Tahle kapitola je věnována všem beznadějným romantikům, které svou slow burn romancí musím pomalu dohánět k šílenství (věřte mi, jako jedna z vás trpím i já sama) ❤

Nestihla jsem kapitolu dopsat včera, tak ji tu máte o den později. Ptáte se, jestli ten den navíc stál za to? Naprosto ano, kdybyste jen věděli, kolik slz ukáplo při jejím psaní... Můj seznam oblíbených kapitol se třeba díky této opět rozrostl :DD

Hlavně si ji užijte. Máte to dnes o něco delší, tak přeji příjemné čtení ❤

Wren řekla, že uběhlo pět dní od doby, co jsme s Freedem přijeli sem. Když jsem se jí zeptala, jak to pozná, odbyla mě mávnutím ruky se slovy, že by vysvětlování zabralo až příliš moc času. Přemýšlím, jestli si uvědomuje, že jsme během těch pěti dní měli času až nad hlavu – když nepočítám ty první hodiny, jež jsem strávila sezením u Freeda a naší následnou... konfrontací, seděla jsem zbytek času skoro jen v jedné místnosti, tahala z Lyah, Xandera, Rhenana a Wren co nejvíce informací jsem mohla a zvažovala, komu mám v této situaci skutečně věřit. V jedné chvíli, kdy jsem vešla do malinkých stájí s pár koňmi, které tady rod Gorondyanů za ta staletí vybudoval, jsem si dokonce vzpomněla na tu kůží vázanou knihu, kterou jsem po celé týdny tahala s sebou. Vytáhla jsem ji ze své sedlové brašny, stále hmotnou ale neviditelnou a donesla jí Wren s prosbou, jestli by se kouzlo, jež ji kryje, nedalo nějak zrušit. Navzdory mého rozhovoru s Freedem jsem měla další otázky – a ačkoli jsem si myslela, že mi je zodpoví on nebo gorondyanská královská rodina, nikdo se k tomu zvláště nehrnul. Věděla jsem, že náš rozhovor v tom stísněném pokoji nebyl poslední a že brzy přijde druhý. Jen jsem nečekala, že se to uděje tak brzo.

Wren k mému překvapení přes den kouzlo zrušila a já mohla znovu mezi prsty cítit i vidět tlusté zažloutlé stránky hnědé knihy, která mi přinesla více starostí než klidu. Jenomže když jsem do ní nahlédla, byla prázdná. Není to tak překvapující – vždycky byla prázdná. Čítala nespočet stránek neposkvrněných byť jen jednou kapkou inkoustu, ale občas, zvláště když mě někdo vyzval, se čisté strany proměnily v černí potřísněné listy se slovy, která dokázala bodat jako nože. Doufala jsem však, že když mi Marquerite pověděla, abych si přečetla část o vlku, hnědá kniha v mých rukou mi ji ukáže.

Bohužel, jediné popsané strany čítají část o První a celkové znění proroctví.

Není to tak, že bych zbytek knihy nikdy nečetla. Pročítala jsem ji jako malá v Crescenu s Jennou, jenomže tyto části očividně nejbyly tak důležité, jak ta o ronwei – nebylo mi řečeno, ať se je naučím. Tehdy jsem je přeletěla pohledem s tím, že je nikdy skutečně nebudu potřebovat.

Díky tomu, mlčenlivosti Gorondyanů při zmínce jakékoli zvláště podrobné otázky k proroctví a slovy, která předešlý večer padla u stolu, mi nezbylo nic jiného než jít za jediným člověkem, který by mi snad byl ochoten něco říct – Freed.

To je přesně ten důvod, proč nyní stojím na chodbě u pokojů čtyř hlavních obyvatel tohoto domu, mlčím a poslouchám, kdy se z každých dveří ozve tiché pochrupování. Už před nějakou dobou – hrubým odhadem hodinou – se všichni po jídle odebrali do svých pokojů, jako to děláme vždycky, s úmyslem jít spát. Dávám si na čas, trpělivě a opatrně tisknu uši k jedněm dveřím za druhými a čekám, jelikož nechci nic riskovat. Už jen ten předchozí rozhovor s Freedem měl být tajemstvím, a to v něm v rámci možností ani nepadly až tak závažné věci, o nichž by Gorondyané nemohli vědět – ty, která padnou dnes by se jim, hádám, moc nezamlouvaly.

Když mě po několika minutách konečně obklopí ticho prosycené čtyřmi – v rámci možností tichými – oddechováními, opatrně se otočím a ramířím k těm malým stájím, ve kterých v posledních dnech spím. Jelikož jediný volný pokoj nyní náleží Freedovi a já trvala na tom, ať mu ho nechají, když mi Lyah nabídla, že ho z něj s klidem duši vyhodí, usadila jsem se ve stájích. Možná tím jdu trochu cítit a možná se na malé hromádce sena, kterou zvládla Lyah sehnat z Crescenu, nespí nejlépe, ale je to jediné místo, kde mohu být sama. Když tedy nepočítám neustálou přítomnost koní, kterou doprovází smrad jejich výkalů.

Fajn, někdy je to celkem k nevydržení, ale za tu samotu to stojí.

V klidu projdu malými, dřevěnými stájemi a protáhnu se úzkou škvírou hlavních vrat. Otevřela ještě před večeří, jelikož jsem nechtěla riskovat příliš hlasitých zvuků – ostatně jako s tím oknem ve Freedově dočasném pokoji.

Poděkuju svaté Jenil za to, že koně nezaržáli, ani že mé činy zatím nedoprovázelo nic, co by mé společníky mohlo probudit.

Jen co vystoupím ven, do nosu mě udeří podivný nezaměnitelný a už tolik známý pach tohoto místa společně se suchým vzduchem, z něhož mám tendenci se rozkašlat. Několikrát za sebou polknu, abych se takové situaci vyvarovala. I přestože jsem již mimo dům, nechci pokoušet své štěstí, že by tento plán, na který spoléhám celým svým srdcem, nevyšel.

Ohlédnu se pro jistotu přes rameno skrz škvíru mezi dřevěnou stěnou domu a pootevřenými vraty, abych se ujistila, že mě nikdy nenásleduje. Když se ujistím, že jsem opravdu sama, zahnu doleva a vydám se podél stěny domu ke skalní stěně Liwbay, kterou od příbytku dělí ne o moc víc než šířka mé sukně. Normálně bych řekla, že stavět obydlí tak blízko skále je pitomost – už jen z prostého faktu, že procházet za ním je téměř nemožné – ale možná mi pomůže dostat Freeda ven lehčeji.

Nebo ten plán ztroskotá na naší společné rozpačitosti, popíchnu se v hlavě, jakmile dojde k pootevřenému oknu Freedova pokoje a nahlédnu dovnitř, jak klidně se zkříženýma nohama sedí na té rozvrzané posteli. Na moment zauvažuju, jestli mám dost odvahy tohle opravdu udělat – pomoct mu ven, dát se zase do řeči a postavit se mu tváří v tvář. Ale budu jednoho dne skutečně připravená tohle všechno udělat? Pokud se do toho sama nedotáhnu, možná bych s tím ze strachu dokázala nemluvit klidně celé roky. Navíc, pokud se teď otočím a zakážu si být silná, nebudu mít další odpovědi – a bez dalších odpovědí můžu poslat sama sebe, Freeda a celkově celý Gorondyan na dvě různé cesty, jedna horší než druhá.

Nevím, jestli si těch krátkých zaváhání všimne, když se mnou přes sklo okna spojí pohled, každopádně se ani nepohne – jen mlčí a čeká, co se rozhodnu udělat.

Nadechnu se a vydechnu, uklidňujíc se a chystajíc se k tomuto počinu, který mě uvnitř tak děsí. Pak na Freeda kývnu a pro zdůraznění si ještě jednou přiložím prsty ke rtům na znak ticha, jako jsem to udělala před pár hodinami. Princ-strážník z Therradu mi jedním pokývnutím nazpět dá najevo, že vše chápe, načež natáhne nohy a pomalu, až děsivě pomalu, se začne zvedat ze staré dřevěné postele, která má přímo v lásce vydávat hlasité skřípavé zvuky.

Cítím, jak mi srdce bije až v krku, když netrpělivě natahuju uši, jestli se mu skutečně podaří zvednout bez jediného zvuku. Vím, že ho výcvik u stráží a léta v therradském zámku, kde si ani nedokážu představit, co se mohlo dít, pravděpodobně naučili mnoho, jenomže osud má tendenci žertovat – a myslím, že příběh, jak plán falešné marileyské princezny ztroskotal na zavrzání postele, je dostatečně velký vtip, aby si na něm lidé dělali dobrý den.

Jak jej tak napjatě sleduju a vyčkávám, skoro si neuvědomím, že se mi opět začne třepat levá dlaň. Ještě před pár dny by mě zachvátil strach a panika z toho, že se někde nedaleko plíží Zapovězení – ohlédla bych se kolem sebe, vymyslela, jak se ubránit a zkusila se proplížit zpátky do domu –, jenomže dnes už vím, co tenhle třes vyvolává. Ten žár v hrdle a zrychlené dýchání, qerelii, jak jí říkala Jenna. Je to Freedem. Ne však z citů k němu, slabosti ani hněvu, ale protože přede mnou stojí jeden ze Zapovězených se svou leštěnou skleněnou dýkou, která poslala k šípku už tolik nevinných lidí jako třeba toho muže v lesích u řeky Fayrre, jehož krev poskvrnila mé dlaně.

Zajímalo by mě, kolik lidí už takhle náhle jeho rukou zemřelo.

Takové myšlenky ale odstoupí, když se Freed v pořádku zvedne a pomalými plynulými kroky přejde k otevřenému oknu. Malém se mi zadrhne dech při té blízkosti, s jakou naproti sobě stojíme, ale stačí pomyslet na věci, které jsme oba udělali a ten cit zmizí v okamžiku. Odstoupím proto na bok, abych mu dala dostatečný prostor na protáhnutí oknem, nad čímž neotálí. Zapře se levou rukou o okenní parapet, přes nějž následně přehodí postupně obě nohy a spustí se pomalu dolů, až podrážky jeho bot dopadnou na skalnatý povrch země. Rychleji, než se rozhodnu udělat něco hloupého, se k němu otočím zády a rozejdu se podél kamenné stěny dál.

Protáhnu se kolem rohu domu a vstoupím na volné prostranství kolem. Spěšně se ohlédnu přes rameno, jestli mě Freed následuje, a shledám se s užaslým výrazem na jeho tváři, jak se uhrančivě rozhlíží po okolním prostředí – a já se mu vůbec nedivím. Ten den, kdy jsem se s Gorondyany vydala do Harenu, abychom našli Freeda, jsem se při prvním pohledu na Liwbay tvářila stejně.

Je to nádherné místo. Připomíná uzavřenou rokli, jejíž stěny jsou porostlé všemožnými květinami, které září a osvětlují tím všechen prostor kolem sebe. Na dně tiše hučí podzemní prameny řeky Fayrre, které se – podle všeho, co jsem se dozvěděla od Rhenana – slévají do sebe pod starým gorondyanským palácem, kde jedny z prvních generací královské rodiny vybudovaly oltář. Údajně všechny prameny řeky Fayrre stékají sem dolů jako nádherné vodopády. Nad vší tou krásou se zde tyčí malinká vyvýšená plošina, na níž zbylá královská rodina společně s Lanevrrovými postavila své obydlí a hned naproti – přes celou rokli – dřevěný most vedoucí k tunelu, kterýmž jsme se sem vůbec dostali.

Když jsem tohle místo viděla poprvé, nechápala jsem, jak mohlo tak dlouho zůstat skryté.

A když se tak dívám na Freeda, hlavou mu pravděpodobně létají stejné myšlenky – těmi ale ztrácíme čas. Proto když se na mě po chvíli podívá, jen kývnu hlavou směrem k řece a vydám se tím směrem. Rozejde se pomalu za mnou, stále se však ohlížejíc okolo.

Sejdeme spolu schody vytesané ve skále, které jsem našla před pár dny, těsně po tom, co jsem zjistila, že nás Wren celou dobu poslouchala. Vedou až k řece, co které mi Xander radil nevstupovat a malé jeskyňce hned vedle. Jsou v ní o stěny opřené tři dřevěné lodě, které, hádám, slouží jako jediný možný předmět, kterým se zde dá přesunovat. S Freedem se do ní schováme a já se modlím ke svaté Jenil, aby to bylo dost daleko na to, aby nás Wren ani Gorondyané nezaslechli.

Zatímco se můj společník rozhlíží kolem, já ještě vyhlédnu ven, abych zkontrolovala, jestli za námi skutečně nikdo nejde. Kouknu na jednu stranu, na druhou, když v tom se za mnou tiše, téměř sklíčeně, ozve Freed: „Nevěděl jsem, že jsou skutečné."

Otočím se k němu čelem, zvědavá, co těmi slovy myslí. Když ho však spatřím stát s volně svěšenýma rukama podél boků a ztrápenýma očima, jež tikají po zákrutách řeky Fayrre, stěnách i květinách, jež je porůstají, začínám přehodnocovat, jestli bych se přeci jen měla ptát.

Asi vycítí, že váhám, protože o chvíli později sám pokračuje: „Ty tunely. Když jsem byl malý, matka mi jednou četla z deníku první therradské princezny, která o tomto místě mluvila. Slíbil jsem jí, že pokud ho někdy najdu, bude první, koho sem vezmu."

„Liwbay bylo po generace tajemstvím gorondyanské královské rodiny," podotknu a pro jistotu se podívám jinam než na něj. „Teď už o něm ví více lidí."

„Kde ses to dozvěděla?" zeptá se s pohledem stále směřujícím k prostorům mimo jeskyni.

„Já..." na chvíli zaváhám, jestli mu říct pravdu. Měl by to vědět? Změnilo by to nějak jeho chování či postoj ke mně? To by mi možná mělo být lhostejné, ale sama vím, že není – ne v té malé skulince svého srdce, které ještě nepřestalo bít rychleji, kdykoli se přiblíží. Ale... ještě ne. Ještě chvíli si to nechám pro sebe.

„Učila jsem se o starých dějinách jako malá," vyhnu se pravdě. „Wernah a Jenna vlastnily knihy, které o takových věcech pojednávaly."

„Wernah a Jenna?" zopakuje zmateně a podívá se mým směrem.

Nejraději bych se před těma šedýma očima skryla, vyvarovala se jejich podivné jemnosti, kterou získaly od Harenu a jejichž odlišnost mě děsí. Raději se hned odvrátím zpět k tichému zurčení Fayrre. „Matka města Crescenu a její dcera. Vyrostla jsem s nimi."

„Takže jsi přece jen z Crescenu-"

„Nepřišla jsem se sem bavit o mé minulosti, Freede," zarazím jeho slova dříve, než mě stihnou strhnout do víru upřímnosti a bolesti, která ji zákonitě doprovází. V rychlosti kmitnu očima jeho směrem jen, abych se přesvědčila, jestli mě pozoruje – ale ne. Nedívá se mi do očí, na tvář ani nic takového. Ne, pohledem probodává mou dlaň svěšenou u boku, jež se od našeho plížení sem ještě stále nepřestala třást. Spatřím v jeho výrazu něco neznámého – něco, co ho přinutí pootevřít rty a ozdobí jeho tvář tou malou vráskou mezi obočím. Spojím obě dlaně do sebe v naději, že se tomu třasu a jeho pohledu vyhnu.

Právě to mu asi dá najevo, že jsem si jeho pozorování všimla, a tak se zeptá: „Proč jsi mě sem teda vytáhla, Sun?"

„Potřebuju se tě na pár věcí zeptat."

„Tak se ptej," kývne hlavou klidně, vyrovnaně, jako kdybych mu nikdy neřekla žádné z věcí, které zazněly v té dřevěné chatě pár metrů nad našimi hlavami jen několik dní zpátky.

„Nemysli si ale, že se tímto mezi námi něco mění," podotknu ještě, než přejdu k věci. „Pořád... Pořád myslím vážně většinu z toho, co jsem řekla."

V očích se mu cosi blýskne při slově většinou, což mě svým způsobem donutí zpochybňovat, jestli jsem to opravdu měla říkat. Jenomže pár věcí jsem tak vážně nemyslela – ne všechny, ale několik z nich ano.

„Tak?"

Nadechnu se a vydechnu, připravujíc se k tématu konverzace, jemuž se nemůžu dále vyhýbat: „Potřebuju, abys mi do poslední věci řekl všechno, co víš o tom proroctví."

Zaražený výraz, jenž se mu usadí na tváři, promluví za tisíce slov.

Rozhodnu se raději pokračovat: „Po všem, co jsi mi řekl o svém otci a... a tom, jak se mu chceš pomstít, jsi asi jediný, kdo mi s tímto může pomoct-"

„Proč?"

Zarazím se. „Cože?"

„Proč to potřebuješ vědět?" upřesní svou otázku.

„Já..." odmlčím se - možná až na příliš dlouhou dobu –, přemýšlejíc, jestli chci riskovat pravdu.

„Chápu, že mi nevěříš," podotkne. „Já sám bych si po všech věcech, které jsem udělal, nevěřil. Lhal jsem ti v nespočtu věcí – malých i velkých – ale nedokážu... nemůžu ti říct všechno, když nebudu vědět, na co to potřebuješ."

„Jasně, že můžeš," opáčím, „ty jen nechceš."

Pomalu vydechne, než pokračuje: „A i kdyby? Bavíme se tady o věci, která může změnit celý Gorondyan, Sun. O něčem, čemu věří desítky lidí a tiše vyčkávají, než se v království objeví dva lidi a změní všechno. Dva lidi – ty a já," ukáže dlaní mezi námi dvěma. „Skoro polovinu svého života jsem se hnal za tím, abych těm několika slovům naškrábaným na papír porozuměl a našel cíl, jak zastavit svého otce. Přišel jsem na přesný opak, Sun, opak. Nevydám jen tak někomu možnost, jakou mu pomoct."

„Jen tak někomu?" vydechnu překvapeně. „To je všechno, co pro tebe jsem? Jen tak někdo?" Pokývu hlavou. „Děkuju, Freede. Překonal ses."

Všimnu si, jak otevírá ústa, aby něco řekl, ale to už vydechnu a přesunu se ze svého místa kupředu mimo tu jeskyni, kterou sem našla a stanu jen kousek od břehu Fayrre, do níž bych nejraději vkročila a odprostila se od všeho, co se děje kolem. Jednoduše bych zmizela, ta slavná falešná princezna, v níž lidé tolik věří, ale která se ve skutečnosti nedokáže vyrovnat ani se svými vlastními city.

Když lidé čtou o legendách, příbězích o časech před našimi prokletými životy, rytířích, králích, královnách a čarodějích, kteří kdysi dávno žili, představují si silné lidi. Ty, kteří bojovali; ty, jejichž snem bylo vždy stát se hrdinou; ty, již jako by se narodili s odvahou a vůdcovstvím v krvi. Představí si někoho silného, duševně i fyzicky, kdo se nepřestal bít za práva a spravedlnost svého království. Někoho, kdo se na celý zbytek života stane vzorem jejich osobnosti a k němuž se zapřísáhnou, že až přijde jejich čas, stejným způsobem se za své vládce postaví i oni.

Co si však neuvědomují je, že tito hrdinové byli ve výsledku taky lidé. Měli své tužby a obavy, sny a noční můry, děsy a city. Měli své vlastní emoce, vlastní hlavu, vlastní život, kterého se chtěli držet, ale lidé okolo je nenechali jej žít. Nikdo se jich nezeptal, jestli toto opravdu chtějí – jestli chtějí zachránit svět, ohýbat svá království v základech, padnout pro něco, čemu v hloubi duše sami nikdy nevěřili. Byli před to všechno hozeni jako před hotovou věc a žádné vzpoury nebyly přijímány. A proto se postupem času zastavili, ohnuli záda, poklonili se před světem a veškeré své touhy spálili na popel, jen aby vyhověli obrazu v očích jiných.

Nejsem si jistá, jestli toužím udělat to samé. Mnohem raději bych celé proroctví zrovna hodila za hlavu, odcestovala zpátky do Crescenu, řekla wernah poslední slova její dcery a zůstala tam. Jenomže jako všechny přede mnou i mě táhne osud a lidé kupředu – je to Marquerite, bez níž bych doteď o žádném proroctví nevěděla; je to wernah s Jennou, které mě naučily tolik věcí, abych se této cesty mohla držet; je to dokonce i Mayrree, jež se mě do poslední chvíle nezeptala, co skutečně chci. Je to Lyah, Xander a Rhenan, kteří věří, že jim pomůžu získat zpět jejich království. Jsou to občané Mariley i Therradu, jejichž možnou budoucnost snad ani nechci vidět a generace před nimi, jež si slova tohoto proroctví opakovali ještě předtím, něž jsme se já s Freedem narodili.

Rozbolí mě hlava z toho nekonečného přemýšlení, co mám dělat.

K tomu nedopomáhají ani ty tiché kroky, které zaslechnu za mými zády. Jsou pomalé, klidné a rozléhají se mi třeštící hlavou jako prázdnou jeskyní s úpornou ozvěnou. Chci je odehnat, jelikož vím, s čím přicházejí – s člověkem, jenž nikdy nebude cítit to samé, co já a bolestivými slovy, která už poněkolikáté rozcupují mou duši na kousíčky a hodí ji divokým zvířatům jako bezcennou potravu.

Freed si stoupne po mé levé straně a po chvíli vzájemného ticha promluví: „Nejsi 'jen tak někdo', Sun, já... Omlouvám se, jestli jsem tě přiměl se tak někdy cítit, nechtěl jsem."

Mám co dělat, abych se nad tím výrokem nezasmála. „Chceš mi říct, že jsi mi nemínil lhát? Klamat mě, říkat mi falešné věci? Vymýšlet si příběhy o své minulosti, jako by to mělo něco změnit a pak se odtahovat pryč, pokaždé jsem se trochu přiblížila?" Hluboce vydechnu, neschopná se na něj byť jen podívat. „Protože to bolelo, Freede. Možná to pro tebe může být překvapující, ale opravdu to bolelo."

„Nedělej ze mě bezcitného člověka."

„Ráda bych věřila, že jím nejsi," podotknu, „že pokaždé, když jsem se cítila, jakože nejsem dost, přivodila jsem si to sama."

„Jakože nejsi dost? Proč by sis to myslela?" zeptá se zmateně tentokrát s očima upřenýma na mě.

„Já nevím," rozhodím rukama do stran a třesoucí se levou dlaní si protřu oči. Pak ji skloním jen kousek pod bradu, chytajíc se za zápěstí tou druhou. „Částečně to je chyba všeho okolo. Celé proroctví, lidé, tyhle... schopnosti, které v sobě asi mám... mě nutí si myslet, že nejsem dost pro ostatní, pro Crescen, pro... pro tebe. Že nejsem hodna... štěstí." Cítím, jak mě začínají pálit oči vlivem všech slz, které už ani netuším, odkud se po tom všem berou. „Je to jako by mi někdo stál za zády a v každý šťastný okamžik mi ta slova vypaloval do zad, protože... protože cokoli udělám, vždycky se něco pokazí. Bylo to tak v Crescenu při slavnostech při té chvíli s tebou. Pak ten samý večer, když jsem zjistila, že jsi skryl tu knihu. Dokonce i hned po tom, co jsem získala všechny své vzpomínky, jsem zjistila pravdu o tobě. Já už... já už nevím, co mám dělat, abych se tomu všemu vyhnula."

Po těch slovech nastane ticho a napětí, které se jako jemné nitě natahuje celým tímto místem, zaplétá se do jeho nejtemnějších koutů, a nakonec míří až do našich srdcí. Mohla bych se po něm natáhnou prsty, zpřetrhat jej a přinutit se říct něco kloudného, silného, jak bych si to v hloubi duše přála. Jenomže kolikrát jen otevřu pusu a kolikrát se vynasnažím vymyslet ve své mysli nějakou smysluplnou větu, vypaří se jako mlha a z mých úst nevyjde ani hlásek.

„Nevyhýbej se tomu."

Zaletím zrakem k Freedovi překvapená tím, co řekl a najdu jeho oči, které se s téměř soucitným pohledem vpíjí do mých. Na chvíli mě to překvapí – ta vlídnost, jemnost a téměř rozrušení, jež v těch nich spatřím – a naprosto ochromí. Chtěla bych ty emoce vzít, zachytit je slovy na prázdné stránky knih a ty pak až nadosmrti nosit co nejblíže svého srdce, abych tento moment nikdy nezapomněla – ten moment, při němž se svět okolo mě zastaví a nabere úplně nový smysl. Jenomže v hloubi duše vím, že bych nikdy nenašla slova, která by tohle mohla popsat, stejně jako nenacházím slova nyní pod pohledem therradského prince a marileyského strážce, o němž nyní vím věci, které se mi nikdy ani nezdály. Věci, jež sahají za hranice mé představivosti a překonávají hory a pláně a řeky všech světů.

Freed se jedním plynulým pohybem postaví naproti mně stejně blízko, jako jsme si byli v Crescenu a se svýma očima zaklenutýma do mých mi poví: „Neutíkej od toho, Sun, a nikdy si nemysli, že nejsi dost dobrá. Každý je hoden štěstí a nezáleží na tom, kolik lidí na něj spoléhá, ani kolik špatných věcí udělal. Vždycky, a to si pamatuj, vždycky si k tobě štěstí najde cestu. Možná ho zatím nevidíš nebo ono nevidí tebe; možná si tě už našlo, ale ty to ještě nevíš, nebo možná musíš překonat další překážky, ale nakonec tam bude. Za tolika dveřmi, kterými ses probojovala, za rozhodnutími, které jsi učinila, bude stát a čekat, až k němu dojdeš. A věř mi, že čím větší bolestí si projdeš teď, tím víc za to ten konec bude stát. Ale nemůžeš se tomu vyhýbat – bolest přichází a odchází, jedna větší než druhá -, což je věc, kterou nikdo nezastaví, i kdyby pro to hodlal skály lámat. Musíš se tomu postavit a přijmout možnost, že z tohoto boje vyjdeš s jizvami. S takovými, které ti budou sloužit jako připomínka, co všechno jsi zažila a vyšla z toho jako vítěz."

Svýma teplýma rukama uchopí mou levou stále se třesoucí dlaň. Na malou chvíli nedokážu nic než sledovat, jak mezi jeho prsty skoro celá zmizí společně s utichávajícím žárem v mém hrdle.

„Podívej se na mě, Sun. Prosím."

Prosím. Tolik bolesti a touhy v jednom slově... Mohl by mě rovnou srazit na kolena a vzít si mé srdce – svatá Jenil je mi svědkem, že bych to udělala dobrovolně.

Vzhlédnu tedy k němu, k těm očím, které mě fascinovaly už jako malou na přeplněném taruském náměstí a uvnitř sálu marileyského hradu. K těm, k nimž jsem byla někde hluboko v sobě přípoutána dřív, než jsem si to vůbec sama uvědomila.

„Opravdu se omlouvám za všechno, co jsem kdy udělal, jak jsem se k tobě choval a jak jsem tě přiměl se cítit. Celý život jsem byl připoutaný k tomu proroctví a pomstě mému otci, že jsem zapomněl myslet na sebe. Měla jsi pravdu v tom, co jsi řekla – uzavírám se. Od doby, co jsem utekl z Therradu nedělám nic jiného."

„Freede..." snažím se ho přerušit, aby v tom nepokračoval – aby mně i sobě nepřipomínal slova, která jsem řekla.

„Nechci takový být, Sun," poví mi s pohledem jen pro mě, jako by na ničem jiném nezáleželo. „Nechci být nadosmrti pronásledovaný činy svého otce, činy někoho, kdo v sobě nemá ani zrnko citu. Teď už to vím, Sun, a... a taky vím, kde to napravit." Shlédne se svým dlaním, v nichž stále drží tu mou. Já se však nedokážu dívat jinam než na něj. „Udělal jsem ti příliš mnoho věcí, které nejsou lehce odpustitelné a jsem si toho vědom. Možná je nikdy úplně nenapravím, možná se se mnou potáhnou do konce života, ale... chci, abys věděla, že většinu času, který jsme spolu strávili, nebyl k ničemu. Já... jsem si myslel, že když se od tebe budu držet dál a změním tvůj názor na to proroctví, budu se tak moct otci lehce pomstít, jenomže to bylo špatně. Radši než to před tebou tajit, jsem měl s tebou hledat řešení, jak to zastavit."

Spojí opět pohled se mnou, pokládajíc dlaň na mou pravou tvář. „Nejsi pro mě jen tak někdo, Sun, jsi o tolik víc. Víc než pláně, které jsme přejeli; města, která jsme navštívili; magie, kterou sdílíme i pomsta, která mě celý život sžírá. Ty jsi víc. Víc než osud; víc než všichni ti, co na nás spoléhají; víc než smrt a život a všechno ostatní. Chci stát při tobě, cokoli se stane. Měl jsem si to uvědomit dřív a ušetřit tě té bolesti, ale došlo mi to teprve, až jsem se ocitl na pokraji toho, že mi neodpustíš."

Cítím, jak se mi oči zalévají slzami a srdce bije až v krku, když k němu nakřáplým hlasem promluvím: „Nevzala bych ji zpět, Freede. Kdybych si tím vším měla projít znovu jen, abych slyšela tato slova, udělala bych to." Jedna malá slza steče po jeho tváři a já ji volnou rukou setřu. „Lhala bych, bojovala a zemřela, kdyby mě to dostalo za tebou."

Pustí mou levou ruku, která se k mému překvapení už vůbec netřese a chytne mě svou něžně za pás. Jeho oči tikají po mé tváři, jako by se tam nacházely odpovědi na všechny jeho otázky. „Jak jsem mohl být tak slepý?" šeptne si sám po sebe a přitáhne si mě k sobě, až se naše rty spojí.

Čas se zastaví pod náporem překvapení, jež se mi rozlije celým tělem. Jako náhlá vlna mi pronikne do žil, proplíží se do každé části mého těla, jakkoli sebemenší může být, až k srdci, které se rozbuší. Rozezní se jako libozvučná hudba, ta, jíž ptáci zpívají v korunách stromů v domnění, že je jednoho dne někdo vyslyší. Ta, která mi v harmonii našeptává slova – žij, raduj se, bojuj – a nepřestane, dokud její přání nevyplním. Hudba, jež mě žene kupředu a nezastaví, když líně zvednu ruce a položím je Freedovi na ramena, prohlubujíc ten náhlý polibek.

Překvapený, jak se mu skoro ani nedivím, jej přeruší a odtáhne se, přestože jen nepatrně – jen tak, že mi připadá, jako bychom pořád stáli stejně. Jeho dlaň se z mého pasu a tváře ani nepohne, stejně jako ty mé pořád spočívají na jeho ramenou. Podívá se mi do očí s tichou otázkou – otázkou, která mění vše.

Co to děláme?

Ráda bych mu odpověděla – ráda bych se k němu nahnula, znovu jej políbila a řekla, že děláme tu správnou věc. Ráda bych mu řekla, že ačkoli si teď nejsem ničím jistá, tohle je výjimkou. Tohle mezi námi. To, co je po dnešku silnější než dřív, ale stále zranitelné kvůli chybám, jež jsme učinili v minulosti. Ráda bych mu řekla, že pro něj tímto končí tiché chvíle, při nichž se tvářím, jako bych jej vůbec neznala.

Kdybych to všechno bylo na mně, nikdy bych ho nyní nepřiměla pochybovat. Jenomže nemůžu. Ne s tím, co se chystá.

Proto se na něj podívám, zdrcená starostí z příštích dní. Horko, jež ještě před chvílí polévalo celé mé tělo, zchladne jako by mě někdo polil ledovou vodou. „Musím ti něco říct."

„Co se děje?" dotáže se klidněji, než jsem čekala.

„Jde o to, proč potřebuju, abys mi řekl o tom proroctví," přiznám se se strachem, co v něm ta informace vyvolá. „Zítra odsud odjíždíme, Freede."

„Kam?"

Hluboce vydechnu. „Někam, kde má dojít k tomu údajnému spojení."