Kapitola je věnována Viktorie_H ❤ Děkuju za všechny hlasy!

Jsem zpět s dnešní kapitolou, před kterou bych vám chtěla dát najevo, že jsem se neflákala! Poctivě jsem psala, rozpracovávala budoucí děj a dělala si ve všem kolem TDBU pořádek. Proto si nastavte budíky na 0:00 a pokud budete moct, podívejte se sem na wattpad. Přibude vám sem oficiální novoroční (a i pozdní vánoční) dárek ode mě! ❤

Mé momentální pocity dokáže vystihnout pouze jedno slovo – hanba. Když si na sebe navlékám jezdecký oblek a balím všechny věci ještě stále pod noční oblohou, cítím se zahanbená. Bolí mě svaly, krev mi tepe na místech škrábanců, které mám po celých dlaních, předloktích, prsou a břichu. Jsou vzpomínkou na mé snaživé tisknutí se ke skále za vodopádem, zatímco mě pod hladinu táhlo něco jako... Vodní vír? Nebo jsem se zamotala do nějaké rostliny? Nedokážu na tu otázku odpovědět. V tu chvíli jsem dokázala přemýšlet jen nad tím, abych se tam neutopila. Neměla jsem čas pátrat po tom, co za ten náhlý nebezpečný zážitek mohlo.

Měla jsem více štěstí, než jsem si zasloužila. Když už jsem si myslela, že to opravdu vzdám, objevil se u Rayových vodopádů ten podivný blízký přítel Wren Lanevrrové, který mě k ní má přivést. Dostal mě odtud, jen chabě se představil, ale kromě toho, abych si sbalila věci, nic moc neřekl. Místo toho teď jen stojí opodál a bedlivě pozoruje, jak zastrkávám do sedlové brašny mapu.

Jeho pohled mě znervózňuje a nutí mě přemýšlet, proč ho vůbec poslouchám. Kdyby tu byl Freed, přidržel by mu nůž u krku a donutil jej říct pravdu. Měla bych to udělat taky? Možná, že nejsem tak obratná, jak strážník, kterého jsem nechala za zády, ale asi bych toho schopná byla. Co když jsou záměry muže, který mě právě sleduje, nekalé? Co když je poslala Mayrree, aby mě – já nevím – klidně zabil? Schopná by toho byla, to nepochybuji. To, co mi řekl Freed v úzké uličce Crescenu – o vypsané odměně komukoli, kdo nás najde – mě nutí přemýšlet, jestli jedním z takových odhodlaných lidí není právě ten, kdo mě zachránil. Jenomže jak by věděl o Wren a mé části v proroctví? Že by tohle rozhlásila Mayrree taky? Nechce se mi věřit, že by to udělala. Střežila o tajemství celá léta a dělala vše pro to, aby se mu vyhnula. Kdyby jej teď dala najevo veřejně, vzbudila by v zemi paniku a strach.

Jak tak zapínám brašnu u sedla Freedova koně, pohled mi spadne k dýce k němu připevněné a přemýšlím, jestli ji vytáhnout teď, nebo až později. Budu tomu neznámému dávat čas, aby mi mohl něco udělat? Vždycky může mít někde poblíž skupinku svých přátel, kteří chtějí shrábnout královskou odměnu všema deseti. Na zádech koně mám však větší šanci utéct. Není lepší počkat a opravdu zjistit, jestli mi lže, než jej přímo napadnout? Přeci jen mi zachránil život.

Rozhodnu se odvázat vraníka od kmenu stromu a otočit se s ním k podezřelému. Nyní již jen nestojí, nýbrž pokýve hlavou směrem od skal. Vydám se potichu za ním, vedouc Freedova koně po mém boku. Bylo by divné říct, že v téhle situace je se mnou kousek jeho samotného?

Jeden den od něj utečeš a druhý nad ním neustále přemýšlíš, úžasná práce, Sun, vynadám sama sobě v myšlenkách.

Hnědovlasý cizinec přede mnou vyvede svého tmavého koně zpoza stromů, přičemž chci už už naskočit na toho svého, když v tom mě upoutá něco ve stínech lesa. Přimhouřím oči a snažím se zaostřit na světlou šmouhu ve tmě. Spatřím černé oči a vlasy stejné barvy, jež osobě lemují až podivně světlou tvář. Znám ji, uvědomím si.

Je to Marquerite.

Běž s ním, zaslechnu její hlas, něco mi však nesedí. I když se na ni dívám, její rty se neotevírají. Nemluví. Jen mě pozoruje. Představuji si to, nebo je to jedno z jejích kouzel? Slyší její slova i ten muž? Tuším, že ne - mluví totiž přímo v mé hlavě.

Můžeš mu věřit. Wren ho opravdu poslala. Je to jako tichý šepot větru. Jen mi přeletí přes nos, sdělujíc informace od člověka, kterého nedaleko vidím - nebo nevidím. Nikdy jsem ji nespatřila mimo Iliinar, takže je asi jen pří-

„Jedeš?"

Hluboký hlas toho, o kom Marquerite mluvila, mě vyruší z přemýšlení a donutí trhnout hlavou jeho směrem. Dívá se na mě z výšky, podezíravě a tázavě, zatímco si poposedá v sedle. Kouknu se zpět na místo, kde jsem před pár sekundami viděla Marquerite, jenomže ji tam už nespatřím. Dívám se prazdné místo plné tmy a po therradské královně není ani stopy. Chvíli si dokonce říkám, že jsem asi měla pravdu – opravdu tady nikdy nebyla. Mohlo se jednat o kouzlo.

Zatřepu hlavou, zbavujíc se všech myšlenek kolem ní a raději se vytáhnu do sedla. Vezmu do rukou otěže a přisvědčím, že můžeme jet.

Pobídneme své koně do kroku, objíždějíc kolem jezera s vodopádem, zatímco se mi v hlavě skládají pochybnosti jedna na druhou do vysokých hromádek. Koukám se na zátylek a světle hnědé vlasy údajného přítele Wren a neubráním se tolika otázkám. Mám Marquerite věřit? Můžu věřit jemu? Kdo doopravdy je? A jak vůbec zná Wren, čarodějku z linie Lanevrrů, kteří po celá staletí sloužili gorondyanské královské rodině? Je její manžel? Syn? Bratr? Z té jedné vzpomínky mi přišla mladá, ale jistě nebyla tak mladá jako on. Kdybych ji měla k někomu přirovnat, byla by to spíše Mayrree nebo můj otec než já.

A je opravdu tím, kým povídá? Jakkoli moc bych chtěla, slovům Marquerite plně nevěřím. Lhala mi již jednou, když povídala, že čarodějku, jež mi sebrala vzpomínky na Mayrreein rozkaz, nezná. A pár týdnů později jsem zjistila, že je to ve skutečnosti naopak – a ještě k tomu s ní komunikuje. Jakmile člověk jednou zalže, ocitne se u propasti, z níž vedou pouze dvě východiska – dva břehy. Může jít tou jednodušší cestou, zůstat na břehu, na němž právě stojí a pokračovat ve lhaní. Na druhou stranu se může sebrat, poskládat svou veškerou odvahu do ovoce, které sní a pokusit se přeskočit na druhý břeh. Pokusit se říct pravdu a nečekat, dokud se propast nerozšíří. Neprohloubí. Nezvětší až tak, že ani všechna naše síla a odvaha nebudou stačit na záchranu – propadneme se dolů a vyhrabat se z té hluboké díry plné ostrých tajemství, lží a chyb bude skoro nesplnitelné.

Podívám se na toho podivného přítele Wren a někde v mé mysli se objeví otázka, jestli on náhodou nestojí u nějakého z takových útesů. Jestli by slova, kterými při mně tak šetří, rozšířila propast jeho lží, až by do ní skutečně spadl.

Nejsem si jistá, jestli mě to v této chvíli zajímá. Pokud máme minimálně celý den jet, nemíním strávit všechen ten čas mlčením.

„Takže," začnu, upoutávajíc jeho pozornost až tak, že spomalí, aby jen vedle mě. Mezitím, co se tak děje, za sebou necháme tak kruté, a přitom krásné, Raeovy vodopády a vjedeme do temnoty Feyrondských lesů. „Máš nějaké jméno? Nebo ti mám říkat blízký příteli Wren Lanevrrové?"

„Jsem Xander," odpoví.

Čekám, že mi řekne aspoň nějaké příjmení, podle kterého bych si jej mohla někam zařadit, avšak kromě pozorování prostoru před sebou nic nepřijde. Když jsem žila v paláci s Mayrree, měla jsem snad na každou slavnost notný seznam hostů, jejichž jména jsem si měla nejlépe zapamatovat. Některé bych si jistě ještě vybavila, ale nakonec je mi to k ničemu.

Pozvednu obočí v tázavém výrazu. „Jen Xander?"

„Jen Xander," přisvědčí.

No, těžko říct, jestli bych si pod tím jménem nepředstavovala někoho více hrůzu vyzařujícího s tmavšími vlasy, ostřeji řezanou tváří a postavou, která je v každé chvíli připravena na boj.

Někoho jako je Freed? našeptá mi s šibalským podtónem podvědomí.

Přinutím se té myšlenky zbavit. Freed je zrádce – a hlavně někde jinde. Musím se smířit s tím, že je jiný, než jsem ji myslela; že to buď jen hrál, nebo pro to měl důvod. Jakýkoliv však byl, asi by to nic nezměnilo. Před očima mi stále visí scéna, jak jsem tahala mrtvé tělo neznámého muže do chaty, krev mi ulpívala na rukou a Luna zářila jasněji než obvykle. Jak jsem držela v rukou neviditelnou knihu, jež stále tiše dřímá v jedné z mých sedlových brašen. Jak jsem stála opřená o dveře našeho pokoje v crescenském hostinci, zatímco se snažil dělat vše pro to, abych tu zpropadenou knihu nenašla. Kdyby jen tehdy věděl, že podkopával nohy sám sobě svými lži.

Zatřesu hlavou, abych se vrátila duchem zpět do přítomnosti, dívajíc se na Xandera. Jede pouze tiše vedle mě, tolik podobně jako F-

Ne!

„Další otázka," pokračuji – zbavuji se myšlenek na toho proklatého strážníka, „jak přesně jsi s When spojený? Jsi její syn? Bratr?" Všimnu si stříbřité obroučky na jeho prstě. „Manžel?"

Tichý smích se vydere z jeho úst. „Nemůžu uvěřit, že jsi právě použila slova syn a manžel v jedné větě."

„Kdybys více mluvil, možná bych všechno nemusela jen hádat," ujedou mi ostrá slova.

Překvapeně a zároveň zmateně na mě pohlédne. „Torca neříkala, že jsi až tak přímá."

„A co o mě říkala?"

„Že se na tobě královna vyřádila," odpoví.

Uchechtnu se a jen tak pro sebe si pohrdavě zašeptám: „O tom není pochyb."

„Taky však říkala, že jsi zvědavá, obětavá a hodně tvrdohlavá," pokračuje, „a že jsi nejela sama."

„To je minulost," zamumlám, raději se dívajíc do temného lesa kolem než na Xandera.

„Pravý otec, přítel nebo bratr?" vrací mi můj vlastní nevědomý vtip.

„Strážník."

„Ach tak," pokývá nad tím hlavou, „rozhodl se, že mu ta cesta za nic nestojí?"

Nelíbí se mi, jakým se tahle konverzace odebírá směrem a už vůbec ne to, že teď jsem já ta, jež odpovídá na otázky – ale možná to právě potřebuji. Jakkoli moc jsem si vždy mohla myslet, že jsem samotářský typ člověka, asi vskutku bez sociálního kontaktu moc dlouho nevydržím. Ty týdny s Freedem, kdy jsem poté už raději mlčela, než abych se moc ptala, se na mě podepsaly až nyní.

„Ne," potichu vydechnu, „utekla jsem z Crescenu uprostřed noci jako zbabělec, aniž bych ho nechala vysvětlit... vlastně všechno. Už od začátku té cesty nebyl nikdy moc nadšený z toho, že jsem sem jela. Měl něco proti tomu proroctví, ale nikdy jsem nepochopila, co přesně to bylo." Ušklíbnu se. Co by proti tomu mohl mít obyčejný strážník? Že by zášť? Nelíbilo se mu, že jsem důležitější než on?

Je skoro k popukání, jak povýšeně to zní.

„Měla jsem strach, že kdybych zůstala a nechala jej zase ohýbat slova v jeho prospěch, nikdy bych se až do Harenu nedostala a nezískala zpět své vzpomínky," dořeknu a podívám se na své chladné ruce, které volně svírají kožené otěže. V mých nynějších emocích je něco svírajícího, něco, čemu plně nerozumím. Vychází až od mého srdce, které téměř bolí. Je to lítost? Měla jsem s ním přeci jen zůstat a dát mu alespoň šanci?

Ne, uvědomím si. Už jich dostal až až.

„Nemyslím si, že to byla zbabělost."

Vzhlédnu ke Xanderovi, srdce bijíc jako zvony. „Cože?"

„Že si nemyslím, že to byla zbabělost," zopakuje. „Jsem si jistý, že to nemohlo být jednoduché, a navíc jsi to ve výsledku udělala pro sebe. Pro to, aby ses stala lepším člověkem. Abys pomohla ostatním."

Nebudu mu říkat o svých plánech nechat proroctví plavat a jen získat zpět, co je mé. Asi by z toho nebyl velice nadšený, počítajíc všechno to úsilí, které vynaložil, aby mě od těch vodopádů zachránil. Řekla bych, že by mě ani Torca nevzala na oslavy, kdyby věděla, co jsem se rozhodla neudělat – nemluvě o tom, že jsem to v té době nevěděla ani já. Aspoň ne přesně tu hodinu. Ne naprosto jistě. To přišlo až potom v uličce mého rodného města s...

Měla bych s tím přestat.

„I kdybys měl pravdu, nesešlo by na tom," přiznám se. „Z těch pár týdnů, kdy jsem jej měla šanci poznat, vím, že se nevzdá. Ještě se setkáme – s kapkou štěstí až za dlouho, bez ní za pár dní. A já budu muset vysvětlovat."

„To on taky," podotkne.

Pokývu hlavou a chabě se na něj usměji jako aspoň nějaké povzbuzení. Má pravdu – jakmile Freeda uvidím, budu se dožadovat vysvětlení a tentokrát se z toho nedostane jen tak lehce. Budu se trvat na tom, ať mi vysvětlí, proč toho neznámho muže tehdy u druhého mostu přes řeku Fayrre zabil. Ať vysvětlí, proč a jak skryl tu knihu. Proč celou tu dobu tolik odmítal proroctví.

Proč odmítal mě.

U toho posledního mě píchne u srdce. Čekám, že ta část bude nejbolestivější.

Jedeme ještě pár hodin v naprostém tichu, než se Xander rozhodne aspoň na chvíli zastavit. Na první pohled to vypadá, že jsme na místě stejném jako cokoliv kolem. Všude se rozkládají listnaté i jehličnaté stromy, které pod rouškou večera vypadají více než děsivě a oblohu jako závěsy zatáhly husté mraky, jež vycházejí z královský NaHoře. Chvíli mám nutkání se jej zeptat, proč jsme vůbec zastavili, když v tom seskočí ze svého koně a přejde k vysoké kamenné stěně útesů. Položí pravou ruku na jeden z výstupků v něm, spouštíc podivné chvění, které cítím i přes tělo svého koně a zašeptá pár slov, kterým nerozumím. Aniž se naději, ve skále se zformuje něco oblého, dřevěného, a přitom na první pohled neobvyklého. Jen co do toho Xander šťouchne rukou, odhalí skrytý tmavý prostor.

Jsou to dveře, dojde mi.

„Pojď," vybídne mě Xander dřív, než si vůbec stihnu uvědomit, že v pravé ruce drží zapálenou pochodeň, která osvětluje jeho obličej světlem, které až zoufale moc připomíná brzké západy slunce z okna mé komnaty. Seskočím z Freedova koně, přehodím uzdu přes jeho hlavu a přidám se k těm podivným dveřím ve skále.

„Kam to jdeme?" zeptám se ho, strachujíc se, že je to past. Kdyby náhodou, dýka i meč jsou téměř na dosah mé ruky, i přestože mi Marquerite říkala, že mu mám věřit.

„Za Wren," připustí, vycházejíc ze dveří ven, aby pro mě udělal místo. Dveře jsou větší, než ty obyčejné v Crescenu, ale stále menší než palácové v Taru. Stačí tak akorát, abych jimi za sebou protáhla vraníka, jet na něm však nebudu moct. „Snad sis nemyslela, že by se schovávala v Harenu, kde ji může kdokoliv najít."

Myslela a při jeho slovech si najednou přijdu hloupější, než bych chtěla. Samozřejmě, že se skryla někde, kde ji není možné najít, proto jsem snad poprvé ráda, že jsem opravdu nejela s Freedem. Jak by to asi dopadlo, kdybychom dorazili do Harenu a nikoho tam nenašli? Moc dobře si pamatuji, jak mi říkal, že je naděje vrtkavá hned poté, co zbochybnil, že by zde opravdu mohli být. Už tehdy se snažil tomuto všemu vyhnout. Jak jsem si toho dříve mohla nevšimla?

Jen co vkročím dovnitř cesty vytesané ve skále, popadnu pochodeň přidělanou ke stěně a rozejdu se kupředu. Xander vejde za mnou, hned po těžkém dupotu koní uslyším, jak dveře zabouchne. Tuším, že na druhé straně teď opět zmizely – musí to být jedno z Wreniných ochranných kouzel.

„Co je tohle vůbec za místo?" zeptám se mého nového společníka.

„Tyhle chodby jsou jen jednou z možností, jak se dostat do Liwbay," přisvědčí. „Když tě dnes večer u vodopádů cosi táhlo pod hladinu, byl to proud vody, který odtéká sem dolů. Pod celým starým Gorondyanem jsou rozprostřeny tunely, které spojují snad všechna místa, na které pomyslíš. Když člověk ví, kde je hledat, může se dostat téměř kamkoli. To je ten důvod, proč od Raeových vodopádů nikam neodtéká voda a vypadá tak, že jezero je nekonečné."

Ušklídnu se. „Ale... jak?"

„Jsou zde už od samotného počátku. Po celá staletí bývaly tajnými průchody, jejichž středem byl palác gorondyanské královské rodiny, kteří je střežili jako jejich osobní tajemství."

„Takže sem mizí všechna ta voda řeky Fayrre," uvědomím si. „Vždy jsem si myslela, že pod palácem pouze protéká, i přestože by to nedávalo smysl."

Xander se usměje. „Liwbay je úžasným místem. Až jej uvidíš, nebudeš chtít odejít."

A v tom mi to dojde.

Jejich opětovné nalezení a spojení nám přinese spásu a pravěká síla conhe se opět navrátí. Ta připadne vlku – vlku bez drápů jež požere krále bez titulu a dosáhne tak své věčné svobody. Liwbay, mlha, smrt i svíce – pozvedněme své číše k zářivým ztraceným zítřkům.

Jenomže co to znamená?