Tahle kapitola je věnována ZNellyZ, protože to se mnou ještě pořád nevzdala ❤

Tahle kapitola... Je něčím, co jsem pro Sun potřebovala napsat už dávno. Emočně si prošla mnohým - a taky ještě projde -, a proto jsem strašně pyšná, že jsem pro ni aspoň tohle málo mohla udělat. Doufám, že se vám tato kapitola bude líbit tolik jako mě. Sama jsem si u jejího psaní pobrečela - i když já brečím snad u všeho 😅

Mnoho lidí říká, že když něčeho litujete, udělali jste chybu. Že jakmile přijde den, kdy se všechny vaše mylné představy vybarví v pravdu a lítost náhle zaťuká na dveře, vaše rozhodnutí nebylo správné. Jenomže co když jste neměli jinou možnost? Co když se vás osud nikdy nezeptal, jestli přesně po tomhle toužíte? A třeba kdybyste věděli, jak věci dopadnou, rozhodli byste se jinak?

Já bych neváhala ani chvíli. Kdybych před tolika lety věděla, kam mě Mayrreeina laskavost zanese, rozhodla bych se zůstat v ulicích. I nadále bych se živila krádežemi a tím, co bych dokázala sama ulovit. Neohlížela bych se na nikoho – ohraňovala bych svůj život a myslela na všechny ty roky, které bych musela přežít. Přežít v ulicích a lesích kolem Taru tak, aby mě nikdo nenašel.

A kdo ví. Třeba by ten život byl lepší.

Naneštěstí se tohle nikdy nedozvím – protože právě teď sedím ve vysoké trávě před památným stromem princezny Ilay, zatímco mě královna ze vší síly po celé zemi hledá. Třídím si myšlenky ve chvíli, kdy ve městě stále hrají oslavné písně, na nebi se začíná objevovat měsíc a na zem dopadat kapičky rosy. Ty se mi vsakují do vypůjčených šatů a zbarvují rudě vyšité larie do skoro černočervené barvy.

Všechny tyhle detaily však přehlušuje tok mých myšlenek, které se mísí jedna s druhou jako všelijaké vůně rozprostírající se crescenským náměstím. Jsou jako závaží, které se mi přidávají do hlavy a táhnou ji dolů – a já nevím, která je těžší, bolestivější a více matoucí.

Ten podivný pocit, že tohle město znám je to, co tyto nejnovější myšlenky započalo. Díky němu se zmateně ztrácím v pravdě a lži a čím déle jsem mimo palác, tím více se v nich nedokážu vyznat. Ten okamžik, kdy jsem si myslela, že je Freed pouze má představa, mě zavedl k naší... chvilce. Při byť jen malinké vzpomínce na ten pocit, který jsem při ní cítila, se mi rozbuší srdce jako tehdy a nenechá mě být. Rozšíří se do všech míst, na kterých jsem cítila jeho ruce a zahřeje mě jako oheň v kamnech.

Jenomže s tím přichází také scéna, která se mi při našem polibku zjevila. Malá dívka sbírající květiny jen pár míst od toho, kde nyní klečím, a wernah, která zničehonic promluvila novým jazykem. Když mi Torca v poledne povídala o tom, jak se matka města s rozpadem království nikdy nesmířila a odmítla se novým jazykem vyučit, věřila jsem jí. Dychtila jsem po té šanci, že potkám člověka, který si pamatuje ještě starý Gorondyan. Prahla jsem po informacích o tehdejším životě, tajemstvích o královské rodině a pravdě o tom, co se doopravdy stalo. Celým svým srdcem jsem doufala, že se dozvím něco o městu, které mi přijde tak známé, ale zároveň nesmírně nové a zajímavé.

Po těch několik minut od prvního spatření dané scény s malou dívkou a wernah se nemohu zbavit pocitu-

Křup.

Náhlý zvuk, který rozřízne bublinu mého ticha ostře jako rozžhavený nůž, mě donutí se trhnutím otočit a zapomenout na vše, nad čímž jsem právě přemýšlela. Přesunu všechny ty starosti do místnosti o velikosti celého paláce v mé mysli s nápisem 'neodkladné záležitosti odložené vtipnou věcí jménem osud,' a nechám své oči, aby našly zdroj toho nenadálého zvuku. A netrvá to dlouho – mezi stromy na vyšlapané prašné cestičce spatřím nízkou postavu s kůží barvy tmavého mokrého dřeva a vlasy bílými jako svit měsíce. Svýma propadlýma očima mě tiše sleduje.

Ale nejde blíž. Ne, jen tam stojí a vyčkává. Netuším, jestli mě z něčeho podezírá, zkoumá nebo jen čeká na odpověď na jakoukoli nevyřčenou otázku, která mezi námi visí stejně jako mezi mnou a Freedem ještě před pár minutami.

Pomyšlení na to, že jsem tady jen chvíli a ona sem přišla jakoby nic, mě nutí k podezření, jestli mě náhodou nesledovala. Představa toho, že viděla, co se dole v postranní uličce stalo, mě moc netěší.

Neptám se jí ale na to – částečně z toho důvodu, že nevím, jestli bych její odpovědi vůbec rozuměla, jelikož se prý nikdy novým jazykem nenaučila mluvit.

U svaté Jenil, vím já vůbec něco?

Odpovědět si nedokážu a věřím, že pozorující wernah, která ode mě mlčky stojí pouze pár metrů, mi to stejně neřekne. Její tichá a nepřímá, i když naprosto vědomá, přítomnost se zdá být něčím, co mě uklidňuje. Pocit, že jsem na moment daleko od lidí, kteří mi připomínají vše, co jsem prozatím udělala, a přesto blízko někoho, jehož moudrost a vyrovnanost pravděpodobně přesahuje hranice vší mé odvahy, mi v hloubi duše vyvolává hřejivý pocit empatie a zvláštního druhu bezpečí. Nedokážu jej však vysvětlit, jelikož mu nerozumím. Kdybych někomu řekla, že se cítím v bezpečí v přítomnosti člověka, kterého znám pouze pár hodin, a ještě jsem s ním ani přímo nepromluvila, asi by si myslel, že je se mnou něco opravdu v nepořádku.

Jenomže pocity člověk nezapře a ten, který v její blízkosti cítím, je podivný. Nevysvětlitelný. Neznámý. Jako by nestačilo, že k tomuto městu pociťuji záhadné pouto v podobě pocitu, že jsem tu již někdy žila.

Chtěla bych se na to zeptat ženy, která blízko mě stojí. Podle Torcy tady žije již tolik let a pokud jí říkají matka města, měla by být tím, kdo zná mé odpovědi.

Jenomže ona ti nebude rozumět, našeptává mi tiše mé podvědomí, a i kdyby - neodpoví ti.

A i kdyby...

A i kdyby...

Ta slova ve mně probudí touhu o tom všem mluvit ještě více – a proto to udělám. Jakkoli moc bláznivě budu vypadat, začnu s tím, jelikož pokud takhle budeme trávit další minutu, má mysl se zblázní. Přehltí se všemi těmi informacemi a potížemi, které se v posledních týdnech objevily, a nezvládne všechen ten nátlak.

Hluboce se nadechnu. Mé oči se zabodnou přímo do vyrytého nápisu na obrovském dubu, který nejsem schopna přeložit a spustím. „Vím, že se ani trošku neznáme. Přijela jsem do města včera, viděly jsme se pouze párkrát a k tomu spolu ani jednou přímo nemluvily. Třeba si říkáš, proč s tebou najednou mluvím a čekám, že mi odpovíš. Proč tady jen tak sedím, neohlížím se na to, co bys mi náhodou mohla udělat, zatímco jsem k tobě otočená zády. Asi vypadám jako bych byla pomatená, ale řekla bych že buď rozumíš, co říkám, ale hraješ pravý opak, nebo nad tím bloumáš, protože neznáš ani jedno slovo z nového jazyka. Možná, že právě mluvím jako do prázdna bez možnosti odpovědí a jakéhokoli soucitu či odporu, ale nevím, jestli mi to vadí. Kdesi jsem slyšela, že povídat si sám se sebou – nebo třeba se stěnou -, je dobré k vyprázdnění a očištění duše i mysli. Prý nás to zmate k přesvědčení, že jsme všechny své problémy ve skutečnosti někomu opravdu řekli."

Odmlčím se a počkám. Čekám, jestli wernah něco udělá – odkašle si, přijde blíž, řekne něco, čemu jistě nebudu rozumět. Jenomže ne. Když se otočím, abych se přesvědčila, zda tam stále je, stojí na tom samém místě opřená o svou hůl a bedlivě mě sleduje. Ten pohled ve mně vyvolá podivný pocit nejistoty. Možná, že u ní cítím jakýsi druh bezpečí, ale její pronikavý pohled mi přináší leda tak nervozitu.

Otočím se radši zpět k dubu a pokračuji. Už tak se cítím jako blázen a její odsudivý pohled mi to nemusí ještě více zdůrazňovat. „Nebudu lhát – vím, že víš, kdo jsem. Ať už si kdokoliv myslí cokoli, nejsem zase tak nevšímavá, abych ve starém jazyce nebyla schopná zaslechnout marey," připustím, „Torca ti to řekla, když jsme přišly žádat o pomoc a já ve tvé tváři neviděla překvapení, když se mi to kouzlo povedlo. Věděla jsi, že mám nějaký dar. Že v něčem zvláštní přeci jen jsem. Ale... já si to nikdy moc nepřipouštěla. Od doby, co jsem se s Marquerite poprvé setkala v Iliinaru, nebo jak přesně se to místo jmenuje, jsem tušila, že něco není správně. A když mi začala pomalu ukazovat všechny ty části mé minulosti, které jsem vytěsnila z mysli, doufala jsem, že nejsou pravdivé. Všechno, co nastalo po nich, mě zasáhlo jako kus kopí a nechalo mé srdce s velkými podlitinami, jež od té doby neustále bolí. Mayreeino těhotenství, proroctví, Freed, lži o mé minulosti i všechna tajemství, která se mi stále nedaří rozluštit. Všechny tyhle příhody se na mě valí jako kameny a až mě zasypou, netuším, co udělám. Nejsem si jistá, jestli zvládnu snést další lži.

A hlavně nevím, jestli jsem připravená se dozvědět pravdu. Všechny tyhle potyčky mezi královstvími, proroctví, magie, dary, vize, války... nejsem si úplně jistá, jestli je to všechno pro mě a čím déle jsem v tomto městě, tím více o tom začínám pochybovat. Čím déle jsem mimo Tarus a objevuji všechna ta krásná místa, nevyslovené příběhy, které jsem dosud neslyšela a poznávám život mimo ten, který mi byl nalhán, přicházím na to, že mé sny směřují k jinému cíli. Nechci být zavřená v nějakém hradu mezi stěnami, které se za celý můj život promění v železné tyče tvořící klec. Nechci znát vládní tajemství a účastnit se všech těch nekonečných debat, jejichž cílem není nic jiného než střet zájmů. Chci zůstat zde. Toužím se od Torcy a tebe učit starým jazykem, poznat nové příběhy o předešlých královských rodinách, poznat všechna ta místa, která neznám a jsou mi zapovězená.

Kdokoliv si Mayrree myslím, že jsem, přála bych si, aby mě nyní viděla a přišla na to, že jí nejsem hrozbou. Protože ten jediný důvod, kvůli kterému mi zkazila život, ta jediná hrozba, kterou ve mně viděla, není to, po čem prahnu. Nikdy jsem jí hrozbou nebyla a nikdy taky nebudu. Jenomže každý den, co se jen probudím, mi něco připomene, že tohle nebudu moct snad nikdy mít. Mohu doufat v to, že osud se na mě usměje a dovolí mi snít i mít, jenomže to se nestane.

Dnes jsem vážně netoužila po ničem jiném, než být na moment odstřihnutá od toho břímě být někým dopředu určeným a opravdu jsem na chvíli byla. Potkala jsem Torcu, která mi projednou opět ukázala, co je to být soucitná. Udělala pro mě vše, co mohla – i přestože tuším, že pro to měla záminku – a já se zúčastnila slavností, jaké jsem nikdy předtím nespatřila. Tolik úcty, věrnosti a citů v jednom okamžiku mi ukázalo, o co přicházím. A když jsem tam dole přemýšlela, jestli si jít s někým zatančit, opravdu jsem si připadala svobodná. Jenomže až do toho momentu bylo vše až příliš perfektní na to, aby tak věci zůstaly. Z mého snu mě vytrhl Freed a pověděl mi o dalším pátrání po nás dvou a já se opravdu divila, jak jsem po tak velké ráně již nemohla omdlít. Během posledních pár týdnů se ze mě stal umělý panák, do kterého si lidé mohou jen tak zadarmo praštit. A pak..."

Netuším, jak dlouho pláču, ale tváře mám celé mokré a propůjčené šaty taky. Má mysl se hroutí a srdce pláče se mnou. „Ach, prosím tě wernah, řekni, že se mi to pouze zdálo. Políbili jsme se. Nevím, kde se to vzalo. Po všech těch dnech si už nedokážu spojit jednotlivé signály a chvíle, které k tomu vedly. Měla bych být ráda, že ano? Měly by mi hořet tváře, bolet od toho širokého úsměvu, který bych nedokázala smést z tváře po celé hodiny, být plná energie a právě to všechno říkat Torce úplně štěstím bez sebe, že ano? Že ano? Jenomže já nejsem, wernah. Vím, že bych měla, ale nedokážu být šťastná. Je se mnou něco špatně? Opravdu si nezasloužím ani jeden jediný okamžik, který by mi nepřipomínal, co nikdy nemůžu mít? Protože i v tento moment – i přestože jsem se tam dole líbala s Freedem - se mi v mysli zase objevilo něco, čemu nerozumím," zajíknu se a snažím se hluboce nadechnout. Nedokážu se otočit na wernah, abych zjistila, jestli tam stále stojí. Nemohu se jí podívat do očí. Cítím se trapně a pošetile už jen když si uvědomím, že tady před ní brečím, povídám jí o všech těchto věcech, když ona vlastně ani nemusí tušit, o čem mluvím. A co člověk ví, třeba tam už ani není a já si tady opravdu povídám jen sama k sobě.

Ale záleží mi na tom snad? Asi ne.

„Viděla jsem tohle místo. Mohl být podzim a tuším, že se i pomalu schylovalo k večeru. Viděla jsem malinkou holčičku se zrzavými vlasy a karamelově hnědou kůží, jak jen o pár metrů ode mě trhá bílé květy. Myslela jsem si, že mě vidí. Říkala jsem si, že je to možná nějaká ze vzpomínek, o které jsem přišla," odmlčím se. Pustím látku šatů, kterou jsem nevědomky svírala v rukou a otřu si dlaněmi modré tváře. Už však nebrečím. Mám pocit, že jsem všechny slzy vyčerpala společně s mou bezradností a vyměnila je za aspoň malinký kousek odvahy, který mi tak schází. Měla bych si ho šetřit – počkat na nějakou těžkou a bezvýchodnou situaci, kdy jej budu potřebovat. Skrýt jej na okamžik, když budu mít strach. Jenomže jsem sobec a nic takového neudělám. Využiji ho hned, abych s wernah mohla konečně spojit pohled a říct jí ta slova do očí.

Přesně to také udělám – a nespatřím v nich nic než bolest. Zajímá mě, odkud pochází.

„Jenomže když se ta malá holčička rozběhla, nezamířila ke mně. Proběhla kolem, jako bych tam vůbec nestála a místo toho přispěchala k ženě, která stála opodál. Netušila jsem, že ji znám, až když jsem viděla tu tvář. Byla jsi to ty."

Zavře své oči, po tváři jí zteče slza a já nedokážu nic než se cítit provinile. Svými rozklepanými prsty se zapře o svou hůl a pomalými kroky se vydá mým směrem. Při pohledu na ni se hned začnu zvedat, abych jí pomohla, ale zarazí mě zdviženou rukou.

Malou chvíli trvá, než dojde až ke mně, ale když to udělá, otočí se čelem k vysokému dubu. „Nafqar toularna ckejech tapof cor liaxargis not'orav fylateh colu e xwesa en ina sitarab taanda sitarabwa," přečte zlatý nápis vyrytý do kmene tak plynně, jak to nedokážu. „Víš, co to znamená, Sun? ‚Nikdy nenajdeme pravdu bezhlavým hledáním, ale plným otevřením očí a pohlížením na naše přátele jako nepřátele.'"

Po tolika věcech, které se staly, se již ničemu nemůžu divit. „Takže přeci jen umíš mluvit novým jazykem."

Otočí hlavu mým směrem a koutky úst se jí zvednou do povzbudivého úsměvu. „Nejsem si jistá, jestli má cenu ti to tajit. Viděla jsi, co jsi viděla a já to již nemohu změnit."

„Ale proč to tajit před všemi těmi lidmi, kteří v tebe věří?"

„Víra je velmi zajímavá věc, Sun," začne, natahujíc ruku před sebe. Do dlaně jí spadne malý zelený dubový list. „Jakmile se víry chytneš jako záchranného provazu, změní tě. Dá ti zákony, příběhy, které někdy někdo sepsal a názory, za kterými budeš stát – a ty tvoří základní kameny všeho, v co máš vložit svou duši. A všechny tyhle kameny ti vytvoří jiný pohled na svět – takový, který se ti zničehonic zdá nový a někdy dokonce i krásný. Jenomže když svou víru vložíš do rukou těch nesprávných lidí, jejichž činy ovládají pouze lži a odhodlání získat moc, staneš se jimi. Z něčeho tak nevinného a čistého jako je nedotčená lidská duše," přesune pohled k listu ve své dlani, „může špatně vybraná víra udělat naprosto temný a sobecký charakter, který již nikdy úplně nevrátíš do původní podoby."

V reakci na svá slova uvězní list v pěsti jako holubici v kleci a nadále pomačkaný a potrhaný jej pustí k zemi. Sleduji, jak dopadá do mokré trávy a se zmateným výrazem opět vzhlédnu k wernah. „Co tím chceš říct?"

„Je to jen malé připomenutí, že se lidé – stejně jako místa – mění a skrývají za masku svých lepších a výhodnějších já. Věř, Sun, že Crescen nebyl vždy tímhle šťastným a krásným městem a já nebyla vždy takovou zarmoucenou a na první pohled podivnou stařenou. Měla jsem rodinu, kterou jsem hluboce milovala," pousměje se.

„Ztratila jsi je?" zeptám se. „Vím, že je neslušné se ptát, ale toho šátku jsem si nedokázala nevšimnout."

„Vždy si byla moudré dítě s prořízlou pusou, Sun," přisvědčí slovy, která mě zastihnou nepřipravenou a dlaní sevře červený šátek obvázaný kolem jejího krku. „Ta dívka, kterou jsi viděla ve svém vidění byla má dcera. Ztratila jsem jí několik let zpátky díky zákeřné nemoci. Byla bych jí tehdy pomohla, ale její smrt byla nezbytná k dobru toho, čemu zde všichni věříme."

„Je mi tvé dcery opravdu líto, ale... Říkala jsi, že jsem byla moudré dítě s prořízlou pusou. Znamená to, že jsem tu žila?" otážu se slovy, doufajíc v odpověď, po které toužím již celý dnešní den.

Z očí ji unikne malinká slza, tuším stále kvůli její dceři. „Tvé podezření, že tohle místo znáš, jsou právoplatné, Sun Neley. Opravdu jsi zde vyrostla. Pamatuji si každičký jeden den, kdy jsi jako malé batole vrazila do mého stolku s kartami a vyrušila tím mou vizi."

Mám pocit, že se svět i čas zastavil a následující sekundy trvají minuty. Nejdříve přestávám dýchat. Mé srdce se zastaví a má mysl si opakuje, co právě řekla, pořád dokola jako ve smyčce. Snažím se všem slovům porozumět, nevysvětlit si je špatně a přijít na to, co přesně znamenají, i přestože to někde hluboko už dávno vím. Dívám se do jejích propadlých, unavených očí a vidím kromě soucitu ještě něco.

Radost?

„Nejspíš jsi teď zmatená, Sun, a já ti vše vysvětlím. Začneme s mou dcerou, ano?" věnuje mi povzbudivý pohled a jen co se naději, si pomalu začne sedat na zem čelem ke mně. Místo kolem nás se v tom momentě mění. Kolem nás je již skoro tma, hudba linoucí se od města se malinko ztišila, i přestože stále nepřestává. Zvedl se vítr, který s sebou přinesl stále chladný jarní večer. Celé mě to nutí přemýšlet, kolik času ještě mám, než mě Freed začne hledat – i když jsem si skoro jistá, že už dávno začal. Jenomže vím moc dobře, že se pokusím Freeda jakkoliv moc přemluvit, zítra odsud odjedeme. A já nevím, kolik možností ke zjištění kousku pravdy ještě dostanu.

Proto si sednu naproti wernah a nechám ji mluvit.

„Stalo se to již před několika desítkami let. Má drahá Jenna se narodila v jednom z nejteplejších letních dní, na který nikdy nezapomenu. Zdědila po mě nesmrtelnost, ale to bylo zdaleka vše. Vyrůstala bez otce, učila se oběma jazyky najednou a přitom musela držet krok se svými vrstevníky, kterým rostla před očima. Byla po tak dlouhé době světlým bodem mého dlouhého života," začne, přičemž mě zmínka jména Jenna probere ze snění o tom, jak musela být wernah se svou dcerou šťastná. Pokud myslí přesně tu Jennu, nad kterou uvažuji já, hned mi začíná vše být jasnější.

„Tohle město bylo mým domovem skoro celý život a já se zavázala slibem, že jej ochráním," pokračuje, „nyní jsem již na tuhle práci nebyla sama, i když nás čekalo něco, co jsme vůbec nepředvídaly. V jeden jarní den nám na dveře zaklepala žena s dítětem v náručí. Tvář měla unavenou, staženou obavami a pronikavé zelené oči jí zdobily tmavé půlkruhy jako odrazy stříbřité Luny na vodách jezera Dalran. S uslzenými tvářemi nám pověděla, jak ji to malé dítko jediným pohledem přimělo vidět všechny krásy světa, zatímco se její muž skolil k zemi v halucinacích. Jen co jsem to slyšela, věděla jsem, že musíme něco udělat. Ta žena mě požádala o pomoc, ale i na mě byl tento problém v tu dobu krátký.Mohla jsem jí říci pouze to, co jsem se naučila po mé vlastní matce – ‚Jakkoliv moc chceš, aby bylo tvé dítko dobré, věz, že světlo následuje tma a stejně jako je den a noc, i lidská bytost může sejít na jakoukoli z těchto cest. Může z ní vyrůst chrabrá bojovnice, ale také tyran se schopností procházet zemí a nechávat za svými stopami hluboké šrámy plné temnoty.'

Omluvila se, že tak velkou zodpovědnost nezvládne a předala to výjimečné dítě do našich rukou. Rok na to ji našli v lesích s dýkou zabodnutou v hrudi. S Jennou jsme si myslely, že to udělala z laskavosti k sobě sama. Já sama si nedokážu představit, že bych své dítě viděla vyrůstat pod křídly někoho jiného než mě samé," připustí. „Malou dívku jsme samy vychovaly a splnily poslední přání její matky, než nadobro odešla. Pojmenovaly jsme ji Sun podle slunce, jež září na nebi každý jediný okamžik dne, svými paprsky rozzáří i ta nejtemnější místa a přináší naději i těm nejztracenějším duším tohoto světa."

„Takže je to pravda," roztřeseně vydechnu, dívajíc se ženě přede mnou do očí, „tohle město je místem, kde jsem vyrostla a ty člověkem, který mě vychoval."

„Sledovala jsem, jak rosteš, to vskutku," připustí a natáhne svou svou ruku k mé. Dlaně má studené jak led, když se dotkne těch mých a pevně a povzbudivě je sevře. „Matkou ti však byla vždy mnohem více Jenna. Učila tě bojovat, ovládat svůj dar a předala ti všechny znalosti o minulosti země. Díky ní jsi věděla - a já vím, že někde hluboko stále víš -, jak přežívat v divoké přírodě bez jakýchkoli nutných potřeb."

Díky těm slovům mi unikne krátký pošetilý smích. „Slyšela jsem o téhle dívce mnoho věcí, ale nemyslím si, že jí můžu být."

„Lidé, a zvláště ti, jako jsi ty, své pravé já nezapomínají," přitaká povzbudivě, „ačkoliv si to neuvědomuješ, ta žena stále žije hluboko uvnitř tvé duše a čeká na ten osudný den, kdy se bude schopna vyhrabat zpod všech těch břemen, tajemství a lží, které ji již jednou zavalily a ukáže světu svou nebojácnost, která zažehla její vnitřní žár."

Nejsem si její povzbudivou řečí vůbec jistá, ale kývnu na souhlas. Mlčky jí tím odpřísahám, že se pokusím tu ženu dostat zpět.

Jenom nevím, proč bych to vlastně měla dělat. Chci se jí na to zeptat, ale jen co otevřu ústa, wernah pustí mou ruku, zapře se o svou hůl a pomalu se začně zvedat.

„Byl to krásný večer, Sun, za který ti jsem z celého srdce vděčná. Připomněla jsi mi ty dobré vzpomínky na mou dceru, které se mi již stářím začaly vytěsňovat z hlavy," přitaká s tváří, na níž jí pohrává upřímný úsměv. „Máš jistě ještě další otázky, měsíc se však již vyhoupl nad obzor a slavnosti budou brzy končit. Jsem si jistá, že máš ještě záležitosti, které musíš spravit."

Myslí Freeda, našeptá mi podvědomí a jako vánek studeného větru, který mi volné neposedné vlasy sfoukne do obličeje, přinese zpět všechny ty pocity z uličky vedle starého krejčovství.

„Setkáme se ještě?" zeptám se jí, zvedajíc se ze země také.

„To je tvá volba, Sun," poznamená, „máš nyní hodně starostí a v Harenu na tebe již jistě čekají, ale věz, že já zde budu vždy. Možná, že až si vzpomeneš, budou tvé povinnosti jasnější a sny ukotvené."

„Doufám, wernah," povzdechnu si, „doufám."

A jen co si vyměníme poslední nadějné pohledy, bok po boku se rozejdeme po lesní cestě zpět do města.