Když se ráno probudím, na obličej mi dopadají sluneční paprsky prosvítající mezi stromy a k uším se mi dostává zpívání malinkatých ptáčků poletujících všude kolem. Vlivem toho zvednu ruku, stíníc jí sluneční záři, díky které nejsem skoro schopna otevřít oči. Posadím se a do mých zad zespod vystřelí bolest, která musí být způsobená velkým kamenem zasazeným v zemi, kterého si všimnu až po chvíli. Musela jsem na něm spát.

     Kousek vedle mě se ozývá tiché vydechování. Patří strážníkovi Freedovi, který v klidu leží na levém boku, otočený zády ke mě. Přes sebe má přehozenou kápi, která mu slouží jako přikrývka - stejně jako sloužila mě ta má -, nohy malinko skrčené a pravou ruku má nataženou před sebou, opírajíc si o ni hlavu - předpokládám, jelikož ho vidím pouze ze zadu..

     Nakloním hlavu na stranu a přivřu podezíravě oči. Zaměřím se na jeho krk, kde mu pod límcem jeho kabátu vykukuje malinkatá černá čárka, vedoucí někam k páteři. Co to je?

     Chci se zvednou a jít se podívat blíž, jenomže strážník se v tu chvíli pohne a začne otáčet. Zpanikařím, rozhlédnu se kolem sebe, co můžu použít jako aliment k tomu, proč dřepím otočená na něj. Nakonec se jen podívám dolů před sebe, kde mám roztáhnou mapu. Přejíždím pohledem po lesích, vesničkách a jednotlivých palácích, aby to probudilo dojem, že to dělám už nějakou dobu.

     Koutkem oka si všimnu, že se strážník probírá a zvedá do sedu. Není pochyb, že se jeho oči zastaví pohledem na mě.

     „Tím, že se na tu mapu budete dívat pořád dokola, se do Feyrondu zničehonic nedostanete," pronese trochu pobaveně, což mě trochu zaráží. Skoro celou dobu, co ho znám, je samá kamenná tvář a popichování. Byla bych se divila, kdyby se teď usmál.

     „Já vím," podotknu, snažíc se ho odbýt. Když se na mě ale ještě stále dívá očekávajíc ještě něco, zakoukám se zpět na mapu. Očima přejedu Therrad, Mariley a nápis vyjímající se nahoře dávajíc najevo, že se právě dívám na 'Rozpadlá království Gorondyanská' a hned se mi vybaví mé myšlenky z předchozího dne, kdy jsem tady čekala na to, než přijde strážník zpět s naasbíraným dřevem. „Jen teď tak přemýšlím... Jak musela Mariley vypadat ještě než se Gorondyan rozpadl."
     Strážník se na mě ušklíbne. „Co tím myslíte?"

     „No," začnu, „byl Tarus město i tehdy nebo ho vytvořili až Hardingové, rod Mariley, kdy budovali nové království? Jak to bylo s Igranem? Co všechny ty lesy? Bylo jich víc? A vodopády? Jezera? Jak moc se lišilo prostředí Gorondyanu oproti Mariley a Therradu, kteří vládnou dnes?" Tón mého hlasu, když to vyslovím, zní téměř zoufale. „Chtěla bych vidět, jak se žilo v té době."

     „Mám strach, že to se již nikdy nedozvíte, Sun. V žádném z království už nežije nikdo, kdo by si Gorondyan pamatoval."

     „A to je to nespravedlivé, víte?" Zvednu pohled od mapy a spojím ho s strážníkovýma šedýma očima. „Jeho památku nikdo nezachoval."

     „Všechno jednoho dne končí, nemůžete vzpomínat na vše." Freed se ušklíbne, zakládajíc si ruce na prsou. „Navíc... Jakou cenu má oslavovat výročí úmrtí významných panovníků, když památku obyčejných občanů nikdo neuctívá?"

     „Tomu se říká hierarchie, strážníku," podotknu.

     „A vy stojíte na jejím vrcholu, i přestože tam nemáte co dělat," odsekne hrubě a mě to zasáhne, i když by nemělo. Vím to - jsem obyčejná jako kupci na marileyském náměstí, možná ještě obyčejnější. Nejsem nikdo, jen holka, které se rodiče vzdali. Jaké právo mám na to, aby mě královna vzala za vlastní dceru, když tam venku je tolik dětí, které by si to zasloužily mnohem více. „To je nespravedlivé, Sun. Vaši památku lidi uctí, i když jste stejná jako všichni na 'spodu hierarchie'."

     Nejsem schopná se mu dívat do očí, tak radši sklopím pohled opět k mapě. Má pravdu a to nemá cenu popírat, hlavně protože bych tuhle výměnu názorů nikdy nevyhrála. Nejsem jako Mayrree, jsem spíš jako můj otec. Nedokážu vyhrát hádky týkající se velkých věcí, ale můžu vyhrát ty týkající se drobností. Nejsem až tak tvrdohlavá, abych stála za něčím, co není pravda a lhala tak sama sobě - jsem ale dost tvrdohlavá na to, abych si dokázala prosadit svůj názor v obyčejných nezávažných věcech. Kdybych je totiž prosadila a něco špatného by se stalo, nikdy bych si to neodpustila.

     „Už pojďte." Freed mě vytrhne ze všech mých myšlenek, zatímco vstává ze země. Kápi, kterou se přikrýval, opráší a zapne si ji kolem krku. Místo, kde je teď popel, který zůstal po ohni, jež jsme si zapálili včera večer, přikryje všude se povalujícíma větvičkama, aby nešlo vidět, že tady někdo byl. Zakrývání důkazů, pokud to správně chápu. 

     „Do stmívání musíme dorazit do Balderu," přizná ještě a vyhoupne se na záda svého černého koně.

     Já si mezitím kápi připnu taky, smotám mapu a ze země vezmu dvě knihy - jednu o legendě o marey, druhou o Lanevrrech. Všechno tohle schovám do sedlové brašny a vyskočím na tmavého hnědáka. Chytím jeho otěže, otočím ho doprava a společně se strážníkem Freedem se rozjedu dále na východ. 

     Cesta do Baderu je zdlouhavá. Dnes na obloze navíc nejsou žádné mraky a slunce k nám vůbec není milosrdné. Svítí mi přímo do očí a tmavá látka mého oblečení jako by jej přitahovala, což se hodí, abych příliš nemrzla - přestože se může zdát, že je horko, vzduch je pořád studený. Jaro ještě plně nezačalo a hlavně - letošní zima byla opravdu neskutečně studená.

     Za těch několik hodin se strážníkem neprohodím ani jedno slovo - nebo spíš on neprohodí žádné se mnou. Celou cestu jen mlčíme, koukáme se před sebe a posloucháme dupot našich koní.

     Já jsem mezi tím vším ztracená v myšlenkách. Přemýšlím nad tím, co mi Freed řekl dnes a mnoho dní před tím. Jste nerozhodná, Sun, jeden den říkáte, že nejste nic než normální člověk a ten druhý mi hrozíte rozkazem - ten den si pamatuji. Stalo se to ten den, kdy jsem se strážníka ptala, jestli náhodou neschoval knihu o marey. Byl to den poté, co jsem shodila všechny knihy v knihovně a Freed se mě snažil zastavit.

     Musím s ním souhlasit - nerozhodná jsem. 

     A vy stojíte na jejím vrcholu, i přestože tam nemáte co dělat. To je nespravedlivé, Sun. Vaši památku lidi uctí, i když jste stejná jako všichni na 'spodu hierarchie'. Přijde mi až smutné, že je to vlastně pravda. V čem jsou vlastně královny a králové tak důležití? Proč má zrovna jejich slovo ovlivnit celou zemi? Mayrree je vlastně taky pouze obyčejný občan - její rod královské krve není, stejně jako rod krále Therradu. Obě tyto rodiny se pouze rozhodly, že budou vládci. Že budou mít své vlastní království. To rodina gorondyanského krále byla pravá. 

     Ušklíbnu se nad tím. Fakt, že si prakticky každý může založit své vlastní království, je znepokojivý a hlavně špatný. Kdyby si každý vojevůdce, který si usmyslí, že chce mít na hlavě korunu, utvořil svou vlastní zem, byl by všude chaos. Lidé by nevěděli, koho poslouchat a ke komu se přidat. Měli byste celou řadu panovníků a vybírali si je jen podle způsobu žití a názorů. Kde se dostávají největší výplaty, kde bude lepší prostředí pro vaše děti, kde to vypadá líp... Jedno království by zastiňovalo jiné až by v zemích propukly nepokoje. 

     To by bylo špatné. Nedokážu si představit žít v takové zemi.

     Otočím hlavu strážníkovým směrem a v mysli se mi ozve poslední věta, kterou mi kdysi řekl - Radím vám dobře, Sun, rozhodněte se, kým chcete skutečně být.

     Rozhlédnu se kolem. Očima se zastavím na vysokých jehličnatých stromech, které již vidím jen v dáli. Na vesnici před námi. Na kupce, ke kterému se pomalu blížíme. Na strážníka Freeda. Na mě a na koně, na jehož hřbetu jedu. A hlavně na vysoké skály lemující celé hranice Mariley a Therradu. 

     Najednou si už nepřijdu tak nerozhodná a možná že tuším, kým chci opravdu být. Když jsem před lety kývla Mayrree na to, aby se mě ujala, netoužila jsem být princeznou či jakýmkoliv jiným členem královské rodiny. Toužila jsem jedině po rodině. Princeznu ze mě udělal ten život. Aby to nevypadalo podivně, musela jsem se oblékat do zdobených úchvatných šatů. Aby se na mě ostatní divně nedívali, musela jsem se naučit chovat jako oni. Mluvit jako oni. Být jako oni. Nejhorší na tom je, že jsem to všechno dělala se stále vzkvétající lásce k Mayrree, která ji možná ani neopětovala.

     Přemýšlím, jestli chci - až se vrátím - v tomto životě pokračovat. Nechci tam tátu nechávat samotného, jenomže... On bude za pár měsíců opravdový táta a to je štěstí, které si zaslouží. I když... Doufám, že bude víc po něm než po Mayrree.

     Možná jsem už opravdu rozhodla o tom, kým chci být. Toužím se usadit v nějaké z marileyských vesnic a být jen obyčejnou dívkou. Žádné drahé šaty, vína, bohatá jídla a podobně - jen obyčejný jednoduchý život, dál od falší paláce a lidí v něm. Chtěla bych si nechat tohoto koně, jako upomínku na svou minulost a přitom si jednou - někdy v nedohlednutelné budoucnosti - založit rodinu. Vychovávat své děti, jako mě ti mí praví nevychovali a poskytnout jim domov, který v mém případě nebyl tak úžasný, jak se zdál.

     Pár minut jízdy a potkáme se s kupcem, jež za sebou vláčí svůj stánek s ovocem. Zeptá se nás, jestli něco nepotřebujeme a my od něj odkoupíme několik jablek. Některá dáme koním, některá zase sobě jelikož nám oboum dost vyhládlo za celou tu cestu. Strážník Freed mi při jezení našeho malinkého jídla připomene, že musíme v Balderu sehnat zítra dost jídla a nějaké ty přikrývky, že na moc vesniček při cestě nenarazíme.

     Kývám mu na to hlavou, jako že to chápu. To samé jsem mu přece jen řekla včera.

     Zbytek cesty do Balderu není nijak zdlouhavý, ale další slova během ní už nezazní. Ukáže se, že Balder není nijak velká vesnička. Je krásný, to nepochybně, ale ne velký. Malinké ulice mezi jednotlivými domy jsou čisté, uklizené a nad provizorním náměstím se tyčí vysoká kostelní věž. Od té napravo jsou malé stáje a ještě kousek dál hostinec. Ve středu náměstí je ještě pár kupců, ale vzhledem k tomu, že se už stmívá, musela velká +hromada z nich již odejít.

     Seskočíme se strážníkem z koní a on je poté dovede do stájí, za které také zaplatí, zatímco se já rozejdu k hostinci. Nejdu dovnitř, jelikož čekám na Freeda, ale postavím se alespoň k jednomu z oken a podívám se jimi dovnitř. Hostinec nevypadá přeplněný, několik volných stolů totiž spatřím. Je jednoduchý - dřevěné stěny stejně jako strop vypadají, že už nejsou nejnovější, podlaha je udělaná ze světlých dřevěných prken a na každém z tmavých stolů je svícen. Ty jsou také připevněné na zdech, i když jich moc nespatřím.U zadní stěny si všimnu také schodů vedoucích do druhého patra, kde jen hádám, že jsou nějaké pokoje. Možná tady budeme moci přeci jen přespat.

     Jakmile se ke mě strážník připojí, vejdeme oba dovnitř. Do nosu mě hned uhodí vůně masa a čerstvého chleba, což akorát probudí mé břicho, které začne hlasitě žadonit.

     Stolů uvnitř napočítám jedenáct - sedm obsazených, čtyři volné, mezi nimiž je i jeden v levém zadním rohu, kam se se strážníkem usadíme. Jsou u něj tři židle, dvě naproti sobě, jedna u další hrany stolu. Kdyby se sem dala ještě jedna přidat, je to ideální stůl pro rodinu.

     Moc dlouho ani nečekáme, když k nám přispěchá mladá dívka, možná ještě mladší než já. Má světlé dlouhé vlasy spletené do dvou copů, pihy a oříškové oči. Na sobě má dlouhou splývavou suknici a přes ni přehozenou zástěru, kterou už očividně dnes nějaké jídlo potkalo. Vypadá vyčerpaně a nervózně, jako by tohle nedělala moc často.

     Dřív než stihne něco říct, Freed se jí zeptá, čeho bychom se tady mohli najíst

     Dívka před námi nervózně přešlápne z jedné nohy na druhou. „M-moc se vám omlouvám, ale jediné jídlo, které ještě máme, je ječmenný chléb s fazolemi a vajíčky," zakoktá se, „tento rok jsou velké mrazy a hodně úrody nám zmrzlo."

     Koutkem oka si všimnu, jak se strážník podívá na mě, jedno obočí výš než to druhé. Zkouší mě? Chce vědět, co jí na to odpovím? No má odpověď je jasná, jelikož mé tělo žadoní po jídle tak moc, že sní naprosto cokoliv - ne, že by ječmenný chléb s fazolemi a vejci nebyl dobrý, to ani náhodou. 

     Podívám se na ni s úsměvem, jako bych ji chtěla podpořit, že tento den již skoro končí. „Dáme si tohle, děkujeme."

     Dívka mi úsměv opětuje a v rychlosti odejde do nějakých dveří, kde jen předpokládám, že je kuchyně. Mezitím si všimnu, jak strážník uznale pokyvuje.

     „Budete si muset zvyknout-" 

     „Já vím, já vím," přeruším jej, „už nejsem v paláci."

     „Přesně tak," podívá se na mě, „je hodně věcí, na které si budete muset v následujících dnech zvykat."

     „Například?" dotážu se ho, spojujíc své dlaně zatímco se lokty opírám o stůl.

     „Méně jídla, spánku - spaní na zemi v přírodě vás nemine. Budete se muset zbavit nároků na královské matrace, protože i když budeme v nějakém z hostinců, jako je tenhle a přespíme tady, určitě neočekávejte nějaký luxus, lidé ve vesnicích i městech takto žijí normálně. Každopádně... Spaní pod hvězdami jste si už vyzkoušela," podotkne, kývajíc hlavou, že jsem to asi jakž takž zvládla, „další věc... nebudeme mít přístup k vaně s vodou. Jediné, kdy se budete moct umýt, bude až se dostaneme k některé z řek nebo jezer. I tak to ale nevidím nějak dobře, narazíme pravděpodobně asi jen k Fayrre. Poté-"

     „Na váš seznam bych přidala tykání," připustím.

     Strážník vypadá překvapěně. „Prosím?"

     „Jestli mám s vámi procestovat za 30 dní skoro celou Mariley, nebudu vám pořád říkat 'strážníku'. Chápu, že je to slušnost, ale není to potřeba." Protočím nad tím oči. Tyhle formality jsou moc... královské. „Navíc byste mi ani vykat neměl. Jsem přece normální marileyský občan jako lidé sedící kolem nás."

     Freed na chvíli působí podezíravě, jestli ta slova opravdu myslím vážně nebo nikoli. Po nějaké chvíli je asi pravdivými shledá, protože se jen v klidu opře o židli a podívá se na mě. „Jestli si to tak přejete."

     Ušklíbnu se na něj a zvednu obočí - obě, protože jen s jedním to nedokážu. To mě taky mnohokrát štve.

     Joey otráveně vydechne. „Jsi pořád tak tvrdohlavá... Sun?"

     „Jen pokud mi k tomu dá určitý strážník záminku," přiznám.

     Čekáme už jen pár minut než se k nám opět vrátí malinká dívka, která to tu vše obsluhuje. Donese nám dva talíře s fazolemi a vejci společně s několika krajíci chleba. Poděkuju jí, načež ona jen přikývne a zmizí stejně rychle, jako se objevila. 

     Pustíme se do jídla co nejrychleji to jde. Naše žaludky žadoní o možnost se opět nadechnout a já to tomu svému neodpírám. Naopak toužím po tom samém. Nikdy v životě jsem snad takový hlad neměla, maximálně možná v dětství ještě před palácem, ale to si teď nevybavuju. 

     Jídla tady se s palácem srovnávat nedají, ale bohatě mi stačí. Hned několikrát jsem si říkala, co to královský kuchař v paláci vymýšlel - takové plýtvání jídla. Pět chodů, přičemž stačil pouze jeden a zbylé čtyři se mohly dát občanům, kteří to potřebovali více.

     Nechápala jsem tyto myšlenkové pochody šlechty. Na co jíst tolik jídla, když si pak jen stěžovali, že se nevlezou do šatů? Šatů, které každý den schovávali zpátky do skříně jen aby si mohli nechat ušít nové, které si na sebe vezmou podruhé až za měsíc. To je plýtvání látky, ze které se dokázaly ušít košile pro děti bez domova - košile, které jsou pro ně nezbytné. Šaty by šlechtě stačily dvoje, možná troje, aby si je mohli vystřídat, dokud se ty další nevyčistí.

     Když se koukám po lidech v hospodě, jsou oděni přesně tak, jak ti v Taru - látkové kalhoty s volnou béžovou košilí, jejíž látka se podobá těm z pytlů, ve kterých se nosí brambory s polí; občas nějaké hnědé sako. Tohle všechno jsou však nezbytnosti. Každý potřebuje pořádné oblečení, aby v dnešních chladných dnech neumrzl. 

     Jídlo máme s Joeym snědené hned a v momentě, kdy za námi opět přijde ta samá dívka, jí zaplatím. Přidám jí o něco víc, aby si mohla koupit co potřebuje.

     Ta se mi odvděčí úsměvěm. „Jestli tady chcete přespat, musím se zeptat babičky, která to tady vede. Poslední dobou máme hodně plno, ale jsem si jistá, že by se nějaký pokoj našel." 

     „To by bylo skvělé," opětuji její úsměv, „počkáme tady."

     Blonďatá dívka s copánky kývne a už potřetí rychle odběhne do neznámých podivných dveří. Jakmile tak udělá, Joey se otočí na mě.

    „Zítra musíme jet na jih k mostu Ztracených," přizná mi, zatímco si u toho promne dlaně, „je to naše nejbližší cesta přes Fayree, ale mám strach, že se až tam za jeden den nestihneme dostat."
     „Bude moc velký problém, když Fayree nepřejdeme zítra?" zeptám se jej.

     „Ničemu to vadit nebude, jen možná budeme muset spát na otevřeném prostranství." Pokýve nad tím hlavou.

     „To asi není moc dobré, že?"

     „Při naší situaci a tím, že tě budou hledat, to není nejsou úplně nejlepší podmínky."

     Má pravdu. Přespat někde, kde ani nemůžete být schovaní je trochu risk, zvlášť když mě už pravděpodobně hledají královské stráže. Je jen otázka času, když přijdou na to, kterým směrem jsme se vydali.

     Chci mu ještě říct, že alespoň nějaký malý les nebo něco podobného najdeme, jenomže v té chvíli mě přeruší vnučka majitelky restaurace, která se k nám opět přikrade jako duch.

     „Jeden volný pokoj tedy ještě máme," poví nám, pousmívajíc se. „Pojďte za mnou, ukážu vám cestu."

     Oba se zvedneme, až židle pod námi zaskřípou o podlahu a přitáhnou pozornost nemála lidí. Ti na nás upřou své zvědavé pohledy, přeměřujíc si nás od hlavy až k patě. Předpokládám, že poznají, že nejsme jen obyčejní lidé jako oni a proto se v hlavách pár z nich vykresluje plán, jak nás okrást - a popravdě bych se tomu ani nedivila. Kdo ví, kolik z nich si musí každý týden kontrolovat, kolik peněz mohou utratit.

     Vydáme se za dívkou ke schodům do druhého patra. Jsou vytvořené s dřevěných tlustých trámů a malinko kloužou, jak už jsou ochozené. Na jejich vrcholu zahneme doprava, ocitávajíc se v jakési velké místnosti s - jedna, dva, tři, čtyři... - sedmi dveřmi. Blondýnka otevře hned ty první nalevo, pouštíc nás dovnitř. Vejdu dovnitř, ani jí nestihnu poděkovat a už za námi dveře opět zavře. Mám pocit, že tato holka moc komunikativní není.

     Ocitneme se v menší podkrovní místnůstce a jedním oknem po levé straně. Vidím jím jasně několik hvězd na obloze a měsíc, který se blíží k úplňku. Místnost sama není nějak zvlášť vybavená - pod šikminou střechy je postel a hned vedle dveří také malinkatý stůl s dvěma židlema. Postel není obzvlášť malá ani velká - je větší než ty pro služebnictvo, které jsou v paláci, ale zase menší než v které posledních šest let spávám. Dva by se na ní v pořádku vyspali, ale než to stačím zmínit, Joey se ujme slova.

      „Budu spát na zemi," řekne, jako by to bylo konečné rozhodnutí. Není, to říkám hned. Nebude spát na zemi jen protože si myslí, že mi sdílení jedné postele bude vadit.

     „To nebude nutné," přiznám, „ta postel je dost velká i pro dva. Ani jeden z nás se nemusí omezovat a spát na zemi v den, když nemusíme."

     Joey se na to ale moc netváří. „Nebudu se s tebou tlačit na jedné posteli, jsi zvyklá spát ještě na větších a to navíc sama," namítne. 

     „Ale palác je daleko za námi a můj styl života je teď jiný. Sdílení postele mi nevadí, Joey. Jedině že by to vadilo vám, v čemž ale nevidím důvod," argumentuji proti němu.

     Vidím na něm, že chvíli pochybuje. Vadím mu v něčem? Už podle jeho vystupování ke mně to vypadá, že mu jsem spíše k smíchu.

     „Tak tedy dobrá," vydechne vyčerpaně a já na něm vidím, že by se potřeboval pořádně vyspat. Rozloží dvě přikrývky na posteli vedle sebe, zatímco si skopávám boty a odepínám kápi.

     Malou chvíli přemýšlím, jestli si mám sundat oděv, jež mám na sobě a zůstat pouze v dlouhé košili, kterou mám pod tím. Nakonec se však rozhodnu, že ne. Za to ranní zavazování zadní části šatů mi to nestojí.

     Koutkem oka si všimnu jak si Joey sundává kápi, přehazujíc ji přes židli a skopává si své boty, které položí vedle těch mých. Takhle si jen ve volné béžové košili zastrčené do kalhot lehne na postel. Já si lehnu dozadu ke zdi a přes sebe si přehodím přikrývku. 

     Jsme se strážníkem otočení obličeji k sobě, což je až tak blízko, že cítím jeho teplý den na mé tváři. Jeho světle šedé oči jsem schopná vidět i ve vší té tmě, která nás obklopuje. Pocit, jež vyzařují, však nedokážu přečíst. Ten neznámý strážník ležící vedle je stále velkým otazníkem. Netuším, kým opravdu je a co se mu honí hlavou. Třeba proti mě opravdu něco má.

     „Sun?" jeho hlas se rozlehne tmavým pokojem. Mluví potichu, téměř šeptá a já si až teď všimnu, jak hluboký hlas má.

     „Ano?"
     „Neříkej mi Joey, spíš... Freed," požádá mě, „všichni to tak dělají."

     Všichni mu říkají příjmením? ptám se sama sebe v duchu. Není to podivné? 

     „Dobrá," přitakám nakonec. V tu chvíli jen malinko kývne a otočí se ke mně zády. To požádání, abych mu říkala stejně jako jeho rodina, mi dá aspoň malinkatou naději, že spolu v následujících dnech můžeme vycházet. S tou myšlenkou se k němu také otočím zády.

     A pak nechám, aby mě ticho, panující mezi námi, pohltilo a vtáhlo do říše snů.

Plánovala jsem, že tahle kapitola vyjde již v pátek, ale ukázala se má lenost a učitelé nám navalili dlouhou výuku. Včera nevyšla kvůli tomu, že jsem opět pomáhala mým rodičům na zahradě a začala psát až o půl osmé večera má spisovatelská slovní zásoba začala docházet (mám teď v plánu číst Hunger Games, tak si musím na to v některém dni najít čas 😅)

Každopádně vidíte to... I tak vyšla tahle kapitola předčasně, jsem na sebe pyšná 😁 Vím, že to dnes bylo nic moc, ale teprve se k tomu dostaneme, nebojte... 

Mimochodem... Jsem jediná, které tykání Sun a Freeda přijde podivné? Já vím, že bych si na to měla zvyknout, ale já nevím, mě k nim prostě to vykání sedí xD

Budu ráda za každé sdílení, komentář, hlas nebo jen přečtení!
Love y'all!
May ❤