Dnešní kapitola je věnována Katie_139_ ❤ Děkuji za hlasy a že sis našla na příběh čas!

Tak jsem to nakonec stihla napsat! *oslavná hudba v pozadí* Bohužel to bude kratší, ale jsme o další malý krůček ke konci - ne že by to teda byla šťastná novina, ale musíte myslet na to, že celkově budeme zatím jen v polovině celého příběhu 🙈

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

Každý sval v mém těle ztuhne při slovech, které Sun vyjdou z úst. Přinutí mě přerušit všechen kontakt mezi námi, jak se lehce odtáhnu, svěšujíc ruce kolem boků. „Cože?"

„Zítra odjíždíme," zopakuje znovu. „Nevím, kam přesně, to mi Wren neřekla."

„Co přesně ti řekla?"

„My..." zadívá se kamsi do dáli za mé záda, jako by se snažila na vše si vzpomenout, „bavili jsme se o tom u večeře. Ona a... ostatní si povídali o tom, že se musí připravit na zítra, protože odsud odjíždíme. Když jsem se zeptala kam, Wren mi řekla něco ve smyslu: ‚Když už jste ty i princ tady, je čas, abyste naplnili svůj osud.' Nemusí to přesně znamenat, že jde o to spojení, o kterém povídá proroctví, ale nic jiného mě nenapadlo."

Přehraju si v hlavě všechny ty řádky, které jsem se učil v průběhu let nazpaměť, abych na ně nikdy nezapomněl a nic nepřehlédl – ale ne.

„Pokud ti řekla tohle, asi není možnost, že by měla na mysli něco jiného," přiznám, ačkoli se mi ta myšlenka vůbec nelíbí. Vše, od čeho jsem roky utíkal, nyní klepe na mé dveře a je jen malá šance, že bych je mohl udržet zavřené. Zkusil jsem všechno, čím bych této situaci mohl zabránit – lhal jsem Sun, Kaiovi, Kylovi, Marigold, dokonce i královně a celému Gorondyanu -, ale nic z toho nepomohlo. I přes to všechno tady teď stojím před rozhodnutím, které může zničit nejenom můj život, ale také život poddaných obou království.

„Co vůbec chtějí? Proč jsou za proroctví?" zeptám se Sun, zakládajíc si ruce na prsou s hlavou plnou myšlenek.

Mykne rameny. „To je právě to. Žádný důvod, proč chtít, aby se vyplnilo, nemají – aspoň pokud vím. A kdyby něco, bylo by to spíše naopak," poví mi. „Od prvního dne, co jsem je potkala, jsem měla pocit, že tvého otce nenávidí, proto nechápu, proč by to dělali. Když jsem se jich ale na cokoli zeptala, odmítli mi to říct."

„Proč by nenáviděli mého otce?" svraštím obočí, ačkoli by mě to už pomalu nemělo překvapovat – mého otce nenávidí kdekdo, a tak je partička lidí žijících v podzemních tunelech už něco jako každodenní šálek čaje.

„Asi bych ti to neměla úplně říkat," vydechne, jako by činila jedno z nejtěžších rozhodnutí ve svém životě. Pak ke mně vzhlédne a řekne: „Ale musím. Slib mi ale, že to nikomu neřekneš, Freede. Je to dost... závažná informace."

Její slova mě nutí přemýšlet, co můj otec udělal tentokrát. „Slibuju, že si to nechám pro sebe."

„Dobře," lehce přikývne a rozhlédne se kolem sebe, kontrolujíc, jestli nás přece jen nikdo neposlouchá. Asi shledá, že nikoli, jelikož se otočí zpět mně čelem a nakloní se o něco blíž. Něco uvnitř mě vzplane při té blízkosti, kterou spolu opět sdílíme.

„O Wren a jejím rodu víš z té knihy – byli hlavní čarodějové Gorondyanu a členové královského dvora. Zapřísahali se, že budou Gorondyany chránit až do své smrti a nikdy nad nimi nezanevřou," začne.

„To si nějak matně pamatuju."

„Po tom, co zemřel král Cershan a lidé se obrátili proti jeho dětem, Lanevrrové cítili, že musí zasáhnout. Jelikož už dále nebyla země pro královy potomky bezpečná, vzali je sem do Liwbay, jelikož to bylo jediné místo, kde by mohli být skutečně v bezpečí," pokračuje. „Žili tady po celá desetiletí. Přímo pod našima nohama jsme od rozpadu měli pravé vládce této země a nikdo o tom nevěděl. To jsou ti tři lidi, kteří mě pomohli tě dostat sem – Lyah, Xander a jejich otec Rhenan jsou členové gorondyanské královské rodiny."

Ne... „To nemůže být pravda."

„Ale je," trvá na svém. „Nejdřív jsem si myslela to samé, ale pak jsem si uvědomila, že mi na tom vždycky něco nesedělo. Všichni víme, že královy děti jej tak zničehonic zmizeli."

Zakroutím hlavou. „Jak by to ale udělali? Mluvíme tady o desetiletích a staletích života, to je..."

„Šílené, já vím," přitaká, „ale je to věc, která by nám mohla pomoct v... v čemkoli, co chceme udělat."

„Co vůbec chceme udělat, Sun?" zeptám se sklíčeně.

„Cokoli," přitaká. „Cokoli, co k něčemu bude."

Shlédnu na ni tázavým pohledem. „Co chceš zkusit? Přemluvit je?"

„Aspoň to můžeme zkusit," mykne rameny, jako by jí to bylo jedno, jenomže v její tváři vidím váhání, co s těmi slovy přichází.

„Ale změnili by názor? Pokud jsou to skutečně poslední členové rodu Gorondyanů, nevím, jestli budou chtít cokoli riskovat," podotknu. „A navíc ty sama víš, jak je lidská mysl silná – jakmile si někdo něco vezme do hlavy, nedá si to vymluvit."

Očima se jí bleskne porozumění. Ať už myslela na cokoli – příběh o mém otci, týdny na cestách se mnou či vlastní zkušenosti s Mayrree – ví, jak jsou tyhle věci těžké. Jako člověk, co s takovou urpustností dojít do cíle žil, bych mohl vyprávět kdejaké věci.

„Možná... to nebude tak lehké, jak bychom si přáli, ale máme nějaký čas. Pokud chtějí někam cestovat, nemyslím si, že to půjde jinak než s pomocí těchto," kývne hlavou ke skalní stěně jeskyně, v níž jsme se schovali. Tam jsou vedle sebe opřené dva dřevěné čluny.

„Na vodě pod zemí určitě nejde plout moc rychle," uznám, „takže ať už plánují jet kamkoli, pár dní to zabere. To znamená dostatek času, abychom změnili jejich názor."

„Přesně tak," řekne, „ale pořád musíme být opatrní. Oni nejsou hloupí, Freede, jen zoufalí – a zoufalost dělá z lidí nebezpečná stvoření."

„O tom vím své." Já sám jsem toho zářným příkladem.

Sun pouze kývne a vzhlédne nad nás na útes, kde stojí dřevěná chata Gorondyanů. Není přespříliš krásná – jen čtyři stěny s pár okny a střechou, která se téměř rozpadá. Říkám si však, že bych nemohl čekat více – pokud se skutečně od rozpadu skrývali, museli to celé vystavět vlastníma rukama. Královské děti učené k vládnutí a přepychu museli používat své dlaně, aby si postavili obydlí. Možná bych tomu jako malý sám nevěřil, jenomže jsem si takový pocit alespoň na několik dní zažil sám a nikdy bych jej nevracel.

Na malou chvíli, kdy se oba díváme vzhůru na to dílo, které bylo kdysi stvořeno z čisté zoufalosti, jako bych cítil, jak se mezi námi houpe jednoduchá otázka, na níž ale není vůbec jednoduchá odpověď: Děláme správně?

Děláme správně, když se rozhodujeme oklamat a přelstít někoho, kdo si to po desetiletích a staletích osamělého života nejméně zaslouží? Děláme správně, když mluvíme o spravedlnosti a tom, kdo je zlý a kdo je dobrý? Děláme správně, když přemýšlíme, zda-li být normálním poddaným není lepší než nést na zádech všechna rozhodnutí? Jestli by nebylo lepší jen tak zmizet, přejít hranice Gorondyanu do královstvích NaHoře a nechat, aby se tahle situace vyřešila sama?

Dříve bych se nad ničím takovým ani nepozastavoval. Udělal bych, co bych považoval za vhodné a dále se nad tím nepozastavoval. Jenomže poslední týdny se Sun ve mně něco probudily. Nebyl jsem si donedávna jistý co – ztrácel jsem se ve vlastní hlavě jako v nekonečném labyrintu, otevíral brány od citů, o nichž jsem už notnou chvíli netušil, že tam stále jsou a připomínal si minulost. Jednu vzpomínku za druhou jsem si přehrával v hlavě, co se kvůli mně stalo a jak jsem tomu nebyl schopen zabránit.

Až dnes jsem si to uvědomil – ten důvod, proč se nadále necítím být jen vojákem; proč začínám nahlížet na svá rozhodnutí ze všech stran; proč se cítím... jako když jsem trávil večery ve své komnatě v therradském zámku a učil se mluvit starým gorondyanským jazykem.

Sun mi připomíná mou matku. Ta podivná odvaha, kterou jsem na první pohled neviděl, ale někde v jejím nitru přebývá, mi připomíná ty večery, kdy máma raději myslela na mé dobro, více než to své.

Jsou obě tak jiné, ale stále částmi tolik podobné.

Shlédnu zpět k Sun, abych se odhodlal jí něco z toho říct, ale její oči už také směřují ke mně částečně plné zklamání.

„Už bychom měli jít," poví do ticha kolem nás.

Přikývnu. „Asi ano," potvrdím, načež se stejně beze slov jako předtím společně rozejdeme zpět dovnitř. Vyjdeme po vytesaných schodech, přejdeme po pár kluzkých skalách, až se dostaneme k té malé skulině blízko mého okna, jíž se protáhneme. Těsně před provizorním vchodem do mého propůjčeného pokoje se ale ještě zastavím a podívám se na Sun.

Ještě ne, šeptá mi tichý hlásek hluboko uvnitř hlavy. Ještě nechoď.

Ale musíme – tiše, beze zvuků, tudíž nepřichází v úvahu ani konečná slova na povzbuzení k zítřku. Už už jí chci aspoň pokývnout k odchodu, ale Sun zvedne svou chladnou pravou ruku, položí mi ji na tvář a naposledy mě jemně políbí.

Přemáhám se každým nervem v těle, aby ji teď nevzal za pás a nepřiblížil se našemu společnému momentu v Crescenu. Opřel bych ji o zeď kousek za jejími zády, prohloubil náš polibek a možná udělal i něco víc – jenomže to bychom nemohli mít za zády dům plný lidí, kteří nemohou přijít na to, že jsme se dnes večer proplížili pryč.

Sun se tak po malinké chvíli odtáhne, očividně přemýšlejíc nad něčím podobným – soudě jen podle rudé barvy, kterou její líčka nabrala. Spěšně na mě pokývne, já zase na ni a oba se vydáme svým vlastním směrem s jedinou myšlenkou.

Zítra to všechno začne.