Kapitola je věnována Hradovasarka ❤ Děkuji, že tento příběh čteš!

Jsem zpět s další kapitolou, v níž se zase vrátíme k určité postavě, se kterou jsme se už nějakou tu dobu nesetkali! Prosím, na konec jsem vám přidala otázku, na kterou by mě po přečtení této kapitoly nesmírně zajímala vaše odpověď! Budu moc ráda za každého, kdo mi dá vědět svůj názor 👀

Chci vám ještě dát dopředu vědět, že si nejsem jistá, jestli zvládnu příští středu vydat kapitolu. Jedu na dovolenou, a ačkoli se chystám v autě psát, nevím, jestli to celé stihnu. 

Tak více už vás dnes zdržovat nebudu. Užijte si kapitolu!

Budeš v pořádku, neboj. Jen se mě drž a za chvíli bude zase dobře.

Ta slova doléhají k mým uším tiše jako šepot větru – jemná a plná naděje, harmonizující s mou duší. Zahřívají mě hluboko u srdce a rozeznívají melodii, která tančí s těmi ostatních. Zrychluje se a zpomaluje s každým úderem mého srdce, s každým dotekem Freedových rukou na mém těle i tím lehkým přejetím jeho rtů po mém čele. Uklidňuje mě, zahání palčivou bolest každé části mého těla, sama mi říkajíc, že to zvládnu.

Bude to v pořádku, mé nejmilejší dítě. Za chvíli budeš v bezpečí.

Na chvíli mi ta slova však nahánějí hrůzu. Se svou mrazivou vážností a přílišnou vlídností jako by mě lákaly odejít – jako by každou poznámkou tvořily provaz delší a delší a delší, až se mi bude moct uvázat kolem kotníků a stáhnout mě hluboko do temnoty, z níž už nevyjdu.

Takhle to vypadá, když člověk umírá? vyvstane mi v mysli. Slyší hlasy svých nejbližších, dění i zvuky okolo, jako by stál za tlustým sklem, a i přes otevřené oči vidí vše jen v podobě rozmazaných skvrn? Jakkoli moc se chce natáhnout pro tváře svých blízkých a říct jim, jak hluboko v srdci je nosí, rozbolavělé svaly mu to neumožní? Je to smrt nebo jen nemohoucnost? Můžu si za to sama, nebo je blízko mě síla, která mi brání se vrátit zpět?

Pravdou je, že nevím. Možná, že ležím; možná, že mi hlavu skutečně podpírá něčí ruka a další dlaně se snaží mi ji obvázat; možná že nad sebou slyším vzdálené hlasy, jejichž majitele od sebe nedokážu rozeznat; možná, že můžu být při smyslech, ale kdo mi dosvědčí, že život mé tělo neopouští? Že mi neprotéká mezi prsty jako písek, který následně rozfouká vítr do celého Gorondyanu, jako to před tolika lety udělal s duší Jenny?

Kdo může jasně a s klidem v duši říct, že tady za pár hodin stále budu? Jelikož hlasy okolo mě to nejsou – ať už patří Freedovi, Wren, Lyah nebo Xanderovi, jsou zmatené a roztěkané. Slyším je jeden přes druhý, jak se překřikují a netuší, co dělat.

Drž jí tu hlavu rovně!

Vždyť já se snažím!

Kde to vůbec jsme?

Pod Crones. Ten portál nás přesunul na sever.

Proč by nás někdo portálem posílal blíž cíli naší cesty?

Nevím, ale řekla bych, že máme důležitější věci na práci, něž přemítání nad tím, kdo a proč to udělal.

Nejsem schopna vstřebat, co říkají, aniž bych plně chápala význam všech jejich slov. Když už nějakým rozumím, jsou to útržky, které dohromady postrádají smysl a jejichž následky si nedokážu ani představit, natož nad nimi přemýšlet. A fakt, že každou sekundou jejich hlasy i mé vidění slábne a mizí, mi v tom vůbec nepomáhá.

Cítím, jak mě pomalu obklopuje mlčenlivá, neprostupná temnota, která v srdceryvné harmonii s mou duší začne zpívat svou vlastní melodii. Melodii bohů a lidí, čarodějek a Zapovězených, takovou, která od založení Gorondyanu přebývala v tichých zákoutích a stínech této krásné země a čekala na něco, co ji opět vysvobodí. Melodii, jež obklopí mé tělo, zastře mé smysly a odnese si mě s sebou pryč od dřevěné loďky na pramenech Fayrre tam, kde mě potřebuje.

V jedné chvíli mám pocit, jako bych se vznášela a létala - stala se slepým ptákem v nebeských mracích, který se může dostat za hranice Gorondyanu, ale nikdy nespatří krásy i podlosti všech království NaHoře – zatímco v druhé se zády dotknu o něco ledového a hlava mi klesne k boku. Poznám, že někde ležím, ale dřív, než stihnu otevřít oči, ucítím na svém rameni dotek cizí dlaně chladné jak led sám. Vyčkávám na to, než její majitel promluví, ale minuty minou a já se nedočkám jediného slova – až pak se tedy rozhodnu oči otevřít a pohlédnout nad osobu nade mnou.

Je stejná jako několik dní zpět, kdy jsem ji viděla naposledy. Její porcelánově bílá tvář kontrastuje s rovnými dlouhými vlasy temnějšími než nejhlubší stíny Feyrondu, kompletně černýma očima, které mi od prvního dne naháněly hrůzu a splývavými šaty barvy havranů, jež visí na jejích vyzáblých ramenech stejně, jako ty mé na mých. Má spadlé tváře a kruhy pod očima, jež jsem na ní poprvé viděla v den, kdy jsem zpět získala své vzpomínky.

„Marquerite," hlesnu.

„Sun," opáčí, načež se plynule jako stín zvedne a natáhne ke mně ruku. „Jak se cítíš?"

„Mám pocit, jako by se mi měla hlava rozskočit napůl." Vložím dlaň do její a po zádech mi svými lehkými prsty přejede mráz. Vytáhnu se s Marqueritinou pomocí na nohy, nejdříve však trochu zavrávorám a chytnu se jejího ramene pro podporu. Do článků prstů mě chlad udeří jak tisíce tenkých špendlíků. Nikdy jsem si nevšimla, že je chladná jak led sám. „Co se stalo?"

„Praštila ses do hlavy a spadla přímo do Fayrre. Seb tě vytáhl," vysvětlí.

Seb – Sebastian – její syn – Freed. To uvědomění mě zasáhne znovu jako přímá vlna a způsobí, že když následně pohlédnu na Marquerite, vidím ji naprosto jinak. Přidá se k tomu podivně hluboká úcta, pochopení a... provinilost. Provinilost z věcí, z nichž jsem ji nepřímo nařkla a ze stěžování na to, čím jsem si prošla, když ona toho protrpěla o tolik více. Jen lehká vzpomínka na věci, s nimiž se mi před pár dny Freed svěřil, stačí, abych na ni už nikdy nepohlížela tak jako předtím. Když se na ni teď totiž podívám, nevidím děsivou démonku, za kterou jsem ji měla v první dny, kdy jsme se setkaly. Ne, vidím silnou a zlomenou duši, jež se ze všech sil snaží věci napravit. Vidím někoho, kdo neutekl před zrůdou, kterou si nedopatřením vzal a rozhodl se bojovat za štěstí svých poddaných, za štěstí své syna, možná i za své vlastní. Vidím ženu, jež na sebe raději převzala bolest všech, než aby trpěli ti, na kterých jí zaleželo.

Vidím jednu z nejsilnějších osob, které znám.

Marquerite mě ponoukne, abych šla dále do temnoty, která se kolem nás rozprostírá. Oddělá mou ruku z jejího ramene, které jsem používala jako pomocnou berli a kývne hlavou před sebe do obsidiánového prázdna. Otočím se k ní s otázkou v očích, ovšem na tu mi odmítne cokoli říct a jen mě postrčí kupředu. Na její tiché přání se tudy rozejdu, ačkoli vůbec netuším, co tím sleduje.

Po prvních několika krocích se nestane nic. Jen kráčím před sebe bez jakéhokoli přesvědčení, že se vůbec hýbu z místa a k uším mi doléhají zvuky tlumených dopadů mých bot na cokoli, na čem stojím. Když se ohlédnu přes rameno, všimnu si, že mě Marquerite následuje, ale kromě toho nedělá nic jiného. Se semknutými rty a očima připomínající dvě temné tůně se pohybuje za mnou tiše jako stín, až přemýšlím, jestli se náhodou nevznáší.

Chvíli strávím jejím pozorováním a hledáním signálů, které by mi mohly prozradit, o co jí momentálně jde, avšak nemusím čekat dlouho, abych to zjistila. Jakmile od ní totiž odvrátím zrak a otočím se znovu kupředu, do očí mě prudce udeří oslnivá záře, před níž se přinutím je zavřít.

Počkám pár sekund, než se odvážím podívat se okolo, ale to, co následně uvidím, mi skoro vyrazí dech. Spatřím tenké bílé čáry vznášející se kolem mě, tvořící obrysy neznámé místnosti – v plynulých zákrutách se stáčí ve stěny, dveře, svícny i obrazy všech tvarů; věci, které mi dohromady tolik přinášejí vzpomínky na určitý hrad na severozápadě Mariley.

Nedokážu od tohoto místa odtrhnout zrak. Z čisté fascinace se dotknu jedné z pomyslných zdí, jen abych zjistila, jestli se jedná o něco opravdového, nebo jen hledím na iluzi, která se mě snaží zmást. Prsty zavadím o skutečnou stěnu, jejíž nepravidelný povrch s výstupky menšími, než zrnka písku mi dá jasně najevo, že mě hlava nemate.

S opětovným pohledem upřeným na tenké mlhavé čáry si uvědomím, že jsem tady už byla.

„Iliinar," promluví Marquerite hned na to, jako by mi viděla přímo do mysli. „Pamatuješ si, co jsem ti o tomto místě říkala?"

„Že je jako hranice mezi životem a smrtí," odpovím jí, „a že dokud nebudu připravená, neuvidím ho s každým jeho detailem."

Pokýve hlavou, přecházejíc k něčemu, co vypadá jako bohatě zdobená, potažená sedačka. „A vidíš ho?" zeptá se.

„Ano, ale-" odmlčím se. Když si Marquerite sedne a poklepáním na místo vedle sebe mě vyzve, abych se k ní připojila, poslechnu. „Co to znamená?"

„Znamená to, že je čas," vyhne se přímé odpovědi a otočí se ke mně čelem. „Poslouchej, Sun. Je tady něco, co ti míním říct už dlouhou dobu, ale až doteď nebyl nikdy ten pravý čas. Jedná se o... plán. Takový, který jsem s pomocí Wren, wernah i několika dalších vymýšlela po celé roky."

„Jaký plán?" zeptám se zvědavě.

Smutně se usměje. „Plán, kvůli kterému jsi podstoupila všechno tohle – tu nevědomost, cestu za svými vzpomínkami a nalezením Gorondyanů," vysvětlí. „Jednou ses mě zeptala, proč ti nemůžu pro jednou říct pravdu a netajit před tebou tolik věcí. Odpověděla jsem ti, že si na to všechno musíš přijít sama – a důvod, proč jsem ti tohle neustále opakovala, je pravděpodobně jednodušší, než si myslíš."

Nastražím uši pro to, co se chystá říct, plná zvědavosti, proč se mi najednou chce otevřít.

Hluboce si povzdechne, připravujíc se na vše a následně se mě zeptá: „Kdybych ti před tolika týdny, kdys mě poprvé navštívila, všechno řekla, věřila bys mi? Kdybych ti pověděla o tom, co udělala marileyská královna, o magii, která z Gorondyanu nikdy nevymizela, o therradském králi a jeho plánech, ztracené gorondyanské rodině a mém ztraceném synovi, který stojí hned před tvými komnatami? Existovala by část toho já, která byla královninou vysněnou loutkou, která by byla schopná všemu tomuto uvěřit?"

Nemusím nad odpovědí dlouho přemýšlet. „Sun zavřená v paláci a krmená Mayrreeinými lžemi? Ta by ti nikdy nevěřila."

„Už vidíš, proč jsem to udělala?"

„Abys mi to všechno ukázala," potvrdím. „Musela jsem to vidět na vlastní oči, jinak bych stále aspoň částečně pochybovala."

Marquerite se povzbudivě usměje. „Přesně tak. Vím, že tě to stálo hodně času, bolesti a slz, ale musíš se na to zpětně dívat jako na věci, které tě posílily."

Musíš se tomu postavit a přijmout možnost, že z tohoto boje vyjdeš s jizvami. S takovými, které ti budou sloužit jako připomínka, co všechno jsi zažila a vyšla z toho jako vítěz.

Až když si vzpomenu na Freedova slova tolik podobná těm Marqueritiným, uvědomím si, že právě to musím dělat – jít dál a nosit za sebou svá předchozí utrpení jako trofeje, jelikož nakonec je právě bolest to, co nás nejvíce ovlivní. Oslabí nás, strhne naše obranné zdi s domněním, že byly málo pevné a přinutí nás si je příště postavit o to mohutnější, silnější, odolnější. Postrčí nás k zocelení naší duše jako varování, abychom byli na takovou ránu příště zvyklí.

„Posílily mě, to ano," přiznám se, „popravdě jsem se díky nim stala někým úplně jiným, než jsem byla v den, kdy jsme se poprvé setkaly – a víš co, Marquerite? Jsem ráda, že jsem se změnila, i přestože jsem za tuto změnu tolikrát platila." Vydechnu, vzhlížejíc k ní. „Jsem ti vděčná za všechno, co jsi pro mě udělala. Udělala bych cokoli, abych ti takový čin splatila."

„Byla by tu jedna možnost, jak mi pomoct," přizná nejistě.

Jak tak slyším tón jejího hlasu, přemýšlím, jestli tuhle možnost chci znát. Ale co nejhoršího by po mně Marquerite, která je sama pouhou žijící duší mezi světy, mohla chtít? Následovat proroctví, jak mi to celou tu dobu vnucovala? To by znamenalo jít proti Freedovi a všemu, na čem jsme se dohodli. Jenomže co když myslí úplně něco jiného?

„Má to něco společného s tím plánem, o kterém jsi mluvila?" napadne mě.

„Ano," hlesne, „musím tě ale varovat, Sun, že i kdybys s tím plánem nesouhlasila, věř, že najdu cestu, jak jej uskutečnit. Pracovala jsem na něm s mnoha lidmi už od doby, co jsem byla zabita a je jediným způsobem, jak mu aspoň částečně překazit plány."

Přimhouřím nechápavě oči. „Mu?"

„Dazovi," vysvětlí, „mému... manželovi."

Nevyprskne ta slova tak nenávistně, jako to dříve udělal Freed, ale stále z nich cítím pohrdání a rozhořčenost. Je slyšet v jejím hlase stejně jasně, jak jsou na obloze vidět hvězdy a já se jí nedivím. Stačí mi jediná vzpomínka na to, jak zemřela a zatmívá se mi před očima.

S tím přichází také pochopení toho, co řekla. Marquerite se snaží therradského krále zastavit, ne mu pomoct – je proti proroctví, ne s ním. Tady a teď mi každým svým slovem vyvrací, co jsem si o ní do této chvíle myslela. Přetáčí mé myšlenky, skládá je a trhá, jako by byly nic, načež vytváří nové, které by snad konečně měly být správné. Nakonec se přece jen staví na stranu Freeda a mě, na stranu, k níž jsem si stále myslela, že má připomínky.

„Jestli je to plán, který ho má zastavit, řekni mi o něm," povím jí.

„Řeknu," slíbí, „ale o čemkoli, co tady dnes padne, Sun, se nesmí dozvědět Seb."

Slyšet ji nazývat Freeda Sebem je stále poněkud nezvyklé, ale vědomí toho, o co mě žádá, mi momentálně nahání mnohem větší obavy. „Proč?"

„Jen poslouchej a uvidíš," vysvětlí zkráceně a hned poté se pustí do zdlouhavého vysvětlování svého plánu.

Poslouchám ji dlouhé minuty a dávám pozor na každý detail, jež jí vyjde z úst. Snažím se zapamatovat jména lidí, se kterými po celé ty roky spolupracovala a kteří o všem ví. Mihnou se mezi nimi wernah, Wren i Gorondyané a další, kteří mi ovšem nic neříkají. Marquerite mi vysvětlí, že se jedná o malou hrstku lidí s různými zázemími a naoko zcela odlišnými životy, avšak jedno, jak zmíní, je naprosto všechny spojuje – nenávist therradského krále, jež jim buď něco nebo někoho nemilosrdně vzal.

Jeden člověk s tolika nepřáteli, a přece živý a zdravý žije v bezpečí svého zámku, uvědomím si s podivným obdivem.

Není ani minuta, kdy bych Marquerite přestala vnímat. Všechny ty předem vymyšlené kroky, možné výsledky i předem prostudované informace dávají více něž jasně najevo, že se taková situace nemá brát na lehkou váhu. Čím víc toho řekne, tím víc si začínám být jistá, že jí pomůžu – že jim všem pomůžu k dosáhnutí jejich cílů – ačkoli někde hluboko v sobě mi stále skáče osudová otázka, proč to Freedovi nesmím říct. Není to něco, co by ho mělo zasáhnout, ani nic, s čím by neměl souhlasit, nebo-

Tyhle myšlenky se roztříští na miliony kousků jen, jak Marquerite přijde s poslední částí jejího plánu – s částí, která se má v následujících dnech teprve udát. Vidím, jak se její hlas ztiší, jako by měla strach, že nás tady bude někdo odposlouchávat; jak skloní pohled se svým dlaním a polkne, než to všechno vůbec dořekne. Dostane to všechno ze sebe s těžkostí a pochybností, takovou, která mi připomíná, jak jsem se cítila, když jsem se rozhodovala, jestli utéct z Taru.

Jenomže o co mě žádá – o co žádá svého syna – je nic v porovnání s útěkem z domova. Je to krutý trik, rána do srdce, postrčení přímo na dno propasti. Jde o žádost, kterou jestli splním, už se nikdy nebudu moct vrátit tam, kde jsem, už nikdy nebudu stejná.

A způsob, jakým se Marquerite odlehnutím svěsí ramena, jako by se právě zbavila jedné velké kotvy, která ji táhla k zemi, je na tom to nejkrutější. Podívá se na mě s nadějí v očích. Vidím tu prosbu tišší než ševelení větru, jež tam je také, ale vím, že jakkoli moc bych chtěla, nedonutím se to udělat. Já ne.

Zakroutím odmítavě hlavou, když se natáhne po mou dlaň, jako by se mě přímo na místě chystala prosit nahlas. „Tohle nemůžu udělat, Marquerite, nemůžu. Zničilo by ho to," hlesnu zhrzená jen tou představou.

„Nechci to udělat o nic víc než ty," přizná se s porcelánovými dlaněmi zatnutými v pěst. „Vždyť jsem jeho matka, u svaté Jenil!"

„Tak proč se uchylovat k takovému řešení? Musí se to přece dát udělat i jinak. Obejít to, využít iluze, cokoli," vyhrknu.

Cokoli, jen ne tohle.

„Není žádná jiná možnost, Sun. Kdyby byla, tuto bych ani nezvážila už jen kvůli němu," oboří se na mě, „ale po celé ty roky zjišťování, hledání a plánování jsem se po každém novém nápadu vždy dostala k tomuto řešení. Je to jediná cesta."

„Jestli je to pravda, nenuť mě to dělat, Marquerite," vzdychnu, zvedajíc se ze svého místa. Hlava se mi při tom náhlém pohybu zatočí, a tak se zapřu rukou o stěnu po mé pravé straně. Svěsím vyčerpaně hlavu a podívám se na ni s očima plnýma proseb, jak to ještě před chvílí dělala ona. „Kdybych to udělala, ztratila bych ho. Nikdy by se na mě nepodíval jako teď, ne, kdyby věděl, že jsem to dovolila. V životě by mi neodpustil."

Přikývne a tvář se jí zformuje v až chápavý pohled. „Tobě na něm opravdu záleží, že ano?"

Nedokážu určit, jestli z ní momentálně více mluví srdce matky, která se jen zajímá o dobro svého syna, nebo hlava zvídavé ženy, jež touží po své pomstě, ale v každém případě jí na to odpovím: „Ano, záleží."

Úsměv, v něž se její koutky úst zvednou, mě zasáhne nechráněnou. „Najdu tedy někoho jiného, kdo to pro mě udělá, ale ty mi na oplátku musíš slíbit, že se o Seba postaráš. Potřebuje po svém boku někoho, kdo jen tak neodejde. Když už ho nemohu nad vodou držet já, pokus se o to ty, prosím."

Ta prosba rozcupuje mou duši na kousíčky malinké jak zrníčka písku a přivalí se tak nečekaně, až se mi do očí začnou hrnout slzy jako důkaz beznaděje v Marqueritině hlase. Spojím s ní zrak hluboce zasažena všemi jejími slovy a s malým příslibem přitakám: „Slibuju, Marquerite. Nenechám ho samotného."

„Děkuju," hlesne a skloní hlavu, což mi určitým osobitým způsobem dá najevo, že se uzavře do sebe a touží být sama. Shrbí se v ramenou, ruce si složí v klíně, a i přestože na ni shlížím, vsadila bych se, že do nich zabodává pohled. Nevím, jestli si přeje v nich něco spatřit nebo se momentálně staly jediným místem, kam když se dívá, nenutí ji to obracet a znehodnocovat své rozhodnutí, ale asi je to jedno. Vidím její ztrápený obličej a chápu jeho důvod, avšak mám ji tady tak nechat?

„Měla bys jít," ozve se opět přesně včas, což mě přivede k myšlenkám, jestli mi skutečně nevidí do hlavy.

Hlava nehlava, stejně se na to nemůžu dívat.

„Jsi si jistá, že přece jen není žádná jiná cesta?" otážu se znovu. „Kdybychom to možná o nějakou dobu posunuli, všichni bychom ti pomohli, třeba bychom ještě našli nějaké jiné alternativní řešení, které by nemělo tak závadný konec."

„Nemá cenu se snažit, Sun. Už bychom to řešení byli našli, kdyby nějaké bylo," odsekne vyčerpaně. „Teď, jestli dovolíš, bych chtěla být sama."

„Samozřejmě," stihnu jen říct, než Marquerite zvedne dlaň obalenou temnou mlhou do vzduchu a všechno kolem mě začne mizet.

Když otevřu oči do přítmí Liwbay, spatřím oprýskané kamenné zdi obrostlé tmavě zelenými povislými rostlinami, které k zemi sestupují přímo nad mou hlavou a vlají ve větru, jenž nevím, kde se tady bere. Ležím na zemi podél této zdi přikrytá tlustou lněnou dekou, pod níž na sobě nemám víc než tenkou dlouhou košili. Hlava mě pak třeští na všech možných místech. Mám pocit, jako by mi do ní někdo třískal kladivem a poléval mě přitom vodou, jak se mi na čele hromadí pot.

Rozhlížejíc se kolem sebe spatřím všechny známé tváře. Xander a Lyah stojí opodál u košíků a tašek naplněných nezbytnými věcmi otočení zády ke mně. Kousek napravo na studené zemi jen kousek od nich leží Wren s přikrývkou přehozenou přes sebe. Oční víčka má svěšené vyčerpáním a za rytmu zvedání jejího hrudníku tiše vydechuje.

Jako posledního si všimnu Freeda. Sedí po mé levé straně jen ve volné košili a kalhotech a zády se opírá o skalní stěnu za ním. Rozcuchané vlasy zvlněné vodou mu padají do očí, které má, jak se všimnu, zavřené. Chvíli si myslím, že spí stejně jako Wren, ale stačí, když zvednu dlaň ke své hlavě – kde ke svému překvapení nahmatám obvaz – a už jeho oči směřují ke mně.

„Jsi vzhůru," oddechne si a poposedne čelem ke mně. Dlaň mu téměř hned rovněž vystřelí k mé hlavě. Chvíli kontroluje, jestli je všechno v pořádku, ale následně mě chytí za nataženou dlaň a svěsí ji k mému hrudníku. Jeho oči najdou moje bezprostředně poté. „Jak se cítíš? Bolí tě něco?"

„Jen hlava," odpovím, „a trochu svaly."

„Mám strach, že s tím ti asi moc nepomůžu," podotkne zasmušile.

Povzbudivě se na něj usměji, ačkoli se mi v hlavě při každém pohledu na něj znovu přehraje rozhovor s Marquerite. „To je v pořádku. Zvládnu to."

„Jsi si jistá?"

Musím se nad jeho otázkami zasmát. To jemné bodnutí v hlavě, které smích vyvolá, potlačím. „Kde se v tobě taková starostlivost vzala?"

„To jsi mě měla vidět, když jsi spadla do té vody," opáčí, „měl jsem strach, že se tam utopíš."

„Ale jsem tady ne?" stisknu jeho ruku v podpůrném gestu. „Díky tomu, že jsi mě odtud vytáhnul."

Přes tvář mu přeletí zmatení. „Jak víš, že jsem-"

„Tak už ses probudila!" přeruší jeho otázku Lyah. Odtrhnu od Freeda pohled a pustím jeho ruku, abych se podívala, kde gorondyanská princezna je. Téměř hned ji spatřím, jak si klidným krokem vykračuje naším směrem. „Už jsem měla strach, že tě to stálo život."

„Co se stalo?" zeptám se, jelikož kromě toho, že jsem se bouchla do hlavy a málem se utopila, nic nevím.

„Než jsi stihla spadnou do vody, zvládla jsi nás upozornit na portál, který se tvořil hluboko ve Fayrre," přidá se ke konverzaci Xander, jenž si stoupne po boku Lyah.

Zvědavě zvednu obočí. „Portál? Nevěděla jsem, že je dokáže někdo tvořit."

„Podle Wren to dokáží jen někteří jedinci," vysvětlí Lyah.

„Kdo ho tam vyčaroval?" dotážu se plná zmatení.

Xander mykne rameny. „Kdokoli to byl, možná nám chtěl pomoct. Díky tomu portálu jsme se posunuli na sever, přímo pod Crones. Odtud už je to jen pár hodin cesty, ale říkali jsme si, že tady přespíme a odpočineme si."

„Wren potřebuje zase nabrat síly a ty se před zítřkem musíš prospat," doplní ho jeho sestra.

Před zítřkem, zazní mi v hlavě jako ozvěna. Už ne tři nebo čtyři dny, ale zítřek.

Nevím, jestli Freed myslí na to samé, ale koutkem oka si všimnu, jak se vedle mě zavrtěl.

Podle ticha, které se kolem nás vmžiku rozprostře, si uvědomím, že všichni přítomní nejspíš čekají na mou odpověď. Pokývu tak hraně hlavou a pousměji se na Lyah. „Dobře. Zkusím si odpočinou."

Jen souhlasně přikývne a společně se svým bratrem se odebere k místu, kde stále tiše spí Wren. Rozhodnu se ještě jednou zabloudit očima k Freedovi, abych zjistila, jestli je v pořádky. Jakmile s ním však spojím pohled, v jeho očích spatřím lítost a smutek.

„Nezvládl jsem je přesvědčit," hlesne tiše, aby ho naši společníci neslyšeli. I přesto však cítím, jak se mu hrdlo stahuje nervozitou a oči jsou plné lítosti a zklamání. Ne však zklamání z někoho jiného, ale sám ze sebe, což je mnohonásobně více zdrcující.

„Netrap se tím," přinutím se na něj usmát, přestože mám chuť udělat pravý opak, a opětovně se natáhnu pro jeho ruku. „Cokoli se zítra stane, zvládneme to."

Lehce mi stiskne prsty ve formě svého vlastního přesvědčování, že mám pravdu. Chvíli se na mě jen tiše dívá – tiká mi po částech obličeje, po obvazu kolem hlavy, po našich spojených rukách – jako by si mě toužil vtisknou do paměti tak, jak tady ležím. Celá dotlučená a pochroumaná, se zlomenou duší, o níž neví, zatímco já dělám to samé. Snažím se zapamatovat si jej, jak mě nyní pozoruje – se starostí v očích, vřelým vztahem ke mně samotné a úsměvu na tváři, i když může být smutný.

A tak tam ještě nějakou chvíli sedíme, skenujíc se navzájem, držejíc se za ruce. Co ale Freed neví, je, že zatímco se mi on tiše omlouvá za to, že nedokázal zabránit naší nevědomosti, já dělám pravý opak.

Jelikož i kdybych chtěla sebevíc, nemohu mu říct, co se má zítra stát. Pro dobro jeho i moje – pro dobro nás.

Dočetli jste kapitolu, gratuluji! Tak teď k té otázce: 

Velmi pravděpodobně jste si všimli, že jsem Marqueritin plán úplně vynechala. Zajímalo by mě, o co si myslíte, že v něm (aspoň podle Suniny reakce) jde :DD

Celým srdcem děkuji všem, co se mi rozhodnou poskytnout svou odpověď!