Tato kapitola je věnována Mataa16 ❤ Děkuji, že tento příběh čteš!

Omlouvám se, že teď nevyšla pár týdnů kapitola, ale dostavila se mi spisovatelská krize (je úspěch, že až po tak dlouhé době!) :D Opět tady sice máme takovou kratší kapitolu (výroční 40.!), ale od té příští by se to mělo zase rozjet. Navíc se už pomalu blížíme ke konci prvního dílu! Nevím, jestli bych měla být nadšená, nebo naopak :D

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

Za celý svůj život jsem ztratil mnoho věcí, ale nikdy bych neřekl, že můžu ztratit něco, co nikdy nebylo moje. Neřekl bych, že vidět, jak se ke mně někdo otočí zády, bude tolik bolet.

Když jsem se probudil v tom divném tmavém pokoji a spatřil Sun se vší tou lhostejností, jíž jsem u ní nikdy dříve neviděl, bylo to jako kdyby nade mnou někdo stál s mou skleněnou dýkou v rukou a trýznivě pomalu mi ji zarýval do srdce se spokojeným úšklebkem na tváři a slovy, která mi neustále připomínala všechny ty věci, které jsem udělal.

Jsou ti líto ty lži? Věci, které jsi udělal, slova, která si vyslovil?

Cítil jsem to – to zoufalství v jejím hlase a pohrdání, s nímž ke mně mluvila. Viděl jsem, jak se na mě odmítala byť jen podívat, jako by nedokázala zabránit tomu odporu, který ke mně musela v tu chvíli cítit. A každá z těch minut, kdy jsem se to všechno snažil zachránit; kdy jsem se pokoušel napravit své minulé chyby a říct jí vše, co jsem předtím tajil, byla utrpením, jelikož jsem nikdy skutečně neviděl, co cítila. Co cítila, když slyšela, kdo můj otec je, když slyšela, co jsem já. Viděl jsem jen její záda a klepající s dlaň, v níž po skoro celou dobu našeho rozhovoru držela tu zpropadenou skleněnou dýku, ale nic víc. Svým způsobem to bylo to nejhorší, co mohla udělat.

Toužil jsem, aby se na mě podívala – aby viděla, co všechno jsem si uvědomil za ty dny cesty do Harenu, když mě kupředu poháněla jen myšlenka na to, že jestli přijdu pozdě, ona zjistí pravdu, aniž bych jí to všechno sám vysvětlil. Že pokud nepřijedu včas, stane se přesně tohle. Odsuzující pohledy, ztracená naděje a... propast. Propast, která se mezi námi začala tvořit ten den, kdy jsem před jejíma očima zabil člověka.

Jsou tady další důvody.

Jaké?

Nemohl jsem jí to říct – jak bych mohl? Jak bych jí mohl přiznat, že ten muž a nespočet před ním zemřeli kvůli tomu, abychom oba mohli nadále žít? Jak bych jí mohl povědět, že ta krev na jejích rukou byla v ten den prolita i kvůli ní? To nebylo možné. Uvědomil jsem si to ten den v Crescenu, když jsem ji viděl mezi všemi těmi lidmi s úsměvem na tváři, jak zářila radostí. Nemohl bych jí říct pravdu a mít na svědomí zadušení i toho jediného zbylého citu ke mně, který jsem spatřil v slzách, jež se jí kutálely po tváři, jak mi vyčítala všechny ty věci, co jsem udělal.

Pokud se mi to tedy nezdálo, jelikož od první chvíle, kdy jsem ji spatřil sedět vedle té postele, mi bylo jasné, že se něco změnilo – že se ona změnila. Napoprvé jsem nevěděl jak. Ptal jsem se sám sebe, co se za těch pár dní stalo, kdo byli ti lidé, kteří mě zachránili před Quinn a therradskými vojáky a co ode mě chtěli. Nepřipadali mi ničím zvláštní – možná dokázali dobře bojovat, to ano, ale nevypadali, že by dokázali vládnou magií. Zajímalo mě, jak na ně Sun narazila a proč s nimi očividně spolupracovala, když v tom, když jsem pár hodin po našem rozhovoru vyšel z toho malého pokoje a snažil se rozhlédnout kolem, jsem narazil na ženu s krátkými hnědými vlasy, tmavýma očima a obličejem pomalovaným změtí podivně zakroucených čar. Všechno to do sebe v té krátké chvíli zapadlo – stál jsem před Wren Lanevrrovou, což znamenalo, že Sun už musela vidět svou minulost.

Neměl jsem moc čas ptát se na jakékoli otázky, jelikož mě Wren skoro hned zavedla zpátky do toho zatuchlého pokoje s jednou postelí, komodou, oknem a zavěšenými bylinkami, z jejichž vůně se mi nejednou začala točit hlava. Od té doby mě nenechali vyjít ven. Setkal jsem se s kýmkoli z nich jen, když mi donesli jídlo – nic zvláštního, většinou jen něco, co mělo připomínat polévku – a i tak se vždy jednalo jen o pár sekund, při nichž mi nikdo na mé otázky nehodlal odpovídat.

Nevím, kolik dní přesně uplynulo od mého rozhovoru se Sun – dny, týden, ve skutečnosti cokoli –, ale od té doby jsem ji neviděl. Mohl jsem jen sedět v té místnosti, přemýšlet nad všemi věcmi, které mi řekla a vymýšlet, jak to napravit. Přecházel jsem po pokoji, prohlížel všechna zákoutí pro případ, že by se jednalo o nějaké tajné skrýše, prohledával tu dřevěnou komodu a z jediného malého okna v místnosti se snažil zjistit co nejvíce o mém okolí – naneštěstí jsem z něj neviděl nic než tmavou skalní stěnu porostlou podivnou květinou, která nebyla podobná ničemu normálnímu.

Tak to šlo hodinu za hodinou, den za dnem až doteď, když už tradičně se zkříženýma nohama sedím na té rozvrzané dřevěné posteli a ledabyle si v rukou pohrávám se svou skleněnou dýkou. Mou tradiční místnost, která by se odbytě dala popsat jako celkem pohodlné vězení, osvětluje jediná zapálení svíce na dřevěné komodě blízko okna, jež k prosvětlení místnosti samo ničím nepřispívá. V celém domě jdou slyšet jen tiché ozvěny hlasů a cinkání příborů o ty staré otřískané talíře – ostatně jako každý den těsně předtím, než některý z nich donese jídlo mně. Už jsem si na tu rutinu zvykl. Pokaždé se nejdřív nají oni, pak já a následně k mým uším na celé hodiny nedolehne ani jeden jediný zvuk. Nevím, jestli v tu dobu chodí spát, nebo co přesně dělají, a ani mě to vlastně tolik nezajímá. Pokud bych odsud zdrhl, nic by se tím nevyřešilo.

Veškeré cinkání oceli utichne, což mě přinutí zaletět pohledem ke dveřím do pokoje. Vždy se sám sebe ptám, kdo z nich přijde dnes. Bude to ten zachmuřený muž s plnovousem? Ta mladá blondýnka se zlatou tiárou ve vlasech? Wren? Ve finále je to stejně jedno – ať už to bude kdokoliv, jen na komodu odloží talíř, otočí se vyjde zase ven. Žádné otázky, žádné odpovědi, žádná slova.

Odložím dýku vedle sebe na postel, napřímím se a zaposlouchám se do zvuků vzdálených kroků, jež jsou každou sekundou hlasitější. Jsou klidné, jemné, jiné, než kterékoli jsem slýchával doteď – nebo v nich jen hledám příliš složitostí, jelikož jsem už dost dlouho zavřený v jedné místnosti.

Klika cvakne a dveře hlasitě zaskřípají vlivem zrezavěných nenamazaných pantů, jejichž zvuk se mi v hlavě jistě usadí ještě na dlouhé roky. Už už se chystám sklonit hlavu, protože vím, že kdokoli v těch dveřích stane, mi nebude chtít pomoct, když v tom v nich spatřím Sun.

Hnědé vlasy má zapletené do copu, který jí volně visí přes levé rameno a na sobě ty samé obyčejné hnědé šaty s dlouhými rukávy, v nichž jsem ji poprvé viděl v ulicích Harenu a naposledy při našem... rozhovoru. V pravé ruce drží nezdobený hluboký talíř ze smetanového porcelánu s otřískanými kraji, zatímco tou druhou za sebou pomalu zavře dveře.

To je novinka – nikdo dřív se neobtěžoval zavírat za sebou dveře vzhledem k tomu, že se nikdy nezdrží ani minutu. Zadívám se na ni s tichou prosbou, aby se ke mně otočila – zčásti jelikož chci vědět, jaké emoce se jí při pohledu na mě zračí v očích, zčásti abych mohl zjistit, co má v plánu. Proč se mnou nemluvila kdo ví jak dlouho a teď sem nakráčí, jako kdyby se nic nestalo? Jako kdybychom si nikdy nic neřekli?

Na chvíli už přemýšlím, že jí něco řeknu, když v tom se na mě konečně podívá a na pár sekund nedělá nic jiného, než si mě tiše přeměřuje pohledem. Její zelené oči létají sem a tam, zabodávají se mi do těla jako šípy pravděpodobně s otázkou, jak to že jsem ještě stále tady – jako kdyby tomu sama nevěřila. Jako by čekala, že najde tento pokoj prázdný.

Jenomže já tentokrát nejdu nikam – ne dokud to všechno aspoň částečně nenapravím.

Málem jí to povím, ona však stihne těsně předtím spojit oči s těma mýma a přiložit si ukazováček levé ruky ke rtům. Nemluv, naznačí mi rty. Připomene mi to ten den, kdy jsme v lesích u řeky Fayrre narazili na Kyla a ostatní vojáky a skrývali se před nimi v podzemní zvířecí noře. Tehdy jsem ji přitlačil k hliněné stěně, přiložil ji ruku na rty a tiše zaartikuloval to stejné: Nemluv.

Později ten den jsem zabil člověka.

Tázavě se na ni podívám, jako kdyby mi ten jediný pohled mohl prozradit, o co se snaží. Ona jen zakroutí hlavou přejde blíže k posteli, a zatímco levou ruku stočí za zády, ohlédne se směrem k těm starým rozvrzaným dveřím, jako kdyby jimi měl každou chvílí někdo projít. Pár sekund v tichu čekám s ní, jestli skutečně nezaslechnu nějaké kroky – ani jeden, jen vzdálené tiché hlasy. Jakoby došla ke stejnému závěru, lehce si pro sebe kývne a levou ruku natáhne směrem ke mně. Dojde mi, že to nebylo žádné z dalších znamení, když si všimnu, jak jí na rozevřené dlani leží malý složený kus zažloutlého papíru. I přes všechny jeho vrstvy spatřím jemné linie písmen a kousky inkoustu, jež se propily skrz list.

Pokyne k němu hlavou a já ho po tom znamení spěšně vezmu do ruky, rozevírajíc ho. Sun se mezitím vydá ke dřevěné komodě blízko okna a položí na něj talíř s jídlem. Neslyším vůbec nic, než hlas ve své vlastní hlavě, když si vzkaz pro sebe v duchu přečtu, načež se ohlédnu zpátky na ni. Všimnu si, jako opatrně odepíná háčky na okně a pootevírá ho směrem ven.

Jedním plynulým pohybem se otočí zpět čelem ke mně a kývne. Pokývnu jí nazpět těsně předtím, než s klidnými kroky vyjde zpátky z pokoje. Cvaknutí dveří je to poslední, co slyším, když si ten vzkaz se vším zmatením přečtu znovu:

Potřebuju si s tebou promluvit, ale nemůže to být uvnitř domu. Otevřela jsem ti okno. Až všichni odejdou spát, přijdu k němu a pomůžu ti ven. Nesmíme udělat ani jeden zvuk, jinak na to přijdou a to ani jeden z nás nechce. Věř mi.