Tak a jsem zase zpátky! Na začátek mám 4 krátké věci, každá z nich se týká této knihy, ale samozřejmě, pokud vás to nějak extra nezajímá a jednoduše si chcete rychle přečíst tuto kapitolu, klidně mé nudné povídání přeskočte :D

Takže zaprvé... Tento týden napsala ZNellyZ (omlouvám se, na počítači mi tě nejde označovat) recenzi na tento příběh a já bych ti ještě jednou chtěla strašně moc poděkovat. Tolik pozititvní zpětné vazby jsem snad ještě nikdy nedostala a nebudu lhát - rozplakala jsi mě! Tuto kapitolu bych ti chtěla věnovat ❤

Zadruhé... Říkala jsem vám už, že tahle kniha bude na dva díly? Nejsem si jistá, každopádně už jsem udělala i cover (ukazovat vám ho zatím nebudu, je na něm malinký spoiler :D). Bude se to jmenovat The Lies Among Us. A pokud by vám tyhle dva díly nestačily, nesmutněte! S tímto světem mám ještě plány do budoucna!

Zatřetí... Kdybych převedla všechny kapitoly, co jsem zatím napsala, do formátu opravdové knihy, tak byste se po přečtení této kapitoly dostali na na 204 stranu. Přijde mi to strašne neuvěřitelné, když si uvědomím, že mám prakticky napsané skoro dvě třetiny průměrných YA knih.

A začtvrté... Trošku jsem to z dnešní kapitolou přehnala, protože má zase skoro 5000 slov. Ale tak co. Užijte si to!

CHRISTIAN MARILEYSKÝ

Byl pozdní večer, když se to stalo. Stál jsem v hlavním sálu vedle trůnu, na kterém seděla Mayrree a za devíti podlouhlými okny se začínalo stmívat. Na obloze svitnul měsíc a objevovaly se první hvězdy. Pokaždé, když jsem se na ně díval, vzpomenul jsem si na svůj domov - Warnan, království nad útesem.

Už to bylo deset let, co jsem odtamtud odešel. Do země plné tajemství, nesrovnané historie a hlavně takové, ve které jsem úplně sám. Nemám tady svou rodinu - otce, matku, bratry... Nikoho, s kým jsem dříve vyrůstal. Nemám zde žádné postavení, s jímž bych dokázal něco změnit, a dokonce ani člověka, kterému bych mohl plně věřit.

Všichni, které mám z celého srdce rád, jsou tam nahoře - nad útesem. Nespočetněkrát jsem se přistihl, jak se tam nahoru dívám z oken marileyského hradu a představuju si chvíli, kdy bych mohl opět objat svou mámu s tátou a jít si zaplavat v jezeře se svými bratry.

Měl jsem tři - staršího Khyra a Ailena a mladšího Ewarta. Nejstarší z nich - Ailen - se oženil v mých dvaadvaceti - rok předtím než jsem měl odjet do Mariley. Představovala pro mě naprosto neznámou zemi - je zasazená hluboko pod základy království Nahoře, pod vysokými skalami, které lemují tmavé mraky, přes které nic nevidíte. Jako malý jsem se k nim chodil dívat a doufal jsem, že přeci jen zemi dole uvidím. Byl jsem tou dobou naivní, malý kluk, jež se zajímal o zemi, která byla jeho osudem. Škoda - kdybych tehdy věděl, jak moc komplikovaná a temná bude, třeba bych otcovo rozhodnutí o svatbě s marileyskou budoucí královnou změnil.

Pamatuji se, že jakmile jsem odjížděl, byly to krátké a pochmurné dny. Musel jsem se už navždy rozloučit s celou mou rodinou. Tak totiž zněla pravidla Gorondyanu: jakmile vejdeš, už nikdy se zpět nevrátíš. Na mou svatbu s Mayrree kvůli tomu přijet nemohli. Stál jsem v kostele se stovkami lidí, jejichž obličeje mi neříkali vůbec nic, chystajíc se oženit s tehdy ještě dívkou, která se stala královnou příliš brzy. Možná jsem se do ní po pár dnech, které jsem s ní strávil, zamiloval, ale jeden člověk nedokáže nahradit pět dalších.

Osud, který si pro mě můj otec představoval, se však naprosto neshodoval se skutečností. Od mala mě - stejně jako mé bratry - učil, jak on sám vládne, aby nám předal kousek své duše, která bude dřímat v každém z nás a pomáhat nám být dobrým králem. V Mariley mě však post krále nečekal. Král manžel, korunní marileyský princ (nebo aspoň jen princ) - žádný z těchto titulů jsem po svatbě nezískal. Nad vším rozhodovala a nadále také rozhoduje May. Mám strach, že to se už nikdy nezmění.

Korunním marileyským princem jsem se stal teprve před čtyřmi lety, dva roky po tom, co jsme se ujali Sun. Stálo to hodně přemlouvání a probdělých večerů nad zvláštními protokoly, které jsem musel splňovat, pokud jsem měl být korunován. Kdyby to tehdy viděl můj otec, byl by zklamaný, že jsem toho nedosáhl už dlouhé roky předtím, třeba hned po svatbě. Řekl by mi, že jsem si měl stát za svým a vybojovat si, co potřebuji - já jsem si za tím však stál.

Můžu snad za to, že jsem si vzal tu nejtvrdohlavější ženu, která existuje?

Otec mě vždy učil, že je nejdůležitější, zajistit dědice. To se sice zdálo jako nesmírně lehké, v podání mě a May se tomu moc nedařilo. Proto jsem byl tak šťastný a překvapený, když mi před čtyřmi měsíci - ano, ukrývali jsme to před Sun velmi dlouho - řekla, že čeká dítě. Podruhé jsem si řekl, že by na mě byl otec pyšný.

A tak se dostáváme sem - May sedí na svém trůnu u konce dlouhého honosného sálu marileyského hradu a její levá ruka spočívá na jejím břiše, které má den co den vypouklé více. Já stojím po její levé straně a pozoruji strážce na druhém konci sálu, ke kterým vede dlouhý rudý koberec se zlatými kraji.

„Poručík Drean Kalen a jeho družina!" zvolá tak nahlas, že to dolehne až k nám.

Strážce pokročí na pravou stranu a uvolní cestu čtyřem oděným mužům, přičemž jeden v jejich středu nevypadá o nic starší, než je strážník Freed. Všichni čtyři se se sebevědomými pohledy rozejdou směrem k nám. Okolo se neozývá nic jiného než cinkání jejich brnění o sebe.

„Vaše Veličenstvo, Vaše Královská Výsosti," promluví ten mladý v jejich středu, uklánějíc se, „je mi potěšením vás opět vidět."

„To jsou moc milá slova, poručíku." May jemně kývne hlavou. „Povězte mi, proč jste žádal o audienci?"

„Právě jsme se vrátili z Balderu, Vaše Veličenstvo," vysvětlí poručík Kalen - pravděpodobně -, zatímco já sebou při zmínění té vesnice trhnu. Mé myšlenky se hned přesunou k Sun.

Za dobu co společně se strážníkem Freedem utekla, se tady nic zvláštního nestalo - kromě May, která byla vytočená k nepříčetnosti, až jsem se bál, že to ublíží dítěti. Snažil jsem se jí říct, že by měla odpočívat, ale její myšlenky směřovaly jen k Sun a faktu, že ji momentálně nemá pod kontrolou tak moc, jak by chtěla.

Hned se setkala s kapitánem královských stráží Leonirem Flewsem a uvědomila jej o zmizení princezny. Ten slíbil, že vyšle své nejlepší týmy k pátrání a její neteř se vrátí dřív, než se narodí budoucí král či královna. Snad nemusím říkat, že Mayrree tahle poznámka nepobavila tak, jak měl kapitán v plánu a já přísahám, že jsem v jejích očích v jednu chvíli viděl rozhořčení.

Jsem si jist, že tohle byl jeden z těch kapitánových týmů.

„Už chápu. Jste ta družina, kterou poslal kapitán Flews k hledání princezny Sun," zmíní May, skoro jako by mi četla myšlenky.

„Přesně tak."

„Máte pro mě nějaké zprávy?"

„Ano," přitaká s kamennou tváří. „Našli jsme ji, Vaše Veličenstvo."

Mé srdce vynechá úder, zatímco se Mayrree zvědavě nakloní dopředu. Levou ruku z jejího břicha přesune do klína za znění zrnek naděje v jejím hlase. „Opravdu? Kde je?"

„To je právě ten problém, Vaše Veličenstvo," zmíní poručík a i já se nakonec přistihnu, jak se zvědavě snažím zachytit všechna jeho slova, „utekla nám."

„Jak vám mohla utéct?"

„Strážník Joey Freed, zrádce marileyské koruny, nás zmátl. Upoutal mou vlastní pozornost a jakmile začali společně ujíždět na koních, vydali jsme se za nimi," vysvětlí své pochybení poručík. Tohle jsem asi zapomněla zmínit - z Freeda udělali zrádce marileyské koruny. „Princezna Sun z koně padala, tak ji chtěl seržant Lieuten pomoct. Její Výsost jej však zradila. Přesekla mu otěže a společně se strážníkem nám ujeli."

Všimnu si rozhořčení v obličeji Mayrree „Je to princezna," ušklíbne se na skupinku vojáků před námi, „celý svůj život byla zavřená v zámku a věnovala se etiketě. Můžete mi vysvětlit, jak dítě, které neumí ani zacházet s mečem, dokáže přemoci vojáky, kteří jsou na svou službu trénováni celý svůj život?"

Kalen před námi zahanbeně sklopí oči ke spodnímu lemu Mayiných šatů. „Kdyby nebylo strážníka Freeda, neutekla by nám."

V sálu se na pár sekund rozhostí ticho. Vidím, jak May promýšlí svá slova tak, jak to dělá ode dne, kdy mě poznala. Vždycky byla a bude královna více než má manželka. „Řekla jsem kapitánovi, aby vyslal své nejlepší týmy. Asi mu budu muset povědět o tom, že vaše družina, poručíku Kalene, není zdaleka tak skvělá, za jakou ji považuje."

„Omlouváme se, Vaše Veličenstvo, ale máme pro vás ještě jednu zprávu, dle mého názoru přijemnější, než byla ta první."

Mayrree hluboce vydechne a mě je jasné, že už je unavená. Vidím to na ní každý den - nejhorší na tom je, že si to nepřipouští, i když by měla. Čeká dítě, u svaté Jenil! Snaží se o něj dlouhé roky a když už to konečně vypadá, že nějaké mít bude, pracuje více než obvykle.

Narovná se a spojí ruce u pasu. „Poslouchám."

Poručík Kalen udělá pár kroků blíže k Mayrree, skoro jako by dával najevo, že je o tolik důležitější než ostatní členové družiny. „Zatímco se mě strážník Freed snažil zmást, přišel jsem na velice zajímavý fakt," začne pomalu, tiše, skoro až tajemně, a já zvládám jen tápat nad tím, proč to dělá. „Na zadní straně krku měl černě vyobrazenou Lunu - stejně jak nám bylo řečeno při předchozích informacích ohledně pátrání po Jeho Královské Výsosti, korunním princi Sebastianovi Jasonovi III. Therradskému."

Mé srdce vynechá úder. Nedokážu po těch slovech od poručíka odlepit překvapený pohled - a nejsem jediný. Celý velký sál marileyského hradu je nyní ticho. Nikdo se nepohne. Nikdo se neodváží promluvit dříve, než jejich královna. Do ní se také po chvíli zabodnou všechny páry očí v místnosti. Dechy se zpomalí, myšlenky rozproudí a srdce sjednotí. Tohle nečekal nikdo z nás.

Včetně Mayrree. „Doufám, že chápete, o čem tady právě mluvíte, poručíku Kalene."

„Jsem si toho plně vědom, Vaše Veličenstvo."

Je naprosto mimo svou mysl. Obočí má svraštěné k sobě, oči plné beznaděje a tvář jako by jí rázem zbělela. Dostanu o ni strach - ten ale musí chvíli počkat, když jemně kývne a podívá se k nejbližšímu strážníkovi. „Přiveďte hlavního strážníka Bendrewa."

Ten hned pochopí svůj úkol a vydá se dlouhými pravidelnými kroky k vysokým dveřím vedoucích na chodbu. Já se mezitím nakloním k May a položím jí ruku na rameno.

„Jsi v pořádku?" Optám se jí. „Není ti špatně?"

„Nic mi není, Christiane," vypálí po mně možná rázněji, než chtěla. Poručíkovo tvrzení ji rozhodilo, ale v očích jí vidím, že doufá, že to přece jen všechno nakonec nebude pravda.

Mé myšlenky u ní dlouho nezůstanou a raději se uberou směrem Kalenových slov. Začnu přemýšlet nad tím, co by znamenalo, kdyby strážník Freed byl opravdu princ Sebastian. Proroctví by se přiblížilo a May by byla pod větším tlakem, než je doteď. Každým dnem se o své království bojí více a více, že občas přemýšlím, jestli myslí i na něco jiného. Porady s královskými rádci jsou na denním pořádku a s velitelem královských stráží má May audience skoro více, než jsem s ní já sám. Pro Mariley jako takovou to prohlášení neznamená nic dobrého. Pokud má Kalen pravdu a Sun je teď s princem Sebastianem, je vyplnění proroctví na dosah. A jak mi říkala May v ten den, kdy Sun přišla o své vzpomínky - nakonec nás to zničí.

Ať už ten konec nastane kdykoliv, nevyhneme se mu. Nikdo z nás.

Netrvá to dlouho a jeden ze strážných projde dveřmi společně s Bendrewem. U pasů se jim houpají připevněné meče každým krokem více a kamenné pohledy směřují našim směrem. Jsem si jist, že je Bendrew zvědavý, co by po něm May mohla chtít. Všimnu si, jak párkrát přejede pohledem po sále, hledajíc neobvyklá znamení, která by vše vysvětlovala. Pokaždé však přesune pohled zpět k nám, jelikož jediná do očí bijící věc je skupinka vojáků na pravé straně sálu.

Jakmile je od nás hlavní strážník Bendrew vzdálený jen pár metrů, zastaví se. Hluboká úklona, kterou vysekne, pouze dokazuje jeho dlouhé působení u dvora. „Vaše Veličenstvo."

„Strážníku," pronese May klidně. Jejího lehkého úsměvu na tváři si nelze nevšimnout - přeci jen se s ním zná dlouhé roky. Říkala mi, že snad už od dob, co byla malá. „Zavolala jsem si vás kvůli vašemu osvojenému synovi, Joeymu Freedovi."

Bendrew se poté, co vypustí jeho královna tu větu z úst, zarazí. Tváří se mu mihne stín. „Stalo se s ním snad něco?"

„Ale kdepak," uklidní jej hned. „Chtěla jsem se vás zeptat, zda víte, kde se momentálně nachází."

„Nemám nejmenší tušení, Vaše Veličenstvo," přizná. „Vím pouze, že někam jel."

„Neříkal vám, kam měl namířeno?" May se ušklíbne. I přestože jí vidím do tváře pouze z profilu, žiji s ní dost dlouho na to, abych vyčetl, že se jí to nepozdává. Právě kvůli tomu mi začne bít srdce rychleji. Řekl jsem Joeymu Freedovi, ať předstírá, že ode mne dostal úkol a já nepochybuji, že to řekl muži stojícím před námi.

Bendrew v odpovědi na otázku záporně zavrtí hlavou. Jeho oči chvíli poté na malou sekundu kmitnou ke mně. „Řekl mi pouze, že několik dní nebude doma."

„A vy jste jej pustil?" ptá se panovnice vedle mě dále. „Bez důvodu?"

„Ne, Vaše Veličenstvo," podotkne klidným hlasem, „zmínil se mi, že dostal nějaký úkol od Jeho Královské Výsosti, prince Christiana."

V následující minutě čekám, že na mě May začne křičet. Přesune své oči ke mně stejně jako celý sál - kromě stráží po stranách, kteří se hnout nesmí - a přimhouří podezíravě víčka. Já na ten moment strnu. To poslední co potřebuju, je aby zjistila skutečnost, že jsem Sun s únikem pomohl já sám. Nejen, že je mé postavení zde už tak dost nezávažné, ale po jejím zjištění o mé nepravdomluvnosti, bych skončil ještě níže, než je Sun samotná.

V sále se rozhostí ubíjející ticho a já se cítím, jako by se do mě zabodávaly desítky jehel. Když se však podívám do Mayrreeiných očí, nějakým způsobem ji to očividně přesvědčí. Povolí oční víčka, lehounce zvedne koutky úst a otočí se zpět k hlavnímu strážníkovi Bendrewovi.

Hned, co si mě její oči nevnímají, si v duchu oddechnu.

„Strážníku Bendrewe," začne, obracíc svou všechnu pozornost k němu „víte, že vám koruna věří. Znám vás skoro celý svůj život a nedala bych na vás dopustit. Víte všechno o mně, o mém manželi i princezně Sun."

V jejím hlase slyším změnu, když zmíní slovo princezna. Jsem si jist, že ostatní lidé v sále tento detail nepostřehnou. A jak by taky mohli? Když Bendrew před sedmi lety přivedl Sun do marileyského hradu s udáním na krádež, stalo se to všechno mezi šestnácti očima - patřili mně, Mayrree, Sun, Bendrewovi, jeho pravému synovi, Joeymu Freedovi a dvou strážným stojícím na konci sálu. Mám pocit, že pro korunu stále někde pracují - May by nespustila z dohledu někoho, kdo ví věci, které by mohly ohrozit její obrázek v očích jejích poddaných.

Na Mayiné tvrzení hlavní strážník pouze přikývne.

„Povězte," začne klidně, poposedávajíc si na místě, „lhal byste mi, pokud bych se vás zeptala na otázku? Takovou která by vás mohla stát hlavu?"

Mé oči zaznamenají, jak sebou Bendrew lehce trhne. V jeho tváři se na pár krátkých sekund objeví obavy, jenomže pak klidně poví: „Nikdy bych nelhal koruně."

„Ale lhal byste mně?" upřesní Mayrree s jakýmsi důrazem na slovo mně. „Ne koruně, ne své královně, ale mně - ženě, kterou jste viděl vyrůstat."

„Ne," řekne tentokrát bez jakéhokoli zaváhání, „chovám k vám úctu, Mayrree."

Když jí řekne jménem, skoro všichni okolo něj zalapají po dechu a vymění si pohledy plné obav a odsudků. Neznat vztah strážníka Bendrewa s mou ženou, tvářil bych se stejně. Přemýšlel bych, jak může mít takovou drzost, oslovit královnu jejím vlastním jménem a proč jej ještě neposlala do vězení.

Ti dva mezi sebou však mají určité pouto. Pár měsíců po svatbě mi vyprávěla, jak ji Bendrew podržel v době smrti jejího otce. Zatímco jí všichni chtěli uždibovat moc po kousíčkách jako drobky chleba, on jí učil, aby si to nenechala líbit. Jak proti ní nezmůžou nic, protože ona je královna. Ona rozhoduje. Ona shlíží, když se jí ostatní klaní. Ona má v rukou osud každého jednoho občana v zemi.

Někdy přemýšlím, kde bych byl teď, kdyby ji tohle Bendrew nikdy nenaučil.

„Dobře." Za lehounkým úsměvem, který se jí po tváři pomalu rozlije, je částečně i smutek, jež vyčtu z vrásek u jejích vnějších koutků očí. Poznám, že stále doufá o nepravosti tvrzení poručíka Kalena. A já možná taky. „Můžu se vás tím pádem na něco zeptat, strážníku?"

Bendrew pouze kývne hlavou.

„Joey Freed, o kterém jsme se dříve bavili," nadhodí May, „kdy jste se ho ujal?"

„Už to je osm let," odpoví pohotově a překvapený obličej, jež se mu na tváři objeví, ukazuje, že si to skoro neuvědomuje. A nedivím se mu. Taky mi nepřijde, jako bychom se Sun byli už přes šest let. „Bylo mu tehdy jedenáct let."

Všimnu si té malinké pauzy, kdy se má žena podívá na pravou stranu, směrem k bastardce z Therradu. Ta jemně kývne hlavou, skoro jako by jí potvrzovala, že se princ Sebastian ztratil přesně v tom věku. Nevím, jestli se mi líbí, kam tohle spěje.

Mayrree se však hned poté otočí zpět.

„Jak jste na něj vůbec narazil? Kdysi jste mi říkal, že mu zemřeli oba rodiče." vyptává se dál. Každou otázkou, kterou položí, v sále více houstne napětí. Všimnu si, jak Kalen pokaždé udělá malinkatý krůček směrem k Bendrewovi. Co tím chce dokázat? Že až se zjistí, že je to pravda, dostane povýšení?

„Ano, byl naprosto sám," přitaká hlavní strážník, „potkal jsem jej při jedné z mých cest."

„Kam jste tehdy jel?"

Chvíle mezi tou otázkou a Bendrewovou odpovědí se neskutečně pomalu a dlouze táhne. Strážník nejdřív přešlápne na místě, rozhoupávajíc neúmyslně svůj meč. Poté sklopí pohled. Všichni okolo se jaksi naklání blíže k němu, aby slyšeli následující slova - kromě mě. Já je slyšet nechci - strážník však nemluví tak potichu, aby se vzduchem nepřenesly i ke mně.

„Jel jsem tehdy s povozem do Igranu," přizná se, „vzal jsem jej krátce před Přechodem Severu."

Události následujících několika minut jsou matoucí. May se nejdřív podívá na Quinn, čekajíc na její potvrzení. Ta sice nevypadá tak překvapeně, jako všichni v sále, ale na královninu otázku v očích přikývne. Bendrew stojí pár metrů od výstupku s trůnem, tvář mu zdobí kamenná tvář - já si jsem však jistý, že někde uvnitř sebe bojuje se strachem. Čekám, až se k němu Mayrree otočí, ale marně. Z Quinn přesune pohled na poručíka Kalena, přičemž v její tváři spatřím tolik rozhořčení, že by jím byla schopna upalovat.

„Jak jste ho mohl nechat utéct?" vypálí na něj, svůj hlas má ale pod kontrolou. V sále jsem ji za těch deset let neslyšel křičet ani jednou - jakmile křičí na mě, je to něco jiného. Jsem její manžel, malá bezvýznamná druhá polovina, na kterou si může vyskakovat, jelikož ví, že ať udělá cokoliv, nadosmrti s ní zůstanu. Domů se vrátit nemohu a v Mariley bych dříve či později byl kořistí pro lapky. Palác pro mě představuje útočiště v podobě alespoň nějakého domova.

Když můj pohled spadne na poručíka, vidím v jeho očích strach. Prvotní hrdý výraz vystřídalo pomyšlení, že si tímto prohlášením vykopal první část svého hrobu. „Vaše Vel-"

Snaží se něco říct, přeruší jej však, když si Mayrree stoupne. Její malinko vypouklé břicho ještě není ve stádiu, kdy by jí nějak překáželo v pohybu, ale i přesto jí nabídnu pomocnou ruku. Tu nepřijme - což mě vlastně ani nepřekvapuje - a ostrý pohled dále zabodává do Kalena.

Jsem k ní dostatečně blízko, abych uslyšel, jak potichu vydechne. „Nejen, že necháte utéct princeznu, ale také therradského prince který je pro mír mezi našimi dvěma královstvími nesmírně důležitý. Zklamal jste mě, poručíku Kalene."

Jakmile Bendrew promluví, May si pravděpodobně uvědomí, že na něj skoro úplně zapomněla. „Omlouvám se, Vaše Veličenstvo, ale mohu se zeptat, co jste myslela tím therradským princem?"

„Joey Freed je krycí jméno, strážníku Bendrewe," otočí se na něj se smutkem v očích, „pravé jméno muže, kterého jste osm let vychovával ve svém sídle, je Sebastian Jason III. Therradský."

Překvapení ve strážníkově tváři bije do očí. Jde na něm vidět, že tohle nečekal ani ve snu.

Nestihne ani nic říct a má žena se opět ujme slova. Její oči vysílají žalostné paprsky. „Říká se mi to opravdu těžce, ale musím vás nechat zadržet za zamlčování informací koruně. O vašem osudu bude rozhodnuto podle vyústění situace pátrání po princezně Sun a korunním princi Sebastianovi. Stráže."

May pouze pokyne rukou a k Bendrewovi se přihrnou dva strážci stojící po stranách sálu. Chytnou jej za paže se strnulou tváří, která se té mé naprosto nepodobá. Jsem překvapen. Přes všechny ty historky a vzpomínky, které mi Mayrree popisovala, je schopna použít Bendrewovi vlastní praktiky, díky kterým jí pomáhal, proti němu. V jejím postoji je však něco, co mi do očí vysílá jasné signály o jejím žalu.

Jakmile se podívá do strážníkových očí, svěsí ramena. On místo toho nedá najevo žádnou emoci kromě smířlivosti. „Chápu, Vaše Veličenstvo," řekne klidně, jako by se nic nedělo. Jakmile to však dořekne, stráže se společně s ním otočí. Oční kontakt mezi ním a Mayrree se přetrhne a v u chvíli ji uslyším vydechnout. Sama ale ví, že má na starosti ještě hromadu dalších věcí.

„A nyní k vám a vaší družině, poručíku Kalene," začne, otáčejíc se k čtyřem vojákům stojícím napravo poblíž Quinn.

Poručík Kalen se začne ihned snažit zachránit situaci. „Moc se omlouvám, Vaše Veličenstvo. Nechtěl jsem vás zklamat, já-."

„Ale zklamal jste," skočí mu do řeči May, „budu si muset promluvit s kapitánem o vaší kompetenci

„Ne, prosím vás-"

„Mé rozhodnutí je konečné. Lepší už nebude, zhoršit jej ale můžete," zdůrazní tvrdě, aby mu dala jasně najevo, že by se takhle ke královně chovat neměl. On se však dále chová, jako by byl zaslepen vlastním strachem.

„Vaše Veličenstvo, popřemýšlejte ještě o tom," škemrá, až skoro kleká na kolena. Mayrree se ušklíbne. Smutek ze zatčení Bendrewa odložila stranou a místo toho opět na povrch vyvřelo její rozhořčení.

„Poručíku Kalene, díky vám vznáším tento rozsudek na všechny členy vaší družiny.."

Po těchto slovech se v dění v královském sále nejsem schopen orientovat. Tři vojáci Kalenovy družiny na něj začnou nadávat, vyčítat mu narážky, jeho chyby a hloupost, zatímco on dál a dál přemlouvá Mayrree k rozhodnutí. U té se divím, že to ještě zvládá. Krčí obočí, chytá se z toho hluku za hlavu a mě dochází trpělivost. Tahle skupinka vojáků zde nadělala škody už dost. V momentě, kdy na ně chci zařvat, aby se ztišili, mě ale předběhne má žena, která se vzchopí. Mě věnuje na chvíli krátký pohled, jejímž mi opět ukáže jedno z pravidel - nemám se opovažovat mluvit při audiencích za ni.

„Dost!" zakřičí na ně, zatímco já se o ni a o naše dítě bojím. „Už jsem se rozhodla! Nejenže o vaší nedostatečné kompetenci promluvím s kapitánem Flewsem, všichni čtyři se přidáte ke strážníkovi Bendrewovi na cestě do vězení."

„Vaše Veličenstvo...," zkusí svou poslední šanci Kalen.

„Nikdo nezpochybňuje rozhodnutí koruny, poručíku Kalene!" střelí po něm vytočeně očima. „Nikdo!"

Hned poté se seběhne to samé, co ještě před pár minutami - stráže po stranách sálu přistoupí k vojákům a začnou je odvádět pryč. Jakmile se nám ztratí z dohledu, May se shrbí a položí levou ruku na vystouplé břicho. Vidím, jak těžce dýchá.

„Potřebuju se z těch šatů dostat," šeptne vyčerpaně, což je pro mě jako pokyn. Ihned k ní přispěchám a pomůžu jí se o mně zapřít. Takhle to dál nejde.

Oba se pomalu rozejdeme k našim komnatám. Je už pozdě večer a za velkými okny na obloze hrají hvězdy. Mayrree si potřebuje odpočinout, vidím to na ní každý den čím dál více. Ještě předtím se za námi však ozve hlas Quinn.

„Pokud ještě mohu, Vaše Veličenstvo," ozve se kousek za námi, „ráda bych se přidala k další pátrací skupině. Mohla bych být užitečná, určité pohnutky svého bratra znám."

„Promluvíme si o tom později," vydechne vyčerpaně May a dál dychtivě pokračuje v cestě. Quinn asi její indispozici pochopila, jelikož jsem ji od jejího dotazu až po zavírání vysokých dveří našich komnat neslyšel.

Uvnitř už na May čeká komorná, která jí ihned pomůže dostat se z mohutných šatů a korzetu, který moc nesouhlasím, aby v této době nosila. Nemůže to nějak dítěti ublížit?

Sundám si černé sako s červenou šerpou, odkládajíc obě věci na opěradlo židle. May momentálně stojí za nízkou zástěnou, zpoza které jí jde vidět pouze hlava, zatímco jí komorná převléká noční košili a rozpouští vlasy.

„Neměla by ses tak moc rozčilovat, May," povím jí starostlivě, „neprospívá to dítěti."

„Já vím," přizná se, „ale vytočil mě. Ten poručík si vůbec neuvědomuje, co tohle všechno pro naše království znamená." Mayrreeina komorná s sebou vezme její šaty, mé sako a než odejde, poví mi, že se ráno pro mé oblečení staví její spolupracovnice. Jen jednoduše kývnu, ona se ukloní a vyjde z naší komnaty na chodbu, zavírajíc za sebou dveře.

„Měla bys odpočívat," přistoupím k ní a položím jí dlaně na paže, dívajíc se jí do očí, „dopřát si pár dní klid, i doktor ti to doporučoval."

„A nechat všechna rozhodnutí na tobě?" ušklíbne se, zatímco vzhlédne k mé tváři. „To nepřichází v úvahu.

Tvrdý a neúprosný tón, kterým to vysloví, by mě před několika lety dokázal rozhodit a naštvat. Ve Warnanu jsem na takové chování nebyl zvyklý, otec se mě snažil naučit být takový, jaká je ona a ne loutka, se kterou si má manželka bude moct zahrávat, jak se jí zachce. Brzy se však dalo pochopit, že v této zemi mě vláda nečeká. Byl jsem spíše jen obrázkem pro spokojenost lidu. Mladá královna a princ se hluboce milují a čekají své první dítě! Jak úžasné.

Jenomže život nikdy není tak úžasný, jakým se zdá být.

„Jen si myslím, že by to jak tobě, tak dítěti prospělo," podotknu, „nechceš snad potratit po tolika letech, co jsme se o tohle všechno snažili."

„Samozřejmě, že ne," věnuje mi lehký úsměv,„ale jsem královna a mám na starosti celou zemi, která je na pokraji války. Nemůžu odpočívat."

„Tak mě nech ti pomoct," trvám na svém, „můžu za tebe udělat malinké drobnosti - smlouvy, dopisy... Aspoň malou práci, měla bys více času na sebe."

„Vím, že to myslíš dobře, Christiane, ale nech tuhle práci lidem, kteří vládnutí opravdu rozumí." Ta slova zabolí pokaždé, když mi je řekne, ona si jejich váhu ale neuvědomuje. Místo toho, aby se cítila provinile, mi dá milostný krátký polibek a odejde si lehnout.

„Zapomínáš, že mě taky učili být králem," řeknu jí ještě.

„Tady dole je ale všechno jinak. To co u vás znamenalo být král, tady neznamená nic."

Po jejím vyjádření se rozhodnu, že si půjdu lehnout, až ona usne. Počas večerů, jako je tenhle, v ní nevidím tu milující manželku a spontánní ženu, do které jsem se před tolika lety zamiloval. Vidím v ní stratéga, který má všechny své poddané rád přivázané na provaze a sám kontroluje, kam mohou a nemohou jít a co mohou a nemohou dělat. V tyhle dny je těžké usínat vedle s její rukou na mé hrudi a hlavou opřenou o rameno.

Jelikož s ní nechci dnes strávit více času, než bude nutné, vyjdu z komnaty ven, najít therradskou bastardku. Od doby, co se rozhodla do Mariley přijet, se věci začaly měnit a já si nejsem úplně jistý, jestli je to náhoda. Přijela zde se zprávou, že se v našem království nachází dávno ztracený therradský korunní princ. Sun přišla na to, že jí May kdysi dávno vymazala vzpomínky. Zjistila pravdu o proroctví. Utekla. Setkala se s princem, který je součástí proroctví stejně jako ona sama.

Dění v Mariley od té doby bylo jako na houpačce. Někde uvnitř sebe mám ale pocit, že o proroctví moc dobře ví a pravděpodobně jej chce také splnit. Vysvětlovalo by to, proč o něm Sun najednou věděla. Kromě mě a Mayrree to v tomhle království pravděpodobně neví. Neměla by od koho se o něm dozvědět.

Netrvá to dlouho a na chodbě na ni narazím. Jde přímo naproti mně a při našel setkání se zastaví, uklánějíc se. „Vaše Královská Výsosti," pronese, „zrovna jsem šla za královnou. Chtěla jsem ještě probrat mé připojení k pátrací skupině."

„Královna již spí," sdělím jí klidně. nacházíme se v části chodby, kde jsou nejbližší stráže asi tři metry za jejími zády, o něco více za těmi mými. Jenom díky tomu, že mě pravděpodobně neslyší, jí řeknu následující: „Máte však mé povolení vyrazit."

S překvapením v jejím obličeji jsem počítal. „Opravdu? Bude s tím Její Vel-"

„Mayrree s tím souhlasí," zalžu a hned v tuhle chvíli je mi jasné, že až se o tom má drahá polovička dozví, stihne mě nějaký trest.

„Skvěle. Nevím, jak vám poděkovat."

Kdyby jen věděla, kolik mě to bude stát. Ještě než odjede si ale potřebuji ověřit několik věcí. Přimhouřím na ní oči. „Myslím, že byste se tam vydala i přes královnin zákaz, Quinn," vynesu své podezření. „Nemám pravdu?"

„Co tím myslíte, Vaše Královská Výsosti?" zeptá se překvapeně - hádám, že to jen hraje, ale úplně jistý si tím nejsem.

„Onehdy při oslavách Vítání Jara jsem vás viděl, jak si s princem Sebastianem - tehdy ještě strážníkem Freedem - povídáte v zahradním labyrintu," podotknu. Ten den se stalo hodně věcí. Co můj vztah se Sun tehdy zhoršilo, má pomoc při jejím útěku zase vrátila zpět. „Zdá se mi to jako velice podezřelá náhoda, Quinn, a ve vašem vlastním zájmu vám doporučuji, aby se o tom nedozvěděla královna."

Ticho, které mezi námi nastane, mi pouze potvrdí pravdivost mých domněnek. Quinn si na chvíli promne ruce a rozhlédne se kolem sebe, pravděpodobně hledajíc jestli není někde v okolí pár zvědavých očí.

„Strážník Bendrew nelhal, nemám pravdu?" zeptá se mě na oplátku ona. „Opravdu jste Sebovi zadal úkol - doprovázet princeznu tam, kam musí."

Chvíli přemýšlím, jestli je správné, se jí svěřovat s takovými věcmi, které by mě mohly v očích Mayrree stát život nehledě na to, jak moc mě miluje či ne. Proto se rozhodnu obejít.

„Nevím, Quinn, kolik toho o mně a této zemi víte, ale chtěl bych vám poradit ještě něco," shlédnu k ní, „nechte prince se Sun být. Jejich cesta je důležitá."

„Já vím, Vaše Královská Výsosti," přizná, „nemám v plánu jim v ní bránit."

Co to znamená? Chce jim snad pomoct? Zdržet vojáky? Ať je to cokoliv, nemyslím si, že by to Sun se... Sebastianem mohlo přihoršit. „Tím pádem si myslím, že byste měla vyrazit hned - sama."

Na tohle doporučení jen kývne a pomalu se otočí k odchodu. Já se na ni však ještě chvíli dívám, přemýšlejíc nad jejími opravdovými záměry. Na nic však nepřijdu. Tahle bastardka je jednou velkou záhadou.

Zrovna když se chci otočit a taky se rozejít pryč, zkontrolovat, jestli už Mayrree usnula, Quinn se ještě rozhodne pro poslední slova.

„Vaše Královská Výsosti?" ozve se, zatímco se zastavuje v kroku a otáčí se mně čelem. „Byl byste dobrý král."

Ta čtyři slova mi na tváři vykouzlí úsměv, protože si vzpomenu, že mi to samé říkala má matka, když jsem je opouštěl. Dala mi pusu na čelo, v očích se jí hromadily slzy a neustále mi opakovala, jak je na mě pyšná. Pro jednou tady dole dostanu naději.

Možná bych měl slova své matky konečně poslechnout a věci změnit ve svůj prospěch.