Minuty.

Nikdy jsem si nemyslela, že můžou trvat tak dlouho. Není to ubíjející? Když na něco čekáte nebo se těšíte tak moc, že se čas jakoby zpomalí? Že se z šedesáti sekund pomyslně stane sto dvacet a vás to pomalu, ale jistě, ubíjí? Slyšíte v té době své srdce až v hlavě a to vás ještě více znervózňuje.

Netušila jsem, že tohle ještě zažiju. Když jsem před šesti lety sedávala pod výklenky budov a zahřívala se kusy látky, které jsem buď ukradla nebo našla, čas utíkal nejpomaleji za celý můj život. Pomalu jsem si myslela, že je třikrát pomalejší než obvykle. Ale když se člověk zamyslel a ztratil v myšlenkách a vzpomínkách, zase se zrychlil. Z minuty se stala hodina a z hodiny den.

Mohla jsem tehdy nad tímhle nelogickým plynutím času strávit v myšlenkách celé hodiny, ale nikdy jsem to nepochopila. Hlavou mi létaly všechny možné scénáře, ale ani z jednoho jsem si nebyla schopná vybrat.

Teď, když stojím po boku své mámy v sálu marileyského paláce, čas utíká stejně pomalu jako před šesti lety. Po mém pravém boku sedí na trůnu ona, překrásná a důmyslná jako vždy. Rovné mahagonově hnědé vlasy má rozpuštěné, na hlavě položenou jen malou tiáru, ne marileyskou korunu - ta se vytahuje jen při nesmírně důležitých jednáních, které, co tak vím, od její korunovace nenastaly. Člověk by řekl, že má ruce volně položené v klíně, ale ne. Má je u svého břicha a prsty si po něm nepatrně přejíždí.

Píchne mě u srdce - na tento fakt jsem skoro zapomněla.

Můj pohled se na matčině břiše zastaví. Je místem, kde se právě vyvíjí má budoucí sestra - nebo bratr, kdo ví. Z nějakého mě neznámého důvodu však cítím zášť a strach. Přijde mi, že jsem uvnitř naprosto prázdná a že mé srdce přestalo bít, když se podívám na záři v máminých i tátových očích. Za těch několik let se mi stali rodiči a já je tak začala brát - a teď budou mít přece jen své vlastní dítě. Ne malou holku od neznáma, o které ani neví, kdo doopravdy je.

Možná bych jim to řekla, kdybych to sama věděla.

Po zádech mi přejede mráz a má hlava hned intuitivně vystřelí ke dveřím do sálu. Hruď se mi sevře stejně jako dnes ráno. Srdce začne bít rychleji a hlasitěji, že ho slyším až v uších a ruka se mi začne třást. Zpozorním a lehce se rozhlédnu kolem sebe - bez ničeho podivného, z čehož netuším, jestli mám být nadšená či nikoli. Stoupá ve mně nervozita, která se teď skládá z nespočtu různých zdrojů. Návštěva z Therradu, příchod šelmy, nevím, co je horší.

Upoutá mě pohyb u dveří. Strážce vyjde ven, stoupne si doprostřed rudého koberce a narovná se. Vyzařuje z něj respekt, stejně jako jeho víra - jen a jen v královskou korunu. Ruce spojí za zády a hlasitým, hlubokým hlasem zvolá: ,,Přivítejte prosím Quin Reddie, bastarda z Therradu!"

Velké zdobené dveře se rozletí do stran a mě se hruď ještě více sevře. Do sálu vejde dívka - mladá, možná stejně stará jako já s hlavou hrdě vztyčenou, dávajíc najevo svou hrdost ze země, ve které se narodila. Na sobě má uplý tmavě šedý jezdecký oblek a blonďaté vlasy sepnuté do účesu, který ze své pozice nerozeznám. Ruce pevně spojené za zády, kamenná tvář a téměř hned se pomalým, klidným krokem vydá za námi.

Přeměřím si ji pohledem a hlavou mi prolétne jedno slovo, které říkal strážný - bastard.

Královo nemanželské dítě? Nikdy jsem ho neviděla a tak nedokážu říct, jestli se na sebe podobají. Z příběhů, které mi před nějakou dobou vyprávěla Naider, však vím, že z něj vyzařoval strach - což se o jeho dceři dá zčásti říct taky, i když nevím, jestli to není jen kvůli jejímu původu. Therrad a ti, co z něj pochází, mi totiž svými možnými skutky naháněli strach.

Ne že by to zčásti nebylo kvůli mámině rozhovoru se mnou tohle ráno.

,,Vaše Veličenstvo," zastaví se Quin Reddie kousek před stupínkem ke trůnu mých rodičů a ukloní se. ,,jaká čest vás konečně potkat."

,,Potěšení je na naší straně," pousměje se jemně máma a narovná se. ,,Vaši návštěvu už nějakou dobu očekáváme, prosím, chovejte se zde jak jste zvyklá."

,,Vaše pohostinnost bude odměněna, Vaše Veličenstvo. Jak vidím, i slyším, pověsti o vás ani zdaleka nelžou - stejně krásná, stejně laskavá... Vedle vás si obyčejný člověk musí připadat naprosto neukázněný."

,,Ale to přeháníte, Quin Reddie. Snažím se být na stejné úrovni s mými poddanými, jak jistě brzy poznáte," věnuje jí máma vřelý úsměv. ,,nutno podotknout, že i ke svým hostům se pokouším chovat co nejlépe."

,,O tom nemíním pochybovat," pousměje se na ni jemně. ,,Ale prosím, říkejte mi pouze Quin. Jako bychom už tak neměli dost formalit, které musíme dodržovat."

Mámě z úst unikne potlačovaný smích. ,,Dobrá, Quin. Pokud tedy takhle, říkejte mi pouze Mayrree."

,,Děkuji, Vaš- Mayrree. Velice jste mi to usnadnila," kývne hlavou směrem k nám, ale hned na to zvážní. ,,Když už jsme však u toho, mám strach, že nemohu vynechat důvod mého příjezdu."

,,Poslouchám."

,,Dostaly se k nám určité důležité informace, které nemůžeme nechat jen tak být," mluví najednou zcela vážně a s kamennou tváří. Její náhlá změna postoje mě fascinuje. ,,Myslím, že všichni alespoň částečně víme, jak Therrad před devíti lety silně zasáhla ztráta královny Marqueritte a prince Sebastiana."

V sále je ticho. Nikdo si nedovoluje nic říct - buď protože nemají odvahu nebo, stejně jako já, netuší, kam tím bastardka míří. Chvíli mám pocit, že bych dokázala slyšet, jak i nejmenší drobnost padá na zem, ale dlouho to netrvá.

Když totiž Quin začne opět mluvit, soustředím se na všechna její slova.

,,Dostalo se k nám, že před lety překročil povoz s princem Sebastianem hranice Launy a dorazil s ním až sem, do Mariley. Podle našich zdrojů se princ nachází právě někde zde a celých devět let se tady skrývá," řekne naprosto vážně, až tak moc, že mi z toho po zádech přejede mráz.

Therradský princ? Tady? To musí být nějaký vtip - i přestože pochybuju, že by bastardka therradského krále dokázala žertovat o něčem tak zásadním.

,,To jsou dost závažná tvrzení," promluví pro změnu můj táta. ,,nechci vaše důkazy zpochybňovat, ale jste si naprosto jistá? Neměl být podle vyhlášení, které před lety zveřejnil vás král, princ Sebastian mrtvý?"

„Samozřejmě, čekali jsme, že tomu nebudete věřit," připustí Quin. „Král tuhle zprávu vyhlásil, protože jsme chtěli zabránit povyk mezi poddanými. Království bylo znepokojené, že pokrevní linie Therradu vymřela a to jsme si nemohli dovolit. Stráže prohledali celý Therrad, všechny vesnice i stavení, ale tehdy nás ani jen nenapadlo, že by se mohl nějak dostat do Mariley."

Mezi jejími slovy nastane malá pauza, ale netrvá ani dobu, za kterou bych udělala krok.

„Můj otec to po čase vzdal. Veškerá šance, že svého syna najde zmizela a tak pro dobro země vyhlásil, že je princ mrtvý. Nikdy ho ale nepřestal hledat," podotkne. ,,Byl by přijel sám, ale díky sporům starým staletí měl pochybnosti, že by vaše země mohla využít situace a Therrad oslabit."

„Řekla bych vám, že bych tok neudělala, ale vašeho krále chápu - sama bych udělala totéž. Jsme dvě znepřátelené království uprostřed desítek dalších, nemůžeme nic riskovat." Máma se odmlčí. „Jak však chcete, abychom následující situaci řešili?"

Quin zvedne koutek úst. „Je to vzkutku jednoduché. Každý člen therradské královské rodiny má v úrovni ramen na páteři černě zoprazenou Lunu. Jediné, oč žádáme, je prohlédnutí každého mladíka, který by nyní mohl mít kolem osmnácti let."

Mí rodiče se na sebe na chvíli podívají. Sdělují si očima, co si o tom myslí, co budou dělat i jestli věří, že Therrad chtěl pouze tohle. Nikdy jsem tohle jejich propojení nechápala. Dokázali v sobě číst stejně, jak jsem to dokázala já a to já na to mám předpoklady. Někdy mám pocit, že tito dva by spolu dokázali přemoci celé therradské i marileyské vojsko.

Táta odvrátí hlavu jako první - je rozhodnuto.

„Dobrá tedy, Quin," začne. „Hned zítra ráno s tím začneme. Do té doby se prosím chovejte jako doma. Strážníků Bendrewe?" podívá se táta na pravou stranu, kde stojí strážník, který dříve střežil mou komnatu. Bendrew se na svého krále pohotově podívá. „odveďte, prosím, Quin Reddie do připravené komnaty pro hosty."

Strážník kývne hlavou a s položenou rukou na rukojeti meče se rozjede k bastardce. Ta se na něho zadívá, přeměří si ho pohledem a na slova" Následujte mě, slečno, " se ha strážníkům vydá.

Jedna, dva, tři, čtyři...
Za třináct sekund zmizí ve dveřích sálu a já můžu konečně pořádně vydechnout.

Chvíle klidu však moc dlouho netrvá. Zaznamenám mámu, která se snaží přijít na to, co mi po dnešním ránu říct. Jednu chvíli se podívá na tátu a i přestože stojím za nimi, vidím, že vůbec neví, co by vypustili z úst.

Právě proto se mezi námi tvoří neviditelná lana plná napětí, která bych dokázala sekat. Vysí ve vzduchu a táhnou se všude kolem mně, že mám strach udělat krok, abych je nepřetrhla. Čím déle však existují, tím déle slábnou a natahují se - mizí. Napětí mezi mnou a mými rodiči se pomalu zmenšuje a já netuším, jestli mám být ráda.

Protože co nevidět budeme mluvit o budoucnosti.

,,Co se týče tohoto rána..." začne mluvit máma.

,,Já to chápu," přeruším jí. ,,je důležité myslet na budoucnost, mami. Nebudu tady přece napořád, dříve nebo později odtud budu muset vypadnout."

,,Ale ne, Sun, tak to není. Nechci, aby sis myslela..."

,,Myslela co? Že osvojené dítě bylo jen nejzašší řešení?" při poslední větě ztiším hlas, aby to neslyšeli stráže. I přestože je váže přísaha k mlčenlivosti, jeden nikdy neví. Ušklíbnu se a přejdu před ně. ,,Omlouvám se, mami a tati, to je právě to první, co si dítě jako já myslí."

*****

O půl hodiny později se potuluji chodbami našeho paláce a pomalinku směřuji ke knihovně. Kolem mě se rozprostírá neskutečné ticho, které mi pomáhá utřídit si všechny své myšlenky.

Ta první - Quin Reddie, bastardka z Therradu. Netuším co si o ní mám myslet. Přijde mi nějakým způsobem zvláštní, ale může to být jen faktem, že je první občan Therradu, jehož znám. Nikdy jsem odtud nikoho nepoznala a její nepředvídatelnost mi nahání hrůzu.

Ta druhá - princ Sebastian z Therradu. Nelíbí se mi myšlenka, že by v naší zemi pobíhal princ z druhé strany Launy. Od doby co byla tato zeď vystavena, aby pojistila hranice Marileyi a Therradu, nebyla jediná zpráva o tom, že by se člen královské rodiny dostal na druhou stranu. A navíc - princ? Stalo se to před devíti lety, to mi bylo osm. Jaká je šance, se bych se s ním někdy setkala? A bylo by to vůbec možné? Tak veliké náhody neexistují.

Ta třetí - dítě, které čeká má máma. K tomu je těžké se vyjádřit. Nepochybně, i přestože to nedávám najevo, mám z mých rodičů radost. Vím moc dobře, jak oba neschopnost mít děti sužovala a teď - když to nějakým zvláštním způsobem dokázali - se ani nedivím jak šťastní jsou. Mou radost z nich však překrývá strach. Kde budu stát já, až se oba z nich budou starat o své novorozené dítě, učit jej mluvit i chodit i miliony dalších věcí?

Budu sedět v knihovně, svém pokoji, v zimní zahradě a vyhýbat se jejich smíchu, který nemá co dočinění se mnou.

Tolik otázek a tak málo odpovědí.
Procházím kolem svého pokoje a zahlédnu u svých dveří opět mladého strážníka - ne ovšem toho samého co ráno. Jejich obleky jsou k nerozeznání stejné, avšak tomuto strážci se u pasu nehoupe zvláštně oblá dýka a tělo má více uvolněné.

Přejdu k němu, přesně tam, kam mě táhne má zvědavost. ,,Povězte mi, strážníku, jak se jmenujete?"

,,Kyle Bendrew, Vaše Výsosti."

,,Strážník Kai Bendrew je váš otec?" zeptám se na staršího pána, který mě zdá lépe než kdokoli jiný. ,,Nesetkali jsme se už?"

,,Ano, Vaše Výsosti. Přeřadili ho ke komnatám Jejich Královských Veličenstev," odpoví pohotově. ,,A ne, nemám pocit, že jsme se setkali."

Přemýšlím, jestli to nebral jako kontrolní otázku. Mimo to, že královský personál má zakázáno mluvit o osobních věcech, které se v paláci doslechne, má také hrstka lidí zakázáno zmínit, že nejsem právoplatným členem královské rodiny. Strážník Bendrew byl toho dne se svými syny u toho, kdy se mě ujali mí rodiče a pokud je tohle jeden z nic, s největší pravděpodobností byl strážník u mých dveří toto ráno Bendrewho druhý syn.

Pousměji se na strážníka. ,,Uděláte pro mne laskavost? Vyřídíte vašemu bratrovi, že dýka nen součástí marileyských uniforem?"

Na chvíli vypadá zmateně, ale jakmile kývne na souhlas, s jemným poděkováním se vydám mým původním směrem - ke knihovně.