Tahle kapitola je věnována všem, kteří od tohoto příběhu ještě neodešli i přes mé nekonečné pauzy a neztratili ve mně důvěru :D Máte to se mnou těžké a já skutečně nevím, jak se vám mnohdy za všechno odvděčit! ❤

Měsíc... to je za celou mou "spisovatelskou kariéru" ta nejdelší pauza, kterou jsem kdy měla, takže jestli si po tomto nenajmete nájemného vraha, aby mě někde opravil... asi už se mnou přežijete vše! :DD

Klasicky se omlouvám, že to tak dlouho trvalo... Dostala jsem se do psací krize, měla jsem méně času, než na co jsem byla zvyklá a jednoduše to nešlo tak, jak jsem si představovala. Celkem rychle se blížíme ke konci prvního dílu, což je pravděpodobně také jeden z důvodů, proč mám takové problémy se psaním. Mám neskutečný strach, že tak dlouhou cestu něčím pokazím!

Ale takové pocity sužují nejspíše každého autora, když se část jeho díla blíží k cílové rovince... Jednoduše to budu muset nějak překonat a dát se dohromady :D

Po tak dlouhé době vám tak opět přeji, abyste si užili novou kapitolu a nemůžu se dočkat, co řeknete na tuto i ty nastávající! ❤

„Sun, vstávej."

Otevřu oči, probouzejíc se do šerem prošpikovaných stájí s pohledem na Lyah, která se nade mnou se svázanými blonďatými vlasy a unavenýma očima sklání. Když přimhouřím oči, zjistím, že je oblečená v jednoduchých šedých kalhotách a příliš velké košili s vestou stejné barvy. Nemusím moc dlouho přemýšlet, aby mi došlo, že se jistě jedná o Xanderovo či Rhenanovo oblečení, jež si vzala, aby se jí lépe cestovalo – tam, kde se mají věci změnit.

Beze zbytečných slov se na slámě v malých koňských stájích posadím a promnu si oči, nutíc je tak, aby se pořádně probraly. Lyah se mezi tím zvedne, poodejde kousek dále a když se vrátí, v rukou drží hromádku povědomého poskládaného oblečení. Natáhne s ním ruce, aby mi jej podala.

„Řekla jsem všem, ať ti dají chvilku soukromí. Převleč se, sbal si jen ty nejnutnější věci a přijď do jídelny. Wren od Torcy sehnala nějaké jídlo, které by se nám mohlo hodit na cestu," shrne začáteční plán, ačkoli já její slova vnímám jen částečně díky šatům, které nyní spočívají v mém klíně. Při jediném pohledu na ně se mi vybaví crescenské slavnosti, wernah, Torca i první pravdivá chvíle s Freedem.

Přejedu palcem po malinké červené květině vyšité ve světle modré látce oněch šatů. Larie, květiny lidu.

Zvednu zrak k Lyah. „Proč si je mám dát?"

„Protože symboly jsou mocné, Sun," vysvětlí. „Až za pár desítek let budou o této chvíli vyprávět naše pravnoučata a budou vzpomínat na to, jak se všechno změnilo, nevzpomenou si jaká jsi byla. Lidé zapomenou, jestli jsi byla bojácná, obětavá nebo sobecká – zapamatují si jednu věc a s tou tě budou spojovat až dokud se všichni nepromění v prach. Tak to jednoduše je – i na ty nejpodstatnější figury v naší historii se jednou z velké části zapomene. Víš snad, jaká byla svatá Jenil, kterou bohové vyslali, aby chránila Gorondyan před vším zlým a prohnilým a vybudovala zde zemi, která by se dala nazývat rájem? Víš snad o tom, jestli Mariley milovala či nenáviděla svou matku? Víš jistě, že krále zabil Therradův strýc, a ne on sám?" Vydechne a kývne hlavou k šatům od Torcy. „Tvým symbolem bude až do konce světa lidskost. Byl jím ještě, než ses narodila – falešná princezna hlásalo vždy proroctví. Princezna bez královské krve, dívka, která nebyla o nic více než ostatní, a proto moc dobře věděla, co je pro ně nejlepší."

„To si o mně skutečně myslíš?" zeptám se překvapeně. „Že dokážu dělat rozhodnutí, která jsou pro lid obou království ta pravá?"

„Je jedno, co si myslím já a co možná může být pravda. Pokud chceš být pamatována, musíš se lidem nabízet taková, jakou tě chtějí mít."

„Nedokážu si představit, že bych se tvářila jako někdo, kým nejsem," přiznám se.

Lyah si založí ruce na prsou. „Nedělala jsi to náhodou několik let?"

„Co?"

„Předstírala jsi, kdo nejsi po celé roky v marileyském hradu před celým královstvím."

„Jenomže poté, co mi Mayrree vzala vzpomínky, už nebylo moc co předstírat. Stala jsem se tím, kým mě chtěla mít, aniž bych se příliš snažila," řeknu. „Věděla jsem, že nejsem její dcera a že mě kdysi jakožto sirotka vzala pod svá křídla, ale detaily jsem si nepamatovala. Když mám ale teď vzpomínky zpátky, nedokážu si představit znovu se do Taru vrátit a pokračovat v té iluzi."

„Je to skutečně tak těžké? Sedět za zdmi hradu, žít v přepychu a činit rozhodnutí?"

Najednou už nemám pocit, jako by se mi tou otázkou snažila něco dokázat – a lehké zaváhání a zjemnění rysů v její tváři to jen podtrhuje. Chce ujistit sama sebe. Přemýšlí, jestli by takovou roli zvládla ona sama. Jestli to, za čím se žene, je skutečně její poslání, jelikož stále nesmím zapomínat, před kým ve skutečnosti sedím.

Před Lyah Gorondyanskou, právoplatnou královnou Mariley i Therradu. Potomkem svaté Jenil, zakladatelky původního království. Ženou, před níž bych se měla sklánět a sloužit já, ne ona mně.

Podívám se na ni a povím: „Myslím, že Gorondyan měl mnoho panovníků, kteří na tohle břímě doplatili – stejně jako měl mnoho panovníků, kteří svou práci zvládali bez jediné chybičky. Na konec je to nejspíš o tom, jak silnou vůli člověk má a jak moc sám sebe povyšuje nad ostatní." Myknu rameny a zadívám se znovu na šaty v mém klíně. „Proto bych já vládnout nikdy nemohla. Nedokážu si představit upřednostňování každého přání ostatních před mými sny."

„Tím pádem ti osud nadělil špatnou roli," přitaká Lyah.

Pokývu hlavou. „Asi se na mě moc vyřádil."

Gorondyanská princezna se na mě smutně usměje a následně se zvedne, oprašujíc svou jezdeckou vestu od zbytků sena ze stájí. „Tak já tě teda nechám se převléct. Uvidíme se za chvíli."

S těmi slovy se otočí a nechá mě ve stájích samotnou se svými myšlenkami, šaty od Torcy a pár neposednými koňmi.

*****

Když si obléknu modré šaty s lariemi vyšitými v části pasu, které mi darovala Torca, ani zdaleka mi nesednou tak, jako ještě před více než týdnem. Látka neobepíná mé ruce, před hrudník ji mám těsnější než v pase a suknice jen tak povlává kolem bez jakéhokoli tvaru. Cítím se, jako by přes těch pár dní narostly, natáhly se a proměnily v něco jiného, přestože to já jsem ta, kdo se změnil. Fyzicky i psychicky, nejsem stejná jako dříve. Několik týdnů mimo marileyský hrad na hřbetu koně s menším množstvím jídla a neustálým strachem o to, co přijde, se na mně podepsalo. Sledovala jsem tyto změny v posledních dnech často a říkala si, jestli bych takový život vedla až do smrti, kdybych se rozhodla jít vstříc proroctví a pak se ještě ukázat Mayrree na očích.

Tak či onak, nemusím ani vidět svůj odraz a je mi jasné, že nevypadám dvakrát nejlépe. Torčiny šaty na mně visí jako pytel, mastné vlasy mám rovné a zplihlé a tmavé jako nikdy dříve. Pokud jsou symboly mocné, jak říkala Lyah, nejsem si jistá, jak vábně bude někdo události následujících dní popisovat.

Vezmu z hromádky mého předešlého oblečení světlou stuhu a obvážu si ji kolem pasu, abych své vzezření alespoň trochu zachránila a vlasy si rychle spletu do jednoduchého copu, který svážu druhou stuhou, jíž najdu. Ještě před pár dny bych takovou činnost asi ani neuměla – strávila jsem v marileyském hradě v přítomnosti Naider, mé komorné, tolik let, že jsem si odvykla starat se o to, jak vypadám, jelikož jsem věděla, že to za mě všechno udělá ona. Díky mým znovunavráceným vzpomínkám si takové věci najednou vybavuji a mnohem více se o ně starám.

Dokonce i v časech, kdy mi osud nehraje do karet.

Vezmu šaty od Lyah, opráším je od zbytků prachu, ale jen co je zvednu, si všimnu něčeho položeného v hromádce sena, něčeho, co se téměř nepatrně leskne. Položím oblečení vedle a natáhnu dlaň pro ten předmět, jen abych zjistila, že je to dýka – ta dýka, kterou jsem našla v doupěti, kde jsme se s Freedem po cestě schovávali a již jsem od té doby nosila s sebou téměř všude. Chlad její ocelové rukojeti se mi zabodne do článků prstů jako malé jehly a její vzor – liány, trny a zkřížená kopí – mi připomene něco, co si však plně nevybavím.

Ohlédnu se přes rameno, jestli se náhodou Lyah nebo někdo z Gorondyanů nevrátil a jakmile shledám, že ne, zastrčím si dýku do kapsy v šatech. Jen pro jistotu, řeknu si v duchu, kdyby se něco pokazilo.

Následně už zvednu oblečení z kupky sena a vydám se ven ze stájí, skrz pár chodeb až dojdu do jídelny, kde kolem stolu již sedí všech pět osob, jejichž pohledy jako jeden spočinou na mně.

Přímo naproti mně sedí v čele stolu Lyah v bratrově oblečení a přes levé rameno se jí naklání Wren, která se pravděpodobně dívala na mapu rozloženou na stole, než spatřila mě. Na sobě má stále ty stejné šaty, které držím v rukou, akorát si vlasy sepnula do nízkého culíku.

Po pravé straně Lyah sedí Xander oděn v podobném oblečení jako jeho sestra s rozcuchanými světle hnědými vlasy, s nimiž očividně od svého probuzení nic nedělal. Všimnu si luku a toulce s šípy, které má hned vedle sebe opřené o stůl, jako by bez nich nemínil udělat ani krok, a Rhenana oblečeného ve stejném oblečení jako předešlý den s ostřížím zrakem, jímž sleduje osobu sedící naproti přes stůl – Freeda.

Přinutili jej si na sebe vzít čistou košili a hnědý vypraný kabát, v němž jel po celou cestu z Taru. Při srovnání Gorondyanů a nás dvou se v myšlenkách téměř zasměji. Oni, ozbrojeni a připraveni na každou příležitost vedle Freeda a mě, vystrojených jako by nám měli jít malovat společný obraz. Napadne mě, jestli Xander taky říkal Freedovi o tom, jak jsou symboly mocné, aby jej přesvědčil si toto obléct. I přestože si, popravdě řečeno, nemyslím, že by to na něj zabralo – ne po těch týdnech, které jsme spolu strávili – jen představa takového rozhovoru by mě dokázala rozesmát.

Shlédnu k Freedovi a mé oči se s těmi jeho setkají, byť jen na malou chvíli. Během ní se mi však vybaví celý náš včerejší rozhovor i s tím, na čem jsme se společně dohodli a dala bych ruku do ohně za to, že si on vzpomněl také.

Co chceš zkusit? Přemluvit je?

Aspoň to můžeme zkusit.

Můžeme a zkusíme, pomyslím si, zatímco na stůl odložím oblečení od Lyah, odsunu si židli a posadím se – ne však vedle Freeda, aby to nevzbudilo podivné podezření, že jsme spolu opět zadobře, ale ob jedno místo vedle Rhenana. Jen co se pohodlně usadím, složím ruce do klína a pohlédnu na Lyah.

Kývne na mě a odkašle si, aby upoutala pozornost ostatních okolo stolu. „Když už jsme tady všichni, můžeme si říct, co nás čeká," přitaká a zadívá se do mapy na stole. „Za malou chvíli se i s potřebnými sbalenými věcmi přesuneme k Fayrre, kde si vezmeme čluny a vyrazíme. Jsou malé, takže se budeme muset rozdělit – v jednom pojede Sun se mnou a Wren, Sebastian s Xanderem si vezmou druhý."

„Neříkej mi Sebastian," namítne Freed.

Lyah k němu vzhlédne. „Cože?"

„Neříkej mi Sebastian," zopakuje. „Joey nebo Freed, je mi jedno, co si vybereš, ale Sebastian ne."

„Proč? Není to náhodou tvé rodné jméno, ronwei?" zeptá se Lyah, popichujíc jej jeho titulem z proroctví.

„Naučil jsem se ho nenávidět a společně s ním také ty, kteří mě jím nazývají," vysvětlí, „takže pokud nechceš riskovat, že na seznam připíšu tvé jméno, vyber si nějaké jiné."

Lyah kývne hlavou se zrakem upřeným na Freeda. „Pokud si to přeješ," přitaká a pokračuje: „Xander a Freed tedy pojedou v druhé lodi, zatímco táta zůstane tady."

„Vy nejedete s námi?" zeptám se Rhenana překvapeně.

„Ne," přisvědčí, „někdo musí zůstat a chránit dům, kdyby se tomu rádoby králi zamanulo dalšímu útoku na Mariley. Své děti tady nenechám, Wren jakožto čarodějka musí jet s vámi a bez vás dvou," kývne hlavou ke mně a k Freedovi, „by tahle akce neměla smysl."

„Za tátou se sem někdo vrátí co nejdříve to půjde," vloží se do toho Xander. „Nebudeme riskovat, že by se mu něco mohlo stát."

„Tak proč s ním nezůstane jeden z vás?" zeptám se, dívajíc se střídavě na Rhenanovi děti.

„My... máme na práci ještě nějaké důležité věci kromě tebe a Freeda," vysvětlí úsečně Lyah, načež Xander jen souhlasně přikývne.

Zajímalo by mě, o jakých důležitých věcech mluví, ale tuším, že kdybych se zeptala, pravdivé odpovědi bych se stejně nedočkala.

Opřu se předloktími o hranu stolu a otážu se: „Takže vyrazí nás pět přes Fayrre loděmi... kam přesně?"

„Není důležité, kam jedeme, ale co se tam chystáme provést," poví vyhýbavě Wren.

Ptát se, o čem to mluví, je pošetilé. Všichni, kdo sedí u tohoto stolu, moc dobře vědí, že čarodějka z rodu Lanevrrů mluví o zakončení proroctví. A možná právě tahle vědomost může za ticho, které mezi námi zavládne – mělké a zrádné, napjaté jako kus provazu, jenž drží most pohromadě. Je snad toto ticho také provazem, který drží nás šest ztracených duší na stejné cestě? Spojuje nás a ponouká, abychom vzájemně spolupracovali, jelikož bez toho nikdy nic do pořádku nezvládneme dát? Má být naším společným cílem, společnou myšlenkou? Zpochybňují teď všichni okolo stejně jako já, jestli jsem se rozhodla zachovat správně?

Ta miniaturní realistická část mé duše ví, že to tak není – Gorondyané nezpochybňují své cíle a stejně tak Wren. Kdyby si jejich království nepřivlastnili jejich bývalí přátelé a oni nebyli po celá staletí nuceni schovávat se zde, možná by byla šance je od těchto cílů odradit, jenomže to bych si přála zázrak. S Freedem jsme si však slíbili, že jejich názor aspoň zkusíme změnit. Koneckonců co jiného se může stát než to, že neuspějeme?

Nic.

„Jak dlouho bude ta cesta trvat?" zeptá se najednou Freed.

„Spěcháš snad někam, že to potřebuješ vědět?" ušklíbne se na něj Rhenan.

„Ne," odpoví mu therradský princ. „Jen bych rád věděl, na co se mám připravit."

A zjistit, kolik máme času na své hry, bleskne mi hlavou těsně předtím, než se rozhodne odpovědět Lyah: „Je to možná daleko, ale za náš život tady jsme dokázali najít cesty, kterými se dá lehce dostat tam, kam potřebujeme. Když se do toho ještě vloží Wren se svou magií, mohli bychom tam dorazit za tři, možná čtyři dny."

Koutkem oka spatřím, jak se Freed při těch slovech narovná a mně jako by srdce vynechalo úder. Pár dní, řekla jsem mu včera. Myslím, že si každý z nás pod těmi slovy představil aspoň týden, ne pouze tři dny, což znamená, že se budeme muset snažit více, než jsme čekali.

„Co se stane, až svůj plán dokončíme, se dohodneme poté," zakončí Lyah. „Jestli tedy už nemá nikdo žádné otázky, navrhuju pobrat všechny naše věci a vyrazit."

Na Lyahin povel se pomalu jeden za druhým zvedneme, vezmeme, co uneseme a vydáme se za gorondyanskou princeznou ven. Rhenan zůstane jako jediný sedět u stolu se spojenými dlaněmi a pohledem, který stále zabodává do místa, kde ještě před malou chvílí sedět Freed. Na chvíli, kdy všichni mí společníci zmizí z jídelny, přemýšlím, jestli mu něco neříct – něco podpůrného, povzbuzujícího. Něco, po čem bych z tohoto domu neodcházela s podivnou tíhou na srdci, již tam nyní cítím, ale nenacházím ta pravá slova. Co mám říct člověku, který celý svůj život žil v nenávisti a rozhořčení? Někomu, kdo žije hlavně pro své děti a vizi, kterou si vysnily? Co mu mohu říct já, dívka která žila s královnou, která na jeho neštěstí zakládá svůj sen?

Nemám mu co říct, on však mně údajně ano, jelikož do ticha promluví: „Nezklamej ji, marey. Věří v tebe – ve vás oba. Pokud se vrátí zdrcená a skleslá, přísahám, že tě nezachrání ani tvá role v proroctví."

Netuším, co mu odpovědět, ani jak si jeho slova přebrat a vědomost mých úmyslů v následujících několika dnech to ještě ztěžuje, jelikož se chystám udělat přesně to, před čím mě varuje – zklamat Lyah a zradit její sny a touhy. Vím, že šance na můj úspěch se nepohybuje ve velkých velikostech, ale pokud – přece jen pokud – bych nakonec uspěla... Co by mi byl Rhenan ochoten udělat? Jak daleko sahá rodičovská láska k dceři, která se o svou zemi zajímá mnohdy ještě více, než její otec? K dceři, jejíž duše je už nyní připoutána k trůnu a koruně a která se obou věcí očividně nemíní vzdát? A co taková láska dokáže způsobit, kdy sny dcery někdo zakope do země? Kam až je otec schopný zajít?

Instinkt mi napovídá, abych se to nepokoušela zjišťovat, ale srdce, jež ví, co jiného by se mohlo stát, praví opak. Je to otázka špatného života pro Gorondyan oproti špatnému životu pro mě. Vybrat si by normálně bylo jednoduché, jenomže nyní si nejsem tak jistá, co je lepší.

„Máš v úmyslu něco říct, nebo tady budeš jen stát a necháš je čekat?" vyruší mě z myšlenek Rhenan.

Sevřu rukojeť proutěného košíku, který držím v ruce, pevněji. „Hodně štěstí, Rhenane," zamumlám do napjatého ticha mezi námi, otočím se k němu zády a vyjdu za ostatními ven.

*****

O pár místností, schodů a skal dále u jeskyně, kde jsem včera s Freedem strávila večer, se připojím k ostatním, kteří již naložili věci do lodí a nadále jen čekají na mě. Jsou rozmístění přesně tak, jak bylo řečeno – v prvním z člunů sedí Wren s Lyah s jedním volným místem, zatímco v druhém podstatně menším člunu spatřím Freeda s Xanderem a většinou sbalených věcí. Dřevěné loďky jsou přivázané u břehu k jedněm ze zatlučených kůlů, u nichž se divím, že se v jejich stavu ještě nezlomily.

Lyah ke mně pokývne hlavou na znamení, abych šla za nimi a já její ponouknutí v následujících sekundách splním. Přejdu těch několik metrů, proutěný košík s pár kusy jídla položím na bok člunu a opatrně vlezu dovnitř. Celá loďka se pode mnou zhoupne a já se tak tak stihnu zachytit Lyahina ramene, abych nespadla. Jen, co se na ni podívám, se jí po tváři rozlije úsměv.

„Ty ses nikdy neplavila po vodě, že?" zeptá se pobaveně.

Zakroutím hlavou. „V životě jsem neměla tu šanci."

Chytne mě dlaněmi za obě má předloktí a pomůže mi si sednout. Musím pod sebou podivně skrčit nohy, abych se do toho malého zbývajícího prostoru vlezla, ale zvládnu to. Rozhlédnu se kolem sebe, jestli pod celou naší vahou člun neklesá ke dnu.

Má nejistota musí pobavit i Wren, jelikož krátce na to řekne: „Lodě nad vodou uvezou i těžší náklady, Sun, neboj se. Jen s sebou po cestě moc neházej a nevykláněj se nad vodu. Mohli bychom se převrátit."

„Dobře," vydechnu stále si nejistá bezpečností této cesty.

Lyah přikývne, otáčejíc se dozadu na svého bratra. „Tak co? Můžeme?"

„Já jsem připravený, ale co ty?" popíchne ji Xander, načež natáhne ruku a odváže lano, které jistí jejich člun.

Lyah udělá to samé, stočí provaz do kruhu a položí jej dovnitř loďky. Nečeká ani chvíli, nedočkavě chytí pádla a odstrčí náš dopravní prostředek ode břehu. Voda se zhoupne, společně s ní i my a já se z čistého strachu chytnu dlaněmi okraje člunu.

Právoplatná gorondyanská královna se nad mým činem usměje, zabere za pádla a s pohledem upřeným před sebe pronese: „Jsem připravená jako nikdy dříve."

Přeji si, abych mohla říci to samé.