Padám.
Opět--
Kolem mě je temnota.
Znovu--
Nic nevidím.
Opakovaně--
Trhnu sebou.
Jako minule--

Zastudí mě články prstů a aniž bych to měla v úmyslu, mé ruce sevřou něco, k čemu jsem pevně přitisknutá. Oči mám zavřené, i když si to nejdřív neuvědomuju - dojde mi to až když je otevřu, vyděšená a překvapená.

Rozhlédnu se kolem sebe, naprosto zmatená, co se opět děje. V jednu chvíli stojím před zahradní klenbou porostou rozkvetlými rudými růžemi a v druhé padám do neznáma. Chytám se tyče, která vůbec nevím, kde se tady vzala a stěží popadám dech.

Mé oči spatří něco podivného - jakousi hranici. Hranici mezi tmou a světlem, kterou rozděluje tenká přímka, z níž se oddělují malé částečky, jakési tečky připomínající hvězdy na noční obloze, jenom blíž u sebe. Má hlava se ocitá v neproniknutelné temnotě, která mi ji pevně svírá, zatímco tělo spatří záři, která zkoumá každý milimetr mé kůže. Mé prsty svírají ledovou kovovou tyč, kterou objímám i nohama a její chlad se mi rozlézá až do nejhlubších bodů srdce.

Zvednu hlavu a zapřemýšlím - někde jsem to už viděla. Tohle místo je až tak zvláštní - a přitom naprosto obyčejné -, že se mi do paměti muselo rovnou vrýt. Vzpomínám, prochází části své mysli a pátrám po informacích. A pak--

Tyč mezi mými prsty zmizí a já začnu padat. Přímo, do prázdna. Netrvá to dlouho, jednoduše se převrátím na záda a pluju vzduchem. Na chvíli nic nevážím. Kolem mě vzniká vítr, který mi škube vlasy tak, že mě švihají do tváře.

Sekundu, dvě a dopadnu zády na tvrdou zem, kterou vlastně vůbec nevidím. Ležím na bílé - bílé která je všude kolem. Možná je to sklo, napadne mě, ale poté se ušklíbnu.

Já vím, kde jsem.

Tedy... Ne přesně, ale už jsem tady byla - ve snu tuhle noc. Nebo to bylo včera?

Mé myšlenky jsou na tomhle... podivném místě naprosto zastřené. Co je dneska? - netuším. Co se naposledy stalo? - nemůžu si vzpomenout.

Otočím hlavou tak rychle, že mě vlasy švihnou do tváře. V očekávání, které se mi splní, zaostřím na černou šmouhu pár metrů ode mne. Spatřím ženu - stejnou jako včera. Její havraní vlasy opět stejně děsivě připomínají temný vodopád a své stínové šaty má úplně stejně uplé. Oči jsou tak pronikavé, jako přímé a tak odvážné, jako temné.

Její rty se zvlní do úsměvu - neznámého úsměvu, ze kterého nic nevyčtu. Není škodlivý, není šťastný. Není ani předstíraný, ani potěšený. Je úplně jiný - nový druh úsměvu, nad kterým žasnu až tak, že chci vzít knihu a podrobně jej popsat. To, jak má pozdvižené koutky, jak hluboké jsou dolíčky v jejích tvářích i to, jak je naprosto symetrický.

Chvíli ji sleduji. Naprosto ostražitě, nemíním z ní spustit oči. Nehýbe se, nemluví. Neudělá krok - opět a mě nezbývá nic jiného než stát taky.

,,Je skvělé tě znovu potkat, Sun," promluví na mě, přičemž jaksi zvláštně nakloní hlavu. Trochu křivě, trochu sklopeně - trochu rychle.

,,Kdo jsi?" Má zvědavost přemůže pud sebezáchovy a zeptá se. Možná to moc rychle vypálím, možná mluvím málo nahlas. Tak či tak mám strach. Strach, který z ní vyzařuje - zavrtává se hluboko do mého nitra a usazuje se. Už se ho nikdy nezbavím.

A to mě děsí ještě víc.

Koutky jejích úst se zvednou a oči po mě střelí napůl pobaveným, napůl opovrhujícím pohledem. „Kým jsem, vskutku předvídatelná otázka, marey. Co bys se spíše měla ptát je - kdo jsi ty?"

„Co tím myslíš?" zeptám se, naprosto zmatená. „Kdo jsem já?"
Z jejích úst unikne potlačovaný smích. „To ty se ptáš mě?" otáže se mě s hranou neutralitou. „Jsi vtipná, marey. Démon se s tebou nenudí."

„Démon?" řeknu překvapeně, i když někde uvnitř sebe už dávno vím odpověď. Stačí jeden pohled a člověku to dojde - proč se tedy ptám? Nemám nejmenší tušení.

„A co sis myslela? Že jsem světlo-přinášející anděl, který ti přišel nabídnout vše dobré co na světě existuje?" Zakroutí nad tím nechápavě hlavou. „Kdepak."

„Proč tady teda jsi?"

Šlehne po mě naštvaným pohledem, který mě přiměje o krok odstoupit. Chvíli se zdá, jako by její černé oči mohutně plály a proklínaly mě věčným ohněm. „Copak ti to ještě nedošlo?"

Nevím, jestli bych se měla propadat hanbou do země nebo se dál ptát. Co je na mém místě lepší? Stát a mlčet a ukázat jí, že mám strach? Nebo radši mluvit a ještě víc jí lézt na nervy? Ukázat slabost nebo sebevědomí?

To druhé zní sice lépe, ale první je lepší pro mé vlastní dobro.

Chvíli na ni jen hledím a čekám až začne mluvit. To ticho mě ubíjí zevnitř, až se mi třesou rty, které ho zoufale chce přerušit. Pevně je stisknu k sobě, ve snaze tomu zabránit. Zatnu zuby, abych potlačila povzdechnutí a vyrovnala dech. Čím déle se na mě dopáleně dívá, tím více jsem nervózní. Skoro cítím kapičky potu na zadní straně krku.

Buď slyšela mé myšlenky nebo se cítila stejně jako já - tak či tak, jsem jí vděčná za cokoliv, co se rozhodne říct.

,,S tebou to nejspíše bude těžké," ušklíbne se na mě. ,,Jsem tady kvůli tobě, marey. Musíš přijít na to, kdo jsi."

,,Proč?"

Nechápavě se na ni podívám, až se mi mezi obočím zformuje úzká vráska.

,,Tvůj osud ještě není zcela předpovězen - ale dávej si pozor. Přijde temnota a přijde světlo. Budou tě zkoušet a ty budeš přihlížet - přihlížet při změně cizího života, stejně jako toho svého. Vše je ještě nejisté, však není to v tvých rukou. Nebudeš nad tím mít kontrolu, Vše bude záviset na ronwei. Poznáš člověka tobě podobného, avšak zcela odlišného. Pouto, které vás spojuje, je zakořeněno v dávné historii a po staletí putují pověsti o spasení. Věřili v ní poddaní, králové, královny i císaři, stejně jako mořské panny na dně oceánu, volající o pomoc. Jejich zpěv zněl a šířil se vzduchem až malebné hlasy zpívaly oslavné písně - ''Jenž hvězda i Měsíc splynou, i světlo jež vznikne bude jest naším osvobozením. Nechť pozvedneme své dlaně vstříc novým začátkům i nadějím, jež přinese splynutí Luny i - ach, svatí - marey.''"

Rána.
První co uslyším, když otevřu oči.
Okraj fontány.
A to první, co uvidím.

Sedím na zemi, ruce otlačené od hrubého štěrku zdobícího chodníky v zahradě. Z pravé strany slyším bzučení včel, jak pomalu opylují keříčky levandulí a z té levé slyším spěšné kroky stráží. Podrážky jejich bot skřípají o kamínky rozsypané kolem a meče jim hlasitě třískají o kovové chrániče na stehnech. Už už se chci zvednou, jenomže v té době ke mně jeden ze strážníků - Kalen, mám pocit - sehne a natáhne ke mně ruku.

Vytáhnu se pomocí ní nahoru.

,,Jste v pořádku, Vaše Výsosti?" dotáže se mě Kalen.

Jenž hvězda i Měsíc splynou, i světlo jež vznikne bude jest naším osvobozením. Nechť pozvedneme své dlaně vstříc novým začátkům i nadějím, jež přinese splynutí Luny i - ach, svatí - marey.

Zamrkám na strážce. Poznáš člověka tobě podobného.

Kývnu jemně hlavou. Pouto, které vás spojuje, je zakořeněno v dávné historii.

Skloním hlavu. Vše je ještě nejisté.

,,Královna si vás žádá v sále při audienci bastarda z Therradu."

Podívám se zpět na strážce a zpracovávám jeho slova, i přestože nedokážu myslet na nic jiného. Vzpomenu si na to, co mi říkala dnes máma. Návštěva z Therradu. Budoucí pravá princezna Mariley.

Chvíli mi trvá, než si vše spojím dohromady.

Setřu si z šatů prach, ke kterému jsem přišla od štěrku na zemi, a pousměji se na strážce.

,,Dobře. Řekněte jí, že tam hned budu," kývnu na Kalena a narovnám se.

Pomalým krokem projdu kolem něj a zamířím ke dveřím zpátky do paláce. Minu keříky levandulí a obrostlé tůje, zatímco se nutím přemýšlet nad šaty, které jsem si ušpinila. Nutím každou část mé mysli, aby směřovala ke dnešní důležité návštěvě z Therradu, ale ve skutečnosti mi kdesi vzadu v hlavě zní těch pár slov.

Splynutí Luny i - ach, svatí - marey.