Tahle kapitola je věnována @JustTaly. Ať ti ty testy zítra vyjdou a ještě jednou děkuji za krásná slova o této knize! ❤

*****

Nechápu, co se se mnou děje, že poslední kapitoly bývají tak dlouhé, ale asi si prostě nemůžu pomoct. Zase jsem překročila 5 000 slov 😅 Tak si užívejte čtení! V médiích máte opět vyznačenou cestu Sun a Freeda - a kde se nachází teď.

Budu ráda za váš názor, teorie, hlas, prostě cokoliv ❤

V den, kdy nás najdou vojáci, se už nestihneme dostat až k Fayrre. Malým náskokem díky tomu, jak jsme jim utíkali, si o něco pomůžeme, ale nestačí to k nahrazení tak dlouhé cesty od Balderu až k hlavní řece bývalého Gorondyanu. Celý den nespřestávávme jet, jedinou zastávkou je ta v poledne, abychom mohli ujíst něco ze zásob, které Freed koupil - malý pytel jablek a tři bochánky pšeničného chleba. Neměli jsme sice v plánu z nich ujídat tak brzy - doufala jsem, že si ráno stihnu dát pořádnou snídani z hostince, ve kterém jsme přespali - a dát pšeničný chléb až večer. Vojáci nám však překazili vyhlídky na klidný den a vyrušili nás - nebo spíše jen mě - ještě předtím, než jsme byli schopni vstát z postele.

Ten večer jsem se vyspala tak skvěle, jako v posledních týdnech jen málokdy. V mých snech se neobjevovala královna Marquerite - stále nemohu uvěřit, že je to ona - a výčitky ze svého útěku byli ta tam.

Samozřejmě, stále jsem myslela na tátu, který mi pomohl, i přestože neměl. Nechci si ani představovat, co s ním mohla Mayrree už teď udělat. Co když je ve vězení? Vím, že ho má ráda, ale za těch šest let, co se pohybuji po paláci, jsem již zjistila, že táta se s Mayrree nemůže ani za nic rovnat. Ona bude vždy královna a on pouze její manžel z království, do kterého se již nikdy nevrátí.

Až do večera jsem překvapená, že se mnou ještě Freed neprohodil ani slovo, které by se týkalo mé domněnky o tom, že jsem marey a proč jedu do Harenu. Neřekla jsem mu vše - pouze to, že mi Mayrree vymazala po mém příchodu vzpomínky na nějakou Jennu, která údajně o tom proroctví a mojí části v něm věděla. O královně Marquerite, bez níž bych na to nikdy nepřišla, jsem se ani nezmínila, stejně jako o Quinn, která mě navedla na část o První - nyní už moc dobře vím, že jí je myšlená Mayrree.

Freed sleduje cestu s rty přitisknutými k sobě až do noci, kdy se konečně zastavíme. Zjistím, že měl den předtím pravdu, když mi popisoval následující cestu - opravdu nikde kolem není nic než jen volná pláň bez jakýchkoliv stromů, skal, jeskyní nebo jen obyčejných výběžků. Jsme nuceni rozestlat koupené přikrývky na vysokou trávu - která obstarává podloží skoro tak měkké jako matrace v hostinci - a sníst druhou třetinu prvního ječmenného chleba. Koním dáme pár jablek a slibujeme si, že se zítra zastavíme u Fayrre na delší dobu, aby se koně mohli pořádně napít a my k tomu k najíst. Netuším sice, co tím myslel, ale nezbývá mi nic jiného, než počkat.

A tak se dostáváme až sem k pátému dni, které odpočítávám od Freedova odhadu patnácti dní. Přijíždíme k jednomu z mála mostů přes řeku Fayrre. Přesněji jsou pouze tři - ten, u kterého stojíme, jeden blíže ke Crescenu a poslední kousek pře Gitorskými vodopády. Ten je však tak malý a nevyužívaný, že jej tvůrci ani nezakreslovali do mapy.

Freed se těsně před ním zastaví a zamyšleně si jej prohlíží. Snažím se přijít na to, o co by mohlo jít, ale jeho oči připevněné k dřevěným zašlým deskám mostu mi v ničem nepomáhají. Jakmile nezachytím jeho pohled, aby mi řekl, proč zastavil, rozhodnu se prozkoumat jej sama a to kvůli jednomu prostému důvodu, který by Freeda mohl přivést k zastavení - jestli není poničený. A vskutku není. Přejedu pohledem přes všechna prkna, dřevěné kůly zabraňující pádu do vody, pátrám po známkách opotřebení, ale nenacházím ani jedno. Proto se rozhodnu přes most přejít - žádné riziko zde nevidím.

„Počkej," zastaví mě Freed hned, jak pod nohami mého hnědého koně zavržou dřevěná prkna mostu. Otočím se na něj jen, abych zjistila, že už se zamyšleně nedívá na dřevěný objekt u řeky, ale jeho oči směřují ke mně.

Svraštím obočí. „Proč?"

„Tudy nemůžeme jet."

Nakloním hlavu na stranu a ještě jednou se podívám k mostu. Jemné zaskřípání prken pod vahou mě a mého koně mi možná navodilo jemné pochybnosti, ale ne natolik, abych věřila, že se pode mnou dřevo propadne. Ohlédnu se zpět na Freeda. „Nepřijde mi nějak závažně poškozený."

„Nemluvím o tom, jestli je poškozený nebo ne," vysvětlí k mému překvapení. „Jde o to, že touto dobou už královně pravděpodobně dojde, kam míříš a tak pošle vojáky co nejkratší cestou do Harenu - a to je tímhle směrem."

Čekám, co navrhne. „Takže?"

„Bude lepší, když pojedeme podél břehu. Den a půl cesty odsud je druhý most a budeme moct také přespat v Crescenu. Koně si odpočinou, pořádně se najíme a pojede se nám lépe." Freed zatáhne za otěže a jeho černý kůň o pár kroků couvne dozadu, tvoříc mi cestu podél Fayrre. „Mimo to, že se také snad vyhneme vojákům."

Slovo snad poněkud zdůrazní a já nebudu lhát - nelíbí se mi, co jím chce říct. Na malý moment se mi před očima zjeví moment z předešlého dne, jak jsem se snažila přitáhnout do sedla, zatímco se mě s Freedem snažili chytit vojáci. V momentě, kdy jsem se po svázaných přikrývkách spouštěla z okna hostince, jsem naprosto zapomněla na předchozích šest let, kdy mě vychovávala Mayrree k narovnaným zádům, korzetům a honosným šatům. Místo toho jsem si říkala, jak by se teď tvářila Jenna, ta žena, která mě údajně vychovávala až do doby, kdy jsem se připletla do krádeže, bez níž bych dnes nebyla to, co jsem. Vybavím si část vzpomínky, jež mi královna Marquerite ukázala kvůli tomu, abych si vše spojila, a slova mně samé se mi ozvou hluboko v hlavě.

Učila mě jak se bránit, umím šermovat s mečem, střílet z luku, léčit rány pomocí přírodních zdrojů i-...

I co? Jsem nucena o tom přemýšlet ode dne, co jsem to zaslechla a stále mám nutkání překvapeně vykulit oči, jakmile přemýšlím nad všemi věcmi jmenovanými předtím. Umím šermovat s mečem, stříle z luku, léčit rány pomocí přírodních zdrojů. Jen při představě, že v ruce držím meč, si připadám podivně. Vždy jsem strážníky i vojáky obdivovala, jak s těmi těžkými kovovými předměty dokáží pohybovat a manévrovat, jako by nevážily nic víc než obyčejné peří, ale nikdy jsem nepomyslela na fakt, že bych se to mohla naučit. A střílet z luku? Zkusila jsem to jednou a střed terče jsem minula o výšku celého smrku.

Navíc přírodní zdroje... o květinách, jejích jedech a léčivých schopnostech vím úplné minimum. Jediné, co mi v hlavě během posledních šesti let ulpilo, je těch pár informací, které jednou za čas pověděla Naider. A pak vím tak o elihniích - květinách z nichž byl vytvořený věnec od bastardky Quinn, který mi při oslavách Vítání jara donesla malá holčička v modrých šatech. Byly tehdy žloté a Quinn řekla, že v její zemi vyjadřují, že žeka, jež je nosí, něco skrývá. Hned poté mi řekla, že byla v knihovně ten den, kdy jsem byla náměsíčká a viděla mě s Freedem. Obviňovala mě, že s ním mám nějaký tajný románek.

Zdůraznila jsem, že si jí to muselo jenom zdát. Nemám na takové věci čas.

Podívám se na Freeda, zatímco svého koně pobídnu, aby vyjel kolem břehu řeky. „Nezbývá mi nic jiného, než ti věřit."

Jen se otočím, sledujíc cestu přede mnou, a už za zády zaslechnu tvrdé dopadání koňských kopyt na bílé oblé kameny podél řeky. Nemusím se otáčet, aby mi došlo, že Freed jede za mnou. Jeho vraník hlasitě dýchá, skoro jako by byl unavený. A já bych se mu ani nedivila - po tom počátečním výkonu, který ze sebe naši koně včera vydali, musí mít třetinu nabité energie z pořádného jídla, vody i odpočinku vyčerpanou.

Kvůli tomu se s Freedem dohodneme, že dnes kvůli nim pojedeme pomaleji. Zvyšuje se tím sice riziko, že nás vojáci dostihnou, ale pokud bychom jeli stejnou rychlostí celý den, koně by neměli dost síly na to, abychom jim zvládli utéct.

Cesta k naší další zastávce trvá asi dvě hodiny, kdy nastává poledne. Slunce je přímo nad našimi hlavami, hřeje více, než bych po předchozích studených nocích řekla a voda řeky Fayrre - která je jistě příjemně studená - mě skoro až volá a láká, abych se do ní ponořila. Tomu pokušení však odolám a řeknu si, že na to bude čas večer, až se utáboříme. Nemám v plánu, aby Freed viděl něco víc, než by měl. Je přece pouze můj doprovod. Strážník, jehož prací je ochraňovat mě.

Jakmile po těch dvou hodinách seskakujeme z koní, slunce zakryje mrak, ze kterého doufám, že nebude pršet. Během krátkých pár minut už mi není tak horko, Freed ale plánuje něco ulovit, abychom nejedli pořád jen chléb a jablka. Při zmínce o masu mi hlasitě zakručí v břiše a do úst se nahrnou sliny. Za kus masa bych po těch pár dnech dala cokoliv. Stoly plné jídla při matčiných oblíbených plesech nebo hostinách s dvorními damami, vévodkyněmi a hraběmi mi také moc nepomáhají. Jen vzpomínka na to, co všechno jsem si tehdy mohla vzít, můj hlad ještě zvyšuje.

Freed přistoupí ke břehu a vezme do rukou vyplavenou větev, kterou musel strhnout proud. Na některých částech jí rostou již malinkaté pupeny, ze kterých měly vyrůst velké listy. Freed přejde k sedlu a vytáhne z něj připevněný nůž. Dýka se mu přitom pohybu zahoupe u pasu a já si vzpomenu na tu noc, kdy jsem ji držela v rukou. Pamatuju si, jak mě překvapilo, že byla ze skla.

Jak tak vidím ten opuštěný předmět, připevněný k jeho opasku, do hlavy se mi vkrade otázka. Podívám se na Freeda, zatímco láme větev a pomocí nože od sedla jej na jednom konci ostří. „Na co u sebe nosíš tu dýku, když ji nepoužíváš?"

Střelí po mně pohledem, jímž mi dá jasně najevo, že tahle otázka není na místě. Jeho oči vystřelují poplašné paprsky, které znamenají jen jediné - nejsme si blízcí natolik, aby mi o tom všem řekl. Jako bych potřebovala, aby mi to připomínal.

Freed přejede naposledy po větvi, jejíž konec přetvořil v ostrou špičku a podá mi ji. „Neptej se na zbytečné otázky a raději pojď vzít tohle."

Přeberu od něj naostřenou větev, zatímco vezme další a pokračuje v práci. Vypadá soustředěně, skoro jako by na tom závisel jeho život a pokaždé, co přejede nožem před tvrdé dřevo, se mu kabát vlivem zatnutých svalů napne.

Nemusím čekat moc dlouho a Freed připevní skleněnou dýku k sedlu koně, nechávajíc si nůž u sebe. Sehne se, zvedne odřezky dřeva ze země a hodí je do vody. Hádám, že za sebou nechce zanechávat zbytečné stopy, díky kterým by vojákům mohlo jednoduše dojít, že jsme přes první most nepřejeli. Sundá si kápi společně s kabátem a přehoedí je přes záda jeho černého koně.

Já udělám to samé a zatímco přistupuji k břehu, ptám se jej: „Cože mám přesně dělat?"

Freed si stoupne po mé levé straně a zadívá se na vodu ve Fayrre, svírajíc oštěp v rukou. „Vidíš kolik je tam ryb?" zeptá se mě a já pouze přikývnu. „Jednoduše na ně miř. Kdyby se ti podařila nějaká nabodnout, odlož ji a zkoušej to dál. Čím víc se nám jich podaří ulovit, tím líp."

Sleduji, jak odhodlaně kráčí ke středu řeky s kamennou tváří - která zdobí jeho obličej snad neustále ode dne, kdy jsem jej viděla na náměstí před šesti lety - a proudící voda mu prosakuje skrz kalhoty na lýtkách. Já mám malinkou výhodu, jelikož mi Naider k lovu vybrala vysoké kožené boty, za které jí v myšlenkách děkuji, jako by mě mohla právě teď slyšet.

Sevřu oštěp v dlaních a vydám se stejným směrem jako Freed. Proud řeky je silný, takže musím chvíli přijít na to, jak si stoupnout, abych nabrala plnou rovnováhu. Díky tomu, že ve vodě stojím pouze po kolena, se to však dá nějak zvládat. Neodvážím se jít tak daleko jako můj společník, proto v duchu doufám, že i odtud ulovím alespoň jednu rybu.

Hned, jak začnu, však zjistím, že jsem v této práci naprosto marná. Sekám oštěpem do vody pokaždé, když zahlédnu nějakou rybu, ale nejsem dost rychlá na to, abych ji zasáhla dříve, než odplave pryč do bezpečí. Zkusím to hned několikrát, než se podívá na Freeda. Pohled na něj mi však v ničem nepomůže. Zkoumám jeho techniku totiž přesně v době, kdy se mu jednu rybu podaří na kus dřeva nabodnout. On ji odejme z ostrého konce a hodí na břeh - kde v tu chvíli spatřím už tři malé tvorečky, které nám mají sloužit jako večeře.

Hluboce vydechnu a opět se zaměřím zpět na vodu přede mnou, kde zoufale vyhlížím cokolv, co by se hýbalo. Když už se to však stane, opět bez výsledku. Zkouším něco ulovit ještě pár dalších minut - asi - a jednou radostí skoro vykříknu, když se mi podaří jednu z ryb uvěznit o kámen. To je však ještě předtím, než uplave. Nemám dost síly na to, aby ji probodla.

„Neútoč na ně tak rychle za sebou. Snadno se unavíš a nezbyde ti dost sil na další ránu," uslyším Freedův hlas vedle mě a skoro sebou trhnu, když jej spatřím stát po mém levém boku. Naslyšela jsem ho vůbec přicházet. To jsem se tam moc soustředila, nebo je jednoduše tak tichý? „Při prvním bodnutí se tě ryby leknou a utečou - pak není divu, že míříš na prázdnou vodu. Musíš si počkat, než zase připlavou zpět."

„Nemyslím si, že je ta síla spojená s únavou," podotknu.

„Možná ne úplně, ale je - koukej." Udělá krok na stranu a chytne oštěp trochu níž. Pak předvede, co tím myslí. Po prvních pěti sekundách čekání udeří poprvé. Sleduji jej pozorně a hledám cokoliv, co by mi z úspěchem pomohlo. Bohužel však vzápětí vytáhne kus dřeva nad vodu bez jediné ryby. Zjistím, že tím jeho snaha nekončí. Začne do vody bodat znovu - a znovu - a znovu. Vše bez přestávek a já jen zadržuji smích nad tím, jak nemožně u toho vypadá - a jak nemožně jsem u toho musela vypadat já.

Po několika pokusech toho nechá, otáčíc se čelem ke mně. „Ani já při takové chybě neulovím ani jednu rybu, zatímco když si počkáš..." Předvede opět, co tím myslí. Zkouší útočit pomaleji, klidně s dvouminutovými pauzami. Napoprvé se mu to nepodaří, ale po druhém pokuse nad vodu vytáhne oštěp s menší hnědou rybou, kterou vezme do ruk a hodí na břeh k hromádce těch ostatních - nyní máme již čtyři. „Trpělivost se vyplácí."

Freed otočí svůj kus dřeva, vytáhne nůž u pasu a opakovaně naostří ztupený konec. Vymění jej za ten můj a pokračuje dál. V místech, kde oštěp chytnu, ještě cítím, jak je dřevo teplé pod jeho dotekem. Přejde mi z toho mráz po zádech.

Hned poté zkusím dělat přesně to, co mi ukázal, nakonec však zjistím, že mi to ani tak nejde. Chvíli se rozhoduji, jestli to vzdát nebo ne a proto si přijdu trapně v momentě, kdy mi Freed opět začne radit, v čem se zlepšit. „Ještě jedna rada - chytni si ten oštěp výš."

Posunu ruku o kousek výš. „Takhle?"

„Ne," namítne, zadělávajíc si nůž zpět k pasu. Poté se probrodí řekou proti proudu k mé pravé straně. Nemám odvahu se na něj dívat, tak jen vnímám, co dělá. Levou rukou chytne můj oštěp, zatímco tou pravou chytne mou, posouvajíc ji skoro až ke konci. Nepustí ji, jak čekám, spíš vsune své prsty mezi mé, aby mohl vynaložit při útoku více síly a přesune se za mé záda.

V té chvíli se mi z hlavy vytratí všechny jeho rady a triky, jak tohle zvládnout. Má mysl se totiž zahrne desítkami otázek a pocitů a já tak nemohu myslet na nic jiného, než jak blízko mi teď je. Cítím, jak z něj vyzařuje teplo, jak jsou naše prsty blízko sebe a taky jeho dech na zadní straně mého krku. Nedokážu se přimět něco udělat, jsem si jistá, že takhle blízko mi ještě nikdo v životě nebyl. Cítím se přitom podivně a dobře zároveň, přičemž stačím jen přemítat nad tím, co právě teď cítí on. Někde hluboko uvnitř však vím, že i kdyby něco cítil, nezabýval by se tím. Od doby, co se známe to dal jasně najevo a dále také dává každým dnem víc. Dělá jen jednoduše svou práci - má mě dostat do Harenu a zpátky do království. Na tom se nic nezmění.

Z beznadějných myšlenek o naší blízkosti mě vytrhne jeho hlas. „Teď se soustřeď. Až budeš chtít seknout, řekni."

Jakkoliv je to těžké, snažím se sledovat vodu u našich nohou a vyhlížet tvory v ní. Všichni se nám sice vyhýbají obloukem, ale trvá to pouze pár minut, než se jedna z ryb konečně odhodlá proplavat kolem. Potichu šeptnu: „Teď," a společně s Freedem vyrazíme oštěpem proti ní. Bohužel ji mineme, ale jen o kousek.

Druhý pokus dopadne taky bez výsledku. Začínám přemýšlet, jestli jsem opravdu až tak neschopná, že nedokážu nic ulovit ani s Freedovou pomocí. Jak jsem se potom chtěla dostat do Harenu úplně sama, když o přežívání nevím vůbec nic?

Chci se nad svou naivností zasmát, když v tom si u našich nohou všimnu velké ryby. Povím o ní Freedovi a vzápětí oba vynaložíme své síly, útočíc na naši oběť. A povede se. Do čisté průzračné vody unikne pramínek krve, zatímco spolu vytáhneme oštěp nad vody s rybou větší než jakákoliv, která je už na hromádce u břehu.

Na tváři se mi objeví úsměv, díky nemuž úplně bezmyšlenkovitě otočím hlavu na pravou stranu, vzhlížejíc k Freedovi. Jeho šedé, skoro až bílé, oči, jež mi připomínají mraky na pohraničí skal, které lemují celý starý Gorondyan, se spojí s těmi mými a při tom pohledu mi skoro dojde dech. Mám co dělat, aby mě nestrhl proud, jak se mé tělo uvolňuje a kolena málem podlamují. Slyším své hlasité srdce až v krku a přejíždím mu očima po tváři, zkoumajíc každý detail, kterého jsem si dříve nevšimla. Poprvé spatřím jizvu dlouhou asi jako jehla u jeho levého spánku, kterou mu věčne zakrývají delší tmavé vlasy. Všimnu si propadlých očí s malinkými černými tečkami v jeho světlých duhovkách, které mi takhle zblízka připadají ještě více zajímavé, než mi připadaly v den, kdy jsem se s ním setkala poprvé. Vidím, jak mu pomalu roste strniště kvůli dnům stráveným mimo domov.

A poprvé za celé ty týdny mám pocit, že mě doopravdy vidí a vnímá. Ne jako člověka, ale osobnost. Ne jako princeznu, ale jako Sun, dívku, která se připletla do krádeže a byla odvedena jeho adoptivním otcem ke královně, jež jí vzala i dala více, než si kdy přála. Mám pocit, že vidí, jak ztracená jsem - zatímco já zcela jistě vidím, jak ztracený je on, jelikož ho i já snad poprvé vnímám jako obyčejného muže a ne mého strážníka. Někoho, o kom vím tak málo, i přestože bych chtěla vědět o tolik víc.

Chci se jej zeptat na tolik otázek - odkud doopravdy je, jací byli jeho rodiče, jak moc si rozumí se svým adoptivním bratrem Kylem, hlavním strážníkem Bendrewem a jeho ženou, dokonce i kde přišel k té jizvě u spánku -, ale on o to nestojí. Opět uzaře všechny dveře do jeho duše, odhánějíc mě pryč.

Přeruší náš oční kontakt, stáhne z oštěpu ulovenou rybu a řekne, jako by se právě teď nic nestalo: „To pro dnešek stačí. Vystačí nám to i na večer."

Nemůžu věřit, že mluví o něčem jiném, než o ulovených rybách, i přestože bych si to možná někde uvnitř přála. Potom už jej jen zaraženě sleduju, jak se otočí a vyjde ven z vody.

*****

Ještě tu samou hodinu každý jednu rybu sníme - háček je v tom, že syrovou. Freed si stojí za tím, že rozdělávání ohně ve dne je zbytečné a zanechává za sebou stopy, které bychom jen těžce skrývali. To je však jediná věc, kterou od něj až do večera, kdy se utáboříme u pár stromů, které náhodně rostou u řeky, uslyším. Od té podivné chvíle, kterou jsme spolu sdíleli při chytání ryb, které právě teď opéká nad ohněm, se mě straní ještě více než v předchozích dnech. Pozoruji jej, jak z oštěpu stahuje opečenézlatavé ryby, které schovává na další den. Když se jej zeptám proč, neodpoví mi. Proto nad tím dále přestanu myslet - on je ten, který o přežívání ví více, než já.

Začíná se se mnou bavit až ve chvíli, kdy z mé sedlové brašny vytáhne knihu o rodu lanevrů a pročítá si informace o Wren, čarodějce, která mi na Mayrreein rozkaz vzala vzpomínky. „Takže tohle je ta čarodějka, kterou hledáš."

„Ano," připustím překvapeně z toho, že se se mnou rozhodl opět mluvit. „Wren Lanevrrová, po rozpadu Gorondyanu se její rodina usadila v Harenu, kde vyrůstala."

„Je tady, že jejich rod byl čaroději gorondyanské královské rodiny," podotkne Freed, vzhlížejíc zpoza listů knihy na mě. Netuším, co chce, aby řekla a tak nejsem schopná ničeho jiného, než souhlasit.

„Přesně tak," pokývu hlavou, „přijde mi to podivné."

„Proč?" Svraští obočí a svýma očima se zahledí do těch mých. Říkám si, že pokud se přede mnou uzavírá, proč dělá takové věci. Tento pohled by dokázal dívky z města odrovnat - vím to, protože jsem z oken hradu vždy sledovala náměstí, jímž procházeli strážníci a slýchala Mayrreeiny dvorní dámy, které se o takových věcech bavily.

Myslí se však přinutím vrátit k Freedově otázce. „Proč by tak slavní čarodějové utíkali do města, kam nikdo vůbec nevkročí?" zeptám se jej. „Kdyby bydleli v Taru, mohli by se v penězích utápět."

Přivře své oči a nakloní hlavu malinko do strany. „Někteří lidé nechtějí slávu a peníze, Sun."

„Já vím," přiznám se. „I kdyby to nechtěli, proč se neusadit v Balderu? Nebo Crescenu? Klidně i v té malé vesničce na jihu Therradu, co já vím. Všude by jim muselo být lépe než v tom starém vypáleném městě."

„Když se tam stěhovali, ještě vypálené nebylo," argumentuje proti mně ostřeji, než bych čekala. „Jak si vůbec můžeš být jistá, že tam stále budou? Takhle kniha může být patnáct let stará a mít v sobě nepřesné informace. Třeba již všichni zemřeli."

„To ale není jisté." Podívám se na něj a vytrhávám mu z rukou knihu. „Dokud to neuvidím na vlastní oči, mám alespoň naději."

„Naděje je vrtkavá, Sun."

„Je dobré ji mít. Alespoň máš na moment v co věřit." Stoupnu si a přejdu k tmavě hnědé kobyle, na níž v posledních dnech jezdím, abych se alespoň na chvíli osvobodila od Freedova odsuzujícího pohledu. Vložím knihu zpět do sedlové brašny.

„V naději nelze věřit," řekne, „v jiné věci ano."

Otočím se k němu čelem. „Jako například?"

„Magie, práva, monarchie," vyjmenuje první věci, jež ho napadnou.

Chvíli mlčím a přebírám si jeho slova v hlavě, uznávajíc, že má nejspíše pravdu. V naději se nedá věřit. Je věcí, kterou sice můžete mít a doufat, že se vše špatné jednou zlepší, ale víra je naprosto něco jiného. Něco, co se domníváte, že existuje - až tak, že jste si tím skoro jisti.

Zapřemýšlím, co tím chce říct a k jakému přiznání se mě jeho slovy snaží donutit. „Tím pádem věřím, že každá lež jednou vyplave na povrch," spustím, „je jedno, kolik lží řekneme a jak dlouho jim lidé věří. Jednoho dne se to pouto zlomí a někdo všem nahlas poví pravdu. A doplatíme na to. Kdokoliv z nás. Jako v případě Mayrree. Šest let přede mnou skrývala mé vzpomínky z dětství a teď? Hledá mě. Vykopala díru pro svou kořist, ale nakonec do ní sama spadla."

Sleduji ho a přísahám, že se mu na malou chvíli něco mihne očima. Kdybych ho neznala - i když hodnota mé známosti s ním je velmi nízká - řekla bych, že to je provinilost. „V co věříš ty, Freede?"

Sklopí přede mnou oči. Ten malý pohyb mi napoví, že jsem jej zastihla slabého - nepřipraveného. I přestože náš rozhovor posunul směrem víry on sám, nenapadlo ho, že bych se ho na podobnou otázku zeptala.

Chvíli přemýšlím, jestli mlčí, aby vymyslel svou odpověď nebo jednoduše kvůli tomu, že mi to nechce říct. Proto se od klisny rozejdu k řece, jelikož si všimnu, jak se stmívá - a Freed vždy říká, že zakládat oheň je v noci nebezpečné. Jeho světlo jde vidět a kouř vlastně taky.

Na břehu si kleknu, dlaně si dám k sobě tak, aby tvořily něco jako mísu. Naberu do nich vodu, ale než se začnu zvedat, Freed promluví.

„Spravedlnost."

Zahledím se do vody v mých rukou, která pomalu vytéká zpět a rozhodnu se neotáčet, abych se na něj nemusela dívat. Netuším, co právě dělá, ale jedno vím jistě - jeho oči směřují ke mně. „Cože?"

„Věřím ve spravedlnost," upřesní svá slova, „že všichni dostanou to, co si zaslouží. Lupiči a zrádci zaplatí za své špatné skutky, zatímco poctiví, milí lidé budou odměněni.

„Mám strach, že tak tenhle svět nefunguje," smutně se pro sebe usměju, zčásti i kvůli jeho naději v hlase. Opravdu tomu věří - a nejhorší věc na tom je, že mu to právě vyvracím. Mám za to, že vytrhnout člověku víru z jeho rukou a sledovat jej při tom, je to nejhorší, čeho se můžete dopustit. Poté vidíte, jak jim ochabují tváře a do očí se vkrádá nejistota. Jediné, co pak cítíte, je jejich bolest.

„Ale mohl by," namítne Freed, „máme jen špatné vládce."

„Ti se však tak lehce změnit nedají," hlesnu potichu a chvíli doufám, že mě neslyšel. To se však nestane.

„Svrhnout gorondyanskou královskou rodinu se přece podařilo lehce."

Odmlčím se. Jeho slova mě totiž vedou k zamyšlení nad jeho záměry. Dává najevo, že nemáme dobré vládce a že svrhnout je by mohlo být jednoduché - historie nám přece ukázala, že na to stačí silná lidská vůle. Ta však musí pocházet od desítek, možná stovek lidí, ne jen jednoho. Když před tolika lety krále zabila jedna z rádcovských rodin, obě chtěly vládnout. I přestože stále zbývali královští potomci, rodiny zasely mezi občany zrna pochyb, která vyklíčila v odpor. Nedokážu si představit ublížené výrazy králových dětí, když utíkaly z Crones pryč. Země je zradila. Lidé jim nejbližší se proti nim obrátili zády jen kvůli moci, po které prahli. Ta touha je však jednoho dne pohřbí - každého, kdo tak uvažuje.

Zatímco se mé myšlenky ubírají směrem historie, Freed mlčí. Netuším, jestli čeká, až něco řeknu a nebo s povídáním končí. Já teda ne. „Co bych si podle tebe zasloužila já?"

„Prosím?" zeptá se překvapeně.

Otočím se na něj, ruce, ze kterých již všechna vody vytekla, vkládám do klína. „Říkáš, že věříš ve spravedlnost. Špatní lidé jsou potrestáni, dobří budou odměněni," připomenu mu, „mezi koho z nich patřím já?"

Podívá se mi do očí hned po mch slovech, jako by nad tím ani nemusel přemýšlet. „Ani do jedné."

„Proč?"

„Život k tobě možná nebyl fér, ale neudělala jsi zatím nic, za co by ses zasloužila. Kradla jsi jen jednou a to kvůli hladu, za to však získala střechu nad hlavou. Dostala jsi novou rodinu, ale zaplatila za ni vlastními vzpomínkami. Hledáš, kým jsi, ale ještě jsi na to nepřišla," opře se o lokty a skoro nepatrně přivře oči, kterými se mi dívá až do duše, „nepatříš ani do jedné z těch skupin, jelikož sis ještě nevybrala."

„Co když jsem si už vybrala?" zeptám se ho, naklánějíc hlavu mírně na stranu.

Do obličeje mu spadne pramen neumytých vlasů a já jej proklínám za to, že s tím nic nedělá. „Nejde si jen tak vybrat, kdy se ti zachce. Chce to čas."

„Ty už to máš za sebou?"

„Ano," odpoví pohotově.

„Co sis vybral?" ptám se zvědavě, jelikož každá taková otázka mě vede blíže k poznání, kdo doopravdy je.

Mé prvotní nadšení mi však nedopřeje, protože začne hrát hru na kočku a myš, v níž jsem já kočka a on myš - příšerně chytrá a lstivá myš. Hra je zcela jednoduchá a předvídatelná. Kočka má za úkol to malé chlupaté stvořeníčko chytit. Má myš má však skrýše. Malé skulinky, do kterých se nedostanu. Zatímco mě láká, předhazuje mi možnosti, kdy ji konečně mohu polapit, těsně předtím se schová do jedné z těch malinkých úkrytů. Přesně jako teď.

„Zacházíš s otázkami již příliš daleko, Sun," přitaká a tváří se mu mihne pobavení, „dávej pozor, ať se nespálíš."

Jako referenci na jeho slova v následujících sekundách uhasím oheň. Netrvá to tak dlouho, jak jsem čekala, na ukašení stačí pár donášek vody než rozžhaveé větve opět zčernají. Všimnu si, jak se Freedovi při rozestýlání koupených přikrývek zvedne koutek úst, jako by jej něco pobavilo. Jestli je to fakt, že přijímám jeho hru hrát, shledávám to pouze slibným.

Při pohledu na klidnou hladinu vody ve Fayrre si vzpomenu na plán, který jsem vytvořila v poledne před lovením ryb. Přejdu proto ke kobyle, kde si sundám boty a rukama za zády začnu rozvazovat šňůrky na zádech mých šatů. Netrvá to dlouho a Freed si mě všimne.

„Co to děláš?" ptá se zmateně.

„Nemíním plýtvat možnostmi," řeknu přímo, jako by se nic nedělo a poté se mu podívám do očí, „otoč se."

„Proč?" ušklíbne se na mě.

Střelím po něm pohledem a svá slova zopakuji ještě jednou, zdůrazňujíc je. „Otoč se, Freede."

K mému štěstí to nakonec udělá a shodou náhod zrovna v době, kdy si šaty uvolním. Provleču ruce rukávy, celé šaty si stáhnu a při cestě k vodě je položím na rozestlanou přikrývku. Na sobě mám uplejší bílou košili, na které Naider trvala, jelikož jsem si nechtěla brát korzet. Není však tak dlouhá, jak jsem zvyklá, proto rychle přejdu k vodě a vkročím na ní.

Ten prvotní pocit, když se studená voda setká s mou pokožkou, je neuvěřitelný. Přijdu si, jako by mě po těch pár osamělých dnech dokázala uvolnit a rozněžnit a já mohla poprvé v klidu pořádně vydechnout. Pomalu se rozejdu do větší hloubky, moc daleko se však neodhodlám jít. Proud je teď sice menší, ale kdybych šla dál, dokázal vy mě strhnout, jako bych nevážila skoro nic. Zastavím se tedy pár metrů od břehu a do vody se ponořím celá.

Zavřu oči, nechávajíc ze sebe odpadnout všechnu tíhu, starosti a strach, co je právě teď s tátou a potichu poslouchám houkání sov, proudění vody kolem mého těla i cvrlikání všemožných cvrčků. Když vzhlédnu, na obloze se objevují hvězdy, jež jsem občas pozorovala s tátou z oken jednoho ze salónků v marileyském hradu. Připomenu si ten pocit, kdy jsem ještě nevěděla o žádné části proroctví, Mayrree viděla jako svou matku a mohla poklidně spát. Ty dny jsou však pryč a při pozorování malých světýlek na tmavě modré obloze se mi do očí hrnou slzy. Poprvé si uvědomuji, jak pravda bolí, jelikož jen kvůli jednomu zjištění se obraz mé mámy změnil na krutého vládce, který udělá cokoliv pro to, aby své království zachránil. Ta chvíle změnila vše.

A ještě toho hodně změní.