Tato kapitola je věnována zuzuten. Děkuji, že sis i ty našla čas na čtení mého příběhu! ❤

Opět se dostávám do častého vydávání, takže doufejte, že mi to do konce TDBU také vydrží (zbývají nám totiž už jen tři/čtyři kapitoly do konce, takže dle té malé optimistické části mé duše bych to možná mohla i zvládnout... doufám! Co se týče mě a pravidelného vydávání, máte s tím až přespříliš zkušeností.)

Vím, že poslední kapitoly byly hodně výplňkové a některým mohly taky přijít nezáživné, ale ta dnešní k nim nepatří. Ne jen, že je mnohonásobně delší než ty předchozí, ale také se dostaneme k nějaké té akci a, no... Vy uvidíte :D

Navíc ji tady máme z pohledu našeho milého (a občas frustrujícího) marileyského strážníka a therradského prince :D

Takže přeji, ať se líbí! Budu ráda za každý Váš komentář, hvězdičku nebo přečtení!

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

První hodiny naší cesty probíhají v tichu a míru. Jedeme v dřevěných člunech odděleně za sebou skrz prostorné podzemní tunely, o nichž stále pochybuji, jestli jsou vůbec skutečné, přičemž trávím čas ve společnosti osob, které jsem ještě pár dní zpátky měl za dávno ztracené.

Gorondyanská královská rodina – zní to tak zvláštně po staletích vlády naprosto jiných rodů, kdy byli lidé přesvědčeni, že své právoplatné vládce vyhnali svou nerozhodností. Mělo mně i všem Arawanům a Myrnanům být jasné, že tak jednoduše ten příběh skončit nemůže – že nemohou zahnat královy dědice jen tím, že lidem vmetou do tváří pár lží a doženou je k nenávidění jich. Můj otec vždycky říkal, že když mi v cestě k mému cíli budou stát překážky, nejspolehlivější způsob, jak je překonat, je sám se jich zbavit. Odmítal jsem si jeho rady brát k srdci a stále to odmítám, ale když se nad tím zamyslím, přesně tohle měly rádcovské rody před staletími udělat. Jestli si chtěli pojistit, že jejich vládu nikdo nepřekazí, neměli se spoléhat na to, že se královi dědicové rozhodnou jen tak vzdát trůnu a ze strachu o svůj život sami opustí Gorondyan. Měli je buď sami zabít, nebo zatknout a držet si je na blízku jako pojistku. Vím, že takové plány zní temně a vypočítavě – a já se jich za žádnou cenu nehodlám držet či se jimi inspirovat –, tuším však, že něco takového by se rozhodl udělat můj otec, kdyby byl na jejich místě.

Jenomže přesně tohle Arawané ani Myrnanové neudělali, a tak s potomky svaté Jenil nyní cestuji jako zdroj spásy a naděje, že s mou a Suninou pomocí své království dostanou zase zpět. Nejsem si úplně jistý, jestli v mé hlavě tenhle plán zní spíše bláhově nebo nemožně. Pokud mají Wren s celým rodem Gorondyanů pocit, že si nakráčí do marileyského hradu – nebo, u svaté Jenil, therradského zámku – a jen co řeknou, kdo skutečně jsou, Mayrreee jim zcela dobrovolně vydá svou korunu, jejich představy jsou to nejpošetilejší, co jsem kdy slyšel. Desetiletí v podzemí bez veliké interakce s lidmi se možná podepsalo na jejich představách a tužbách.

Nedokážu říct, jestli Sun na těchto lidech záleží. Ačkoli se zatím po celou cestu plná klidu a pohody baví s Lyah i Wren ve vedlejším člunu, náš včerejší rozhovor stále ukazuje, že spíše než na ně myslí na sebe a na to, co je správné – co nám obou přijde správné. Baví se s nimi jako by byly dlouholeté přítelkyně, usmívá se, probírá věci, které přes šplouchání vody nejsem schopný zaslechnout, přestože se o to vší silou snažím a když ji tak vidím, nedokážu se zbavit pocitu, že vypadá šťastná. Po včerejším rozhovoru, po všem, co mi řekla, si přijdu skoro provinile, že ji o tohle musím obrat. Že jsem ji do tohoto všeho zatáhl, řekl ji pravdu o svém otci, o sobě, ale stále ne pravdu o ní samotné – o tom, co jsem zjistil týdny zpátky, když ze spaní zabloudila do marileyské královské knihovny a já viděl ta modrá vlákna magie, která se jí kolem předloktí a dlaní obmotávala jako liány.

Měl jsem jí to říct, vynadám si v duchu. Měl jsem jí to říct včera, když jsme se vykradli ven, ospravedlňovali naše činy a vymýšleli budoucí plány. Měl jsem přiznat vše tak, aby mezi námi už nikdy nebyla žádná tajemství.

Je to jako by mi někdo stál za zády a v každý šťastný okamžik mi ta slova vypaloval do zad, protože... protože cokoli udělám, vždycky se něco pokazí.

Jenomže jak bych mohl? Při tom, jak zlomeně vypadala, jak žalem sužované srdce jsem cítil bít jí v hrudi, když jsem se k ní přiblížil... Naháněl mě strach, že by po takové zprávě popraskalo, puklo a jeho střípky by zůstaly v mé dlani jako připomínka všeho, co jsem udělal. Úsměv na její tváři dnes však není o moc lepší – povědět jí o tom tajemství by znamenalo zahnat ho pryč, přetvořit jej ve zmatení a překvapení... A to neudělám. Ne, když jsem ji s úsměvem na tváři neviděl od Crescenu.

Odsunu tento problém do nejzadnějšího místa ve své mysli a zavřu jej tam do šuplíku, který si na své otevření ještě bude muset počkat. Raději se přesunu k původnímu plánu – přesvědčit Wren a Gorondyany, že je tahle cesta ve skutečnosti zbytečná.

Za těch pár hodin naší cesty se o interakci s Xanderem, ztraceným gorondyanským princem, pokusím hned několikrát, ale všechna má snaha pokaždé přijde na zmar. Shledám, že to asi není chyba otázek, jelikož na cokoli se zeptám, ať už se jedná o sebevíc důležitou informaci či naopak, vždy mě odbije. Někdy to je přikývnutí, někdy jednoduché ‚Mhmm', jindy ani slovo. Ať už přijdu s čímkoli, nedostanu z něj jedinou smysluplnou odpověď. Netuším, jestli se mnou má problém jako jeho otec, který ze mě zpátky v chatě od mého příjezdu nespustil oči, nebo jednoduše nerad mluví s lidmi, ale ať už je to cokoli, začínám se obávat, že celý náš osud je nadále jen v Suniných rukou.

Už jen z toho důvodu je pro mě po tolika minutách úporného vymýšlení další otázky překvapivé, když Xander sám promluví. Zničehonic ke mně s nicneříkajícím pohledem vzhlédne, zpomalí v pádlování a zeptá se: „Se Sun vám to teď asi jde z kopce, že?"

Zvednu jedno obočí v tázavý pohled. „Proč se ptáš?"

„Jen tak," mykne rameny, „zajímalo mě to."

„Proč? Chceš znát své šance?" zeptám se podezřívavě.

„Mé šance? Se Sun?" uchechtne se, jako by to byla tolik nemyslitelná představa. „Pokud máš strach zrovna z tohoto, nemusíš se obávat. Sun je na mě moc mladá, a navíc má tebe. Ne, že bych si nedokázal užít menší souboj, ale," šibalsky se usměje, „to si schovám pro potencionální nápadníky mé dámy."

„Ty máš svou dámu?" zeptám se překvapeně. „Myslel jsem si, že většinu času trávíte tady."

„Samozřejmě, že ano a ty víš proč," přitaká, vysílajíc mým směrem pohled, který skoro jasně říká ‚vím, že jsi to zjistil'. „Abych byl ale upřímný, většinu věcí řeší Wren, Lyah a otec spolu, zatímco se já starám o dovozy potřebných věcí, nákupy a pochůzky. Nevyužívat ty opakované výlety do Crescenu i pro jiné účely by bylo mrhání možností."

Pokývu hlavou s uznáním, že na tom možná něco bude. „Takže je z Crescenu?"

„Přesně tak," potvrdí a jeho obličej pokryje jemný úsměv. Není to však pobavený úsměv, jako když se člověk uculí nad vtipem, ani dojatý, ale spíše... tajemný. Takový, který se jednomu rozlije po tváři po vybavení nějakého příjemného zážitku. Vzpomínám si, kolikrát jsem s takovým úsměvem viděl Kyla, když se vrátil z nějaké pozdní tancovačky, na níž jsem mu pomáhal se proplížit.

Málem se po takových myšlenkách vrhnu do propasti vzpomínek na Kyla a na to, co jsem udělal, když jsme se naposledy viděli. Naštěstí mě těsně před skokem dovnitř zastaví svými slovy Xander: „Náhodou jsem si celkem jistý, že jsi ji v Crescenu potkal. Říkala mi o tobě, když jsem vám měl jet se Sun naproti."

„Jak se jmenuje?" pobídnu jej otázkou, přestože jsem si jistý, že jsem se v Crescenu s žádným z obyvatel zvlášť nebavil. A i kdyby, nikdy to nezašlo tak daleko, abych jim řekl své jméno.

„Torca."

„Torca?" Po zádech mi přejede mráz. „Dlouhé, černé, kudrnaté vlasy, tmavá kůže...?"

Xander rozhodně přikývne a koutky úst se mu v úsměv zvednou ještě více. „Přesně ta. Takže přece jsi ji potkal."

„Dalo by se to tak říct," řeknu vyhýbavě nejistý si tím, jak nejlépe odpovědět. Vzpomenu si na chvíli, kdy osoba vypadající přesně takhle stála přede mnou a vykládala mi věci o mém otci, které by člověk v jejím postavení nemohl vědět. Už tehdy mi to připadalo podivné, ale nijak hlouběji jsem to nezkoumal.

„Co tím chceš říct?"

„No," promnu si ruce, uvažujíc nad každým budoucím slovem, „nepotkal jsem přímo Torcu, jen...," odmlčím se. Jak mu říct, že se má nevlastní sestra vydávala za jeho dámu, přičemž nevím, co by jí byla schopná udělat? Na jednu stranu nepotřebuju, aby se tady Xander rozkřičel na všechny strany, ale na tu druhou... Nešlo by takové situace využít a přesvědčit jej, že výlet do Crescenu je nyní o tolik důležitější, než cokoli jiného? Lidé jsou schopni pro lásku – jakoukoli lásku – dělat nepředvídatelné věci. Možná by Xander mohl posloužit jako ideální způsob uskutečnění našeho plánu.

Mezi myšlenkami zaznamenám, jak gorondyanský princ přestane pádlovat a úsměv z jeho tváře zmizí. „Jen?" zeptá se, v jeho hlase cítím napětí.

Hraně vydechnu, stiskávajíc si palcem a ukazováčkem kořen nosu. „Nejsem si jistý, co přesně jsi s ostatními viděl v Crescenu, ale pamatuješ si tu dívku, se kterou jsem mluvil? Měla tmavý jezdecký oblek a blonďaté vlasy sepnuté v drdolu."

„Quinn Reddie, tvá nevlastní sestra," přitaká, načež jeho tvář zvážní. Nejspíš si všimne mého zmateného výrazu, jelikož hned na to dodá: „Párkrát jsme se s ní setkali, když prováděla skupiny therradských vojáků do Mariley."

Takže můj otec o Liwbay ví? vystane mi v mysli.

Nad tou myšlenkou se v duchu ušklíbnu. Samozřejmě, že o tom ví. Pokud v Gorondyanu existuje jediná bytost, která by tuto zemi měla prošpikovanou skrz naskrz a znala každé její tajemství, je to právě on, Daze Therradský, historicky první Zapovězený.

Zatřepu hlavou, abych se zbavil představ o mém otci. Raději se podívám na Xandera a dokončím to, co jsem vymyslel: „Už v Crescenu, když jsem se chystal vyjet za Sun, se Quinn začala za Torcu vydávat. Pomocí své stínové magie na sebe vzala její podobu a celou cestu si hrála na někoho, kým není. Myslel jsem si, že si celou identitu vymyslela, ale jestli to tak není," polknu, „nejsem si jistý, co by s Torcou mohla udělat."

Způsob, jakým se změní jeho postoj, mě na chvíli překvapí – všimnu si, jak zatne čelist, vrásky kolem jeho očí způsobené neustálým úsměvem pomalu vymizí a pádla ve svých dlaních stiskne až tak, že zaslechnu, jak dřevo pod tlakem praská.

„Ta malá therradská svině!" procedí mezi zuby, zatímco začne znovu zabírat za pádla, tentokrát mnohem rychleji a horečněji než předtím. „Jestli jí něco udělala, přísahám svaté Jenil, že ji probodám břicho, jak to kdysi zařídila u mé matky."

„Třeba to není nic vážného, Xandere, možná se..." odmlčím se, jak si jeho slova přehraju ještě jednou v hlavě. Tak počkat... „Cože Quinn udělala?!"

„Lehce řečeno, tvá sestra necelý rok zpátky zabila mou matku," vyprskne s takovým znechucením, které jsem ještě v ničím hlase neslyšel. „Bránili jsme dům a hranice Mariley před therradskými vojáky, které s sebou přivedla. Když stanula oproti mojí mámě, neměla hranice – takže se omlouvám, jestli mám strach, co by mohla udělat další osobě, na které mi záleží."

Dobře, tohle možná začíná jít lehce mimo má očekávání. Xanderova reakce je totiž naprosto jiná, než čekám – myslel jsem, že se začne vyptávat na to, jaká Quinn je, co by mohla Torce udělat a jestli by toho byla vůbec schopná. To, že by Gorondyané měli s mou nevlastní sestrou již osobní zkušenosti, bylo to poslední, co jsem zvážil – a i kdyby, přemýšlel bych nad jedním lehkým setkáním a ne tím, že se mohla stát vrahem jejich matky. Vím, že byla Quinn aspoň po náš společný čas strávený v Therradu dítětem, které bylo jasným odrazem Nory, ale má mysl si doteď nalhávala, že ještě stále nikoho nezabila. Asi je to pošetilé, ale vždy jsem nad ní pohlížel jako na někoho, kdo by toho nebyl schopný – z fyzické stránky určitě, Quinn vzbuzuje strach, kam se jen podívá, ale aby to psychicky unesla? V té části mi vždycky něco napovídalo, že uchýlit se k takové činnosti by pro ni bylo to poslední, do čeho by se dobrovolně pouštěla.

Hádám, že jsem se nikdy tolik nezmýlil.

„Hey! Co tam máte za problém?" zavolá za námi Lyah z jejich člunu, který je od nás už dobrých pár metrů daleko.

Xander k nim zběsile pádluje s očima plnýma strachu. „Musím jet do Crescenu, Lyah!"

„Cože?" zeptá se jej zmateně, načež přestane pádlovat a otočí se naším směrem. Její hlas slyším už mnohem blíže než předtím. „Proč teď? Co se stalo?"

„Ta malá therradská čarodějka... možná... udělala něco Torce," dostane ze sebe Xander mezi vyčerpanými výdechy a zatáhne proti vodě naposledy, načež naše dva čluny stanou jen kousek od sebe.

„O čem to mluvíš, Xandere?" vloží se do toho Wren, ruce na chvíli svěsí v bokům rušíc kouzlo, kterým odvrací proud vody na druhou stranu. Lodě zůstanou stát na jednom místě.

„Quinn se vydávala na Torcu, aby s ním," kývne hlavou mým směrem, „mohla lépe manipulovat. Kdo ví, co mohla jí udělat, aby se jí nepřipletla do cesty. Co když Torca odvedla do Therradu?"

Lyah se ušklíbne. „Proč by to dělala? Pochybuju, že by jen tak unášela toho, kdo se jí zlíbí."

„Ale ty víš, co Torca je, Lyah," namítne Xander s dlaněmi sevřenými v pěst. „Je baivaka. Nemyslíš si, že by se therradskému králi líbilo mít pod svou střechou někoho, jako je ona?"

Zarazím se nad jeho slovy. „Nebyly náhodou baivaci po rozpadu vyvražděni společně s jejich rodinami?" zeptám se.

„Byly," přitaká Wren, „ale jejich dar nikdy nevymizel. Magie v Gorondyanu funguje jinak než všude jinde – ve většině případů se nedědí z generace na generaci, ale cestuje a hledá si své majitele jakkoli chce. Jinými slovy jsi před narozením měl stejnou šanci, že budeš baivaka jako i Sun, Lyah nebo Xander."

To by mnohé vysvětlovalo.

Lyah na to jen kývne a vrátí se k původnímu tématu: „I kdyby to byla pravda, nemůžeš teď vyjet do Crescenu. Je to několik dní cesty a nemáš se tam jak dostat."

„Vezmu si jeden z člunů," navrhne.

„Nemůžeme jet čtyři v jednom člunu, Xandere, potopili bychom se," argumentuje proti němu Lyah.

„Tak se vrátíme zpátky k domu a já se odpojím. Je to jen pár hodin navíc, nezabere to tak moc času."

„Několik hodin času tam i zpátky – a to dává i s odpočinkem dohromady skoro celý den," namítne gorondyanská koruní princezna proti svému bratrovi. „Nemůžeme riskovat tolik času. Víš, co se může udít za jediný den, Xandere?"

Zmiňovaný se na ni ušklíbne, oči plné vzteku a smutku zároveň. „Myslím, že si to dokážu představit, Lyah."

Ať už si při té poznámce Xander vybaví cokoli, přinutí jej to propíchnou svou sestru rozhořčen pohledem. „Neudělala pro nás ale Torca dost? Po celé roky nám shromažďovala potřebné věci, sháněla jídlo, vždyť tolik věcí z domu máme díky ní, u svaté Jenil! Pomáhala nám, i když nemohla, i když se její rodině zdálo podivné, že tráví tolik času s wernah. Kdyby nebylo jí, kdo ví, kde bychom byli!"

„Lidi?" zaslechnu mezi jejich hlasitým hádáním, jak Sun tiše promluví. Když k ní zvednu zrak, všimnu si, že její pohled směřuje někde na druhou stranu jejich člunu, tam, kam přes Wren s Lyah nevidím. Tvář má staženou přemýšlením nad něčím, co nejspíše spatřila.

Xander, Lyah ani Wren však její snaze o upoutání pozornosti nepřidávají žádnou hodnotu. Znovu si začnou vyčítat věci, kterých budou nejspíš později litovat, překřikovat se a řešit, co je nyní nejlepší dělat. Na chvíli jsem rád, že jsem zvládl rozpoutat takovou horoucnou debatu, která se tolik přibližuje mému a Suninému plánu jim tuto akci rozmluvit, až se znovu podívám jejím směrem. Sun však stále hledí na něco ve vodě, na něco, co mě každou chvílí více a více znervózňuje.

„Lidi?" řekne ještě jednou, tentokrát o dost hlasitěji. Ani tohle ale pozornost ostatních neobrátí jejím směrem.

Až po druhém neúspěšném pokusu Sun konečně zvedne hlavu a přejede zelenýma očima po našich hádajících se společnících. Ušklíbne se nad jejich hloupostí, hluboce vydechne, aby se uklidnila a znovu se rozhlédne kolem. Tentokrát však ne po vodě, ale po člunu. Ještě než mi stačí dojít, co se chystá udělat, chytne se za okraje loďky s tváří plnou strachu a pomalu si stoupne. To samo o sobě upoutá pozornost maximálně mě.

„Hey!" zvedne Sun hlas, tentokrát skutečně upoutávajíc pozornost všech členů výpravy. Pomalu k ní každý zvedne vytřeštěné oči se strachem, co se chystá udělat. Kdybych ji celou dobu nesledovat, měl bych v domnění, že chce skočit.

Jakmile si má dáma všimne, že jí konečně všichni věnují pozornost, vydechne: „Děkuji. Nechci rušit vaši prazvláštně důležité rozhovory, ale," odmlčí se a pravou rukou ukáže k pravé straně jejich člunu na to, co asi spatřila ve vodě, „co to je?"

Lyah s Wren se nahrnou ke kraji člunu, a to samé udělá Xander. Loďky se pod vlivem toho náhlého náklonu začnou pohupovat a na vodě se kolem nás začnou tvořit malé vlnky. Všichni členové skupiny se zadívají dolů a nevšimnou si, ani neuvědomí, jak jejich nenadálé pohyby způsobí, že Sun přijde o rovnováhu. Udělá jeden špatný krok ve snaze se zachytit o kraj, ale to udělá pravý opak. Lýtka jí narazí do boku člunu, podrazí jí nohy a ačkoli se vynasnažím ji před pádem zachytit, nestihnu to. Udeří se hlavou do našeho člunu a jakmile se její tělo dotkne zářivé vody řeky Fayrre, zmizí v ní, jako by se pod hladinou rozpustila.

Lyah, Xander i Wren se rázem otočí plní zděšení z toho, co se stalo. Přejíždí očima po prázdném místě v jedné z lodí a pátrají po tom, kde zmizela Sun, ale já čekat nemíním. Trhnutím si sundám kabát, který mě ráno přinutili si navléct a hodím jej do člunu. Ještě, než stihnu vstát, mě Xander chytí za zápěstí, zabraňujíc mi v pohybu.

„Ani to nezkoušej, Freede, je to moc-" začne, ale než to vůbec stihne dokončit, vykroutím se mu, stoupnu si a skočím do vody za Sun.

Vše kolem mě najednou utichne a po zádech přejede mráz. Podzemní prameny Fayrre jsou studené jako led – po celém těle cítím, jako by mě do kůže bodaly tisíce jehel a špendlíků, až mě pod tím tlakem začne všechno brnět. Když otevřu oči, abych se rozhlédl po Sun a vynesl ji co nejdříve nahoru, a voda bílá jako sníh se setká s mými zornicemi, necítím nic, než jak mě každé pootočení zraku úděsně pálí. Nevím, jak moc jiná je tahle voda oproti té nahoře, ale pokud tady zůstanu moc dlouho, určitě se nestane nic dobrého.

Rozhlédnu se kolem sebe ve snaze něco zahlédnout, avšak vše, co vidím, září jako jasné světlo a znemožňuje mi vidět byť jen jedinou věc. Kolem ve vodě jako rozmazané tečky plavou kusy něčeho modrozeleného, co mi připomíná barvu, kterou řeka září na souši. Pokud by mě oči úporně nepálily a já neměl strach, že každá minuta, kdy je Sun někde tady, znamená nebezpečí, možná bych je i prozkoumal.

Na to ale není čas. Když se ohlédnu na obě strany, rozmazaně spatřím linku něčeho rudého, kontrastujícího se svým okolím. Přejedu očima po tom, kam směřuje – někam dolů pode mě. Otočím se, kopnu nohama a rukama a posunu se blíže tím směrem. Jednou, dvakrát, párkrát za sebou to zopakuji, než kousek přede mnou uvidím skutečně rozmazanou postavu. Nevidím přesné linie, jen světle modrou barvu šatů a hnědou, kterou si spojím s vlasy, což je vše, co mi stačí, abych shledal, že je to Sun.

Vyrazím co nejrychleji kupředu. Rozrážím vodu kolem sebe, jak nejvíc to jde, kopu nohama a plavu rukama, co mi síly stačí, ale tělo mě bolí více, než bych čekal a mysl zpomaluje, jako bych se něčeho nadýchal. Musím zatnout zuby, abych donutil své svaly pracovat tak, jak mají.

Naposledy zaberu a dostanu se až k ní. Chytím ji za pás a za tvář, abych aspoň podle hmatu zjistil, jak na tom je. K mému neštěstí mi dojde, že musela omdlít. Kolem hlavy se jí tvoří červený mrak a končetiny má ochablé, jak nemá kontrolu nad svým tělem. Určitě to zavinila ta rána do hlavy, kterou si uštědřila o kraj našeho člunu.

Přitisknu ji blíže k sobě a začnu plavat nahoru. S jednou zaměstnanou rukou a bolestí svalů to není tak jednoduché, jak bylo dostat se dolů, ale nezbývá mi nic jiného než se snažit. Kopnu nohama jednou, dvakrát, stejně jako před chvílí.

Ale pak se Sun něco trhne a přimrazí nás to na místě.

Zaletím pohledem dolů, pátrajíc po tom, co nás zastavilo. Na první pohled nejde vidět nic kromě nekončící běloty, ale pak si všimnu světle zelené čáry mířící přímo k Sunině levé noze. Pustím ji, snesu se dolů a natáhnu k té věci ruku. Hned co se jí dotknu, rychle stáhnu ruku zpět. Je na dotek horká, pálí jak nic, čeho jsem se v životě dotkl. Jsem si celkem jistý, že až vylezu, budu mít na dlani spáleninu. Když se na ni ale více zadívám, všimnu si, že jde o něco ohebného, měkkého a lehce se zbavitelného. Zašátrám rukou ke kožené pochvě u pasu, z níž vmžiku vytáhnu svou skleněnou dýku. Natáhnu s ní ruku kupředu, jedním plynulým pohybem přeseknu cokoli, co se Sun obmotalo kolem kotníku a vyšvihnu se ve vodě zase nahoru.

Ovšem, než ji stihnu opět chytnout, něco mě silou udeří do hrudi a odstrčí od Sun dál.

Zvednu rozbolavělé oči tím směrem ve snaze přijít na to, co to u svaté Jenil bylo, ale nespatřím nic, než tmavou vodorovnou čáru, která se táhne na všechny strany do pomyslného kruhu. Vidím ji rozmazaně, neschopen si všimnou jakéhokoli detailu, který by mi mohl prozradit, co má znamenat, a tak se ani neopovažuju to zjistit. Rychle se vrhnu zpět k Sun, přitáhnu ji zpět k sobě a, co mi síly stačí, začnu plavat vzhůru. S každým kopnutím i ohnutím kloubu mám chuť zaskučet, rozkřičet se bolestí a vzdát to, ale teplo Sunina těla oproti mému je jako povzbuzující připomínka, že se nesnažím jen sám za sebe, ale také kvůli ní.

Nevím, jaká vzdálenost mi ještě zbývá do dosažení hladiny, jelikož zpod ní to nelze poznat, ani jestli vůbec plavu tím správným směrem. Pro jednou se znovu rozhlédnu kolem sebe, jestli nespatřím nějaký záchytný bod, který by mi mohl prozradit, jestli mířím dobře, avšak nenarazím na nic kromě...

Kromě skoro se uzavírajícího kruhu jasné černě kousek pode mnou, která až děsivě moc připomíná propast.

Panika zachvátí mé tělo a v té chvíli se mi z hlavy jako nic vypaří jakékoli bolest, otupělost myšlenek nebo únava. Zůstane jen strach, jenž mi vnukne úplně novou energii a motivaci zabrat a vynést nás oba na povrch.

Obmotám Suniny ruce kolem mého krku a přitisknu ji hrudníkem k mé hrudi, abych měl co nejvíce místa k pohybu a pak vyrazím. Razím nám cestu skrz mléčně bílou vodu s zelenomodrými tečkami, vystrašený z toho, co je pod námi. Zakloním hlavu, dívajíc se přímo nad sebe, kde ke všemu mému štěstí zahlédnu dvě podlouhlé hnědé čáry naprosto kontrastující s okolním prostředím.

Naše čluny, zaraduju se v hlavě a zaberu co nejvíce můžu. Pět, metrů, čtyři, tři, dva... Každým pohybem jsem blíže odpočinku, klidu a jistotě, že bude Sun v pořádku.

Vynoření nad hladinu Fayrre je jako opačné probrání se ze špatného snu. Všude je najednou vetší tma, teplo a hlavně hluk. Mezi neustálým mrkání, s nímž nemohu přestat, jinak mě oči z neznámé svítivé vody začnou pálit nanovo, si všimnu, jak se přes okraj člunů naklání Lyah, Xander i Wren. Nezajímá mě, co dělají. I tak se vynasnažím dostat ven Sun. Chytím ji rukama pod pažemi a zvednu, co nejvíce mi to síly a volný prostor pode mnou dovolí. „Vemte ji," zasípu mezi rychlými nádechy následně spokojen, když to udělají.

Stáhnou ji do člunu za Xanderem, kde je jistě více místa a až potom se natáhnou pro mě. Nezvládám vnímat, jak přesně to udělají, ale zvládnou mě zvednout nad hladinu a popostrčit do druhého člunu, tam, kde seděla Sun dříve. Se zastřenou myslí a neschopen rozeznat slova, která říkají mým směrem kvůli zalehlým uším, se jim nějak vykroutím a místo toho přeskočím do loďky za ní. Nikdo na první pohled nic nenamítá. Všimnu si jen, jak Xander zvedne věci, které vezl náš člun a hodí je do vedlejšího – jistě kvůli tomu, abychom se na místě nepotopili.

„Sun," vydechnu, sklánějíc se nad jejím bezvládným tělem. Leží na podlaze loďky s nohama opřenýma o její hranu a hlavou nepřirozeně nakloněnou do strany. Vmáčknu se vedle ní, abych jí ji aspoň rukou podložil a zkontroloval dech, ale jen co jí podsunu ruku pod krk, dotknu se něčeho mokrého. Vyšli jsme z vody, takže by mě to udivovat nemělo, ale i když se podívám na dřevěnou podlahu člunu, do očí mě udeří tmavá skvrna. Krev, stejně jako pod vodou. Syknu, zvlášť když zjistím, že zároveň i nedýchá.

Nevím, jestli jí zvládnu poskytnout první pomoc v člunu na vodě.

„Nemohli bychom najít nějaký břeh?" zeptám se zbylých členů v naději, že mi odpoví ano a zvednu zrak jejich směrem.

Až při tom pohybu mi voda z uší vyteče a já zaslechnu a spatřím všechno, co se děje kolem. Xander s Lyah usilovně pádlují, zatímco klejí a volají na Wren, aby jim pomohla. Ve vysokých rozlehlých roklích se od stěn odráží zběsilé hučení vody a když pohlédnu na stranu, zjistím, že klesáme. Netopíme se, to ne, ale vody pod námi v pravidelném kruhu klesá, zatímco všechna kolem ní stojí ve stejné výšce, jako by jí v přetékání chránily neviditelné stěny. Uprostřed stále klesající vody se k tomu tvoří vodní vír, od něhož se gorondyanský princ i princezna snaží odpádlovat pryč. Vykloním se na chvíli z lodě, abych se podíval, jestli není něco pod námi – a je. Černočerné stíny, před nimiž jsem plaval. Pod hladinou s rozmazaným zrakem jsem nepoznal, čím mají být, ale dívat se na ně nyní z vrchu znamená úplně něco jiného. Přejedu pohledem po vodních stěnách, které už jsou výškou přesahují mnohé domy a my tak vypadáme za v obrovské jámě, vodní vír uprostřed a stíny pod hladivou a dojde mi, čemu stojíme tváří v tvář.

„Portál," zakleju a shlédnu v panice zpátky k Sun.

„Nechceš nám u všech svatých pomoct?!" oboří se na mě přes všechen hluk Xander.

„Není cesta, jak se odsud dostat, Xandere!" zavolám na něj. „Musíme tím projít!"

Lyah se na mě otočí. „Ale vždyť nevíme, kam to vede! Může nás to teleportovat na druhou stranu Mariley!"

„To je jedno! Pokud mi některý z vás nepomůže, Sun zemře dřív, než se do toho portálu vůbec dostaneme!" vyčtu jim dopáleně se strachem, jež sužuje mé srdce.

Gorondyanští potomci si vymění starostlivé pohledy, ale nakonec kývnou. Wren slíbí, že se bude ze všech sil snažit ten protiproud držet co nejdéle, zatímco Lyah najde v kupě věcí obvaz. Všechen výcvik u marileyské královské stráže mi přijde vhod, když dám Xanderovi za úkol držet Sun zvrácenou hlavu dozadu a snažit se, aby se do ní už znovu nebouchla, zatímco já se jí pokusím dát umělé dýchání.

Nakloním se nad ni, zacpu nos a vdechnu vzduchu do úst. Pak překřížím ruce na její hrudi a v krátkých intervalech vždy zatlačím. Jedna, dva, tři, čtyři, pět... Počítám, než dojdu k patnácti, načež se opět nakloním nad její rty a opakuju to samé. S každým stlačení a nadechnutím bez odezvy mé tělo začíná naplňovat panika.

Vzbuď se, Sun. Prosím, jen se vzbuď.

Zkusím to znovu. A znovu. Uslyším Wren za mými zády sténat vyčerpáním, Lyah zajásat, že ten obvaz našla a Xandera, který se chystá vyslovit mé jméno. Ruce má celé od krve ze Suniny rány a já koutkem oka vidím, jak už je chce odtáhnout pryč.

„Ještě ne," naléhám se slzami, které se mi pomalu derou do očí. „Ještě jednou, prosím."

Xander hluboce vydechne a kývne. Nahnu se tedy nad Sun ještě jednou s nadějí, že tentokrát to zabere a opakuju stejný proces – dýchání z úst do úst, patnáctkrát stlačení hrudi, a ještě jednou to samé.

„Prosím, Sun," naléhám tiše. Osm, devět, deset...

„Prosím," opakuju. Jedenáct, dvanáct...

„Prosím! Nenechávej mě tu." Třináct, čtrnáct...

A pak – jako zázrak – se jí hruď vzedme nádechem a Sun začne vykašlávat vodu. Mé srdce vynechá úder a pak začne bít – bít tak moc, že se divím, že mi nevyskočí z hrudi a z očí mi unikne několik párů slz. Slz štěstí a vděčnosti, které budou navždy patřit svaté Jenil za to, že umožnila, aby se Sun znovu nadechla.

Když vykašle nejspíše všechen obsah vody, podepřu jí hlavu místo Xandera a s hlubokým výdechem se k ní skloním tak blízko, až se skoro dotýkáme čely. Pod rukama cítím, jak jí znovu lehce bije srdce a jak se jí hrudník zase zvedá a klesá, jako vždy dříve.

Pomalu otevře oči, setkávajíc se s těmi mými. „Freede," vydechne až děsivě tichým, nakřáplým hlasem, „bolí mě hlava."

„Budeš v pořádku, neboj," ujistím ji a vtisknu jí polibek na čelo. Při tom se podívám na ostatní přesně ve chvíli, kdy Wren dojdou síly a sklátí se do náruče Lyah. Náhlá změna proudu se čluny trhne a posune je jen kousek od středu víru. Přinutím se podívat zpět k Sun - k ochránci, k marey, k ženě, o kterou jsem zrovna skoro přišel -, a zatímco jednou rukou stále podpírám její hlavu, druhou ji opatrně podeberu pod pánví. Přitáhnu si ji na klín, plně připravený ji před průchodem portálu bránit. „Jen se mě drž a za chvíli bude zase dobře."

Na ta slova jemně kývne, ale dřív, než se na ni stihnu povzbudivě usmát, nás vír vtáhne do svého středu.