Dnes věnuji kapitolu Tercatka ❤ děkuju za všechny hlasy

Dnes vám to nebudu okecávat, jen říct, že vám všem nedokážu přestat děkovat za všechnu tu podporu. Překročili jsme 3,5K přečtení a všechny komentáře, které mi zanecháváte pod kapitolami, jsou přesně tím, co mě vždy neskutečně těší. Opravdu děkuju ❤

Oddělím se od wernah skoro hned, co dojdeme zpět na náměstí. Obejdeme dav lidí, který je sice menší než ještě odpoledne, ale stále dost velký na takový hluk. Několik párů i v tuto dobu dále tančí ve středu všeho dění, jíní se opodál smějí, vtipkují a hrají podivné hry, které neznám a při bližším pohledu na ně si říkám, že jsem za to asi ráda.

Torcu ani Freeda v davu nezahlédnu, ale pravděpodobně je to jen otázka času. U Torcy si sice dokážu představit, jak tady stále tak pozdě pobíhá a baví se, ale u Freeda o tom pochybuji. Jeho přeceňovaná opatrnost by mu nedovolila se chovat jaké lidé, jejichž hlasy mi ve spojení s hudbou přímo bijí do uší. Proto tady buď někde ve stínech stojí a vyhlíží mě, nebo sedí v malinkatém pokoji, ve kterém dnes opět přespáváme a topí se ve vlastních myšlenkách. A jakkoli moc si bráním za ním jít, vím, že je to nezbytné. Nemohu se mu po dnešku stranit věčně a vyvarovávat se nevyhnutelnému rozhovoru, ke kterému mezi námi dříve či později dojde.

Jako vždy si však najdu důvod se chvíli zdržet. Jakmile projdu kolem velkých, dřevěných, přivřených vrat koňských stájí, mi v nějaké části mé mysli promluví hlas a připomene to, na co jsem během dne téměř zapomněla. Tiše šeptá, jasně zdůrazňuje všechna slova, abych na ně již nezapomněla.

Přečti si o vlku. Teprve až tak učiníš, přijď znovu.

Vzpomínka na Marquerite a večer, který opět o něco shodil můj názor na Freeda, se zdá, jakoby se stal davněji než ve skutečnosti. Pravdou je, že jsem mezi poznáváním tohoto města a lidí v něm naprosto zapomněla na cokoliv z toho, co mi therradská královna říkala.

Dnešní konverzace s matkou města mě ale přinutí se kolem těch přivřených dveří protáhnout a zavítat dovnitř. Volné prostory mezi jednotlivými koňskými boxy osvětlují zapálené svíce na sloupech, které podpírají celou stavbu a poskytují tak přítmí v místech, kam odrazy ohnivých plamenů nedosáhnou. Chvíli počkám, jestli se neobjeví Torčin otec či někdo jiný, pod koho by stáje mohly spadat, ale i když se rozhlédnu, nespatřím žádného strážce. Tuším sice, že tady někdo někde být musí, ale i kdyby mě viděl, očividně mi nemíní bránit jít dále.

Zvědavost nese mé nohy jako pírka k zadním boxům, ve kterých jsou ustájeni naši koně. Jsou ke mně otočení zády, takže vidím pouze jejich mohutné ocasy, ale samotná kobyla mě nyní nezajímá. Oči mi jako přesně vyvážené šípy střelí ke kožené brašně připevněné k sedlu, jež torčin otec přehodil přes vrátka koňského boxu. Bez jakéhokoli čekání natáhnu ruce k jejímu zapínaní a už po paměti vkládám dlaň dovnitř, hledajíc, po čem toužím. Mapa, jedno poslední jablko, které jsem si šetřila na dobu, kdy bude mé tvrdohlavé kobyle lépe, kniha o rodu Lanevrrů a...

Nic.

Vytřeštím oči, horečně stáhnu k brašně i druhou ruku a nahlédnu dovnitř. Přehrabu věci uvnitř ještě jednou, pořádně si prohlédnu tu jednu knihu, kterou stále mám, ale nespletla jsem si ji. Nápis vyrytý do tenké hnědé kůže se nezměnil a nezměnil se v to, co potřebuji.

Zatočí se mi hlava a zpanikařím. Dříve, než začnu jakkoli jednat, zapátrá má mysl po všech místech, kterými jsem projížděla, každém okamžiku kdy jsem dlaněmi přeskládala obsah sedlové brašny i jen sebemenším pomyšlení na přečtení něčeho z knihy o proroctví. Jenomže ať se snažím sebevíc, nepamatuji si jedinou chvíli, kdy bych ji nevrátila zpět. Stojím tam a myšlenky mi létají v hlavě jako světlušky, které bezradně hledají svůj domov. Vymýšlím scénáře, jakými jsem o tu knihu mohla přijít, přemítám nad všemi možnostmi, které mě napadnou – na novou vlnu mě však pošle až ta úplně poslední.

Pohled mi spadne na Freedovo sedlo a na chvíli ve mně opět zaplane naděje. Přistoupím k němu rychleji než předtím, avšak rychlost se kterou začnu zápasit s kovovou přezkou mi čekání akorát tak protáhne a způsobí, že mé rozhořčení ještě více vzroste. V té chvíli dělám takový hluk, že se několik koní probere a někteří, včetně toho Freedova, hlasitě zařehtají.

Pomalu se nadechnu, přinutím se ke klidu a i s roztřesenými prsty nakonec brašnu rozepnu. V té době však na všechen klid zapomenu a stejně dychtivě prohmatám vnitřek druhého úložného prostoru. Tvrdé hrany knižních desek se mi téměř hned zaryjí do kůže na zápěstí. Ochranitelsky sevřu knihu v rukou, přičemž mi pocit kůže na článcích prstů vyšle do podvědomí signály úlevy. Vytáhnu předmět ven pouhým obratem zápěstí, ale to, co spatřím, nedokážu nijak vysvětlit.

Dech se mi zadrhne a oči přimhouří, jako bych snad mohla jediným pohledem prohlédnout nevysvětlitelné. Pozoruji své prsty, které svírají nic. Jsou obtočené kolem věci, které podle hmatu připomíná knihu, ale mé oči nevidí nic kromě tvrdé země stájí, po které se sem tam povalují kousky slámy. Přísahala bych, že něco držím, ale mé vědomí o tomto faktu není přesvědčené. Kolísá mezi dvěma miskami na rovnovážných vahách. Na jedné straně je hmat, který svůj úsudek nedokáže vysvětlit a na druhé straně zrak, jehož pocity jsou totožné. Stojím mezi dvěma odpověďmi, ale sama vím, že při mně nestojí nikdo, kdo by mi řekl, která z nich je správná.

Převrátím nic v mých rukou ze strany na stranu, snažíc se přijít, na co se opravdu koukám. Pátrám po nějakém znamení, místě, které by mě přesvědčilo, že v rukou držím skutečnou knihu. A nevím, jestli je to dílo osudu, ale když v jednom místě přejedu špičkou prstu přejedu přes malinkou prohlubeň, zpozorním – a právě tento fakt se na mě začne přiživovat a krást mou pozornost.

Pokusím se přijít na to, co tahle nedokonalost znázorňuje. Zavřu oči, přejedu polštářkem prstu ze strany na stranu předmětu v mých rukou a hledám začátek a konec něčeho vyrytého v něm. Čím více se na to soustředím, tím méně pochybuji o tom, že mě hlava pouze mate. Podle všech zákrut, změn tlouštěk čar a jejich rozmanitostí hádám, že se jedná o písmena. Nápisy bývají přece většinou vyryté na hlavní knižní desce, svitne mi naděje.

Proto se přesunu na samý začátek nápisu a pomalými pohyby zkoumám všechna zákoutí písmen. První je širší, vskutku jednoduché a nemám problém jeho tvar poznat napoprvé – M.

Přesunu se ke druhému. Je o něco menší, ale o to složitější. Chvíli mi trvá, než jej poznám, ale jeho stříškovitý tvar a čára uprostřed mě pošle správným směrem – A.

Další z nich je opět o něco rozmanitější. Nahmatám dlouhou čáru, menší půlkruh a šikmou přímku. Párkrát po všech liniích přejedu, představím si, jak ono písmeno píšu vlastní rukou a hned se mi v hlavě vyobrazí jasně a ostře – R.

Jedno z posledních není složité a poznám ho téměř hned. Skládá se s jedné dlouhé a třech kratších čar – E.

Pak jedno podobné V jen s malou kolmou přímkou dolů – Y.

A to je poslední, které vycítím. Pokusím se ještě přejet rukou po krajích, jestli se ještě někde neskrývá nějaký nápis, který jsem přehlédla. Kromě pěti, mě už známých, písmen a pár dalších slov pod tím, ale na ni nenarazím. Říkám si, jestli se nepokusit tomu malému nápisu porozumět také, ale jakmile si spojím všechna písmena k sobě, uvědomím si, že je již dávno znám. Někde v mysli se mi totiž přesně vybaví, jak předmět v mých rukou vypadá a čím přesně je. Tvrdé desky potažené tmavohnědou kůží, zažloutlé, někde dokonce pokrčené, stránky, vůně marileyské královské knihovny a bíle vyryté ,MAREY: legenda o spáse'. Držela jsem ji v rukou už tolikrát, že ji znám zezadu zepředu a vybavit si ji v hlavě není žádný problém.

Když však konečně otevřu oči, kniha stále není vidět. Je jako ze skla - průhledná, ale stále zde je. Možná že v kouzlech nejsem nejzběhlejší, ale nikdo mě nepřesvědčí, že tohle není jedno z nich. Následují mě na každém kroku, přijdou mi zákeřné a podlé a pouze mi komplikují život.

Ale kdo by měl důvod k zneviditelnění knihy, kterou tolik potřebuji? Kdo by dokázal být tak nepozorovaný a zvládl se dostat dostatečně blízko na to, aby kouzlo snesl? A jak se kniha dostala do Freedovy sedlové brašny?

Všechny tyto otázky mají odpověď, kterou lituji, že mě vůbec napadla. Je příliš bolestivá na to, aby ji s čistým srdcem mohla přijmout a neohlížet se na následky. Dnešní den byl až příliš zatěžující, abych navrch toho všeho ještě řešila záhadu, která by mohla měnit vše. Jenomže nemám jinou možnost a proto začnu promýšlet všechno, co vím.

Nejdřív ten fakt, kde jsem ji našla. Místo toho, aby byla u mého sedla, jsem ji našla u Freeda. Tohle mé podezření však nevyvolává. Knihu jsem vytahovala a zase schovávala již tolikrát a naši koně vždy stojí vedle sebe, že jsem se jednoduše mohla přehmátnout.

Otázka místa a příležitosti taky není jasná. Můj společník se mnou možná tráví nejvíce času, ale koně zde byli ustájení celý den a já sama jsem se před několika minutami přesvědčila o zabezpečení místních stájí. I kdyby tady prošel městský vandrák a ukradl něco, možná to zůstalo nepovšimnuto.

A kdo by k tomu měl důvod? Možná že jde o člověka, kterého vůbec neznám, ale hlavou mi prolétne tolik momentů, kdy jsem od Freeda slyšela, jak bych se proroctví měla vyvarovat. Možná, že mě občas podporuje v obnovení mých vzpomínek a poslední dny je mi blíž, než kdy dřív, ale co mi vlastně dokazuje, že ho skutečně znám? Ty malé pohledy, které od něj někdy dostávám? To že mi dá občas najevo svůj názor na určité téma? Ten příběh o jeho minulosti, který mi včera řekl? Někde hluboko moc dobře vím, že tohle všechno by mohly být lži.

Jméno Joey Freed je podepsané u příliš mnoha náhod a momentů, které ovlivnili mé poslední týdny života. Vím však, že jej nemohu obvinit bez důkazu. Všechno tohle mohou být jen špatně pochopené situace a křivá obvinění, v jejichž středu stojím.

Proto zastrčím neviditelnou knihu tentokrát do své brašny a rozejdu se ze stájí pryč. Přejdu tiché temné ulice a zamířím k malému domečku vedle hostince, kde jsme v jednom z pokojů ubytovaní ještě na jednu jedinou noc. Tiše spřádám plány a vymýšlím slova, která by mohla Freeda obelstít. Ta myšlenka mě drásá zevnitř, vyvolává pocit, že ho zrazuji, i přestože jsem ještě ani nic neřekla. V hloubi duše doufám, že všechno, z čeho ho obviňuji, není nic než zvrácené výplody mé fantazie.

Projdu hlavními vchodem a chodbou až ke dřevěným dveřím, u kterých se zastavím. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Uklidním se. Spořádám si myšlenky. Ještě jednou si zopakuji všechna slova, která jsem si počas cesty vymyslela. Vynasnažím se zapomenout na vše, co se mezi námi kdy stalo, aby bylo tohle vše jednodušší.

A pak otevřu dveře, zbavujíc se jediné věci, která mi sloužila jako záchranná ruka. Překročit práh je totiž těžší, než jsem si představovala. Spatřím Freeda sedícího na posteli, jak se opírá lokty o kolena a očima shlíží k podlaze. Něco od otevírání dveří po mé zadržení dechu ho upoutá a přinutí jej zvednout oči mým směrem. Vezmou mi všechen vzduch z plic, zastaví mé srdce a skoro mě srazí na kolena. Přinutí mě zaváhat, jestli na poslední chvíli nezavřít dveře a nezachránit se. Jestli na tohle nezapomenout, posunout se dál a dělat, že jsem na jeho zradu nikdy ani nepomyslela.

Oba mlčíme. Oba se na sebe navzájem díváme. Oba se zdráháme začít. Nevíme, jestli dnešní večer přežijeme spolu v jedné místnosti. Přemýšlíme, kdo odejde první. Kdo to nevydrží a vzdá se. Chci mu říct, že to nechci zjistit – jenomže se nezmůžu na vyslovení jediného slova. Musím to napětí co nejdřív přerušit.

To také udělám – i přes všechny obavy překročím práh dveří a zavřu za sebou dveře.

A to mě uvězní v jedné místnosti plné ubíjejícího napětí s člověkem, kterého jsem dnes k večeru políbila, zatímco teď v mé hlavě nad jeho jménem visí možná kolonka zrádce. Opřu se zády o zavřené dveře, neporušujíc ticho, které mezi námi visí jako kus šnůry. Stačí jeden jediný pohyb, jedno seknutí slovy a zbydou z něj dva bezvýznamné kusy – jenomže slova jsou moc bolestivá. Mozek na mě křičí, ať zjistím, jestli se mu dá věřit, zatímco srdce prosí, ať si promluvíme o tom, co se mezi námi dnes stalo.

Jakkoliv moc se chci rozhodnout, které uposlechnout, nezvládnu to. Musím najít střední cestu, abych neutrpěla na všech místech, kde je to možné.

Překvapivě zjistím, že se to utrpení hned o tolik přiblíží, když k mým uším vystřelí rychle jako šíp první Freedova slova.

„Opravdu budeme celý večer mlčet?" přestřihne ticho, zabodávajíc do mě své šedé oči, což způsobí, že zadržím dech v plicích, jako by mě to dokázalo zachránit.

„Je tady snad nějaká jiná možnost?" zasměji se pošetile té představě. „Protože jestli ano, řekni mi ji. Jsem zvědavá."

Poposedne si na místě a spojí dlaně do sebe. „Vždycky si o tom můžeme promluvit."

„A jak si myslíš, že to dopadne?" několikrát zamrkám, snažíc se zadržet slzy, které jasně dávají najevo mou slabost. „Já ti řeknu, co to pro mě znamenalo a ty pak něco, co mi to úplně vyvrátí. To se pokusím skrýt, načež se to aspoň chvíli budeš pokoušet zjistit, jenomže když ti to nevyjde, vrátíme se zpět sem. Budeme mlčet a bezvýchodně o tom přemýšlet a už spolu nepromluvíme. Usneme k sobě otočeni zády, až na to, že tentokrát budeme vědět, jak budou další dny vypadat – stejně jako ten včerejší a ten předtím, a dokonce ten předtím. Staneme se opět lidmi, kterými jsme byli před Balderem," povzdechnu si, „falešnou princeznou, která jede získat své vzpomínky zpět a strážníkem, který ji doprovází."

Přes tvář mu přelétne stín. „Ale ty tohle nechceš."

Překvapením zamrkám. „Cože?"

„Nechceš, aby to tak dopadlo," zvedne se a pomalými kroky se rozejde mým směrem. Zpanikařím. Jaká je nejkratší cesta, kterou se z této situace mohu dostat? Jistě – za mnou jsou dveře, které otevřu během sekundy. Dokážu jimi však proklouznout dřív, než mě chytí za zápěstí, paži nebo jakkoli jinak mě zastaví? Nevím, jelikož prostor mezi námi je příliš malý. Jeho pozice mu dává nespočet výhod, které ničím nepřebiji, jakkoli moc se můžu snažit.

A když ode mě stojí ani ne metr daleko, je pozdě vymýšlet únikové plány realizovatelné činy. Mé jediné východisko je skrz slova, se kterými teď musím být opatrná. Myšlenka na dnešní večer a úkol získat jeho možné přiznání jde stranou. Nemohu na tohle myslet, aniž bych měla nad Freedem přesilu – a to se teď neděje. Má mě uvězněnou jako v kleci bez jediného úniku.

„Ty cesty a chvíle vyplněné tichem tě ubíjejí. Topíš se v nich. Nevíš, co čekat. Mnohem raději znáš všechny plány a úmysly předem, než aby sis je musela domýšlet a žít v nejistotě." Nahlédne do mé duše, jako by to dělal každý den. „Představuješ si, jak se to všechno stane a nezamlouvá se ti to. Vím, že bys tu nejraději zůstala, ale ty víš, že to nejde."

„Jak jsi to-"

„Jsi jako otevřená kniha, Sun," řekne tak vyrovnaně a tajemně, až mě z toho zamrazí, „není těžké v tobě číst."

Skoro. To je slovo, které vystihuje mé nynější pocity. Byla jsem tak blízko, abych těm slovům propadla. Tak blízko, abych mu uvěřila a všechno tohle vzdala. Abych se vydala na tu lehčí cestu – zapomněla na všechna svá podezření a tajemství, která uchovává blízko svému srdci a nechala to být. Skoro jsem tomu podlehla. Chyběl kousek a možná bych se nikdy nedozvěděla pravdu.

Jenomže vzpomínka na wernah, Torcu a tohle město mě přiměla, abych si nasadila brnění, které mě ochrání před všemi podlostmi a klamy, které na mě lidé mně blízcí používají. Jeho přirovnání mé osoby ke knize mi otevře oči a připomene mi plán, který jsem vymýšlela po cestě sem. Všechny ty fráze, které jsem vymyslela a připravovala se k jejich použití. Zopakuji si je v hlavě, vyberu ty, které se mi budou hodit a seřadím je podle možností jeho odpovědi – a pak začnu hrát jeho hry.

„Kniha," odtrhnu od něj pohled, předstírajíc, že jsem si právě na něco důležitého vzpomněla. Svraštím obočí, přejedu očima po pár místech blízko sebe a párkrát pootevřu a zavřu ústa, aby to vypadalo, že se snažím přijít na své přesné myšlenky.

Pak trhnu hlavou a spojím opět pohled s Freedem k vyvolání pocitu, že jsem se rozpomenula. „Zapomněla jsem u mého sedla tu knihu o proroctví. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Musím pro ni jít."

Rychle se otočím na místě a sáhnu po klice ode dveří. Prosím, nech mě jít. Prosím, nech mě jít, žádám jej s nadějí ve svých myšlenkách.

To k mému neštěstí však neudělá. Položí svou ruku na mou a dveře opět zavře. Stále si v mysli skrádám naděje jako komínky z cihel, ale jeho slova je jeden za druhým shazují. „Teď? Nemůže to počkat do rána?"

Z mého srdce se právě ulomil malý kousek a společně s dalším komínkem naděje se zřítil k zemi, rozpadajíc se na milion kousků mé důvěry. I tak se na něj podívám se snahou dostát mému hraní. „Už jsem čekala dost dlouho. Kdybych nešla na ty slavnosti, dávno bych měla přečtené to, co mít musím."

Buď jej mé záměry s tou knihou vůbec nezajímají, nebo je dávno ví, což by akorát zvyšovalo mou nedůvěru v něm. A ať už jde o kteroukoli z možností, nemíní mě pustit dále.

„Je pozdě, Sun," snaží se mě přemluvit, „a není bezpečné jít zpět do města tak sama. Navíc jsou už stáje určitě zavřené a ani by ses do nich nedostala."

„Ale-"

„Jestli na tom tak trváš z důvodu, že tady nechceš strávit noc, omlouvám se. Pokud chceš, budu do konce večera mlčet, ustelu si na zemi nebo tě nechám tak, jen prosím. Je opravdu pozdě, nechci, aby se ti něco stalo," naléhá.

Neřeknu mu, aby mě pustil, nepomyslím na jeho ruku na mé a netrvám na tom, aby šel se mnou. Neudělám nic z toho, o co bych se pokusila normálně. Jen pomalu vydechnu, řeknu tiché ‚dobře' a protáhnu se kolem něj, jakoby se nic nestalo, i přestože jsem uvnitř zdrcená. Mám chuť na něj zakřičet, proč to dělá, rozbít něco, co se nerozlomí na nespočet kousků jako má duše, padnout na kolena a propuknout v pláč. Chci zalepit všechny díry, které způsobila jeho slova – jako nožem zaútočila na ta nejslabší a nejzranitelnější místa a bez jakéhokoli slitování začala svou ostrou čepelí bodat.

Jeho naléhání ať nikam nechodím a odhodlání udělat vše pro to, abych jen a pouze zůstala s ním, mi ukázaly, že ta malinká část mého podvědomí měla pravdu. Co jsem ještě před desítkami minut viděla ve stájích – pro mě tolik důležitou knihu zneviditelněnou nějakým podivným kouzlem – bylo jeho prací a já se nemohu nesnažit přijít na to, proč se to stalo. Vždy jsem věděla, že nebyl touto výpravou velice nadšený, ale dnešek mi dal naději. Po rozhovoru s wernah, Torcou a malém incidentu s mužem, který právě sedí na druhé straně postele a mlčí, jsem si skutečně myslela, že všechny mé plány mohou opravdu vyjít. Měla jsem naději, že budu moci žít poklidný život v krásné vesnici na jihozápadu Mariley, jenomže opět – a já bych si tak přála, aby to bylo naposledy – mi osud ukázal, že to není možné. Že nejsem člověk hoden šťastného konce, protože cokoliv právě udělám, už navždy budu nosit jizvu po této zradě. Pro dnes je čerstvá a bolí jako tisíc šípů v zádech, a právě proto je rozhodování o budoucích činech tak bolestivé.

Oči mě pálí a tělo bolí. Uvnitř pláču, zuřím a potlačuji všechny své dosavadní city k muži za mnou. Protože najednou už vím.

Vím, co musím udělat.

*****

Freed neusne tak rychle, jak čekám a proto mě nechá skoro hodinu ležet v tichu se svými myšlenkami, které mě pomalu ale jistě drásají zevnitř. Jsou jako dýka mezi mými žebry založená tak pevně, že s ní nehnu a každým jedním nádechem svou čepelí řeže vše, čeho se dotkne. Jsou jako tisíce ozubených koles v mých žilách, které díky tomu nezvládají svou práci. Cítím se slabá, ztracená a naprosto nepřipravená k tomu, co se chytám udělat.

V tichu a tmě toho malého pronajatého pokoje se již poněkolikáté všemi možnými způsoby přesvědčím, že Freed spí a následně se pomalými, opatrnými kroky zvednu z postele. Celou dobu pozorně sleduji každý jeho malinký pohyb a poslouchám tiché vydechování. Opatrně se sehnu pro své boty, přičemž se celou dobu počas jejich obouvání modlím ke svaté Jenil, aby mi přála vší štěstí.

Pomyšlení na to, že by se právě Freed vzbudil, spatřil mě a ptal se, co to dělám, mě bolí. Tuším, co by následovalo – zalhala bych. Zkusila se z toho vymluvit. Řekla bych, že jsem se šla projít – že jsem se zkusila dostat do stájí, ale byly zavřené, jak tušil a proto jsem se vrátila zpět skoro hned. Doufala bych, že mi uvěří, dala všechny věci na své místo a dělala, jako by se nic nestalo... a možná bych to za nějakou dobu zkusila znovu. Pochybuji sice, že bych se z toho vymluvila i podruhé, jenomže tím se aspoň zatím nemusím zaobírat. Dokud neudělám nic, co by jej mohlo probudit, jsem v pořádku.

Alespoň trošku. Pohled na něj a fakt, že od něj odcházím je stejně bolestivý, jako zjištění, že mi lhal. Snažil se zhatit mé plány. Zatloukal o té knize.

A pouze nebeští baivaci ví, o čem ještě.

Z malinkého stolku u dveří vezmu svou kápi a přejdu ke dveřím. Chvíle mezi tou, kdy prsty uchopím malí kovový klíč v zámku a zvukem za mými zády mě přinutí ztuhnout na místě. Všechny svaly v těle se mi napnout a dech se zrychlí. Pomalu se podívám přes rameno. Srdce se mi napětím zastaví, ale znova se rozbuší, když zjistím, že se Freed jen překulil na druhý bok. Díky tomu mu teď vidím do tváře a dokážu pozorovat všechny malé signály, kterým by mohlo následovat jeho probuzení.

Nespouštějíc z něj zrak otočím klíčkem v zámku, přičemž se ozve malinké cvaknutí. Aniž by něco udělal, pomalu zatáhnu za kliku a otevřu dveře do opuštěné tmavé chodby. Zaváhám při pohledu ven, jenomže si již po několikáté uvědomím, že nemám na výběr. Překročím práh dveří, ale za ním se ještě otočím.

Podívám se Freedovým směrem ještě naposledy. Pozoruji jeho tvář, na kterou dopadá slabé měsíční světlo skrz to jedno okno, které v pokoji je. Přejedu očima po jeho ostré čelisti, propadlých očích, delších vlasech, které se mu ledabyle válí po polštáři a tiše vydechnu. Na malý moment opět ucítím jeho ruce na mém pase, tváři, krku a chladnou zeď za zády. Vzpomenu si jak jsem se dnes cítila v jeho náručí, když se naše rty poprvé spojily. Vzpomenu si na ten pocit ztracení a beznaděje a zároveň touhy tak zůstat a nikdy neodejít. Jenomže ta vzpomínka mě učiní ještě více zoufalou. Přinutí mě přemýšlet nad tím, jak by bylo vše jednodušší, kdybych se nikdy nezapletla do tohoto všeho. Kdybych nikdy skrz sny nepoznala Marquerite. Kdybych se nikdy nevydala na tuhle cestu. Kdybych se v ulicích Taru nikdy nerozhodla krást a nenarazila tak na hlavního strážníka Bendrewa.

Jenomže přemýšlení nad tím, co by se stalo, kdybych něco neudělala, mi nepomůže a už vůbec nic nezmění. Vše zůstane stejné, jak je a já se téhle bolesti nikdy nezbavím.

Smutný úsměv přelétne přes mou tvář, zatímco ke spícímu strážníkovi zašeptám: „Vždy je lepší dostat ránu do břicha od nepřítele než nůž v zádech od přítele."

A s těmi slovy sklopím hlavu a opustím vše, co mi bylo v posledních týden nablízku. Po tváři mi zteče slza, vsákne se do šatů vypůjčených od Torcy a již navěky se stane vzpomínkou, na tento zdlouhavý den. Bude se se mnou dost možná táhnout až do Harenu, pokud můj jediný záchranný bod, který mi ještě zbývá, otevře dveře, na které v tuhle pozdní hodinu klepu. Modlím se ze všech sil, aby se otevřely a já v nich spatřila tu energickou dívku s dlouhými havraními vlasy a talentem vidět budoucnost. Nervozitou přešlapuji na místě, kolem krku si zapínám kápi a ještě jednou klepu na dveře.

Ty se již konečně otevřou rukama osoby, ve kterou jsem doufala.

„Potřebuji pomoct," vyhrknu dříve, než ji celou spatřím.

Ve spěchu se protáhne kolem mě, zavírajíc za sebou dveře a já si až teď všimnu, že je stále oblečená v šatech, které měla odpoledne. Netuším, jestli byla na slavnostech až do pozdních hodin, ale nemám čas nad tím přemýšlet. Chytá mě totiž za zápěstí a tahá od svého domu pryč směrem, odkud jsem přišla.

„Já vím," přisvědčí můj strážný anděl se jménem Torca, skoro utíkajíc, „čekala jsem, až přijdeš. Už jsem ti nachystala koně. Tvou kobylu jsem vzít nemohla, jelikož stále není zdravá, ale vraník, na kterém přijel Freed, je v pořádku. V jedné sedlové brašně máš všechny své věci – mapu, na které jsem ti vyznačila cestu, kterou musíš jet, tvé dvě knihy, jakousi dýku a oblečení, ve kterém jsi přijela. Druhou máš pak naplněnou nelepším a nejpraktičtějším jídlem, jež jsem stihla sehnat. Meč jsem ti nechala připevněný k sedlu."

Překvapeně zamrkám nad vším, co pro mě udělala, ale na jakékoli otázky nemám čas, protože jen co odemkne hlavní dveře stájí, mě postrčí dovnitř. Zkontroluje, jestli nás někdo nesleduje, zavře vrata za sebou a vrátí se ke mně.

Můj pohled téměř hned spadne do středu stájí, kde je k mřížím jednoho z boxů uzdičkou přivázaný Freedův kůň. Je osedlaný, brašny po jeho bocích se hned na první pohled jeví plné, takže nepochybuji, že je v nich vše, co mi Torca již předem řekla. Přejdu spěšně ke koni, zatímco se baivaka po mém boku vydá rozvázat hřebcovu uzdu. Rychle otevřu pravou brašnu a vytáhnu z ní věci, ve kterých jsem přijela. Torca kývne hlavou k malé komůrce blízko její pravé strany. Rychle do ní proklouznu a začnu se převlékat.

„S tou knihou, kterou Freed skryl kouzlem, jsem nedokázala nic dělat, je mi to líto. Jsem si však jistá, že ti s tím v Harenu už pomůže Wren, ale musíš mi slíbit, že se tam dostaneš co nejdřív," pokračuje ve vysvětlování svého plánu, o kterém jsem ještě před pár minutami neměla ani ponětí. V rychlosti ze sebe všemožnými způsoby stáhnu šaty půjčené od ní a natáhnu se pro jezdeckou výstroj.

„Pokusím se Freeda zdržet, ale netuším, na jak dlouho to zvládnu. Není hloupý a většinu těchto triků asi zná. Proto potřebuji, aby ses držela té cesty, kterou ti vyznačím. Jakmile z ní vybočíš, je možné, že bys na něj mohla narazit."

Spěšně si nějakým zvláštním způsobem sepnu složité zavazování za zádech a přehodím si plášť přes ramena. Ze země zvednu šaty, které jsem si půjčila a hned, jak se protáhnu ven, je podám Torce. Ta však zavrtí hlavou.

„Nech si je," přitaká s lehkým úsměvem, „jako vzpomínku na mě."

Nemám čas se s ní hádat, a proto zastrčím šaty do jedné z brašen a vytáhnu se do sedla. Do rukou chytím otěže, které již přehodila Torca přes hlavu hřebce a shlédnu k ní.

„Jeď, jak nejrychleji můžeš, Sun," poradí mi ještě, tváře celé červené od toho, jak spěchala. Jsem si téměř jistá, že vypadám stejně, ale momentálně mám o něco větší problémy.

„Pojedu jako by mě tady nic nedrželo," slíbím jí, „děkuji ti za všechno."

„Neděkuj, ještě ti nic z toho nevyšlo," trvá na svém, běžíc k vratům od stájí. Zatáhne za kovovou tyč a otevře dveře akorát natolik, abych mohla projet. Ani se nestihnu zabývat tím, jestli kvičivý zvuk, který vrata vydaly, dokázal vzbudit Freeda a už pobízím jeho hřebce k pohybu a projíždím až ven. Ohlédnu se ještě přes rameno a věnuji Torce jedna z možná posledních slov.

„Dávej pozor na wernah, prosím. A řekni jí, že se vrátím."

„O tom nepochybuji," založí si ruce na prsou, „ale teď už jeď. Máš před sebou dlouhou cestu."

Kývnu na souhlas a naposledy se zhluboka nadechnu vůně domova. I přestože mi tohle město hodně vzalo, mnohé mi také dalo. Odkrylo mi část minulosti, vrátilo kousek sebe a shledalo mě s kouskem mé rodiny. Jakkoli moc se budu moci snažit, na tohle místo již nikdy nezapomenu – a doufám, že se zde snad opět vrátím. Tentokrát snad jako žena, v kterou wernah věří a která je pravděpodobně odrazem její dcery. Jenomže nejdřív musím něco zařídit. Potřebuji se dostat do Harenu a získat své vzpomínky.

Takže si poposednu v sedle, narovnám záda a pobídnu koně k cvalu. Bez ohlížení se za Torcou. Bez ohlížení se za Freedem. Bez ohlížení se za minulostí.

Pouze tváří v tvář zítřku.