Moc.

Mé ruce se třesou a konečky prstů se nedokáží uklidnit. Už je to tady zase, říkám si. Ten nezastavitelný pocit negativní energie, která se objevuje každý měsíc. Nikdy nevydrží dostatečně dlouho - pomalu mi den za dnem vyprchá z těla až nakonec ji mám tak málo, že cítím, jako bych měla každým dnem zemřít.

Ten pocit je nesmírně nepříjemný. Když cítíte, jak z vás pomalu ale jistě vyprchává život, není to nic úžasného. Nejhorší na tom je, že vůbec nevím, odkud se bere.

Stejně jako zchátralé město, které se mi znenadání objeví před očima.

Zastavím se, naprosto ohromená, a zmateně se rozhlížím kolem sebe. Tikám očima po neudržovaných domech porostlých nezastavitelným plevelem, vysklených oknech, zaprášených cestách i lidích sedících bezmocně na zemi za otevřenou branou města.

Co se tady stalo? ptám se sama sebe.

„Smrt."

Trhnu sebou. Hlas pronášející to slovo mě překvapí až tak, že při chůzi téměř upadnu na zem.

Otočím hlavu a podívám se na stranu, kde právě teď stojí démon - ta samá žena, jež se mi objevuje ve snech. „Čí smrt?" zeptám se jí a zapřemýšlím, co by tak mohlo způsobit takovou pohromu.

Dost dlouho mlčí, takže když se na ni odvážím opět podívat, spatřím, jak si prohlíží město stejně smutně jako já.

„Před lety zemřela jejich královna," řekne nevěnujíc mi jediný pohled, „a jejich král má zájem jen o válku, zatímco jeho lid i země umírá."

Dojdu až k bráně města a přejezdu prsty po vyrytých ornamentech na jejích sloupech - zkřížené kopí ovinuté trny. Když ruku odtáhnu, na prstech mi ulpí černá saze, která nasvědčuje tomu, že bránu nikdo dlouhou dobu neudržoval.

Otočím se na démonku. „Kde to jsme?"

Pár dlouhých sekund mlčí.

„Igran, hlavní město Therradu," nahne hlavu na stranu.

„Proč mi ukazuješ minulost?" podezíravě se na ni podívám, „Therrad chátral před pěti lety, při hospodářské krizi."

„Proč bych ti ukazovala minulost, marey?" ušklíbne se na mě. „Minulost plyne a zbytečné vzpomínky mizí. Kdyby tohle byla vzpomínka, patřila by mezi ty zbytečné. Proměnila by se v prach, který by se vytratil ve vzduchu kolem nás. Vysvětli svá podezření, marey... Proč bych ti ji ukazovala?"

„Pokud to tedy není vzpomínka, co tím naznačuješ? Říkáš, že takhle vypadá Igran dnes? ušklíbnu se sama pro sebe. „To není možné."

„Proč by nebylo, pověz, marey," změří si mě pohledem. „Ne všechno místa jsou tak mírumilovná jako Mariley."

„Královna Marguerite zemřela již před devíti lety, není možné, aby smrt panovníka až takhle zasáhla celé království," zavrtím hlavou. „Nikdo není až tak důležitý."

Pohrdavost v jejích očích mě probodává srz na srz jako ostrý meč houpající se u pasů marileyských palácových stráží. „Viděla jsi někdy krále, marey? Slyšela jsi o něm?"

„Ano, slyšela," myknu rameny, „V životě jsem jej však neviděla... Je pravda, že je tak krutý, jak se říká?"

„To můžeš posoudit sama, marey, nesdílíme ani zdaleka stejné názory, " připustí, „Pověz ještě, víš jak zemřela královna Marguerite?"

Zavrtím hlavou.

Démonka se mi podívá hluboko do očí přistupují blíž. Zvedne ruku, jez pomalu obklopuje temný tmavý kouř, a položí mi ji na páteř. „Tím pádem se dívej."

Aniž bych slyšela konec jejího sdělení, prostor kolem mě se promění v tmu. Tmu díky níž nevidím ani na špičku svého nosu. Démonka stáhne svou ruku zpět k bokům a pokyne hlavou někam za sebe.

Otočím se tím směrem a spatřím dveře - obyčejné, dřevěné, skoro rozbité. Nakrčím obočí a podívám se na démonku po mém boku.

Kývne hlavou. „Jen běž, marey."

Přesunu zrak zpět na podivné dveře a pomalu se k nim nejistým krokem rozejdu. Slyším, jak došlapávám na malé kamínky skřípající pod vahou mých podrážek a jak kolem mě hučí vítr, který netuším odkud se bere.

Až teď, když postupuji blíž k neznámým dveřím, si všimnu, že jsou pootevřené. Proužek světla pocházející z místnosti za nimi mi dopadá na nohy a čím blíže se přibližuji, tím jasněji slyším hlasy vycházející zpoza nich.

Ohlédnu se zpět všímajíc si démonky, která kupodivu stojí stále na stejném místě, jako předtím. Kývne hlavou, stejně jako by odpovídala na všechny pochybnosti v mých myšlenkách.

Chci něco říct, mou pozornost však upoutá ženský křik. Ten mě donutí sebou trhnout, otočit se zpět a otevřít dveře dokořán.

Záře z druhé strany místnosti mě na moment naprosto oslepí. Naprosto mě pohltí, rozlehne se kolem až nakonec stojím přímo v menším sále či salonku. Na tmavých stěnách se mísí ozdobné tapisérie s malovanými portréty a magickými krajinami. Uprostřed se nachází dvě tmavě modré pohovky obklopující malý oblý stoleček zdobený růžemi v taktéž modré váze.

Co mě však upoutá na první pohled je muž stojící čelem k obrovskému oknu. Tmavé delší vlasy se mu dotýkají ramen, která zakrývá dlouhý černý plášť. Na hlavě má položenou naleštěnou zlatou korunu se složitými přírodními vzory a ruce má sevřené v pěst.

O dva metry dál stojí žena s dlouhými blonďatými vlasy zdobícími menší korunou stejného stylu, jako je vidět u muže vedle ní. Na sobě má bohatou tmavě šedou robu a ruce pevně zkřížené před sebou držíc v nich knihu.

Ta volá na třetího člena v místnosti - malého tmavovlasého, a zjevně vystrašeného, kluka stojícího opodál.

„Nedělej to Sebe!" křičí na něj, skoro jako by se snažila přehlušit okolní imaginární hluk, „Nevzejde z toho nic dobrého."

Všimnu si nerozhodnosti ve tváři malého dítka nedaleko ode mě, až celkem přemýšlím, co se mu musí právě honit hlavou. Jeho očividní rodiče po něm pravděpodobně něco chtějí - a vypadá to, jako by stáli proti sobě.

Udělám pár kroků blíž ke scéně, která se odehrává před mýma očima, právě včas abych zaslechla tresoucí se hlas malého kluka jménem Seb: „Ne, nepomůžu."

A pak si uvědomím, co se mi démonka snaží ukázat.

Přesunu svůj pohled na ženu držící knihu v rukou a potom zase zpátky na malého Seba - Sebastiana... Sebastiana Jasona III. Therradského. Prince, kterého právě hledají v Mariley.
Pokud je tohle princ, zapřemýšlím a podívám se nalevo na muže stojícího u okna, jehož zatnuté pěsti a oči zbarvující se do černa mi nahání strach. Mám tendenci couvnout, ale když se snažím nahmatat rám dveří, kterými jsem vešla, nic nenajdu. To mě přinutí si muže opět pořádně prohlédnout, a když pohledem zabloudím ke koruně na jeho hlavě, je mi to jasné.

Tohle je therradský král.

Přesunu pohled k ženě, jež ho pozoruje - ke královně Marguerite. Nejednomu člověku by bylo naprasto jasné, že má strach ze svého vlastního manžela - a já myslím, že by se jí nikdo nedivil. Už jen když vidím ty temné černé oči, kterýma se na ni dívá, mám největší chuť utéct.

„Je to tvoje vina!" začne na ni král křičet, „Kdybys mu nepodstrkovala ty své pitomé knihy a řečičky o míru a lásce, tohle by se nikdy nestalo!"

Stihnu si všimnou, jak od nich obou malý princ pomalu odstupuje, jako by se bál svého otce stejně jako já. Když tohle malé dítko zákoně o kraj koberce, chci mu pomoct na nohy, ale mou pozornost upoutá hlasité zalapání po dechu.

Když se podívám zpět na královský pár, nedokážu nebýt naprosto překvapená a neschopná slova. Mám pocit jakoby mi při pohledu na krále držícího svou ženu - královnu Marguerite - pod krkem naprosto přestaly pracovat plíce.

Malou chvíli si už v hlavě plánuju, jak jej od ní odtrhnu, ale nakonec si přece jen uvědomím, že je to jenom vzpomínka. Vzpomínka, kterou mi ukazuje neznámá démonka z mých snů.

Královna lapá po dechu, kope nohama a ze všech sil se snaží ruce svírající její krk povolit, ale s králem to očividně nic nedělá. Zda se být na pokraji svých sil, ale ani to ji nezastaví v tom, obhajovat svá rozhodnutí.

„Nikdy se ti to nepovede!" ušklíbá se na něj, „Nikdy ho nezlomíš! Au nafar de lignan."

A to je nejspíš právě ten moment, při kterém královi naprosto přeskočí. Zvedne svou druhou ruku a vplete ji královně do vlasů silně ji chytajíc.

„Las fustar linokaqi de," sdělí jí a poté už jen trhne rukama do stran.

Zakryju si pusu dlaní, jak sleduji královnino tělo dopadající na tmavě modrý zdobený koberec. Můj pohled téměř hned zabloudí k princi Sebastianovi. Bezmocně klečí na zemi, tvář stáhlá vztekem a rozhořčením. Z úst mu vychází zničený křik a po tvářích se mu kutalejí kapičky slz.

Jeho otec se k němu jen potichu přikrade, jakoby si vůbec neuvedomoval, že právě zabil svou manželku.

Král ke svému synovi pouze sklopí hlavu a naprosto klidně pronese: „Slzy jsou pro slabochy, Sebe. To brzy pochopíš."

A pak, když upustí hlavu královny Marguerite přímo do klína svého syna a odejde, se vše kolem mě promění na neproniknutelnou tmu.

„Uklidněte se, Vaše Výsosti."

Když prudce otevřu oči, první co vidím jsou knihy. A tma. Knihy ve tmě. Vysoké police plné knih za tmy pozdního večera.

Na pažích mě zastudí chladný kov a teplo něčí ruky na mých ústech mi pomůže vyměnit paralýzu z therradského paláce za strach v tom marileyském.

Někdo neznámý mě tiskne k sobě, ruku obmotanou kolem mých paží, druhou má přitisknutou na mých ústech. Zpanikařím.

Chci sebou trhnout, vyvléct hlavu, osvobodit svůj hlas a zavolat stráže. Když tak však udělám, dotyčný mě pouze dál - a ještě pevněji - drží.

„Všechno je v pořádku, nemusíte se ničeho bát," sdělí klidným mně-povědomým hlasem.

Ušklíbnu se sama pro sebe a rukou spušťenou u pasu nahmatám malý dýku-připomínající předmět. Ovinu kolem něj prsty, prudce jej vytáhnu z pochvy u pasu mého únosce a loktem ho bouchnu do žeber.

Na chvíli jeho sevření povolí a já toho využiju - vyvleču se a předmětem namířím na člověka, jež mě držel. Až teď mám čas si prohlédnout věc, jenž držím v rukou - je to vskutku dýka, jak jsem přemýšlela. Je lehce zaoblená, vytvarovaná do úzké ostré špičky, ale jedná věc je na ní podivná.

Je celá skleněná se světle vyrytými vzory na ní.

„Agh."

Bolestivé zaúpění přitáhne moji pozornost přesně na to, abych si všimla povědomé zbroje na těle mého únosce. Styl saka i kalhot stejně jako meče houpajícího se u pasů neznámého do mých oči vysílá signály a mě se v hlavě objevuje červená vlajka.

A pak uvidím ty známé šedé oči.

„Strážníku?" vydechnu udiveně a nechám svou ruku společně s dýkou poklesnout k boku.

„Uprostřed noci jste se vzbudila a začala pochodovat po paláci. Myslel jsem, že jste náměsíčná, tak jsem vás následoval. Jenomže pak jste začala křičet a shazovat knihy z polic," pokyne hlavou na pravou stranu. Když se tam podívám, staré knihy jsou vskutku vyhrazené na zem. „Měl jsem strach. že byste si mohla ublížit, tak jsem vás radši chytil a doufal, že to za chvíli přestane."

Vytřeštím oči a mé srdce zaplní pocit viny už jen z pohledu na strážníka, jak se drží za místo, kam jsem jej loktem udeřila. „Moc se omlouvám, strážníku..."

„Joey Freed, Vaše Výsosti." Neusměje se ani nedá najevo žádný kousek emoce, jen se na mě s kamennou tváří dívá.

„Strážníku Freede, je mi líto za vaše zranění způsobené mnou, budete potřebovat zavolat doktora?" zeptám se zdvořile.

„To nebude potřeba," vysvětlí a skoro hned se narovná, „můžu vás jen požádat... Vrátila byste mi mou dýku, prosím?"

Trhnu sebou a zvednu ruku s podivnou skleněnou dýkou. Podám mu ji. „Omlouvám se, nechtěla jsem."

„Omlouváte se vždy za vše, co uděláte?" vezme si ode mě svou dýku a připevní si ji zpět k pasu.

„Ne, já jen..." začnu, ale pak sklopim ramena a hluboce vydechnu, „někdy mám pocit, že se musím za vše omlouvat hlavně proto, že bych tady v první řadě ani neměla být."

Nakloní hlavu na stranu. Něco na jeho výrazu mě donutí se nad svými slovy opět pořádně zamyslet. „Co tím myslíte?"

Spojím své ruce za zády a sklopím pohled. Cítím se najednou tak nehorázně nervózní. „Myslím, že zrovna vy víte."

Víte, kdo skutečně jsem, chci ještě říct, ale včas se zastavím.

Zatřepu hlavou v úmyslu zbavit se těch myšlenek. „Dobrou noc, strážníku Freede."

Otočím se k němu bokem a pomalým krokem, který se rozléhá celou knihovnou, se rozejdu k nepořádku, který jsem zde nadělala. Nedívám se radši, jak se tváří, protože je mi jasné, že bych tam viděla buď lítost nebo naprostou nenávist kvůli tomu, že mám něco, co si asi ani nezasloužím.

Ve volné noční košili si kleknu ke knihám poházených po zemi a začnu je zavírat. Skládám je na sebe, aby se mi poté lépe zakládaly zpět do polic.

„Vy nejdete spát, Vaše Výsosti?" uslyším hlas strážníka ani ne metr za mnou. Potichu polknu, když mi přejede mráz po zádech a prsty pevně sevřu vazbu knihy.

„Musím ten nepořádek uklidit," podotknu a položím knihu, jež držím v rukou, na hromádku k těm ostatním.

„Vždyť na to ani nevidíte." No ale jsem si jistá, že se právě ušklíbáte. „Počkejte, donesu vám svíčku."

Zatímco strážník Freed zmizí mezi knihovnami, já zvedám šestou, sedmou, osmou knihu a skládám je na novou hromádku.

Devátá kniha mě však upoutá. Párkrát zamrkám snažíc se zaostřit zrak na napiš napsaný na ní. Podržím si ji blíž u mých očí a přejedu prsty po poničené vazbě.

~ MAREY ~

legenda o spáse

Vytřeštím oči po přečtení napíšu na knize - napíšu, kterým mě velice často nazývá podivná démonka z mých snů. Pohotově zvednu hlavu a rozhlédnu se kolem sebe. Když uslyším přibližující se kroky, knihu v mé ruce položím na již uspořádané knihy v polici úplně u země.

Sotva ji tam dám a už vedle mě stojí strážník se zapálenou svící v rukou. Klekne si na zem vedle mě a svíci položí vedle hromady poházených knih. Netrvá to dlouho a začne svazky sbírat společně se mnou.

„Co to děláte?" zeptám se naprosto překvapeně.

Nakloní hlavu mým směrem a jeho světle šedé oči se setkají s těma mýma. „Pomáhám vám. Doufám, že jste si nemyslela, že bych vás to nechal vše udělat samotnou," z úst mu unikne jemné uchechtnutí, „sám jsem pár knih shodil."

Jemně se pousměji, ale to už mám hlavu sklopenou zpět ke knihám. „Děkuji, jsem vám za pomoc velice vděčná."

Už už natahuju ruku k další knize, ale v tom mě strážník za zápěstí chytí. Donutí mě to znovu zvednou hlavu - pár mých vlasů mi přitom spadne před oči - a opět se setkat s jeho pohledem.

„Víte, Sun," začne dívajíc se mi do očí tak hluboce, že mám pocit, jako bych před ním seděla naprosto obnažená, „nikdo by se neměl omlouvat za to, co získal. A už vůbec ne, když je to rodina, kterou jste jako malá neměla."

Jsem zpátky a tentokrát na - doufám - dost dlouhou dobu!

Je mi líto, že jsem měsíc (panebože!) nezveřejnila kapitolu, no měla jsem toho poslední dobou víc - potřebovala jsem dohnat známky, přece jen mám brzo přijímačky 😬

Každopádně počas mého "volna" jsem aspoň udělala nový cover, máte ho v médiiích na začátku kapitoly. (dělala jsem se s ním docela dost, zeptejte se Wiwet).

A poslední věc... Tuhle kapitolu chci speciálně věnovat jednomu týmu tady na wattpadu... nadeje_official. Jedna holčina od nich mi napsala, jestli by nemohla dát The Darkness Between Us do jejich knihy "neobjevených příběhů." Bylo velice příjemné s ní ten jeden den spolupracovat a byla bych velice ráda, kdybyste je šli podpořit. Jejich záměr tady na Wattpadu je velice velkorysý a dobromyslný.

Love ya all!
May ❤️