,,Královna vás čeká v sále, Vaše Výsosti."

Podívám se na Naider, svou komornou, která zrovna vejde do mého pokoje. Její oči vyhledají ty mé a pečlivě si mě jimi prohlédne. Přejíždí jimi po každém zákoutí mého těla a zkoumá, kolik bude mít dnes práce. Věnuje mi soucitný pohled a já vím přesně, co mi jím chce říct - že nevypadám zrovna nejlíp.

A kdo by se divil? Od noci jsem toho moc nenaspala - budila jsem se každých dvacet minut. Sny sice plynuly dál, ale ani v jednom z nich už se znovu neobjevila záhadná žena, kterou jsem od té doby vidím v každém stínu.

Nevím, jestli bych měla být zklamaná nebo ne.

,,Chcete pomoct?" zeptá se mě Naider a pomalu ke mně zezadu přistoupí. Jsem v polovině práce utahování korzetu, který mi každým dnem leze čím dál více na nervy. Od předminulého roku, co se máma rozhodla, že bych si měla pomalu zvykat, mi začíná ranní příprava trvat čím dál déle. Stejně pořád nechápu, proč jsou tyhle věci k životu důležité - jediné, co z nich mám je bolest hlavy z toho, jak se mi hůř dýchá.

,,Pořádně se nadechněte, princezno," poradí mi jako každý den Naider a já ji hned poslechnu. Vezme do rukou zavazování v zadní části a začne rychle utahovat, jako by jí šlo o život. Nevím, jestli je to tím, že mě máma čeká nebo tím, že už je tak zvyklá a dělá to automaticky. Tak či tak, je to asi jedno.

Cítím, jak korzet utáhne a já konečně vydechnu. Člověk by řekl, že je to úleva, ale já v tom nevidím nejmenší rozdíl. Mám tu věc uplou tak pevně, že se nesoustředím snad na nic jiného.

Naider mi následně pomůže do tmavě modrých šatů se stojáčkem, vlasy mi v dlouhých černých vlnách volně rozpustí a nahoře jen jemně sepne. Upraví mi obočí a narovná řasy, jako vždy. Možná to nedává smysl - protože jediní lidé, kteří mě vidí je služebnictvo a máma s tátou -, ale nic nenamítám. Očividně ji to baví a já jí nechci kazit radost.

Když připustí, že udělala skvělou práci a že jsem připravena, zvednu se, poděkuji jí a pomalu vyjdu z pokoje.

,,Dobré ráno, strážníku Bendrewe," pozdravím strážce - zavalitého staršího pána se smyslem pro humor -, který stojí po pravé straně mých dveří, když procházím kolem. Dělám to tak pokaždé, jenomže tentokrát mi neodpoví - nepozdraví mě ani se mě nezeptá, co mám dnes v plánu. Mlčí a to mě donutí se k němu otočit a zjistit, co se děje.

K mému překvapení přede dveřmi nestojí milý, usměvavý a vlídný strážník, na kterého jsem zvyklá - místo něj uvidím strnulého mladíka, o něco staršího než jsem já. Má nasazenou kamennou tvář a svýma světlýma očima se dívá někam před sebe. Na sobě má marileyskou uniformu - poněkud volné kalhoty a uplý kratší kabát, podobný saku, v barvě mých dnešních šatů. U pasu mu zlověstně visí naleštěný meč a na druhé straně dýka, která mi však přijde podezřelá - vybavení marileyských stráží dýku neobsahuje.

Asi si všimne, že na něj zírám, protože jeho oči se setkají s mými. ,,Dobré ráno, Vaše Výsosti," kývne ke mně hlavou a já se podivím tomu, že jeho hlas odněkud znám.

Znovu si ho pořádně prohlédnu a zapátrám v paměti - a vzpomenu si. Viděla jsem ho ve tmě svého pokoje, kdy se mě ptal, jestli jsem v pořádku. Viděla jsem ho dnes v noci, kdy mi přispěchal na pomoc, protože jsem údajně křičela. Viděla jsem ho hned poté, co mě ve snech navštívila záhadná temnotu-vyzařující žena.

Ušklíbnu se nad tím, protože najednou dostanu strach - strach o milého strážníka Bendrewa, který měl vždy úsměv na tváři. Jaktože tady není? Stalo se mu snad něco? A pokud ano, bude v pořádku?

Začne se mi třást ruka přesně v době, kdy se mi hrudník sevře tolik známým pocitem. Přinutí mě od strážníka odvrátit oči, zastavit svou ruku v třesu a nepatrně se rozhlédnout kolem sebe. Ten pocit se mi příčí a tak se radši rozejdu po chodbě směrem k sálu - je lepší být ve střehu a hýbat se, než jen stát a zmateně se rozhlížet kolem sebe - pak jste pro šelmu lepší kořist. A já se jí stát nechci.

Mé kroky se rozléhají dlouhou úzkou chodbou zdobenou portréty královské rodiny, jak naléhavě kráčím po drahém rudém koberci. Mé šaty se jemně dotýkají země a vlasy na ramenou malinko poskakují. Spěchám. Pokud mě máma nechala po ránu zavolat, je to něco důležitého.

Dojdu k velkým zdobeným dveřím do sálu, které jsou - jako každé ráno - otevřené. Zastavím se před prahem, jak mi přikazují protokoly, a čekám až stráže provedou svou povinnost. Naštěstí dlouho čekat nemusím.

Strážce na pravé straně vejde pomalu do sálu, postaví se do pozoru a napřímí hlavu. ,,Její královská Výsost, Sun Amelie Marileyská!" zvolá, aby jej šlo slyšet přes celý sál a já až poté vejdu dovnitř.

Na konci červeného koberce, táhnoucím se středem sálu, sedí na vyvýšeném trůně má máma a vedle ní stojí královský rádce. Natahuje k ní ruku s jakousi listinou položenou na tvrdé desce, zatímco si ji máma pročítá. Jakmile však zaznamená, že už jsem zde, zvedne hlavu a na tváři se jí objeví úsměv. Naznačí rádci rukou, aby se odebral k odchovu a vstane z trůnu, míříc ke mně.

,,Sun!" radostně pronese a když se se mnou na polovině cesty potkává, už ke mně natahuje ruce, aby mě objala. Opětuji jí její vlídnost a pevně se k ní přitisknu. Trvá to jen pár vteřin - ten pocit bezpečí -, ale i pro ten jsem ráda. Má hruď je už nějakou chvíli zase v normálním stavu a já můžu jednoduše dýchat - zase jsem ji zahnala. Zahnala jsem šelmu.

,,Co jsi chtěla?" zeptám se mámy hned, jakmile se od sebe odtáhneme. Tváří se dnes šťastněji než obvykle, což mi přijde podivné - takhle se tvářila naposledy ten den, co ze mě udělala součást své rodiny. A to už nějaká doba je. Co by jí přinutilo se tak cítit znovu?

Chvíli se na mě nechápavě dívá, ale pak pochopí - vzpomene si, že mě přeci nechala zavolat. ,,Ah," vydechne, ,,samozřejmě. Chtěla jsem s tebou o něčem mluvit."

,,Poslouchám."

Pousměje se na mě a společně zamíříme po rudém koberci ze sálu ven. ,,Včera mi přišlo oznámení o naléhavé návštěvě posla z Therradského království. Král mi osobně psal, že je to velmi naléhavé, ale že se o příčinách návštěvy dozvíme až při příjezdu posla," vysvětlí mi máma. ,,Přijede už dnes večer."

Pokývu nad tím hlavou, i přestože nechápu, proč mi to říká. Není to jako bych měla snad něco dočinění s důvodem té návštěvy nebo ne?

Zabočíme doprava a poté směrem do salonku, který pro podobné probírání osobních i státních záležitostí používáme. Máma se posadí na béžovou zdobenou pohovku, zatímco já si zaberu křeslo. Chvíli mezi námi panuje ubíjející ticho, ale následně se máma odhodlá promluvit.

,,Chtěla jsem s tebou mluvit o tom, co bude následovat. Jak jistě víš, vztahy mezi Therradem a Marileyí nejsou ani v této době moc dobré a to mě docela znepokojuje. Vzhledem k tomuto... naprosto neznámému důvodu jejich návštěvy bychom měli být ostražití. Mám strach, že by mohli pátrat a přijít na to, že vzhledem k pokrevní linii vůbec nejsi Dcera Mariley, ale naprosto jiný člověk," pokračuje se ztrápeným výrazem. ,,Chtěla jsem ti jen dát vědět a říct ti, aby ses snažila všechny jejich pochybnosti vyvrátit, kdyby se náhodou něco pokazilo. Nechceme tě s tátou ztratit."

Natáhne ke mě ruku a položí mi ji na tvář. Oči se jí třpytí, jakoby každou chvíli měla začít brečet a tak se na ni pousměju, abych ji uklidnila. ,,Budu se snažit," slíbím jí, ale než stihnu pokračovat, dveře se otevřou a dovnitř salonku vejde táta.

Vypadá stejně šťastně, jako vypadala máma, když jsem za ní přišla. Co to s nimi dneska je?

,,Už jsi jí to řekla?" Táta mě s jeho širokým úsměvem na tváři znepokojuje asi stejně, jako slova, která vypustí z úst. Co dalšího mi chtějí, u svaté Jenil, říct?

Přejedu očima k mámě, která je opět úplně rozzářená a s láskou v očích se dívá na tátu, který pomalu obejde stolek a sedne si vedle ní. Společně si propletou prsty a láskyplně se na sebe zadívají. ,,Zatím jsem jí řekla jen o Therradu," připustí, ,,čekala jsem na tebe."

Většina lidí by právě teď řekla, že vidět své rodiče, kteří se chovají zamilovaně jak postavy v romantických knihách, je divné, ale mě to tak ani nepřijde. Ať se tak klidně chovají - alespoň do doby, kdy se můžu dívat z okna ven a čekat, než začnou mluvit o tom, co mi vlastně chtějí sdělit.

Neslyším nic a uvědomím si, že jsem úplně mimo realitu v době, kdy mi máma zamává rukou před obličejem. Podívám se na ni, zavrtím hlavou a párkrát zamrkám, abych se probrala. Poté jen dál mlčenlivě sedím v křesle a čekám, až rodiče začnou mluvit.

Táta stiskne mámě pevně ruku a s úsměvem se na mě zadívá. ,,Už nějakou dobu se ti to chystáme říct, víš, Sun. Přišlo nám to neuvěřitelné a mysleli jsme, že bys to měla vědět co nejdřív," mrkne na mě, zatímco mámu jemně hladí palcem po ruce.

Ta se s pohledem upřeným do podlahy jemně usměje. Tváří se nějakým způsobem příšerně tajnůstkářsky a i přestože vím, že mi za chvíli řeknou, co se děje, nelíbí se mi to. Jejich přehnané úsměvy i neustálé projevování lásky je mi neskutečně nepříjemně. Na místě si poposednu, ale mé oči stále směřují k nim.

Upoutá mě až mámin pohyb. Vezme tátovu ruku, na chvíli se na ni zádívá a poté si ji jemně položí na břicho. Potutelně se usmívá a zatímco zvedne hlavu, můj mozek pracuje na plné obrátky. Přehrávám si to, hledám skryté detaily a pak... - pak mi to dojde.

Přestanu dýchat a mám pocit, že společně s tím se zastavil celý svět.

,,Sun," začne máma, ale nedívám se na ni. Slyším v jejím hlase nesmírnou radost, ale já nedokážu dělat nic jiného než zírat na vázu s květinami, položenou na konferečním stolku přede mnou.

,,Jsem těhotná."

*****

Strach...
...mučící nástroj.
...utrpení.
...smrt.

Strach je mocná zbraň, která když se vymkne z rukou, dokáže napáchat zkázu. Přeroste vám přes hlavu a získá nad vámi moc. Vnikne vám až do nejmenší a nejhlubší části vaší mysli, usadí se a už nikdy neodejde.

Zakoření se v hloubi vás samých a zasahuje pokaždé, když vás chce mučit. Pokaždé, když jste na dně a kdy se to hodí - ne vám, ale protivníkům. Vašim nepřátelům. Je to zbraň, kterou jednou vyvinete, ale ona se obrátí proti vám.

Strach může mít mnoho podob a člověk se může bát nespočetně věcí. Jsou takové případy, které jsou součástí každodenního života - strach ze tmy, výšek nebo útoku nebezpečných zvířat. Na druhou stranu jsou někteří, kteří mají strach z minulosti nebo budoucnosti - z něčeho, co se stalo nebo se teprve stane. Bojí se následků.

Stejně jako já.

*****

Kap.
Nastražím uši a zadívám se na objekt přede mnou.
Kap, kap, kap.

Vidím vodu - vodu dopadající do nádrže od fontány, před kterou stojím. Složitý systém ji vždy vyvede nahoru, vystříkne do vzduchu až začne opět padat dolů. Kapky se proti slunci třpytí a i do stínů odrážejí zbytky světla, které nemají sílu je pohřbít.

Fascinuje mě ten koloběh - a zároveň to, že nic nepřijde vniveč. Každý mililitr vody se počítá a neztrácí se. Vodní částečky jsou neustále pospolu, drží se za ruce a nechtějí se rozloučit - a nerozloučí. Šance, že se ztratí mezi jinými, je minimální.

Ohlédnu se přes rameno. U dveří do zahrady neustále hlídkují stráže, které sledují každý můj pohyb. Na sobě mají kousky brnění, aby se mohli ubránit případnému útoku a meč upevněný u pasu je připraven zabíjet. Vede k nim úzká cestička posypaná štěrkem, kterou lemují keříčky levandulí. Na ty každou minutu nalétávají včely, berou si jejich pyl a rychle upalují zpět domů - předat vše své královně, která je jednoho dne odmění.

Ve dveřích se po nějaké době objeví Naider. Černé jednobarevné šaty jí obepínají hrudník a zakrývají její dekort. Látka končí těsně u krku, kde má přivázaný jednoduchý bílý šátek. Naider pomalými kroky zamíří přímo ke mně. Otočím hlavu zpátky k fontáně a zabodnu pohled do růží, obrůstající zahradní klenby, za ní. Lemují další cestičku, na kterou jejich husté větve hází stín.

Naider se postaví vedle mě, potichu - téměř neslyšně, kdyby jí pod podrážkami nazaskřípaly kousky štěrku. Hluboce se nadechne a zadívá se stejným směrem jako já.

,,Fascinující, nemám pravdu?" snaží se přerušit ticho. ,,Jak každá věc přesně plní svůj řád."

,,Nesnaž se to zamaskovat, Naider. Vím, že tě poslala máma," ušklíbnu se nad jejím způsobem obcházení informací. Nemusí to zkoušet, stejně to je jasné. Jakoby to už tak nebilo do uší.

,,Je velice znepokojena vaší reakcí na tak radostnou zprávu," vysvětlí mi, ale ani se na mě nepodívá. ,,Doufala, že budete oslavovat společně s ní."

,,Jestli tě poslala kvůli tomu, abys mi domluvila, snažit se nemusíš. Nic to nezmění."

Možná si říkáte, že jsem sobec - jaký člověk se netěší ze štěstí své mámy? Je možné, že máte pravdu - asi jím jsem - ale ani přinejmenším není pravda, že bych z ní neměla radost. O tohle se snažila posledních deset let a teď se jí to podařilo. To je neuvěřitelné! Co to ale znamená pro mě - to mě zajímá. V momentě, co se její budoucí dítě narodí, se pro ni stanu čím? Nejsem její vlastní, nezná mě od malička. Neviděla můj první krok, neslyšela mé první slovo a miliony dalších věcí, které teď prožije. S tátou se na svou malou dceru nebo syna budou dívat jako na boží stvoření a já zůstanu v pozadí.

To je jediný důvod mé reakce - útěku ze salonku a hledáním jediného klidného místa, kterým se nepochybně stala královská zahrada.

,,Dobrá tedy, Vaše Výsosti," probere mě Naider. ,,Jestli vám překážím, můžu hned jít."

,,Počkej."

Zastaví se v otáčení a já koutkem oka zpozoruju, jak očima vyhledá mou tvář. Otočím se na ni, zatímco si jemně sednu na okraj fontány. ,,Znáš legendu o Marileyi a Therradovi?" zeptám se jí.

Párkrát zamrká, jakoby jí otázka nedocházela, ale nakonec přece jenom - i když poněkud zmateně - odpoví: ,,Myslíte náš nejznámější milostný příběh o jejich zakázané lásce? Samozřejmě, každý ho zná."

,,Proč se ptáte?"

,,Kdo si myslíš, že krále skutečně zabil?" dotážu se. ,,Myslíš, že to byla rodina Therrada, jak pravila rodina Marileyi? Nebo si myslíš, že to byly jen lži?"

Zmateně se na mě dívá, jakoby přemýšlela, jestli je to nějaká kontrolní otázka. Jestli je tady nějaká špatná a správná odpověď. Odpoví správně a usměji se na ni? Nebo odpoví špatně a bude na ni čekat šibenice?

V Therradu se to tak možná dělalo, ale já nejsem odtud.

,,Já si myslím," řekne po dlouhém zamyšlení a nervózním zkoumáním okolí, ,,že je v legendě pravda. Rodina Therrada přece vždy nadávala na vládu. Není se čemu divit, že je to dohnalo až k takovému skutku, jako je vražda."

Ale legenda, kterou známe je jen verzí Marileyiné rodiny, chci říct. Ve znění Therradů může znít jinak.

Nevypustím to však z úst. Jen na ni jemně kývnu a na mé tváři se zformuje úsměv. ,,Děkuji ti za upřímnost. Teď už můžeš jít."

Nedívám se jak odchází, ani jak ji stráže pozorně sledují. Svůj pohled znovu přesouvám k fontáně a ztrácím se ve svých vlastních myšlenkových pochodech. Svět je najednou klidnější a vše kolem mě utichá.