„Řekni mi jediný důvod, proč bych si tady vymýšlel příběh o nějakých pradávných zrůdách. Řekni mi, co bych tím získal."

„Co já vím, co bys získal," ušklíbnu se, i přestože to on sám vidět nemůže. „Za ty týdny mi začíná být jasné, že vše, co děláš, má nějaký záměr. Nedivila bych se, kdyby sis tímto jen získával nějaký drahocenný čas."

Chvíle ticha, jež nastane po mých slovech, mě donutí zopakovat si všechno, co mi vyšlo z úst a hledat důvod jeho ticha – ale nic v nich nenajdu. Jen ostrá slova, která plní svůj záměr; která chrání mě a útočí na něj stejně, jako to celé ty týdny dělal on.

„Chtěla jsi po mně, abych ti o všem řekl. Jestli mi věřit budeš, nebo ne, je jen na tobě – ale aspoň to zvaž. Právě teď se dějí věci mnohem důležitější než tvá nenávist ke mně," rozlehne se jeho hlas místností přímo kolem mě a celou silou zatlačí na hradby obklopující mou duši tak silně, až málem puknou, protože na malou chvíli povolí. Povolí na těch pár sekund, kdy v jeho posledních slovech zaslechnu osten bolesti – ten, jenž jak nakonec přesvědčím sama sebe, je jistě jen výplodem mé fantazie.

Pokud si toho on sám všimne, to netuším, protože co nevidět začne pokračovat ve svém vyprávění: „Všichni Zapovězení byli po desítky let v Endegaru uvěznění společně s mým otcem. Hnili v tom lese přesně tak, jak by měli, ale když přišly ty dlouhé pochmurné roky před rozpadem Gorondyanu, něco se změnilo. Můj otec krátce po vraždě krále nějakým způsobem přišel na způsob, jak převrátit Deanovo a Lunino kouzlo. Dodnes nevím jak – pátral jsem po tom celé roky, ale... on si svá tajemství střeží. Už jen to, že jsem o jeho minulosti zjistil tolik věcí, je zázrak." Cítím, jak se jeho oči zabodnou do mých zad v naléhavé prosbě – prosbě, abych mu věřila. „Možná využil situace, která tehdy v Gorondyanu nastala. Možná využil všeho toho zmatku a strachu, ke kterému bohové shlíželi a oslabil je. Můj otec nějak... obrátil Luninu magii ve svůj prospěch. Zemřel by hned v první chvíli, kdy by překročil hranice Endegaru a tak pomocí Luniny magie, která obíhala celý hvozd, vytvořil zbraň – dýku z měsíčního skla, k níž připoutal svůj život. Díky tomu mohl na jeden měsíc překročit hranice toho lesa, aniž by zemřel. Měsíc a pak se musel vrátit."

Při těch slovech průhledný leštěný předmět v mé dlani o tolik ztěžkne.

„Takhle to dělal roky – měsíc mimo Endegar, měsíc uvnitř, až našel řešení na svou situaci. Tak jednoduché, avšak kruté řešení. Cenou za měsíc svobody, měsíc mimo vyhnanství je považován jeden lidský život. Kdyby bylo to rozhodnutí na mně, nikdy bych na to nepřistoupil. Raději bych shnil v temných zákoutích Endegaru, než připravoval o život nevinné lidi – jenomže otec v sobě měl dost temnoty na to, aby ho taková maličkost nezastavila. Je snad obyčejný lidský život důležitější než ten jeho? Plný sobectví si to nikdy myslet nebude.

Proto se skrýval po celá staletí a snažil se přijít na způsoby, jakým by mohl osvobodit své bratry – výroba skleněné dýky ho totiž obrala o skoro všechnu jeho moc, a proto v ústraní lovil čarodějnice, pil jejich krev a střádal svou moc jako zrna písku až do chvíle, kdy mohl vytvořit dýku další. A další. A další. Tři dýky, pro jeho tři nejvěrnější bratry, s nimiž po další desetiletí procházel zemí a lovil čarodějnice. Celá desetiletí až do jednoho dne, kdy mu v hlavě probleskl nápad – proč lovit ta kouzelná stvoření po jedné, když to mohl dělat efektivněji? To je část, kdy do příběhu vstupuje má máma."

Něco se ve mně zlomí při zaznění toho slova, při způsobu, jakým jej vysloví. Máma. Je v něm naděje. V hlase, který jsem celé týdny slýchávala hovořit jen vyrovnaně a klidně. Je v něm naděje a bolest. Naděje, bolest a vztek. Skoro se zlomí. Slyším, jak se s vyřknutím toho krátkého slova ztiší téměř do ztracena. Část mě v té chvíli zatouží se znovu otočit, sednout si vedle něj a uklidnit jej. Říct mu něco, co by zahnalo tu bolest se vztekem, co by vyzvedlo naději do nebeských výšek stejně, jako to pro mě udělal on, když jsme poprvé přijeli do Crescenu. U svaté Jenil, skoro to udělám. Skoro se otočím a vykročím k němu. V poslední chvíli to však zarazím, kousnu se zevnitř do tváře a zavřu oči. Stojí mě to veškeré přemáhání, které v sobě najdu.

„Můj otec zjistil, že mladá therradská princezna má usednout na trůn, tak toho využil. Udělal kolem všeho takovou velkou šarádu – vydával se za nejmladšího z princů jednoho z království NaHoře a prakticky mou mámu oklamal stejným způsobem, jak kdysi přiměl čarodějnici, aby mu dávala víc a víc své krve. Vkradl se jí do mysli a vložit do ní nespočet mylných přesvědčení, jak skvělý a milující manžel bude, až nedokázala poznat, co je pravda a co ne – a vzala si ho. Celé roky žila pod představou, že má úžasného, skromného, spravedlivého muže a krále, jenž ji celým srdcem miluje a nedokázala se z té škatulky, v níž zavřel její mysl, dostat – to přišlo až se mnou. To, co ji z těch představ a falší vysvobodilo, jsem byl já, jak mi vždycky říkala. Prý už od prvních měsíců, kdy mě nosila pod srdcem, věděla, že mě nemůže ponechat mému otci, jelikož jsem ji zachránil – ji i Therrad. Že s mým narozením přišla naděje.

Většinu svého těhotenství a času, kdy si už začala uvědomovat, koho do svého království skutečně pustila, stále předstírala, že je mému otci oddaná. Hrála na něj celou tu přetvářku, jenž si on sám vytvořil, aby mohla zjistit, co má skutečně v plánu a... tehdy si uvědomila, jak velké monstrum můj otec skutečně je. Od začátku jeho vlády jako therradský král vysílal oddíly vojáků k tomu, aby lovili čarodějnice a shromažďovali je nikde jinde než v samotném Endegaru, kde se na jejich krvi mohli pást všichni dosud uvěznění Zapovězení. Některé však nechal přivést do Igranu, kde je schovával v hlubokých sklepeních therradského hradu a... experimentoval s nimi. Chtěl zkusit, co by se stalo, kdyby nevytvářel Zapovězené jen z už vyspělých lidí, ale... z dětí. Chtěl zkusit, co by se stalo, kdyby novorozeně vykoupal v krvi čarodějnic, nechal jej ji pít a připoutal ho k vlastní dýce. A na kom jiném to zkusit než na svém vlastním synovi."

Teď už se otočím s tváří plnou překvapení, nevěřícnosti a zmatení, které zachvátí mou duši v pár sekundách. Podívám se na něj, jak klidně tam sedí se shrbenými rameny, dlouhými rozcuchanými vlasy, čelistmi a krkem zarostlým strništěm a ztrápenýma šedýma očima, které v tichém překvapení střelí mým směrem hned, jak se rozhodnu k němu postavit čelem. Mám otázky. Jednu za druhou, která se na sebe skládají jako dříví na oheň, ale hluboko v sobě mám strach se na ně zeptat. Mám strach, co budou znamenat.

Vidí to? Vidí, co nevědomky dělám už takovou dobu, déle, než si to sama dokážu přiznat? Co způsobuje to, že mu tady nyní nepovídám, jak moc líto mi to všechno je?

Možná, že nechci, aby to věděl – aby viděl, co se mnou poslední události udělaly. A možná je už moc pozdě – třeba to poznal –, protože v další chvíli pokračuje, navzdory otázkám, které se zračí v očích i jemu: „Chtěl své zvrácené pokusy zkusit na mně a tomu chtěla máma zabránit za každou cenu, jenomže co mohla udělat? Nakonec můj otec byl nadán magií a jí už nepatřilo ani království, na nějž měla pokrevní právo – oficiálně možná, ale skutečně ne. Takže jak pokračovaly měsíce a ona nebyla schopná najít jediné řešení, jak by mě takového osudu ušetřila, začala ztrácet naději. Bála se, že mě ztratí; bála se, že otec změní v nestvůru i to jediné, co do jejího života vhánělo světlo – a právě to mě možná nakonec přeci jen zachránilo.

Můj otec byl až příliš natěšený z toho, co se z jeho malého experimentu vyklube, aby byl ochoten počkat byť o sekundu déle. Prakticky mě vytrhl z náručí doktora, jenž u máminého porodu vypomáhal, jen krátké chvíle poté, než jsem přišel na svět. Vzal mě, vzal svého stále plačícího a zakrváceného syna a odnesl ho neznámo kam, kde svou teorii vyzkoušel. Koupal mě v krvi čarodějnic s přesvědčením, že to ze mě udělá něco temného, mocnějšího než cokoli, co kdy existovalo a bývalo by se mu to i podařilo nebýt jeho zbrklosti. Kdyby chvíli počkal a nechal, aby mě aspoň umyli, pravděpodobně bych nyní byl někým jiným – něčím jiným. Byla to matčina krev, jíž jsem byl pokrytý, která mě aspoň zčásti zachránila. Smíchala se s krví čarodějnice a srazila efekt té proměny na polovinu. Stal jsem se tím, co ze mě chtěl otec mít jen... z části své duše."

Pokud by to byla pravda... Pokud by všechno, co teď řekl skutečně byla pravda, pak by to z něj dělalo toho, koho jsem cítila svým darem v Harenu; kdo mi rozpaloval hrdlo po celé cestě skalními tunely; kvůli komu se mi teď stále malinko klepaou dlaně, ale hlavně... ten, koho jsem cítila před tolika lety na tarském náměstí – díky komu jsem vysypala pytel jablek a byla předvedena před Mayrree. „Ty jsi Zapovězený."

Něco se zableskne v jeho očích, když to vyslovím. „Ne úplně. V hloubi duši jsem se jím stal vlivem toho otcova pokusu, ale jsou věci, které dokáží normální Zapovězení, ale já ne – a děkuji bohům za to." Nervózně si promne dlaně položené na matraci dřevěné postele. „Otec na důvod, proč ten experiment nefungoval, buď nikdy nepřišel, nebo se tím nenechal ovlivnit – tak či tak mě první dny mého života neživilo jen matčino mléko, ale stejná čarodějnická krev, ve které jsem byl vykoupán. Asi si myslel, že tím posílí sílu, kterou jsem svou přeměnou získal a ono se to možná částečně stalo, jenomže... už to nijak nezměnilo to, kým jsem v hloubi duše byl. Ta část, jež máma nevědomky zachránila, zůstávala stále stejná.

V následujících letech jsem vyrůstal po boku dvou naprosto odlišných lidí – matky, která mě milovala z celého srdce a která se mě snažila naučit být dobrým a poctivým člověkem, a otce, jenž ze mě chtěl udělat svého osobního pobočníka a zbraň, se kterou jednoho dne dobije Mariley. A zatímco jsem miloval ji a nenáviděl jeho, on... on..." hlas se mu zlomí stejně rychle, jak přeruší náš oční kontakt a podívá se do svých zatnutých dlaní. Zavře oči, jako kdyby se vyrovnával s nějakou bitvou, jež sílí v jeho nitru. „Život s mým otcem prostě nebyl jednoduchý ani pro mě, ani pro mou mámu."

Nedokážu si ani představit, jakými věci si museli projít.

„Ale aspoň," pokračuje s pohledem upřeným stále na své dlaně, „jsme měli s mámou jeden druhého. Přečkat všechny ty věci se dalo, když jsme na konci vždy měli ke komu vrátit, jenomže když ji zabil... před mýma očima-"

„Vím, jak zemřela," utnu ho dřív, než si vůbec stihnu uvědomit, co dělám. Asi to je ta bolest a zoufalství v jeho hlase, asi je to fakt, že tu scénu nechci vidět před očima ještě jednou. Ten křik – jeho křik – mi ještě doteď občas zní v hlavě.

„Jak?"

„Ukázala mi to," hlesnu při vzpomínce na ten krutý počin a osobu, která mi jej ukázala. Marquerite... Celou dobu se tady bavíme o Marquerite – o té, co vystupuje v mých snech jako temnota sama, o té, které jsem kdysi do očí vmetla, že smrt jednoho panovníka nedokáže tak moc ovlivnit zemi. Celé ty týdny jsem se setkávala s Freedovou mámou, s ženou, která si toho prošla tolik a stejně po všech těch hrůzách, která si ani nedovedu představit, nepřestala milovat svého syna. „Tvá máma mi to ukázala."

Pokud jsem si myslela, že při zaznění těch slov bude překvapený, určitě jsem nečekala, že na to vůbec nic neřekne. Jediná reakce na tu zprávu jsou slzy, které mu stečou po tváři – první slzy, které jsem u něj kdy viděla. Musím přemáhat svou dlaň, abych se nedotkla jeho tváří a nesetřela ty důkazy bolesti, kterou zažil. Abych se nesedla vedle a neslíbila mu, že se to všechno napraví. Že to my napravíme.

Ale neudělám to, protože Freed dodá: „Po tom... dni jsem si slíbil, že za to otec zaplatí. Že zaplatí za ty roky, kdy nám nedopřál byť kapku opravdové lásky nebo náklonnosti; za to, co mámě udělal; za to, co udělal ze mě. Takže jsem utekl a skryl se s tím, že se mu jednoho dne pomstím."

„Jak jsi potkal Kaie Bendrewa?" zeptám se.

Po dlouhé době ke mně opět vzhlédne. „Tu část příběhu už vlastně znáš. Stalo se to stejně, jako jsem ti nalhal v Crescenu – potkal jsem ho kousek od Přechodu Severu. Viděl, jak mizerně jsem vypadal a jak osamělý jsem byl, tak mě vzal s sebou do Mariley. Měl jsem jen štěstí, že se mě rozhodl přijat do rodiny."

Při vzpomínce na ten příběh, který mi říkal v Crescenu, se mi chce začít křičet. Křičet a řvát a plakat, protože i to byla lež. I ten příběh, který mi tehdy dal naději, že se mi možná konečně začíná otevírat, byl pouze výmysl. Bylo mi ho tehdy tak líto – toho kluka z království NaHoře, který jezdil se svou karavanou skrz naskrz zeměmi a měl milující rodiče, o které bohužel přišel. Už tehdy jsem si myslela, že si toho prošel víc než dost; víc, než by obyčejné dítě mělo, ale to, co mi pověděl teď, je svým způsobem mnohonásobně horší.

Svezu se na židli vedle něj. Dlaň se mi začne třepat nanovo, když shlédnu ke skleněné dýce, kterou v ní držím. „Co přesně je teda tohle?"

Koutkem oka zahlédnu, jak ke své dýce sám pohlédne. „Je to jediná zbraň, kterou mě můžeš zabít," vysvětlí. „Vlastně... jakéhokoli Zapovězeného můžeš zabít jen jeho vlastní skleněnou dýkou – je to paradox, ale... má to své vlastní kruté kouzlo. Nakonec přijdu o život zbraní, která mi ho celé roky dávala." Mykne rameny, ale v jeho očích není pobavení, které bych v nich tak ráda viděla. Stále v nich nenacházím nic jiného, než smutek – jsou odrazem mých vlastní, uvědomím si nakonec. „Ale hlavně je předmětem, který mě drží naživu."

„Takže tu noc u Fayree," uvědomím si, „jsi toho muže zabil jen kvůli tomu, abys mohl další měsíc volně žít."

„Pokud to chceš hodně zlehčovat, pak ano," přitaká s provinilým výrazem v očích. „Ale jsou tu i další důvody."

„Jaké?" nadhodím.

Výraz, kterým se na mě podívá, mi dá jasně najevo, že mi to odmítá říct.

„Jak ti mám věřit, Freede," ušklíbnu se na něj, „když mi stále hodláš lhát? Jak mám věřit jedinému slovu, které jsi zrovna řekl, když jsou stále nějaké věci, které přede mnou tajíš?"

Nakloní se blíž ke mně, jako by mě chtěl uklidnit, ale tím si vyslouží jen to, že mu namířím skleněnou dýkou přímo na krk. Ihned se zastaví a při pohledu na ostří se mu z očí všechna ta bolest a zranitelnost vytratí, když řekne: „Víš, že ti nechci lhát, Sun, už ne. Je mi líto všech těch lží předtím, ale-"

„Opravdu?" opáčím.

Tázavě se na mě podívá. „Co?"

„Opravdu je ti to líto?" upřesním. „Jsou ti líto ty lži? Věci, které jsi udělal, slova, která si vyslovil? Je ti líto všeho, co jsi mi vědomě nalhal? Všech chvil, v nichž jsi mi dal naději – naději, že tě přece jen začínám poznávat? Že někde pod tou maskou nadutého strážníka je člověk, který mě možná vidí?"

Roztřeseně vydechnu, stáhnu dýku zpátky k boku a za skřípání dřevěné židle, na které jsem seděla hodiny, snažíc se tohle všechno zapudit, se opět zvednu. Zády k němu udělám pár kroků zpět ke svému záchrannému oknu, promnu si volnou rukou oči a přinutím se dýchat – dýchat a zahnat ty prohnané slzy, které se mi derou do očí.

Za sebou přitom uslyším zaskřípání roštu dřevěné postele a krok – jeden pomalý tichý krok, jenž se mi v hlavě ozve nesčetněkrát jako harmonická ozvěna. Nemusím se otáčet, abych věděla, že teď Freed stojí jen několik stop za mnou. Nemusím se otáčet a neudělám to – kdyby ano, ztratila bych hlavu a nikdy neřekla to, co se tak zoufale snažím dostat ven už dlouhou dobu.

„Jaké to bylo, Freede?" hlesnu, pokládajíc tu těžkou skleněnou dýku na skříň napravo, jelikož pochybuji, že bych v této chvíli dokázala držet něco, co na má záda přikládá jen další závaží. „Jaké to bylo jet vedle mě, sledovat každý můj krok a lhát, jako kdyby to nebylo nic? Jaké bylo nezajímat se, co to s člověkem udělá? Co to udělá se mnou? Pomyslel jsi vůbec někdy jaké následky může mít tvé lhaní na lidi okolo? Co ubohý Kai Bendrew? Je v žalářích kvůli tomuto? Ví Mayrree, kdo skutečně jsi, a proto ho zavřela? Protože si myslela, že o tom celou tu dobu věděl?" Povolím a zatnu dlaně, jako kdybych tím gestem mohla uvolnit tolik smíšených emocích, jež zrovna cítím. „Jaké to bylo, když jsi mi říkal falešný příběh o své minulosti, zatímco já ti říkala tolik věcí... tolik věcí, které by měly být tajemství, tolik vzpomínek, které pro mě znamenají všechno. Jaké bylo vymýšlet si všechna ta místa z království NaHoře, místa, na nichž jsi nikdy nebyl a příběhy, které jsi nikdy neslyšel? Jaké bylo vidět mě šťastnou v ulicích Crescenu při oslavách Prokleté princezny a pak to zničit informacemi o cenách za naše nalezení? Co to kouzlo, viděl jsi ho vůbec? Určitě jsi ho prohlédl – proto ses zdál být tak překvapený, když jsem ti o něm pověděla."

Setřu si dlaní z tváře těch pár prokletých slz, které jsem nechala uniknout na svobodu a otočím se. Pro jednou mu podívám přímo do očí já – donutím je, aby se naopak dívaly mým směrem a viděly všechny ty emoce, které vyvolaly; emoce, za něž byly zodpovědné a řeknu: „Jaké to bylo líbat mě v ulicích města, které bylo léta mým domovem a vždycky jím bude; v ulicích města, které miluji a pak je znesvětit svými lžemi? Proč? Co jsi tím polibkem sledoval, Freede? Byly to jen tvé další hry? Touha vyžít se na mé nevědomosti?"

Bolest, která se zračí v jeho očích mě zas a znovu zraňuje. Bolest, kterou vyvolává můj vztek vykovaný do šípů, jež s každou otázkou zabodávám do jeho hrudi, vracejíc mu všechny jeho tahy. Je odrazem té mé – oba jsme si vzájemnými odrazy, lidmi, kterými jsme se v posledních týdnech stali svými činy a rozhodnutími. Zlomili jsme jeden druhého – otázka je, kdo z nás se nakonec dokáže zase scelit.

„Sun..." začne Freed, ale já ho nenechám, i přestože mé srdce křičí opak. Křičí, ať pustím ty šípy plné nenávisti a dám mu možnost na každou z těch otázek odpovědět. Ať mu dám možnost vysvětlit je, říct svůj příběh a s každým vyřčeným slovem uzdravit část našich duší – společně. Ne každý sám, ne s někým jiným. Společně, jelikož jen tak jsme se dostali do této situace. Jenomže má hlava si neodpočine, dokud ze sebe nevydá i ty poslední kousíčky bolesti, poslední zlost.

„Nech mě tě jednou opravit, Freede," začnu proto, „jednou jedinkrát mi tu možnost dopřej. Byla jsem tady hodiny – hodiny jsem seděla na té židli, zatímco jsi spal, a pozorovala tě, snažila se přijít na to, proč bys tyhle věci dělal. Udělal jsi je, protože sis v té dané chvíli myslel, že jsou v pořádku – že jsou něčím, co musíš udělat, abys pomstil to, co tvůj otec udělal Marque- tvojí matce. Udělal jsi je z lásky k ní a nenávisti k němu, ale ve skutečnosti sis neuvědomil, že děláš přesně to, co by on chtěl. Uzavíráš se, Freede. Pácháš zločiny, protože si myslíš, že jsou správné, a to bude vlastnost, která v tobě může přežívat po celý tvůj život jako poslední odkaz tvého otce, pokud se s tím nerozhodneš něco dělat." Přistoupím k němu o krok – jen o jediný krok, protože na víc se neodvážím. „Celý život jsi hrál sám za sebe, Freede, a já ti to nemám za zlé. Každý krok, každé rozhodnutí záviselo na tvé budoucnosti a světě, jehož částí jsi byl předurčen být. Pokud chceš nechat svého otce vyhrát a zamknout se v té části tvé duše plné temnoty a beznaděje, kterou tam on sám vystavěl, nechám tě. Ale nebudu tady, abych sledovala, jak se pomalu měníš v kopii jeho samého," zakroutím hlavou. „Jeden jediný člověk nikdy válku nevyhraje, Freede. Možná je na čase, aby sis konečně připustil, že pustit si někoho blízko svého srdce není slabost."

A s těmi slovy se vydám z oné místnosti, utíkajíc před jeho slovy, před následky, která budou mít, a hlavně před tím, co bych mohla udělat, kdybych s ním strávila ještě jednu chvíli o samotě.

Vykročím ven a těsně předtím, než zavřu dveře, přísahám, že jsem slyšela, jak kus skla zapraskal.