Dnešní kapitolu věnuji JustTaly ❤️

Jsem zpátky a doufám, že už až do konce knihy. Zapojila jsem se do výzvy NaNoWriMo a díky ní jsem na tom se psaním již mnohem lépe. Dnes dopisuji 28. kapitolu, takže mám některé do zásoby, kdybych zase dostala blok. Hlavní však je, že zatím má nálada přetrvává a já píšu jak nejrychleji mohu. Stále netuším, kolik kapitol mi ještě zbývá, ale snad to brzy zjistím - snad :DD

Tak si to užijte! Určitě jste polovinu věcí již dávno zapomněli, ale kapitoly, které následují... Jsem na ně tak pyšná, až mě jejich obsah ničí, takže mi věřte - konec té dnešní je pouze začátek.

Jakmile se skloním před obrovským dubem, vlasy mi spadnou do obličeje a při pokládání kytice rudých nádherných květin si odřu klouby prstů o hrubou kůru stromu, směřuje většina párů očí davu občanů města Crescenu mým směrem. Své zvědavé oči zabodávají do mých zad, které halí světle modrá látka jemných šatů, a každou další sekundou mám pocit, že mě více podezírají. Že tuší, kdo a co jsem.

Po zádech mi přejede mráz a vítr mi vlasy sfoukne do obličeje. Na malou chvíli mi zakryjí výhled, ale díky tomu malému přerušení pozornosti si při zvedání se všimnu malého nápisu, vyrytého ve kmenu stromu. Vyrytá písmena jsou zvýrazněna zlatavou barvou, která mi připomíná kraje rudých koberců roztažených po chodbách marileyského hradu.

Nafqar toularna ckejech tapof cor liaxargis not'orav fylateh colu e xwesa en ina sitarab taanda sitarabwa - Ilay

Přimnouřím oči, jakobych zrakem mohla prohlédnout slova toho starého jazyku a vycítít, co přesně se mi snaží sdělit. Opakuji si je v hlavě, urputně si snažím vybavit všechna slova, která jsem zatím slyšela, jenomže mi to v ničem nepomáhá. Mysl jakoby se mi zastavila a odmítla mi poskytnout jakékoli informace, které potřebuji.

Po mé levé straně si někdo odkašle a za mými zády praskne suchá větev. Vynutí mě převrátit pozornost od neporozuměníhodného nápisu k davu lidí za stojícími pár metrů za mnou. Přinutím se otočit, lehce pozvednout koutky úst a vrátit se zpět na své místo. Nyní již volné ruce si spojím před sebou, i přestože na článcích prstů stále cítím tvrdé stonky červených květin.

Cítím, jak mě hned několik párů očí stále sleduje a proto se ošiju na místě, snažíc se na své malinké ztrapnění momentálně nemyslet. Pohled přesunu k další dívce, která pomalými krůčky přejde přes plácek porostlý lučním kvítím až k vysokému dubu, kde na hromadu květin položí jejich další svazek.

Její počínání následuje ještě asi desítka mladých žen mého věku a hned po nich přijdou ruku v ruce matky se svými dětmi. Z davu vyjde vyšší žena v oranžovo-hnědých splývavých šatech s malým dítkem zavinutým v bílé dečce, jež nese v náručí. Pomalu přistoupí k vysokému stromu vyrostlém na pozůstatcích prokleté princezny, skloní hlavu a pomalu si klekne na kolena do trávy, která ji nyní sahá až k pasu. Dítko si přitiskne blíže k hrudníku a políbí jej na čelo.

Poté zakloní hlavu vzhlížejíc k nebi s pevně přivřenýma očima. „Děkuji ti, matko, za zdraví své, zdraví svých dětí a duše se mnou spoutané. Žehnej nám, dohlížej na životy nevinných, pomáhej ztraceným a ochraňuj nás, jež jsme tě následovali. Odpouštěj nám, prohřešeným, a trestej ty, jež životy stáhli pod hladinu nekonečné temnoty. Přijmi můj dík a dary našich otců."

Přejedu pohledem k shluku žen, které nesou stejnou roli jako ta, jejíž tužby dala všem právě jasně najevo a přemýšlím, jak se všechny z nich musí cítit. Každá totiž musí - a udělá - to samé. Předstoupí před osvobozenou duši princezny Ilay, která, jak mnoho z nich věří, dřímá potichu stále ve vzrostlém tmavém dubu, a před všemi občany vesnice pronese své nejhlubší přání, pokušení a prosby. Ty se podle bájí o nebeských baivacích uchovají v paměti Mocných a přetrvají tak až do dne, kdy se jejích znění vyplní.

Nebeští baivaci, jak jsem četla v knihách pověstí o starém Gorondyanu ještě zpátky v Taru, byli podle mnohých duše těch, jež koruna připravila o cenné životy díky své vlastní hlouposti. Když se totiž po rozpadu rozmohly zprávy, že za zkázu země má zodpovědnost právě tato rasa, mezi poddanými, kteří bezhlavě uvěřili pravdě koruny, se našli i tací, kteří stáli na straně samotných baivaků. Jejich touha po zjištění skutečné pravdy byla tak silná, že se mnohdy šlechtě a vyšším královským úředníkům vzpouzeli a při zadržení těchto jasnovidců se snažili udělat cokoliv pro to, aby jejich smrti zabránili. Podle bájí byli tito lidé obdarováni čtením v mysli lidí od samotných bajvaků, jako dík za to, že jim pomáhají. Tito nesmírně mírumilovní lidé však svou myšlenku nedokončili. Došlo jim, že pokud chtějí mír v nových zemí, jedinou možností je baivaky obětovat, jelikož bez jejich smrti bude šlechta prohledávat království skrz naskrz po dalších několik let. Proto když jim vyšší mocnitelé nabídli domov a ochranu jich i jejich rodiny od samotné koruny, rozhodli se obdarovaní pro vyzrazení azylu, který pro ta výjimečná stvoření vytvořili. Měli dar, kterým jim baivaci darovali, tak na co i nadále vynakládat úsilí k jejich ukrývání?

Baivaci na podraz svých ochránců však přišli a byli nesmírně rádi, že na to mysleli. Dar, který totiž lidem vypůjčili byl jejich vlastní kousek moci, jež připoutal jejich duše dohromady. Proto, když vojáci krutě prolili krev desítek baivaků, se jejich moc přesunula k lidem, kteří je prozradili a jasně zpečetila jejich osud, jež téměř totožně kopíroval ten, který patřil stvořením, jež lidé zradili.

Od té doby se povídá o tom, že nebeští baivaci shlíží na království gorondyanská a vyčkávají, až spatří ztracené duše jejich dřívějších ochránců, jímž touha po moci zastřela mysl a budou moci jejich dar, nyní již z čisté vděčnosti, opět předat těm potřebnějším.

Nikdo netuší, jestli se ještě někdy nebeští baivaci objeví, ale mnozí, jak zjišťuji právě teď, v to plně věří. Poslouchám modlitby crescenských žen, které své děti drží blízko u sebe a cení si jich stejně jako blyštivých klenotů, jimiž je město proslulé, jak ke své princezně hlásají své naděje a tužby. Skoro všechny jsou součástí spravedlnosti, budoucnosti po boku dalších vládců, jež seslali na zem těmi posledními, jejichž krev byla neprávem prolita a nadějí na lepší život. Věří, že baivaci požehnali svým darem přicházející spasitele, kteří vdechnou život do dvou zlomených království.

Nejsem si úplně jistá, že jsem u sebe zpozorovala schopnost číst lidskou mysl, ale jejich naděje vyvracet nemíním. Lidé naději potřebují. Udržuje je při životě v těch nejtemnějších chvílích jejich životů a našeptává jim, že pohledy svatých se obrátí jejich směrem. Že jsou stále hodni lepšího konce, jež jim nikdo nemůže vzít. Já mám, i když někde hluboko v mé mysli, naději taky. Horší je, že osud nechce, abych v ni věřila.

Mé oči se z davu žen, který se pomalu přesunu k mé právě straně, přesune k řadám mužů, chlapců, synů, otců i starců, kteří jako jeden předstoupí kupředu. Ten z nepochybně nejvyšším postavení, který svírá v rukou černou obdélníkovou krabičku, vystoupí z jejich řad společně s dvěma mladými muži, kteří mohou být o pár let starší, než-li jsem já. Jako všichni před nimi stanou před vysoký památný dub a pokleknou na koleno.

Skloní hlavu na znak oddanosti a úcty a muž ve středu natáhne své ruce před sebe, vyzdvihujíc dar od pilně a s úsilím pracujících mužů. Obratem prstů zvedne víko krabice, spouštějíc tak hromadné zalapání po dechu, které se nese davem jako vlna. Torca mi říkala, jak se každý rok nese městem nedočkavá nálada smíšená se zvědavostí k tomu, co horníci ve spolupráci se šperkaři vymyslí na konající se slavnosti. Povídala mi, že jejich úkolem je přinést dar symbolizující jejich město. Minulý rok to údajně byla brož ve tvaru Larie, vyskládaná z broušených smaragdů a rubínů.

Když však popisovala preciznost a jemnost jejich práce, nepředstavovala jsem ji, že o pár hodin později spatřím obsah tajemné černé krabice, který mě nechá bez dechu. Z pár metrové vzdálenosti pozoruji jemně zakroucené malinké listy z růžového zlata obklopené tenkými liniemi připomínajícími révy a malinkými ametystovými kamínky ve všech odstínech fialové, které jako by křičely po pozornosti. Hledím na přenádhernou, majestátní korunu, která se svou krásou nedokáže rovnat té, se kterou byla korunována Mayrree.

Muž, jež drží ve svých rukou majestátní klenot, povstane a společně s wernah přistoupí k hromadě naskládaných kytic Larií. Matka města své prsty obmotá kolem daru horníků a pomalu jej položí na vrch všech ostatních jako zakončení obřadu. S narovnanými zády se otočí ke všem přítomným a hned poté, co se muži vrátí zpět do davu, pronese poslední spořádaná slova: „Ker livare Ilay!"

A jen co se naděju, se stejná slova rozlehnou davem kolem mě.

*****

Jakmile všichni obyvatelé Crescenu sejdou od hrobu Prokleté princezny zpět na náměstí města, začne radostná část slavností. Lidé popadnou své hudební nástroje, vytáhnou své nejlepší zboží za dřevěnými stoly stánků a celé město ožije. Dívky si načechrají své sukně, matky uloží dítka ke spaní a společně se všemi muži i chlapci se setkají uprostřed města. Lidé začnou vyhrávat, zpívat, smát se a hodovat. Pochmurné minuty věnované uctění památky Ilay opustili duše obyvatel města na vrcholku hory a dolů už si donesli pouze čistou radost.

Jen co se stačím rozkoukat kolem sebe, objeví se vedle mě Torca. Tvář ji zdobí široký úsměv, vlasy má na určitých místech rozcuchané a v rukou drží nějaký malý koláček se smetanou a mně neznámými lesními plody navrchu. Z pohledu na ni soudím, že si již aspoň jednou zatančila – a to dost.

„Tak co, Sun? Už chápeš, jak bys litovala, kdybys na slavnosti nešla?" zeptá se mě, přičemž do mě drkne loktem.

Usměji se, kochajíc se nadšenými tvářemi a radostí místních lidí. „Něco na těch slavnostech je, to ti musím dát zapravdu."

„Ále... nebuď tak skromná," zakroutí nad mou odpovědí pobaveně hlavou a do ruky mi vloží sladký věneček. „Jen zkus tohle."

Váhavě se na ni podívám. Chvíli přemýšlím, jestli místní pochutinu mám ochutnat – přece jen o těchto lidech nevím jedinou věc. Bylo by pro ně až příliš jednoduché mě přinutit jim věřit a poté něco udělat. Ale proč by to dělali? Představa, že celé město ví, kým přesně jsem, mě přivede na myšlenky ohledně Freeda a jeho rad. Od toho rána, kdy mě poslal zaplatit za stáje, aby nakrmil mou tvrdohlavost a touhu podívat se do ulic města, jsem ho neviděla. Kdybych tady teď nestála, věřila bych, že ho potkám někde uprostřed davu, jak se starostlivě – a rozhořčeně zároveň – rozhlíží na všechny strany a pátrá po mé tváři. I kdyby na mně však očima spočinul, nepoznal by mě. Díky kouzlu, které jsem se od wernah naučila, je má tvář pro oči všech změněná.

Díky tomu můžu na tento den zapadnout mezi občany města tak odlišného od Taru, že to ani není možné. Musím neustále přemýšlet nad tím, kolik tak úžasných a zajímavých míst v Mariley ještě je. Kolik utajený vesnic, osad, lesních zákoutí, krás přírody a neznámých legend, o kterých bych se chtěla dozvědět více, zůstává i nadále skryto.

Ještě jednou proto shlédnu na koláček v mých rukou a ukousnu si z něj. Téměř hned se mi ústy rozlije sladko kyselá chuť místních lesních plodů společně s jemně sladkou chutí smetany a suššího základu věnečku. Překvapeně vykulím oči na Torcu, jejíž tvář je plná úsměvu. Chuť této malé pochoutky mi nepřipomíná nic, co bych kdy jedla v paláci, ale již teď vím, že se to většině přepychových jídel šlechty nemůže vyrovnat.

„Tak co? Ještě pořád ti přijde, že 'na slavnostech něco je'?" obrátí se na mě Torca s pozvednutým obočím a pokřiveným úsměvem.

Jenom k ní koutkem oka zabloudím a zbytek koláčku za pár soust zhltnu jako nic. Na vrchním rtu mi přitom zbude kousek smetany, nad čímž se Torca z plna hrdla začne smát. Pobaveně na ni hledím, zatímco si dlaní smetanu utírám.

Nestačím nic, než se na chvíli zasmát s ní, koukat se na radost ve tvářích lidí kolem nás a přemýšlet nad tím, jestli někde poblíž náhodou nebloudí Freed. Svou mlčenlivost a fakt, že jsem mu nic neřekla, mi je na chvíli líto. Opravdu... jen pomyslím na ten strach, který může mít - nebo také nemusí, jeho postoj k mé osobě je mi totiž i nadále naprosto neznámý – a lituju, proč ho v tomhle zdání o mém zmizení nechávám.

Jenomže poté si vzpomenu na to, co se stalo před týdnem – jak jsem bloudila lesem, hledala jej a nakonec ho přistihla, jak zabíjí neznámého muže přímo před mýma očima – a do mysli se mi opět vkradou myšlenky na své zklamání, zmatení a pocit zrady. Když jsem klečela nad bezvládným tělem muže, nedokázala jsem ve Freedovi vidět nic správného. Ani jediná myšlenka se neubrala směrem jeho neviny. Všechny spadaly pod pravý opak.

Příběh o své minulosti, jež mi včera večer pověděl, mi na jeho osobu vrhl kapičku dobrého světla, ale stále byly zákoutí jeho osobnosti, které jsem neznala a nechápala. Mohla jsem se jej zeptat na jakékoli kousky z minulosti – ale jen na malou část z nich mi srozumitelně odpověděl. Všechno ostatní byly jen odmítavé pohledy a vyhýbavá slova, ze kterých jsme se brzy unavili a já skončila vyčerpaná ležet na tvrdé posteli.

Všechny ty myšlenky směřované k jeho osobě mě přinutí si myslet, že když ho uvidím stát v davu na druhé straně náměstí, pouze si to představuju. Nutí mě si myslet, že jeho soustředěný pohled a uspěchané kroky, jejíž dopady na udusanou hlínu slyším hluboko v mé hlavě, si vymýšlím sama. Že má mysl nedokáže nic jiného, než ho vidět všude kolem, jelikož ho mám plnou hlavu – a stále se nemůžu rozhodnout, jestli jeho postava vhání stín do všech nevinných lidí kolem sebe, nebo přináší více radosti do srdcí zádumčivých a nepříjemných obchodníků.

Jenomže mé představy se rozplynou – nebo má mysl prohlédne své lži. V moment, kdy se mé oči setkají s těmi šedými, které ke mně již párkrát shlíželi, dojde mi, že mezi mnou a pravým Joeym Freedem stojí pouze pár metrů, na nichž lidé neustále tančí s úsměvy širšími než kmen stromu, pod nímž je pohřbena Ilay.

Upřenost jeho očí mě přinutí couvnout.

„Nevadilo by ti, kdybych na chvilku odeš-"

Otočím se na Torcu, jen abych zjistila, že vedle mě již nestojí. Rozhlédnu se na místě, pátrajíc po jejích žlutých šatech a černých kadeřích. Ačkoliv přejíždím pohledem po neznámých tvářích, stáncích s různými druhy zboží, jejichž užitek z větší části nechápu, a domech postavených styly, které mi jsou zapovězeny, všechny tyto věci mi mohou být jedno, jelikož nemám čas k nalezení baivaky. Dříve, než to zvládnu, se očima setkám s tím, před kterým jsem chtěla utéct a mé zápěstí pevně sevře jeho ruka. To, že mě pak začne táhnout mimo dav lidí, do jedné z ulic města, mě vůbec nepřekvapí.

„Matoucí kouzlo?" zastaví mě Freed dříve, než stačím něco říct, „opravdu sis myslela, že to bude stačit, Sun?"

„Já..."

„Nechci slyšet žádné omluvy, u svaté Jenil." Zatáhne mě až do uličky vedle nějakého krejčovství a dojde dostatečně daleko, aby na nás z náměstí nešlo vidět. „Kde jsi celý den byla?"

Nad přímostí jeho otázky překvapeně zamrkám. „Byla jsem tady," přisvědčím, „ve městě."

„Ve městě." Zasměje se zplna hrdla, dávajíc mi jasně najevo, že to celé myslí z pouhé ironie. Ve skutečnosti se mi jeho přímé oči provrtávají až do duše. „O čem jsme se ráno bavili, Sun? Na čem jsme se domluvili?"

„My jsme se nedomluvili na ničem," zahájím protipalbu, „to jen ty jsi trval na tom, abych byla celý den zavřená uvnitř místnosti."

„A myslíš si, že to bylo jen tak? Myslíš si, že k tomu nemám důvod? Riskuješ-"

„Riskuji život a budoucnost tebe a tvé rodiny - já vím, slyšela jsem to už tolikrát. Ale měla jsem to kouzlo, nikdo mě nepoznal," skočím mu do řeči, náhle si uvědomujíc, co mi poslední minutu unikalo. „Počkej... jak jsi to prohlédl?"

„Myslím, že jsem s tebou strávil už dost času na to, abych tě přes nějaké obyčejné kouzlo poznal," obhajuje se, „a neriskuješ jen můj život a budoucnost. Kdyby ses celý den netoulala po městě, věděla bys, že riskuješ i ten svůj."

Přimhouřím podezíravě oči. „Co tím myslíš?"

„Myslím tím to, že zatímco jsem tě skoro celý den hledal, zaslechl jsem se bavit místní stráže o novinkách z Taru," založí si ruce na prsou. „Královna posílá oddíl stráží do každého města, vesnice i osady v Mariley s přesným popisem mě i tebe a rozkazem zadržet nás hned, co někomu přijdeme na oči. Měli by dorazit zítra po poledni."

Jeho zpráva mě zaskočí. Že by Mayrree zašla až tak daleko?

„Jsi si jistý, že jsi je slyšel správně? Vím, že by toho byla Mayrree schopná, ale táta by jí něco takového určitě rozmlu-"

„A od kdy přesně poslouchá královna korunního prince?" nadzvedne Freed zvědavě obočí. „Protože se mi nezdá, že by ho kdy pustila ke slovu – a navíc je vinný naším útěkem skoro více, než my samotní. Díky němu ses dostala z paláce. Měl by držet jazyk za zuby, aby nám byl v případě nutnosti schopen pomoct."

„Ale i přesto," ušklíbnu se, „jestli tedy stráže do Crescenu teprve přijedou, proč je takový problém, že jsem dnes ve městě zůstala? Nic mi tady nehrozí."

„Myslíš kromě toho, že bylo při naší cestě sem rozhlášeno po celé Mariley, že bude mimo jiné vypsána odměna komukoliv kdo nás najde a dovede do Taru? Voják, nevoják; chudý, nechudý; kdokoliv tě může někde odchytnout, svázat a odvést v nejbližší době přímo do náruče Mayrree."

Svraštím obočí. „To už trošku přeháníš, nemyslíš? Nikdo odsud by takovou věc neudělal."

„A jak si tím můžeš být tak jistá?" vyčte mi, „kolik z těch lidí opravdu znáš, abys o nich mohla tak přesvědčeně mluvit?"

„Nikoho," připustím, zabodávajíc pohled do světle modré látky mých šatů. Larie ,vyšité na suknici, mi připomínají Torčina slova.

Odvaha obyčejných lidí je často to nejdůležitější, co království má.

„Nikoho," zopakuje po mně Freed, „tak proč jim tak věříš?"

„Protože nějakým zvlášním způsobem cítím k tomuto městu něco, co ještě nikdy dřív," vydechnu. „Jakobych tady už někdy byla."

Freed se nezmůže k žádnému dalšímu obvinění a raději ke mně jen shlédne. „Nechci nijak ničit tvé představy, Sun, ale mám strach, že to je jen to – pocit. Byla jsi část svého života zavřená v paláci – a pokud bylo něco předtím, tak Tarus nebo Balder. Je velmi málo pravděpodobné, že bys tady už někdy byla."

„Ale co když ano?" zaslechnu ve svém hlase malinko naděje. „Co když jsem tady přeji jen žila? Třeba... jsem tady strávila část svého dětství společně s Jennou a pak... jsme mohly odcestovat do Taru. Mohlo přijít něco nečekaného, co já vím. Kamkoliv se podívám, kudykoli jdu, mám pocit, jako bych na tom místě již stála a vše viděla. Tohle město je... jiné něž jsem čekala."

„V jakém smyslu jiné?"

„Já nevím," setkám se s jeho očima, „všechny ty legendy a lidé a... stvoření, které tu žijí... dělají z něj místo, které je až moc zajímavé a tajemné na to, abych jej jen tak nechala za zády."

„Mluvíš o tom, že bys tady zůstala?" otáže se, přičemž se mu podivně zableskne v očích. Přemýšlím, jestli je to drobek zvědavosti, smutku či radosti – a upřímně nevím, co bych si přála více.

„Možná," rozhodím rukama a pohlédnu skrz volnou uličku či spatřím část šťastných lidí, kteří tancují na hudbu, která mi i přes tu vzdálenost doléhá k uším. „Samozřejmě bych musela nejdříve vyřešit všechny ty záležitosti s Mayrree, proroctvím a mými vzpomínkami, ale nakonec... dokázala bych si tady představit život."

„Takže se neplánuješ vrátit zpět do role marileyské princezny?"

Ráda bych ho pošťouchla a zasmála se mu, že vynechal své oblíbené slovo falešná, ale od toho nápadu raději ucouvnu. Nedokážu si představit, jak by se na to tvářil a šance, že bych naši – poněkud empatickou – konverzaci přerušila, se mi nezamlouvá.

„Přemýšlela jsem nad tím a zjistila, že to asi není nic pro mě. Čím déle jsem mimo marileyský hrad, tím méně se mi po něm stýská. Za hradbami se cítím svým způsobem svobodná." S poúsměvem se otočím zpět na Freeda. „Hned, jakmile získám své vzpomínky zpět, se vrátím do Taru a vysvětlím Mayrree, že vyplnění proroctví v plánu nemám. Budu doufat, že se s tím smíří, nechá mě jít a já se budu moct vrátit sem. Samozřejmě... myšlenka zanechání táty s ní samotnou mě děsí. Říkám si ale, že když se jim teď konečně narodí vlastní syn nebo dcera, třeba se Mayrree změní. Možná bude... ústupnější a nechá tátu dělat alespoň malou část věcí, které spadají pod její ruku."

„Vidím, že sis věci teda pořádně promyslela," připustí Freed celkem překvapeně, „nemáš strach, že se stane něco, díky čemu si své plány rozmyslíš?"

Na malý moment mě napadne, že tím ‚něčím' myslí sebe, ale tu představu zavrhnu skoro v první sekundě. „Nemyslím si, že by se mohlo stát něco, co by mé plány změnilo. Samozřejmě, kromě toho, kdyby mě Mayrree nechala oběsit hned v první vteřině, co bych jí svůj plán řekla."

Freed se pousměje, ale už pouze mlčí. Odvrátí ode mě pohled, věnujíc ho raději něčemu na konci ulice, do které mě zatáhl. Na moment, při němž se na mě nedívá, strávím studováním jeho tváře. Ostřejší čelist má zatnutou přemýšlením stejně jako rty, které tiskne pevně k sobě. Světlé oči zabodává neznámo kam, vlasy mu přitom padají do očí kvůli jemnému pozdnímu větru. Ten se dotýká i mě, snaží se dostat pod všechny vrstvy mého oblečení, ale jsem až moc zaneprázdněna pozorováním svého společníka, než aby mě ta malinká zima rozhodila. Při snaze poznat jeho emoce lehounce přimhouřím oči a zaměřím se na detaily, kterých jsem si dříve nevšimla. Ještě dříve, než je všechny stihnu rozpoznat, se Freed zase podívá zpátky na mě. Rychle sklopím pohled k nohám, dělajíc, že přemýšlím.

„Um..." zamumlám a prsty si protřu unavené oči. Ty pak pomalu zvednu zpět k Freedovi. „A co bude dělat obávaný strážník Joey Freed po tom, co se vrátí ze své mise?"

„Nic nezvyklého," mykne ledabyle rameny a zahájí další část naší konverzace, „nejdříve zařídím, aby Kaie pustili z vězení. Nezaslouží si nic z toho, co se mu právě teď děje. Omluvím se za všechny své činy a, stejně jako ty, budu doufat, že se nade mnou Mayrree slituje. Snad se poté opět vrátím do služby – i když už se asi nebude podobat té stávající."

„Bude zvláštní vědět, že nestojíš za mými dveřmi," připustím skoro smutně. Srdce se mi při té představě sevře. Je překvapivé, jak jsem si na toho drzého strážníka, který mě po celou dobu skoro jen napomíná, za těch pár týdnů zvykla.

„Někdo je jednou strážit bude," přitaká s povzbudivým úsměvem, i přestože v jeho očích spatřím zármutek.

Jen jednou lehce kývnu hlavou. „Je možné, že už se nikdy neuvidíme."

„Ale..." Váhavě malinko zvedne ruku a prsty se mi jemně dotkne paže. Kůže se mi v tom místě úplně rozpálí. „Pořád ještě máme pár dní, ne?"

Mé srdce vynechá úder a poté nedělá naprosto nic jiného, než bije jako zvony kostela v Taru. Své oči spojím s těmi jeho zdaleka jinak, než doposud. Dívám se do nich jakoby byly má spása – jakoby mě mohly zachránit před vším, co na mě ve světě čeká. Před všemi tajemnými stíny, nepřáteli, kteří si hrají na přátele a krutými tajemstvími, jejichž slova bych nejraději neslyšela. Nabízí mi bezpečí – a já jim jistotu. Dívám se do očích chlapce, který ztratil svou rodinu a musel utéct do země, o níž věděl naprosté nic a já mu slibuji, že na vše nebude sám. Slibuji, že najde svou novou rodinu, která jej vychová v muže cti a spravedlivosti.

Na tu chvíli se staneme pouhými obyčejnými lidmi. Já obyčejnou dívkou, která prodává při slavnostech Prokleté princezny vonné a léčivé bylinky. Freed pak obyčejným mužem, který se přišel podívat na ten nádherný tradiční svátek horského města a všiml si dívky ve světle modrých šatech. Začali jsme si povídat, zjistili jsme, že si rozumíme a já se vytratila mé tetě, která mě má mít dnes pod křídly, jen abych mohla s tím cizincem strávit více času. Zašili jsme se do postranní uličky města, která leží přesně za starým krejčovským obchodem, jehož majitelka mě nemá ráda. Smějeme se spolu a zjišťujeme o sobě věci, jež jiní neví. A pak...

Chvíle upřímnosti mezi těmi obyčejnými lidmi se změní v rozlehlé ticho vyplněné slovy, která nikdy nezazní. Slovy, která mají strach říci nahlas, ale přesto je navzájem moc dobře ví. Ta chvíle je sblíží a posune dál. Jeho pravá ruka spočine na její tváři a levou ji chytí za pas. Ona se pak pod návalem svých nezadržitelných emocí zapře o jeho ramena. Vlivem vzájemné poutavosti se k sobě pomalu přiblíží, až se jejich rty spojí v jedny.

Ta chvíle je něčím, co mě naprosto překvapí, jakkoli moc jsem si tohle přála. Dny strávené s Freedem, které se od sebe lišily tolika způsoby, na které nejsem zvyklá, se mi právě teď připomínají v hlavě. Všechna jeho tajemství, odtažitost a podivná opatrnost jde stranou. Když mě teď u sebe drží blíže než kdy dřív a naše rty se dotýkají v jednom pomalém procítěném polibku, je naprosto jiný než dříve. Jednou rukou pevně svírá můj pas, druhou mě drží na tom místě mezi stranou krku a tváře, na jehož název si zrovna nedokážu vzpomenout.

Oba jsme ztraceni. Nevíme, co děláme, i přestože něco hluboko v hlavě tušíme. Jsme si však jisti jedním – nechceme přestat.

Pod návalem myšlenek a touhy se mi podlomí kolena, což způsobí, že skoro spadnu. Freed hned zareaguje, chytne můj pás pevněji a udělá pár kroků kupředu směrem ke zdi, do které narazím zády. Jednou rukou se zapře vedle mé hlavy, nepřerušujíc náš společný kontakt. Připadám si slabá, i přestože naši blízkost si uvědomuji až příliš. Po zádech mi přejede mráz, když postranní uličkou prosviští vítr.

Z důsledku dychtivosti a náhlé nemohoucnosti se zapřu rukama o Freedova ramena. Srdce mi bije rychleji a potřebuji dýchat. Aniž bych ale dostala to, co potřebuji, zjeví se mi něco naprosto jiného. Za zavřenými očními víčky spatřím scénu.

Objevím se na známém místě u vysokého dubu hory Ilay. Je brzké poledne podzimního dne. Stromy pokrývá zlato-hnědé listí a vysoká tráva je pokrytá kapkami vody. V dáli spatřím běžet malé dítě – dívku se zrzavými vlasy, volnými šatičkami a hnědou šálou uvázanou kolem krku. Pobíhá kolem vysokých keřů, vítr jí zacuchtává jemné delší vlasy a mokrá půda špiní spodek šatů. V rukou drží kytici bílých květin a na tváři jí pohrává široký úsměv.

Kdo to je? podivím se.

Jen co na to pomyslím, dívka se rozeběhne mým směrem. Mám za to, že mě vidí, když v tom zabočí pár metrů ode mě k nižší zavalité postavě se zavázaným šátkem kolem hlavy. Zatahá ji za látku šatů, natahujíc malé ručičky s kyticí před sebe. Postava se otočí směrem malého dítka a odhalí svou tmavší kůži s bílými vlasy. Mám pocit, že přestávám dýchat.

Nejsou nádherné, wernah? Zaslechnu hlas malé dívky až ve své hlavě.

Matka města shlédne ke květům a koutky rtů se jí zvednou do jemného úsměvu. To víš, že ano, dítě mé.

A ta slova jsou jako návrat do reality. Jen, co ta vidina skončí, otevřu oči dokořán, neschopna zastavit své ruce, které od sebe Freeda silou odstrčí. Zrychleně dýchám, zabodávám pohled do země a snažím se utřídit si všechny myšlenky, které se mi teď objevují jedna za druhou jako jablka rostoucí na stromech. Přemýšlím, co se všechno stalo – od faktu že jsem se právě líbala s Freedem, po to, co jsem viděla.

Nevěřícně zamrkám očima nad tou první věcí a odvážím se zvednout oči jeho směrem. Tváří se asi stejně překvapeně jako já. Ani jeden z nás si nechce připustit, co se právě stalo – a už vůbec nevíme, co dělat dál. Já však vím, že jedno je jisté...

Jestli právě skončíme v jedné místnosti, nedopadne to dobře.

„Sun..." promluví Freed jako první.

Zavrtím jemně hlavou a povolím ruce, které jsem nevědomky měla zatnuté v pěst. „Já půjdu."

„Ne," namítne a rozejde se zpět ke mně. Natáhne ruku k té mojí, ale těstě předtím se kolem něj protáhnu a stanu zády k náměstí. „Nenechám tě odejít. Co když tě někdo-"

Nejsem si jistá, jestli momentálně dokážu přemýšlet nad vypsanou odměnou za mé nalezení.

„Ne, Freede, prosím. Nech mi hodinu. Teď nemůžu..." zlomí se mi hlas. Teď nemůžu řešit nic závažného.

Čekám na jeho odpověď. Dívám se na něj, naprosto ztracená a zmatená. Snaží se něco říct. Vidím, jak váhá, jestli mi zabránit nebo ne. Jestli mě pustit a riskovat, nebo se utopit v tichu v malém pokoji, který bychom spolu sdíleli. Jsem si jistá, že by si každý sedl na opačnou stranu a přemýšlel jen nad tím, co jsme právě udělali.

Já jsem však až moc zoufalá na to, abych tu druhou možnost zkoušela. Proto se otočím dřív, než mi v tom stačí zabránit a rozeběhnu se ulicí zpět na náměstí. Rozdíl je v tom, že se tam nezastavím. Oběhnu dav šťastných lidí se srdcem, které mi skoro vyskočí z hrudníku, a zamířím k hustému háji na jeho kraji. Na tvář mi dopadají poslední paprsky slunce a zatímco přemýšlím nad posledními minutami, běžím po lesní pěšince až k místu, které pro mě bylo ještě před pár hodinami naprosto neznámé.