Raven Beuchamp

Temná strana

Už dva měsíce, tři týdny, 2 dny a 13 hodin.

Už takhle dlouho byl... Podíval se dolů na své tělo a potřásl hlavou. Zatnul čelisti. Ještě stále se nerozhodl nad dilematem. Jestli by radši nebyl mrtvý, než aby žil v tomhle provedení. Vlastně pořád nepochopil, co se přesně stalo. Čím, teď je. A co s ním bude dál.

Kde to jsem?... Na Temné straně.

Tohle byla odpověď na jeho otázku, když se probudil. Když se probral po tom, co byl zabit. Na to si totiž dost živě pamatoval. Pamatoval si toho o trochu víc, než by možná chtěl. Potlačil tedy vzpomínky a přešel k výklenku, které mělo představovat okno v jeho novém pokoji. Bylo to, jakoby se ocitl ve středověku, v kamenném hradě. Ale místo krásné vyhlídky na krajinu, jak by každý očekával, se tu nacházela lávová pole. A to doslova. Všude se vznášela pára a láva vystřikovala ze škvír v zemi. Nikde se nenacházela zeleň, nikde nebyla tráva, květiny a už vůbec ne stromy. Dřevnaté pahýly, co zely ze země, se ani tak nedaly nazývat.

Hrad, ve kterém se nacházel, stál na kopci a dole pod ním se rozprostíralo království, nebo něco na ten způsob. Všude byly rozestavěné kamenné domy, rozlehlá cvičiště, vězení, mučírny a tak dále.

Neron mu už stačil pár věcí říct. Byl tu u něj skoro pořád. Někdy přišel i s tou jeho sestrou dvojčetem. S jejich otcem se setkal jen jednou a to hned po tom, co z něj udělal to, čím je teď. Ze svého znovu probuzení si pamatoval všechno. A i na to se snažil všemožně zapomenout. Nebyl to zrovna jeden z těch zážitků, co by si kdokoliv chtěl uchovat. Bylo to...

Znovu zatřásl hlavou, aby přestal myslet na takové hlouposti.

Pak mu na mysl vytanula Stellina tvář. Párkrát si na ni vzpomněl. No dobře, tak víc než párkrát. Byl na ni naštvaný, na jednu stranu, na druhou ji chápal. Jenže na ničem z toho, už nezáleželo, jelikož ona byla Bohyně.

On byl Temný Démon.

A tohle nikdy nepůjde dohromady. Jediným jednoduchým činem se z nich stali protivníci. Ne že by předtím nebyli. Ale tohle bylo přece jenom o něco vážnější, než ten vztah, který udržovali několik měsíců. To bylo jen hašteření, kdežto teď, to bylo něco naprosto odlišného. Sám se s tím ještě nevypořádal a na nové pocity si teprve zvykal. Jeho svět se změnil. Potemněl ještě víc, než kdykoliv před tím. Až na to, že teď se zdálo, že už to je nezvratitelné.

Sám to poznal až, když ji opět viděl. Pár týdnů po tom, co se to všechno semlelo. Přešel za ní. Nějak vytušil, že je tam, kde se právě nacházela. Na místě, kde se s ní setkal poprvé. Ani ho nijak zvlášť nezajímalo, jak sentimentální to bylo. Musel ji vidět, i kdyby to mělo být naposledy. Až do teď to tak je, neviděl ji. Popravdě, další setkání s ní by asi jen tak neustál. Potřeboval být od ní.
Bylo to moc emocí na jednou, když se jí zadíval do očí. Jak tam seděla na zemi, pod tím zatraceným dubem. Když si uvědomila, že není sama a konečně se na něj podívala. Měla slzy v očích, jejich barva byla zamžená, ale jak jí pomalu docházelo, koho před sebou vidí, vyjasnily se. Bylo v nich dokonalé ohromení. Nevěřila tomu, zpočátku. Pak několikrát zamrkala a zalapala po dechu. On mlčel, po celou dobu, možná měl něco říct, jenže on nemohl. I jemu bral pohled na ni, dech. Nemohl si pomoci. Musel se s tím vyrovnat a až pak promluvil. Přišlo mu, že řekl tu nejstupidnější větu, co mohl kdy vyslovit. Proklínal se na to. Ale ji to probralo z šoku.

Vyskočila na nohy, ale stále nic neříkala, bylo na ní vidět, že si v hlavě přehrává tu scénu z noci, kdy byl zabit. Určitě si snažila vzpomenout na to, kdy ho vlastně ten Neronův meč minul jen o vlásek. Kéž by!
Až o vteřinu později, došlo i jí, že nic takového se nestalo. Přišla na to, co za zázrak způsobilo, jeho momentální přítomnost tady. Nepotěšilo ji to.

„Řekni mi, že to není pravda," zašeptala. Skoro neslyšitelně, neříkala to jemu, jako spíše sobě. Až možná tahle chvíle ho donutila, obeznámit svůj mozek o změně v jeho životě. Což ho taky donutilo ustoupit vzad, když k němu Stella udělala jeden nepatrný krůček. Ona už věděla, kdo teď je, co je zač a už znala i dopady. To proto se v jejím výrazu objevila snad ještě větší bolest, než, když ji předtím viděl plakat zlomenou, nad jeho smrtí. Bylo to něco konečného, už to nešlo vzít zpět.

„Neměl bych tu být," řekl. Nakonec tohle všechno poztrácelo smysl. Ten už netkvěl v tom, že bude stačit, když bude zírat do nefritových hlubin jejích očí. Ale v tom, že se teď hned sebere a bude dělat, že neexistuje. Měl to v sobě. Hluboko v sobě tam byl blok, co ho nutil udělat další úkrok vzad.

„Nechoď," prosila. To byla poslední kapka. Nasadil masku, kterou znal tak moc dobře. S tou mu to šlo bravurně, po celý čas jeho lidského života. Aspoň tu si bude moci ponechat. Věnoval Stelle chladný pohled a pak v sobě našel sílu Temného démona. Zmizel v mlze.

Stella

Ve svém pokoji v tu samou chvíli
Stála uprostřed místnosti. Snažila se uklidnit. Ale určitá stránka její povahy jí v tom moc nepomáhala. Frustrovaně vydechla a zavřela oči, doufajíc, že by to mohlo trochu pomoci. Ale nestalo se tak, už toho všeho měla tak akorát po krk. Kamkoliv se hnula, někdo jí stál za zadkem. Neměla chvíli klidu, bylo to horší, jak někde ve věznici. Sice se mohla volně pohybovat, ale s míň, jak s deseti stopaři nemohla nikam vytáhnout ani paty. Bylo to k naštvání.

V jejím případě víc než to.
Zacukalo jí v místě, kde se táhla dlouhá zarudlá a hodně špatně vypadající jizva. Částmi byla pokrytá strupy, které jí čas od času popraskaly, když třeba trénovala. Ani Iressiel ji nemohl zastavit v tom, aby na chvíli nevypnula. I když ji to stálo všechny síly a ta bolest byla někdy dost nesnesitelná. Přišlo jí, že už nikdy nezapomene na to, že ji tam má. Všichni jí nabádali, aby s tím byla opatrná, že se to bude hojit dlouho a tak dále. Už to nemohla vydržet.

Kvůli tomu se taky, před chvílí vrátila z Canohtaere. Pohádala se s Archim. Po dlouhé době se na něj zase utrhla, ale to on nařídil tenhle stupidní rozkaz. Protočila nad tím oči a rázovala po svém pokoji. Chtěla mít aspoň na chvíli klid. Sice mini kousek v ní jí říkal, že to s ní myslí dobře. Ale jí to bylo jedno. To, že chodí ven po půlnoci a do parku má svůj důvod. S kterým se ale moc nerozšiřovala.

Pomstychtivost ji stále neopouštěla, stejně tak jako její smutek a rozmrzelost. Od té bitvy před dvěma měsíci byla její nálada několik bodů pod mrazem. A ani Amélie a ani Ery jí nedokázali rozptýlit. Jediné chvíle, kdy na nic z toho hnusu nemyslela, bylo, když trénovala.

Její schopnosti se trochu vypilovaly, ale jen ty, které si už osvojila. Jako zemi a vodu. S ničím dalším nezačala. Snažila se dostat na nejvyšší možný level v boji s mečem. Naučila se využívat vteřiny nepozornosti protivníka a taky jak využít i tu sebemenší možnost ve svůj prospěch. Párkrát už porazila Meldona. Za což jí i on sám složil poklonu. Bohužel na Nejvyššího neměla. Ano. Taky se tomu divila, když se jednou znenadání ukázal na jejím cvičišti. Vzpomínala na to, jak ji překvapil ten pocit radosti.

Zavrtěla hlavou.

Nesnáší ho! A ani to, že se jí teď snaží vlézt do zadku, mu nepomůže. Ušklíbla se na svůj odraz v zrcadle, když kolem něj procházela.

Změnila se.

Ne ve vzhledu, ale v obličeji. V jejím výrazu. Už to nebyl ta samá naivní a optimistická dívenka, kterou bývala, před zjištěním, že je Bohyně. Ne. Už dávno ne. Kdy se tam změna stala, netušila. Asi to přicházelo postupně. Při pomalém poznávání toho všeho, co ji čekalo, co musela udělat a proti čemu musela čelit. Změnilo to celý její pohled na svět. Už neviděla hvězdičky, duhu ani jednorožce. Dokonce ani růžovou cestičku, vyšlapanou speciálně a jen pro ni.
Už ne.

Její cesta, nebyla tak ani cesta jako rozkopaná dráha, plná kamení, hromady problémů a šťastný konec nikde v dohledu.

„Ach jo," povzdechla si. Jí už není pomoci. To že se smířila se svým osudem jí, ale přece jenom trochu pomohlo. Jak řekl Meldon. Už je v tom až po uši. Je z ní Bohyně. I když si to z počátku nepřipouštěla. Je pravou dcerou své matky a dokonce i otce, o kterém toho moc neslyšela, ale pořád tam někde je.

Při nejbližší příležitosti, až ho někdy pozná a ona věděla, že jednou ano. Nakope mu zadek za to, že jí tohle způsobil. Už se na to moc těšila.

Ale největší odplatu si šetřila pro někoho jiného.
Neron!
Momentální důvod její nezměrné nenávisti byl její nevlastní bratr.
A to i přesto, že okolnosti se poněkud pozměnily. Ze zabití Ravena, na přeměnění Ravena na Temného démona. Opravdu netušila, který z těch dvou scénářů je horší. Kdyby si měla vybrat, prostě by nevěděla. Bylo by lepší, aby byl mrtvý? Nebo to že je na živu, ale přesto už to není on.

Jenže když před ní stál, vypadal tak... tak jako on. Nic se na něm v podstatě nezměnilo. Až na to, že okamžitě poznala, co je v nepořádku. Dokázala Temné démony a všechny ostatní příslušníky Temné strany poznat podle své intuice. A ta byla v tu chvíli, kdy jí říkal, že je vlastně na živu, dokonale našponovaná a v pozoru. Tohle nemohla ignorovat. Přesto jí to nezbránilo v tom, aby se k němu nepřiblížila. Nebo se o to aspoň nepokusila. Byl to Raven. Její Raven. Obyčejný a s těmi samými neduhy.

Tam venku se o tom sama sebe snažila přesvědčit. Ale nesčetněkrát potom uzavírala svou mysl, před podobnými typy myšlenek. Měla už tak tolik problémů. Musí na něj zapomenout.
Nikomu o jejím setkání s Ravenem neřekla. Měla jediné štěstí, že ji přitom nikdo nenačapal. Jinak by ji pro jistotu zavřeli do té kobky, kde byl Neron. Stella i tak věděla, že všichni vědí, co se s Ravenem stalo. A asi si mysleli, jak je hloupá. Taky by jí to časem došlo, už předtím, když nikdo nenašel jeho tělo, jí to začínalo být jasné. To byla další věc, která ji štvala, všichni jí tak moc chtěli pomoci, ale nikdo se neobtěžoval vyrukovat ven s pravdou.

Už toho měla víc než dost. Došla ke svému oknu a vykoukla na ulici. Nikoho nikde neviděla, ale cítila jejich přítomnost. Zaslechla, jak někde v předsíni zaštěkal pes. Ano Ery se ujal Rheese, který ztratil svého pána. Měla dojem, že chudák pes se cítil, stejně tak jako ona. Ztracená a sama. Několikrát, přicupital k ní do pokoje a jen tak tam s ní seděl na zemi, koukal na ni svými černými kukadly. V těch chvílích, propadala smutku a plakala. Ale nikdy a nikde jinde. Jen když byla sama. Už nikdy nedovolí sama sobě se takhle ponížit, tak jak to udělala, když ji sem Archi přenesl. Ještě teď se za to styděla.
Zhluboka se nadechla a snažila se ignorovat bodavé trhání na hrudi. Už se nemohla dočkat, až se jí to zcela zahojí.
Ve zmatku jejích myšlenek se najednou udělal klid. Už věděla, co má dělat.

Usmála se sama pro sebe.

A/N

Copak naše milá Stella/potížistka asi udělá?
Na, co to typujete?
A jak myslíte, že se bude Raven vyrovnávat se svým nynějším stavem?

Honí se vám tyto otázky hlavou? To je dobře :D
Slibuji, že v dalším pokračování, na některé otázky odpověď dostanete:)) a slibuji, bude více Archiho!
Prosím o voty a krásné comments, které mě vždy pomáhají psát dal! Love ya! ❤