Kapitola je věnována windy_week! Děkuji, že ses i ty stala čtenářkou tohoto příběhu ❤

Tak tady jsem s další kapitolou, která je sice takovým menším výplňkem, abych nepřeskakovala z jednoho místa na druhé, ale stejně jako ostatní má svou cenu - protože se dostáváme do tak důležité části, kde se můžu jen vciťovat, rozepisovat a popisovat tolik věcí... No, prostě to, co mám na psaní tak ráda :D A abych vás tak trošku navnadila na příští středu, hlásám vám, že se konečně se dočkáte další kapitoly z Freedova pohledu! 

Budu ráda za každý komentář, milá slova nebo klidně jen hlas, pokud máte pocit, že si ho zasloužím :D 

A teď už vás nechám číst!

Ledový chlad se natáhne po mé páteři a svými tenkými prsty mi na ní začne vykreslovat varovná volání. Pronikne do mé krve, rozšíří se do celého těla a zatlačí svou neoblomnou silou na místa, která jsou nechráněná, osláblá. V tu chvíli zahodím vše, co jen minimálně připomíná mou dávnou minulost, vše, co se stalo před pouhými pár minutami, jak tenký tichý hlas našeptává v mé hlavě slova – ta slova, která mi byla nesčetněkrát házena přímo pod nohy, přičemž jsem byla až tak rozhozená, že jsem se nad nimi byť jen nezamyslela.

Věřím ve spravedlnost – že všichni dostanou to, co si zaslouží. Lupiči a zrádci zaplatí za své činy, zatímco poctiví, milí lidé budou odměněni.

Jde o Kaie, královna ho nechala zavřít taky. Dozvěděla se o něčem, co udělal několik let zpátky – údajně zadržoval nějaké důležité informace.

Proč to děláš, Freede? Proč lžeš? Proč utíkáš?

Protože to dělám celý život. Utíkám od pravdy, utíkám od minulosti, utíkám od sebe. Už od doby, co jsem ztratil svou rodinu, nedělám nic jiného.

Když se nad tím přinutím zamyslet, když zapátrám v paměti po všech těch chvílích, kdy se mě snažil přesvědčit, že to, co se chystám udělat, není správné, všechny ty vzory, lži a okolnosti vytvoří model pravdy, ke které ještě chybí mnoho. Má v sobě trhliny, které dokážu zaplnit pouze jedním způsobem, ale s těmi dohromady tvoří aspoň částečný celek, jejímž poselstvím není nic jiného než pravda, která se mi zavrtává do srdce hlouběji, než bych chtěla.

Freed je therradský princ. Freed je ronwei.

Celá místnost kolem mě je ponořená do hrobového ticha, takového, jako kdyby se zastavil čas a nechává mě napospas zmateným pohledům přítomných – Lyah, Xandera, Rhenana a Wren. Všichni čtyři zůstávají na svých místech tak pevně, jako by jim nohy zapustily do země neviditelné kořeny a vyčkávají, až jim povím více. Více o tom člověku jménem Freed, jehož obraz, přesvědčení i jen ty nejmenší představy, jež jsem měla pod jeho jménem napsané jako charakteristické body, se přímo v mých myšlenkách mlží, pukají a bortí se jako už tak chybné domečky z karet. Zbytky sutě, které z nich přetrvaly se mrazem, jenž nyní obklopuje mé srdce, zvedají, otáčí své ostré bodce do zapadlých koutů mé duše a bodají, jako nikdy předtím.

Freed je ronwei. Freed je ronwei. Freed je ronwei.

Přísahám, že se tahle tři slova budou objevovat v mých snech až do doby, kdy zemřu a pokaždé s sebou nepřinesou nic víc než bolest.

Nedokážu říci, jestli se mi zrada, již momentálně pociťuji, zračí v očích, ale když mi Lyah položí ruku na rameno, v těch jejích zahlédnu naději – naději, kterou zažehla skutečnost, že ztraceného hrdinu, který by mohl její království zachránit, poznávám. Navzdory tomu její radost sdílet nemohu. A obávám se, že jí ten plamen zanedlouho uhasí Freedova – ne, Sebastianova – mrazivá povaha stejně, jako pomalu zadupala do země ten můj.

„Kdo je ten Freed, o kterém mluvíš, Sun?" Její ruka stiskává mé ramena čím dál pevněji, jak její dychtivost po informacích stoupá do výšin. „Kde je?"

Toužím jí povědět, aby nebyla nadšená z někoho, kdo její představy neuspokojí, ale přinutím se říct pouze: „Freed je strážník v marileyském paláci – nebo aspoň měl být. Měl mě doprovádět na cestě sem, ale já jsem ho nechala v Crescenu."

Lyahin žádostivý výraz povadne jako stará růže a já si v duchu říkám, že by si na to pomalu měla zvykat. Otevře ústa s úmyslem něco říct, nedostane však tu možnost, protože ji přeběhne Xander. „Je to ten druhý, co s tebou měl jet, jak říkala Torca, že?"

Zadívám se do jeho tmavých očí a přikývnu. Zahlédnu pochopení, které přes jeho tvář přeletí rychle jako stín. Dojde mu, o čem mluvím.

Utekla jsem z Crescenu uprostřed noci jako zbabělec, aniž bych ho nechala vysvětlit... vlastně všechno.

Nemyslím si, že to byla zbabělost.

Zapřemýšlím, jestli by mi to řekl – jestli kdybych se ten večer neotočila na patách, kdyby se vzbudil, jak bych odcházela a před ním nestála jiná možnost, než mi vyklopit všechnu pravdu, řekl by mi to? Zachytil by všechny popraskané stěny, které lemují jeho duši výčitkami a pustil mě, abych je vlastnoručně pomohla spravit? Nebo by je nechal spadnout a zahodit veškeré šance na své vykoupení – na to, aby mu kdokoli odpustil?

„Kde myslíš, že by mohl být?" zapojí se do už tak dost chabé konverzace Rhenan, nejstarší z rodu Gorondyanů, ptajíc se na otázku, jejíž odpověď je mě samotné neznámá.

„Nevím," myknu rameny a očima přejíždím střídavě po každém z nich. „Mohl jít jen dvěma směry – buď se rozhodl vrátit do Taru, nebo jel za mnou. Než jsem odjela, Torca mi dala mapu s vyznačenou cestou, kudy mám jet, zatímco ona ho zdrží a pošle jinudy."

„Co si myslíš, že je více pravděpodobné?" Lyah navzdory svému chvilkovému zmatku bojuje dále.

Obdivuji ten vnitřní plamen, který v hluboko v sobě skrývá a jehož ostrost po malých kousíčcích živí její odvahu. Nejsem si jistá, jestli ten můj někdy dosáhne takové velikosti, ale je tam – tvoří se každou vteřinou od chvíle, kdy jsem opustila Crescen a začala zpochybňovat všechna rozhodnutí, která jsem v dřívější době učinila.

A přesně tenhle plamen se při její otázce probudí, jako kdyby ta slova byla pouhými kusy dřeva, které do jeho středu někdo vhodil a popožene mé myšlenky, jež se snaží předvídat kroky toho člověka, kterého teď musíme najít.

„Kdyby se jen tak vrátil do Taru, sám, beze mě, nečekalo by ho moc vřelé uvítání," přisvědčím. „Je až příliš chytrý na to, aby takovou možnost vůbec riskoval. S velkou pravděpodobností jel do Harenu."

Xander si založí ruce na hrudi a pohlédne ke svému otci. „Tím pádem vyrazíme hned. Je možné, že do města dorazí každou chvílí."

S těmi slovy se Lyah zvedne z postele, nechávajíc po sobě jen malý prosezený důlek v ustlané peřině, a Wren, která až doteď tiše přihlížela naší konverzaci s Xanderem a Rhenanem se společně rozejdou ke dveřím, opouštějíc mě v této tiché místnosti jako cizince. Nad tím se ušklíbnu, posunu se k čelu postele a rozejdu se za nimi. Cítím, jak se mi svaly v těle napnou, nohy svým způsobem zlehčí a každý pohyb, který udělám, se najednou zdá plynulejší a energičtější.

Je to díky rokům tréninku s Jennou, když jsem byla malá.

„Nenecháte mě tady," ozvu se stylem, jímž se jim snažím připomenout mou přítomnost. „Jdu s vámi."

Všichni čtyři se skoro ve stejnou dobu otočí a pohlédnou mým směrem. Vzhledem k jejich překvapeným výrazům hádám, že s takovou odpovědí skutečně nepočítali.

Wren se na mě proto omluvně podívá, jako kdyby mě stavila před hotovou věc. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad, Sun. Se vším, čím sis momentálně prošla, bys měla odpočívat. Tvoje tělo si musí chvíli zvyknout na ten náhlý přísun magie, jiné rozpoložení a nespočet dalších věcí."

„Neptala jsem se," poznamenám.

„Souhlasím s Wren," přidá se Rhenan, na čele se mu ze všeho toho mračení protáhne už tak hluboká vráska.

Střelím pohledem ke Xanderovi s Lyah, čekajíc, jak se k tomu vyjádří oni. Jen si spolu rychle vymění rozpačité pohledy a nadále už oba mlčí.

„Není jednodušší, abych šla taky?" zeptám se. „Možná ho ani nepoznáte."

Rhenan si založí ruce na hrudi. „Vsadím se, že se zrovna teď moc lidí nevydalo na cestu do starého vypáleného města," opáčí. „Navíc tě hledá celá země, takže nevidím jediný důvod v tom, abychom riskovali, že tě najdou."

„Nechci znít přehnaně rýpavě, tati," vloží se do toho nakonec Lyah, koutkem oka na mě přitom pohlédne, „ale jak jsi řekl, mnoho lidí do Harenu úplně nejezdí, takže proč by měl být problém, aby šla Sun s námi?"

Rhenan se s dopáleným pohledem ohlédne po své dceři, ale někde v jeho očích spatřím, jak si uvědomuje, že udělal chybu. Že nevědomky vyvrátil vlastní slova zrovna ve chvíli, kdy si měl stát za svým.

„A když už jsme u toho, pochybuji, že by jen tak uvěřil lidem, které vidí poprvé a připojil se k nim. Ale když ho o to požádá známá tvář, možná se vyhneme nenutnému konfliktu?" střelím k nejstaršímu žijícímu následníkovi Gorondyanů lehkým úsměvem.

Ten se na chvíli podívá na Wren, jako kdyby se tiše ptal na svolení, díky němuž se mi vzduch zasekne v hrdle, jak nedočkavě vyčkávám, jestli nakonec svolí. A co že mi na tom tak záleží? Neměla bych momentálně rozmýšlet svá slova, přemýšlet, co udělám až Freeda zase uvidím a črtat si v hlavě otázky na věci, které chci vědět? Těch je až příliš a skutečně mi v mysli létají jedna přes druhou jak vyděšená hejna krkavců, ale ta neutišující touha se mu podívat do očí a zjistit, co v nich spatřím, mě spaluje zevnitř až tak, že po tom okamžiku téměř bažím. Toužím před ním stát v tomto okamžiku a zřít ty emoce v jeho světle šedých očích, ať už budou jakékoliv. A taková touha nepočká. Já nepočkám.

„Tak dobrá, půjdeš taky. Wren zůstane a pohlídá to tady," vzdá se nakonec Rhenan a s těmi slovy mi ze srdce spadne jeden obrovský kámen. Rhenan ke mně však očima střelí rychleji, než se v duchu vůbec dokážu zaradovat, jako by si chtěl aspoň částečně pojistit, že dokážu být klidná. „Ale nebudeš se moc ukazovat. Budeš se držet vzadu, kdybychom potkali stráže a zasáhneš jen, když ti to řeknu."

Jen přikývnu.

„Dobře, Lyah ti pomůže se připravit. Vyrazíme za hodinu," dodá ke svým slovům těsně předtím, než se otočí a nechá mě samotnou s jeho jedinou dcerou, která mě zatáhne do jedné z místností, ve které jsem nikdy nebyla. Je stejně obyčejná jako pokoj, ve němž jsem se probudila, akorát naproti dveřím leží na zemi několik košů naplněných od oblečení, přes léky až po zbraně.

V následujících chvílích mi Lyah podá nové šaty s tím, že ten zatuchlý jezdecký oblek jsem měla už dávno sundat a já s ní nemohu nesouhlasit. Převleču se tedy do stejných šatů, které zdobí její zdatnou postavu – těch hnědých s dlouhými rukávy, límečkem a suknicí, které pozbylo na jakémkoli objemu – a převezmu si od ní nepříliš výrazný meč, který, doufám, nebudu muset použít.

Je úzký a dlouhý s nezdobenou rukojetí, která je na moji ruku až příliš protáhlá. Přesto je však vidět, kolik práce i za tak chabě vypadající zbraní dřímá. Bezchybná vyváženost mu nechybí stejně jako čepel naostřená tak dobře, že zasadit s ní ránu musí být hračka.

Překvapeně se zastavím nad svými myšlenkami, přemýšlejíc, kde se ve mně vzalo tolik vědomostí o zbraních a jejich využití. Že by to byl důsledek té částí mého jedenáctiletého já, které se zakořenilo tak hluboko v mé duši a stalo se mou součástí? Jiné vysvětlení pro to není.

Jenomže přemýšlení nad takovými věcmi není závažné, když meč o tolik minut později zastrkávám do pochvy připevněné k sedlu Freedova hřebce a myšlenky mi neutíkají nikam jinam než k jeho majiteli. Protože čím déle nad tím rozmýšlím, tím více mi bije mé proklaté srdce, dech zrychluje a v krku se mi dělá knedlík. Proč to udělal? Proč by lhal o tak zásadní věci? Proč neříct pravdu, proč mi nevysvětlit jeho skutečný postoj k tomu zpropadenému proroctví?

Proč to všechno dělat na úkor svého možného štěstí?

Takové a další otázky přiživují mou naději, že budou zodpovězeny ve chvíli, kdy se společně s Lyah, Xanderem a Rhenanem vydávám tunely ve skalách směrem k marileyskému vypálenému městu, kde se zanedlouho setkám se svým osudem.