SUN NELEY

„Mami?"

Nikdy mě tolik nezasáhlo jedno jediné slovo. Nikdy jsem tolik nezpanikařila, když někdo z úst vypustil dvě slabiky. Nikdy mi takhle nebilo srdce. Nevytřeštila jsem tak moc oči. Netrhla sebou a neignorovala pískot v uších ani bolest hlavy. Skoro nedýchala. Nedostala strach.

Nikdy.

Když mi Marquerite ukázala vzpomínku na den, kdy mi Mayrree – osoba, kterou jsem šest let brala jako svou vlastní matku! – vzala dětství, myslela jsem, že více zaskočená nebudu.

V den, kdy přede mnou Freed probodl neznámého muže a díval se mi přitom do očí, jsem si myslela, že znám strach.

Útěk z Crescenu uprostřed noci mi měl ukázat pravou sílu zármutku.

A přemáhání se neukonejšit Freeda, když mi povídal o tom, co z něj otec udělal, jelikož jsem tak moc chtěla věřit, že ho nenávidím, mě měla vystavit bolesti, jakou jsem ještě nezažila.

I tak si nemůžu pomoct a dívat se na všechny tyto zážitky, jako by neznamenaly nic. Jako by oproti tomu, co momentálně cítím, byli jen škrábancem. Bezcennou jizvou. Ránou pěstí do obličeje oproti dýce zabodnuté do srdce.

Jeden člověk. Jedno slovo. Dvě slabiky. Čtyři písmena. Jen to stačí, abych cítila nenávist k někomu, jehož jsem až doteď nesmírně obdivovala. Někomu, kdo se svými skutky snaží konat dobro.

Ale tím dobrem se chystá ublížit někomu, na kom mi záleží.

Vyskočím na nohy a narovnám záda jen chvíli potom, kdy řev mořanky utichne a já s překvapením zjistím, že teď na jejím místě opravdu stojí ona. Je celá mokrá. Temně tmavé vlasy se jí lepí na tvář, krk, ramena a stejně tak její volné beztvaré šaty, které na ni vídávám ode dne, kdy se naše cesty zkřížily. Bělavé chladné ruce tiskne k hladině vody, aniž by se potápěla do hlubin Fayrre. Spíše se o ni opírá jako o zem – jako by to vůbec nebyla tekutina, která na svém povrchu udrží tak možná list z opadaného stromu či květinu utrženou od malého dítěte. Doslova na ní klečí, jako by ji chránilo nějaké kouzlo.

Ale je to ona – Marquerite. Živá a tady před námi. V těle mořanky, kterou její lid obětoval, se sražená na kolenou dívá na Freeda a on jí pohled oplácí. Obou se třpytí v očích slzy nad tím, že se po takové době zase shledali – po letech Freedova utíkání, neustálého lhaní, hraní si na vojáka a sledováním mě, aby neznesvětil její památku a nenechal otce chodit po svobodě.

Slzy, třpytivé a jasné jako mořské perly, mu začnou zkapávat po tváří jako vodopády, které nás obklopují. Ve stříbřitě šedých očí se mu objeví zlatavá jiskra symbolizující to jedno štěstí, jež po celý svůj život toužil získat zpátky. Štěstí, které nemůže vzejít od nikoho jiného než od ní – takové, jež bych mu nemohla navrátit ani já, ať už bych se pro něj rozhodla obrátit zákony magie a smrti.

Je to až poetické – to, jak všichni jen přihlíží, uklidňují se a v jednom shledání matky se synem vidí všechno štěstí, po němž touží. Už slyším ty písně, kterými budou své děti jednoho dne ukolébat k spánku, stejně jako básně, jež budou přepisovány tak často, až je každý bude znát nazpaměť.

V ten den, kdy osud zasáhnout měl, skutečností opět stal se sen. Ten princi znovu připomněl, jak lidské srdce může bít a ošemetným spojencem přitom být.

SEBASTIAN JASON THERRADSKÝ

Sleduju, jak se jí zvedá hrudník. Jak poté zase klesá pod jejími výdechy. Jak ruce tiskne k vodě a její záře se odráží i v těch kompletně černých očích, jež nevykazují ani jedinou známku lidství. Sleduju slzy, které jí zkapávají z tváří, černé jako temnota uvnitř mě a smutek, jenž mě po celá ta léta stravoval.

Je tady.

Tady. Přede mnou. Dívá se mi do očí. Usmívá se na mě.

Myslím si, že mě oči šálí – že se mi hlava řevem mořanky dočista zbláznila a ukazuje mi bludy. Že se jedná o nějaký test, jemuž se máme se Sun postavit; zkouška, jestli jsme dostatečně silní na to, abychom zvládli, co nás čeká.

Někde hluboko uvnitř však cítím, že se pletu a tohle je skutečné. Má máma klečí přede mnou. Po osmi letech stojí na této zemi, chodí po stejné půdě jako já. Není už duchem v mých snech ani noční můrou připomínající co jsem udělal. Je tady, je skutečná a já mám pocit, že zrovna teď nezáleží na ničem jiném než na ní. Kašlu na Mořský lid, kašlu na Gorondyany, kašlu na Wren. Neohlížím se na ně. Ne, když je tu má máma.

Odstrčím se z místa a vší silou zatáhnu za nohy, které jsou stále nějakým podivným kouzlem připoutané ke kameni, na němž stojím. Nepovolí. Drží se pevně jako kořeny, jež se proplétají zemí. Zatáhnu jednou, dvakrát, pětkrát, ale síla, již někdo neznámý vybudoval mezi podrážkami mých bot a plošinou, na níž jsem dobrovolně vstoupil, se nedá přerušit. Zkusím to ještě jednou v záchvatu paniky a strachu, že ztrácím drahocenný čas, kdy bych mohl být s ní. Po osmi letech ji obejmout. Říct jí, jak je pro mě vším a jak jsem kvůli ní nikdy nepřestal bojovat.

Ona si to nejspíš při pohledu na mě a mé úsilí uvědomí taky, jelikož v další chvíli zaslechnu šplouchání vody. Když odtrhnu pohled od svých promočených kalhot a rukou namožených taháním, spatřím ji, jak se pomalu staví na své třesoucí se nohy. Přerývavě vydechne, pevně sevře víčka k sobě, jako by jí ten jediný pohyb způsoboval bolest, i přesto se však rozejde kupředu. Udělá jeden krok, druhý, třetí. Jakmile vstoupí na plošinu, na níž se Sun stojíme, chodidla se jí plně ponoří pod vodu.

Čtvrtý, pátý a šestý krok představují nejdelší okamžik mého života.

Sedmý zase ten nejšťastnější.

„Mami," vydechnu roztřeseně, když mi padne do náručí a své vyzáblé ruce přehodí přes má ramena. Přitiskne mě k sobě, stejně jako to udělám já s ní. Sevřu ji opatrně a jemně, jelikož mám strach, že kdybych do toho vložil veškerou svou sílu, veškerou lásku, mohl bych jí ublížit. Je tak hubená a zranitelná, naprostý opak toho, jak si ji pamatuju.

Tehdy ale bývala byla silná kvůli mně. I když uvnitř trpěla, usmívala se a úpěnlivě se mi snažila namluvit, jak je všechno v pořádku.

Nyní je tohle mou úlohou.

Jakmile je uvelebená v bezpečí u mě, skloním hlavu a nadechnu se vůně jejích vlasů. S překvapením zjistím, že i po tolika letech stále voní stejně – jako domov. Jako můj pokoj při těch nocích, kdy mi čítávala a dnech, kdy mě učila.

Vanilka a staré zatuchlé knihy.

„Chyběla jsi mi," zamumlám jí do ledově chladné kůže a tváře mi zmáčí další vlna slz. „Tak strašně moc jsi mi chyběla, mami."

„Ty jsi mi taky chyběl, Sebe. Jsem na tebe moc pyšná," zašeptá tiše a pro zdůraznění těch slov si mě přivine blíže. Slyšet její hlas je jako pohlazení po duši – melodie, jež roztančí mé srdce a zahřeje mou duši.

Proto tak zůstanu z čisté radosti, úlevy, nadšení a vděčnosti všem Bohům za to, že ji sem přivedli a vrátili zpět tam, kam patří. Ke mně. Ke svému synovi. Domů. Cítíme to oba – jí ji k sobě tisknu jak nejvíce to jde a její slzy se mi vsakují do košile a každý z jejích trhaných výdechů tlačí silou na mé srdce. Ztrácím se v tom.

Možná proto si přijdu o něco ochuzen, když mě od sebe lehce odtáhne a těma zcela černýma očima, které mi tolik připomínají otce, mi pohlédne do tváře. Něco se v nich při tom pohledu blýskne – něco neznámého, nevysvětlitelného.

Zatímco mě tiše rozptyluje, zabloudí svou ledovou rukou až ke koženému pouzdru u mého pasu, z nějž vytáhne skleněnou dýku. Tu, před níž mě celé dětství chránila. Dýku, kterou musela sama používat, aby svého syna – mě – udržela naživu, když jsem se o sebe ještě neuměl postarat sám. Předmět ztělesňující všechnu temnotu, která mezi námi utvořila propast. Připomínající otce.

„Poslouchej mě, Sebe." Vtiskne mi zářící rukojeť té věci do dlaně a pevně stihne. Podívá se mi do očí tak přímo, jako to nikdy dřív neudělala. „Pomstíme se mu. Porazíme ho."

Poslední slza zteče po mé tváři ve stejné chvíli, jak na ní vyroste úsměv. „Slibuješ?"

Bez váhání kývne hlavou. „Slibuju."

Nejsou slova dostatečně silná pro popis toho, jak se cítím. Jediné, co se tomu aspoň zlehka podobá, je jistota – taková, kterou jsem nikdy dříve necítil. Jistota, že tentokrát to opravdu zvládneme. Jistota, že to bude stát za to.

Pomstíme se mu. Porazíme ho.

Miluju všechno, co ta slova říkají; jaký pocit ve mně vyvolávají; čím jsou.

Nadějí. Protože všechno tohle uděláme společně.

SUN NELEY

Stejně jako tváře ostatních i ty mé poznamenají slzy. Při pohledu na Freeda, jeho matku, krále Seliona, jenž jejich směrem toužebně pokukuje, se těm několika kapkám neubráním. Oči mi zvlhnou, zčervenají a řasy smáčí ten tekutý, bolestný projev štěstí.

„Slibuješ?" zeptá se v jednu dobu Freed.

„Slibuju."

Všimnu si, jak se jeho obličej rozzáří štěstím a tvář pokryje široký úsměv, který jsem u něj snad nikdy neviděla. Úsměv tak krásný, jedinečný a opravdový, že bych udělala cokoli, aby ho už nikdy v životě nemusel skrývat a díval se jím na mě ode dnes napořád.

Nebo ne, vezmu zpět, když to fakt udělá a stočí pohled mým směrem. Skoro se mi zastaví srdce. Láska. Naděje. Štěstí. To je vše, co v něm uvidím. Jeho bolest, úzkost a zmatení jako by tam nikdy nebyly. Jako by nadobro zmizely z mého dosahu.

Na nějakou chvíli si myslím, že mé srdce nemůže bolet víc.

Dokud ke mně nevzhlédne i Marquerite a nepřipomene mi všechna slova, jež jsme si před několika hodinami vyměnily.

Střelím po ní varovným pohledem. Nedělej to.

Ale to ji nezastaví. Vezme Freeda za ruce, v nichž třímá svou dýku, která nyní září jasně modře jako v ten den, kdy jí probodl muže v lesích a s jeho pomocí se narovná. Laskavýma očima se na svého syna ještě jednou usměje a pak lehce odstoupí, aby se tváří v tvář postavila nám obou. Na tu chvíli z ní mohutně sálá strach, přestože pochybuju, že ho vnímá i ten vysoký ztracený princ, jenž stojí naproti ní.

Bývalá therradská královna se zadívá kamsi za nás, nepochybně na jednoho z Gorondyanů a spěšně kývne mým směrem. „Máte její dýku?" otáže se gorondanské rodiny.

Vzpomenu si na kus oceli, který jsem našla mezi kopou sena v jejich dřevěném domě. Tehdy jsem jim plně nevěřila – ačkoli to nedělám ani teď – a schovala si jej do kapsy od mých šatů. Po tom incidentu s portálem mi jen tak tak zbývaly myšlenky, abych se zabývala nějakou malou dýkou, kterou jsem kdysi našla v lesích. A při setkání s králem Mořského lidu jsem byla až příliš zaskočena jeho hrou se slovy a vystrašená jeho vlastními strážemi na to, abych do té kapsy strčila ruku.

Teď, slyšíc jemné kroky jednoho z mých společníků, je mi jasné, že bych ji tam ani nenašla. Museli mi ji vzít, když mě včera vysvlékali z promočených šatů.

U srdce mě bodne vina kvůli krátkému záblesku, myšlence, s jejíž pomocí bych se nejraději vrátila zpátky v čase a tu dýku vhodila do Fayrre tak hluboko, že by ji nenašel ani král Selion.

Konáme tu přece to, co je správné, připomenu si. Zastavujeme therradského krále přesně tak, jak to Marquerite slíbila Freedovi. Děláme, co je potřeba.

Proč mi to tak ale nepřijde?

Hrubá mužská ruka – nepochybně Xanderova – přeruší mé myšlenky jako džbán s ledovou vodou vylitý na hlavu. Přistoupí, jen aby mi onen chladný kus ozdobné oceli vtiskl do levé dlaně, načež se odtáhne zpět, nechávajíc mě i Freeda napospas Marqueritiným plánům.

Ty se dají doběhu uchopením mé i jeho dýky a přiložením jich k sobě. „Chyťte je zároveň. Oba," ponoukne nás k akci, které se vydám vstříc s o něco větším zaváháním než muž vedle mě.

Uchopí obě zbraně jedním ladným pohybem a ozdobně vyryté révy v té ocelové pod jeho dotekem lehce zazáří. Překvapeně nad tím zamrkám, užasnuta tím, co vidím před sebou. Není to jen tak obyčejná dýka, našeptává mi hlas v hlavě. O to víc se zdráhám se jí skutečně dotknout.

Freed si toho nejspíš všimne, protože v další chvíli se dívá mým směrem. „Sun," promluví na mě a já nemůžu než obdivovat, jak se najednou nebojí. Jak se naše role během několika minut naprosto obrátily. „Zvládneme to společně, pamatuješ?"

Postavíme se tomu spolu a třeba ještě na něco přijdeme. Možná to nakonec dopadne úplně jinak, než čekáme.

Rezignovaně zakroutím hlavou.

Otočí se ke mně čelem, pohlédne hluboko do mých očí a levou dlaní se dotkne mé tváře. Na chvilku na světe neexistuje nic než on. „Spolu jsme silnější."

Jsme, já to vím. Kdyby nebylo jeho, nestála bych tady. Buď bych se mé tělo válelo v noře nějakého hladovějícího zvířete, nebo by mě nevědomou dál držela Mayrree v Taru. Kdyby nebylo mě, nikdy by z města neodešel a dál by se skrýval před svým otcem, který by ho dřív nebo později určitě našel. Nějaký čas by byl ve vězení a následně přímo na cestě do Igranu odsouzen k životu ve vysokém temném zámku s ještě temnějším vládcem.

Nejsi pro mě jen tak někdo, Sun, jsi o tolik víc. Víc než pláně, které jsme přejeli; města, která jsme navštívili; magie, kterou sdílíme i pomsta, která mě celý život sžírá. Ty jsi víc.

Vzpomínky na ten večer v jeskyni u břehu Fayrre, kdy do sebe všechno tak perfektně zapadlo, mě zalije hřejivým pocitem. Tehdy se to změnilo – to mezi námi. Posílilo, vzplálo a nikdy nepřestalo. Jak mě držel, líbal, říkal slova, která si budu pamatovat až do své smrti... to bylo definicí něčeho správného, opravdového. Pocitu, za nějž má cenu bojovat.

V tu chvíli jsme spolu byli silní, protože jsme se snažili napravit chyby, jež jsme v minulosti udělali. Pokud se budeme snažit dál, můžeme být ještě silnější.

Shlédnu k dlani, v níž drží dvě zářivé dýky. Jednu skleněnou, dlouhou a krásnou, jejíž modrá záře se pře s temnotou už od chvíle, co byla stvořena. Druhou ocelovou, malou a jemnou, na pohled o tolik obyčejnější než tu předchozí. Její tělo však zdobí malé rýhy, jizvy, blikotající v nedostatku energie stejným modrým světlem.

Jsou tak rozdílné, tak cizí. Ale jedna bez druhé dobro konat nemůže.

Jako on a já.

Zhluboka se nadechnu, natáhnu ruku a chytnu jí ony dva předměty. Propletu si s Freedem prsty, ještě jednou k němu se stále nejistým úsměvem vzhlédnu a kývnu hlavou.

Společně, zazní tiše mezi námi.

Pak se oba otočíme k Marquerite, z jejíchž úst se začnou řinout slova starého jazyka.

SEBASTIAN JASON THERRADSKÝ

V průběhu let jsem se naučil, že kouzla – ta stará, dávno zakotvená v myslích čarodějnic – se nedají překládat. Jsou složená ze slov starších než celý Gorondyan pocházejících z doby ještě předtím, než byl založen. Nenajde se pro ně překlad ani v pradávných knihách, které páchnou hlínou a jejich stránky se pod dotekem prstů rozpadají. Jsou ale taky nesmírně vzácné a těch, kteří s nimi umí zacházet, již mnoho není.

Proto mě překvapí, jakmile přesně taková kouzla vzejdou z úst mé matky. Kouzla naprosto jiná než ta, která před chvílí pronášel král Mořského lidu, který nás se zaujetím sleduje zpovzdálí. Těm jsem rozuměl a dokázal dopředu odhadnout, jakou magickou reakci vyvolají.

S těmito to nedokážu. Zní mi jako rychlé mumlání pod nos postrádající smysl.

Na co jsi přišla, mami?

Zoufale se jí na to chci zeptat, ale mou pozornost upoutá mravenčení v prstech pravé ruky. Střelím tím směrem očima. Skleněná dýka darována mi mým otcem se rozzáří tak, jako nikdy předtím. Tolik známý odstín modré barvy vmžiku zmizí, nahrazujíc jej bílá jasná jako měsíc v úplňku. Druhá z dýk, ta Sunina, se pak mění úplně stejně – linie zobrazující trnité větve, růže a něco dalšího, co připomíná hvězdy na obloze, se rozsvěcuje tak silně, že mi více připomíná čáry namalované barvami než světlo.

Zaletím pohledem k Sun, abych zjistil, jak se na to tváří ona, jenomže se nesetkám s tím, co čekám. Místo toho sleduju, jak si sama mámu prohlíží přimhouřenýma očima, nepochybně ve snaze porozumět jejím slovům.

Už už k ní natahuju ruku, abych jí vysvětlil, že zkoumat její slova nemá smysl, jelikož jim neporozumí, ani kdyby moc chtěla, avšak v polovině zvedání mé druhé ruky matčin hlas utichne. Vrátím se zpět k jejímu pozorování – přejedu pohledem po jejím těle od hlavy až k patě, prozkoumám obličej, jestli se v něm nemihla nějaká známka nepředvídatelných emocí – ve snaze zjistit, proč s čarováním přestala. Odpověď nedostanu, ani když k nám přistoupí a sevře čepele dýk v našich dlaních do těch svých.

Až pak v odříkávání kouzel pokračuje.

A jen malý okamžik potom ucítím teplo – ne, přímo horko – a nepříjemné pálení na levé straně svého hrudníku. V místech, kde leží mé srdce, mě začne nejdříve pomalu jemně bodat, jako se mi někdo pokoušel zarýt neviditelný meč do hrudi a udělat mi v něm díru. Po pár sekundách se ta bolest zdvojnásobí. Zatnu zuby ve snaze zadržet tu bolest v sobě a přestat si ji přiznávat. Dělat, že tam vůbec není.

To se zdá čím dál těžší, když zaryje své drápy hlouběji. Bolestivému syknutí, které se mi vydere z hrdla, nestihnu nezabránit.

Přiláká hned několik zvědavých párů očí, které mě prošpikují skrz naskrz, hledajíc původ té údajné bolesti. Jedním z nich je máma. Svírá ostří obou dýk tak silně, až se jí zařezávají do dlaní, podražďují kůži a kapky její černé krve se rozpouští v zářivých vodách kolem nás. Mlčky mě sleduje, vysílá mým směrem omluvné pohledy, zatímco pokračuje v citaci kouzla dál. Přijímám její omluvy s pokorou. Ví, co dělá. Jestli si tím musím projít, udělám to.

Dalším, kdo si mě pozorně prohlédne, je Sun. Otočí ke mně hlavu a táže se: „Freede? Děje se ně-"

Její hlas utichne uprostřed slova a zmizí, jako by se nikdy ani neozval. Svraštím obočí a ačkoli začínám bolestí vidět dvojitě a z úst nevypustím ani hlásku, přeměřím si ji tentokrát já. Má strachem vytřeštěné oči, paralýzou otevřená ústa a volnou levou ruku si tiskne na prsou – na stejném místě jako já.

Děje se jí to samé, dojde mi, když rukojeti obou dýk sevře pevněji.

„Bu-bude to v po-hodě," dostanu ze sebe tišeji, než jsem plánoval. „Jen chvil-lku vydrž."

Trhaně se nadechne a vydechne, zpracovávajíc ty slova. Zavře oči. Kývne.

Přál bych si pro to mít vysvětlení, vědět, kdy to přestane a jak kterémukoli z nás pomoct, jenomže s každou přibývající sekundou se mi mozek a myšlení otupuje. Ztrácím sílu cokoli říkat, sledovat nebo dokonce vůbec vnímat. To něco uvnitř mé hrudi se vzteká, křičí, hryže do mě, jako by na tom závisel jeho život. Neunavuje se jako já. Nestrádá. Spíše s každým jedním pohybem získává novou větší sílu.

Je to na zbláznění – to, kolik lidí kolem nás stojí. Kolik lidí nás sleduje. Kolik z nich se samo sebe ptá, co se nám to sakra děje. Proč kvůli tomuto musela zemřít jedna z nich. Kolik jich nečinně přihlíží, zatímco se tohle děje a kdo nedokáže vyslovit ani jedno jediné slovo pro to, aby nám nějak ulevili.

Nikdo nic nedělá. Nic neříká. O nic se nesnaží. V celé síni není slyšet ničeho jiného než hučení vodopádů, mámino odříkávání zaklínadel a našeho zoufalého lapání po dechu. Nejraději bych všem mořanům, králi, Gorondyanům i Wren zakroutil krkem za jejich nečinnost, i přestože sám v sobě vím, že takhle bolest je nutná pro všechno, co s sebou přinese – všechno, v čem nám později pomůže.

I to ticho je nakonec užitečné. Dá mi totiž možnost se na chvíli zaměřit na to, co matce vychází z úst. Ničemu z toho nerozumím. Neposkládám z jejích slov nic smysluplného. Některé z nich ani nedokážu postřehnout. Mezi těmi desítkami slov se ale najde jedno, které znám. Jedno, s níž jsem už do styku přišel.

Lignan.

Slovo, které vyslovila matka ve větě, kterou otci plivla do tváře, než ji připravil o hlavu. Slovo, jehož význam znám.

Ten malý kousek stačí, abych pochopil, co mi to o pár chvil později vystřelí přímo ze středu hrudi – co se celou tu dobu tak sápalo ven, toužilo po svobodě a málem mě přitom připravilo o příčetnost. Co se v hustém, ale tenkém, černém mraku obtočí kolem mých ramen. Paží. Pasu i nohou. Co se pomalu začne vsakovat do dvou k sobě přiložených dýk, které momentálně svírají dvě ruce a třetí kvůli nim krvácí.

Temnota.

SUN NELEY

Mám pocit, jako by v mých plicích žilo zvíře a ochuzovalo mě o všechen vzduchu, jenž mé tělo produkuje. Jako by se prohryzávalo mým masem, kostmi a kůží, protože se rozhodlo, že ty dvě malé komůrky, v nichž žije, mu doopravdy nestačí. Že touží po něčem větším, touží po svobodě. Touží se vyhrabat z té temné, křehké schránky, jíž má být mé tělo, nehledě na to, kolik bolesti způsobí.

A že jí působí hodně.

Kousnu se do tváře, abych zadržela už pátou možnost zařvat a natrhnu si při tom kůži někde uvnitř úst. Z rány mi vyteče krev, zahlcujíc celou mou pusu slanou měděnou pachutí, která tento zážitek činí o poznání horším. Je to jediné, co mě rozptyluje. Už ani nesleduju ty zvědavé obličeje otočené naším směrem – raději se dívám na černo černou tmu vládnoucí za zavřenými očními víčky.

Bude to v pohodě. Jen chvilku vydrž.

Freedova slova si v hlavě přehrávám ve smyčkách ve snaze jim uvěřit. Pokaždé, když zvíře zatne další dráp, řeknu si je. Pokaždé, kdo se podívám jeho směrem a spatřím, že trpí úplně tím samým, zopakuju je. Pokaždé, když si myslím, že to už nemůže být horší a ono se to zhorší, jsou to první, co si namlouvám.

S každou další sekundou si však říkám, že to nikdy nepřestane. Že mě takhle bude trápit do konce života, trestat mě za všechny mé chyby, za všechny ukřivdění. Bude v mé hrudi žít, dokud mě sama neutrápí a připomínat mi všechny temné chvilky, jež jsem měla.

A pak – když už se bolest nemůže zdát větší – prostě zmizí.

Spěšně otevřu oči, rychle mrkajíc, dokud si opět nepřivyknou na takové množství světla. Když se mi to však podaří, na chvíli toho lituji.

Spatřím totiž Freeda od hlavy k patě obtočeného něčím, co připomíná černé děsivě vyhlížející mraky, jež přichází s každou pořádnou jarní bouří. Proplétají se kolem všech jeho končetin, zkoumají každou zákrutu jeho těla a končí až u skleněné dýky, do níž se vsakují a ona je polyká, jako by vůbec o nic nešlo.

Ale ty mraky – ta mlha – vychází i ze mě. Černá jako noc, tichá jako stín a rychlá jako vítr. Vylézá z mého hrudníku přesně v místech, kde před chvíli tropila takovou neplechu – v místě mého srdce, středobodu mě samotné. To, co mě drásalo zevnitř, ve skutečnosti žádné zvíře nebylo. Aspoň ne doslovně.

Byla to temnota. Je to temnota. Stejná, jakou má v sobě Freed.

Měla pravdu, bleskne mi hlavou. Marquerite měla pravdu.

Ta myšlenka by mě měla děsit. Měla bych se kvůli ní třást, řvát a utíkat před ní. Snažit se ji zvrátit. Popřít. Nějakým mně nevysvětlitelným způsobem ji ale přijímám. Přímo vítám. Kochám se, jak temnota z mého srdce proudí přímo do ocelové dýky v mých dlaních.

Pozoruji, jak obě pohlcují naše špatné stránky – to, co v sobě s Freedem máme od malička a ani jednou v našem životě jsme neviděli, jak živé to je. Jak reálné a hmotné. Děsivé, a přesto tak unikátní.

Jakmile poslední kousek opustí mé srdce, cítím se prázdná. Hrudník se mi stále svírá, ale tentokrát bolest nahradil podivný, pomíjivý tlak, který se šíří celým mým tělem a zaplňuje skulinky, jež dřív obývaly temné mraky. Ještě včera jsem ani nezvažovala, že bych v sobě mohla mít něco jako temnotu. Temno, to ano – takové, co může za špatné lidské vlastnosti a skutky, přešlapy, které v životě udělají a bolest, kterou nezáměrně způsobí. Avšak temnotu – hmotnou, plíživou, nenápadnou jako stíny – ne. Necítila jsem ji. Nebyla jsem si jí vědomá.

Teď mi připadá, jako bych bez ní nebyla mnou.

S tím překvapivým uvědoměním se podívám na Freeda, pozorujíc, jak jeho ještě veškerá síla neopustila. Má jí víc – samozřejmě, že má. Jako k dítěti k němu byla připoutána. Nedýchal ještě ani hodinu a už se jeho tělo muselo vypořádávat s něčím takovým. Není ani pochyb, že to v něm tolik zanechalo, tolik změnilo.

I jeho temnota má však hranice, a tak se nedivím, když uvidím její konec, jenž se následně vsákne do skleněné dýky i se vším ostatním. Freed udiveně vytřeští oči. Prohlédne si jimi zbraň, k níž se pojí jeho život. Mě, která trne strachem z toho, co bude následovat. Svou matku, jejíž kouzla i nadále doléhají k našim uším.

Na ní spočine pohledem nejdéle. Vidím za ním překvapení, lásku a očekávání. Lpí na ní očima, jako by byla jeho záchrana, jediné světlo jeho života. Nepřemýšlí nad tím, co tkví za jejími kouzly. Lusknutím prstu vypl kritické myšlení, a tak jeho všímavost, tak každodenní a samozřejmá, najednou vymizí a já pochybuju, že se v blízké době vrátí.

Poněvadž nač přemýšlet, když je jeho matka naživu? Když se před ním po tolika letech zjevila, mluvila na něj, obejmula ho? Když cítil jediného člověka, který ho v dětství miloval, ve svém náručí a říkal mu, jak to všechno zvládnou? Oni. Ne on, ale oni, my. My se mu pomstíme. My ho porazíme. Zmátla ho a omámila svou přítomností, aby si nevšiml, že za tím vězí dvojsmysl.

Proto je tak zraňující vidět jeho dotčený pohled, když mu nakonec dojde, že tady něco nehraje. Ale pozdě.

V následujících třinácti sekundách se stane třináct různých věcí.

Jedna. Marquerite dořekne kouzlo.

Dva. Dýky v našich rukou naberou záře podobné slunci.

Tři. „Mami?" vydechne Freed nejistě.

Čtyři. Bývalá therradská královna pohlédne na svého syna.

Pět. „Odpusť mi to, Sebe," poví mu.

Šest. Dlaněmi zbrocenými krví uchopí naše ruce.

Sedm. Oběma zářícími dýkami proklaje své srdce.

Osm. Ticho

Devět. Její bezvládné tělo padne k zemi.

Deset. Havraní vlasy a protáhlý nos Marqueritiny tváře se promění zpět v růžové kadeře s hranatou tváří.

Jedenáct. Freed klesne na kolena ke své matce.

Dvanáct. Z hrdla se mu vydere zoufalý křik.

Třináct. Vše kolem nás vybuchne v neprostupnou temnotu.