Dnešní kapitola je věnována TerezaVumi! Děkuju za všechny hlasy a to, že knihu čteš! ❤

Jde vůbec popsat nadšení, které momentálně cítím, protože se nemůžu dočkat, co na dnešní kapitolu řeknete (víceméně hlavně na jednu její část)? Protože si začínám uvědomovat, že to asi nejde. 

Dnes vám opravdu nebudu zdržovat - nebudu a nemůžu, protože... Však vy na to brzy přijdete!

Když tentokrát otevřu oči, nezasáhne je záře ale přítmí v malé chladné jeskyni, jejíž stěny osvětlují zapálené pochodně. Není příliš prostorná, zato ji ale můžu popsat jako útulnou a svým způsobem bezpečnou. Další věcí je to, že není ani zdaleka prázdná – kolem stěn jsou na zemi poházené pytle, roztrhané kusy látek stejně jako zbraně a malé skleněné lahvičky, v nichž bych nenašla nic jiného než desítky druhů léčivých bylinek a rostlin.

Mezi těmi se momentálně prohrabává Sun. Trhanými, zbrklými pohyby zvedá lahve do vzduchu, čichá k jejich obsahu a kleje pokaždé, když nenajde to, co hledá. Celá se skoro třese – a mně dojde proč, jakmile se ohlédnu přes rameno ke vchodu do jeskyně, který halí visící šlahouny jakési podivné rostliny. Mezi jejími větvemi letmo spatřím to, co je za ní – sněhová bouře.

Sun na sobě nemá nic kromě šatů s dlouhým rukávem a zašpiněného pláště. Proč? Stačí jediné zakašlání zleva a všimnu si Jenny, která vyčerpaně leží na chabé dřevěné posteli zakrytá vším, co mohla má mladší verze najít. Přikrývky, oblečení, kusy látky... asi je to jedno, zatímco leží v teple ta, která to pravděpodobně více potřebuje.

Sun zvedne k očím jednu z posledních lahviček, které se na zemi válí a podrží si ji blíže u očí. Chvíli tiká pohledem sem a tam po malých suchých lístečcích neznáme bylinky, ale jen co si tiše řekne: „Konečně!", ji položí k ostatním, které má zabalené ve své kápi jako ve vaku. Za cinkání skla o sebe se zvedne a rychlými kroky přejde k Jenně. Sedne si na chladnou zem, vysypávajíc všechny lahvičky s bylinkami na zem.

„Třeseš se," vydechne tiše Jenna, od úst jí stoupá pára.

„To nic n-není." Sun zakroutí hlavou, zatímco jí zuby zimou cvakají o sebe a tváře má mrazem celé zčervenalé. Vezme misku položenou u postele a do ní začne sypat trochu od každé nasbírané bylinky.

Jenna hlasitě těžce zakašle, až mě z toho píchne u srdce. „Měla by sis jednu z těch dek vzít," zasýpe. „Potřebuješ je-"

„Ty je potř-řebuješ v-víc," střelí po ní Sun ostražitým pohledem, vezme tlouček a začne kusy rostlin v misce drtit. Venku – mimo jeskyni, ve které obě žijí už od doby, co odešly z Crescenu – vítr hlasitě šlehá a naráží do skal, nahánějíc hrůzu a mísí se s mnohem tiššími ránami dřevěného tloučku o misku v Suniných rukou.

Položí misku vedle sebe na zem, když zhodnotí, že jsou byliny nadrcené dostatečně, zvedne se a rychlými kroky zamíří ke vchodu jeskyně krytého povislými rostlinami. Nabere do třesoucích se dlaní trošku sněhu ze země a vrátí se s ním zpět. Hodí jej do misky a začne do sebe všechno míchat.

„Ukaž mi tv-voji ruku, Jen-no."

Vyčerpaná dcera wernah zpod tolika vrstev látky za bolestného syknutí vytáhne levou ruku, volně ji pokládajíc na tlustou zašpiněnou přikrývku a při pohledu na ni se mi v očích začnou hromadit slzy. Po oku, znaku jejího daru, vrostlému do její dlaně zbyla už jen přílišná rudě krvavá rána se spálenou kůží nejen kolem něj, ale po celé ploše její levé ruky. Prsty má zčernalé, na oko tvrdé a až bolestivě vypadající. Mezi velkými černými strupy je nahromaděná nezdravě tmavá krev, která jí koluje žilami. Ty se jí pravděpodobně táhnou od zápěstí až na různé časti těla, protože tenké, tmavé, vystouplé a proplétající se čárky jí stoupají po krku až k levé části tváře. Natahuje se jako prsty po záchraně k jejím očím, rtům i uším. Jenna je celá bledá, oční víčka mají tendenci se jí zavírat a od úst se do vzduchu zvedá sněhově bílá pára.

Pohled na ni je neskutečně bolestivý, když si uvědomím, kolik života v sobě měla při vůbec prvních vzpomínkách, které jsem viděla.

Sun si klekne na kolena, do studených dlaní nabere kousek ze sněhu smíchaného s bylinkami a pomalu je začne nanášet na Jenninu poraněnou ruku. Ta několikrát tiše zakleje, sykne nebo přivře víčka, aby se zbavila kousku té nové bolesti. „Víš, že mě to nezachrání, Sun."

Zmiňovaná lehce popotáhne a nabere do rukou další dávku sněhu. „Ale měl-lo by to pomoct s t-tou bolest-tí," namítne a nevyvaruje se starostlivého pohledu Jenniným směrem.

„Podívej se, musíš mě chvíli," prudce se nadechne, jak se ledový sníh dotkne zakrváceného prokletého oka v její dlani, „poslouchat. Možná už nemám moc času a-"

„Ne," namítne Sun, „nedok-končuj tu vět-tu."

„Musím," střelí po ní naštvaným pohledem aspoň tak rychle a vážně, jak jí to síly dovolí. „Nenechám tě tady bez všeho, co potřebuješ vědět."

Má mladší verze zakroutí odmítavě hlavou a položí prázdnou misku na zem. „Nenech-cháš mě tad-dy. Zvládneme to sp-polu."

„Jen se na mě podívej – ta kletba už mě přemohla, Sun. Už nemáme čas na záchrany, musím ti něco říct."

„Nemůž-žeš odej-jít," hlesne Sun, oči se jí zalévají slzami – a stejně tak mě. „Nem-můžeš mě tady n-nechat."

Jenna se smutně usměje. „Vždy jsme věděly, že to tak dopadne. Udělala jsem chybu a platím za ni každý den – nech mě ten dluh zvrátit tím, že udělám nakonec něco užitečného."

Každá má verze – i přítomná i minulá – nyní pláče, slzy nám kanou z tváří až na látky našich šatů a tváře červenají. Obě se díváme na bezmocnou Jennu ležící na chabé dřevěné posteli s unavenýma očima a proviněním vepsaným ve tváři. Je v ní však taky záblesk naděje – malinká jiskra v jejích očí, která září pro možnost, že se může aspoň tváří v tvář smrti zlepšit. Že i když kvůli jejímu jednomu špatnému rozhodnutí zemřeli neviní lidé, stále by to mohla napravit.

Tyhle emoce v ní pravděpodobně vidí i malá Sun klečící u postele se zmrzlýma klepajícíma se rukama a splihlými vlasy, která po chvíli na svou mentorku lehce kývne. „Co chc-ceš, abych uděl-lala?"

„Jen mě na chvíli poslouchej, Sun, a snaž se zapamatovat si, co ti říkám."

„D-dobře."

Jenna hluboce vydechne a zadívá se do Suniných očí. „Chci, abys věděla, proč jsem tohle všechno udělala. Ještě, než jsi vůbec byla na světě, jsem žila s wernah celkem klidný život. Měly jsme svůj vlastní dům, práci, které jsme se věnovaly a možná i trochu vrtkavé uznání crescenských občanů. Jenomže jsem se nikdy skutečně necítila, jako bych do toho města zapadala – nestárla jsem tak rychle jako mí vrstevníci, měla jsem tenhle proklatý dar, kterému jsem nerozuměla a odmítala jej už jen kvůli tomu, že mě tolik odlišoval od ostatních, a to bylo to poslední, s čím jsem chtěla žít.

Na to proroctví jsem přišla jen několik týdnů předtím, než tvá pravá matka, Rafiya, zaklepala na naše dveře a já ji... přesvědčila, aby tě u nás nechala. Byly – a stále jsou – dny, při kterých přemýšlím, o kolik jednodušší bys měla život, kdybych to neudělala. Vyrůstala bys se svou milující matkou a otcem a do jisté míry bys mohla žít normálně – tak jak jsem po dlouhé roky toužila žít já.

Jenomže... když jsem tehdy před tvou matkou nahlédla do tvé minulosti, řekla jsem jí jen poloviční pravdu. Jak vždy wernah říkala, tam kde je světlo, temnota následuje a stejně jako jsou krásné dny, těch špatných je mnohdy o tolik víc. Pamatuju si, jak mě to tehdy zarazilo – ne jen kolik věcí tě čeká, ale zároveň jakou část v nich budu zastávat já. Poprvé jsem se cítila, že jsem našla to, co mám v životě dokázat; to, kam patřím. Takže jsem za to bojovala. Bojovala jsem za tvé bezpečí, za to, abys byla co nejlépe připravená na všechny překážky, které tě v budoucnu čekají, ale..." Jenna se usměje se smutkem a obavou v očích. „Čím více jsem se začítala do toho proroctví, čím více jsem tě na něj připravovala a uvědomovala si, kolik temnoty a nebezpečí skrývá a jak moc jsem se mýlila, chtěla jsem vědět víc. Četla jsem v knihách, které by neměly existovat, četla o magii, která všemi směry přesahovala hranice možného, ale stejně... stejně mi nabízela to, po čem jsem toužila – vědět, co je ve skutečnosti tahle legenda zač a kam tě v životě zanese."

„Ale zaš-šla jsi moc dal-leko," přeruší ji Sun se sklíčeným pohledem zabodnutým v dekách, které Jennu hřejí před neúprosnou zimou zvenčí.

„Zašla, ale po tom všem si říkám, že to k něčemu přece jen bude, Sun. Prosím, mohla bys mi podat tu knížku?" poprosí ji. „Tu o marey."

Sun se nakloní ke straně postele a zahrabe v nějakém vaku plném věcí. Po chvíli z něj úspěšně vytáhne tmavě hnědou ošoupanou knihu. „C-co chceš, ab-bych s n-ní udělala?"

„Najdi stranu 83 a slib mi, že si ji přečteš – a zapamatuješ. Až přijde čas, musíš ho najít."

„Najít koh-ho?" Sun se zmateně podívá na Jennu jen, co začne listovat v knize a hledat. Přetáčí listy s dychtivostí, kterou s ní v plné síle sdílím, když natahuju krk, abych spatřila, co se na oné straně skrývá.

Když ji však uvidím, ušklíbnu se – a rovněž mé mladší já.

„Ronwei?" přečte zmateně nápis na vršku stránky. „Ale já n-nejsem mar-rey-"

„To na věci nic nemění, dítě," namítne Jenna, hlas jí chvíli od chvíle slábne. „Čti, zapamatuj si ji a nezapomeň."

Sun zmateně zamrká. „Ale-"

„Slib mi to, Sun," vydechne slabě, vyčerpaně, „prosím."

„S-slibuju."

Jenna s hlubokým nádechem a výdechem zavře své oči, uvolňujíc všechnu tíhu ze svého těla. Odevzdává se světu, svým dávným předkům, nechává temnotu, která za poslední rok otrávilo její tělo, jít, vypařit se jako pára, aby mohla svět opustit čistá. Nedotčená. Za pomalého zvedání hrudníku pootevře rty a vysloví další ze svých přání: „Řekni wernah pravdu, Sun. Řekni mé matce, že jsem ji milovala."

Následně otevře oči a podívá se na Sun – na mě – ještě naposledy. „A věř královně," dodá malou chvilku předtím, než její tělo ochabne. Hrudník schovaný pod tolika vrstvami látek se přestane zvedat. Oči se v nepřítomném pohledu zabodnou do jednoho jediného místa, kde už pozůstanou. Její poslední slova se vznesou do vzduchu, přidávajíc se k neslyšným hlasům zesnulých, které nyní vítr odvane pryč – do každého zákoutí Gorondyanu a v každé skulince, skále, lese dá vědět, že ta, která vychovala Sun Neley, zemřela.

A pak ta, která po ní zůstala, propukne v pláč s neustálým opakováním jejího jména jako písně, kterou bude již navždy opakovat její zlomené srdce.

*****

Až příliš mnoho vzpomínek – až příliš mnoho informací – až příliš mnoho bolesti.

Když poodstoupím od posledních dveří Cantaudrioru, vzpomínky, v níž do mé hlavy vložila Wren Lanevrrová blok, jejich dřevěný rám s ozdobně vyřezávanými růžemi se mi rozplyne před očima v neprostupnou temnotu. Změní se ve stín mé minulosti – stín všeho, co jsem momentálně viděla – a přidá na má záda další z kotev, které mě tíží. Další věc, nad kterou musím přemýšlet.

„Marey."

Marqueritin hlas mě vytrhne ze všech myšlenek a zasáhne v místě, kde jsem zmatená nejvíce.

Znamená to, že já jsem marey?

Ne, dítě.

Jenna mi tohle pověděla v den, kdy jsem se o proroctví začala zajímat a pochybovat o něm. Bylo to, jako by stloukla vše, o čem jsem si byla jistá, do nože, který mi následně náhle bodla do břicha. Mohla by to být pravda? Mohlo to skutečně znamenat, že se Marquerite, Mayrree i všichni okolo celou tu dobu mýlili? Šlo by to vůbec? To proroctví má až moc dílků, ke kterým ty mé sedí perfektně.

Jenomže tvář Marquerite – plná bolesti, smutku a trablí, o nichž nevím ani kousíček – mě přinutí ty myšlenky zahnat. Třeba jsem to jen špatně pochopila – možná Jenna jen nechtěla, abych v tu chvíli věděla pravdu o všem, co mě čeká.

Na tváři zesnulé therradské královny se objeví úsměv smíchaný s kapkou smutku. Ruce má zkřížené za zády, něco za svým tělem skrývá, ochraňuje to, jako kdyby šlo o tu největší cennost. V očích jí zablýskne jakýsi zvláštní druh pochopení, když se zadívá do mé zoufalé tváře.

„Jak se cítíš?" zeptá se mě.

Přešlápnu na místě a prsty si promnu unavené oči. „Já nevím... mám více otázek, než jsem získala odpovědí."

„Musíš vědět, že to ještě není u konce," začne opatrně. „Další kusy pravdy teprve přijdou a neslibuji ti, že budou všechny příjemné."

„Co tím myslíš?"

Marquerite se nadechne, jako kdyby se mi chystala všechno říct, když v tom zpoza jejích zad vyjde malá povědomá postava. O něco nižší něž já s šedými šaty, spletenými tmavými vlasy do copů a malým koženým pouzdrem u pasu. Sleduje mě svýma hnědozelenýma očima tak dlouho, dokud se jí koutky úst nezvednou v lehký úsměv.

Dívám se na stejnou dívku, kterou jsem ještě před pár sekundami sledovala vyrůstat. Dívám se na sebe.

„Co má tohle znamenat?" zaletím otázkou k Marquerite, zatímco se neodvážím odtrhnout oči od mé mladší kopie. Vím, že bych se pravděpodobně neměla cítit tak nepříjemně – vždyť therradskou královnu potkávám tak často, že už se z toho stala zvyklost –, ale nemohu se toho chladného pocitu, který se mi nyní pomalu zavrtává do kůže, zbavit.

„Vrácení tvých vzpomínek není jak mávnutí rukou, marey," vysvětlí Marquerite, „protože jsi bez nich byla dlouhé roky, při nichž sis vytvořila svou vlastní osobnost. To znamená, že nejsi naprosto stejný člověk, jako ta Sun, která momentálně stojí před tebou a jejíž život jsi právě viděla. Možná, že v základech jste stejné – sdílíte stejné tělo, podobu, schopnosti i základní vlastnosti –, ale váš pohled na svět je... rozdílný. Díky tomu se nikdy nebudeš moci stát její dvojnicí, zatímco ona nikdy nemůže být tou tvojí."

Zvednu pohled královniným směrem, hlavou mi zmítá zmatení. „Co to pro mě znamená?"

„Jenom to, že vaši společnou minulost uvidíš dvakrát. Před chvílí jsem tě nechala, abys všemi těmi dveřmi, všemi téměř zapomenutými momenty prošla sama. Bylo to nutné, abys je vnímala skrz své oči, svým myšlením a svou osobností. Udělala si na ně svůj vlastní názor, nezávislý na tvá pouta k Jenně, wernah a ostatním, které jsi spatřila," vysvětlí a já dělám všechno pro to, abych jejím slovům řádně porozuměla. „A nyní všechny ty roky uvidíš znovu, jen jako Sun před tebou – jako ta, která je zažila. Budeš na jejím místě, láska, přátelství i bolest, kterou pocítila, se stanou tvou součástí, jako kdyby byly v tvém srdci vepsány celou věčnost. Tento proces je důležitý k tomu, aby nedošlo ke zmatku – tvá nynější mysl by se mohla zbláznit, kdybys tyto kroky neabsolvovala."

„Takže na konci," přesunu se pohledem zase k mladé Sun, která mě se zájmem v očích pozoruje, „se my dvě spojíme v jednu osobu?"

„Zjednodušeně řečeno ano," pokýve Marquerite hlavou. „Tvá mysl i tělo si vezme kousek z jejích podstat a ty spojí s těmi vlastními. Získáš kompletně její vzpomínky – tak, jako bys na tom místě byla a budeš si pamatovat vše, co si pamatuje ona – a k tomu další věci, které sama nedokážu předpovědět."

Zhluboka se nadechnu, snažíc se všechny myšlenky, které mi v hlavě zmateně poletují do všech směrů, spojit dohromady. Chci to udělat? Chci svoji duši spojit s dívkou přede mnou, pustit si ji do těla, do mysli a... kus její osobnosti nechat, aby se už navždy stal mou součástí? Je podivné nad tím byť jen přemýšlet, natož představit si, jaká následky může tento čin mít. Stanu se někým novým – a zároveň zůstanu stejná. Jenomže za jakou cenu?

Nemůžu nad odpovědí na danou otázku ani zapřemýšlet a už se opět ozve Marquerite.

„Vím, že to může být těžké, marey," přizná, v jejích unavených očích spatřím kapku obav, „ale vše není jen špatné. Copak jsi tohle nechtěla? Nechtěla jsi zjistit, kdo skutečně jsi?"

„Já už nevím, co chci, Marquerite," myknu rameny, srdce se mi sevře smutkem. „V posledních dnech se toho stalo tak strašně moc, že si už nejsem jistá ničím. Našla jsem wernah, Crescen, tunely pod zemí, ve které žiju celý svůj život a o nichž jsem nevěděla, stejně jako ztracené potomky gorondyanské královské rodiny. Utekla jsem od někoho, kdo..." odmlčím se při vzpomínce na Freeda, kterého jsem nechala samotného v Crescenu. Ani nevím, co to následující ráno udělal – jestli se rozhodl jet za mnou a najít mě, nebo se prostě otočil a vrátil zpět do Taru. Někde hluboko uvnitř mě mrzí, že jsem ho to nenechala nic vysvětlit – jenomže opravdu bych snesla další lži? Asi ne.

Když si uvědomím, že na mě therradská královna jen hledí a čeká, co dál řeknu, zaženu myšlenky o marileyském strážníkovi do kouta své mysli a řeknu: „Jde mi o to, že všechny tyhle věci jsem udělala jako člověk, kterým jsem dnes. Ale když tohle udělám, stane se ze mě někdo jiný."

„Poslyš, Sun," osloví mě poprvé v životě mým jménem, až mi to skoro vyrazí dech, „vím, že je to těžké rozhodnutí a nikdo v tvém okolí ti jej neulehčuje. Já sama jsem před lety jedno takové rozhodnutí udělala a až do dnes přemýšlím, co by se stalo, kdybych se vydala tou druhou cestou – ale na konci si vždy uvědomím, k jakým věcem by ta cesta vedla a najednou vím, že jsem se rozhodla správně." S výdechem uvolní ramena a koutky úst se zvednou v lehký úsměv. „Naneštěstí jsme se nenarodily obyčejné – a je to obtížné, obě to moc dobře víme – a to nám na záda vrhá těžká závaží, s nimiž přichází povinnost se postarat o všechny okolo. Sobectví musí jít stranou, jakkoli těžké to je."

„Vím, že je, ale není to můj život, o kterém tady rozhoduju? O způsobu, jakým budu do konce svých dní žít?" přitakám.

„Je a já bych ti nezazlévala, kdyby ses rozhodla odejít," přizná se Marquerite. „Jen bych měla strach, co by s tebou mohla lítost v následujících letech udělat."

A s těmi slovy mě nechá napospas mým myšlenkám s tím, že rozhodnutí musím učinit sama. Nikdo mě nechytne za ruku a neprohlásí, že tento závazek ráda přijmu. Neobjeví se po mém boku táta – Christian – a nekývne na mě s úsměvem, který si z našich společných večerů pamatuju. Ne – nakonec to budou má slova a mé činy, které se podílí na předepsání mého příběhu stejně jako toho, jehož součástí jsou obyčejní lidé Mariley i Therradu.

Takže proč bych odmítala? Odpověď je jednoduchá – ze strachu. Jak vím, která část z mé původní podoby se stane mou nynější součástí? Co když toho bude něco, co mě změní od základů? Mohu být vypočítavější. Podlejší. Třeba si z ní vezmu kus temnoty, která mě změní v někoho podobného therradskému králi.

Co když však přijmu? Získám zpět kus mého života – spojím ho s tím, který žiju nyní a stanu se celkem. Bez trhlin. Bez děr, které nebudu moct zaplnit. Získám všechny vědomosti, které mě kdy naučila wernah s Jennou a budu vědět, jak používat ten kousek magie, která je mou tichou součástí, o níž nevím ani zrníčko prachu. Možná budu odvážnější. Silnější. Budu se moct postavit svým nepřátelům – budu moct pomoci Lyah, Xanderovi, Rhenanovi a Wren k ochraně obou království.

Shlédnu k mé mladší části – jedenáctileté Sun, která kdysi dávno žila v Crescenu s wernah a Jennou skoro jako rodina – a nedokážu ji nic než litovat. Kolik bolesti zažila, kolik překážek překonala a jaká odvaha ji koluje v žilách a uvědomím si, že oproti tomu, co jsem zažila já, byl její život o tolik těžší. Zjistit, že mi tolik lidí lhalo je nic v porovnání s tím, jak musela sledovat Jennu – osobu, která jí byla skoro matkou – umírat.

Podívám se do jejích očí, přohlížejíc ten chabý úsměv, jež jí zdobí tvář, a dřepnu si k zemi. Vztáhnu ruce jejím směrem s něhou v očích, klidem v srdci a naprostou jistotou. „Pojď sem."

Přivine se mi do náručí jako dítě, kterému chybí jeho matka a já v té chvíli nedokážu nic, než si ji přitisknout blíže k sobě. Položí si hlavu na mé rameno, rukama stiskne látku mých šatů a pomalu tiše vydechne. S tímto zavřu oči a jakmile se mi za očními víčky začne promítat všechna její bolest, láska i smutek, tiše jí tím slibuji, že brzy odejde. Že za pár chvil bude lépe – za pár chvil se spojíme v jednu osobu silnější než kdy dřív a povstaneme ze slz a popela naší minulosti. Doplníme díry v našich duší, zapadneme do sebe jako kousky skládanky a už nikoho nenecháme, aby nás rozdělil. Budeme odvážné. Milující. Ochraňující.

Spravedlivé. Rozděláme ohně pod nohami těch, kteří nám lhali a podáme ruku těm, kteří nám věřili.

Společně budeme lepší.

*****

Něco se změní, když otevřu své oči do ohněm osvětlené místosti a spatřím poslední členy rodu Gorondyanů rozestavěné na téměř stejných místech, jako když jsem je viděla naposledy. Wren se svou pomalovanou tváří klečí vedle mé postele, ale když si všimne, že jsem vzhůru, odtáhne dlaně od mých spánků.

Všichni v místnosti jako by ožili. Oči jim zvážní, svými pohledy prošpikují mé tělo skrz naskrz jako kus umění, zatímco se na posteli napřímím a s každým nádechem a výdechem pozoruju, co všechno se změnilo.

Svaly v mém těle se zatnou, projde jimi život, jako by jásaly, že jejich dlouhý spánek konečně skončil. Cítím naprosto pozorně každé zákoutí svého těla, od hlavy až po prsty na nohou a najednou je mi jasné, co všechno jimi dokážu. Mé oči jsou klidnější, pozorují místnost s větší plynulostí a důstojností, nejsou tak zmatené jako dřív.

Ale nejpodivnější na tom je, že i když se na mě všichni dívají, jako kdyby čekali, co řeknu a já bych se normálně už strachovala, s jakými otázkami na mě přijdou, mé myšlenky jsou... tiché. Nerozptylují mě od toho, co míním dělat, nevyrušují mě při každém podivném zvuku – ne, má mysl je tichá jako ještě nikdy.

A s tím podivným klidem se podívám i na Lyah, když si sedne k mým nohám a podívá se mi do očí. Vidí tu změnu taky, nebo je to jen můj vnitřní pocit?

„Zatímco bych se tě ráda zeptala na cokoli, co se stalo, Sun, jedna otázka je teď důležitější," vysvětlí, zatímco se jí hlas téměř třepe nedočkavostí. „Víš, kdo je ronwei?"

S překvapením si uvědomím, že jsem na to ani nepomyslela za celou tu dobu, co jsem všechny vzpomínky v Cantaudrioru prošla. Začnu proto hned pátrat ve vzpomínkách, které jsem získala, k části mladší Sun, která je od nynějška mou plnou součástí a neviditelná ruka mé touhy zachytí za jednu jedinou věc – tu, na kterou mě Jenna na smrtelné posteli donutila přísahat.

„A jakmile ronwei ztratí své světlo, všechno pohasne," začnu citovat text ze strany 83, text o ronwei, který jsem celé měsíce četla, abych si jej zapamatovala. „Srdce zčernají zármutkem, koruna vymění se za dýku. Princ skryje svou magii před zraky vlků jako voják svou pýchu v boji. Záchrana však přijde – ach, děkujeme, svatá Jenil – a ronwei ztratí se za vysokou prokletou stěnou ve falši. Tam vyučí jej naše záchrana k vojenství ve chvílích zoufalství, zatímco bude princ skrývat svá nadání. A my budeme doufat, že sklo jeho ostré dýky s modrou září spasí naše životy!"

A s těmi slovy – s těmi proklatými posledními slovy – má mysl utichne ještě více, když si najednou uvědomí, co znamenají. Zadívám se na hnědou látku svých kalhot s naprostou paralýzou, jak si to snažím vymluvit.

Špatně si to pochopila, nutím se přesvědčit sama sebe. Je to jen shoda náhod, není to on.

Ale...

Cítím, jak mi vyschne v puse a srdce hluboko v mém hrudníku vynechá úder, když se přinutím říct tu bolestivou pravdu nahlas: „Freed je ronwei."