Abych mluvila pravdu, ozývat se tady před kapitolou mi přijde celkem ostudné. Protože - sakra, musím se smát sama sobě - jsem novou kapitolu nevydala 4 měsíce. To je bezpochyby nejdelší "pauza", kterou jsem si kdy od wattpadu dala (nejsem si jistá, jestli je nazývaní této doby pauzou relevantní, ale určitě se po tom cítím méně špatně, než bych měla). Nebudu se tady omlouvat, jelikož bych omílala to samé pořád dokola - prostě to byly 4 měsíce bez jediné kapitoly. Hotovo. Tečka. Víc se k tomu raději vracet nebudeme. 

Kvůli tomu, že už to od poslední kapitoly bylo tak dlouho, jsem se Vám to rozhodla usnadnit aspoň tím, že Vám tady napíšu malé shrnutí (však víte, abyste si ty předchozí kapitoly nemuseli nuceně číst znovu). Takže:

- Freed se Sun se dostali do Liwbay (obrovských uzavřených roklí, které se táhnou pod celým Gorondyanem a protékají jimi podzemní prameny řeky Fayrre).

- Objevili, že se v Liwbay už od rozpadu Gorondyanu ukrývá a přežívá bývalá královská rodina, která hodlá udělat vše pro to, aby zemi zachránila před therradským králem. Tato rodina sestává ze tří členů (nejstaršího Rhenana a jeho dvou dětí - starší Lyah a mladšího Xandera), jejichž nerozlučnou součástí je i Wren Lanevrrová, jejíž celoživotním úkolem je Gorondyany ochraňovat.

- Sun Freedovi odpustila jeho lži a jelikož se oba nyní snaží vyhnout "spojení", o němž mluví proroctví a kterého chtějí Gorondyané usilovně dosáhnout, dohodli se, že se pokusí rodinu přemluvit, aby to nedělali. 

- To se jim nejenže nepovede, ale v zápalu hádky se také zraní Sun (třískne se hlavou o kraj lodě, ztratí vědomí a spadne do vody, z níž ji Freed vytáhne). A aby toho nebylo málo, někdo neznámý pod nimi vytvoří portál, jenž zanese Gorondyany, Wren, Sun a Freeda pod Crones, bývalé hlavní město Gorondyanu, které je od jejich cílové destinace jen necelý den cesty. 

A co se děje dál už musíte hledat v dnešní kapitole! (Musela jsem ji zase rozdělit na dvě části, protože... Já a velký počet slov, tak se omlouvám za divně useknutý konec.)

Abych Vám ale ještě trošku zlepšila náladu a opravdu se ZARUČILA, že už na žádnou "pauzu" do konce TDBU nedojde, chci Vám říct, že je kniha dopsaná. Čeká mě si jen napsané kapitoly pročíst a možná upravit pár vět, ale od tohoto dne budou zase každý týden pravidelně vycházet nové kapitoly. Tak už hlavy vzhůru a hurá do čtení! 

SEBASTIAN JASON THERRADSKÝ

Po několika hodinách strávených ve dvou malých dřevěných člunech se napětí mezi námi začne zvyšovat. Lyah úpěnlivě upírá pohled do dáli směrem, kterým plujeme, a i přes konverzaci o všech podzemních vodopádech, již mezi sebou vedeme, se neodvažuje podívat jinam. Xander dělá vesměs to samé. Já však vím, že jeho fascinace obzorem nekoření v přání pomoci Gorondyanu, ale touze zjistit, zda je Torca skutečně v pořádku a jestli momentálně společně s mou nevlastní sestrou nemíří vstříc Igranu.

Pak je tady Sun. Pozoruji ji celé minuty, ale něco v jejím chování jednoduše není takové, jako před naším nečekaným přesunem portálem. Mnoho věcí neříká a když už, jsou to tichá, skleslá slova, z nichž je jasné, že se něco stalo. Chvíli to přikládám nervozitě z toho, co se chystá, ale v hloubi duše mi je jasné, že její náhlá změna nálady musí mít jiný důvod.

Co se týče mě, už od doby, co jsme vyjeli zpod Crones, mě neopouští pocit strachu. Mám sucho v krku, žaludek se mi svírá nervozitou a jakákoli myšlenka, která přímo nebo nepřímo souvisí s mým otcem, ve mně téměř vyvolává opakovaný nával vzpomínek na to, co mně i mámě udělal. I má ostražitost se zdá slabší, něž dříve. Odhadování toho, co si myslí mí společníci, nikdy nebylo těžší.

Jediná osoba, kterou očividně nijak zásadně neovlivňují myšlenky na předešlé i následující události, je Wren. Stojí v přídi lodi s rukama pevně nataženýma před sebou a jako pramínky větru se jí mezi prsty proplétá světlá magie. Na tváří má vyrovnaný výraz a očima jednou za čas prohledá obzor před námi, jako by tam v dáli něco hledala. Co, to nevím. Nevidím jí až do duše.

„...když je to tak, kam všechna voda mizí?" uslyším mezi myšlenkami ptát se Sun.

„Slévá se tady dole a pak putuje až za hranice Gorondyanu přímo na území království NaHoře," přitaká Lyah.

Zapřemýšlím nad tím. „Nezkoušeli jste tu pomyslnou hranici projet? Třeba by to byla možnost, jak se z Gorondyanu dostat, bez toho, abychom tam nemuseli ztvrdnout po celý zbytek života." Třeba by pomyslné hranice na vrcholech útesů kolem naší země nemusely dosahovat až tak hluboko.

„To z naší rodiny zkoušelo až příliš lidí. Poslední byla... prateta Yaria?" Xander se s otázkou v očích podívá na svou sestru.

Lyah jen přikývne.

„No, tak ta si myslela, že když podplave pod hladinou Fayrre, bude od toho kouzla chráněná. Nikdy jsme ji neměli šanci poznat, což je možná dobře, protože táta říkal, že byla vždycky tak trošku uhozená na hlavu."

Gorondyanská princezna ho bouchne do ramene. „O mrtvých jen s úctou, Xandere."

„Vždyť já vím."

Malinko mě bodne u srdce při sledování, jak se ti dva škádlivě pošťuchují. Při jejich pozorování se mi do mysli jako stín vkrade vzpomínka na Kyla a na to, jak jsme sami strávili tolik času nesmyslnými rvačkami, hádkami a narážkami, jakmile jsme začali vyrůstat a zjišťovat, že zbraně nejsou to jediné, co si zaslouží naši pozornost. Když nám bylo šestnáct, vyplížili jsme se z Kaiova rodinného sídla na malinkou slavnost v naší čtvrti a ukradli jednomu pochybnému chlápkovi lahev vína. Ze zvědavosti a touze něco si dokázat jsme ji během pár minut vypili. Kyle se pak celý večer s úsměvem tak širokým, že by se mohl přít i s délkou mé dýky, potácel domů a obhlížel každou dívku či ženu, která kolem nás prošla. Neříkám, že jsem nedělal to samé – byli jsme zmámení první pořádnou zkušeností s alkoholem, že se nám zdálo, jako by nám svět zrovna ležel u nohou –, ale když se k nám se starostlivým pohledem přiblížila zlatovlasá dívka... ne, žena, Kyle měl co dělat, aby mu oči nevypadly z důlků. Naivně si myslel, že se mu podaří ji svést, tudíž když nás doprovodila až k našemu domu, zářil nedočkavostí jako sluníčko. Asi jsem nikdy neviděl tak náhlou změnu emocí od nadšeného „dnes se ze mě konečně stane muž" po „nebo mě raději zabije vlastní otec", jakou můj osvojený bratr předvedl v momentě, kdy se ukázalo, že nás ta krásná žena jen dovedla domů.

Předhazoval jsem mu tu historku celé následující roky.

Pochybuju, že to ještě někdy udělám po tom, jak jsem se k němu zachoval při našem posledním setkání. Nemluv a odejdi, přikázal jsem mu tehdy kouzlem. Očaroval jsem člověka, jenž ve mně po celý život viděl blízkého přítele a nejsem si jistý, jestli mi to bude schopen odpustit.

Na pravém rameni mi přistane chladná dlaň. Když se tím směrem podívám, zjistím, že patří Sun, která ji ke mně z protějšího člunu natáhla.

„Jsi v pořádku?" zeptá se jemně.

Přikývnu, třebaže mě zevnitř svírá pocit zrady mých nejbližších. „A ty?" Upřímná otázka, na níž se chci zeptat už od chvíle, co jsme vyjeli.

„Ano," vyjde jí z úst stejným polohlasem, jakým v posledních hodinách stále mluví. Občas přemýšlím, jestli si uvědomuje, jak moc na ní poznám, když lže, ale nikdy nedojdu k jasnému závěru.

Vzhlédne ke mně, jako by tušila, že nad ní přemýšlím a zadívá se na mě s otázkou v očích. Zvednu ruku a stihnu dlaň, jíž má položenou na mém ramenu v ujištění, že už je to všechno skoro za námi. Je tak blízko, že bych ji i obejmul nebo políbil, avšak nehodlám riskovat další nedobrovolné koupání v ledových pramenech řeky pod námi. Navíc by se nyní nejednalo jen o koupání ve dvou – bezpochyby bychom se v tom vyváleli úplně všichni.

„Držte si ty ruce u těla, prosím. Nestojím o další hrdinské zachraňování," rýpne do nás Xander, zatímco opakovaně zabere pádly.

V reakci na jeho slova se však odněkud před námi ozve hluboký mužský hlas: „Mně by taková záchrana rozhodně nepřekážela."

Všichni překvapeně zvedneme hlavy, pátrajíc po zdroji neznámého hlasu. Dlaň, jíž svírám tu Suninu, mi intuitivně padne k perfektně tvarované rukojeti dýky, zatímco očima přejíždím po okolních skalách. Lyah s Xanderem přestanou pádlovat, a dokonce i Wren stáhne ruce k bokům přerušujíc kouzlo, aby se s očima rozevřenýma očekáváním poohlédla po svém okolí. Ptám se sám sebe, na co tolik nadšení, když může jít o nějaké nebezpečí, když v tom její pohled sklouzne k vodní hladině jen pár metrů před námi a já najednou chápu, po čem celou tu dobu tak netrpělivě pokukovala.

„Adonisi!" zavolá radostně, klekajíc si na kolena, aby k postavě zrovna se vynořující ze zářivé vody byla blíže.

Zatímco si naše čarodějka očividně užívá dostavení s blízkým přítelem, my ostatní nemůžeme přestat hledět nad osobu před námi. Jedná se o muže snědé pleti s dlouhými vlasy, bílými jako zářící měsíc a svit hvězd, jež má po stranách sepnuté u temene hlavy. Jasné nebesky modré oči jeho jinak ostré tváři dodávají jemnost a výraz klidu, které doplňují vyrovnanost a ostražitost, s níž k nám připlave. Krk i hrudník má holý, o spodní části těla to však říci nemůžu, jelikož mi neprůhledná zářivá řeka upírá viditelnost pod ní. Co mě ale zarazí nejvíce je, že jeho ramena ani na chvíli nespatřím pohnout se – celou dobu jsou přirozeně narovnaná a strnulá, nejeví žádné znamení, že by pod vodou hýbal rukama, aby se udržel nad hladinou.

Ostražitě sleduji, jak připlave blíže k Wren a plynulým, vypočítavým pohybem se prsty dotkne svého čela. „Wren," pozdraví ji s lehkým úsměvem a pak každému z nás věnuje krátké přikývnutí.

„Vaše Královská Výsosti, Vaše Výsosti, Lyah, Xandere," osloví nás, „čekali jsme na vás."

„Čekali?" promluví jako první Sun.

Neznámý muž před námi – Adonis – přikývne a následně pokyne rukou k prostoru za ním. „Prosím, následujte mě."

Poté se jen prudce otočí, nadnese se a rozplave se pryč. V malinký záblesk sekundy rozvíří hladinu vody tak, až jsem schopen vidět těsně pod ni. Chvíli sice trvá, než se můj zrak srovná se všemi vědomostmi, které jsem v posledních letech získal, ale nakonec mi to dojde – proč nevykazoval známky toho, že by plaval; jak klidně vypadal, i když se celý nacházel v té ledově chladné vodě, v níž jsem měl sám pocit, že mě dříve nebo později něco roztrhá na kusy. Ten záblesk zeleno modrých šupin ve spojení s tak světlými vlasy bohatě stačil. Muž před námi totiž není obyčejný člověk – je to mořan.

Už když jsem byl malý mi máma v těch několika málo chvílích, kdy zvládla okolo mého otce protlačit některý z historických spisů či deníků, předčítala o Mořském lidu. Povídala mi o Lyanisu, jednom ze čtyř království NaHoře, kde lidé s těmito stvořeními žijí v klidu, míru a část zdejšího obyvatelstva je dokonce uctívá více než své vlastní vládce. Údajně jsou tamější oblasti prošpikovány skrz naskrz desítkami řek, jezer a vodopádů, místy, která všechna slouží jako domov mořským pannám a mořanům. Byly to jedny z těch chvílích, kdy jsem toužil i s mámou opustit palác, vyjít schody vytesané do skály a odejít právě do Lyanisu, Warnanu, Cytriley nebo Queremundu – kteréhokoli z království, kde by nás už nikdy můj otec nenašel.

Toho osudného dne, kdy na ni vztáhl ruku poprvé, donesla deník Therradovy nejstarší dcery. Za téměř vyhořelých svící mi četla o jejích cestách skrz therradský zámek, kde narazila na záhadné dveře, které vedly do majestátních podzemních tunelů – Liwbay – a lidu mořských panen, jež v nich našla schované. Ani jsem si na ten deník nevzpomněl, když jsem na toto místo vkročil poprvé. Byl jsem příliš unesen vší tou krásou a jedinečností, že mě ani nenapadlo se ptát, jestli neskrývá mnohem více tajemství, než se může zdát.

Všechno je to pravda, mami, pomyslím si se zavřenýma očima, jako by mohla celou tu zprávu slyšet. Zajímalo by mě, jestli jsi to celou dobu věděla.

Dřív než Xander s Lyah stihnout vzít do rukou pádla, Wren natáhne ruce s novou energiií pravděpodobně ovlivněnou samotným Adonisem, přivolá proud vody a pohne s loděmi směrem, kterým se vydal náš nový podivný stříbrovlasý společník.

Jen, co se od sebe trochu vzdálíme, se Xander nahne k Wren a zeptá se: „Kdo to je?"

„Počkat... vy ho neznáte?" překvapeně svraštím obočí. „Myslel jsem, že když tu žijete celé generace-"

„No na mě se nedívej," ohradí se Lyah ještě předtím, než to stihnu doříct. „Možná jsem kým jsem, ale o tomhle nám Wren ani otec nikdy nic neřekli."

Čarodějka se při zaznění svého jména narovná. „S Rhenanem jsme se vám o tom nezmínili, protože pro to zatím nebyl důvod, Lyah."

„Jak by pro to nemohl být důvod? V Liwbay jsem vyrostla, je součástí země, kterou má rodina obývá po celá staletí. Neměla bych takovou věc vědět?"

„Mořský lid je přísným tajemstvím vaší rodiny. Museli jsme počkat, než budete schváleni."

„Schváleni kým?" ušklíbne se Xander.

„Jeho Veličenstvem, králem Selionem," odpoví mu Adonis místo Wren, který nyní plave jen malinký kousek od nás. Naprosto rozptýlen hádkou Gorondyanů jsem ho na chvíli přestal sledovat.

„A to je kdo?" otáže se Xander rozhozeně.

Adonis po něm střelí pohledem. „Malá přátelská rada, Xandere: takovou poznámku bych před ním raději neříkal nahlas. Mohlo by se ho to dotknout."

„Ale-"

„Počkej chvíli a všechno se dozvíš," utne ho Wren a dál se věnuje své magii.

Xander vypadá, jako by se chystal ještě něco dodat, ale jeden jediný uzemňující pohled od Lyah mu zavře pusu. Na chvíli se rozhodnu je pozorovat. Spojenými pohledy si říkají miliony slov, přestože vůbec nemluví. Normálně bych se ani neodvážil odhadovat, co si tiše sdělují, ale nyní mi stačí okamžik pozorování jejich výrazů a občasného zabloudění zraku k Wren a mám je přečtené – pochybují. Vidí před sebou čarodějku rodu, který je po celá staletí ochraňoval, jak pokukuje po stříbrovlasém mořanovi a přemýšlí, jak se po celý jejich život podobná stvoření ukrývala poblíž jejich domu. Sledovali je? Hodnotili? Viděli a slyšeli všechny hádky, jež mezi nimi proběhly a znali každý jejich krok? Každý plán? Do kůže Gorondyanů se momentálně jako zima zavrtávají pohybnosti a nutí je nad tím vším přemýšlet. A nejenže jim o tom neřekla Wren – ani slovo nepadlo ani od jejich otce, jediného člena rodiny, který jim zůstal.

Soucítím s nimi, když se jim na tváři střídají výrazy zmatení, nedůvěry i naprosté nejistoty – stejné výrazy, které vnitřně cítím od doby, kdy mě Sun opustila v Crescenu. Povolily jsem na malou chvíli ten večer, kdy jsme si všechno řekli, ale pak se zase navrátily, silnější než kdy dříve.

Z myšlenek mě vytrhne náhlý pocit podivného tlaku, který projede celým mým tělem. Malinko se mi z něj zatočí hlava a srdce vynechá úder, a tak vzhlédnu ve snaze vypátrat, co ten zvláštní pocit způsobilo. Malou chvíli předtím, než stačím zaznamenat to hlasité, uši trhající hučení vody a zacítím tu horkou vlhkost, která protkává vzduch po letních deštích, Sun užasle vydechne: „Tak tohle je..."

Neuvěřitelné, domyslím si, když se překvapeně rozhlédnu kolem ve snaze zpracovat své okolí.

Naše dvě dřevěné loďky vplují na místo krásnější než cokoli, co jsem kdy viděl. Místo, které mi vytrhne vzduch z plic jako zbytečnému člověku, jenž si nezaslouží žít a ukradne mé srdce při byť jen jediné záři, jíž se rozhodne vyslat mým směrem. Mohutnost se střídá s jemností, jak spatřím tůně – ba ne jezera! – vody stékající a padající ze dvou velkých skalnatých otvorů pouštějících dovnitř jen minimum světla. Jeho absence pak podtrhává záři vody, na níž plujeme. Odráží se od mokrých skal a vytváří tak iluzi, že jsou pokryté titěrnými krystalky svítícími stejnou zeleno-modrou barvou. Jinak holé stěny pokrývají podobné květiny, které jsem zahlédl kolem chatky Gorondyanů, avšak tyto jsou mnohem urostlejší, porůstají skoro každý volný centimetr a vyvolávají tak dojem, že prostor kolem nás vůbec není až tak obrovský.

Největším majestátem – pokud se dva masivní vodopády po stranách nejeví jako dostatečně velká zajímavost – je jistě protáhlá kupole vystavěná ve středu celé síně. Je rozměrná, jeden by řekl i gigantická, a veškerá její vrchní část stojí na kulovitých bílých sloupcích, jejichž spodek je ponořen do vody. Samotná kupole je tvořena ze sklených vitráží hrající na všechny strany miliony jasných barev. Čím blíž se přibližujeme, tím více k nim vzhlížím v touze spatřit tu nádheru, která musela zabrat desítky let výstavby.

Jsem jimi tak zaujatý, že nejprve opomenu strnulé postavy lemujících naši cestu a mlhu vznášející se jen kousek nad hladinou podzemní řeky. Zaujatě kolem nás stojí – ne, plavou – desítky mořanů s odkrytými hrudníky, vlasy všemožných barev, pohledy upřenými na nás a dlaněmi tisknoucími si k hrudi žluté, tlusté, zapálené svíce. Pozorně si je prohlížím. Jsou mezi nimi muži, ženy, dokonce i děti, všichni neskonale krásní, a přesto tak hrůzu nahánějící. Projede mnou vlna zimy, když se s jednou z mořských panen střetnu očima. Jejich kamenný pohled, svíce v rukou a mlha, jež ji obklopuje, mi přijde tak cizí.

A přesto tak známý.

Jako by si Adonis všiml našich vyděšených pohledů, které – jak si po chvíli uvědomím – hyzdí tváře všech mých společníků, pobaveným tónem pronese: „Nemusíte se jich bát. Jeho Veličenstvo má jen rádo velké nezapomenutelné uvítání. Nikdy neplýtvá možnostmi, aby překvapil."

„Jo, tak nějak si ho pamatuju," popíchne ho Wren.

Skoro slyším, jak pod jejími slovy praskne a odlomí se kus srdcí Lyah a Xandera. Pohled, jímž počastují svou ochranitelku, je opět plný nevěřícnosti.

„Ale jak..." zmůže se Lyah promluvit. „Jak... Vždyť jsme tudy proplouvali tolikrát. Když jsme byli malí, když... když zemřela máma." Slzy v jejích očích se jen zatřpytí. Rychle zamrká, aby je potlačila. „Nic z tohoto tady nikdy nebylo."

Naše lodě se jako na povel zpomalí, když se k nám Adonis otočí čelem, věnujíc následující slova hlavně Lyah. „Tohle místo je obehnáno prastarým, složitým kouzlem, aby se nepovolaným lidem jevilo jako neviditelné. Protože až doteď Jeho Veličenstvo nevědělo, jestli vám může věřit, viděla jsi jen prázdnou jeskyni se dvěma vodopády."

„Proč měl pocit, že nám nemůže věřit?"

„I semeno čestného, nebojácného krále může zplodit zbabělce a podvodníka, královno bez trůnu. Rovněž pak naopak," odpoví. „Dlouhé roky jsme vás pozorovali, abychom zjistili, kdo v hloubi duše skutečně jste."

„A?" otáže se Xander.

„Kdybychom vás neshledali vhodnými, nebavil bych se s vámi."

S tím se netečně otočí a připlave k pomyslné stěně tvořené z tmavě zelených povislých lián. Na jejích bocích stojí dva další mořané, jejichž tváře se až neuvěřitelně moc podobají té Adonisově. Kdybych měl hádat, řekl bych, že jsou to bratři. V ruce drží dlouhá lehounce zmodralá kopí s neznámým naostřeným krystalem zasazeným do jejich špičky. Naoko nepřítomně se dívají před sebe – stejně jako to učili mě a Kyla, když jsme se rozhodli přidat k řadě strážců. Tito dva muži musí nepochybně zastávat podobnou roli.

Potvrdí mi to krátké pokynutí od našeho stříbrovlasého průvodce, načež natáhnou ruce a jedním plynulým souměrným pohybem rozhrnou rostlinnou stěnu před námi.

Až když se bez jediného podnětu rozjedeme, jako by někdo ovládal proud vody, po kterém plujeme, vstřebám velikost, jednoduchost a přelidněnost – pokud se to tak dá říct – místnosti před námi. Sice se jedná o otevřený prostor s jedinými podpěrami ve formě světlých sloupců z neznámého kamene a na první pohled nemá žádné dno, ale když se občas voda zvlní, spatřím kousek pod její hladinou tmavé podélné kvádry. Na nich v řadách za sebou sedí přihlížející mořané a každý pár jejich očí se zabodává do našich zad – do těch napůl známých napůl neznámých lidí, kteří se je rozhodli navštívit.

Někteří nás možná sledují bez toho, aniž by věděli o čemkoli, co se v Gorondyanu děje, ale takové detaily je lepší ponechat stranou.

Denní světlo prostupuje vitrážovitou kupolí nad našimi hlavami, odráží se od něj a hází na hladinu vody jasné barevné odlesky. Doprovázejí nás až k nadvodní stezce ze stejného světlého kamene, který zdobí vše okolo, a mohutného trůnu za ním. Stejně jako lavice všude okolo je i on napůl vsazen ve vodě a okupuje ho jeden z mořanů.

Na první pohled je však jasné, že se nejedná o obyčejného mořana – dlouhé vlnité vlasy barvy šedé modři se mu rozprostírají po širokých vypracovaných ramenou sedících jen o kousek výše než jeho stejně mohutná odkrytá hruď. Tvář tak ostrá, že mám pocit, že by jí mohl někomu podříznout krk, kdyby se snažil, kontrastuje s jeho jinak jemnými rty a obočím a laskavýma očima, které září stejně jasnou modří jako ty Adonisovi. Těsně nad vodou jde vidět, jak se mu lidský vrch těla přetváří v obrovský – nepochybně velmi silný – do zelena zbarvený šupinatý ocas. Perleťově se leskne, jak na něj dopadá jeden z odlesků vitráží. Tím nejvíce pableskujícím symbolem je však mohutná koruna sedící na jeho hlavě. Je odhadem téměř dvacet centimetrů vysoká, kulatá a ozdobená všemožnými tvary zobrazující hvězdy, květy, oheň i divně zakroucené čáry připomínající vlny. Čeho si však všimnu, když se naše loď zastaví těsně před stezkou z bílého kamene, je materiál, z něhož je tvořena – je průhledná, ale stále zářivá. Odhaduji to buď na křišťál nebo sklo.

Zvláštní.