Kapitola je věnována LoTheReader. Děkuji, že tuhle knihu čteš ❤

Svoboda.

To slovo přesně vystihuje mé myšlenky, když k večeru klušu na zádech Freedova koně pod vysokými korunami stromů a blížím se k místu mého odpočinku. Slunce již zapadlo za vysoké útesy hranic Mariley, malinko se ochladilo a vítr nabral na síle. Fouká mi do zad, popohání mě kupředu a tiše mi šeptá uklidňující slova. Přeje mi rychlou a bezpečnou cestu bez jakýchkoli nástrah a zacuchává mi dlouhé tmavé vlasy.

Vnímám klid přírody kolem mě, dopadávání kopyt černého vraníka na zem zaduní pokaždé v mé hlavě společně s vysokými hlasy ptáčků v korunách stromů, kteří si vesele prozpěvují. Dovolím si vdechovat vůni volnosti, míru a samoty, které jsem v posledních dnech tolik postrádala.

Být dnes sama, moct si dělat, co se mi zachce a nebýt neustrále pod drobnohledem Freeda, bylo přesně to, co jsem po několika týdnech této vyčerpávající cesty potřebovala. Necítila jsem se kontrolovaná, nucena dělat vše pro to, aby nás nikdo nespatřil a jednoduše cválat přes volné pláně marileyských luk. Ať jsem se podívala kamkoliv, neviděla jsem nikoho a nemusela se skrývat. Podle map jsem ujela větší kus cesty než kdykoli předtím s Freedem, i přestože to je pravděpodobně kvůli tomu, že jsem před ním utíkala. Po tom, co jsem zjistila včera večer si jsem nejistá v tom, co má v plánu. V jednu chvíli vypadá, že by byl nejraději, abych nikam nejezdila a v tu druhou se stane něco podobného jako v uličce při crescenských slavností.

Ach, svatá Jenil, budeš mě tou vzpomínkou proklínat ještě dlouho?

Z přemýšlení mě náhle vyruší vzdálené hučení připomínající zvuky kapající vody. Nastražím uši, otočím hlavu na různé strany, pokoušejíc se poznat, odkud zvuk přichází. Zjistím, že ho nejjasněji slyším lehce nalevo, a tak pobídnu hřebce kupředu. Projedu kolem několika stromů, keříků s lesními plody i všemožných obydlí malých zvířat a čím dál jedu, tím více rozeznávám, že se opravdu jedná o kapající vodu. Hučení je vzápětí až tak silné, že přemýšlím, o co musí jít. Pokud vím, žádný malý tok řeky Fayrree tudy neteče.

Když však za pár minut les prořídne a já nad jeho korunami spatřím okraje útesů, dojde mi, za čím celou tu dobu tak dychtivě jedu. Zrychlím do cvalu. Pohání mě touha vidět další kus Mariley, o kterém jsem vždy mohla pouze snít.

Koruny listnatých stromů mi zmizí nad hlavou a nechají mé oči spatřit krásu zapadlého skvostu jedné ze zemí Rozpadlých gorondyanských království. Překvapeně otevřu ústa, zatahám za otěže a zastavím se společně s Freedovým hřebcem kousek před začínajícím jezírkem vody. Přejíždím pohledem po skalách tyčících se nade mnou, proudem vody ve velkém prameni stejně jako několika malých kolem. Nevím, jestli je to pouze klam, ale oproti pomalu se navyšující tmě voda přede mnou kontrastuje, až tak, že vypadá, jakoby zářila jemným světlem.

Raeovy vodopády, uvědomím si, když si vzpomenu na miniaturu zakreslenou na mapě v pravé sedlové brašně. Naprosto uchváceně a unešeně krásou tohoto místa seskočím z koně, skloním se a unavené dlaně z neustálého držení otěží ponořím do vody. Mráz projede celým mým tělem, i přestože je o něco teplejší než voda řeky Fayrre, v níž jsem před nějakým tím týdnem rozhodla vykoupat. Byl to ten den, kdy mě Freed učil, jak chytat ryby a při ohni mi povídal o tom, jak věří ve spravedlnost.

Musím se nad tou vzpomínkou smutně pousmát. Kdybych jen tehdy věděla, že hned za pár dní uvidím, jak vlastnoručně zabíjí člověka a sama budu na svých rukou cítit krev nevinného.

Zatřepu hlavou, snažíc se zbavit toho hrozného obrazu. Zvednu se, chytnu vraníka za otěže a rozejdeme se společně po okraji řeky blízko ke skalám. Rozhodnu se přespat pod malým kamenným výklenkem, který je skoro hned vedle jednoho z pramenů vodopádů, a tak mě z pohledu druhého břehu skrývá od zvědavých pohledů volně projíždějících. I přestože jsem cestou neviděla jedinou živou duši kromě zvířat, člověk nikdy neví.

Uvážu černého hřebce za otěže k jednomu ze stromů, vytahujíc si z brašen pouze mapu, jednu z dýk a pár koláčků, které mi zabalila Torca, ale vidím je poprvé. Jsem ráda, že mi přibalila i jednu z přikrývek, které koupil Freed ještě v Balderu, i přestože mi jej díky tomu připomínají. Nutí mě se uchechtnout nad skutečností, jak moc jsme se od té doby změnili.

Roztáhnu přikrývku pod skalní výklenek a položím na ni všechny své věci. Nejdříve před sebe rozložím mapu a zatímco si rozbaluji svou večeři, hledám, kde zhruba bych mohla právě být a jak dlouho mi bude trvat cesta do Harenu. Změřím prsty cestu z Crescenu k Raeovým vodopádům a poté tu samou míru přenesu na cestu k vypálenému městu. Naměřím zhruba stejnou vzdálenost, takže bych tam teoreticky buď k zítřejšímu večeru, nebo brzkému ránu poté, měla dorazit. Pojedu však skrz lesy a netuším, jak vypadají, tudíž pravděpodobně nebudu moct v lesích cválat. Budu asi muset jet pouze klusem, takže urazím menší vzdálenost – takže by mi cesta mohla trvat maximálně dva dny.

Výhled na budoucí plány s sebou však přináší také strach, o kterém jsem Freedovi říkala před třemi dny, když jsme dorazili do marileyského horského města. Tehdy jsem mu povídala o svých obavách z toho, kým se stanu - jestli se nijak nezměním a budu vědět akorát pár věcí navíc, nebo se ze mě stane někdo naprosto jiný. Uklidnil mě slovy o tom, že mám ještě pár dní, než se tomu postavím. Že jsem zatím pouze Sun, která utekla z paláce a hrála si na někoho, kým není. Jenomže to jsem nevěděla, že se situace v jednom dni tak obrátí. Že z radosti během slavností se stane osamocený útěk od člověka, kterému jsem doufala, že mohu věřit.

Přes ten jeden jediný den jsem si stihla utřídit myšlenky, jak jsem to doteď nezvládala a uvědomila si, že jsem jich tolik úplně vytěsnila z hlavy. Ve všem spěchu a snaze se vyhnout Mayrree jsem skoro úplně zapomněla na její těhotenství. Jakkoli moc se můj vztah k ní během pár týdnů změnil, dala bych hodně za to, abych zjistila, jak se jí daří. Nikdy mi neřekla, v jakém měsíci vůbec byla, takže ani nevím, jestli na ní jde tento stav již poznat.

Dále návštěva therradské bastardky Quinn Reddie, která tolik změnila situaci, v které se momentálně nachází. Pamatuji se, jak jsem jí plánovala pomoci s nalezením jejího nevlastního bratra prince Sebastiana při oslavách Vítání jara. Nikdy jsem se k tomu nedostala, jelikož jsme naši konverzaci stočily jiným směrem hned, jak mi pověděla, že ví o mé pozici v tolik známém proroctví.

Také jsem skoro zapomněla na ubohého hlavního strážníka Bendrewa, kterého Mayrree údajně nechala zavřít v královských žalářích. Kyle, jeho syn a Freedův adoptivní bratr, nám pověděl, že prý před královnou zadržoval nějaké důležité informace. I kdyby si ale opravdu nechal nějaké informace pro sebe, skrz Mayrreein vztah se strážníkem by ji vlastní pud sebezáchovy nenechal jej zavřít do vězení. Spojovala je dlouhá historie, v níž jí při nástupu na trůn pomohl a stal se pro ni velice blízkým člověkem. Nechce se mi věřit, že by tohle dokázala udělat navzdory svým emocím.

Pokud však nebyly údajné zadržované informace zásadní.

Od jedné královny k druhé, myšlenky mě přenesou k poslední věci, kterou má hlava vypustila jako mraky déšť. V tu noc, kdy jsem poprvé v životě schovávala tělo člověka, jsem se setkala s Marquerite, která mi odkryla další část pravdy o místě, kde se setkáváme. Všechnu svou práci v záhadném místě jménem Cantaudrior - místě kde se ve vzduchu podivně vznáší tisíce dveří vedoucích do okamžiků života určitého člověka – a Iliinaru, jež je místem, kde jsme se viděly poprvé, mě chtěla naučit. Chtěla mi vše vysvětlit, abych, až jednou z tohoto světa také odejde, mohla po ní všechno tohle převzít. Bohužel ale zjistil, že nejsem údajně připravená a musím si ještě předtím přečíst další kousek proroctví – ten, jež hovoří o vlku. Pokusy o tohle však dopadly neúspěšně, když jsem zjistila, že z knihy nejsem schopna přečíst ani řádek. Ne dokud je skrytá kouzlem, za nějž může Freed. Stále tápu, jak to zvládl, ale odpověď nenacházím.

Proto se jako jediné východisko ze všech těchto složitých situací nabízí osamocený odpočinek pod hvězdami posetým nebem a čisté vodě jezera pod majestátními vodopády, které si budu pamatovat do konce života.

Sundám si boty, odepnu kápi, skládajíc ji na malou hromádku mých věcí a hned poté si začnu sundávat jezdecký oblek. Chladný vánek se natáhne po holé kůži mých nohou jako prsty lidí v ulicích Taru žádajících o pomoc. Oblek složím hned vedle pláště a při tom činu se rozhlédnu kolem do již temných částí lesa. Pátrám po jakémkoli příznaku přítomnosti někoho jiného, než je Freedův kůň – keř, jehož větve se zahýbou, když se tím směrem podívám, pár očí, které temnotou prohlížejí jako číhající šelma, záhadný stín, jenž zvedne mou nervozitu jako nic jiného... Ať už očima skenuji prostředí, jak moc chci, ať zacházím do všemožných malých zákoutí, nic podezřelého nespatřím. Chvíli váhám, jestli to opravdu udělat, ale nakonec si přes hlavu přetáhnu i volnou bílou košili, jež zakrývá poslední kousky mé nevinnosti.

Čerstvý vzduch přírody uvítá mou odhalenost s otevřenou náručí a já se za cvrlikání cvrčků, houkání sov i ťukání datlů zobáky do tvrdých kmenů stromu zvednu a rychlými kroky přeběhnu těch pár metrů mezi mým útočištěm a průzračnou vodou vodopádního jezírka. Vklouznu pod její hladinu co nejrychleji, abych se vyvarovala dlouhého odhodlávání a náhlá změna teploty zapůsobí na mou pokožku jako tisíce jehel, které se do ní zabodnou hned. Chvíli trvá, než si na nižší teplotu zvyknu, ale když se to stane, přijdu si jako znovuzrozená.

Nakloním hlavu, namáčejíc si vlasy a úlevou zavřu oči. Na obličej mi dopadají kapičky, které opustily své vrstevnice ve vodopádu a rozhodly se pro svůj vlastní příběh. Odrazím se nohama ode dna a naprosto uvolněná se nechám unášet proudem. Pomalu otevřu oči, které hned vystavím pohledu na světlé zářící tečky na nebi a neubráním se myšlenky na tátu. Vzpomínám si, jak za mnou občas večer chodíval, sedával se mnou u okna a snažil se mi ukázat všechna souhvězdí, na která se jako malý díval stále dokola. Povídal mi, že z Warnanu, jeho rodného království, jsou všechny hvězdy o malinký kousek větší a než si zvykl v nich stejně číst i odtud, nějakou dobu to trvalo. Vzpomínám si, jak mě jeden den vzal na vrcholek strážní věže, abych k nim prý byla co nejblíže.

Nutkání co nejdříve dojet do Harenu, získat, co potřebuji, a obratem se vrátit za ním, je veliké. Kdybych mohla, překročila bych celou tu část s vypáleným městem a cvalem vyrazila hned do Taru. Neřešila bych Marquerite, Freeda, Mayrree ani proroctví, nasedla na koně a rozjela se za jediným člověkem, který mě nikdy nezklamal a stál při mně v každé situaci. Jenže po tolika týdnech, tolika komplikacích, tátovu riskování a všech těch radostných i zasmušilých dnech nemůže takhle cesta jen tak přijít vniveč.

Bez jakéhokoli upozorněními na tvář jako hromádka kamení vrazí velký a rychlý proud vody, který mě zničehonic dostane pod vodu. Překvapením se vynasnažím co nejrychleji nadechnou, přičemž se mi voda dostane do nosu a nepříjemně zapálí až skoro u očí. Ocitnu se pod hladinou na místě, kde nevím, kde je nahoře a kde dole, a zvláště ne to, jak se odsud dostat. Zpanikařím, pokusím se pod vodou otevřít oči, potlačujíc nepříjemnou bolest způsobenou vodou v mém těle.

Spatřím záblesk světla, malinké bubliny podobající se zářivým perlám a proud, který mě tahá pryč od skal po mé druhé straně. Natáhnu se po jejích vystouplých výklencích, uchopím je do rukou a začnu kopat nohama, jak nejrychleji mohu. Vzduch v mých plicích je téměř pryč, mysl mi zachvácí panika a nutí mě zmatkovat. Zaberu za všechny svaly, které v těle mám a celá rozbolavělá se konečně zvládnu vyhoupnout nad hladinu.

Holým hrudníkem se přitisknu k chladné skalní stěně, skoro panicky rychle dýchám a snažím se uklidnit. Nedokážu se soustředit na nic jiného než uvědomění, že jsem se právě mohla utopit jen z vlastní neschopnosti dávat pozor na své okolí. Když si totiž uvědomím, že se tisknu ke skále za vodopádem, prsty mě bolí ze vší snahy se na ní udržet, zatímco mě proud stále táhne někam pod vodní hladinu, je mi jasné, že jsem se tam dostala nejdříve díky prudké padající vodě z okraje útesů.

Panika ale přebere kontrolu nad mým tělem znovu, když mi články prstů pod vlhkostí skály začnou klouzat. Pokusím se nohy přitáhnout k tělu, najít pod sebou nějaký další výklenek, o který bych se mohla zapřít, ale nemám dost síly na to, abych se dokázala pohybovat proti proudu. Hrudník se mi zvedá a klesá v rychlých intervalech, přichází k bolestivým škrábancům, které mě budou doprovázet ještě dlouho po tomto okamžiku.

Pokud přežiju cokoliv, co se mě momentálně snaží stáhnout pod vodu a utopit.

Na hlavu mi dopadne velký náhlý proud vody, který mě překvapí až tak, že mé svaly povolí a jedna ruka mi sklouzne z výklenku skály. Zalapám po dechu, vdechnu kousek vody a rozkašlu se. Ztrácím síly. Jsem unavená. Nevím, jak dlouho se ještě vydržím držet. Jsem tady sama. Nikdo mi nepomůže.

Z očí mi unikne slza a smíchá se se vší vodou kolem mě. Měla jsem zůstat s Freedem, nadávám si, neměla jsem odjíždět. Zrada nezrada, může mi to být jedno, když budu mrtvá.

„Hej!"

Přes hlasité hučení vody a mé vzlykání se mi kuším dostane tiché volání nějakého hlasu. Zvednu hlavu v naději, že bych se z toho mohla dostat a podívám se na ten kousek země, který odsud mohu vidět. I přestože vidím rozmazaně, spatřím nějakou hnědou pohybující se šmouhu, ale k zjišťování, jestli to je někdo, koho znám, nemám sílu a hlavně čas. Vynasnažím se z jedněch z posledních sil natáhnout volnou ruku a pokusit se opět chytit skály. Při velkém úsilí se mi to naštěstí povede.

Naberu do plic všechen vzduch a ze všech sil na neznámého člověka zavolám: „Pomoc! Prosím!"

Jenomže nedokážu hlavu udržet nahoře, abych sledovala, jestli mi ten někdo pomůže. Pohled stočím zpět k vodě pode mnou a vynasnažím se zklidnit dech. Začnu počítat. Říká se, že když člověk počítá, čas utíká rychleji ne?

Jedna, dva, tři, čtyři...

Uslyším ránu, jak něco spadne, nebo někdo skočí do vody.

Pět, šest, sedm, osm, devět...

Opět mi začnou klouzat prsty na mokrých kamenech.

Deset, jedenáct, dvanáct, třináct...

Semknu rty pevně k sobě, aby se mi do úst nedostala další voda.

Čtrnáct, patnáct, šestnáct...

Znovu se mi do myšlenek vkrade Freed. Jak reagoval, když mě ráno v pokoji nenašel? Přijdu si pošetile, že možná poslední chvíle života strávím přemýšlením nad ním. Vždyť jsem od něj utekla a ani ho to nenechala vysvětlit – ale on by lhal, protože není nic jiného. Jen lhář, který si hraje na přítele.

Sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet...

Kolem mého odhaleného pasu někdo obmotá své paže a odtrhne mě od skály.

„Drž se mě," vybídne mě a já to bez sebemenšího zaváhání udělám. Jak se mu však podaří, dostat se z toho výru, se nedozvím. Zbude mi dostatek sil leda tak na to, aby se zvládla udržet u mého neznámého zachránce, ještě abych sledovala jeho počínání. Zavřu oči, snažíc se uklidnit sama sebe a uvolním se. Během chvíle jsme venku zpoza vodopádu a zůstává již jen a pouze klidná voda malého jezírka, které mě jako by nic zatáhlo do nebezpečí života. Normální člověk by neřekl, že na tak nádherném a mírumilovném místě může přijít o život.

Jenomže se stalo – a když mě neznámé ruce vyzvednou na břeh, nestačím nic jiného než s přitisknout nohy k hrudi a dýchat. Protřu si oči, párkrát zamrkám, abych zvládla konečně rozeznat člověka, jehož odvaha mě zachránila od mé nepozornosti. Nějakou dobu si zvykám na tmu kolem sebe, uvědomuji si, v jaké situaci jsem – bez jakéhokoli oblečení před cizincem – a právě proto si přitisknu kolena ještě blíž a rozhlédnu se kolem sebe. Na první pohled neuvidím nikoho, když v tom pár metrů ode mě spatřím postavu, jež v rukou drží něco bílého.

Podá mi to jakoby se nic nestalo a já při bližším pohledu rozeznám, že jde o volnou, dlouhou, bílou košili, kterou jsem nechala ležet spolu se všemi mými věci u Freedova koně. Rychle se po ní natáhnu, rozkládajíc ji.

Překvapí mě, když se neznámý muž přede mnou – což je to jediné, co za tmy poznám – otočí zády a poskytne mi tak to málo soukromí, které mohu mít. Ne, že by ses ještě před pár sekundami netiskla k němu, popíchne mě vlastní podvědomí.

Ve spěchu si stále unavenýma rukama přetáhnu košili přes hlavu. Stoupnu si, stáhnu její spodní lem až ke kolenům a podívám se před sebe. Pohled na široká záda muže přede mnou a jeho zdvořilosti k tomu, dopřát mi chvilku o samotě, mi v hrudi vyvolají podivný žár.

„Děkuji," hlesnu, zatímco si z vlasů vykrucuji přebytečnou vodu, „kdyby nebylo vás, můj život by byl již dávno ztracen."

Prudce se ke mně otočí a já skoro zalapám po dechu. Nevím, co jsem čekala, když jsem neviděla jeho tvář, ale jistě jsem nečekala někoho mé generace. Měla jsem za to, že bude věku mého táty nebo možná o kousek mladší. Když ke mně však shlédne o něco vyšší mladík s – tuším – světle hnědými vlasy, tmavýma očima, jejichž barvu ve tmě nerozeznám, a jemnými rysy, překvapí mě to. Je oblečení má skrz naskrz promočené, kromě kabátu, který spatřím válet se opodál na zemi, a z krátkých vlasů mu na látku vesty dopadají kapky vody. Přísahám, že jedna z nich dopadne i na mé bosé nohy.

„O nic nejde," vysloví to tak klidně, jako by podobné věci dělal dennodenně. „Ale nyní musíme jít."

Překvapeně zamrkám, pozastavujíc se nad jeho slovy. „My? Kdo... Kdo vůbec jsi?"

Lehce se mu zvedne pravý koutek úst. „Jsem blízký přítel WrenLanevrrové. Poslala mě, abych tě k ní přivedl, marey."