Kapitola je věnována _h_laura ❤

Dnes nebudu nic okecávat - mám pro vás jen jednu otázku. Upřednostňujete nazývání našeho vojáka Freed nebo Sebastian? A proč? V komentářích narážím na obě verze a zajímá mě to každou chvílí více a více :DD  

A teď si prosím užijte novou kapitolu a pamatujte si, že se snažím každému aktivnímu čtenáři věnovat jednu kapitolu! Takže stačí na konci zmáčknout hvězdičku a příště to můžete být vy 😊

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

Můj otec moc často neříkal, že nás miluje. Jeden den v zimě, kdy se brzy stmívalo a mě bylo kolem šesti let, jsem s matkou seděl ve své komnatě a ona mi četla. Seděla se mnou na posteli, zabalila mě do teplé peřiny a světlo z plamenů svící jí na tvář s vlasy házelo zářivé odlesky. Pamatuji se, jak při čtení vždy imitovala hlasy postav, které se v příbězích vyskytovaly, snažila se mi popisovat vymyšlená místa jako ta nejkrásnější, jaká bych kdy mohl vidět a opravdu se snažila, abych o tom všem snil. Vždy mi četla příběhy o statečných rytířích, králích a královnách, jenomže ten den sebrala odvahu. Donesla do mé komnaty, která se pro nás stala bezpečným útočištěm, knihu, která se týkala historie. Jiné historie, než o jaké mi říkal otec.

Její hlas se linul místností jako tichá jemná melodie písní a já se nezbavil nutkání čím dál více natahovat uši k těm tajemným a zapovězeným slovům o krajině, která byla takovým neprávem odsouzena a rozdělena. Deník, který mi četla, patřil prý hodně dávno jedné z prvních žen naší země – princezně Jaelyn, nejstarší dceři krále Therrada. V paměti mi dodnes tkví, jak básnila o kráse tehdejšího království a tajemstvích, o kterých jsem slyšel poprvé – princezna říkala, že prý pod celým Therradem vedou tunely s podzemními prameny řeky Fayrre, v nichž žijí mořské panny. Tahal jsem tehdy matku za rukáv šatů a dychtivě se jí ptal, jestli je to pravda.

„To nevím, Sebe," pověděla mi s pobaveným úsměvem na tváři, „nikdy jsem je nenašla."

Chvíli poté vešel do mé komnaty otec, vážný jako vždy. Matka tehdy schovala knihu pod polštář obratem. V jejích očích jsem ten večer spatřil odlesk strachu, jako kontrast s otcovou vážností. Přisunula si mě blíže, rukou mě ochranitelsky obejmula kolem ramen, a zatímco pozorně sledovala otce, kreslila mi prsty malé kroužky na rameno, které jsem mohl cítit i přes peřinu. Myslel jsem si, že tím uklidňovala mě, ale když se na to tak ohlížím, přemýšlím, jestli tím opravdu neuklidňovala hlavně sebe.

„Co to tady vy dva děláte?" zeptal se otec, posazujíc se na kraj postele.

„Jen jsem mu četla," vysvětlila mu rychle, a i přestože jsem tušil, že se snaží znít klidně, hlas se jí skoro nepatrně třepal nervozitou. „Už jsem se chystala jít."

Neusmál se, nezařval ani nic podobného. Udržoval si kamennou tvář, a to mě děsilo ještě více. „To nebude nutné. Říkal jsem si, že bychom dnešek mohli strávit všichni spolu," malý náznak úsměvu přeletěl jako stín přes jeho rty. Naklonil se ke mně, majestátní koruna se mu posunula na hlavě a pravou rukou mi rozcuchal vlasy. „Co říkáš, Sebe?"

Zpět v té době jsem nevěděl, že se mě otec pouze snažil vyhrát. Jeho pozornost jsem měl snad vždy, ale nikdy nezahrnovala byť jen malý úsměv, náznak rovnosti ani příliš velké a opravdové lásky k mé matce. Byl jsem dítě, které po tomhle prahlo, chyběly mu radostné chvíle s rodinou, a proto jsem po tom sáhl jako hlupák. Ignoroval jsem matčino krátké stisknutí mého ramene, kterým mě chtěla varovat, ať to nedělám a na výzvu otce horlivě kývl.

„Tak běžte napřed, já si jen něco vezmu," vyzval nás a já se s dychtivostí v očích vymotal z peřin, vzal matku za ruku a nedočkavě ji začal táhnout ke dveřím z komnaty. Nepřipadalo mi divné, proč otec najednou tak převrátil strany a přišel s nápadem na rodinný večer a už vůbec ne to, že v mé komnatě zůstal. Záleželo mi jen na jeho náhlé pozornosti a máma neprotestovala. Viděla, jak rychle cupitám přes chodby paláce k jejich komnatám, spatřila tu malou jiskru naděje v mých očích a prodala svůj strach za mou radost. Když nám ten večer otec řekl, jak moc nás miluje, všechny mé špatné myšlenky šly stranou a nevnímaly to, že kdykoliv jsem se na otce nedíval, házel rozčílené pohledy směrem mé matky.

Další den se na snídani neukázala. Vymlouval se, že jí nebylo dobře, a proto zůstala v komnatách. Říkal, že musela sníst něco, co jí asi moc nesedlo. Jenomže když jsem jí šel odpoledne navštívit, neotevřela mi dveře. Přišlo mi podivné, že po tom předchozím radostném večeru teď ani nevyjde ze svých komnat. Strávil jsem zbytek toho dne sezením před jejími dveřmi, čekajíc, jestli ji přeci jen uvidím.

Jenomže když mě tam k večeru našel otec, poslal mě hned spát. Tentokrát mi nevěnoval žádný úsměv. Neřekl mi, jak moc mě má rád. Nepozval mě, abych s ním strávil další rodinný večer. Má radostné zdi spadly jen pár hodin po tom, co jsem je společně s matkou stihl vystavět. Kývl jsem hlavou jako někdo jemu podřadný, ale místo toho, abych se vydal do své komnaty, jsem se skryl za rohem a pozoroval, jak otec tiše vchází dovnitř.

Ze začátku se zdálo vše klidné. Neslyšel jsem nic kromě tichých ozvěn hlasů, jejímž slovům jsem nedokázal porozumět. Jenomže po pár minutách to začalo – řev otcova hlasu a stejně slabá ozvěna toho matčina. Vyčítaná slova, vina a krutost, na kterou jsem den předtím naprosto zapomněl. Křik, který zatřásl stěnami a rány, které následovaly. Zpanikařil jsem. Srdce se mi zastavilo stejně jako celý svět kolem. Stál jsem za rohem chodby a naslouchal bolesti, kterou má matka trpěla.

A neudělal jsem nic. Kolena se mi roztřásla, hlas uvízl v krku a do očí nahrnuly tolik potlačované slzy. Dostal jsem strach. Chtěl jsem se rozběhnout směrem těch velkých dveří komnat mých rodičů, ale byl jsem až příliš zbabělý, abych to opravdu udělal. Nemohl jsem se mu vyrovnat. Věděl jsem, že kdybych tam přiběhl a snažil se jej zastavit, udělal by mi to samé. Napřáhl by ruku a zmlátil mě. Vybil by si svou zlost na mě i mé matce.

Tam na chodbě jsem nedokázal než nezírat na nehybné stráže před jejich dveřmi. Chtěl jsem na ně zařvat, ať něco udělají. Chtěl jsem, ale neudělal jsem to. Ve všem jsem viděl následky, které by to pro mě mohlo mít. A zatímco má drahá matka za dveřmi trpěla, já padl na kolena a začal brečet. Brečel jsem dlouhé minuty s křikem v pozadí. Brečel jsem až dokud nebylo co. Pak jsem se stulil na zemi a pouze sípal. Hrudník se mi zvedal a klesal v rychlých a krátkých intervalech. Měl jsem něco udělat. Cokoliv.

Ale když stojím tváří v tvář mé matce skoro třináct let poté, je pozdě si to uvědomit. Odraz současnosti mi ukazuje, co jsem dopustil. Havraní vlasy, černé oči, pleť jak čerstvě napadaný sníh a stínové šaty se mi vpalují do kůže a do očí jako připomínka mé zbabělosti. Kontrastují se zářivě bílým prostředím kolem a připomínají mi chvíli, kdy jsme se viděli naposledy.

Stojíme od sebe několik metrů jako sochy a nezmůžeme se na nic kromě vzájemného přeměřování se očima.

„Měla jsi pravdu, ale zároveň ne, mami," prolomím ticho mezi námi jako kus svíce z toho večera, kdy mé srdce zaplálo nadějí. „Když jsi minule říkala, že ti tohle neudělal otec, ale ty sama. On k tomu jen přispěl, ale nakonec to jeho chyba nebyla – stejně jako ne tvoje. Musela ses jen zachránit."

„Sebe..."

„Ne," zavrtím hlavou, „nedělej to jednodušší, než to je. My oba víme, že nebýt mě, nikdy by se to nestalo. Nechal jsem ho dělat všechny ty ošklivé věci, které jsi musela snášet. Nezastavil jsem ho – ale měl jsem. Měl jsem jej poslouchat. Měl jsem dělat, co chtěl a ty bys takhle nikdy neskončila. Kdybych tě v ten den neposlechl a souhlasil s tím, oč žádal, stále bychom tam žili. Byli bychom spolu, mami, ty a já."

„Ano, Sebe, byli bychom spolu," rozejde se pomalými kroky ke mně, tahajíc za sebou vlečku utkanou ze stínů naší minulosti, „jenomže tisíce dalších by padly. Odevzdaly by své srdce pro štěstí naší rodiny, což by bylo mrhání nevinnými životy. Kdyby tvůj otec získal, po čem celá ta staletí tolik baží, změnilo by se mezi námi něco? Mimo to, že by tě získal na svou stranu, by se mu zalíbila chuť moci a chtěl by další. Našel by si cesty, jak překročit hranice a zatoužil by dobývat království NaHoře. Jenomže já bych stále neměla jeho lásku, stejně jako by mi ukradl tvé věrné srdce."

„Nikdy bych tě nepřestal milovat," namítnu.

Usměje se na mě, pokládajíc svou chladnou ruku na mou tvář. V tom doteku je něha, všechna její láska i bolest, kterou jsme si vytrpěli. Zacítím pocit domova, a proto na její dlaň položím svou a zavřu oči. Toužím od ní již nikdy neodejít.

„I kdyby to byla pravda, Sebe, nebylo by to správné. Musíš si své štěstí vybojovat čestně, jinak tvůj příběh nikdy neskončí s hrdinou s čistým srdcem, tak jsem tě to učila."

„Ano," vydechnu, otevírajíc oči, „ale já čestný nejsem. Vím, že bych měl dělat, o cos mě požádala a nechat to proroctví být, jenomže já nemůžu. Jakkoli moc je tohle má vinna, otec jí velkým dílem dopomohl a přesně jak říkáš, nemohou umírat nevinní."

„Lhal jsi jí," svěsí ruku k bokům a krátce pokývá hlavou, „jinak by se již dávno ukázala."

„Lhal jsem jí," potvrdím, „nesčetněkrát. Ale uprostřed všech těch lží, chaosu a nejistoty jsem zjistil, že její srdce neprahne po tom stát se marey. Netouží po roli v tom proroctví, chce jen klidně žít. Říkala mi, že až získá své vzpomínky zpět, nebude pro marileyskou královnu již nadále hrozbou. Chce se usadit v Crescenu. Prý má pocit, že tam již dříve žila, ale to jí nejspíš jen mate vědomí."

Na to, co jsem právě řekl, mi máma vůbec nepřijde překvapená.

„Žila tam, toho jsem si plně vědoma," přitaká, načež mě uvědomění významu jejích slov zasáhne jako tlaková vlna. „A o míře její vůle v této situaci jsem něco tušila. Vím, že doufáš, že se tohle všechno vyplní, Sebe, jenomže ona změní názor. Jakmile si vzpomene, kým doopravdy je, rozhodne se pro dobrou věci."

„Pořád mám čas," vyhrknu, nedávajíc žádnou váhu slibu, který jsem složil své nevlastní sestře před týdnem, „pořád ji můžu donutit změnit názor."

Smutně se na mě usměje, ustupujíc o krok dozadu. „Opravdu můžeš?"

Bolest v její očích jasně odráží zmatení v těch mých. Ucouvnu od ní, paralýzou pootevřu rty a nevěřícně se na ni podívám. „Co jsi udělala?"

„Já neudělala nic," namítne smutně s lítostí v hlase. Vím, že ani pro jednoho z nás není snadné stát na opačných stranách celé téhle situace, ale tyhle náhlé změny převah mě ubíjejí. „Jen konečně otevřela oči."

„Ne..." vydechnu skepticky.

„Je mi to líto, Sebe," podívá se na mě, žalu plné srdce a pak začne mizet jako kousky prachu. „Brzy se opět uvidíme."

Trhnutím se probudím do sluncem ozářené místnosti. Zrychleně dýchám, hrudník se mi každou chvíli zvedá a klesá a překvapeně mrkám, abych si zvykl na tak náhlý přísun světla. Vstřebávám vše, co se stalo, třídím si myšlenky a snažím se uklidnit. Matčina slova jsem sice zatím nepochopil, ale musím zjistit, co jimi myslela.

Prohrábnu si rukou zpocené dlouhé vlasy, které by mi Marygold jistě zastříhala hned v první chvíli, co by mě viděla a zavřu oči. Vynasnažím se přestat zmatkovat, jednou se dlouze nadechnu, a ještě déle vydechuji.

Jen konečně otevřela oči.

To máma pověděla o Sun, když jsem si dával naděje, že bych ji přinutil nějak změnit i ten poslední cíl cesty, který si nechala. Sice mi říkala, že by zde ráda zůstala, ale nejdříve se chtěla udobřit s Mayrree a získat, o co neprávem přišla. Jakkoli moc si přeji, abych to dokázal a opravdu ji přiměl k nečinění všech těch cílů, nemyslím si, že mám moc velké šance. Podívám se na druhou polovinu postele, abych se ujistil, že Sun stále spí, jenomže se mé srdce opět rozbuší, když...

Když si všimnu, že je místo vedle mě prázdné.

Zpanikařím úplně nanovo a rychle jako nikdy vyskočím z postele. Mé oči létají po místnosti jako nekontrolovatelné šípy a zabodávají se do všech míst, která mi mohou nějak pomoct. Nejprve se podívám vedle její postele – boty jsou pryč. Šíp se zabodne v tuhém dřevě stolu u dveří – plášť rovněž zmizel. Rychlými kroky se rozejdu ke dveřím, a aniž bych čekal, zatáhnu za kliku.

Dveře se otevřou jakoby nic a odhalí prázdnou chodbu za nimi.

Vytřeštím oči, rychle se natahujíc pro vestu, kabát, plášť a opasek se zbraněmi. Obuji si boty, všechno na sebe ve spěchu hodím a rychle prohlédnu, jestli tady nic nezůstalo. Jakmile shledám, že ne, vytáhnu ze zámku klíč a pokoj za sebou zamknu. Nechám všechny neustlané přikrývky za sebou a rozběhnu se chodbou až ke vchodu do hostince. Na stůl, za kterým před dvěma dny stála starší žena, která nám ukázala pokoj, položím potřebné peníze společně s klíčem a poté už bez jakýchkoli zastávek vyběhnu ven.

Pro tentokrát se neohlížím kolem, nehledím na to, jestli mě někdo spatří, jelikož tuším, že mám problém. Pokud se Sun nevydala na brzkou ranní procházku, určitě nesmýšlela nic dobrého. Přiznám se, že nenajít ji vedle sebe ráno, je to poslední, co jsem čekal, že by se stalo. Včerejší den byl sice náročný a já opravdu netuším, odkud se vzala ta malá část mě, která si myslela, že políbit ji v této situaci byl skvělý nápad, ale nejhorším na tom je fakt nelitování toho. Nějaká část mého podvědomí toho rozhodnutí nelitovala, a to mě na tom tak děsí.

Vedle skutečnosti, že nevím, kam se u svaté Jenil poděla.

Trvá mi jen kolem minuty neustálého sprintu, než dorazím ke stájím, které jsou momentálně mým jediným záchytným bodem. Včera večer mluvila o té knize, kterou jsem jí vzal a skryl kouzlem. Chtěla se sem dostat tak zoufale, že jsem dostával strach, že ji nezdržím. Ale něco se mi zdálo podivné na tom, jak rychle obrátila. Možná, že se mýlím, ale skoro bych přísahal, že by jí její tvrdohlavost nedovolila vzdát se tak brzo.

Měl jsem tušit, že něco plánuje! vynadám si v duchu.

Vklouznu dovnitř stájí jakoby nic a vůbec se neohlížím, jestli mě někdo plánuje zastavit. Dojdu úplně dozadu, nevšímajíc si ničeho jiného než mého sedla přehozeného přes okraj boxu. Ve spěchu odepnu přezku brašny a nahlédnu dovnitř. Párkrát prostor prohrábnu, ale na knihu, kterou hledám, nenarazím. Zkontroluji i druhou stranu, jenomže ta je na tom úplně stejně.

Frustrovaně si stisknu kořen nosu, vyčítajíc si, že jsem ji neschoval lépe. Jen konečně otevřela oči. Slova mé matky se ke mně vrátí úplně nečekaně, ale tentokrát už je pochopím – má tu knihu a již pravděpodobně ví, že nejsem úplně na její straně. Vždyť ji našla skrytou kouzlem v mé brašně! Co jiného si může myslet?

Vydechnu naštvaný sám na sebe a zakroutím nad svou hloupostí hlavou. Nehledě na to, jak se právě cítím, hlavní cíl je, ji najít. Její kůň je stále tady, takže je pravděpodobně někde ve měs-

Mé mysli chvíli trvá, než si uvědomí, co vidí a zpracuje to v emoce a racionální myšlení. Nejdříve si všimnu, že je můj kůň pryč. Absence velkého černého stvoření je první ranou do obličeje, kterou však chvíli doufám, že je neopodstatněná. Dávám si falešné naděje, že jej třeba jen přesunuli do jiného z boxů. Mohl být klidně agresivní, namlouvám si. Jenomže druhá rána přijde stejně rychle, jako ta první. Když se podívám o kousek vedle, všimnu si, že přes vrata u Sunina koně není přehozené sedlo a na hřebíku ve zdi není pověšená uzdička.

Spojím si ty dvě věci dohromady a má panika vystřelí od nuly k desítce.

„Odjela."

Překvapením skoro nadskočím, když po své levé straně uslyším neznámý ženský hlas. Otočím hlavu tím směrem a spatřím dívku ne o moc mladší než já s tmavší pletí a kudrnatými havraními vlasy. Stojí u dveří do stájí a s rukama založenýma na prsou mě pozoruje. Mám pocit, že jsem ji tady už viděl, ale nedokážu si nikam zařadit.

„Kdo jsi?" vystřelím po ní kousavě bez jakékoli úcty. Jsem momentálně naprosto frustrovaný, naštvaný sám na sebe a vyčítám si, jak jsem mohl nechat Sun odjet. Představuji si, jak jede sama po pláních a v lesích, v hlavě se mi opakují slova mé matky o tom, že jakmile si vzpomene, změní názor na celé proroctví a nedokážu uhodnout, jak se bude tvářit, až mě opět uvidí.

„Řekněme, že jsem někdo, kdo stojí na tvé straně," vysvětlí, vyhýbajíc se přímé odpovědi. Slova nějaké neznámé dívky mě teď však vůbec nezajímají, jelikož mám důležitější věci, které musím vyřešit. Mé ruce vystřelí k otevírání boxu s hnědým koněm, na kterém jezdívala Sun a jen co vrátka otevřu, natáhnu se pro mou uzdičku. Vklouznu dovnitř a začnu kobylu strojit.

Cinkání kovových kroužků a udidla o sebe v pozadí zdobí tiché kroky a šustění kousků sena, která se válí na podlaze stájí. Zatímco přetahuji kožené popruhy koni přes uši a zapínám přezky na jeho tvářích, ve vchodu do koňského boxu se objeví ta dívka, která je údajně na mé straně. Snažím se jí nevšímat, i přestože mě její bedlivé pozorování znervózňuje.

Po chvíli mi dojdou nervy. Probodnu ji pohledem přes hřbet kobyly. „Co chceš?"

„Pomoct ti," přitaká.

„Nepotřebuju pomoct," odseknu, berouc do ruky otěže. Otočím se společně s koněm, a aniž bych varoval tu dotěrnou holku, protáhnu se kolem ní. Uskočí na bok a Sunin kůň tak vyjde ven. Uvážu jej za uzdu ke kovovým mřížím vedlejšího boxu.

„Myslela jsem si, že tě naučili alespoň minimální úctě. Ignorováním lidí ničeho nedosáhneš, ronwei," promluví opět ta dívka, tentokrát si však získá mou pozornost. Stojí po mé pravé straně, opírá se o dřevěný trám podpírající konstrukci stájí a očima se vpíjí do každého mého pohybu.

Zaznění mého jména svázaného s proroctvím – ronwei – mě zastihne nepřipraveného, ale to netrvá dlouho. Má mysl mezitím už začne vymýšlet plány a metody, jakými se z této situace dostat. Nabízí se mi hned několik zbraní – skleněná dýka u pasu, meč v pochvě připevněné k sedlu, další dýka na druhé straně sedla a tolik malinkatých nástrah v okolí, na které by mohl někdo jednoduše a omylem spadnout. Mohu splašit koně, který by s trochou štěstí kopl aspoň jednou ze zadních noh a zasáhl podezřelou černovlasou dívku, která o mně ví informace mnou hodně skrývané. Mám možnost utéct hned několika cestami, jenomže tak zbabělý nejsem, a navíc nemám na tyto věci čas. Sun se vzdaluje od Crescenu každou minutou čím dál více.

Proto trhnu rukou k rukojeti meče připevněnému k sedlu, vytahujíc jej z pochvy během okamžiku a namířím jím na ni. „Jak to víš?!"

„Vy dva jste si tak podobní," potutelně se usměje a pobaveně protočí očima. „Ještě včera na mě z toho místa mířila marey dýkou."

„Kdo jsi?" zeptám se ještě jednou. „A teď bez lží."

„Nelhala jsem," ušklíbne se nad mými ostrými slovy. „Opravdu ti chci pomoct. Nemám ani trochu zájem o to, aby se to pitomé proroctví vyplnilo – stejně jako ty."

Uchechtnu se nad jejími slovy. „A jaký důvod by asi tak mohla mít obyčejná holka z marileyského města k sabotáži osudu?"

„Žádné, které by pro tebe byly důležité," odsekne. „Hlavní věcí je, že můj plán selhal. Vzala jsem včera marey na ty slavnosti a doufala, že jí to přesvědčí k tomu, aby tady zůstala a vykašlala se na proroctví, které nás tak akorát zničí. Jenomže ona pozdě večer odjela. Sledovala jsem ji, jak strojí toho černého koně a utíká na jeho hřbetu odsud. Tak jsem si sledovala."

„A kam tě zavedla?"

„Vydala se přes kopce přímou cestou k Harenu," mykne ledabyle rameny. „Vím, že ji chceš zastavit stejně, jako já. Mohu ti kousek cesty ukázat. Když jsem jela zpátky, vyznačila jsem si, kudy jela."

Podezíravě se na ni podívám a sevřu rukojeť meče pevněji. „Jak mám vědět, že ti můžu věřit?"

„Jestli existuje něco, co chci nejvíce na světě, je to má pomsta na therradském králi," řekne s nenávistí v hlase a její slova mě donutí přemýšlet, co jí otec asi udělal, když jej tak nenávidí. „Neriskovala bych svou šanci k jejímu získání jen tak."

„Cokoliv ti můj otec udělal, jistě sis to nezasloužila." Pokývám hlavou, a i přestože jí stále úplně nevěřím, vrátím meč do pochvy u sedla. „Jak se jmenuješ?"

„Jsem Torca, dcera majitele stájí," představí se.

„No, Torco," zvednu sedlo s dečkou a položím jej Suninému koni za záda, „vypadá to, že ses právě stala mým spojencem."

Koutky jejích úst se zvednou, jen co to řeknu, v tajemný a svým způsobem nadšený úsměv. Rychlými kroky se rozejde pryč ode mě a prostor kolem vyplní ticho a samota, v níž mi dělají společnost nekonečné výčitky a strach. Ta dnešní malá vzpomínka na jeden z večerů, kdy jsem matku zklamal a nebyl ničím jiným než zbabělcem, byla mířená jako předem naplánovaná střela, jež svůj cíl rozhodně neminula. Zabodla se mi do hrudi, rozšířila v ní opětovný strach z mého otce a potlačila tak do popředí odhodlání tenhle boj nevzdat. Za každou šanci, kdy máma vyměnila své štěstí a klid za možnost mě učit věci, na kterých opravdu záleží a za každý následující den, kdy jsem uviděl na jejích předloktích modřiny a podlitiny, jež se přede mnou snažila skrýt, slibuji otci ránu do srdce. Představuji si své prsty obmotané kolem rukojeti jeho skleněné dýky a ho, jak leží bezmocný přede mnou. Jak nemůže dělat nic než sledovat jeho vlastního syna, který se mu právě odvděčí za všechny ty roky týrání jeho matky, nucení ho do věcí, se kterými neměl nic společného a bezohledné činy, které zničili jejich nádherné království. Ta představa přiživuje mé sebeovládání a trpělivost, jelikož vím, že otec za vše zaplatí. Jeden den přijde chvíle, kdy jeho tyranie skončí a on dostane, co si zaslouží.

Ale ten den ještě nepřišel. Nejdříve musím najít Sun a zařídit, aby otec nezískal zpět svou moc, protože až to udělá, nic jej nezastaví. A jakkoli moc bych mohl doufat, že v sobě najde aspoň kousíček slitování a odtáhne své hamižné prsty od hranic Mariley, z tolika let zkušeností vím, že to neudělá. Jeho sobeckost mu to nedovolí.

Stejně jako mi ta má nedovolí nechat mu napospas ty, které miluji. Od mé mámy, přes Kaie a jeho rodinu až po...

Ne, zastavím se ještě předtím, než tu myšlenku vůbec dokončím, to se po tomhle všem nikdy nestane.

Z přemýšlení mě vytrhne dusot kopyt a Torca, již spatřím nachystanou u vchodu do stájí. Zatřepu hlavou, nechávajíc všechny nepovolené myšlenky tak a dotáhnu popruh na sedle. Poté vezmu Suninu kobylu za otěže, vyjdu s ní společně s Torcou ven a tam na naše koně nasedneme.

„Takže," podívám se na svou novou společnici, „veď."

A jako by to byl povel, pobídne svého světlého hřebce a rozjede se městem pryč. Já bez váhání tím slunečným dnem vyrazím za ní, i přestože mě indispozice Suniny klisny zpomaluje.

I přesto si však slíbím, že až ji doženu, dám vše do pořádku. Přestanu se všemi lži, se kterými jsem nezískal vůbec nic a řeknu jí pravdu. Vysvětlím jí, jak jsem se do Mariley opravdu dostal, proč se nesmí proroctví vyplnit a budu doufat, že mi uvěří – to je totiž to jediné, co mám aspoň minimální šanci dostat. Sahat po jejím odpuštění by bylo mrhání času, jelikož si ho nezasloužím. Získat jej je nadpřirozený úkol po tom, co všechno jsem udělal.

Ale momentálně jsou důležité pouze její činy. Mé city k ní, ať už jsou jakékoli, mohou počkat.