Dnešní kapitola je věnována seaweed_bookworm! Děkuji, že příběh čteš ❤

Jsem zase zpět s novou kapitolou, ve které odhalíme něco víc ze Suniné minulosti, i když to pořád nebude všechno (tenhle celek bude mít ještě třetí část) a pak už se posuneme v příběhu dále k... řekněme věcem, na které mnoho z vás - včetně mě - čeká! (Aneb bude další kapitola s Freedem, yay!) :DD

Omlouvám se za ty týdny, co jsem teď nic nezveřejnila, ale měla jsem neskutečně moc školy a opravdu jsem nestíhala psát a ani na to nebyla moc velká nálada. 

Ale vy tu jste pořád - aspoň doufám - a to mě neskutečně těší ❤

No... nebudu už moc zdržovat. Užijte si novou kapitolu! Budu moc ráda za jakýkoli hlas nebo názor k dnešnímu kousku :)

„Proč tak moc čteme tuhle knihu, Jenno?" Sun zvedne svazek se zažloutlými listy a vazbou ovázanou tmavě hnědou kůží do vzduchu, věnujíc své mentorce pohled plný zmatení. Na přední straně jsou vyryta mě tolik známá slova čítající přezdívku, kterou mi ráda říká Marquerite. „Je to jen legenda plná nesouvislých vět a spojení, která nedávají smysl."

Z místa uprostřed jedné z místností domu wernah mi je jasné, že kniha, jíž drží v rukou, je kopií té, která leží někde v sedlové brašně Freedova koně, skrytá a zakázaná. Mělo mi dojít, že není jedinou v celém Gorondyanu – na ten fakt proroctví zná až příliš mnoho lidí. Navíc jestli mě měla Jenna o mé budoucnosti učit, skoro jediným ze zdrojů byla právě tato kniha.

„Protože v ní najdeš pravdu, Sun," odpoví jí Jenna, zatímco v rukou drží jiný ze svazků. V této vzpomínce jsem – aspoň podle mých domněnek – o nějaký ten rok starší. Vlasy mám delší, tělo silnější a jsem o něco vyšší. Oblečená jsem v téměř naprosto stejných šedých šatech s dlouhými rukávy jako Jenna, Ta ale vypadá pořád stejně – předpokládám, že je to kvůli tomu, že je aspoň částečně čarodějka po své matce, i když jen trochou. Čarodějnice totiž přirozeně nestárnou. Možná se postupem věku lehce mění a jako děti rostou velmi rychle, ale později to závisí hlavně na jejich emocionálním stavu. Jakmile jedna z nich trpí uvězněná ve svém vlastním těle, jejich dar se rozhodne, že je čas na náhradu.

Je to, jak říkala Torca v Crescenu – wernah žije již celá staletí, ale poslední roky o ni mají všichni strach. Není pochyb, že to souvisí se ztrátou její dcery.

Má mladší kopie se nad jejími slovy ušklíbne. „Jak mám najít pravdu ve slovech, která někdo jen náhodně naskládal po sobě?"

Jenna nad tím zakroutí hlavou, zaklapne knihu ve svém klíně a odloží ji na stůl po pravé straně. „Tahle legenda držela lidi při životě už snad od samotného rozpadu, Sun, a krmila je kousky naděje, že jednoho dne se vše opět vrátí do pořádku. Nikdo se tehdy – a dokonce ani dnes – neohlíží na to, kolik nejasných informací v ní je. Byli rádi, že se mají čeho chytit a v co věřit."

„Ale ten text skutečně nedává žádný smysl!"

„Tak mi pověz, se kterou částí máš tedy takový problém," vybídne ji mentorka.

Sun se znovu zadívá do knihy o marey. Vidím, jak jí oči cukají ze strany na stranu, jak se snaží rychle najít to, po čem touží. Jakmile na to konečně narazí, krátce střelí pohledem k Jenně. „Není to tak, že bych měla problém s určitou částí, mám problém s celou tou legendou. V jedné části píše, že... spojení marey a ronwei vysvobodí sílu, která připadne vlku a ten se tím způsobem osvobodí," vysvětlí, kroutíc hlavou. „Ale na jejím konci se povídá, že marey vloží své srdce do rukou krále s dvěma korunami, který touží po pomstě vlku. Odporuje si to. Proč by někdo vysvobozoval osobu, které se chce ve skutečnosti pomstít?"

„Co když je vysvobození vlka tím jediným způsobem, jak ho donutit zaplatit za své činy?" nadhodí Jenna.

„Ale z čeho je ho nutné osvobodit a dodat mu nějakou sílu věčného života? Není jednoduší prostě... zabít někoho, zatímco je slabý, než si to akorát tížit?"

„Je to legenda, Sun. Proroctví. Ta vykládají skutečnost tisíci různými způsoby a matou nás falešnými představami, které mohou stát naší verzí pravdy. Jenomže každý z nás je jiný a každý si ten text vysvětluje rozdílně. Ty ho třeba odsuzuješ, ale jsou lidé, kteří věří v jeho cíl," vysvětlí Jenna.

„Jenomže to je přesně to," ušklíbne se nad tím. „Můžeš mít vedle sebe dva lidi, kteří si jakýsi starý text vyložili svými způsoby, ale nedokážeš říct, který z nich má pravdu."

„Oba ji mají."

Sun nakrčí obočí. „A jak bys to mohla poznat?"

„Tak, že si je vyslechneš," pokýve hlavou Jenna. „Je to jako pomluvy, Sun – čím déle se jeden příběh předává, tím více si ho všemožné bytosti začnou přibarvovat, překrucovat a chápat jej špatně. Lidé mají tendenci měnit své názory s ohledem na to, v čí přítomnosti se ocitají. Proto jakmile jednou uslyšíš verzi proroctví, která ti zní lépe, chytneš se jí a nepustíš. Postupem času jí začneš věřit."

„Takže pak vzniknou skupiny, které věří v něco stejného, i když stále tolik odlišného."

„Dalo by se to tak říct," přitaká.

Sun shlédne k textu a zhluboka vydechne. „Pořád ale nechápu, proč to tolik čteme," zakroutí nad tím hlavou. „Pochybuju, že je to bylo jenom kvůli tomu, abych v té legendě našla pravdu."

V místnosti zavládne ticho, jež vede Jennin dlouhý zamyšlený pohled na své spojené ruce položené v klíně. Palcem pravé ruky si pomalu přejíždí po zažloutlém obvazu, který zdobí ruku druhou, a já jen pozoruju, jak se jí v dlouhých intervalech lehce zvedá hrudník a jak jí oči tikají různě do stran. Tuším, nad čím přemýšlí – jestli mi říct pravdu o tom, kdo jsem. Ve všech těch chvílích před tím jsem viděla, jaký vztah si k Sun – ke mně – vypěstovala. Pouto hodné rodiny. Matky. Možná, že to postupem mého věku dává najevo čím dál méně, ale stále tam ten náznak je. To, jak se starostlivě kouká, jestli se mi každé kouzlo podaří, jestli vybírám ty správné bylinky i jestli si při šermování s dřevěným mečem neudělám nějakou nechtěnou podlitinu. V tom pohledu, který nyní sleduju z dáli, je strach – takový, který popisovala v jedné vzpomínce wernah. Jenna se bojí, že o mně přijde, a proto se snaží co nejdéle klamat svou mysl, že s ní zůstanu navěky. Že ona nikdy neodejde, že ji já nikdy neopustím.

Jenomže jestli je skutečně baivaka, jak si myslím, všechno tohle už ví. Ví, jakým způsobem náš společný život skončí a jak moc musí pracovat na tom, aby mě na mou nepředvídatelnou budoucnost připravila. To však nic nemění na tom, jak klidně její hlas zní.

„Protože se, Sun, tento text jednou vyplní. Jednoho dne se narodí marey a ronwei a ti skutečně provedou mnoho věcí. Někteří říkají, že to přijde už za několik desítek let," nakloní se blíže k mé malé verzi, jako kdyby se jí chystala sdělit tajemství, „ale já vím, že to bude ještě dřív."

„Ty jsi něco viděla?" zeptá se Sun užasle, i když v jejím hlase zaslechnu trochu skepse. „Co to bylo? Kdy?"

Na tváři se jí rozlije úsměv. „Viděla jsem náznak v budoucnosti jedné dívky několik let zpátky," přitaká a natáhne obvázanou ruku k Sun, berouc její dlaň do své. „Byla jsi to ty Sun, když jsme se tě ujaly."

Zaražený výraz mého mladšího já se mi vryje do paměti, když spatřím, jak jím obdarovává Jennu.

„Znamená to, že já jsem marey?" zeptá se poněkud zaraženě – a já se jí nedivím. Z takové novinky bych radostně do vzduchu určitě neskákala.

Jenna jemně zakroutí hlavou, přejíždějíc palcem po Suniných kloubech na ruce. „Ne, dítě."

Počkat... cože?

Zamrkám asi stejně překvapeně, jako se cítím uvnitř. Mé nohy mě ponouknou vyseknout těch pár kroků blíže k nim, zatímco uši se zvědavostí natahují pro tak nečekané odpovědi, které by mohly změnit vše. Klesnu na kolena, opírajíc se o boční opěrku polstrovaného křesla, na němž sedí Jenna a nezvládám než plně pozorovat její zamyšlenou tvář a snažit se poslouchat všechna její přiznání.

„Ale setkáš se s ní, má milá Sun," opáčí s poněkud smutným úsměvem na tváři. Vidím, jak rychlým mrkáním zahání slzy, jež se jí derou do očí. „Budeš v jejím příběhu důležitá skoro tak jako ronwei. Až jednou přijde ten správný čas, najdeš ji blíže, než si dokážeš představit. Staneš se její oporou – přítelem v těžkých časech. Jsi ta, kterou z příběhu nebudou moci vymazat, ať se může kdokoli snažit jakkoli moc."

„Ale kdy poznám, že je ta správná doba, Jenno? A co přesně bude mým úkolem?"

„Na tyto věci zjistíš odpovědi později. Čas plyne kolem nás jako neviditelný vítr a přináší s sebou slova, která po malých kouscích rozsévá do lidských srdcí," poví v hádankách. „Najde si i tebe a ukáže, jakou cestou se máš vydat."

„Existují vůbec nějaká slova, na která mi můžeš čistě, jednoduše odpovědět?" zeptá se dopáleně.

Ani nevíš, jak často si tuhle otázku pokládám já, zabrblám v duchu.

Jennin omluvný pohled ani zdaleka nestačí na to, aby jím bylo všechno prominuto. I přes to všechno se nedokážu přenést přes fakt, který právě řekla – že nejsem marey. Co to přesně znamenalo? Od první chvíle, co jsem se o tomto proroctví dozvěděla, mi Marquerite tím jménem říkala. Tloukla mi do hlavy tak obezřetně, že jí jsem, tou ochránkyní, která údajně pomůže osvobodit království – ať už šlo o jakékoli z nich –, jenomže o něčem takovém nikdy nepadla byť jediná zmínka. A že by to změnilo hodně věcí. Tahle jediná věta zvládla během několika sekund zvrátit mé myšlenky z klidného sledování všech mých vzpomínek na naprosté zpochybňování všeho, co jsem do této doby zjistila.

Otázek přibývá jako spadaného listí pod podzimními stromy, ale odpovědi na mě stále někde čekají. Číhají za rohy neviditelných místností, připraveny se zničehonic zvednout a vést své podlé rány. Vyčkávají, až se budou moci pást na mé nevědomosti, slabosti a tak velkého zmatení.

Tahle se taky ještě nerozhodla ukázat. S otálením se skrčí do hlubokých koutů Cantaudrioru, když se společně s postavmi v obývacím pokoji změní v hustou tmavou mlhu a svými tenkými prsty mi zabouchne další část mé minulosti přímo před nosem.

*****

„Sun, pomoz mi!"

Slyším zběsilý křik tlumený zdmi domu, dupání koňských kopyt o udusanou hlínu, pronikavý zvuk o sebe se třískajících mečů a rány, jak něčí tělo naráží do zdí domu. Vidím to skrz odkryté okno, jímž dokážu dohlédnout až na crescenské náměstí. Hemží se panikařícími lidmi, kteří se snaží co nejrychleji utéct, statečnými muži, jež ze všech sil brání své rodné město, ale hlavně vysokými postavami na silných vranících s temnými dlouhými kápěmi staženými do čel tak moc, že pod nimi nejsem schopna spatřit tvář. Mají až nepřirozeně dlouhé vyzáblé prsty, v nichž třímají tenké nebezpečí vyhlížející protáhlé dýky, které nejsou z ničeho jiného než... ze skla.

Plynulými pohyby tasí rány proti nedostatečně slabým lidským obyvatelům tohoto města a nezanechávají za sebou nic než pouhou zkázu. Vypadá to, jako by se lehkomyslně probojovávali cestu k nějakému cíli – k něčemu, po čem hluboce touží. Dýky v rukou se jim s každým odebraným životem rozzáří jasnější modří a po dlaních se jako liány plazí tenké světelné prameny též barvy. Jsou mi až přespříliš povědomé, ale v tom zmatku kolem si nemohu vzpomenout, kde přesně jsem je už spatřila.

Panika uvnitř domu se podobá té na náměstí. Jenna jako na hlídce pozoruje hlavní dveře, jejíž kliku ke vší jistotě táhne směrem vzhůru, aby je nikdo nemohl otevřít. Sun s wernah mezitím táhnou stůl z obývacího pokoje přesně tím směrem, aby vše zabarikádovaly a zabránily těm stvořením dostat se dovnitř. Vidím však, jak podivně svěšené má malá Sun ruce, jak slabě vypadají a jak se jí dlaně pod zbělenými klouby třesou. Hrudník se jí zvedá příliš rychle na to, aby to bylo normální a o své nohy skoro zakopává. Je mimo. Jako by obrovské množství energie opustilo její tělo a mátlo mysl. Wernah si toho je očividně vědoma – vidím, jak po ní rozpačitě těká pohledem – ale i přesto se nezastavuje a nese stůl dál. Po něm následuje křeslo, židle – a celkově všechny věci, které v tak krátké době všechny tři stihnou posbírat.

„Ví, že je tady," řekne wernah Jenně, zatímco na provizorní barikádu pokládá poslední židli. Oči ji planou odhodláním, za nímž se ale jistě skrývá aspoň kus strachu. Už jen z pohledu na ta stvoření, která postojem a pohyby až přespříliš připomínají lidi, mi mráz běhá po zádech jako ostrý zimní vítr. „Není tu v bezpečí, Jenno, musíte jet."

„Kdo jsou?" zeptá se má mladší verze s polekaným výrazem v tváři. Pohled na její oslabené tělo je skličující. Přála bych si jí podat ruku a zeptat se, co se s ní děje.

„Zapovězení, Sun." Přes Jenninu tvář přeletí stín, který zahubí všechny radostné pocity, ať už jsou sebemenší. Nevidím v ní nic než strach – hluboký strach při vyslovení toho jména.

„Musíme ji odsud dostat, Jenno," přesekne jejich konverzaci wernah jako ostrým mečem. S těmi slovy Sun klopýtne a rukou se v rychlosti zapře stěny. Vyplašený výraz v očích jejích ochránkyň mluví za tisíc slov.

„Ale ještě není plně připravena-"

„Pokud tady zůstane, nebude se mít na co připravovat," odsekne naléhavě čarodějka. „Pokud se dostanou za ty dveře, vezmou ji a všechna naděje bude ztracena. Dokončíš její výcvik v Taru – tam bude mnohem více z bezpečí, než by kdy mohla být tady."

„V Taru?" promluví zmateně Sun, tisknouc si dlaň k hrudi.

„Ano, dítě," přisvědčí wernah, následně se však otočí zpět ke své dceři. „Musíte ale jet hned! Je otázka pár chvil, než sem vtrhnou."

Jenna odmítavě zavrtí hlavou. „Nenechám tě tady samotnou! Zabijí tě!"

Její matka k ní v rychlosti přistoupí, dlaněmi ji chytne za paže a podívá se ji hluboce do očí. „Vezmi si všechny peníze, koně, Sun a jeďte, jak nejrychleji dokážete. Zajistím vám náskok." Jenna ani nestihne zaprotestovat a wernah pokračuje dál. „Pokud jí odsud neodvezeš, stanou se špatné věci. Zemře až příliš nevinných lidí a já odmítám, abys měla jejich krev na rukou ty. Mě se nic nestane, rozumíš mi? Setkáme se, až to všechno skončí. Dám ti vědět."

„Ale-"

Jejich slova přeruší hlasitá rána jen na druhé straně zdi po mé pravé straně. Pochází zvenčí – něco narazilo do domu.

Wernah svou dceru pustí a otočí se čelem k barikádě u dveří. „Běžte!" křikne rychle, načež se její ústa začnou pohybovat do slov zaklínadel, kterým nemám šanci porozumět. Ve vzduchu se zaleskne magie formující se kolem nahodile naskládaného nábytku, kolem kterých se shromáždí kusy energie do vlnitých pomalu se pohybujících čar. Ty zažehnou podivným plamenem, který roztaví dřevo v neznámou pohyblivou látku, jež se přilepí ke stěnám domu, pojišťujíc, že se dveře ani za nic nerozletí do stran.

Jenna popadne Sun, podepře ji pod rameny a společně se rozběhnou hlouběji do domu. Bez váhání je následuji, nechávám neobvyklá temná stvoření daleko za zády k tomu, aby shořela ve svých vlastních plamenech.

Zatočím do místnosti, v níž začíná Jenna sbírat kupu jakýchsi knih a společně s penězi je dává na jednu hromadu. Spěšně prohlíží šuplíky, skříň a police a snaží se vzít všechno podstatné, bez čehož by se v příštích měsících ani za nic neobešla. Mé mladé já se jí jakýmkoli způsobem snaží pomoct, ale je tak oslabená, že to ve výsledku přichází vniveč.

Za zvuků stále hlasitějších ran poberou všechny potřebné věci a protáhnou se pokojovým oknem ven. Tichými opatrnými kroky proběhnou liduprázdnými uličkami města se mnou v patách a zastaví se až u veřejných stájí. Před těmi je skoro hrobové ticho – kamkoli se podívám, dveře domů i okna jsou zabouchnutá nadoraz a bezvládná těla ležící na zemi nejeví ani ty nejmenší známky zbývajícího života. Jediné zvuky, které k mým uším dolehnou, jsou vzdálené rány a podivná slova, jímž nerozumím. Vycházejí od náměstí a já bych dala skoro vše za to, že vycházejí z úst těch tajemných stvoření.

Jenna sedlá koně, jak nejrychleji dokáže. Snaží se co nejtišeji zapínat všechny ty přezky, skládat knihy s penězi do světle hnědých kožených brašen a nevylekat přitom koně okolo sebe. Když je hotova, bez váhání vyvede světlou osedlanou kobylu z boxu, vysazujíc Sun na její hřbet, na nějž se vzápětí vytáhne taky. Chvíli tápu, proč neosedlala mé mladé polovičce druhého z koní, avšak v tomhle případě se nabízí hned dva důvody – v jejím stavu by jej sama pravděpodobně neuřídila, a navíc by to zabralo moc času, který se dá využít k útěku.

„Všechno bude v pořádku, Sun," vydechne Jenna k mladé dívce, které se nekontrolovatelně klepou ruce, hrudník až příliš rychle zvedá a víčka se jí třepou, jako by se za nimi snažila ze svého těla vyhnat vše špatné. Opírá se o Jennin hrudník, naprosto vyčerpaná a bezvládná. „Za chvíli ti bude líp."

S těmi slovy kopne koně do slabin a vycválá ze stájí, jak nejrychleji dokáže, přesně jak jí wernah nařídila. A se slzami, jež dceři matky města kanou po tvářích, a hlínou odpadávajíc od koňských kopyt jsem nucena posunout se dál.

*****

O několik vzpomínek později, za jejichž dobu se v čase posunu o necelý rok od odchodu z Crescenu, se ocitám na travnatých loukách blízko hlavního města. Stojím na jednom z jemných kopečků porostlých lučním kvítím, které zrovna v tuto dobu bují do své největší krásy. Slunce jasně ozařuje všechna zákoutí tak nádherného místa se štěstím, že mraky honící se kolem něj jako by dobrovolně ustupovaly. Možná i ony cítí onu krásu a nemíní o ni všechny připravit.

Uprostřed toho všeho ve vysoké trávě sedí Sun s Jennou s klidnými výrazy téměř stejně jako tehdy v lesích kolem Crescenu. K sobě otočené obličeji se navzájem dívají do očí, přičemž mlčí. Nějaký vnitřní odhad mi říká, že mé mladší desetileté já opět zkouší jednu ze svých schopností – sílu parlen.

Za všechny ty vzpomínky, které jsem zatím viděla, už vím, jak ji používat – je ale těžké říct, jestli bych to dokázala hned napoprvé, protože i Jenna ji to učila déle. Začínala s přenášením jednoduchých vizuálních zpráv za pomocí toho, že se aspoň dotkla její ruky a až poté to začala zkoušet bez jakéhokoli kontaktu. A to dle mého trénují zrovna teď.

Parlen je údajně síla vnitřního zraku sloužící k tomu, abych mohla pomocí mysli lidem ukázat to, co chci, aby viděli. Dá se využit pro mnoho věcí – posílání zpráv, obelstění nepřátel, léčení lidské mysli, která utrpěla různá traumata, šoky a další věci, které si momentálně nevybavím.

Poté je tady vnitřní pocit hluboce spojený s mou duší i tělem, kterého se nadosmrti nebudu moci zbavit – Jenna mu říká qerelia. Je tím důvodem, proč byla Sun tak mimo, když utíkaly z Crescenu. Umožňuje mi vycítit ta stvoření, která marileyské horské město napadly a pozabíjely tolik nevinných lidí.

Zapovězení.

Jakkoli moc jsem se na ně mohla Jenny v minulosti ptát, odmítala o nich cokoli říct. Při každém zmínění jejich jména se její tvář změnila v prázdný pohled, vymizela z něj všechna barva a nahradil ji strach – takový, který mají v očích lidé, jež se stali svědky něčeho nelidského, krutého. Byl ten útok v Crescenu první, který Jenna zažila, nebo se s nimi setkala již dříve? Tyhle otázky mi však mizí před očima navždy se skutečností, že se jí na ně už nikdy nezeptám a veškerá naděje padá do propasti, kam se v životě nebudu schopna dostat.

Jenomže proč? Proč jí zmínění jediného slova nahánělo hrůzu takovou, která zvládla během krátké chvíle pozabíjet všechen život v ní? Co na těch temných stvořeních bylo tak tajného, že mi o nich nemohla říct víc? Neměla jsem na to právo? Pokud jsem skutečně měla – mám – dar tyto zrůdy vycítit, neměla bych aspoň vědět, kdo se plíží za mými zády v momentě, kdy se mé ruce roztřesou, hrdlo rozpálí a kousíčky energie opustí mé tělo?

Už zákonitě se tato informace zařadí do dlouhého zástupu otázek, na které hledám odpověď.

Slabý vítr svými lehkými prsty uchopí mé vlasy a hodí s nimi přímo do mého obličeje, způsobujíc, že se odtrhnu od svých myšlenek. Oči téměř hned jako ostří střelí ke dvou postavám přede mnou, které už nadále nesedí na zemi, ale stojí a v rukou třímají dřevěné atrapy mečů.

Jenna se na Sun vyzývavě usmívá, jako by ji provokovala k tomu, aby zaútočila první. Má narovnaná záda, je malinko pokrčená v kolenech a dřevěný meč drží jako pravý vycvičený voják – i když oni sami ví, že se takhle v případech nouze nebojuje. Když je obklopuje nebezpečí a mají strach z vlastní smrti, nikdo už nepomyslí na předepsaný postoj, kterým je kdysi dávno u výcviku tolik trýznili. Hlavní je přežití – vždy.

Tiše sleduju, jak se ty dvě navzájem pošťuchují pohledy, žádná z nich přitom nemíní začít jako první. Ze vzpomínek, které jsem už prošla, vím proč.

Udeřit v boji první je jako začít bezhlavě vyjednávat s někým, koho vidíš poprvé. Vydáš mu na milost své slabiny jako knihu, ve které může číst a všechna esa v rukávu vyložíš na stůl jen tak, pro nic za nic.

Slyšela jsem to Jennu už tolikrát opakovat, že se mi ta slova vryla do paměti jako trvalé značky – a on to svým způsobem nejspíš bude záměr. Přimět mě si je zapamatovat a nikdy v tomto ohledu znovu neudělat chybu.

Chytrý tah, pomyslím si.

Sun v lehké zkoušce trpělivosti uspěje, soudě podle toho, že Jenna nakonec zasáhne jako první. Sekne mečem ze Suniny pravé strany, míníc ji trefit do boku, ale druhý z dřevěných zbraní jí v tom zabrání. Ozve se dunivá rána, jak o sebe ťuknou atrapy mečů a oči dvou ojovnic se do sebe vpijí.

Druhou ránu vede má mladší polovička rovně do břicha. Jenna zkroutí meč v rukou a pro změnu odrazí útok ona. Ani neváhá a rovnou seká dál.

Sleduji, jak se ty dvě pohybují jako vítr – plynule s lehkostí, která mi přijde až nemožná -, odrážejí a zasazují si rány zákeřnější, než bych si dokázala představit a nehledí na to, jestli se navzájem zraní. V tu chvíli si říkám, že bych měla být ráda, že jim v rukou nezáří ostré ocelové meče a na těle nemají byť jen malé rány, ze kterých prýští krev.

Jenna zasáhne Sun do zápěstí, které následně zbraň vypadne z rukou a se šustěním se ve chvíli skryje ve vysoké trávě louky. Wernahina dcera se vítězoslavně usměje, míříc dřevěným mečem k Suninému krku.

„Pořád se máš co učit," namítne a přeměří si mou mladší verzi zkoumavým pohledem. „Měla bys víc trénovat."

„Já vím," přisvědčí Sun, shýbne se pro dřevěný meč a odrazí jím ten Jennin, „ale přemýšlela jsem poslední dobou nad wernah a Crescenem."

„Vím, že tě to trápí, ale nemůžeme se tam ještě vrátit."

Sun rozhodí ruce do stran. „Proč? Jsou ještě pořád v nebezpečí? Pokud ano, měly bychom jim pomoct, ne být tak daleko a dělat, jako kdyby vůbec neexistovali."

„Wernah řekla, že mi dá vědět, až pro tebe bude ve městě bezpečno," odsekne Jenna s tím nejodbytějším vysvětlením, jaké jsem kdy slyšela. „Nebudu riskovat, že tě ztratíme jen kvůli tvé vlastní tvrdohlavosti."

„U svaté Jenil," zakleje zmiňovaná. „Nebudu tady jenom sedět, Jenno, a tvářit se, že je všechno v pořádku. Uznej, že tady nejsme jen díky tomu, že Crescen napadli ti... Zapovězení. Jenom to přiznej, nic víc nechci."

„A v čem ti to pomůže, Sun? Když ti řeknu ano, budeš akorát více zvědavá a já ti nemohu na nic odpovídat, protože to nechceš vědět. Rozumíš mi? Čím více víš, tím nebezpečnější pro tebe všechno je."

Sun vydechne. „Tohle mi říkáš ode dne, co jsem se narodila! ‚Počkej si, čas vše ukáže,' – ‚Neklaď přílišné otázky, všechno se dozvíš v tu pravou chvíli.'" Zakroutí odmítavě hlavou. „Proč nemůže být jednou něco jednoduché? Proč se nemůžu zeptat na jednu jedinou otázku a dostat přímou, pravdivou odpověď?"

„Protože když se moc zajímáš, stanou se špatné věci," křikne Jenna na mou kopii, vzápětí se zoufale usměje a zadívá se na svou levou dlaň, jíž má obvázanou kusem látky. „Chceš vidět, co se stane těm, kteří jsou moc zvědaví, Sun? Těm, kteří neudrží své city na uzdě, přestože jim to všichni připomínají a udělají jednu velkou životní chybu, díky které zemře nespočet nevinných lidí?" V záchvatu zoufalství, strachu a vzteku si vyhrne rukáv šatů a začne odmotávat béžový kus plátna ze svého zápěstí, nechávajíc jej dýchat a po dlouhé době spatřit světlo světa. Když je hotová, odhodí látku za zem, natahujíc levou dlaň k Sun. „Tak se dívej."

Rozejdu se blíže k nim, natahuju krk, abych spatřila to, co Jennu vede téměř k slzám a...

Zalapám po dechu.

Spatřím něco, co sama nedokážu vysvětlit. Z Jenniny obnažené dlaně k obloze vzhlíží oko vrostlé do její karammelové kůže – znak jejího daru jako baivaky –, to ovšem není důvodem, proč překvapením zatajím dech. Jde o to, jak vypadá a co jej obklopuje. Tmavě hnědá duhovka oka se rozpadá na tisíce kusů, chřadne a mísí se s krví zalitým bělmem rudým jako růže v zahradách marileyského paláce. Kolem se dříve krásná, jemná, hladká kůže zabarvuje do uhlíkově černé s velkými strupy a nese s sebou dojem, jako kdyby byla spálená. Žíly táhnoucí se od toho místa po celém jejím předloktí nezdravě vystupují, kroutí je jako tencí zákeřní hadi, kteří otrávili její krev temnotou. Ta totiž pod její pokožkou nepůsobí běžnou červenou barvou – právě naopak chytá popelavě šedé odstíny.

Přistihnu se jak k ní natahuju ruku se snahou se ujistit, jestli je to opravdu skutečné, ale to už mě předběhne mladší já s vyděšeným výrazem a zbrklými pohyby. Upře oči plné starosti do Jenniny tváře s důležitou otázkou: „Jak se ti to stalo?!"

„Řekla jsem ti to," odvětí a stáhne poraněnou – kdyby jenom poraněnou – dlaň k tělu. „Až příliš jsem toužila znát budoucnost, která tě čeká a povolala síly, o kterých se mi dříve ani nesnilo."

Ta tichá krátká chvíle, během které Sun zděšením pootevře ústa a Jenna neudrží slzy, které se jí nyní kutálí po jejích tvářích jako kapky deště kapající z nebe, je vysvětlením sama za sebe.

I tak Sun pomalu vydechne, vyslovujíc slova, která jsem si v hlavě před malou chvílí spojila také: „To díky tobě vtrhli Zapovězení do Crescenu."

Přikývne, čímž mi potvrdí všechny mé domněnky – protože najednou už to dává smysl. Ten strach v jejích očích pokaždé, když někdo vysloví to jméno. To, jak jí vždy zbělá tvář. Jak se celá napne. To vyvolává pocit viny, který se jí momentálně zažírá hluboko do duše a neodejde, dokud se s tím sama nesmíří.

Jenna vzklykne a posadí se zpátky do vysoké trávy, pravou rukou drží tu levou, jako kdyby ji tím jemným gestem mohla uzdravit a odčinit vše, co udělala. „Nechtěla jsem to udělat. Mělo to být jednoduché kouzlo, hlubší náhled do budoucnosti, který baivaky před celými staletími obvykle používaly. Jenomže... jenomže se to pokazilo a ono je to přivolalo do města, jak kdyby to brali jako příslib něčeho víc – něčeho jako je dar. Asi si mysleli, že jim chci něco nabídnout nebo... já nevím," hlesne. „Udělala jsem jednu jedinou chybu a zaplatilo za ni tolik nevinných lidí, Sun. A já se přidám k nim."

„Co to povídáš?" zeptá se zděšeně mé mladší já.

Jenna k ní se smutkem v zarudlých očích vzhlédne. „Je to jako kletba, Sun. Když mě Zapovězení ve městě nemohli najít, uvalili na mě kletbu. Myslí si, že jim chci něco předat – a dokud to neudělám, bude se to rozšiřovat dál a dál, až jednou..."

Raději to nedopoví. Já ale vím, co se stane.

Zemře.