| 9. Slovům proroctví je těžké porozumět |
Když se ještě ten samý den vracím do své komnaty, ani se před strážníkem Freedem nesnažím schovat tmavě hnědou knihu, před kterou mě varoval. Jen projdu kolem něj, neusilujíc o upoutání jeho pozornosti, a vejdu dovnitř, do místnosti, kde osamím.
Je to klidných pár minut, které však netrvají příliš dlouho. Nestihnu ani otevřít knihu a přečíst pár prvních slov, než dovnitř vejde má máma. Mám co dělat, abych knihu rychle schovala za zády a otočila se k ní čelem nuceně se usmívajíc.
Máma vypadá půvabně jako obvykle - béžové šaty s dlouhým rukávem, velkou suknicí a bohatě zdobenou stužkou kolem jejího pasu - nemluvě o jejich nádherném krajkovém detailu - ji sednou perfektně na všech možných místek. Své tmavé vlasy má sepnuté do nádherného francouzského copu, zakončeného u týlu velkým drdolem.
Málem bych řekla, že i úsměv na její tváři je podivně veliký, ale poté si všimnu ruky na jejím břiše a vzpomenu si na další věc, která mě tíží a v dalších dnech také tížit bude - má máma a její budoucí vlastní potomek.
Mé myšlenky na proroctví o marey zničehonic vystřídá ten samý tíživý pocit na prsou, jako včera v hlavním sále při vítání therradské bastardky Quin.
„Dneska ses neukázala na snídani ani obědě," začne máma se svraštěným obočím a malou vráskou mezi ním, „řekla jsem si, že půjdu zkontrolovat jestli je vše v pořádku."
Kousnu se zevnitř do rtu a přešlápnu z jedné nohy na druhou. „Všechno je v pořádku mami, jenom mi ráno nebylo úplně nejlíp," zalžu. Pravdou je, že jsem byla tak moc zaneprázdněna přemýšlením nad proroctvím, že jsem na jakékoliv jídlo naprosto zapomněla. „Teď už je to v pohodě."
Nejsem moc nadšená, že mě mé vlastní tělo zradí - hlasité kručení v břiše se ozve zrovna ve chvíli, kdy se máma snaží promluvit.
Její chápavý výraz najednou vystřídá podezíravost. „Sun, jedla jsi od včerejška něco?"
Sevřu hřbet knihy za mými zády pevněji a nuceně se usměju: „Samozřejmě, když jsem dnes šla kolem kuchyně, vzala jsem si dvě jablka."
„A to je vše?" ušklíbne se na mě.
Mlčky sklopím hlavu.
Máma si povzdechne. „Notak, Sun, myslela jsem, že zrovna tobě nebudu muset připomínat, že máš pořádně jíst."
„Ah, samozřejmě," obrátím oči v sloup, „ty bys také měla pořádně jíst, aby tvé nenarozené dítě nezemřelo hladem, zatímco se v zemi bude válčit."
„Co to povídáš, Sun?" podívá se na mě nechápavě, „proč by se v zemi mělo válčit?"
„Neříkej mi, prosimtě, že to myslíš vážně. Omlouvám se, mami, ale nepřijde mi nejlepší, když věnuješ veškerou svou pozornost svému nenarozenému dítěti, zatímco nás Therrad nepřímo obvinil ze skrývání jejich člena královské rodiny na našem území. Měli bychom ho radši hledat, zjistit, jak byl vůbec schopný se dostat přes hranice Launy!"
„Říkáš mi tady, co mám dělat? Ptala ses snad, jestli jsem vyslala jednotky na průzkum napříč zemí? Zeptala ses, jestli jsem dnes ráno svolala radu, abychom se o tom všichni poradilli?" ušklíbne se na mě, „neudělala jsi ani jedno. Jenom jsi mě začala napomínat, že se starám o zdraví svého dítěte - obou, když už jsme u toho.
Možná by ses měla radši ukázat u rodinné snídaně a zajímat se, než trucovat ve svém vlastním pokoji, protože nejsi jediná, o koho se celý svět zajímá."
Zůstanu pouze stát a zírat. Zírat na svou mámu, jejíž nervy už nevydržely mé narážky, a která se momentálně chytá vyčerpaně za hlavu, bolestivě při tom krčíc obličej. U srdce mě píchne vina, kvůli tomu, že jsem vybuchla a nebyla schopná udržet svou rozhořčenost. Má pravdu - obvinila jsem ji neprávem, jelikož jsem já samotná pro nalezení prince nic neudělala.
Nejsem jen stále smířená s matčiným těhotenstvím a podivná démonka z mých snů ani kniha za zády, kterou se snažím schovat, mi v tom velice nepomáhá.
Chci mámě něco říct, povzbudit ji, uznat, že jsem jenom unavená a neměla jsem na ni takhle vyjet, jenomže ona promluví dříve, než se k tomu odhodlám.
„Strážníku Freede!" zavolá hlasitě, nejspíš kvůli tomu, aby ji dotyčný přes stěny slyšel. Párkrát zamrkám, když si uvědomím, že by mě momentálně mohla kamkoli poslat a přemýšlím, jak knihu za mými zády schovat. Máma se však netočí, ani když strážník vejde a já nemám jinou možnost, než starý knižní svazek pevněji za zády sevřít v rukou.
„Volala jste, Vaše Veličenstvo?" Strážníkova slova mi k uším dojdou ve stejnou dobu, jako zvuk přivření velkých dveří. Stoupne si kousek vedle mé mámy a otočí se čelem k ní.
Máma k němu ani neotočí hlavu, jen jemně zvedne bradu, což ve mě vyvolá pocit, jako by Freedovi říkala, že je a vždy bude jen obyčejný bezvýznamný strážník. V ten moment mám chuť ji napomenout, protože to přece není pravda - já jsem přece úplně stejně bezvýznamná princezna, kdyby ne ještě více.
Jsem jen holka, která si na princeznu hraje.
„Od dnes budete princeznu hlídat. Kamkoli půjde, je vaší povinností ji následovat a o všem mi budete podávat hlášení," přikáže ostrým hlasem ne již jako matka, co se stará o svou dceru, ale jako panovnice, která přikazuje svým poddaným, co mají dělat, „pochody po paláci, rodinná posezení, trávení volného času i pochůzky, které jí připravím já sama... vše co bude dělat mi budete hlásit. Její Výsost se málo zapojuje do dění státu a jako budoucí panovník, by měla znát vše a vědět, co se chystá."
A s těmi slovy se ke mně pouze otočí zády a vyjde z komnaty.
Překvapeně vypadajíc si sednu na kraj postele a ruce si položím do klína. Nějakou dobu jen naprosto vykolejeně zírám na dveře, vedle kterých stojí strážník Freed a přemýšlím, co má máma vlastně udělala.
Kamkoli udělám krok, strážník mě bude následovat a vše bude říkat mé mámě. Když půjdu do zahrad, bude stát při mě. Když zamířím do knihovny, bude mě sledovat.
Bude mě kontrolovat i v době, kdy budu uvnitř své komnaty?
Bude říkat mé mámě o každém, kdo těmi dveřmi projde?
Ach, panebože.
Podívám se na strážníka, kterému to narozdíl ode mě připadá naprosto normální, jelikož se netváří stejně rozpačitě. Vypadá, jako by mu to bylo lhostejné - jen další z příkazů od jeho panovníka, jen další povinnost.
„Co všechno jí budete říkat?" zeptám se jej rozpačitě.
Strážníkův klidný pohled se přesune ke mně. „Měl bych naprosto všechno."
„Ale o dnešní záležitosti v knihovně jí nepovíte, že? Ani o té knize, kterou jsem hledala?" Promnu v rukou její hřbet a až teď si uvědomím, že ji vlastně už nadále neschovávám.
„Ne, pokud mi odpovíte na otázku," mykne flegmaticky rameny.
„Na otázku?" nejdříve se ušklíbnu s chtíčem dodat nějakou urážku, ale poté si uvědomím, co je zde v sázce. Přeměřím si jej tedy pohledem. „Poslouchám."
„Proč se popravdě zajímáte o legendu o marey?" ušklíbne se se založenýma rukama za zády.
Podívám se na něj nechápavě a zopakuji již jednou vyslovenou lež. „Před pár hodinami jsem vám říkala proč... věnuji se starým legendám a tato konkrétní mě zaujala."
Strážník nasadí kamennou tvář a o krok ke mně přistoupí. „Ano, to jste říkala, Sun," připustí a pohledem se na chvíli zastaví u knihy v mých rukou neskrývajíc své překvapení, „teď chci ale slyšet pravdu."
Nervozně si na posteli poposednu a snažím se vymyslet nějakou jinou lež, které by strážník mohl uvěřit. Přemýšlení nad ní mě ale ještě více vyvádí z míry a nutí přemýšlet nad faktem, že se z této situace bez pravdy nedostanu.
„Řekla mi o ní bastardka z Therradu, ehm... Quinn," dostanu ze sebe první, co mě napadne, „říkala, že by mě mohla zajímat."
„A to vás přimělo jí věřit?" ušklíbne se strážník, „myslím, že oba dobře víme, že opět lžete, Sun. Dám vám tedy šanci, protože vidím, že pro vás je velice důležité, abych to vaší matce neřekl. Dávám vám dva dny na to, abyste mi řekla váš pravý záměr k hledání té knihy," kývne hlavou k předmětu v mých rukou a poté se jen pomalu otočí a vyjde směrem ke dveřím.
„Proč to děláte, strážníku Freede? Proč riskujete to, že bych vás mohla zbavit vaší pozice?"
Podívá se na mě přes rameno a zvedne jeden koutek úst vzhůru. „Řekl bych, že vy sama víte, že byste na to neměla dostatek odvahy."
A s těmi slovy se se mnou jen na malý moment střetne pohledem a vyjde z mé komnaty.
*****
Elen dioan kerjen se varnan im marey, říkávala mi máma.
Nesmíš se bát, marey ti pomůže.
Náš ochránce, spasitel i mentor.
Marey i ronwei - vůdci, jež budeme teď i navždy následovat.
Až se země štěstěny nenávistně rozdělí na faleš a ztracení, zjeví se.
Falešná princezna
i ztracený princ;
marey i ronwei;
ochránce i velitel.
Jejich opětovné nalezení a spojení nám přinese spásu a pravěká síla conhe se opět navrátí. Ta připadne vlku -
vlku bez drápů jež požere krále bez titulu a dosáhne tak své věčné svobody.
Liwbay, mlha, smrt i svíce -
pozvedněme své číše k zářivým ztraceným zítřkům.
Až vše co známe změní se v prach
jen a jen prach
a Luna přebere všechen ptačí horizont
tehdy dopadnou střípky krve na zrzavou srst lišek
i budoucí královna naposledy kopne.
V ten a pouze ten den bude faleš zpívat - tor sellen enyn al opwur heras -
naříkat
i zakládat smuteční jezera.
A poté marey - ach, ochránce na nebesích - povstane i zaujme své místo,
bok krále s dvěma korunami i chtíčem v pomstě vlku.
Své srdce vloží do rukou ronwei
a my budeme sledovat - sledovat conhe bez níž by mořské panny v oceánech neviděly korály věčného života.
Otočím otrhanou stranu knihy a s výdechem ji položím vedle sebe na postel. Slova se mi v hlavě míchají a ruce třesou překvapením.
Falešná princezna
já
i ztracený princ;
i princ Sebastian;
marey i ronwei;
já i on;
ochránce i velitel.
marey i ronwei.
Ušklíbnu se a třesoucí se rukou si prohrábnu delší tmavé vlasy. Kniha položená na posteli se zavře a oheň v krbu rázem vyhasne. Donutí mě to hlasitě zasténat, v složitch velkých šatech se zvednout z postele a dopotácet se ke stolu. Světlá vysoká svíce osvětlující kresby na stolku, kde leží, a přináší tak pohled na amatérské kousky, které naivně nazývám umění.
Zvednu svíci ze stolu a společně s ní se dostanu až ke krbu. Už už ji chci naklonit, zapálit pomocí ní vyhaslé polena v krbu, když v tom...
Marey.
Šeptající hlas vycházející odněkud za mnou mě přinutí se otočit. Po zádech mi přejede mráz a odláká mě od zapalování krbu.
Jsem tady, marey. Tady v zrcadle.
Ušklíbnu se a pohledem střelím k místu, o kterém záhadný tichý hlas mluví. CHvíli si říkám, že mi připomíná démonku, jež vídám ve svých snech, ale to je jen přelud, nemám pravdu? Je smyšlená, někdo, kdo vůbec neexistuje.
Čekám na tebe.
Přinutím se se zvednout, svíci držíc v rukou a nesouc ji s sebou k zrcadlu položeném na komodě blízko mých dveří a já pouze doufám, aby hlas, jenž mě volá, neslyšel také strážník stojící u mých dveří.
Jen pojď, neměj strach.
Zavrtím hlavou nad slovy neznámé a když dojdu až ke komodě, svíci položím hned vedle zrcadla, abych dobře viděla. Jakmile se na svůj odraz podívám poprvé, hledám v pozadí postavu, která by někde stála, hleděla na mě či podobně. Hledám neznámou, jež ke mně promlouvá a když ji nevidím, snažím se zpozorovat něco, co by mi pomohlo.
Podívej se dovnitř své duše, marey.
Ruce se mi opět začnou třást a jakmile se podívám zpět na svůj odraz, leknu se a svou nešikovností shodím svíci z konferenčního stolku. Její plamen se naštěstí uhasí ještě před dopadem na zem, ale i přesto se do všech směrů rozezní hlasitá rána. Trhnu hlavou ke dveřím, sledujíc jestli se neotevřou.
Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest... odpočítávám sekundy během kterých dveře zůstanou bez hnutí. Čekám dál a dál, jakmile se však nic neděje a já získám aspoň minimální klid, že strážník nevejde dovnitř, otočím se zpět k zrcadlu.
Můj výzor si ukradne všechnu mou pozornost, jakmile jej spatřím. Není to tak, že bych vypadala naprosto jinak, nepoznávala se, či podobně - jde o ty oči. Z lesklé čtvercové plochy naproti na mě hledí má přesná kopie.
S celýma bílýma očima.
Je to děsivé. Duhovky jakoby mi zmizely a nahradila je jen zářivá bílá vypadajíc jako dva světelné plameny vyzařující z mých očních bulv. Nikdy jsem nic takového neviděla a už vůbec jsem o tom nečetla.
Netrvá to moc dlouho a pohled na můj odraz a zrcadlo, opřené o stěnu na stole blízko dveří, nahradí temnota rozprostírající se kolem mě, připomínající mi den, kdy jsem se poprvé ocitla ve snu s neznámou ženou, která teď jako by kontrolovala každý můj krok.
Rozhlédnu se okolo sebe hledajíc svou komnatu, ve které jsem ještě před malou chvílí stála. Kolem sebe však nevidím nic než jen tmu, která netuším odkud se vzala. Je to nějaký trik? Jestli ano, tak mi moc vtipný nepřijde.
„Haló?" zavolám do prázdna. „Je tady někdo?"
„Soustřeď se, Sun."
Trhnu sebou a nastražím uši při zmínce mého jména. Vypustil ho z úst hlas, který ani přinejmenším nepoznávám. Vím však, že je ženský - ne dívčí, ale dospělé ženy. Díky němu mi přejede mráz po zádech.
Ani se nemusím otáčet a přede mou se zničehonic zjeví dvě postavy. Jsou podivně světlé, téměř nevypadají jako obyčejní lidé, ale já pochopím, že jsou - poznám totiž v jedné z nich sebe sama ještě v době, kdy jsem byla malá. Ta druhá je žena, možná o něco starší než má máma. Dívá se na mé mladší já, které klečí před ní, hlava sklopená držíc její ruku po které stékají kapičky něčeho tmavého.
Krev, napadne mě.
Mé mladší já přivře pevně oči k sobě, šeptajíc slova, kterým nejsem schopna rozumět. Žena sedící před ní ji ostražitě pozoruje, avšak když na chvíli uhne pohledem od malé Sun, podívá se přímo na mě. Její výraz se v té chvíli změní. Nevypadá tak vyrovnaně a uklidněně jako předtím, její tváří se mihne spíše překvapení.
Svýma očima přeje snad každý záhyb mého těla postupně až k mým očím - které netuším, jestli jsou stále celé bílé, ale soudě podle jejího výrazu nejspíše jsou. Těma jejíma se mihne strach stejně jako lítost - i přestože nevím proč. Pootevře rty pravděpodobně přemýšlejíc nad tím, jestli něco řekla, ale vidím, že se zdráhá.
Žena na mě chvíli jen tak prázdně hledí až se mi to příčí. Je to však pouze pár sekund než vysloví to, co má na srdci: „Nezapomeň, kdo jsi, Sun." Ta slova vysloví pomalu, zřetelně, každé z nich věnované mě samé. Její oči jakoby se propojili s těma mým a vysílaly až k mé duši uklidňující příjemné signály.
Mé malé já vzhlédne k ženě před ní, zmatení vepsané ve tváři. „Říkala jsi něco, Jenno?" zeptá se.
Žena před ní - Jenna - zavrtí hlavou a pohledem se vrátí zpět k malé Sun. „Ne, toho si nevšímej," mrkne na ni. „A teď..."
Hledím na ně upřeně, naprosto zmateně a snažím se přijít na to, co to má znamenat. Kdo je Jenna? A jak mě zná? Je to trik? Snaží se mě démonka ještě více zmást? Nebo je to opravdu jen vzpomínka, kterou jsem vytěsnila z hlavy? Na co jsem se měla soustředit?
Otázky mi létají hlavou a já se nemůžu zbavit pochybností, že něco není v pořádku. Podívám se opět na scénu přede mnou a všimnu si, jak se malému já rozzáří něco mezi prsty. Vypadá to jako jemná záře, která s kapkami krve na Jennině kůži naprosto kontrastuje. Hledím na sebe sama naprosto ohromeně, chci se k ní přiblížit, dotknout se té záře, zeptat se jí, co to je.
V tom krátkém okamžiku se mi však před očima rozplynou obě z nich a já se opět objevím v před zrcadlem položeném na komodě u dveří v mé komnatě, z jehož povrchu na mě hledí má dospělá kopie - už naprosto obyčejná.
Všechno nejlepší TheDreamyGirl!
Přeju ti, aby se ti ve všem dařilo a abych já sama dodržovala termíny, které mi budeš dávat. Moc se ti omlouvám, že kapitola vychází takhle pozdě, ale víš, že jsem byla nemocná a nedokázala dát dohromady jedinou smysluplnou větu.
Každopádně si užij dnešek a doufám, že se kapitola jak tobě tak ostatním líbila.
May ❤
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top