Kapitola je věnována Neellcaa! Děkuji, že příběh čteš ❤

K dnešní kapitole toho moc nemám, jenom... Konečně tady máte další kapitolu z pohledu Freeda! :DD

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

Trvalo to dohromady tři dny, než jsem vůbec v dáli stačil zahlédnout ohořelé domy a rozpadlou kostelnici marileyského vypáleného města a dalšího půl dne, než jsem překročil jeho hranice. V čase mé cesty sem jsem se přiživoval myšlenkami na to, co se stane, až tam dorazím a jaká slova ze sebe budu muset sypat, abych si zpět získal důvěru Sun – dívky, která mě často iritovala, ale zároveň, v časech jako je tenhle, jsem se v myšlenkách nedokázal zabránit přesvědčení, že je v ní mnohem víc, než jsem si připouštěl. Poslední věc, kterou jsem od ní kdy čekal, bylo, že by sama od sebe utekla a raději se vehnala do nebezpečí marileyské přírody, než aby strávila další minutu se mnou.

Překvapilo mě to – ne, skoro to na mě zapůsobilo –, protože to, co udělala, bylo nepředvídatelné a způsobilo, že cokoli, co jsem v ní do té doby viděl, se jako mávnutím ruky proměnilo v prach.

Takže jakmile jsem to zjistil a vydal se na cestu s podivnou holkou ze stájí, která o mně očividně věděla úplně vše – což se mi do té doby stále zavrtává pod kůži jako jehly a spouští reflexy, které mě nutí zpochybňovat i ty nejmenší detaily –, neměl jsem na výběr než si aspoň trochu dávat pozor na každé slovo, které vypustí z úst. A že jich mnoho nebylo.

Možná, že mi začala vykládat o všemožných plánech mého otce a sváděla to na její neutichající touhu po pomstě, jelikož jí kdysi můj otec prý unesl matku, pochybuji však, že to bylo ono. Ani obyčejná dívka s odvahou velkou jako jezero Dalran a neutuchajícím hněvem skoro tak obrovským, jako k tomu prolhanému podlému stvoření, které si říká therradský král, chovám já, by nedokázala zjistit tolik. Pro to jednoduše neexistuje žádného vysvětlení.

Když jsme po pár hodinách druhý den konečně překročili kopce, Torca prohlásila, že pojede zpět. Bylo mi na tom něco podezřelého, ale věděl jsem, že než se zabývat jakousi neznámou crescenskou holkou, důležitější je dostat se za Sun do Harenu, takže jsem bez zbytečných otázek kývl. Dala mi mapu s vyznačenou cestou, vyměnila si se mnou koně, jelikož Sunina kobyla neustále pokulhávala a akorát mě v cestě zdržovala, a tím se naše cesty rozešly – má mysl si byla skoro jistá tím, že jednou provždy.

Zbytek cesty už byl plný nekonečně tichých chvil, v nichž mě pronásledovaly všechny lži, které jsem roztrousil. Kaiovi, Marygold, Kyleovi, mé matce, Sun... - všechny ty mě s každým krokem doháněly, utahovaly ty kotvy na mých kotnících a jednou provždy se chystaly je hodit do dalekých oceánů.

A právě teď, když projíždím opuštěných znetvořeným městem se zčernalými domy bez střech, holými stromy a zvonicí, jejíž střecha se kdysi zřítila a již navždy byla odsoudila k doživotnímu tichu, je mi jasné, že neviditelné ruce té hromady lží vypuštěných z mých úst už ty obrovské železné předměty zvedají nad hlavy. Ty se však v mžiku stávají tím nejmíň podstatným, když mezi domy jen pár metrů od místa, kde se svým propůjčeným hřebcem právě procházíme po jedné z harenských cest, spatřím postavu s havraními vlasy.

Torca.

Několikrát po sobě zamrkám, přimhouřím oči, prudce zavrtím hlavou, jen abych tu halucinaci zahnal pryč, jenomže když se tím směrem podívám i poté, stále tam stojí. Přísahal bych, že je pouhý přízrakem, ale čím déle tím směrem upírám zrak, tím více se jí podivný úsměv rozlévá po tváři. Zatáhnu hřebce za otěže a rozejdu se jejím směrem.

„Torco?" začnu zlehka, pomalu, chci se přesvědčit, že je to skutečně ona. „Jak ses sem dostala?"

„Dojela jsem sem," poví, její úsměv, který bych přísahal skrýval známky prohnanosti, se během chvíle promění v uculení. „Nemohla jsem si nechat ujít, co se chystá."

Opatrně a co nejmíň nápadně levou volnou rukou nahmatám u svého pasu přidělaný meč. Skutečnost, že se ocelová zdobená hruška meče dotkne mého předloktí, mě uklidní a rozšíří do každé časti mého těla jakousi jistotu, že cokoli se stane, mám aspoň jednu možnost, jakou se bránit. Podezíravě se zeptám jejím směrem: „Co se chystá?"

Koutky jejích úst se zvednou až do příliš radostného výrazu, takového, při němž její oči vypadají jako pouhé čárky, a právě při tom jako by mě ofoukl vítr a přinesl s sebou mráz, který mučivě pomalu přejíždí po mých zádech. Už se chystám pustit otěže jejího koně a uchopit do dlaně dlouhý zdobený meč, když v tom mě v těchto plánech zastaví něčí ruce – a že ani v nejmenším nejsou jedny.

Během pár sekund, při nichž skoro nejsem schopen pochopit, co přesně se zračí v očích údajné crescenské dívky ze stájí, mě obestoupí čtyři muži. Dva z nich svými silnými pažemi uchopí mé volné ruce, zabraňujíc mi v jakémkoli pohybu, zatímco mě jejich zbylí přátelé odzbrojí – až příliš rychle odepnou od mého pasu pochvu s mečem a skleněnou dýkou, načež obě zahodí někam do strany. Malý moment natahuji uši, jestli neuslyším křupnutí skla, ale to už se po nich dívá Torca a až příliš vážně na ně vrčí: „Pozor na tu dýku! Pokud se rozbije, on s námi nebude mít slitování!"

Muži držící mě za paže sebou pod jejím rozhořčeným hlasem trhnou, jako kdyby jim naháněla strach buď ona, nebo ten záhadný on, o kterém mluví. Pokusím se využít té chvíle ke svému vyproštění – zkusím vší silou zabrat za ruce, otočit se, jakkoli se jim vysmeknout –, tohle všechno však přijde vniveč, když mě chytnou i zbylí dva muži, svazujíc mi ruce a nohy, abych se nemohl hýbat.

Co mají, u svaté Jenil, za problém? bleskne mi dopáleně hlavou, když mě naprosto neschopného se hýbat položí na vyprahlou zem.

Trhnu hlavou ke straně v úmyslu zachytit aspoň malý kousek z toho, kdo mí únosci skutečně jsou. Stojí po všech mých stranách s dlaněmi pohotově přitisknutými na nebezpečně vyhlížejících mečích u jejich pasů, oděni od hlavy až k patě v ocelové zbroji, která mi svým způsobem přijde povědomá – a zjistím proč, když můj zrak doputuje až k pancířům na jejich hrudích a znaku vyrytému v nich. Zkřížená kopí obrostlá trny.

Znak Therradu.

„Ne," vydechnu nevěřícně, otáčejíc hlavou zpět k jednomu z vypálených domů, zpět k místu, kde stála dívka s havraními vlasy, která údajně věděla, kudy jela Sun.

„Myslela jsem si, že ti to nikdy nedojde," zakroutí pobaveně hlavou a pomalými kroky, kterými se ke mně blíží, zvedne do vzduchu dlaň, jíž halí temná magie. Lehkým plynulým gestem, jež předvede před svým obličejem, se její tvář začne pomalu, trýznivě pomalu rozmazávat, falešné kousky temnoty, které halily její skutečnou tvář, začnou odpadávat jako kusy kamene. Dlouhé havraní vlasy se od konečků začnou odbarvovat, ztrácet své kouzlo jako pomalu se vytrácející mlha a odhalovat svou pravou popelavou blond barvu.

A pak, když celé kouzlo odpadne a já konečně spatřím její pravou tvář, zvedne ze země koženou pochvu s mou skleněnou dýkou a s úsměvem na tváři, širším než jsem kdy u koho spatřil, si klekne přímo přede mě.

„Quinn," zavrčím jí do tváře.

„Chyběla jsem ti, bráško?" s oslnivým uculením se mi zadívá do očí a provokativně přejede špičkou dýky po tváři.

Ušklíbnu se na ni se vší zachmuřeností, kterou v sobě najdu. „Ani jsem si na tebe nevzpomněl."

Chytne se za srdce s předstíraným překvapením ve tváří a kousavě poví: „To nebylo moc milé, Sebe, měl by ses ke své rodině chovat s trochou větší úcty."

„Myslíš k té rodině, která je prožraná podlostí a temnotou?" odseknu.

„Možná, že takoví jsme, ale ty sám víš, že stejnou krev nelze popřít." Ostrou špičkou skleněné dýky pomalu přejede z mé tváře ke krku. „I ty jsi skrz naskrz prohnilý."

„Aspoň si to dokážu připustit," obořím se na ni, rukama za zády mezitím zkouším, jestli by se z těch provizorních pout nedalo nějak vyprostit, ale každým pohybem zjišťuji, že je to až příliš nepravděpodobné. Jsou tak utažené, až se mi zařezávají do zápěstí jako čerstvě naostřené nože.

Quinn si všimne, o co se snažím, a s tím jí z hrdla unikne pobavený smích. „Ach, Sebe, kdyby ses jen viděl. Předurčená záchrana therradského království bezmocně svázaná na kolenou před svou mladší sestrou, která ho pro jednou v životě zvládla obelhat. Dokážu si představit, že by se tohle jednou v budoucnu učily malé děti."

„Přestaň s těmi hloupými řečmi, Quinn," odseknu rozčíleně, „a řekni, co po mně chceš."

„No, můj velký bráško," začne, zvedajíc se zpátky na nohy, „nejdřív chci, aby sis uvědomil, že ses do této kaše dostal sám."

„Sám? Copak jsem se tady sám svázal a vydal se ti na milost?"

„To sice ne," připustí, „ale měli jsme dohodu. Za to, že jsem ti vydala Wilforda Kaspera, abys ho pěkně v klidu a pohodlí mohl zabít a zaplatit si další dny v této zpropadené zemi, jsi mi slíbil, že naši milovanou marey dovedeš až do Harenu. Bez lží, pastí, nástrah, jednoduše tak, jak se patří, doprovodit princeznu na své misi."

Tohle nemůže myslet vážně, pomyslím si nevěřícně.

„Ale co jsi udělal?" zeptá se mě s posměškem, na otázku si však odpoví sama. „Ještě ten samý den jsi před ní ukryl tu knihu! Ani nevíš, jak moc jsem tehdy chtěla vyletět ze stínů a podřezat ti hned na místě hrdlo, ale pak jsem si řekla, proč bych to dělala? Tohle je tvoje lekce, ty si z ní musíš něco odnést."

„Už zníš jako tvůj otec." Tvůj, ne náš.

Pokývá nad tím hlavou. „Možná ano, ale i když náš drahý otec neví, co právě teď dělám, myslím, že kdyby věděl, co se tě právě snažím naučit, moc rád by s tím souhlasil."

Poposednu si na místě, a i přestože bych od neutuchajícího vzteku v jejích očích měl utíkat co nejdál, v tuhle chvíli mi přijde jenom fér, abych do něj přidal: „A copak to je, Quinn? To, co se mě tak dychtivě snažíš naučit?"

Spatřím, jak jí zatne čelist a oči potemní, když se rychle jako přízrak ocitne těsně přede mnou, tisknouc mi skleněnou dýku k hrudi tak silně, až se divím, že se ještě nezaryla do mé kůže. „Že by ses měl začít chovat méně sobecky, Sebe. Cokoli uděláš, jakýkoli krok se rozhodneš vést, ovlivňuje budoucnost tisíců lidí, kteří tu volbu nemají. Celý tento čas smýšlíš své činy jen kvůli tomu, aby ses vyhnul otci. Podívej se přinejmenším jednou okolo sebe! Uvědom si, komu všemu ubližuješ bez toho, aniž bys to vůbec tušil."

„Já myslím na ostatní," řeknu klidně, zřetelně, se vším časem, který mi na tomto světě zbývá. „Snažím se našeho otce zastavit. Dělám vše pro to, aby nezískal, po čem touží."

„A podívej se, kam tě tvá snaha dohnala," opáčí Quinn. „Ta, kterou ses snažil odehnat od jejího osudu, je pryč, jen bohové ví kde a možná právě v tuhle přesnou chvíli smýšlí, jak se ti za všechny ty lži pomstí."

„Ona taková není," snažím se přesvědčit sám sebe.

Quinn přes tvář přeběhne pobavení. „Sledovala jsem vás celé dny, Sebe, a věř mi, když ti říkám, že v sobě má potenciál. Potenciál stát se, čím chce být – čím ji okolnosti donutí být. Můžu si jenom představit, v co by se mohla proměnit, až zjistí, jak moc jsi jí lhal."

Za všechny roky svého života jsem mnohokrát okusil, jak vypadá strach – zavrtává se do vás po malinkatých kousíčcích jako šíp vystřelený z nebe a nenechá vás oddechnout. Ostrým hrotem tlačí na střed vaší podstaty, ovládá ji, obepíná temnotou, která nedělá nic, než pomalu přebírá nadvládu nad vaším tělem i vědomím, až vás ochromí úplně. Zastře se vám zrak, sevře hruď a slova jako by najednou ztratila všechnu svou hodnotu.

Vím, jak strach vypadá a jen při představě toho, co říká, vím, že se odsud musím rychle dostat a najít Sun.

A Quinn to pozná. Jakmile totiž v mém obličeji spatří tu jiskru obav, vítězoslavně se usměje, odtáhne ruku se skleněnou dýkou od mé hrudi a se spokojeným výrazem vstane. Poví therradským vojákům, aby mě pohlídali, zatímco se ona pokusí spojit s mým otcem. Přestože by mi ten fakt měl nahánět strach, v tu chvíli mě nijak nezajímá, jak to chce udělat. Mým mnohem důležitějším problémem je fakt, že mě obklopují vojáci a já musím nutně přijít na způsobem, jak se jim vyprostit a utéct.

Využít skutečnosti, že Quinn jednomu z nich předala mou dýku, načež se ztratila ve stínech okolních domů, by se nějak dalo. Netuším, jak přísný a spolehlivý výcvik museli čtyři muži, již mě zvednou ze země a začnou vláčit k opuštěným opáleným domům, podstoupit, ale i pokud by byl sebemenší a neškodný, stále jsou čtyři s meči a těžce ukovaným brněním, zatímco já jsem jeden – se svázanýma rukama, nohama, a ještě bez jakékoli své zbraně.

Přiznám se, že mě moc možností, jakými se z této situace vymotat, nenapadá, ale když těsně vedle mé hlavy vzduch prořízne dlouhý šíp, jehož cílem se stane malá díra v hledí jednoho z vojáků po mých stranách, stane se tou nejlepší možností, kterou mohu dostat. Rovněž jako mí nepřátelští společníci se pohotově rozhlédnu do stran, pátrajíc po zdroji jednoho z šípu, po němž se voják po mé pravé straně před několika sekundami skácel k zemi a nyní nejeví přílišné známky života. Snažím se co nejméně hýbat, natahovat uši do všech směrů, jen abych spatřil majitele šípu, který až hrůzostrašně vyčuhuje z hledí vojáka na zemi.

Druhý šíp, který nemine svůj cíl a skolí dalšího z vojáků, se stane mou záchranou. Dva zbylí vyděšení otcovi muži se totiž rozhodnou dát na útěk – a abych je při běhu nezdržoval, jeden se sehne k mým nohám, aby mohl nožem přeseknout provaz, který mi brání v jakémkoli pohybu.

Škoda, že si neuvědomí, jakou tím udělal chybu.

V tom momentě mi tak dá krátkou výhodu a možnost se jich zbavit. Nic neříkajíc vyčkám, dokud provaz nepřesekne, ale hned co se mi kus lana odmotá z nohou, jej volným chodidlem kopnu do břicha. Voják hlasitě zaskučí a chytne se volnou rukou za ochromenou část těla. Jeho přítel se ke mně trhnutím otočí, ale to už mu do čelisti vrazím ramenem, jímž mi projede ostrá bolest, a dám se nejrychleji, jak mohu, na útěk.

S dunivými kroky a ostrými zatáčkami mezi spálenými harenskými domy se mi pomyšlení na záhadného lukostřelce vytratí z hlavy jako lusknutím prstu. Někdo neznámý, kdož mi právě zachránil život, si musí být jistý mou plnou vděčností, když spatří, jak rychle z toho místa vytrysknu. Otec, Quinn i směr, kterým běžím, je mi v té chvíli naprosto lhostejný. Myslím jen na to, jak se vojákům mezi stromy a černými sutinami domů ztratit, popřípadě, jak se jich nadobro zba...

To uvědomění mým tělem projede jako vlna nevole a způsobí, že v běhu zpomalím. Za mými zády zaslechnu třískání ocelových zbraní o sebe, jako kdyby se záhadný lukostřelec rozhodl therradským vojákům postavit a přinutí mě přemýšlet, jestli bych se kolem nich nedokázal nějak protáhnout. Protože jsem udělal zásadní chybu – nechal jsem tam svou dýku.

První otcova lekce a jediná, které jsem se celý život držel, bylo nosit svou skleněnou dýku vždy u sebe.

Prokleju celou tuhle situaci, jakmile se rozhodnu otočit a vyběhnu zpět k místu, kde mě původně chytila Quinn. Fakt, jestli je stále někde v těchto ulicích, nebo se při prvním zaslechnutí souboje rozhodla z Harenu rychle dostat pryč, mě nezajímá, zatímco mohu alespoň běžet a své sestře bych se dokázal schovat. I s těma rukama svázanýma za zády se ještě nějak bránit jde, kdyby přišlo na nejhorší.

Rozeběhnu se stejnými ulicemi, nutím svůj mozek pracovat na plné obrátky, aby si vmžiku vzpomněl, kterými směry jsem zatáčel. Suchá zemina v uličkách Harenu je smísená se zbytky popela, tudíž není překvapivé, že v takovém spěchu mi mnohokrát málem podklouznou nohy. Pohání mě však strach – strach, že až k tom místu doběhnu, nenajdu na zemi vedle jednoho z vojáků svou dýku a pak budu mít ještě větší problémy, než mám teď.

Jeden by to neřekl, ale ještě se mi mohou přihodit daleko horší věci než to, že se mě pokusí unést má nevlastní sestra.

Nebo ne, bleskne mi hlavou, když mě někdo ze strany srazí k zemi už jen pár metrů od místa, kde slyším rány ocelových mečů. Několikrát se s tou neznámou osobou překulím po zemi, vyválím se v popelu, jenž kdysi dávno vzešel z bolesti a žalu místních obyvatel. Provazem svázaná zápěstí mi zabrání v jakékoli možnosti to zastavit, odhodit neznámého útočníka na stranu, a tak se mou jedinou možností stane trpělivost a vyčkávání na to, co přijde.

K mému neštěstí skončím na zádech přitisklý k tvrdé suché hlíně, vydán téměř na milost. Několikrát zamrkám, snažíc se z očí vyhnat všechen ten prach, který se rozvířil kolem jako písek v krutých bouřích. Neznámý útočník mě zalehne, znemožní mi už tak příliš omezený pohyb a posledním varovným signálem, jenž mě přinutí pořádně si tu záhadnou osobu prohlédnout, se stane chladné ocelové ostří, jehož hrany se mi lehce zaryjí do kůže na krku na místech, kde se už celé týdny tvoří strniště dokazující mé dlouhé odloučení od domova.

Zvednu oči, jimiž již konečně plně vidím k osobě, která mě nyní drží jako v hrsti a vynasnažím se si ji pořádně prohlédnout. Jenomže při pohledu na delší tmavě hnědé vlasy, snědou tvář, jejíž nos i ústa halí černá popelavá látka, a zelenohnědé oči, do kterých jsem se díval ještě několik dní zpátky v chabě osvětlené chatce crescenského hostince, mi z plic unikne všechen vzduch. Její hrudník se naopak zvedá prudčeji a rychleji, než mi přijde zdravé a ruka, jíž svírá zbraň u mého krku, se jí nekontrolovatelně třese. Kdybych neměl ruce svázané za zády, možná bych ji za ní i vzal ve snaze zahnat cokoli, co to způsobuje a ušetřit nás oba této skličující situaci. Protože pokud jsem doufal, že ji ještě někdy uvidím, určitě jsem si nepředstavoval, že to bude takhle – že jí budu vydán na milost jak ubohé slabé zvíře.

Ale už jen to, s jakou lhostejností se mi dívá do očí, stačí, abych si znovu přál vidět její úsměv, raději než tu chladnou jiskru v jejích očích, která tam nikdy dříve nebyla.

„Ráda tě zase vidím, Freede," řekne. „Nebo měla bych říct... Vaše Královská Výsosti?"

A s těmi slovy Sun zadusí i ten poslední sebemenší kousek naděje, který hluboko v mém srdci přebýval.

*****

O pár minut později, kdy zvuky nedalekého boje utichnou a Sun se rozhodne ignorovat jakákoli slova, která se jí pokusím říct, se ukáže, že není sama. Ze zatáčky od místa, kde mě původně svázali therradští vojáci, se spěšně vyřítí tři další lidé – dva muži s jednou ženou. Všimnu si, jak se jim meče v kožených pochvách houpají u pasů, jak mají polovinu tváře zakrytou stejně jako Sun a taky tázavých pohledů, jež skoro najednou vrhnou směrem marileyské falešné princezny.

„Máme, pro koho jsme přišli," ucedí co nejstručněji.

Jeden z nich – vysoký starší muž s plnovousem, který vyčuhuje zpod popelavě černé látky přes jeho tvář – kývne na souhlas a řekne: „Vyjedeme hned. Na povídání bude čas později."

Ani se mě nezeptají, jestli chci jet s nimi a už mě popadají za paže a vedou neznámo kam.

„Pustíte mě si aspoň pro něco důležitého zajít?" obořím na ně za cesty při vzpomínce na svou skleněnou dýku, která pravděpodobně stále leží vedle těla jednoho z otcových mužů.

Všichni čtyři mlčíc pokračují dál, jako kdybych neřekl ani slovo. Kýmkoliv jsou, musela jim Sun říct, že se mi nedá věřit – a já se jí svým vlastním způsobem nedivím. Tenhle den jednou nadejít musel. Dříve, nebo později bych byl donucen všechny své lži pustit a nechat je škodit přesně tam, kde jsem jim v tom poprvé zabránil. Jen jsem nečekal, že to bude za takových podmínek.

Už už se chystám, že zvýším své naléhání, jelikož čím dále jdeme, tím se zmenšuje šance, že získám ten zpropadený předmět rozhodující o mém životě zpět, když v tom se v rukou neznámé ženy, která kráčí přede mnou po boku Sun, něco zaleskne. Zvedne pravou dlaň, jejímiž prsty svírá ozdobnou rukojeť předmětu z měsíčního skla, který jsem dostal od matky jako malý navzdory jejím námitkám, a bez jediného slova pokračuje v kroku dál. Tím jedním pohybem jako kdyby mi z úst vytrhla všechna slova, která jsem měl právo říct.

V čase, kdy dorazíme ke koním, které takticky schovali v křoví na druhé straně Harenu, mi je již jasné, že jakákoli slova či odpor v případě těchto lidí nemá sebemenší smysl. Cokoliv řeknu zůstane bez odpovědi, a i kdybych se jim zvládl nějak vyvléct, u jednoho z nich jsem byl na vlastní oči přesvědčen, že je skvělým lukostřelcem, takže by mě srazil k zemi dříve, než bych se stihl schovat a navíc... jestli je cesta s nimi jediným způsobem, jak Sun všechno vysvětlit a doufat, že změní svůj názor, asi se společnost podivných neznámých lidí stává mou jedinou zbývající nadějí.

Ukáže se, že zbytek cesty kdovíkam strávím na koni s druhým z mužů – mladším, pravděpodobně stejně starým jako jsem já se světle hnědými vlasy a ostražitým pohledem. Převážou mi ruce tak, abych je měl před sebou, a ještě k tomu lanem pořádně připevněné k sedlu, abych za žádnou cenu nemohl udělat nějakou hloupost a jakékoli zbraně od sedla oddělají – včetně obyčejného nezdobeného meče, který měl můj vrstevník přidělaný u pasu.

Normálně bych nad tím zaklel a v hlavě již promýšlel plán, jak nad jeho ořem převzít kontrolu, ale tentokrát podobné myšlenky zaženu dříve, než se vůbec stihnou objevit. Stačí totiž jeden pohled k dívce – ženě – na vysokém vraníkovi, na jehož hřbetě jsem jel od marileyského paláce až do Crescenu a dojde mi, že cesta nejmenšího odporu v tomto případě bude pro všechny nejpřínosnější.

Jedeme celé hodiny feyrondskými lesy a zastavíme se až v momentě, kdy se vysoko nad našimi hlavami tyčí vršky útesů, které lemují naprosto celý Gorondyan. V té době jen hádám, proč by měli mít v plánu zastavovat zrovna zde – na místě, jež neobklopuje nic víc než hustý les, vysoké skály a tma. Když si však všichni navzájem vymění pohledy, jejichž důvod nejsem schopen zjistit, seskočí ze svých koní a mě se rozhodnou stáhnout s jeho hřbetu rovněž, dojde mi, že něco úplně nehraje.

Pohledem střelím k Sun, která se pomalými kroky rozejde mým směrem, nesouc v rukou, které se jí už od začátku našeho opětovného setkání stále třesou, černou látku podobnou té, jež halí jejich tváře. Když ke mně přistoupí s roztřeseným dechem, jehož původ nedokážu určit, chvíli si myslím, že mi jí chce nos i ústa zakrýt také. Její chladné dlaně však zvednou látku k mým očím a zaváže mi její konce na zadní straně hlavy tak silně, že ani v nejmenším neexistuje možnost, že by mi ten kus plátna sklouzl z očí.

„Je to jen pro případ nouze," vysvětlí a odstoupí s tím, že jediné, co v následujících hodinách uvidím, je tma.