímo před ní. Jeho ruce, byly na jejích ramenou. Srdce jí vyskočilo až do krku, ale on na ní jen zuřivě shlížel. „Máš snad někoho jiného?" zavrčel. Skoro jako by mu to bylo zatěžko jen vyslovit.

„A kdyby ano? Co ti je po tom?" ta majetnickost, kterou právě předváděl, ji donutila být stejně tak ofenzivní, jako on. Trochu se zastyděla, když zahlédla naprosté ohromení v jeho očích. Ta však rychle zmizela.

„Kdo to je?" zařval vztekle.

„Kdo to je?" zopakoval to, jakoby měla šanci to přeslechnout. Přestože vypadal v tenhle moment nebezpečně, kdekdo by se před ním krčil strachy, ale pro ni to byl adrenalin a příval endorfinů.

„Nebudu to už opakovat. Nic ti po tom není," proč ho tak provokovala? Nikoho neměla. Ale dělalo jí to dobře, koukat na jeho zuřivost.

„Tak se o tom přesvědčíme," to bylo poslední, co řekl. Pak se k ní se vší rozhodností a zadržovanou frustrací naklonil. Nestihla jakkoliv zareagovat, ať už odmítavě nebo vstřícně, když přitiskl své rty na její. Dokonale jí to porazilo. Automaticky ustoupila dozadu, ale jen tak, že narazila do zdi, přičemž on ji následoval, bez toho, aby se od ní odlepil. Bylo to tak intenzivní a plné potlačované vášně. Vlastně přesně tak, jak to bylo před tím, než se z něj stalo to, čím je teď. Nic se nezměnilo. Stelle hlavou několikrát probliklo, že by se měla aspoň pokusit o odpor. Mozek by o to stál, ale vše ostatní se vzpíralo. Bez reptání zaklonila hlavu, aby k ní měl lepší přístup. Využil toho a vzal její obličej do dlaní. Ještě stále byl jeho náhlý útok prudký a plný panovačné ješitnosti. Chtěl jí ukázat, že to on je tu ten, co to vede a vždy má na vrch. Ona mu patřila, i když si to nepřiznával ani on a ani ona. Nemilosrdně drtil její ústa v tvrdém, ale náruživém polibku. Musela se ho zachytit, aby se mu pod tou tíhou pocitů, nesložila k nohám. Položila mu ruce na hruď a pak je nechala klouzat k jeho bokům. Užívala si těch zakázaných dotyků, které jí dávaly tolik. Když se k ní přitiskl celým tělem, dlaně mu položila na bedra. Svádělo ji, zajet níž.

„Stello," to tiché pobídnutí z jeho úst, bylo klidné a postrádalo onu zuřivost. I jeho způsob líbání se změnil. Pomalu ji ochutnával. Horní ret a pak dolní. Věděl přesně, co má dělat, aby ji dovedl k šílenství. Vytáhla se na špičky a objala ho kolem ramen, to on zajel rukama na její hýždě a přitáhl si jí blíž do klína. Pak jeho prsty ucítila na holé pokožce na zádech, jak zajel pod její triko. Přejížděl jí podél páteře, což vysílalo elektrické vlny po celém jejím těle.
Proboho, co to dělá?
Ale je to zatraceně příjemný, šílený a dokonalý.
Ani nevěděla jak a ocitla se na posteli. Na té, o které se před malou chvíli vedl spor. Vlastně, na tom teď pramálo záleželo, jelikož se o ni nadšeně dělili. Bez nejmenších námitek oba dva.

„Zastav mě," prosil Raven. Nečekala něco podobného zdrženlivosti a zrovna u něj. A to bylo právě to, co ji donutilo mlčet. Odtáhnul se od ní, aby se jí zadíval do očí. To, co v nich našel, ho popohnalo v dalším konání. Stella totiž neměla pocit, že by v budoucnu litovala, něčeho takového, co teď právě prožívala v jeho náručí.

Neron

NYC

Ve chvíli uzavření portálu

Neron stál na balkóně Lillyina bytu, kam se přenesl pomocí své moci. Jenže tam to končilo. V první řadě měl v plánu se přenést rovnou k ní do bytu a ne na balkón. Jenže dál už to nešlo, jelikož mu došla šťáva. S pocitem, že se snad zbláznil se podíval dolů přes zábradlí. Stačil kousek a sletěl by dolů, a měl dojem, že z toho by se jen tak snadno nevylízal.

Pak si to uvědomil.

A/N
Nezabíjejte mě! Vím, ze jsen slibovala víc Nerona ale rozhodla jsen se mu přenechat celou další kapitolu;)
A ano Ravenuv a Stellin vztah nabral na obrátkách (v mých rannich pokusech o psaní, jsem popisovala postelové scény, ale zjistila jsem, že v tom jsem hrozná) takže zvládám předpostelové, žhavé chvíle... Doufám že ne zklamalo! Hihi
Stejnak mě nejvíc baví psát, to jejich šílené hašteření:D
Každopádně doufám, že se líbilo!
Asi jste si všimli , ze Stella na tom není po zdravotní stránce moc dobře... Jestli pak někdo vic proč?
Ok love ya! :*