O šest let později

Padám.

Přímo - do prázdna. Do podivné temnoty, ve které nevidím ani na špičku nosu. Jsem zmatená. Netuším, co se děje. Padám - a pak sebou trhnu.

Zastavím se v pohybu. Jsem na místě, uprostřed neproniknutelné temnoty. Vznáším se, ale nemám nejmenší tušení jak - na ničem nestojím, ničeho se nedržím a nic nedrží mě. Jednoduše pouze... existuju uprostřed ničeho.

Nevidím absolutně nic. Tma, která se kolem mě rozprostírá není nic jiného než černo. Obyčejné černo, jako když mi máma sfoukla před spaním svíčku a já na chvíli v mém pokoji nic neviděla. Bojím se. Je to jako bych zase seděla v noci na ulici a bála se každého zvuku, který se kolem mě ozve. Jako bych se znovu bála, kdo projde a vytáhne nůž jako první nebo kdy se opět pokusí ukázat šelma, která mě doteď pronásleduje ve snech - šelma bez tváře. Temná energie, která se mi dostává do těla pokaždé, když se ke mně přiblíží.

,,Mami?"

Čekám. Čekám na jakoukoli odezvu i zvuk - doufám alespoň v ozvěnu, avšak ani ta v téhle podivné temnotě neexistuje. Je to jakoby tady neplatily zákony vědy - jelikož už jen fakt, že stojím ve vzduchu je nemožný.

Něco mě náhle donutí zavřít oči - malý pruh světla, který prostupuje tmou a míří přímo k mým očím. Přeju si udělat krok k tomu němu a zjistit, odkud pochází. Mám ale strach - strach, že udělám krok a začnu znovu padat. Padat do prázdna, které představuje mou minulost plnou beznaděje.

Znovu se na něj podívám - je to jen malinká záře, o trochu větší než hvězdy zářící na nebi, jež pozoruji skoro každý den. V jedné věci se však od hvězd liší - není to jen bezvýznamně-vypadající bílá tečka na obloze, ale malý světlý proužek, táhnoucí se do neznáma. Je to jako byste byli zavření v místnosti bez oken a světel, ale v jedné ze stěn by byla díra, na níž dopadají sluneční paprsky. Bylo by to jedinečné - jediný možný přísun světla v té tmavé kopce, ve které se nacházíte.

Fascinuje mě. Fascinuje mě až tak, že k němu natáhnu ruku s nadějí, že nakonec nebude jen bezvýznamnou září, díky které budu před očima vidět fleky.

Zarazí mě, když zjistím, že je něčím tvrdým. Tvrdým a kulatým, skoro jako provaz nebo tyč, které se mohu chytit. Mé prsty obkrouží tento kulatý objekt, tvářící se jako světlo, a pevně ho sevřou. Naskočí mi husí kůže, jak mě polštářky prstů studí od té neznámé věci, kterou právě držím. Je chladná - chladná jako namrzlý kov během zimního období v aleji růží, nacházející se v zahradách marileyského paláce.

Trhnu sebou, jakmile pode mnou zmizí cokoliv, na čem jsem právě teď stála a narazím hrudníkem do studené světelné tyče. V záchvatu paniky a strachu z pádu kolem ní obmotám své nohy, protože cítím, jak pomalu sklouzávám dolů.

Přisknu se k tyči tak, jako bych někoho objímala a rozhlédnu se na všechny strany. Pátrám po světle, kterým všechen tenhle zmatek začal, ale začínám čím dál více panikařit, protože ho nemůžu najít.

Trhám hlavou sem a tam, až přemýšlím, jak bych vypadala pro někoho, kdo by mě sledoval. Myslel by si, že jsem blázen - že jsem přišla o rozum. Možná ho ale ztrácím, protože jsem zmatená. Visím uprostřed ničeho. Uprostřed temnoty, která nic neznamená a kde nic nevidím se držím tyče, která bývala světlem, které jsem ztratila. Jsem jediná, které to smysl nedává?

Začínám šílet. Své ruce cítím pořád míň, jak se držím toho ledového objektu tisknoucímu se ke mně. Zima se mi rozlézá do celého těla a bojuje s mým vnitřním žárem. Jsem tak vyčerpaná až zavřu oči a svěsím hlavu dolů.

Srovnávám si myšlenky a zhluboka vydechuju chladný vzduch, který mě šimrá na rukou. Je tím jediným co slyším, protože kolem mě se jinak rozprostírá naprosté ticho. Ubíjející ticho. Normálně bych řekla, že je to uklidňující, ale momentálně bych dala úplně vše za sebemenší náznak života. Dala bych vše za to, abych věděla, že tady nejsem sama - jenomže jsem a absolutně nevím, co mám dělat.

Hlavu si opřu o tyč, až se dotýká mého spátku a teprve poté opět otevřu oči.

Jenomže v ten moment se nestačím divit.

Do tváře mi svítí ta stejná záře, kterou celou dobu hledám. Mé srdce začne bít rychleji a hlasitěji, až skoro cítím, jak se mi chce dostat z hrudi ven. Je důsledkem toho, že začnu ručkovat po tyči dolů. Dělám to, protože mi to přijde jako jediné východisko z této situace a protože vše je lepší, než tam zůstat a čekat donekonečna.

Mé prsty jsou úplně ztuhlé zimou, ale já je přinutím k pohybu. Přinutím je dostat mě dolů, do té oslepující záře, která je jediným záchytným bodem, který mám.

Minuta za minutou a sekunda za sekundou - čas plyne tak rychle, že si ani neuvědomím, jak jsem blízko. Zanedlouho už vidím, že záře byla celou dobu jen otvorem do oslepujícího bílého prostoru. Jako protiklady. Zlom, ve kterém si vyberete cestu - dobrá strana nebo špatná strana. Dobro nebo zlo. Světlo nebo tma.

Já si však nevybírám, jen zkouším změnu. Mám pocit, že čas v temnotě jsem si už odbyla a proto dále ručkuji dolů. Do neznáma v podobě bílé barvy, která se kolem mě rozprostře. Na chvíli je přímo oslepující, ale po malé době si mé oči konečně zvyknou a já uvidím...

Nic. Absolutně nic.

Mé špičky se lehce dotknou něčeho, co připomíná zem a já na chvíli cítím naději. Naději, že se konečně budu moct postavit a nemuset nutit své tělo, aby ještě vydrželo.

Je to jako osvobození. Když se mé nohy plně postaví a já se zvládnu narovnat, mé tělo zaplaví vlna úlevy. Protáhnu svá záda i ruce a krátce na to se rozhlédnu. Bílá kolem mě mě bodá do očí a já mám pocit, jako bych byla v mlze. Snažím se chvíli kráčet dopředu v domnění, že uvidím něco nového - někoho. Lidskou bytost, která by mi řekla, co se děje a kde to jsem.

Dochází mi však, že je to naprosto zbytečné. Čím dál jdu, tím víc jsem ztracena. Mám jen jediný orientační bod - tyč, po které jsem se sem dostala a právě ta by měla být mou záchranou a místem, které znám.

S cílem se k ní opět vrátit, se otočím, ale v momentě kdy se chci rozejít k ní, si všimnu postavy stojící přede mnou. Nejprve se leknu - ale poté si ji pořádně prohlédnu.

Je to žena, oblečena celá v černém. Její rozdílnost naprosto vyzařuje oproti okolí, i přestože by to mělo být přesně naopak a její oči směřují přesně mým směrem. Její černé uplé šaty splývají dolů, až k zemi, kde se v jemných vlnách rozprostírají kolem ní a zvýrazňují všechny její křivky. Vlasy ve stejné barvě má pečlivě narovnané, až vypadají jako temný vodopád, který začíná na temeni její hlavy a končí u pasu. Ale ty oči...

Její oči přímo nahánějí strach. Jsou černé - celé černé, jako temnota, ve které jsem se ještě před chvílí nacházela. Neodráží se v nich nic - ani záblesk světla, který je všude kolem nás obou. Jsou naprosto prázdné, až mi z toho naskakuje husí kůže.

Neudělá krok dopředu ani nic jiného. Jednoduše tam jen stojí - obě tak stojíme a díváme se navzájem do očí - přičemž mé myšlenky obsahují všemožné nápady, co by se mi mohlo její vinou stát.

,,Ahoj, Sun," promluví na mě. Její hlas se nerozezní okolo. Ne... Slyším ho hluboko ve své hlavě, neschopna ho přerušit vlastními myšlenkami. Blokuje mi veškeré vnitřní vnímání a schopnost mít nad sebou kontrolu. Je to nesnesitelný a neuvěřitelně nepříjemný pocit.

,,Už bylo načase, abychom se potkaly."

Prudce otevřu oči a trhnu sebou. Kolem mě je tma, ale tentokrát alespoň minimálně vidím všechno. Obrysy nábytku v mé komnatě díky měsíčnímu svitu rozeznám, ale jinak jsem zmatená. Před sebou neustále vidím tu ženu nahánějící strach - ta ale hned zmizí a je nadále jen přeludem v mé hlavě. Neživým imaginárním přeludem.

Dveře do mé komnaty se v rychlosti otevřou a v nich se objeví strážník. Rukou děsivě svírá toulec, připravený zaútočit, ale jeho pohled se hned přesune ke mně. Vypadá, že by byl schopný všeho. ,,Jste v pořádku, Vaše Výsosti? Slyšel jsem vás křičet."

Na chvíli nejsem nic víc než zmatená. Sedím na své posteli a s vykulenýma očima hledíc na strážníka přede mnou, i když na jeho místě opět na chvíli uvídím děsivou ženu z mých přeludů. Na chvíli se k mé zmatenosti přidá i strach, ale netrvá dlouho a vrátím se do normálního světa obsahujícího mě samu, sedící na posteli a vojáka, který jen dělá svou práci.

Možná si minutu nebo dvě snažím vybavit strážníkovu otázku, ale nakonec jenom z klidem odpovím: ,,O nic nejde, strážníku. Byla to pouze noční můra."

Doufám, zabráním se dodat.

Chvíli vypadá, že ho to nepřesvědčilo, ale uběhne pár sekund a on se už nadále klidný ukloní. ,,Jestli je to tedy tak, nenechte se rušit. Přeji vám hezký zbytek noci, Vaše Výsosti," dodá k tomu a poté už jen tichým krokem vyjde zpět na chodbu, přičemž za sebou zavře.

Já jsem však tak moc zaneprázdněna myšlenkami nad záhadnou ženou, že mi vůbec nedojde, že strážník, který byl právě v mém pokoji, nebyl Bendrew, jež mě hlídal už od malička.

Byl to naprosto někdo jiný.