Dnešní kapitola je věnována barapetrova106. Děkuji Ti za všechny hlasy i komentáře! ❤

*****

Dnes o malinko kratší než poslední tři kapitoly - ale stále delší než ty začáteční. Chci vám i dnes poděkovat za hranici přečtení... jen kousek a jsme u 1.5K! Je neuvěřitelné, jak rychle to poslední dobou roste, sama to nestíhám sledovat. Děkuji všem!

S láskou,
Vaše May ❤

Když jsem se před několika desítkami minut probudila, nečekala jsem, že uvidím umírat člověka. Všude kolem mě byla tma, tvrdá suchá země pode mnou byla pokrytá malými kamínky, které mě počas spánku tlačily do zad a zanechávaly tam malinké otlačeniny. Vlasy jsem měla plné sypké hlíny, která se odlamovala z vršku nory, která se stala na těch pár hodin naším bezpečným útočištěm.

Původně jsem se chtěla jen přetočit na druhý bok, zavřít oči a opět jít spát, jenomže díky díře v zemi - která pro mě byla tedy spíše stropem - dovnitř nory dopadal svit měsíce, který byl zrovna dnes v úplňku. Zarazil mě pohled na prázdné místo na přikrývce, kde jsem ještě před několika hodinami viděla jistě spát Freeda. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli není někde v ostatním prostorách našeho úkrytu, jenomže ne - byla jsem úplně sama.

Mým prvním nápadem bylo, že potřeboval jen něco nutně zařídit - co já vím, třeba vykonat jistou potřebu? Když jsem však tiše seděla ještě nějakých pár minut a čekala, jeho příchod byl v nedohlednu. Proto jsem se rozhodla jít jej hledat.

Jediné, co jsem si z nory vzala byla obyčejná dýka vedle Freedovy přikrývky, kterou tam společně s koženou pochvou večer odkládal. Ta je však v nedohlednu. Proč si ji bral s sebou? A když už, proč tu nechávat něco tak užitečného a ne moc nápadného jako je ocelová dýka? Vypadla mu snad?

Pokud ano, asi jsem se bála ještě více.

Zvedla jsem ocelovou dýku ze země a začala šplhat ven. Naneštěstí nemám jako můj společník místo, kam bych si ji připevnila a tak několik dlouhých chvil bloudím lesem s ostrým předmětem v ruce. Na půli cesty jsem zaslechla hlasy. Nastražila jsem pečlivě uši a snažila se jít za nimi. Byla jsem si jistá, že jsou dva - a oba mužské. S velkou pravděpodobností jeden patřil také Freedovi.

Trvalo jen chvíli, než jsem se připlížila k malé vysekané pláni, kde byla mezi stromy malá pravděpodobně ručně stloukaná dřevěná chatka. Bylo poněkud více osvětlené místo, jelikož vysoké stromy nezakrývaly oblohu a jasný svit měsíce dnes v noci ukazoval více, než měl.

O tom jsem se přesvědčila hned, jak jsem spatřila mně neznámého muže stojícího téměř uprostřed pláně s Freedem - jež levou rukou pevně svírá látku cizincovy noční košile a dýkou v pravé ruce mu tlačí na obnažený krk. I přestože jsem si nejdřív ohromeně všimla, že jinak obyčejná skleněná dýka zářila modrým světlem, raději jsem pozorněji sledovala scénu mezi jimi.

„Nosíte s sebou pouze zkázu a smrt," slyšela jsem neznámého muže říct Freedovým směrem.

„Ne," namítl můj společník, „to můj otec."

Při zmínce o jeho otci se zarazím. Třebaže jsem se ho na něj nikdy neptala, tušila jsem, že o něm mluví nerad. A co víc, myslela jsem, že již společně s jeho matkou nežijí. Proč by se ho jinak hlavní strážník Bendrew ujal, kdyby ještě stále někde žil aspoň jeden z jeho rodičů?

Cizinec v odpověď záporně zavrtí hlavou. „Jste si podobní více, než myslíte."

Chvíli bylo mezi nimi ticho, ale předtím, než jsem si byla jistá, že jej Freed konečně pustí, spojil strážník pohled se mnou. Chvíli vypadal překvapeně, jenomže než jsem se nadála, zašeptal slova, jež mě zarazila. „Au negar di Lunas."

A tak se dostáváme přímo do této chvíle - kdy má mysl nestíhá ani přemítat nad tím, jaktože zná starý gorondyanský jazyk, než Freed udělá nemožné. Přesune svou pravou ruku s dýkou od krku k hrudníku a zarazí předmět přímo do hrudi cizince.

Jakmile to udělá, zalapám po dechu. Mé oči směřují k muži, o kterém jsem si myslela, že ho konečně začínám opravdu poznávat a prohlédat jeho vnější masku. To byl ale klam. Nesmírně krutý klam, který mě právě teď bodl do zad a nechal bez možnosti dýchat. Nevěřícně hledím na strážníka přede mnou, jak pouští tělo toho neznámého muže a vztahuje paži se skleněnou dýkou k nebi.

To už však odvracím zrak, upouštím nevědomě dýku na zem a rychle vybíhám k bezvládnému tělu ležícímu na zemi. Jde o muže, ne moc staršího než je můj otec, jehož dlouhé blonďaté vlasy kontrastují s poněkud snědší kůží. Je celkem hubený, skoro až vychrtlý, čemuž se nedivím vzhledem k místu jeho domova. Tmavě hnědé oči směřují v nepřítomném výrazu směrem k tmavé noční obloze.

Tam, kde se mu do bílé noční košile vsakuje rudá tekutina a tvoří se do věčných map, přiložím rychle ucho, snažíc se zaslechnout tlukot jeho srdce. Nějakou dobu poslouchám, jenomže přesně, jak se bojím, nezaslechnu nic. Hlavu opět zvednu a opět si prohlédnu neznámého muže. Jeho hrudník se nezvedá a ani když mu přiložím ukazováček pod nos, necítím jeho dech.

Jakmile to však udělám, všimnu si něčeho podivného. Otočím dlaně směrem k obloze a se zvědavým pohledem si je prohlížím. Mou snědou kůži pokrývají jemné pramínky modré záře, které vypadají skoro jako vystouplé žíly jedné z těch starších švadlen, které celému dvoru šijí šaty.

Zatímco jsem modrými žilkami omámená, rozlezou se mi po celém těle. A pak - jakoby najedou - se promění v tenké jehly, které se mi všechny zabodnou do kůže. V tu dobu zatnu ruce v pěsti a z úst se mi vydere tiché syknutí.

Myšlenky se mi hned poté však vrátí k bezvládnému tělu, u kterého klečím. Uvědomění, že muž přede mnou už nadále nespatří světlo světa, mi dojde až nyní a přinutí mě vzhlédnout k mému společníkovi. Dlaň, v níž drží svou skleněnou dýku, má nyní svěšenou u boků. Překvapí mě také fakt, že již nadále modře nezáří.

Trvá jen chvíli, než se mnou opět spojí pohled. Jeho oči se zblízka zdají světlejší, než mi připadaly z dáli. „Co jste zač, strážníku?"

Přimhouří oči a já jsem si téměř jistá, že je to kvůli mému nenadálému opětovnému vykání. „Něco, čemu bys nerozuměla," nepřistoupí na mou hru. Jeho hlas přitom zní tvrději než poslední dobou, což mě na chvíli opět překvapí. Jako by muž, který ke mně momentálně shlíží, byl úplně někdo jiný jak ten, který mi ještě včera povídal, jak nejde věřit v naději.

Podívám se zpět na muže ležícího přede mnou. Má mysl nechce uvěřit tomu, že by měl být mrtvý, proto mě nutí opět přiložit hlavu k jeho hrudi. Podruhé mé tužby však střídá uvědomění, že ne všechno je tak, jak si přejeme.

Přikládám mu ruce na ránu přibližně u srdce, ze které ani po takové době stále nepřestává vytékat krev. Dlaně se mi začínají třást. „Musíme zastavit to krvácení," zamumlám potichu. Jakoby nic. Jen pro sebe.

Proto mám chuť dát Freedovi pěstí, když mi na to odpoví: „Není nic, co bys mohla udělat."

Snažím se však jeho přítomnost nebrat na vědomí. Cítím sice, že se mi jeho oči zarývají do zad jako naostřená kopí marileyských vojáků, ale nemám chuť se tím zaobírat. Musím něco udělat. Cokoliv.

Krev prosakuje cizincovou košilí čím dál více, ulpívá mi na prstech a stéká až k nízkým rostlinám, jež zahalují holou zem. Tam se mísí se zelení a tvoří zdání tmavě hnědé. Říkám si, že rudá tekutina alespoň nebude zanechávat výrazné stopy pro vojáky.

Pokud nenajdou tělo.

Obejdu proto cizince, berouc jej pod pažemi. Jakmile jej začnu táhnout směrem k chatce - která je pravděpodobně jeho domovem -, zjistím, že je těžší, než jsem si myslela. Jeho dlouhá noční košile se při táhnutí po zemi zasekává o větve a kameny, což mi mou práci moc neulehčuje.

„Co to děláš?" doprošuje se můj zatracený - vůbec jsem právě nikoho nezabil - strážník vysvětlení.

Ušklíbnu se na něj - ne jen z důvodu, co právě teď musím dělat, ale také kvůli tomu, že mi i nadále tyká. Jako bych jej i po tom, co právě zabil nevinného člověka, mohla vidět stále stejně. „Jestli si myslíte, že bych ho tu jen tak nechala - jak byste to očividně udělal vy - tak se mýlíte. Já mám totiž aspoň kapku ctnosti."

Jeho dopálený výraz poté, co mu řeknu všemi těmi neosobními výrazy, mi stojí za to snažení. Odtáhnu tělo mrtvého muže do chaty a nějak jej vytáhnu i na postel. Bílou přikrývku přehodím přes něj, aby nebyla rána vidět hned, jak někdo vejde dovnitř a staré, skoro se rozpadající, dřevěné dveře chatky zavřu při výstupu ven.

Freed i nadále stojí uprostřed pláně, skleněnou dýku už však v ruce nemá. Její rukojeť zahlédnu vykukovat z kožené pochvy přidělané k jeho pasu. Sleduje mě ostražitým pohledem. Vsadím se, že jen čeká, až mu dál začnu vyčítat, co právě udělal, jenže to v plánu nemám. Nehodlám ho potěšit tím, že přivedu jeho odhady k životu.

Potichu kolem něj projdu za suštění listů přízemních rostin a vydám se rovnou cestou směrem k opuštěné zvířecí noře, která nám slouží jako úkryt. Několik minut sice bloudím, jelikož si nepamatuji přesnou cestu. Vzhled lesa, který je ve většině případů na každém místě naprosto jednotvárný, mi taky příliš nepomáhá. Nutí mě přemýšlet nad tím, jak přesně jsem k lesní chatě šla. Tehdy mě však vedla zvědavost a od půli cesty také vzdálené hlasy.

Nakonec však malou prohlubeň v zemi najdu a než se naděju, už slézám dolů. Přitom si všimnu, že mě tiše následuje taky Freed, který vleze dovnitř téměr hned poté, co dopadnu nohama na suchou zem.

V hlavě si klidně opakuji svůj plán, řeším plusy a mínusy, co by se mohlo a nemuselo pokazit. Z toho mě však vyruší Freed, který si začne rozepínat jednotlivé pochvy s dýkami a meči a odkládat je vedle místa, kde momentálně přespává. Odhodlám se k němu otočit a založit si ruce na prsou, vyjadřujíc můj momentální postoj k jeho osobě.

„Jestli bych ze spaní křičela, žádala o pomoc nebo mluvila," zamračím se nad vzpomínkou z té noci, kdy se přihnal do mého pokoje, „neprobouzejte mě, strážníku Freede. Cokoliv se stane, nechte mě spát."

Aniž čekám na jeho odpověď, lehám si na rozestlanou přikrývku a přehazuji přes sebe odepnutou tmavou kápi. K mému společníkovi se otočím zády a zatímco pomalu zavírám oči, snažíc se usnout, v duchu se mi opakují desítky otázek, na které potřebuji získat odpověď.

Královno Marquerite, opakuji proto stále, potřebuji tě vidět.

*****

Tentokrát nepadám. Ani nestojím před zchátralým Igranem. Dokonce ani nebloudím čistým bílým prostorem.

Místo toho se ocitám na pláni před dřevěnou chatou, kde jsem ještě před nějakou chvílí stála a sledovala něčí smrt rukou muže, kterému jsem začínala pomalu věřit. U země se však tentokrát drží šedá skoro průhledná mlha a nedaleko mě zpoza lesa vyjde tak známá tvář. Celá zahalená v obvyklých černých šatech s tmavými vlasy a temnýma očima, jež mi připomínají stíny nocí, které v posledních dnech trávím mimo palác.

„Čekala jsem, kdy mě opět budeš potřebovat," promluví do ticha, „jsem velice ráda, že ses vydala tou správnou cestou, marey. Wren ti pomůže."

Na malý moment nedokážu nic jiného než si její slova neustále opakovat v hlavě. „Znáš její jméno," šeptnu si spíše pro sebe, „ale vždyť jsi říkala-"

„Že jediné, co o ní vím, je její rodová linie, ano," vysloví slova, která jsem měla v plánu říci já.

„Ale proč jsi mi to neřekla?" otážu se nechápavě.

„Musela jsi na to přijít sama," vysvětlí své jednání, „stejně jako na ostatní věci."

Nedokážu nic, než se na ni nevěřícně dívat. Stejně jako na ostatní věci. Jaké ostatní věci? Fakt, že nejsem až tak normální, jak jsem si myslela? To, že osoba, která pro mě byla matkou, mi vzala vzpomínky, aby zajistila bezpečí země? Nebo snad že existuje nějaké proroctví, jehož jsem jen tak mimochodem součástí?

„Myslíš tím, že jsem sama musela vidět, co se dnes večer stalo?" svraštím nevěřícně obočí. „Sama jsem musela vidět umírat nevinného rukama člověka, který mě měl přitom bránit?"

„Každý příběh má dvě strany, marey," řekne až příliš klidně, což mi nahání žluč do krku ještě více, „nezapomínej na to."

Založím si ruce na prsou. „Jestli je to tak, jak říkáš, ukaž mi jeho vzpomínky."

„Prosím?"

„Vem mě tam, na to místo s dveřmi," vysvětlím jí, snažíc se malinko uklidnit, „vem mě do Freedovy části."

„Nemohu tě tam vzít," namítne vyhýbavě. Její tmavé oči, jejichž bělmo nejsem schopna ani vidět, směřují ke mně a vysílají signály, jimiž mě varuje, abych si dávala pozor. Pozor na to, co před ní říkám. „Mohu tě však učit."

„Učit?" přimhouřím podezíravě oči.

Pohotově přikývne. „Ano."

„Proč bys mě měla učit?"

„Víš, marey, žádná věc neexistuje věčně," promluví smířlivě a spojí si ruce u pasu dlouhých temných splývavých šatů, „a to včetně nás, démonů. I pro mě za chvíli nebude na tomto světě místo - a nemohu nechat Cantaudrior bez strážce."

„Cantaudrior?" ptám se ohromená už jen tím názvem. Z mých úst však zní podině - ne až tak noblesně, jako když jej vysloví Marquerite.

„Síň minulosti," zapěje, jako by šlo o něco posvátného z dávných gorondyanských písní, „místo tisíců stínů."

Chvíli stále netuším, o čem přesně mluví. Tápu, v hlavě hledám všechna možná místa, o kterých jsem slyšela, snažím si vybavit některé z básní či část proroctví, kde by se o takovém místě mohlo hovořit. Hned, jakmile se mi v hlavě zopakují její slova o síni minulosti, trhnu sebou. Vzpomenu si na místo se vznášejícími se dveřmi, šedou štěrkovou cestou a faktem, co se na tom místě dá dělat - navštěvovat vzpomínky. Navštěvovat minulost.

„Mluvíš o tom místě s dveřmi, nemám pravdu?" dotážu se.

„Přesně tak, má drahá marey."

„Když jsem se tě zeptala minule, co to je, řekla jsi mi, že kdyby ses mi svěřila, stihla by mě smrt," přitakám. „Co se změnilo?"

„Nyní už jsi připravená," vysvětlí něžně. „Pověz, marey, jsi připravená nahlédnout do minulosti a vidět noční můry, které tě budou pronásledovat do konce tvých dní?"

Nechápavě se na ni podívám. „Nejsem si úplně jistá-"

„Musíš být," přeruší mě, ještě než stihnu doříct větu, „pokud tě to naučím a jednoho dne mě možná zastoupíš, věř, že budeš muset svou práci dělat řádně. Žádné pochyby, žádné odstupování."

Ráda bych jí upřímně řekla, že připravená jsem, jenomže něco mi dává najevo opak. Co to znamená, být připravená? Musím si něco přiznat? Udělat, co po mě chce? Být dost odhodlaná na to, abych udělala cokoliv, co po mně kdo bude chtít? Ať už je to jakákoli z těchto věcí, tuším, že připravená skutečně nejsem. Na druhou stranu je její nabídka přesně to, po čem právě toužím. Říká, že mě bude učit, jak nahlédat do minulosti lidí - tedy alespoň doufám, že se tato schopnost skrývá za její nabídkou 'učit mě'. Po tom, co dnes udělal Freed, nechci nic jiného, než zjistit důvod jeho počínání. Opravdu se mi nezdá, aby někoho zabil bezdůvodně.

Proto se rozhodnu lhát - a kdyby to Marquerite prohlédla, aspoň bych mohla říci, že jsem se snažila. „Tím pádem jsem připravená."

Hned po těch slovech čekám, kdy se její tvář zformuje v úšklebek a začne mi povídat o tom, jak jí nemám lhát. Jenomže to - v štěstí mě samotné - nepřijde. Marquerite místo toho pouze kývne hlavou.

„Podej mi ruce," vybízí mě.

Na nic nečekám a vkládám své dlaně do jejích. Jsou ledové jako pozdní zimní vánek, který v nocích stále natahuje své jemné prsty mým směrem a nutí mě se klepat. Zavírám oči, jak mi Marquerite dále říká, a čekám, co se nyní stane.

„Teď je otevři," přikazuje mi, zatímco pouští mé ruce.

Když ji poslechnu, zjistím, že není co vidět. Kolem mě se nerozprostírá nic než neprostupná temnota, která mi až příliš připomíná stíny chaty, do které jsem ještě před nějakou chvílí ukládala tělo muži, jehož srdcem Freed prohnal svou skleněnou dýku. Kamkoliv se podívám, spatřím rudou skvrnu na jemné bílé látce stejně jako na mých rukou. Na chvíli se na ně podívám, jen abych zjistila, že zde je od krve nemám. Jsou to přece jen sny, připomenu si, je zde pouze má mysl, ne tělo.

„Tohle je Iliinar," vyruší mě z myšlenek, „síň prozření."

Rozhlédnu se kolem sebe, hledajíc jakékoli známky byť jen náznaku síně. Otočím se k Marquerite s nechápavým výrazem v tváři. „Jak to může být síň, když nemá žádné stěny?"

Královně se při té otázce zvedne pravý koutek úst. „Ale má," podotkne spoko až pyšně, „ty zatím jen nejsi připravená je vidět."

Zatím nejsi připravená je vidět. Při těch slovech začínám pochybovat, jestli je už konečně rozhodnutá, zda tedy připravená jsem či ne.

Dřív, než stačím něco říct, se Marquerite otočí a rozejde pryč ode mě. Vláčí za sebou zadní stranu svých černých šatů a já si až teď všimnu, jak dlouhé vlasy má. I přestože naprosto splývají s barvou látky, která zakrývá její tělo, a stejně tak i okolním prostředím, je vidím naprosto zřetelně. Jsem si téměř jistá, že kdyby neměla tak světlou kůži, mohla by se jednoduše stát stínem na tomto místě.

Následuji ji hned, jak se byť jen malinko ohlédne přes rameno. Kolem mě se rozprostírají zvuky připomínající dopadání bot na podlahu, když se však podívám dolů, skoro bych řekla, že chodím ve vzduchu. Pode mnou není nic než černo jako okolo a už jen z toho pohledu se mi dělá špatně. Proto zpátky zvednu hlavu a pozoruji, jak jde Marquerite dál. Když ani po pár minutách nezastaví, mám nutkání konečně promluvit. „Kam to jdeme?"

Jen co to řeknu, zvedne spojené ruce na úroveň hrudníku a zamumlá slova, kterým nerozumím. Hned na to se mezi jejími prsty začne ven vyhrnovat záře, skoro jakoby se chtěla dostat na svobodu a rozzářit vše kolem. Marquerite ještě chvíli něco tiše říká, ale co nevidět vztáhne ruce vzhůru, otevírajíc je. Z nich jí vyjde světlá mlha, která mi tak moc připomíná tu tmavou, jež mi ukazovala vzpomínky na krutost Mayrree před pár dny.

Mlha se začne rozprostírat kolem nás a tvarovat se to úzkých rovných čar. Když se rozhlédku kolem a všechny si je spojím, vytváří něco jako rohy místnosti.

„Tady jsme stály, když jsme se setkaly poprvé," promluví do ticha Marquerite.

„Ale... nestály jsme na světlém místě?" zeptám se jí, přičemž se snažím vzpomenout si, jak přesně to bylo.

„Iliinar je něco jako hranice mezi životem a smrtí." Opětovně si spojí ruce u pasu. „Stejně jako počas celé své existence objevuješ svět kolem sebe, čím déle jsi tady, tím hlouběji se dostáváš a prohlížíš klamy tohoto místa."

„Takže jde o něco jako druhý svět?" zapřemýšlím nahlas.

„Ne tak docela," přizná, „jde o něco jako přechodové místo, které kdyby neexistovalo, panoval by ve starém Gorondyanu chaos. Má práce, jako iliinarské strážkyně, je každý rok vejít do jedněch specifických dveří každého občana obou zemí v Cantaudrioru," vysvětlí, „do těch na konci cesty."

„Ty ukazují událost, která ovlivnila život daného člověka nejvíce," přitakám, „tak jsi mi to minule říkala, nemám pravdu?"

Marquerite kývne. „Má to však jedno ztěžení. Musíš do těch dveří vstoupit s vlastníkem té vzpomínky. Kdybys to neudělala, dveře by zanikly a lidé by na tu životní změnu zapomněli. Bylo by to, jako by ji vůbec nikdy nepodstoupili - a ne, že by jen zapomněli, že se to někdy stalo. Vše, co se stalo poté, jednoduše zmizí."

„Proč?"

Marquerite chvíli mlčí. Sleduji, jak nad tím přemítá. Vypadá to skoro, jako by nevěděla, jak mi to správně vysvětlit. I kdyby to byla pravda, tak na to přijde, jelikož po nějaké době spojí opět svůj pohled s mým. „Představ si třeba ten den, kdy tě jako malou předvedli před Mayrree."

Přikývnu a i přes malé trhliny, ve kterých jsem pravděpodobně zmiňovala Jennu, si ten den vybavím, jako by to bylo včera.

„Měla jsi na výběr - přijmout její nabídku nebo ji odmítnout," začne vysvětlovat, „ty jsi ji přijala a následovala život falešné princezny. Kdyby ses však rozhodla naopak a odmítla ji, žila bys dále v ulicích Taru a spoléhala se sama na sebe. Nikdy bys nepoznala, jaký život bys získala, kdy ses rozhodla naopak." Na chvíli se zastaví, jako by čekala, na signál, že jsem to zatím pochopila. Kývnu hlavou na znamení, ať pokračuje. „To znamená, že kdybys zapomněla na to, že jsi její nabídku kdy přijala, nerozuměla bys, co v marileyském hradu v drahých šatech děláš a představovala si sebe sama nadále zpátky v ulicích Taru."

„Takže kdybys s nimi neprošla ty nejzazší dveře," záměrně se odmlčím, aby mohla tu větu doříct ona.

„Bylo by to, jako by se ta událost nikdy nestala," doplní, „a vše, co se kvůli ní změnilo, by z mysli toho člověka zmizelo také."

Z té představy mě zamrazí. Fakt, že kdyby jeden člověk selhal v takovém úkolu jako je prohlížení vzpomínek, by způsobilo, že by někdo jiný zapomněl určitou část svého života, je nesmírně děsivé. Vedle špatných věcí, které váš život mohou nesmírně ovlivnit - jako například ta má -, tady jsou i ty krásné. Kdyby něčí život byl pouze stereotypní a největší vliv by pak mělo například setkání se s budoucím manželem či menželkou? Pokud by tohle někdo zapomněl, jak by se pak tvářil na své děti? Co by udělaly ony, kdyby zjistili, že si je jeden z jejich rodičů nepamatují? Nebo možná i dva? Jsem si jistá, že bolest, když vás vaši nejbližší opustí, je strašlivá, ale vidět, jak na vás ze dne na den rodič zapomene... Jsem si jistá, že to bolí ještě víc.

Pokusím se zahnat takové představy zahnat do kouta mé mysli a zařadit je do části 'Raději už o nich nikdy nepřemýšlet'. Podívám se zpět na Marquerite. „Takže tohle přesně děláš? Kontroluješ, aby lidé nezapomněli na sebe sama?"

„Ani zdaleka to není vše, marey," přitaká, „jak už jsem sama řekla dříve, Iliinar je jako místo mezi životem a smrtí. Najdeš zde lidi, kteří se smrti blíží, ale stále v sobě mají kousek života, jež je drží spoutané s tímto světem. Často se mě ptají, kde jsou a co tady dělají - já jim to však neříkám. Dostávají se sem pomocí snů, stejně jako ty a vždy je lepší, aby to u toho mínění zůstalo. Tohle místo je až moc důležité, aby bylo prozrazeno obyčejným lidem."

„Takže já nejsem jen obyčejný člověk?"

„Myslela jsem, marey, že už ti dávno došlo, že máš od obyčejnosti daleko," přimhouří mým směrem oči, jako by přemýšlela, zda její podmínku s názvem 'je připravená' opravdu splňuji. To jí však říct nemohu - nebo možná ano, ani sama nevím.

„Řekla jsi, že se zde ocitají lidé, kteří se pohybují někde mezi životem a smrtí," vzpomenu si a s obavou v očích pokračuji v myšlence, „co to znamená pro mě, když jsem tady?"

„To ti nemohu povědět, marey," vyhne se odmítavě odpovědi, „musíš na to přijít sama."

Jenomže tahle odpověď mi od ní naprosto nepomůže - udělá pravý opak. Je důvodem, proč podvědomě zatnu dlaně v pěsti a svraštím obočí k sobě, mezi nímž se vytvoří ta malá vráska, která mi tam po zbytek života již jistě zůstane po tomhle všem. Do krku se mi nažene žluč a srdce mi začne bít rychleji. Mám co dělat, abych na ni nezačala křičet, co mi bude dech stačit.

„Na všechno musím přicházet sama," snažím se mluvit klidně a vyrovnaně, jenomže pod těmi kontrolovanými slovy jde stále slyšet náznak mého rozhořčení. „Proč mi alespoň jednou nemůže někdo říct hned do očí, co po mě chtějí? Proč mi nemůžeš vysvětlit důvod, díky němuž se sem... do... do Iliinaru vracím? Proč mi nemůžeš ukázat Freedovy vzpomínky, říct mi, co přesně jsem dnes viděla a proč to udělal? Je tak těžké přede mnou aspoň pro jednou nezatajovat všechno?"

Zatímco popadám dech, se na mě Marquerite dívá tím vyrovnaným a malinko povýšeným pohledem, za který jsem jí již tolikrát chtěla něco špatného provést. Začíná mě vytáčet, jak mě ignoruje, jak si se mnou zahrává, říká mi pouze polopravdy, které stejně nakonec musím skoro celé vyřešit sama. Vždyť... Vždyť znala jméno Wren Lanevrrové, už když mi vzpomínku na Mayrreeinu přehnanou slabost pro její zemi, společně se schopností udělat pro ni cokoliv, ukazovala! Hledáním v knihovně po nějakých informacích o "té záhadné čarodějce" jsem strávila celé hodiny, během kterých jsem se raději mohla pořádně vyspat na cestu.

A její předchozí polopravdy? Neustále mi opakovala, jak mám najít sama sebe a když jsem ji skutečně potřebovala, nepřišla. Její vodítka, která mě mají dovést k informacím, které potřebuji, jsou vždy jen minimální a navíc bez ničeho, co by mi mohlo rovnou efektivně pomoct. Například dnes jsem ji požádala, ať mě vezme do Freedovy části Iliinaru - a místo toho, aby to udělala, mi nabídla, že mě bude učit.

Nejradši bych jí tohle všechno řekla a požádala ji vysvětlení, jenomže to by stejně opět znělo "mám pro to své důvody" nebo něco tomu podobného. Nehledě na to, že než bych vůbec dostala šanci to vyjádřit, ona už by, ostatně jako právě teď, mluvila.

„Možná přece jen zatím nejsi připravená."

Frustrovaně zasténám. „Co to vůbec znamená 'být připravená', Marquerite? Kdy tohle... odhalování něčeho, co se naprosto nezdá jako já, skončí? Nemyslím si, že rozumím proroctví a nejsem si jistá, jestli ho pravdu pochopit chci. Nevím, jestli mám si přeji poznat tvého syna a ještě více jestli si náhodou přeji projít tím prazvláštním spojením, o kterém mluvíš."

Těmi slovy ji pravděpodobně přivedu na zvláštní vlnu, která vynese na povrch pouze všechnu zlost věnovanou mě samotné. V další sekundě totiž stojí těsně přede mnou, tvář stažená vztekem s dlaní, která zlostí přímo drtí mé zápěstí. „Riskuji, marey, pro to, abychom si všichni byli jisti, že své místo po boku ronwei zaujmeš správně a tam, kde bude selhávat, budeš jeho chyby napravovat," hovoří zvýšeným hlasem přímo v mé hlavě tak, jak už to dlouho nedělala, „celé tohle místo je něčím důležitým a věř, že ti jej nechci svěřit o nic více, než si ty přeješ býti součástí proroctví."

Stáhne ruku kolem mého zápěstí ještě více, přičemž se mi z úst vydere bolestivé syknutí. „Tak proč-"

„Přečti si část o Vlku," dodá ještě ostře, zatímco mi očima do hlavy skoro propaluje díru. „Teprve až tak učiníš, přijď znovu."

A dřív, než stihnu zareagovat, se mé zápěstí osvobodí od jejího stisku tak rychle, jak zmizí. Hned poté začnou mizet také malinkaté mlžné čáry, které tak nevinně naznačovaly stěny neviditelné místnosti.