Tato kapitola je věnována HonzaHurta , protože jsi přejel zastávku jen kvůli tomu, že jsi četl moji knížku a to je ten nejlepší kompliment, který mi mohl kdy kdo dát :DD

No... sice je tato kapitola dost krátká (oproti mým klasickým kapitolám) a ten konec není napsaný úplně nejlépe, ale máte tady aspoň nějakou dávku TDBU. Omlouvám se, že nevyšla včera - měla jsem hodně věcí do školy a seděla v tom snad do půlnoci -, takže jsem to jaksi nestihla. 

Jakmile dveře za mnou zapadnou do svých pantů, opřu se o ně a zavřu oči, jako kdybych tím mohla zmizet, splynout s tím hrubým dřevěným povrchem a vsáknout se do něj. Jako kdyby ta slova, která jsem před pár sekundami vyřkla, mohla odejít, rozpadnou se v prach a zmizet. Přeju si, abych je mohla vzít zpět – když už ne kvůli sobě, tak kvůli němu. Kvůli tomu, co jsem raději měla udělat a co raději říct. Kvůli jeho minulosti a současnosti, kvůli věcem, kterými si musel projít. Neměla jsem odejít – když už nejde vzít ta slova zpátky, aspoň jsem neměla mlčet, odejít a nechat ho tak. Neměla jsem se k němu otáčet zády – ne teď, ne když jsme oba... zranění.

Jaké to bylo jet vedle mě, sledovat každý můj krok a lhát, jako kdyby to nebylo nic? Jaké bylo nezajímat se, co to s člověkem udělá? Co to udělá se mnou?

Ta slova povstanou z ticha jako kruté tiché kletby, jež mě zasáhnou důrazněji než předtím, protože teď už si jejich význam uvědomuji. Všechnu tu nenávist, strach a žal, jež zastínili můj zrak a dovolili tyhle slova jen tak vypustit z úst – vyslovit je v okamžik, kdy vzpomínal na svou matku, proklínal svého otce a snažil se... na chvíli se snažil říct mi vše. Pokusil se mi nelhat a zodpovědět mé otázky a já ztratila hlavu nad jedním jediným tajemstvím, které si rozhodl ponechat. Jedno tajemství – to, na nějž máme právo všichni. To jedno tajemství, jež se musíme sami odhodlat říci; to, do jehož vyslovení by nás neměl nikdo nutit. Možná, že mi některá vysvětlení dlužil, ale stále se se svou minulostí rozhodl podělit výměnou za co? Za mé mlčení? Za lhostejný pohled na mé tváři?

Jenomže jakkoli moc jej můžu litovat, jakkoli moc bych si přála říct něco jiného, ve výsledku byla ta slova pravdou. Všechno, co jsem řekla, byla pravda – byly to myšlenky, které mě po celé ty dlouhé hodiny pronásledovaly a drásaly mě zevnitř až příliš a já se jim nedokázala ubránit. Nemohla bych o nich lhát. Dřív nebo později musely jít ven, musely být řečeny nahlas – a někdo, kdo nade mnou bdí, se rozhodl, že musí vyjít ven zrovna teď.

Pro jednou si přeju, aby Freed něco udělal – aby otevřel ty proklaté dveře, o něž se opírám, podíval se mi do očí a nenechal mě mluvit. Aby vyslovil všechny ty věci, které jsem viděla v těch jeho očích barvy měsíce, ale nenechala jej skutečně říct. Aby udělal něco jiného než nekonečné mlčení, jenomže můžu natahovat uši, jak moc chci a čekat, že zaslechnu ty tiché, vyrovnané kroky, ale ony nikdy nepřijdou. Jen skřípání té zatracené postele, jež mi dá jasně najevo, že si buď myslí, že následování mě nemá žádný smysl, nebo jsem tu propast mezi námi rozšířila natolik, že už nadále nejde přeskočit z jednoho okraje na druhý.

Nějaká část mé duše se téměř rozhodne otočit a vejít zpátky dovnitř, když v tom se kousek ode mě ozve známý hlas: „Ty jsi mu teda dala, ti řeknu."

Střelím očima k dřevěnému rámu dveří naproti těm, o které se opírám a spatřím Xandera, jenž stojí na prahu místnosti s pobaveným úšklebkem vepsaným ve tváři.

„Tys poslouchal?" založím si ruce na hrudi a odtlačím se ode dveří, odcházejíc od nich co nejdál. Když už si Freed nejspíš přeje být sám, nebudu se tady vybavovat s Xanderem, když má tento dům očividně tenké stěny, přes něž jde všechno slyšet.

„Byli jsme zvědaví," pokýve hlavou a přeměří si mě pohledem, jako kdyby něco hledal. „Teoreticky poslouchala Wren těma svýma magickýma ušima a nám tak letmo říkala, jestli následující hodiny přežijeme. Má tenhle dům skrz naskz prošpikovaný všemožnými kouzly, takže slyší každé slovo, které v této chatrči zazní – chápeš, pro případ nouze, že by se tady objevili therradští vojáci."

„Nikdo vás nenaučil neposlouchat cizí rozhovory?" opáčím. Všechno, co jsme tam řekli, by mohla být tajemství... Tajemství, která bychom netoužili hlásat do světa, věci, o nichž bychom měli vědět jen my. Jaké právo má Wren nebo rod Gorondyanů, aby jen tak poslouchali, jako by se nejednalo o nic víc než zábavu?

„Divila by ses, jak odposlouchávání cizích rozhovorů může člověka zachránit," pobaveně mykne rameny a střelí ke mně svýma tmavě hnědýma očima, „zvlášť, když se před světem snažíš skrývat."

Zastavím se uprostřed chodby směrem k hlavní místnosti s velkým stolem, kde jsem se se všemi poprvé seznámila a otočím se čelem k němu. Stane vedle mě, jako by tušil, že chystám mluvit k němu. „A co z naší konverzace by ti asi tak pomohlo se zachránit? A před čím?"

„Třeba fakt, že therradský král není normální člověk," zabodne se do mě pohledem, „a že je jen jeden způsob, jak ho porazit."

Skutečnost, jaká tvrzení mu vyjdou z úst a odkud je má, zažehne v mé hrudi něco neznámého. Neprobádaného. Vše, co údajně slyšel, byla slova určená mně. Ne jim. „Všechno bych vám řekla, kdybyste se mě zeptali. Pomohli jste mi a já chci pomoct vám, přísahám, ale odposlouchávání mých rozhovorů s kýmkoli v tomto domě celkem ubírá na míře mého přesvědčení, nakolik vám můžu skutečně důvěřovat."

V jeho obličeji spatřím pouze klid beze známky té vlídnosti, s níž jsem jej vídávala doteď, když řekne: „Důvěra v ostatní lidi stála mou rodinu trůn a mou zemi mír. Omluv mě, pokud jsem se za svůj život naučil, že je nejspolehlivější věřit pouze sám sobě."

Poté se otočí na patě a rozejde se k místnosti, z níž slyším tiché ozvěny hlasů jeho rodiny a Wren. Nevšimne si, že ho nenásleduji až do chvíle, kdy stane skoro u dveří. Otočí se na mě s otázkou v očích. „Jdeš?"

Stáhnu ruce doteď stále složené na prsou k bokům, odpovídajíc: „Chtěla bych být chvilku sama – projít se, podívat se okolo domu."

„Běž." Ta podivná vlídnost se mu s tím slovem vkrade zpátky do očí. „Ale nechoď blízko vody."

Blízko té nádherné průzračné vody, která jako by zářila miliony různých barev a lehkou září osvětlovala všechny kouty Liwbay. Jen pomyšlení, že bych do ní vkročila, rozlévá do mého těla podivné horko, jež při tom zákazu během jediné vteřiny vymizí. „Proč?"

„Protože nechceš poznat ty, kteří v ní žijí," odpoví vyhýbavě, načež jen lehce kývnu hlavou, nepřemýšlejíc nad pravým významem jeho slov.

Otočím se, projdu několika místnostmi až dorazím k malým dřevěným dveřím, jež svým vzhledem doplácí na své stáří a vyjdu ven, kde se konečně zhluboka nadechnu. Do tváře mě udeří studený vzduch, jenž mě svou ostrostí zahalí jak do náručí a stane se mým jediným přítelem na dlouhé hodiny poté. Hodiny ztracené v myšlenkách a otázkách, komu skutečně věřit, kdo přítelem mým může být a na koho si raději dávat pozor. Strávím hodiny dlouhým rozebíráním mého rozhovoru s Freedem – údajných příběhů o jeho rodině, těch krátkých emocemi prošpikovaných pohledů, všech na pohled nevýznamných slov – a spojováním si pravd, polopravd a lží k sobě, abych nakonec našla to skutečné jádro věci. Celou kompletní pravdu.

Hodiny a hodiny a minuty mi trvá než dojdu k závěru – závěru, že potřebuji další odpovědi na další otázky, které ví jen jeden člověk, ten, jenž nese jméno ronwei, Joey Freed a Sebastian najednou. Člověk, který vězí v té dřevěné chatce a ke komu nemohu jen tak přijít z hned několika důvodů.

Proto se začnu rozhlížet kolem, prozkoumávat všechna zákoutí nedaleko domu, kam by se dalo bez problému nepozorovaně dostat a které by posloužily jako dokonalý úkryt.

Wren má tenhle dům skrz naskz prošpikovaný všemožnými kouzly, takže slyší každé slovo, které v této chatrči zazní.

Pokud bych se rozhodla za Freedem hned zajít a promluvit si s ním, Wren by všechno slyšela – každé slovo, každé přiznání – a nepochybně by to řekla i Xanderovi, Lyah a Rhenanovi. Sice mám otázky, s nimiž bych se jim nezdráhala svěřit, některé by však mohly zapříčinit něco mnohem horšího než jen pár ostrých slov.

To znamená, že až si s Freedem budu chtít příště promluvit, nesmíme být uvnitř toho domu.