Dnešní kapitolu věnuji vholzknechtova ❤ Děkuji, že příběh čteš!

Přiznám se, že jsem původně ani nevěřila, že to dnes stihnu dopsat - a pak se na mě usmálo štěstí jménem 'Máš to sakra už dost dlouhé,' a já byla zachráněna :D Výsledek? Prostě jsem tuhle kapitolu rozdělila na dvě části, protože by něco tak dlouhého jistě nikdo nepřečetl až do konce :D

Připomínám jen jednu věc - snažím se každému čtenáři, o kterém vím, věnovat aspoň jednu kapitolu. Takže když za knihu zahlasujete, napíšete mi pod kapitolu nějaký komentář (nebo klidně písnete i soukromě, jsem komunikaci s čtenáři velmi otevřená, co se týče... vlastně čehokoliv :D), třeba bude další kapitola věnována právě Vám ❤

(A ano, po tom odstavci se cítím, jako kdybych žebrala o komentáře a hlasy, jenomže ony jsou tak hrozně motivující! Vždycky když čtu nějaký komentář (klidně i typu 'Kdy bude prosím další kapitola?' který mnoho lidí tak nesnáší), jako by mi někdo imaginární položil ruku na záda a řekl, že to zvládnu. Že se lidem ta knížka prostě líbí :D)

A jo, už s tím přestanu, po tomhle 👆 se cítím ještě hůř než předtím :D

Tak si teda užívejte kapitolu!

„Takže mi tady povídáte, že vaši praprapra – kdo ví kolik – prarodiče jsou král Cershan a královna Feyrre?" Tikám očima z jednoho na druhého a snažím se uvědomit si vše, co z tohoto vyplývá. „To je..."

„Děsivé?" dokončí za mě Lyah, ke které nevím, jak bych se díky této skutečnosti od teď měla stavět. „A vyčerpávající. Sedět tady se svázanýma rukama a pozorovat, v jakých podmínkách musí žít lidé v království, které právoplatně připadá nám? Mně?" vyčerpaně vydechne a zadívá se na mapu rozloženou na stole. „Vesnice, osady i karavany jsou napadány therradskými pytláky a čím déle tady jen tak sedíme, tím více životů je v sázce."

„Myslela jsem, že přes Launu se mohou dostat lidé v jen velmi krajních situacích," namítnu a přistoupím ke stolu hned naproti ní. Když se zadívám na mapu podobnou té, jež je schovaná v mé sedlové brašně, všimnu si malých zvýrazněných teček rozmístěných všude po Mariley. Východní království nečítá ani jednu z těchto značek. Musí to být zaznačené útoky, o kterých mluví Lyah.

Podívá se na mě se starostí vepsanou ve tváři. „Nechodí skrz přechody. Na několik z těch to skupin jsme narazili zde v Liwbay, což znamená jen to, že se o tajných tunelech pod Gorondyanem dozvědět král. Pozatýkali jsme je, několik z nich i zabili, ale přicházejí stále další a my můžeme krýt pouze tuhle část země." Shlédne k mapě a prstem nakreslí neviditelný kroužek kromě Harenu. Není moc velký, oproti rozloze obou království je to skoro nic. „Mohli by chodit kterýmikoli cestami a my o tom ani nemusíme vědět. Je to tichá válka na místě, o kterém skoro nikdo neví."

„Proč to král vůbec dělá?" zeptám se nechápavě. „Co si snaží dokázat tím, když útočí na tak malé skupiny občanů?"

Přistoupí k nám Xander, stoupajíc si po mé pravici. „Zatím není dost mocný na to, aby na Mariley zaútočil napřímo, proto vysílá menší skupiny, aby ji tiše oslabil a ujistil se, že až dojde k opravdovému útoku, vyhraje."

„A mohl by?" střelím pohledem od Xandera k Lyah. „Vyhrát. Až přijde na konečný boj, je tady šance, že by mohla Mariley Therrad přemoci?"

Všichni jako zázrakem ztichnou a vymění si starostlivé pohledy. Když se na ně ale dívám, vidím, že odpověď nemají. Ta malá jiskra v očích gorondyanské princezny; to, jak povolí stisk, kterým svírala okraj stolu tak silně, že jej téměř rozdrtila, mě přesvědčí, že má stejný strach jako já. Ani ne strach o sebe, jak o všechny ty nevinné lidi tam nahoře a království, kterému by měla vládnout.

Rhenan, její otec, jí položí ruku na rameno a lehce stiskne. „Šance je tu vždy, ale prozatím se tím nemusíme zabývat. To, co musíme, je najít ronwei – nyní jde o jediné, na čem záleží."

„To je pravda," přitaká Lyah a spojí zrak s mým. „Musíme ti vrátit vzpomínky."

*****

O pár minut později jsem zpět v místnosti, kde jsem se ještě před nějakou chvílí probudila a sedím na posteli, kolem které se postupně rozestaví všichni přítomní jako do nedokončeného půlkruhu – což pravděpodobně není záměrem. Wren klečí po mé levé straně, část černých čar na jejím pravém spánku, které se kroutí jako temní hadi, září jemným žlutých světlem. Netuším, co ten znak znamená, ale přísahala bych, že jsem ho už někde viděla. Jedná se o kruh přeškrtnutý čtyřmi čarami, jež dohromady skládají něco, co připomíná hvězdu. Kolem prstence kruhu je ovívá tenká zakroucená čára až příliš podobná trnitým větvím růží.

Čarodějka se na mě jemně pousměje a kývne hlavou. „Budu potřebovat, aby sis lehla. Na odstranění toho bloku, který jsem před tolika lety nastavila v té hlavě, tě budu muset uspat, takže na moment nebudeš cítit ani vidět nic. Pro tebe to bude jen chvíle, jako by se to ani nestalo. A pak..." odmlčí se a na malý moment zapřemýšlí. Než pokračuje, promne si ruce. Je nervózní, nebo se mi to jen zdá? „Pak už zjistíš, co budeš muset dělat."

„Neřekneš mi, co přesně mě čeká?" přimhouřím oči a tázavě na ni pohlédnu.

„Nemusíš z toho mít strach, pokud přemýšlíš nad tímto. Nečeká tě nic vážného, jen to poté může být trochu šok," přizná. „Ale ty to zvládneš. Hlavně se uklidni a dýchej. Bude po všem dřív, než se naděješ."

Hlas Freeda z halucinace prořízne zvuk jako čepel, přičemž zopakuje jedna z těch slov tiše jak lehký vánek.

Nezvládneš to.

Zatřepu hlavou, abych se té vzpomínky zbavila jednou provždy. Je nedůležitá, a proto radši zapřemýšlím nad tím, co mě čeká.

Se všemi těmi řečmi, kterými se mě Wren momentálně snaží utěšit, začínám pochybovat, jestli bych se vskutku bát neměla. Ležím na posteli v místnosti s lidmi, kteří jsou členy již dávno ztraceného rodu na místě, kde by mě nikdo nehledal a ti mě za malou chvilku uspí. Jenomže co jsem čekala? Lusknutí prstů a odhalení vší mé minulosti v sekundě bez jakéhokoli rizika? Myslela jsem si, že Wren bude sama? Asi ano, ale kolik by se toho změnilo? Tak či tak, vždy bych musela věřit, že nemá v zájmu nic nekalého.

Proto usoudím, že mi asi nezbývá nic jiného, než spolupracovat. Položím se zády na tvrdou postel, vzhlížejíc ke dřevěnému stropu. Svíce poskládaného kovového lustru, který jsem dříve tak obdivovala, již planou ostrým ohněm a osvětlují tváře královských potomků, kteří potichu sledují Wren. Ta natáhne ruce k mé hlavě a chladnými prsty se dotkne mých spánků. Přejede mi mráz po zádech a přinutí mě se na lůžku párkrát zavrtět.

Čarodějka mě ani nenapomene, jak čekám, protože už má sama zavřené oči a tiše šeptá slova kouzel, kterým nerozumím. Znak na pravém spánku jí přímo pulzuje září tak jasnou, že musím zavřít oči.

Jenomže jakmile to udělám, upadnu do temnoty.

A proberu se v úplně jiném druhu temnoty – v takovém, který až příliš dobře znám. Rozkládá se kolem mě černota hustší než mé vlastní pochybnosti, tisíce dveří se vznášejí po všech stranách a obklopují mě jako lži, které mi byly v posledních týdnech vmeteny do obličeje a pod podrážkami mi křupe tolik povědomý šedý štěrk. Ten vede cestičku rovně do dáli k postavě, již jsem zahlédla ve stínech lesa Feyrondu, jak mi říká, abych Xanderovi věřila.

Stojí uprostřed toho všeho, ostřížím zrakem mě sleduje s rukama spojenýma před sebou. Havraní vlasy, stínové šaty i neobyčejně sněhová pokožka, to vše je stejné jako dříve. Ale její oči jsou unavené, červené a nateklé, skoro jako kdyby probrečela celé kaluže slz. Ramena má svěšená, jako by ji cosi neznámého táhlo dolů.

Přistoupím k ní blíže se starostí v očích. „Marquerite, stalo se ti něco?"

„Nic, na co bych nebyla připravená, marey," odpoví jednoduše, pohodí vlasy a narovná se téměř tak hrdě, jako vždy.

„Ne, něco s tebou není správně," trvám na svém přesvědčení.

„Já nejsem ta, která je nyní tou důležitou," argumentuje a když chci táhnout proti ní, zvedne ruku, zastavujíc mě. Prošpikuje mě pohledem, kterým mi dává jasně najevo, abych se neptala na zbytečnosti a pokyne hlavou ke dveřím za mými zády. „Běž. V každých je jedna z tvých vzpomínek, nehledě na to, jak moc důležité jsou. Seskládala jsem je podle času, ty za tebou jsou tou první vzpomínkou, kterou sis jako malá zvládla zapamatovat."

Ohlédnu se přes rameno a pohlédnu na dřevěný ošoupaný rám dveří, které přímo volají po mém jméně. Jen co se ale chci otočit a jít jim vstříc, mě Marquerite chytne za paži. Její ruka je chladná jak ledový zimní vánek a když se mě dotkne na kůži, otřepu se zimou. Otočím se k ní čelem, přičemž se mi zadívá hluboko do očí – až tak, že mám pocit, jako by v nich dokázala číst.

„Projdi je všechny, Sun, a neohlížej se. Nehledě na to, co uvidíš a zjistíš, dokonči to. Všechno je nezbytné pro to, abys pochopila," vysvětlí. „Abys pochopila, proč to všechno děláme – a teď už běž! Tvá minulost tě očekává."

Pak mě zničehonic pustí, nechávajíc mě jít zjistit vše, co musím. Otočím se tak rychle, až mi pod botami zaskřípe štěrk a mastné vlasy rozevlají. Pomalými kroky přejdu k prvnímu vchodu – k první části pravdy, jež tak zoufale toužím zjistit. Za nimi mě čeká cesta k poznání, kým skutečně jsem, kým jsem se narodila a byla předurčena být. Ukáže mi jen první část z mnoha, po nichž může přijít cokoliv. Nová cesta. Nové poslání. Nová osobnost.

V hlavě mi nad těmito hesly svítí jasné otazníky, jež stejně jako já neví, které z nich nakonec převáží ty ostatní. Vím jen jedno – nekonečným postáváním odpovědi nezískám.

Natáhnu ruku ke klice ode dveří, zatáhnu za ni a vstoupím do prostoru za nimi. Na malý moment mě do očí udeří oslepující záře, před kterou jsem nucena zavřít oči, ale jakmile je opět otevřu, ocitnu se v krajně známé místnosti domu wernah. Je to menší pokoj s úzkou knihovnou, poličkami, na kterých jsou vyskládány všemožné popsané lahvičky, jejichž obsah mi bude asi ještě nějakou dobu neznámý, malý stůl se starou sedačkou a tmavou lehce průsvitnou látkou kryjící okno. Stojím u vchodu do toho prázdného pokoje, který se přede mnou rozkládá. Byla jsem v něm. Ten den slavností mi wernah na tomto místě pomohla s kouzlem warnan, aby mě nikdo nepoznal. Torca stála po mém boku a překládala mi všechna její slova. To bylo předtím – ten okamžik se před pár dny také stal jedním kusem dveří, které se momentálně vznáší někde v Cantaudrioru jako součást mého života.

Jenomže teď jsem tady – a když se za mnou ozvou dunivé zvuky rychlých kroků a smích, přinutí mě to zpozornit. Ohlédnu se přes rameno do chodby, kudy se potácí malé dítko s krátkými tmavými vlásky a baculatýma ručičkama. Uskočím na bok, nechávajíc jí volný prostor k pohybu a poslouchám její jemný dětský smích, který se rozléhá místností a odráží se od stěn zpět k mým uším.

Ani v nejmenším nepochybuju, že jsem to já.

Dítko lehce narazí do stolku, který při náhlém pohybu po podlaze zaskřípe a vydá dunivý zvuk, jež se pomalu rozezní celým domem, ale to ji nezastavuje – naopak se při tom jen zasměje a vydá se ke knihovně. Malýma buclatýma nožičkama ťapká po podlaze, natahuje ruce před sebe, jako by si mohla z knihovny, která je několikanásobně vyšší než ona, jeden svazek vyndat ven a dívat se na ty malé černé klikyháky natisknuté v ní. Než tam však dojde, z chodby se přiřítí žena se zrzavými vlasy a medovou pletí a zvedne dítko do náruče. Oblečené má béžové obyčejné šaty s krátkými volnými rukávy a bílou zástěrou obvázanou kolem pasu. Všimnu si, že kolem levé dlaně, jíž dítko podpírá, má obvázaný světlý kus látky.

Jenna.

„Ale, Sun, ty nikdy nemůžeš zůstat sedět, že ano?" Na tváři jí pohrává upřímný úsměv široký asi tak, jak se usmívala Mayrree, když mi s tátou oznamovali, že čekají své první dítě. Žena v mojí vzpomínce políbí dítko lehoučce na čelo a mé mladší já se v tu chvíli znovu zasměje.

Přinutím se nad tím výjevem usmát, když v tom do pokoje rázně vkráčí wernah. V rukou nese plno různých obvazů a pláten, u nichž mohu jen hádat, k čemu slouží. „Chováš si k ní příliš hluboký vztah, nemyslíš?"

„Jak bych jen nemohla?" namítne Jenna ke své matce a znovu se láskyplně zadívá na dítko ve svém náručí. „Vždyť je tak kouzelná. Doslova. Člověk by takové nevinné dítě nemohl nemilovat."

„Víš, kým je a co ji čeká," poví wernah skoro ledabyle. Na svou dceru však pohlédne se starostí v očích. „Jednou se jí budeš muset vzdát – a čím více budeš tento narůstající vztah potlačovat, tím méně bude to loučení bolet."

„Nikdy ti nebudu muset říct sbohem, má milá Sun," zamumlá Jenna dítku do pravého ouška. Zatímco bych ji z mého místa normálně jistě neslyšela, ta slova se mi jasně ozvou v hlavě – přesněji v uchu. Je to, jako kdyby stála hned vedle a místo mé mladší kopie to říkala přímo mně. „Budu s tebou až do konce mých dní."

V tom se neplete a něco uvnitř mi říká, že to v této chvíli tušila – tušila, že v Taru zemře. Když jsem se při Vítání jara ptala Freeda na to, jestli o Jenně neslyšel, pověděl mi, že jsem o ní mluvila v ten den, kdy jsem do hradu přišla poprvé. Prý zemřela nějakou dobu předtím.

Jakmile wernah položí obvazy a plátna na stůl, otočí se ke své dceři čelem. „Říkala jsi něco?"

Jenna v důkazu odporu zakroutí hlavou malinko víc, než je hodné důvěryhodnosti a působí díky tomu až příliš podezřele. Uvědomím si, že nejsem jediná, kdo si toho všimla, když spatřím wernah, jak si ji měří podezřívavým pohledem. Opírá se zády o kraj dřevěného stolku, jehož základní desku pevně svírá prsty a pozoruje svou dceru tak pečlivě, jako kdyby jí to mělo prozradit všechna tajemství, jež před ní tají.

Obě se na sebe chvíli dívají, nemíníc přerušit oční kontakt, vzdát se a tento tichý souboj o pravdu vyhrát. Vypadají jako dvě spřízněné duše spojené kusem provazu, nad kterým visí nůž. Jakmile se jedna pohne či zaváhá, ostří přesekne to pouto lusknutím prstu a mezi nimi se objeví jedna široká hranice.

Jenomže wernah nůž zažene, když hluboce vydechne a promluví, v očích se jí zračí obavy: „Vím, že jsi v ten den, kdy za námi přišla Rafiya pro radu, neřekla o budoucnosti Sun všechno. Můžeš to popírat a lhát mi, jak moc jen chceš, ale já tě znám, Jenno. Jsem tvoje matka, přivedla jsem tě na tento svět a učila, že bez upřímnosti tě nečeká nic zářného. Pověz mi, nač lhát? Co takového jsi viděla, že to ani mně nemůžeš sdělit?"

Jenna od své matky shlédne zpět k mé malinké kopii. Usměje se – smutně, uvědomím si, když v jejích očích spatřím slzy.

„Ona... Nechtěla jsem Rafiyi říkat, co všechno ji čeká," přizná se. „Zrovna ty ze všech lidí víš, že život není jen krásný. Všichni si projdou těžkými a krásnými chvílemi, nehledě na tom, kým doopravdy jsou. Po všem, co jsem z její budoucnosti viděla, jsem... myslela jsem si, že..." hlas se jí zadrhne v hrdle, obvázanou rukou si z tváří setře slzy. Všimnu si, jak se jí trhaně zvedne hrudník a z úst vydere tichý vzlyk. Podívá se zpět na svou matku, zatímco je dítko v jejím náručí ticho. Jen svýma velkýma očima sleduje dění kolem sebe a ukládá si všechny ty věci do své malé hlavičky – kdyby totiž ne, nestála bych tady.

„Viděla jsem tolik bolesti, jako ještě nikdy předtím, wernah. Tak moc bolesti. I přestože všechno, co jsem tehdy Rafiyi řekla, byla pravda, nedokázala jsem se jí svěřit i s tímto. Tak jsem se myslela, že když ji vezmu k nám, mohla bych ji připravit lépe, než by to udělala její matka a zajistit, že ty roky, než bude muset odejít, budou jen krásnými vzpomínkami."

„Jenno..."

Zavrtí hlavou. „Vím, co ten dar obnáší a vím, že jsem to neměla dělat, ale... nemohla jsem si pomoct. Do toho dne jsem neměla nic kromě tebe, co by mi dávalo smysl. Nic, co by stálo za obětování, nic, o co bych se mohla starat a říct, že jsem se na tom podílela. Nic, co by zůstalo za mnou a lidé by si mohli říct: ‚Ano, díky Jenně jsme teď tam, kde jsme.' A jestli mě to činí sobcem, tak ať! Roky, téměř desetiletí, jsem se procházela po ulicích tohohle města a lidé se na mě dívali jako na blázna a podivína. To není odkaz, který za sebou chci nechat."

„Ale osvojení si dítěte, které matku má?" protestuje wernah. „Přišla sem pro radu, Jenno, ne proto, aby ji odložila pryč."

„A jak podle tebe vypadala? Viděla jsi ji v ten den? Roztřesená, zoufalá, ztracená matka s dítětem, které je důležitější než kdokoliv v tomto městě," zakroutí Jenna jemně hlavou. „Řekla jsem jí jen poloviční pravdu, mami. Co si myslíš, že by se stalo, kdybych ji řekla i ten zbytek?"

„To, co jakákoli matka – nechala by si ji a zajistila jí co nejlepší život."

„A o co se snažím já?" odvětí mladší z nich, očividně unavená z této hádky.

„Jenomže ty nejsi její matka, Jenno!"

Ta slova proříznou vzduch jako ostří a rozdělí místnost na dvě osamocené bubliny. Ta, ve které stojí wernah, je až povrch naplněna moudrostí, léty nasbíraných vědomostí, lítostí těch vyřčených slov, ale také lásky ke své dceři, díky níž se dokáže tak moc spojit s pocity mé pravé matky, Rafiyi. Proti ní stojí bublina, ve které dřímá Jennina vyrovnanost, ambice, lehká sobeckost, ale rovněž láska – ta k její matce a dosti možná ke mně. Já – mé současné já – stojím někde uprostřed a snažím se tuto situaci pochopit.

V Crescenu mi u posvátného stromu Ilay wernah říkala, že za nimi jednoho dne má matka přišla poprosit o radu, co se mnou má dělat. Údajně jsem nějakou částí magie, kterou pravděpodobně mám, i když si to nechci připustit, ukázala mé matce nespočet krásy světů, zatímco otce jsem dohnala až k halucinacím a bolesti. Povídala, že mé matce vysvětlila, jak se věci mají – že ze mě může vyrůst jak hodný, tak zlý člověk a že nelze přesně určit, co je pravděpodobnější.

Ale ony mluvily o lžích o mé budoucnosti – o něčem, co Jenna viděla, ale neřekla vše. Jediné stvoření, které může vidět budoucnost, je baivaka, stejně jako Torca. Znamená to, že je Jenna jednou z nich? Možná by to dávalo smysl, když neopominu tu obvázanou dlaň.

„Víš, že jsem ji potkala?" zeptá se najednou ta, jíž patří mé myšlenky.

„Koho?"

„Rafiyu," přizná se. „Zastavila mě asi čtyři měsíce poté, co se zde ukázala. Ptala se mě, jak se Sun má, jestli je jí u nás dobře a samé takové věci. Na vše jsem jí s pravdou odpověděla, nastínila jí, že je její dcera to nejklidnější dítě, na které jsem kdy narazila a ona se nad tím jen usmála. Chápu, že to pro ni mohla být překvapující, vzhledem k tomu, co se tehdy stalo jejímu muži. Tak jsem se jí zeptala, co ji toho dne nakonec přesvědčilo k tomu, aby se Sun vzdala a ta slova, která mi řekla nemohu dostat z hlavy doteď. ‚Jakkoli moc může být má láska k ní silná, nikdy bych ji nebyla schopna připravit na její poslání tak, jako ty s tvou matkou. Chtěla jsem jí dát šanci na lepší život.'"

Jenna jemně pokrčí rameny. „Přísahám, že jsem ji v ten moment chtěla pozvat sem a povědět jí i zbytek pravdy, ale zničehonic se omluvila a odkráčela pryč. Já... Nikdy jsme neřekly, že i přes to všechno nemůže být součástí Sunina života."

„Neřekly, ale ona chápala, co by se stalo, až bychom se se Sun musely rozloučit – až by se s ní ona musela rozloučit," upřesní. „Bude to bolet, Jenno. Jednou až ji uvidíš, jak od tebe odchází, to bude bolet."

„Neodtrhnu jí tu jedinou šanci na lásku, kterou momentálně má," zakroutí Jenna hlavou na znamení odporu, „a ujistím se, aby se stala tím nejlepším člověkem, kterým může být."

S těmi slovy se začnou jednotlivé věci v místnosti proměňovat v hustou tmavou mlhu. Začne to knihovnou, starou pohovkou u okna, poličkami s bylinami a pokračuje dále jako vlna, až dokud nezmizí i wernah s Jennou a mou mladší kopií. Všechen dým se nahromadí kolem mě a promění se v nekonečnou temnotu Cantaudrioru.

Naproti stojí Marquerite, která jen jemně pokyne hlavou -, a tak se otočím doprava a vejdu do dalších dveří.

*****

Poté co zatáhnu za padesátou sednou kliku a po padesáté sedmé mě ochromí ta samá záře, už začínám chápat, jak celý tento systém vracení paměti funguje. Neprocházím svou minulost den za dnem, jako bych jej prožívala znovu, ale pouze určité důležité momenty, díky nimž odkrývám svůj pravý život kousek po kousku jako skládanku, jejíž další dílek se chystám uloupit právě teď.

Stojím uprostřed hustého listnatého lesa pod korunami stromů, které stíní sluneční světlo tak skvěle, že se cítím, jako kdybych zde stála uprostřed podvečera. Naproti mně sedí na zemi dvě osoby – čelem ke mně Jenna, zády zase mé mladší já. Ze všech momentů, které jsem již prošla, odhaduji, že mi může být kolem pěti či šesti. V této chvíli umí malé dítko opodál číst i psát, a dokonce už i několik základních slov starým gorondyanským jazykem jako třeba dobrý den, omlouvám se nebo prosím.

Pomalých krokem se rozejdu k nim, zkoumajíc detaily, které mi pomohou pochopit vnitřní souvislosti. Obě sedí tvářemi k sobě s překříženýma nohama a spojenými prázdnými dlaněmi směřujícími k nebesům. Kleknu si napravo od nich a sleduji jejich přesné reakce.

„Dnes, Sun, začneme s tím, jak používat tvou vnitřní sílu parlen, o které jsem ti už říkala," začne klidně mluvit Jenna. „Takže co mi o ní povíš?"

„Parlen je síla jinak známá jako vnitřní zrak. Pomocí soustředění mých myšlenek na jednu představu, vizi či zprávu ji mohu přenést do povědomí někoho jiného. Díky tomu se dané osobě zastře zrak a uvidí přesně to, co chci já. Může být použita jak pro dobré, tak zlé účely."

„Skvěle." Náznak úsměvu přes Jennin obličej přeletí jako stín. „Při použití parlen se musí zacházet opatrně. Tvá mysl musí být klidná, nerušená, a hlavně plně soustředěná na vizi, kterou chceš předat. Nesmí se ti do hlavy vloudit žádné nepovolené myšlenky, jelikož jakmile se začneš soustředit na něco jiného než na tvůj cíl, okamžitě se váha pozornosti obrátí. Ve výsledku stačí jedna špatná vzpomínka uprostřed celého procesu, ke které se byť jen lehce zatouláš, a i toho největšího přítele dokážeš dohnat k bláznovství."

Mladá Sun kývne rázně hlavou. „Chápu."

„Díky této riskantnosti budeš nejdříve trénovat se mnou a začneme jen s těmi nejjednoduššími vizemi. Teď malé opakování – v případě nouze lze téměř každého vyrušit z magického omámení nebo provozování magie jedním slovem. To ho během pár sekund přivede k plnému vědomí a přinutí magii ustoupit. Jaké slovo to je?"

„Lianan."

Mentorka kývne hlavou. „Tak tedy začneme. První věc, kterou musíš udělat, je dívat se celou dobu tvému cíli do očí a za žádnou cenu ten oční kontakt nepřerušovat. Kdyby k tomu došlo, důsledky by nemusely být příznivé."

Má mladší verze se malinko zavrtí na místě, zatne a povolí dlaně, a nakonec se svýma zelenohnědýma očima zadívá na Jennu.

„Teď," začne s dalším krokem, „se budeš muset pokusit zbavit svou mysl všech nepodstatných myšlenek a pocitů. Musíš vytěsnit z hlavy všechno negativní i pozitivní a jít do této činnosti s čistým štítem."

Na nějakou dobu zavládne ticho, jak se obě navzájem pečlivě pozorují. Tváře jim zdobí kamenné výrazy, i když ten Sunin je trochu více nešťastný. Ani nemusím hádat proč – zaprvé je mi to jasné a zadruhé o chvíli později sama promluví: „Nejsem si jistá, jestli to zvládnu, Jenno."

„Pokud toho zatím nejsi schopna, nic se neděje. Ve srovnávání svých myšlenek je samo o sobě také kouzlo, kterému mnozí lidé nemohou přijít na kloub. Zkus se místo vyhánění všeho špatného z tvé hlavy raději zaměřit na soustředění se na jednu jedinou myšlenku. Představ si... třeba náš dům a wernah, která sedí v křesle u okna."

Opět na chvíli utichnou, ale trvá to mnohem menší dobu. „Mám to."

„Teď se pokus vybavit si každý detail, který můžeš. Zaměř se na to, jak vypadá okolí. Je někde v místnosti knihovna? Jsou v ní knihy? Jaké barvy je křeslo, na kterém má matka sedí? Jak vypadá ona a co dělá? Čte si, nebo třídí bylinky, které nasbírala?" vyhrkne hromadu otázek, které ani není možno si zapamatovat. „Čím přesnější ta představa bude, tím silnější magii vyvoláváš."

„A když to mám?"

„Chytni mě za ruku," řekne a natáhne ji jejím směrem, „a představ si, jako bych seděla vedle tebe. Rozšiř svou vizi všude kolem jako oponu. Zkus do ní vstoupit."

Po pár minutách bedlivého pozorování a přemýšlení, jestli se jí – mně - to skutečně povede. Spatřím, jak se její zorničky začnou vytrácet a pomalu se mísit s bílou barvou. Zmizí, jako kdyby tam nikdy nebyly a já lehce zalapám po dechu. Je to stejné jako kdysi v mé komnatě marileyského hradu. Dívala jsem se sama na sebe do zrcadla, oči mi udělali přesně tohle a pak už jsem byla v něčem podobném vzpomínce. Ten večer jsem poprvé spatřila Jennu a začala se na ni ptát.

Byla to taky vize? Je možné, že by se mé podvědomí probudilo už tehdy a nevědomky to kouzlo provedlo? Jenomže pak by neseděla ta vize v Crescenu, jež se mi zjevila, když jsem se líbala s Freedem – ta, v níž jsem viděla malou Jennu s wernah u památného dubu.

Jenomže i to mohl být výmysl – výmysl s kouskem pravdy, který mě měl popostrčit kupředu.

To dává aspoň trochu smysl, ne?

Přeruším tok svých myšlenek, dívajíc se zpět na kousek své minulost skoro přesně v okamžiku, kdy s sebou obě osoby sedící opodál trhnou. Jsou chvíli jako v transu, zvládnou se jen tiše pozorovat a zpracovávat, co se právě stalo. Připomíná mi to ten druh paralýzy, který jsem zažila několik dní zpátky s Freedem – nedokázala jsem se pohnout, dokud jsem aspoň částečně nebyla schopna se vzpamatovat a utřídit si všechny události, co tomuto stavu předcházely. Hádám, že momentálně cítí to samé.

Nebo alespoň cítily. Netrvá to dlouho a na tváři Jenny se rozlije široký úsměv následovaný Suninou nerozpoznatelnou emocí. Tváře jí hoří, ale někde v jejích očích, v nichž už nadále nechybí barevné duhovky, spatřím pýchu na sebe sama. Vždyť už jen já ji cítím, u svaté Jenil, když vidím, co jsem kdysi dokázala.

„Zvládla jsi to, Sun," přisvědčí Jenna nadšeně.

Moje kopie se skoro nevěřícně zadívá na své ruce. „Zvládla," vydechne tiše.

„Zkusíme to znovu, dobře?" Mentorka si poposedne na místě a ze suknice šedých šatů opráší kousky hlíny. „Ale je tady ještě jedna důležitá lekce. Pamatuj, že city jsou největším mezníkem v oboru magie. Dokáží jako skoro nic jiného ohýbat základy pravidel této moci a mají neskutečnou sílu, co se převahy týče. Některé druhy magie – ty, které pramení ze zemské energie a jejímž cílem je tvořit či ničit – city posilují. Láska, nenávist, strach nebo smutek, všechny jí dodávají novou vlnu převahy a násobí její dosah. Nicméně na magii, jejímž cílem je zacelovat chyby a naslouchat přání matky všeho živého, mají city ničivější dopad. Napadají náš úsudek a mají tendenci nás stavit proti cíli, který je daný. O následcích, které by přišly s touto magií, si ještě budeme povídat, protože úzce souvisí s tvou druhou mocí – ale to až někdy příště.

A jak moc dobře víš, na světě by nebyla rovnováha, kdyby neexistoval druh magie, který má možnost ty ostatní vyrovnávat. Magie pramenící z vnitra lidské duše, jeho přesvědčení a touhy – mezi kterou patří právě i síla parlen – se staví doprostřed. Na tu mají pocity jak negativní, tak pozitivní dopad. Čím větší je tvá sdílená láska, strach či jiné známé neviditelní síly, tím dále můžeš s magií zajít, ale tak to funguje pouze, pokud své emoce dokážeš plně ovládat. Přesně jak jsem ti dnes říkala, jakmile u parlen necháš byť jen jedinou myšlenku narušit tvůj cíl, následky mohou být katastrofální, protože jak moc dobře víme, emoce mají skony se zavrtávat hluboko do naší duše a trávit nás zevnitř."