SEBASTIAN JASON THERRADSKÝ

Aniž bych dával pozor na Adonise představujícího nám muže před námi, je mi hned jasné, že tohle je ten král, o němž mluvil. Není o tom pochyb dle té hluboké úklony, kterou mu vysekne a tomu, jak spojené dlaně vztáhne vzhůru, jako by jej hluboce uctíval.

Jakmile je zase skloní k bokům, pohlédne na nás a prohlásí: „Gorondyané, princezno, korunní princi, představuji vám Jeho Veličenstvo, Seliona Lyaniského, vládce gorondyanského Mořského lidu a spravovatele Liwbay."

Podle jistého očekávání se bez přemýšlení ukloníme, ale králův smích nás všechny přinutí zase vstát.

„Není důvod pro takové formality, Adonisi," střelí pobavenýma očima po svém, co já vím... strážci? Pak se otočí na nás. „A prosím, jen předstupte. Nebudu své spojence potupně vítat ze dřevěných lodí."

Každý z nás – možná kromě Wren – ho poslechne a ostražitě se vysouká z našich plavidel. Stoupneme si na bílý chodník jen pár metrů před ním jen kousek od sebe, připraveni jednat, kdyby se něco stalo. Lyah, která zaujala místo vedle Wren si drží podivný odstup a raději než být blíž k ní, se skoro tiskne ke Xanderovi. Ruka mu volně visí u boku, ale všimnu si, jak se prsty lehce dotýká svého luku. Jsem si jistý, že kdyby se něco zvrtlo, bude schopný jednat.

Možná z nás přece jen budou přátelé.

Sun stojí hned vedle něj, a ačkoli nemám odvahu k ní v tomto okamžiku shlédnout, vím, že mi je poblíž připravená udělat, co řeknu i přes ty nešvary, které se jí honí hlavou. Nevím, jestli jí Gorondyané dali nějakou zbraň, ale i kdyby ne, skleněná dýka v kožené pochvě u mého boku sálá teplem, které si přímo říká o násilí. Doufám, že nebude potřeba.

Chvíli se nikdo neodhodlává nic říct. Stojíme tam, vstřebáváme vše, co se kolem nás děje a tiše zpracováváme plány pro všechna možná východiska. Vím, že Xander dělá to samé. Už v den, kdy jsem jej poprvé potkal, mi bylo jasné, že je mnohem více válečník než princ. Rhenan možná naučil svou dceru vést diplomatické rozhovory a rozpoznávat lidi na první pohled, ale svého syna učil síle a umění boje. Kdyby budoucí královna potřebovala ochránce, bylo už předem určeno, kdo jím bude.

Což se ukazuje už podle toho, jak si svou sestru drží blízko u těla a o kolik blíž ještě přistoupí, když ji uslyší promluvit. „Děkujeme za vaši ochotu, Vaše Veličenstvo. Já jsem-"

„Já vím, kdo jsi, Lyah, královno bez trůnu," přeruší ji král a zvedne se, připlouvajíc těsně ke stezce. Je tak vysoký, že i přestože je velká část jeho těla ve vodě, má oči ve stejné úrovni jako ona. „Viděl jsem tvou divokou duši ještě předtím, než spatřila světlo tohoto světa. Hoříš pro svou zemi a právo být jí hlavou," vyčte jí a svými dlouhými světlými prsty jí lehce přejede po levém spánku. Lyah zatíná čelist a tiskne dlaně do pěsti, jako by se snažila nedat najevo jedinou emoci, ale nakonec si všimnu, jak se jí ramena lehce zatřepou, otřásajíc se zimou. Mořský král se jí jen podívá do očí a pak vyhledá ty, které patří jejímu bratrovi a líně jako kočka k němu také připlave. „I tebe znám, Xandere, nechtěný princi," spustí. Něco na tom oslovení mi jednoduše přijde... podivné. Nechtěný? V čem? Jenomže gorondyanského prince ta slova nerozhodí jako mě. Jen se dál nicneříkajícím výrazem dívá na mořana před ním. „Slyším tvé srdce bít a prahnout po něčem daleko odsud. Chceš ji následovat a stát po jejím boku, avšak něco tě drží zpátky." Přiloží mu ruku na stranu hrudníku, tam, kde mu hluboko v těle bije jeho vlastní srdce. Vidím, jak Xander natáhne své prsty dozadu k tětivě svého luku, ale než stihne jakkoli zakročit, král Selion už se odtáhne a přesune se k další z nás.

Pohlédne Sun přímo do očí – tak přímo, až se mi z toho vztyčí vlasy na zadní straně krku. „Ani ty mi nejsi neznámá, princezno Falše. Bádáš a hledáš, proplouváš světem jako ten nejjemnější pramínek vody," poví a lehce se k ní nakloní, než pokračuje: „Pamatuj však, že i ten dokáže správnou cestou sílit a růst." Jakožto jediné z nás věnuje úsměv, načež jí jemně a tak příšerně pomalu přejede dlaní po tváři. Už jen z toho, jak vlivem jeho doteku ztuhne, tvář plnou zmatení vystřídá nechápavost a jak se u toho ten neznámý král naoko upřímně usmívá, se mi zatmívá před očima a jediné, co chci, je vzít do ruky svou dýku a přiložit mu ji k hrdlu. Jenomže něco mě zastaví. Není to magická síla, uvědomím si, ale paralýza z toho, co najednou uvidím – z toho, jak se dívka vedle mě jako zázrakem promění. Její jinak ponurá tvář nabere stejnou barvu jako onehdy v Crescenu, kdy celá zářila na tom přelidněném náměstí ve středu jeho tradičních slavností. Vlasy se jí rozzáří, jasně se lesknouc i pod tím málo světlem, které na toto místo dopadá. Sun dokonce vztáhne ruce a odváže si kus obvazu kolem hlavy. Zázrakem zjistím, že po krvavé skvrně na jejím boku už není ani stopy.

„Moc se omlouvám za jednu ze svých poddaných, která tě málem připravila o život," přitaká. „Bude náležitě potrestána. A vy," přejede pohledem po každém z nás, „u mě máte schovanou laskavost. Až někdy budete potřebovat pomoc, neváhejte se na mě obrátit."

„Co po nás chcete?" neudržím se už.

Král mořského lidu ke mně připlave a stane mi tváří v tvář, jako to dřív udělal s mými společníky. „Princi Ztracení, jak bych mohl zapomenout na tebe? Nikdy jsem neviděl osobu, jehož mysl by tak urputně bojovala se srdcem a nedokázala se rozhodnout, jestli je to pomsta, jejíž cestou se máš udat," opáčí, klesajíc k rukou ke skleněné dýce u mého boku.

Zastavím ho uprostřed pohybu ostrými slovy a sevřenou dlaní. „Ani na to nemyslete."

„...nebo láska, která má v moci tě spasit."

Zeptám se tak ještě jednou: „Co po nás chcete?"

„Mým největším cílem je vám pomoct," odpoví a vzdálí se opět ke svému trůnu, na nějž usedne.

„S čím?"

Střelí po mně pohledem. „S odstraněním temnoty, která zaryla své drápy do naší úchvatné země, samozřejmě."

„Proč byste to dělal?" ozve se Sun.

„Jsem podstatnou částí Gorondyanu už od jeho vzniku. Když země bojuje ve válce, je mou povinností se přidat – zvláště, když můj domov už notnou chvíli není tím bezpečným utajeným místem, kterým býval. Když prohrajete, můj lid bude muset čelit rizikům. To nehodlám dopustit." Pár přihlížejících mořanů v překvapení vydechne nebo dokonce zatleská. Selion však otočí svůj pohled k Sun. „Nesouhlasíš snad se mnou, princezno Falše? Chtěla bys vidět svůj domov hořet s vědomím, že jsi tomu mohla zabránit?"

„Ne, Vaše Veličenstvo," vydechne sklesle, „to bych nechtěla."

„Tudíž chápeš mou motivaci."

Sun jen přikývne. Ta radost a krása, kterou ještě před chvíli zářila, je ta tam. Do tváře se jí opět vrátí stín a ztrápené oči hledí kamsi do dáli. Když ji tak vidím, přeju si všechnu tu bolest a věci, které ji sužují, raději přeložit na svá ramena.

Abych trochu odlehčil situaci, zeptám se krále: „Jak nám chcete pomoct?"

„Ukážu vám to, když mě budete následovat," pokyne rukou k prostoru za sebou. Aniž by čekal na naši odpověď, zvedne se a rozplave se tím směrem. Stále tiší Gorondyané a Sun se kolektivně podívají na Wren, jako by prosili o její svolení. Ta jen kývne a ukázkově se po zakroucené stezce rozejde jako první. Adonis plave vedle ní a mí společníci i já je po chvíli následujeme. S překvapením zjistím, že přihlížející mořané se rozhodli k této zajímavé akci rovněž přidat, a tak slyším každé šplouchnutí vody, jak plavou jen pár metrů za mými zády.

Několikrát zatočíme, přejdeme vystavěný půlkruhový most, než doženeme krále, který kvůli nám zpomalí. Po čas každého kroku se rozhlížím kolem nejen kvůli ostražitosti a hledání všech možných východisek, ale zvláště kvůli té božské kráse, která nás obklopuje. Fascinuje mě a nutí přemýšlet, jak takové místo mohlo vůbec vzniknout. Bylo by potřeba řek o síle celých vojsk, aby vyhloubila tak mohutné tunely, nemluvě o staletích let, která by pro takovou činnost byla potřeba. Je možné, že Liwbay vzniklo už dlouhou dobu předtím, než se celý Gorondyan vůbec propadl do země, a i dříve byl domovem Mořského lidu. Kdo ví – přece jen byla naše země už od svého počátku protkaná věčnými tajemstvími.

Jedno z nich se však rozhodne prolomit Lyah, když po tak dlouhé době najde odvahu zase promluvit: „Říkal jste, že jste součástí Gorondyanu od jeho samotného vzniku."

„Přesně tak, královno bez trůnu."

Zatne dlaň v pěst při tom opakovaném oslovení, ale nedá se vyprovokovat. „To by ale znamenalo, že jste tady už skoro tisíc let."

„Vypadám na svůj věk mladě, já vím," usměje se na ni zářivě král Selion.

„Jak jste se sem vůbec dostali?"

„Jsem si jistý, že by to zajímalo nejednoho z vás," uzná a přejede naši zoufale vypadající skupinku pohledem ještě jednou. Nevím, jestli ho nakonec přesvědčí to Adonisovo lehké přikývnutí, ale spustí: „Když Velká Válka skončila a Bohům zbyla jen malá hrstka lidí společně se zemí spálenou válkou a zbrocenou krví, rozhodli se jednat. Věděli, že jejich původní plán vytvořit mírumilovnou zemi s rovnocenným lidem byl nereálným cílem, a tak se rozhodli začít od začátku. Novou zemi rozdělili na čtyři království, kterým nyní říkáme Království NaHoře, a každému z nich dali patrona i funkci. Ale v jejich středu bylo území, které se nehodlalo poddat magii kteréhokoli z nich – byl to středobod celého kontinentu, kde při válce krev tekla jako řeky a kde nejvíce smrtelníků zatratilo svou duši. Bohové dlouho nevěděli, co s ním udělat. Mysleli si, že ho budou muset nechat tak jako vzpomínku na to, co lidská i jejich pošetilost způsobila.

Jeden den se na popud jedno z Bohů pokusili spojit své síly a hele – ono to fungovalo. Pomalu se ze země zničené válkou začal stávat ráj, výsledek jejich společné práce a místo krásnější než cokoli, co kdy vytvořili jednotlivě. Jenomže když byla práce skoro hotová, něco se stalo. Jejich síly slábly a nebyly dostatečně silné na to, aby obnovili vše – a zrovna když to vůbec nečekali, se země zatřásla, její základy povolily a celá jejich práce se propadla o několik metrů pod povrch."

„Gorondyan," přitaká Xander.

Král Mořského lidu přikývne. „Bohům bylo líto nechat zemi ležet ladem, a tak se rozhodli, že ji zasvětí obětem Velké Války a ponechají ji jako připomínku lidství společně s jejich snahou spojit všechny dohromady. Přestože nikdy nepřestali věřit ve svou ideu, tentokrát napravili chyby, kterých se dříve dopustili. Z řad přeživších vybrali Jenil, poutnici, jež po čas Velké války vedla stranu stále věřící v lidskou rovnost, a požádali ji, jestli by se nemohla stát vládkyní nad novou zemí – Gorondyanem. Bez váhání poctu přijala.

Aby se jí lépe začínalo, věnoval každý z Bohů nové zemi něco. Dean, bůh přírody, nabídnul své husté lesy a nezkrotnou zvěř a zařídil, aby se v zemi dařilo vší pěstované úrodě. Pherius, bůh ohně a magie, propůjčil Gorondyanu svá magická stvoření – čarodějnice. Měly nové království a jeho obyvatele navěky ochraňovat," mrkne uprostřed slov na Wren. „Další byla Adona, bohyně vody a moří, díky níž je Gorondyan prošpikovaný řekami i vodopády společně s Liwbay pod jeho povrchem. To bylo stvořeno kvůli mně a mému lidu, jelikož nás chtěla Matka Adona ochránit před zvrhlostmi, které na nás byli v časech Velké Války praktikovány." Výraz v jeho tváři zvážní, jak si nepochybně vzpomene na všechno, co jeho lid musel protrpět.

„Takže vás sem poslala bohyně?" zeptá se pochybovačně Xander.

Král Selion se na něj otočí. „Chápu, že ne všichni věří ve vyšší stvoření, nechtěný princi, ale ujišťuji tě, že Bohové jsou skuteční. Stál jsem před Matkou tváří v tvář, když mi kladla na srdce, co je v Gorondyanu mým úkolem, a právě to je chvíle, kterou ve svém srdci pečlivě střežím."

Lyah zrychlí krok s rukama spojenýma za zády, aby se ke králi dostala blíže, ptajíc se: „Co je tedy vaším úkolem, smím-li se ptát?"

„Na samém začátku mi bylo přikázáno to stejné co Jenil a první čarodějnici z roku Lanevrrů: ,Střežit zemi a vybudovat v ní mocné, pevné království.' Na začátku jsme s pomocí lidí, kterým přišlo lepší začít s čistým štítem, něž-li dál žít v zemích, kde propukla válka, vystavěli gorondyanský palác a město Crones pod ním. Jenil s lidmi se starala o plánování, Lanevrrová se svými čarodějnicemi pomocí magie pomáhaly s těžkými částmi stavby a já s mořany dovážel na místo materiál, jelikož jsme se ve vodě zvládli pohybovat desetkrát rychleji než lidé na koni. Byla to měsíce dlouhá společná práce, při níž jsme se mohli skutečně poznat a naplánovat, jak to půjde dál. Všichni jsme nahlédli k přání Bohů, které jsme stále hluboce uctívali a za svou přirozenou vůdkyní zvolili Jenil – byla v čele jednoho z umírněných táborů za Velké Války, komunikovala se strážci našich původních zemí a měla moudrého, avšak rozvážného ducha. Nikdo z nás by si nemohl přát lepší hlavu nové země, a tak jsme naši poutnici korunovali První královnou Gorondyanu.

Po této události, kdy se všichni odebrali do nových měst a vesnic, už bylo čím dál méně potřeby naší pomoci. První Lanevrrová se stala ochránkyní nové královny a vládkyní nad svými vlastními družkami, zatímco já se s mořany uchýlil sem do Liwbay, kde jsem začal střežit svůj vlastní lid. Na tichém, klidném místě, blízko k zakládání úplně nové monarchie někde nad mou hlavou – a přesně to mělo ve výsledku dopad na dnešní den."

Král obepluje menší ostrůvek a s malou odmlkou zamíří blíže mohutným vodopádům. Hlasité hučení vody dopadající z tak velké výšky ještě nabere na síle, což nás donutí přispěchat ke králi blíže a jeho samotného zvednout hlas. „V následujících letech, kdy jsme se na povrchu Gorondyanu moc neukazovali a raději jsme hýčkali náš nový domov, na nás gorondyanský lid začal zapomínat. O mnoho cestách do podzemí, které jsme v prvním roce vybudovali, nikdo nevěděl, a tak se ani neodvážili navštěvovat nějaké mořany, kteří údajně žijí pod jejich nohama. Jenil to trápilo. Skoro každý den scházela skalnaté schody ze svého paláce, chodila sem za mnou pro rady, pro vyplnění osamělého večera, při němž musela řešit novou výstavbu kostelů ve východních městech nebo když si jen chtěla popovídat. Častokrát zmiňovala se svýma ztrápenýma modrýma očima, jak ji mrzí to odcizení vlastního lidu od nás, ode mě, jejího věrného přítele. Nechtěl jsem jí říkat, že mi to od začátku bylo jasné – že kdyby nás Adona nechtěla vyvarovat potenciálnímu nebezpečí, Liwbay by ani nevytvářela a spíše nás nechala žít ve vodnatých řekách na povrchu Gorondyanu. Ale nemohl jsem jí to říct. Od začátku se na tento úkol tak těšila, brala to jako tu největší poctu, které se jí mohlo dostat, a tak jsem nechal čas, aby se o to postaral.

Jenil jsem po dalších několika letech navrhl, že nevědomosti celého jejího lidu můžeme využít. Když se o nás už ani nezmíní a všichni na nás dočista zapomenou, mí mořané mohou být Gorondyanu – nebo spíše Jenil – nápomocni pozorováním situací ve městech. Informace, jestli vše jde hladce, pak budou donášet mně a já je důvěrně svěřím své blízké přítelkyni."

„Začal jste gorondyanský lid sledovat?" ušklíbnu se.

Selion přikývne bez sebemenší známky lítosti nad svými činy. „Ano. Přemýšlel jsem nad tím, jak vůbec začala Velká Válka – vzbouřením jednoho člověka, který si pak pomalinku, tiše uzurpoval moc a na utajených místech budoval svou novou armádu. Jak jednoduše by to šlo zastavit, kdyby je sledoval někdo, o kom nemají ani ponětí. Někdo, kdo by mohl proplouval řekami a potůčky, které se táhnou doslova kamkoli. A kolik různých dalších válek by tímto způsobem mohlo být odvráceno," obhájí se. „Říkal jsem si, že když už mě sem Matka Adona poslala, musím se zasadit o něco, co království pomůže; o něco víc, než jen nečinné vysedávání pod povrchem Gorondyanu a vystavování se jejím občanům, když se náhodou budou chtít podívat na mořský lid. Jistě, místo zde byl dar klidu a míru, ale stále jsem byl sužován pocitem, že zatímco Lanevrrová a její čarodějnice Gorondyan ochraňují a Jenna vládne, my neděláme nic. A tak jsem to věčné nicnedělání raději odložil stranou a rozhodl se být užitečný – i když mě to stálo obrovské věci." Po svých slovech se zadívá vzhůru, tam, kde nad našimi hlavami stojí gorondyanský palác, jako by tam něco hledal. Ten pohled, protkaný osaměním a výčitkami, mi tolik připomene ten, jenž mi hyzdil tvář, když jsem z plných sil utíkal před therradskými vojáky a myslel přitom na svou mámu.

Všimnu si, jak se na něj Sun podívá, mhouříc oči, jako by se na něco snažila přijít. Jde hned vedle mě dost blízko na to, abych ji zastavil a přesvědčil, ať raději nic neříká, ale nestihnu to. Zrovna, když se chci natáhnout po její ruce, zakroutí hlavou s pohledem věnovaným mně a pak za zrychlení kroku spustí, nyní už čistě pro krále mořského lidu: „Miloval jste ji, že ano?"

Zabodnu ohromený pohled do jejích zad, naprosto překvapený nad slovy, která jí vyšla z úst. Na nějakou dobu to nevidím – a nedokážu si vysvětlit, jak na to sakra přišla. Co z jeho zdráhavých slov, pohybů i činů jí napovědělo, že by snad král mořského lidu mohl kdysi chovat city k vůbec první gorondyanské královně? Jenomže poté se Selion zastaví uprostřed pohybu a se zavřenýma očima svěsí hlavu. Stříbrné vlasy mu spadnou do očí a ramena zachvějí pod návalem jistých emocí.

Dojde mi, co jsem přehlížel. Slabost toho krále plného vtipu a chytrých, vypočítavých slov, z něhož jsme na začátku našeho setkání měli snad všichni strach, je žena. Žena, jejíž tělo už po staletí hnije v hlíně někde nad jeho hlavou.

Všichni na chvíli zastaví, dívajíc se na ztrápeného muže mezi námi. Jeho lid, pomalu plující za námi, ho v nepravidelném kruhu obestoupí, ale drží si odstup. Tím, kdo se ho však rozhodne přerušit, je Wren. „Za všechny ty roky jste mně ani mé rodině nikdy neřekl, že mezi vámi a Jenil něco bylo."

„Bylo by to k něčemu?" vydechne hluboce. „To jediné, co bych tím dokázal, by byla jen navrácená bolest z její ztráty."

Sun udělá další opatrný krok vpřed. „Jeden muž mi kdysi řekl, že před bolestí nemá cenu utíkat – že je lepší si ji osvojit, přijmout a brát ji jako část sebe," přitaká a přes rameno se ohlédne na mě. Věnuje mi lehký povzbuzující úsměv, který jí bez váhání vrátím. Pak se otočí zpět k mořanovi. „Možná by bylo nejlepší to říct nahlas. Svěřit se."

Chvíli nad tím přemýšlí. Vidím to podle toho, jak zvedne hlavu a se ztrápeným pohledem pohlédne na každého z nás. Ta bolet v očích – tak známá, a přesto naprosto cizí. Jak člověka tíží ji jen vidět, natož cítit. Kdybych mohl, vymazal bych takový pocit z celého světa, aby už nikoho nikdy nemohl takhle ochromit – děti, ženy i muže, Gorondyany, krále Seliona, Sun... I mě, pokud by to šlo. Na světe není nic, co bych snad mohl chtít více, než roztrhat tuhle temnotu a přinutit ji, aby se nikdy nevrátila.

Byl jsem tak blízko – tak strašně blízko k tomu, abych to dokázal, ale...

„Není čas na řešení tak starých záležitostí." Selion se narovná, párkrát zamrká, jako by zaháněl slzy a pak s tváří opět pokřivenou úsměvem klidně pohlédne na nás. „Nemáme moc času. Musíme jít."

Následně se otočí, plavajíc dál. Všichni ho v tichosti následují – mořané i Gorondyané s Wren – až na Sun, jejíž oči se setkají s těmi mými. Připraven? zní otázka za tím ustaraným vyčerpaným pohledem.

Kývnu hlavou a zvednu obočí. Ty?

Přitaká, i když poněkud zdráhavě.

A tak vykročíme vstříc našemu osudu.