Do noci hluboké plačící žena se rozezněla,

„Pomozte! Pomozte!" Klečí u mrtvého těla.

Dívenka mladá, sotva v rozpuku,

leží tu ve vlastní krvi potoku.

Bouře... jak rychle se objevila,

snad ještě rychleji polevila.

Nehezká památka po ní zůstala,

odnesla i střechy - bez mála.

Sestry tři - ruku v ruce z domu se jaly,

čtvrtá se k nim přidává, odněkud z dáli.

Ve strachu po cestě k nářkům těm míří,

Co oči uvidí, tomu neuvěří.

Lior - ta mladičká, nádherná panna,

veselku strojila zítřejšího rána.

Leží zde života ukrutně zbavená,

zem pod ní po krvi celá je zbarvená.

V prsou má díru, vyrvali jí srdce.

Snad došla míru! Spi Lior, spi sladce!

                            *****

Ve strachu roky ta vesnice žije,

mladým pannám často zde někdo ubližuje.

Odvahu takovou nemá žádný,

zjistit proč zmírají vždy jenom panny?!

Slunce zapadá a den je na sklonku,

na dnešek připadá zas měsíc v úplňku.

Už barví se do ruda krví prolévanou,

bojí se každá, co je ještě pannou.

Sestry se k sobě choulí v tichosti,

Calia modlí se k nebeské výsosti.

Bianka ruce má k sobě sepjaté,

Dalia pláče, ruce zaťaté.

Kdepak je sestra prvorozená?

Kam se jim ztratila dívka líbezná?

Marně ji hledali několik let,

jako by celičkou pozřel ji svět.

Cosi je jinak však na dnešní den.

Magie roste, je to jak sen.

Dívky ty tři v záři teď stojí,

Divná síla se kolem rojí.

Ze světla k nim přichází žena,

do jasu jisker je oblečena.

Mírný úsměv na tváři jí hraje.

Třem sestrám tak známá je...

„Děvenky drahé, času je málo,

které pak z vás se o mě zdálo?"

Ptala se ženština v očích jí žhnulo.

Jako by s ní všechno zlo pominulo.

Každá z nich věděla, že ze snů ji zná,

Dalia zvolala. „Je to ona!!!"