Tato kapitola je věnována naprosto všem, které si tento příběh získal. Nedokázala bych moji bezpochyby nejoblíbenější kapitolu věnovat jen jednomu z vás, protože si ji zasloužíte všichni.

Tahle kapitola byla na psaní mnohem těžší, než jsem si na začátku mohla myslet. Měla jsem dilema, jestli ji napsat z pohledu Freeda nebo Sun, protože oba mají co říct, ale Sun byla i s vaší pomocí nakonec jasnou volbou. Na popsání jejich příběhu bych potřebovala roky - všechny emoce, jež každý z nich sdílí, jsou jiné a složité a vždycky budou tito dva mít v mém srdci místo. 

Nějak jsem se nakonec s touto kapitolou rozepsala (má dohromady kolem 7200 slov), díky čemuž jsem se rozhodla je rozdělit na dvě poloviny. Dobrá zpráva ale je, že vám obě části zveřejním dnes (jednu teď, druhou polovinu pak za nějakou hodinu/dvě, podle toho, jak v ní stihnu ještě opravit chyby). 

Takže si ji užijte - druhá část je sice tou lepší, ale i tahle má něco do sebe :)

Celé hodiny té ukrutně dlouhé cesty jsem se musela krotit, abych se na něj aspoň nepodívala. Freed kráčel s Xanderem v zádech vedle jejich sdíleného koně se svázanými dlaněmi a tmavou látkou přes mlhavě šedé oči, již jsem kolem nich obmotala já. Šla jsem jen pár kroků za nimi a urputně zabodávala pohled do země jen abych se ubránila myšlenkám, které by nepochybně přišly v první chvíli, kdy by mé oči spočinuly na jeho zádech.

Když jsme dříve toho dne kolem poledne vyrazili s Xanderem, Lyah a Rhenanem do Harenu, v rychlosti jsem jim vysvětlila, jak se situace s Freedem, Sebastianem nebo kdoví, jak se vůbec jmenuje, má. Samozřejmě bez detailů – to, jak jsem ho v noci u jednoho z mostů přes řeku Fayrre viděla zabíjet člověka, co přesně se mezi námi stalo v Crescenu a některá z jeho slov, jsem vynechala. Gorondyanská královská rodina o těchto věcech vědět nepotřebuje. Jejich hlavním cílem je ho najít a to zvládneme i bez zbytečným informací a otázek, jež jsou jen mým problémem. Mým a jeho.

Už když jsme se přibližovali k hranicím Harenu, už když jsem v dáli zahlédla popelem zčernalé domy, suché stromy, mrtvé ulice a dříve jistě vysokou zvonici, jenž dnes nebyla ničím jiným než zříceninou, přišlo mi něco podivné. Hrudník se mi sevřel, dech zrychlil a přestal pracovat klidně, pravidelně a dlaně, v nichž jsem držela otěže statného vraníka se ne a ne přestat třást. Hluboko uvnitř sebe jsem cítila, jak mi hrdlem prostupuje něco horkého, něco jako žár, který se dral ven s každým zoufalým nádechem, i přestože po mé páteři lehce jako pírko přejížděl mráz.

Hluboko v sobě tuším, o co se jedná – co mě celé ty neúporné chvíle provázelo jako stín, jehož se doteď nedokážu zbavit.

Qerelia. Dar vycítit ta prohnilá stvoření, která Jennu stála život. Zapovězené.

Tam ve vypáleném městě v jižním cípu Mariley jsem se za každým zvukem ohlížela tak prudce, až se mě Lyah ptala, jestli jsem v pořádku – nebyla jsem. Stále nejsem, jelikož ten pocit po celé hodiny neodešel a pronásleduje mě až do této chvíle. Drží se mě tak urputně, jako dítě matčina prsu a já nedokážu vysvětlit proč. Skrývali se Zapovězení někde kolem? V mrtvých stromech a opuštěných domech, kde vyčkávali na své oběti? Měla jsem strach, že se objeví i ve chvíli, kdy jsme se krčili za jedním z domů a pozorovali rozhovor Freeda s Quinn – nemanželskou dcerou therradského krále a Freedovou, ne, Sebastianovou, nevlastní sestrou.

Netušila jsem, jak dobře umí Xander střílet z luku, dokud se jeden z jeho šípů nezabodl do hledí vojáka, který Freeda dostal za úkol hlídat. Chvíli jsem nedokázala ze všeho toho překvapení nic říct a jen jsem s obdivem sledovala tu přesnost, jež se jen znásobila, když srazil k zemi i druhého z therradských vojáků.

A pak už to šlo z kopce – zatímco se Leah s Rhenanem pustili do zbylých vojáků, já se rozeběhla za tím proklatým therradským, budu se raději vydávat za strážníka, princem, jenž se rozhodl utéct. Snažila jsem se běžet co nejtišeji, avšak rychle, aby si mě nevšiml. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak silné nohy mám, jak rychle dokážu běžet ani jak plynulé mé pohyby jsou, když jsem ho zpoza jednoho z polorozpadlých domů srazila k zemi a přidržela mu dýku z mého sedla u hrdla. Chvíli tam na tvrdé zemi města zničeného strachem jsem se nezmohla na nic, než se na něj dívat a nutit se přemýšlet nad tím, co všechno mi tajil, v čem všem mi lhal a proč to vlastně udělal.

Viděla jsem jeho překvapený výraz, když si uvědomil, kdo ho drží jako v hrsti a těch pár sekund se možná nadosmrti stane mou trofejí – jakkoli sobecké to může být a jakkoli moc bych se mohla přemlouvat, že je mi ve skutečnosti lhostejný. Není – asi nikdy nebude – ale v té chvíli jsem chtěla, tak urputně jsem chtěla, aby pocítil tu bolest, kterou způsobil svými lžemi.

A kdyby nebylo Lyah, která se jako první přihnala zpoza jedné z uliček, možná bych udělala nějakou hloupost. Je možnost, že bych se tam na něj utrhla. Možná že bych nedokázala vydržet mlčet a odpověděla mu na kteroukoli z těch věcí, kterými se mě snažil přesvědčit, abych ho pustila. Třeba bych odtud neodešla s čistým štítem. Ale stalo se – se vším štěstím, které mé duši náleží. Dokázala jsem své srdce udržet na svém místě, hluboko ve své hrudi, daleko od chystané zbraně, s jíž by mu nějaká zvrácená část mé mysli chtěla podřezat hrdlo a zvládla se od něj odtáhnout.

Tak jsme ho s sebou vzali. Po všem, co jsem jim o Freedovi řekla, se Rhenan s Xanderem dohodli na jediném – jestli opravdu nevíme jistě, zda mu můžeme věřit, odhalovat bezpečné útočiště, které rod Gorondyanů a Lanevrrů celá ta staletí tak neúprosně střežil, nepřicházelo v úvahu a jedinou možností bylo zavázat mu oči.

Neměla jsem nejmenší chuť proti tomu protestovat. Pokud bylo pár hodin bez zraku se strachem, jenž musel zastřít jeho mysl, jedinou možností, jak mu oplatit těch posledních pár týdnů, jen ať si to užije.

Každopádně uspat ho v první chvíli, kdy jsme se přiblížili ke dřevěné chatě, kde jsem momentálně přežívala s Wren a celou Rhenanovou rodinou, byl fakt, který mi jaksi zapomněli zmínit. Chtěla jsem jim vyčíst, že mi o tom neřekli, jakmile k dosud slepému Freedovi přistoupila Wren a nechala ho nadýchat se jakýchsi bylinek – třezalek, jak jsem si později uvědomila -, ale nemělo to smysl. Uložili ho do stejné místnosti, kde jsem se před nějakou dobou probrala já a nechali ho tam v náručí odpočinku a ticha.

Od té chvíle, kdy jsem se svezla na židli v též místnosti pár metrů od dřevěného lůžka, na němž Freed klidně oddychoval, jsem odtud neudělala ani krok. Sedím tady celé hodiny, aniž bych z něj nespustila oči, jako bych tím mohla nahlédnout hluboko do jeho duše, přes všechny ty zdi a lži a podrazy a mohla sama najít pravdu. Hodina za hodinou, ani mě nenapadlo, že bych z té místnosti mohla odejít. Kdyby mi Lyah nedonesla jakýsi vývar, jenž podle jejích slov uvařila sama, ani bych nejedla. Chtěla mě vystřídat – kdokoli z nich chtěl –, ale já to pokaždé jenom přešla mávnutím ruky se slovy, že to nic není.

Pouze si to nalhávám, já vím a oni taky, ale říct to nahlas... Říct nahlas, že to něco je, že mě pravda o jeho původu zasáhla víc, než bych kdy chtěla... Když to řeknu nahlas, stane se to skutečností – neprobádaným územím, na nějž ještě nejsem plně připravena vkročit, i přestože budu muset být. Brzo. S každým jedním nádechem, s každým zamrkáním i Freedovým tichým podřimováním se ta chvíle blíží. A nezastaví ji nic – doslova nic, jakkoli moc si to můžu i nemůžu přát. I kdybych se mohla vrátit v čase a rozhodnout se zůstat v Crescenu, neodjíždět, neutíkat za pravdou, které si nyní tak nesmírně bojím, pouze bych to oddálila. Udělala bych dva kroky zpátky, o něž bych se stejně dřív nebo později musela opět posunout kupředu.

Možná je to sobectví, uvědomím si po tolika hodinách sezení vedle něj s nekonečným přemýšlením nad tím, proč to vlastně udělal. Možná je ode mě sobecké, že bych se chtěla vrátit o těch pár dní zpět – zpět do Crescenu, líbezného města princezny Ilay, do víru slavností na její počest. Zpět do těch šatů poskvrněných mými slzami, které dosud dřímají složené v mé sedlové brašně, zpět do té tiché uličky, v níž jsem toho tolik ztratila a získala zároveň. A tentokrát... tentokrát bych neutekla. Nesetkala bych se s wernah u památného dubového stromu princezny Ilay, nevyslechla si ten kousek z naší společné minulosti, nešla bych pozdě v noci do stájí jen abych našla důkaz o Freedově zradě. Ne, zůstala bych tam. S ním. A zjistila, co se z toho vyvine. Možná bych využila jeho rozptýlení a přemluvila jej, aby si se mnou zatančil. Možná by mi ten večer tam v crescenském hostinci, v pokoji, kde jsem jej ve skutečnosti opustila, řekl něco z té pravdy, kterou tak bedlivě střeží.

A možná, jen možná, bych jej znovu políbila. Vzala bych jeho tvář do dlaní a udělala to ještě jednou – tentokrát bych to byla já, ne on, kdo ten polibek inicioval. Nebylo by to ze zoufalství, ze slabosti, ale protože jsem k němu něco cítila. Protože k němu něco cítím, ačkoli přiznat si to je těžké zvlášť teď, když celé hodiny z hlavy nedokážu vyhnat skutečnost, že je mi to vlastně k ničemu, protože... Protože by tohle všechno neudělal, kdyby to cítil stejně. Nelhal by mi, nepředstíral, neodtahoval by se pokaždé, když jsem udělala byť jen krok moc blízko.

I pokud by ten den v Crescenu něco znamenal, stále tu byla ta noc u druhého mostu přes řeku Fayrre. Noc u chatky neznámého muže, jehož Freed zabil skleněnou dýkou, která se nyní jako nic válí na odkládacím stolku vedle lůžka, na němž její majitel leží. Vezmu ten zvláštní předmět do stále se lehce třesoucích rukou. Její studený povrch mě zastudí do článků prstů, zakousne se do nich jako malé zoubky a vyšle do mého těla vlnu divné energie. Skenuje mé tělo, divně mi v ruce pulzuje a šeptá – šeptá, jako kdyby mi někdo stál přímo u ucha.

Zdravím, marey.

Zatřepu hlavou, jako bych se toho hlasu dokázala zbavit a zvednu dýku blíže ke svým očím. Je vyrobená z leštěného průzračného skla, do ruky lehkého, ale přesto je v něm jakási tíha – tíha na mých ramenou, jež mě nutí přemýšlet, tolik lidí už toto nádherné ostří připravilo o život. Tenké čáry vyryté do její rukojeti i samotné čepele jsou prací mistra – jsou tak jemné, plynulé a bezpochyby jedním z nejnádhernějších věcí, které jsem kdy viděla. Musí být vyrobená z nějakého zvláštního druhu tvrzeného skla, říkám si, protože jinak by se s velkou pravděpodobností roztříštila v prvním kontaktu s kamenitou zemí.

To, že je stále celá, by měl být zázrak. I přestože s ní Freed po celé ty týdny ve většině případů zacházel opatrně – nepochybně si uvědomujíc, jak křehká musí být – stále mě to překvapuje. Kamkoli se na jejím povrchu podívám, přes jakékoli místo přejedu prstem, je jako...

Všechny myšlenky se mi z mysli jako kouzlem vypaří a mou duši pokryje hustá mrazivá mlha, když zrakem zabloudím jen pár centimetrů od předmětu v mých rukou a spatřím určitý pár světle šedých očí, který si mě prohlíží. Složím dýku jejich majitele pomalu do klína, zatínám prsty kolem její chladné rukojeti, jako kdybych tím gestem mohla tuhle chvíli opět o kousek oddálit. Jako kdybych tím mohla zastavit mé třesoucí se ruce a žár v mém hrdle. Zahnat všechny ty proklaté myšlenky k pocitu, jaký ve mně jeho přítomnost vyvolává a zabránit slovům, jež mezi námi dřív nebo později padnou.

Já se však nedokážu přimět mluvit první – ne, raději sbírám vší svou odvahu a formuluji ji do ochranných štítů, co nejdéle to jde. Skládám je do co nejsilnějších hradeb, které snad tyhle chvíle přečkají a budou mi složit i nadále k ranám, jejichž tíhu si momentálně nedokážu ani přestavit. Sedím tam, sledujíc Freeda, jenž sleduje mě a nezmůžu se na nic než ten jediný pohled plný bolesti a dychtivosti po vysvětlení. Pátrám v jeho nepřirozeně světlých očích po nějaké emoci – po čemkoliv, co by mi aspoň naznačilo, jestli jsem celé ty týdny měla masku přes oči já a nezachytila signály dávající jasně najevo, jak tohle všechno příšerně dopadne, nebo jsem si to jednoduše nechtěla připustit. Co by mi naznačilo, že to ještě může dopadnout dobře – že někde hluboko v nás je možné to hodit za hlavu a přenést se přes to všechno.

Jenomže dokázala bych to? Zvládla bych jen tak mávnutím ruky vymazat tolik bolesti? Oprostit se od nutkání mu tady a teď prohnat dlaní jeho vlastní dýku? Byla bych schopná to nechat jít?

Při té dlouhé tiché chvíli přemýšlím, jestli Freed ty otázky v mých očích vidí – jestli tuší, jak velkou část mé mysli v posledních dnech a hodinách si okupuje, kolik mého času jsem zabrala jen přemýšlením nad touto situací. Jakkoli to je, cokoli v mých očích skutečně vidí, je to dost, aby se odhodlal začít mluvit.

„Sun..."

Způsob, jakým mé jméno vyzní z jeho úst; jakým se rozezní touto malou stísněnou místností, mě téměř nutí křičet. Vysloví jej tak lehce. Slabě, téměř překvapeně. Jako volání o pomoc, prosbu i příslib. Jako by bylo vším a zároveň ničím. Nutí mě chtít strhnou stěny této místnosti, jen abych jej nemusela slyšet stále dokola ve smyčkách.

„Přestaň," řeknu jen, jako kdyby mi to jedno slovo dokázalo koupit hodiny navíc – hodiny ticha a klidu, hodiny, při nichž bych se nemusela snažit ovládat každý svůj nádech. „Jen... aspoň chvilku ještě nic neříkej."

Znovu se mi podívá do očí a už jen to gesto, kdy malinko svěsí hlavu a lehce přimhouří oči, mi dosvědčí, o co se snaží – pokouší se mě přečíst. Snaží se nahlédnout hluboko do mé mysli, jak to už dělal několikrát a pokusit se zjistit, proč tohle všechno dělám. Proč chci pár pitomých sekund ticha, na co mi vlastně budou.

Jsou naprosto k ničemu, a i přestože si to možná on sám uvědomuje, je to jediná myšlenka, jíž jsem mu dnes ochotná nabídnout zadarmo. Sevřu v rukou skleněnou dýku v mém klíně a společně s ní se pomalu zvednu se židle, přecházejíc k tomu jedinému oknu v místnosti. Před nějakou hodinou se mi ho podařilo otevřít, proto když mě do tváře udeří jemný chlad stoupající od podzemních pramenů řeky Fayrre, děkuji sama sobě, že mě to kdy napadlo. Ten lehký vánek mě přinutí se aspoň naposledy hluboce nadechnout a vydechnout, uklidnit ten podivný žár v hrdle, jenž jako by v posledních sekundách jen zesílil. Dá mi čas, který potřebuju, abych se s tím vším konečně vyrovnala, sebrala se a postavila se následujícím chvílím čelem. Jakkoli moc bych si to přála, nemá odkládání žádný smysl. Čím dřív to budu mít za sebou, tím lépe.

„Sun..." zkusí Freed znovu, jako kdyby vycítil mé rozpoložení.

Ani tentokrát ho však nenechám dokončit myšlenku. „Řeknu ti, jak tohle proběhne." Srovnám si dříve se třesoucí hlas, vztyčím ty honosné hradby, které jsem kolem své duše v minulých hodinách tak pečlivě skládala a přinutím se na něj ani neohlédnout. „Nechám ti čas, ve kterém mi řekneš všechno – jak jsi vyrostl, jak ses skutečně dostal do Mariley, co přesně je tohle," pozvednu vedle své hlavy jeho skleněnou dýku, aby přesně věděl, o čem mluvím, „proč jsi to všechno udělal, a hlavně co jsi tím sledoval. Pokud budu mít otázky, odpovíš na ně bez žádného otálení. Sám se na žádné nebudeš ptát. Řeknu ti jen to, co nutně potřebuješ vědět, takže to radši ani nezkoušej. Pokud mi zalžeš..." odmlčím se a s nádechem volně zavřu oči, srovnávajíc si v hlavě všechna fakta. Když vydechnu, vyhlédnu opět z okna a naoko klidně dopovím: „Pokud mi zalžeš, nehledě na okolnosti se sama přesvědčím, že tě to bude něco stát."

Přísahala bych, že se s těmi slovy na chvíli zastaví čas.

„Takže jsem od teď vězeň?" zeptá se klidně, až příliš klidně dle mého názoru.

„Pokud se tak chceš nazývat, pak ano," přisvědčím s hraným nezájmem. Vězeň. Takže tohle jsem z něj udělala?

Uslyším jen jeho tichý povzdech a hlasité zaskřípání postele pod jeho vahou. Aniž bych se otáčela, co nejklidněji můžu, dodám: „Doporučovala bych ti se z té postele ani nehnout, protože za sebe neručím."

Přestože na to nic neřekne, to skřípání roštu postele stejně pokračuje. Ohlédnu se přes rameno, aby se ujistila, že skutečně nejde ke mně, ale to už ho vidím, jak sedí na proležené matraci chabé dřevěné postele a opírá se zády o stěnu v jeho čele. Tázavým pohledem zalétne ke mně, jako kdyby se ptal: To si nemůžu ani sednout? Jen jednoduše kývnu a podívám se raději zpět ven z okna, které se stává mou jedinou jistou záchranou.

„Mluv," vybídnu ho.

Kdybych tu nestála, vsadila bych si, že ucedí něco ve smyslu, že já nejsem člověk, který mu dává rozkazy. Jelikož si však nejspíš uvědomuje, v jaké je situaci, raději nic kousavého nenamítne a místo toho se klidně zeptá: „Řekneš mi nejdřív, co všechno víš ty? Ať vím... kde začít."

Zabráním povzdechu, jenž se mi dere z úst. „Moc toho nevím. Jen že jsi očividně utekl od svého otce, therradského krále, když jsi byl malý a našel tě Kai Benrew. Vím, že jsi s ním po celé ty roky žil jako součást jeho rodiny. Že jsi ronwei." Myknu rameny na znamení lhostejnosti, i když je to přesně naopak. „To je vcelku všechno."

Freed chvíli mlčí, jako by přemýšlel, kde ve skutečnosti začít. „Je... mnoho věcí o mé pravé rodině, které by lidi nenapadlo ani ve snu. Celý Therrad žije léta v přesvědčení, že můj otec je jednoduše pouze... krutý vládce, který se změnil po smrti své manželky a ztrátě svého syna, ale pravdou je, že... jeho podlost sahá až moc hluboko do dávných dob," odmlčí se, jako kdyby se připravoval na to, co se chystá říct. Čekám, kdy začne pokračovat, když v tom se mě k mému překvapení zeptá: „Víš něco o Zapovězených?"

Krveprolití v Crescenu, tmavé vyzáblé postavy v temných pláštích, kletba uvržená na Jennu, která ji nakonec stála život, dar, jenž mi pomáhá je vycítit... To všechno mi probleskne před očima za znění toho jména. Přinutím se všechny terory vyhnat z mysli, jakýmikoli prostředky to jde.

„Jednou jsem se s nimi setkala," prozradím mu, „ale nic o nich nevím."

„Ty ses setkala se Zapovězenými?" Zděšení, s nímž tu větu vysloví, zavibruje celým mým tělem.

„Je to část mé minulosti, která mě bude prohánět do konce mého života," připustím. Kdybychom byli někde jinde jinými lidmi, ráda bych mu ten příběh pověděla. Příběh, v němž jsem i já utíkala od domova. Jenomže jsme tady a teď, v království zničeném nenávistí. „Ale to je vše, co ti o tom řeknu."

Zklamaně si povzdechne, přičemž nevím, jestli mám ve skutečnosti být ráda, že jsem ho aspoň trochu zasáhla, nebo bych ho měla litovat. Dřív, než se stihnu rozhodnout, začne: „Dlouhé desítky let před samotným rozpadem, když byl Gorondyan stále klidným a mírumilovným královstvím, se jeden muž rozhodl vyhledat mladou prohnanou čarodějnici. Byl to ambiciózní voják z chudé rodiny, k němuž se za jeho života nikdo nechoval moc slušně – podkopávali mu nohy kdy to jen šlo, uráželi jej a nic mu nedali zadarmo. Přišel za čarodějnicí s prosbou o moc, s níž by se mohl pomstít všem, kteří mu kdy křivdili. Čarodějka byla sice mladá a nezkušená, ale zato věděla, jakou cenu magické služby mají. Pověděla mu, že nemůže jen tak přijít prosit o kouzelnou moc – že dary magie jsou omezené a pouze vyšší síla vybírá, kdo bude tak silnou mocí vládnout.

Voják se omluvil za svou opovážlivost a tázal se, co musí zaplatit, co udělat, aby se mu dostalo její přízně a daru, jenž tak bedlivě střeží. Čarodějnice zmámená vojákovým šarmem a krvelačností přislíbila, že ho může obdařit zrnkem moci za cenu jeho doživotní oddanosti – tyto podmínky s radostí přijal díky hněvu a pomstychtivosti, které poháněly všechny jeho činy. Přislíbil, že bude po celé roky až do jeho smrti náležet jeho oddanost jen a jen jí, že ji bude poslouchat a konat služby, o jež jej požádá. Pro mladou čarodějnici tohle byla dost velká cena na to, aby mu dokázala propůjčit kousek své moci. Podala vojákovi stříbrný kalich, jenž naplnila svou černou temnotou protkanou krví a za slov pradávného kouzla jej nechala krev vypít. Vojákovým tělem se tím počinem rozproudila temná magii, s níž se pomstil všem, kteří mu křivdili, přesně tak, jak slíbil a následně se vrátil zpět k čarodějnici, po jejímž boku měl nadále žít.

Ta mu obstarávala úkoly po celé roky – zabít tam toho, získat to, přivést toho... Bývalému vojákovi se moc zalíbila až natolik, že začal čarodějnici lhát. Povídal jí, že její moc z jeho těla každým útokem mizí, pravděpodobně kvůli tomu, že se s ní nenarodil, zatímco to tak vůbec nebylo – chtěl jen víc magie, víc moci. Přesvědčil svou stvořitelku, aby mu dala krve napít znova, aby pro ni mohl dále bezhlavě a věrně sloužit. Čarodějnice byla zmámená jeho slovy až tak, že mu vyhověla – jednou, dvakrát, třikrát, až se jeho schopnosti vyrovnaly jejím vlastním. Poté už čarodějnici nemusel přemlouvat, aby mu svou krev dala pít. Naopak se dokázal nabourat do její mysli a vkládat jí do hlavy, že to dělá dobrovolně – že je to něco, co ona sama chce.

Jeho moc rostla, rostla a rostla, a tak si začal říkat: Když krev čarodějnice dokáže proměnit jednoho člověka v něco tak mocného, proč toho nevyužít? Proto začal nabírat muže – muže se stejnou krvelačností, jaká ovládala jej – a s pomocí nyní už téměř bezbranné čarodějnice je začal proměňovat v podobná stvoření, jakým se stal on. Aniž by to věděl, tvořil nezastavitelnou armádu, která by jednoho dne mohla dobýt svět."

Nad tou myšlenkou se mi roztřesou ruce. Pokud to byla pravda... Pokud by taková stvoření stále existovala a jen se skrývala, mohla by... Mohla by změnit vše. Dobýt svět, jak říká Freed. Nepochybuji, že by toho byla schopná – viděla jsem, s jakým klidem zabíjeli nevinné lidi v Crescenu před tolika lety.

„Čím víc lidí prokletých temnotou tvořil, tím více mocný se cítil – a když vyčerpal téměř všechnu krev čarodějnice, která se nad ním kdysi smilovala a rozhodla se mu pomoct, nechal ji být s přesvědčením, že je mrtvá," pokračuje. „Odešel hledat jiné čarodějnice, rozhodl se je lovit jako trofeje, jen aby mohl rozšiřovat počty svých věrných vojáků. Jenomže myslet si, že byla čarodějnice mrtvá a že hluboko uvnitř netušila, co provedl, ho jednoho dne dohnat muselo, protože to přežila a odpřisáhla si, že se mu pomstí. Celé měsíce strávila hledáním možnosti, jak ambice a mocichtivost vojáka, jemuž kdysi propadla, zvrátit. Volala o pomoc – prosila Bohyni Tří Tváří i bohy, jež neuznávala, aby jí pomohli, nikdo však nevěděl jak. Opovrhovali tím, co připustila a kam dohnala svět, který stvořili a milovali a ačkoli chtěli rostoucí hrozbu z celého srdce zastavit, nedokázali najít způsob.

Až jednoho dne se ozval Dean, bůh přírody a všeho živého, s návrhem své pomoci. Údajně by společně s Lunou, bohyní noci, měsíců i hvězd, mohl vyvolat starodávné kouzlo, jímž by temná stvoření připoutal k části země, jejíž hranici by nemohli překonat ani smrtí. Stala by se pro ně klecí, která by oslabovala jejich magii a redukovala ji téměř na minimum. Bohové dali Deanovi a Luně svolení k provedení daného kouzla a slíbili jim svůj vděk. Takže je při dalším úplňku, kdy magie bohyně noci byla nejsilnější, připoutali k severovýchodním lesům – k Endegaru, kam dodnes lidé odmítají byť jen vkročit," dokončí s krátkým povzdechem. „To je jen část příběhu o Zapovězených. Část příběhu o... mém otci."

Cítím, jak mě ta slova zasáhnou jako jedna obrovská vlna. S tázavým výrazem se na Freeda pro jednou otočím, ptajíc se: „Snažíš... snažíš se mi tu říct, že tvůj otec a král, jenž vládne království jen pár plání odsud, je jeden ze Zapovězených? Že je... něco jako zlomená duše přetvořená v temnou zbraň pomocí krve čarodějnic?"

„Není jen obyčejný Zapovězený," přitaká se svraštěným obočím, jako kdyby ho vyslovení každého z těch slov drásalo zevnitř. „Můj otec je... Je ten voják, který přelstil čarodějku v to, aby mu dala kousek své moci. Je něco jako otec všech Zapovězených."

Zakroutím odmítavě hlavou a otočím se zpět k oknu, vyhlížejíc ven za pravdou. „Tomu nevěřím."

„Proč?" zeptá se Freed naléhavě.

„Protože jsi lhal celou dobu," odpovím vyhýbavě. „Nic ti nebrání v tom, abys lhal i teď."