Prudce otevřu oči, které hned pohltí tma rozprostírající se kolem mě. Jsem zpět ve své komnatě - všechny svíce jsou uhasené, stejně jako krb a já k sobě více přitisknu přikrývku, jelikož jsem si jistá, že teplota v pokoji od večera neskutečně klesla. Na to, že již začíná jaro, bývá venku po nocích stále neuvěřitelně velký mráz. 

     Dovnitř pokoje proniká přes okna pouze slabá záře měsíce. Z mojí postele si všimnu, že ještě není úplněk, jsem si však jistá, že za několik dní k němu dojde.

     Posadím se na posteli, přikrývku si stále levou rukou přidržuji blízko u těla a tou pravou si prohrábnu rozpuštěné, neposedné vlasy. Pár jejich pramenů mi spadne do očí, tak si je zastrčím za ucho. Můj pohled v té chvíli zabloudí k zrcadlu opřeném o stěnu na komodě u dveří. Připomene mi ten večer před oslavami a taky myšlenky, ke kterým mě dovedla.

     Je to v zájmu nás všech. Nesmí vědět, že je marey a už vůbec nesmí vědět své poslání. Dáme jí lepší život. Život obyčejného dítěte, které nezatěžují podivná kouzla, proroctví a starosti z budoucnosti. Bude v pořádku. Normální.

     Ta slova v mé hlavě zazní tak znenadání, že mě naprosto překvapí a zasáhnou mnohem více než ještě před malou chvílí. Překvapeně zamrkám a pohledem se zastavím na bílé přikrývce u mých nohou. Mé myšlenky jako by se v tu chvíli probudily.

     Nepřestávám přemýšlet nad tím, co mi vlastně dém-- Marquerite ukázala a nedokážu se zbavit myšlenek týkajících se toho, že by to nebyla pravda. Přijde mi to neuvěřitelné. Opravdu by člověk, kterého šest let beru za jednoho z nejbližších lidí, které momentálně mám, udělal něco tak podlého, že by mi vymazal myšlenky?

     Snažím se to popřít a zachránit poslední dobrou myšlenku na Mayrree - mám pocit, že jí od teď bude nesmírně těžké říkat máma -, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc do sebe všechno zapadá. Protože si až teď uvědomím, že si na své dětství nepamatuji. Když se snažím vybavit jakoukoli vzpomínku, jediné co vidím, jsou obrázky z toho dne, kdy se mě Mayrree a Christian ujali - a i tu jen zřídka jakmile se dostanu k té části v paláci, protže i tam jsem zjevně mluvila o Jenně.

     Jakmile si navíc vezmu knihu o marey na stolečku vedle mé postele a nalistuji tu část o První, vše co se v ní píše do sebe zapadá. 

     První jež rozhodne o osudu marey.
     Rozhodla jasně o tom, že marey být nemám. 

     Nenechá nikoho se k ní přiblížit - nikdo ji neublíží. Kromě jí samé, zpívají mořské panny.
     Nikdo pravděpodobně neměl v plánu mi ublížit - táta rozhodně ne -, ale udělala to ona, tak že mě připravila o to jediné, co mi z dětství zůstalo. 

    Uslyšíme cinkání železných okovů a Temnou.
     Když přicházela ta podivná žena s namalovanými ornamenty na obličeji, opravdu šlo slyšet cinkání okovů u jejích nohou.

     Ta své dračí prsty ovine kolem její hlavy.
     Všimla jsem si, že měla podivné dlouhé prsty z hrubé černé kůže.

     A všechny do jedné se vypaří, vzpomínky - ty o kolibříkovi.
     Pokud je kolibříkem myšlená Jenna, tak i to sedí.

     Pomalu vydechnu, zaklápějíc knihu a odkládajíc ji zpět na stůl u postele. Mezitím přikrývku odstrčím na stranu postele a sednu si. Holé nohy položím na koberec pokrývající celou podlahu v mé komnatě a rozejdu se pomalu ke dveřím od komnaty. 

     Otevřu vysoké úzké dřevěné dveře a vyjdu z nich. Hned jakmile se ocitnu na chodbě mi po zádech přejede mráz a přinutí mě přitisknout své ruce blíže k tělu. 

     „Kam jdete tak pozdě, Vaše Výsosti?"

     Hlas zpoza mých zad mě na malý moment vyděsí, jakmile se však otočím a zjistím, že je to pouze strážník Bendrew - ten mladší, nevlastní bratr strážníka Freeda - oddechnu si. 

     „Potřebuji jít do knihovny něco najít," vysvětlím jednoduše.

     Bendrew nakloní hlavu na stranu, v jeho hlase je slyšet podezíravost. „Teď? Tak pozdě v noci?"

     Nervózně přešlápnu na místě. „Ano, celkem to spěchá."

     „Mám jít s vámi?"
     Být tu jeho bratr, už bych ho měla za zády kontrolujíc každý můj krok.

     „Děkuji, ale zvládnu to sama," pousměji se otáčejíc se k němu zády. Jeho reakci již nezaznamenám, protože se rozejdu ke knihovně dřív, než mi stihne něco říct. 

     Celá cesta až dovnitř netrvá moc dlouho, ale po celou její dobu si opakuji jedna z posledních slov, která mi Marquerite řekla.

     Jediné, co o ní vím, je to, že patří mezi linii Lanevrrů. V královské knihovně by ses o ní měla snad dozvědět víc.

     A přesně to se chystám udělat. 

     Vejdu dovnitř knihovny, zacházejíc do jedné ze zadních sekcí věnované čarodějům a jejich historii. Knihy v těchto policích jsou pokryté větší vrstvou prachu díky čemuž je vidět, že tady nikdo už dlouhé měsíce nebyl. Jejich vazby jsou potrhané, zašlé a některé knihy se mi skoro rozpadají v rukou, když je vytáhnu z police. 

     Je těžké najít nějaké informace o tomto rodě. Sice narazím na pár knih, kde jsou Lanevrrové zmíněni - převážně jako soukromí čarodějové králů Gorondyanu ještě před jeho rozpadu na Mariley a Therrad. Ale to jsou lidé, kteří žili před dvěma sty lety a vůbec ne žena, která by byla schopna před šesti lety dorazit do Taru, aby mohla jedenáctileté malé holce vymazat vzpomínky.

     V době, kdy se začně venku rozjasňovat leží u mých nohou již hromada knih, která mi nic neřekla. Všude jsou pouze zmínky o předcích momentálních čarodějů Lanevrrů. Nikde nic, co bych mohla použít a to mám pocit, že se už u dveří dakonce vyměnili stráže. 

     Každopádně po dalších asi dvaceti minutách hledání vytáhnu z police bílou, už možná trochu zažloutlou, knihu, která nese název rodu, o kterém se snažím něco zjistit. Jakmile do ní nahlédnu, zjistím, že je to něco jako rodinná kronika. Jsou zde úseky jak o jednotlivých rocích, generacích, tak i členech.

     Zalistuju k jednomu z posledních příslušníků rodu Lanevrrů. Ze starých zažloutlých stránek na mě hledí žena, která mě před šesti lety údajně poslala na úplně jinou cestu, než kterou jsem měla jít. Tmavé krátké vlasy má volně rozpuštěné, černé šaty podobné těm ze vzpomínek, které mi Marquerite ukázala a obličej má pomalovaný stejnými tmavými ornamenty jako tehdy. Dokonce si všimnu tmavé kůže podobné té, které měla na rukou, táhnoucí se až k její čelisti. 

     Když se podívám nalevo od fotky, zjistím, že se jmenuje Wren - Wren Lanevrrová. Dočtu se, že jejich rodina se po rozpadu Gorondyanu přestěhovala do města v lesech Feyrondu ve vypáleném starém městě s ruinami kostela svaté Jenil, matky Marileyi. 

     S knihou přejdu k regálu za tím o čarodějích, kde se nachází nezpočet ručně kreslených map jak Mariley nebo Therradu, tak království rozprostřených kolem nich. Knihu o Lanevrrech si zastrčím pod paži a začnu se probírat změtí map, hledajíc tu na které jsou vyobrazená rozpadlá království gorondyanská - přesněji Mariley a Therrad. 

     Najdu ji na šesté polici od spodu, kde na ni skoro nedosáhnu. Roztáhnu ji, kontrolujíc jestli je to opravdu ta, kterou hledám. A je. Všimnu si rozlehlých lesů Mariley, hrad v Igranu, hlavním městě Therradu, i ten starý opuštěný zámek v Crones, hlavním městě původního Gorondyanu.

     Sroluju jej zase zpět a společně s knihou se vydám zpět do své komnaty. Mám vymyšlený plán.

     Ale s tím mi bude muset pomoct táta.

*****

     O pár hodin později sedím s tátou a Mayrree v jídelně a společně snídáme. Oni se oba baví spolu o tom, že táta chce zajít něco vyřešit s královským rádcem a že máma má dnes taky svou práci. Mě klidně poví, že se nekoná žádné zasedání rady, a že mě na svých schůzkách s dvorními dámami nutně nepotřebuje. Zůstává mi tak celý volný den, což mi jen vyhovuje.

     Při poslouchání mých náhradních rodičů se mi zavírají víčka. Jsem unavená, hlavně kvůli tomu že jsem šla v noci do knihovny místo toho, abych spala. A to byla chyba. Jestli má můj plán vyjít, budu se muset ještě po snídani pořádně vyspat. 

     Ke konci celé té rodinné snídaně se zeptám táty, jestli s ním potom můžu osamotě mluvit. Zmíním se, že potřebuju probrat něco důležitého - a ono to důležité je. Dalo by se říct, že na tom závisí budoucnost jak Mariley, tak Therradu. Sice se malinkou chvíli zdráhá a přemýšlí, jestli má hned po snídani čas, ale i přesto nakonec kývne na souhlas. 

     Zbytek čekání na můj rozhovor s tátou plyne pomalu. Mayrree se mě ptá, jak se mi líbily oslavy Vítání jara a jak ji mrzí, že jsem odešla dříve - jako by nevěděla, proč jsem tak mohla odejít. Já přitom dokopávám k tomu se na ni vůbec normálně podívat a říkat jí máma. Jako by najednou mi to přijde neskutečně podivné. Samozřejmě, že chápu, že je panovnice - královna - a ta musí dělat těžká rozhodnutí pro svou zem. Pro Mariley. Ale stejně neměla právo mi jen tak lehce vzít jedenáct let života. 

     To by se dalo označit za krádež. 

     „Sun?"

     Hlas mého táty mě probere z myšlenek a donutí mě si všimnout, že z místnosti zmizela většina lidí. Po mé levé straně již nesedí Mayrree a několik stráží stojících v místnosti již také někam odešlo. 

     Jediný, kdo v místnosti zůstal, jsem já a táta, který se na mě zvědavě dívá. „Chtěla jsi se mnou o něčem mluvit, nemám pravdu?"

     „Ano," zatřepu hlavou, zbavujíc se všech myšlenek, které mě lákají jiným směrem, „přemýšlela jsem, že bychom šli ke mně? Abychom si mohli promluvit o samotě, je to... tajné."

     Poslední slova řeknu opatrně, aby je neslyšel nikdo, než on sám. 

     „Dobře," řekne táta malinko zdráhavě a hned na to se oba postavíme. Já vyjdu z jídelny jako první a zamířím jižním křídlem hradu k tomu západnímu, kde je má komnata. Cesta k ní netrvá dlouho, hlavně protože jsou obě místnosti ve stejném patře a jen pár místností od sebe. 

     Jakmile k ní dojdeme, u dveří dovnitř nestojí nadále strážník Bendrew, kterého jsem zde potkala ještě předtím, než jsem se vydala na snídani. Očividně se vystřídal se svým bratrem - strážníkem Freedem - kterého poznám převážně podle skleněné dýky u jeho pasu a světle šedých očí. 

     Pozdravím jej, zatímco čekám, až dovnitř mé komnaty vejde táta. Ten se na strážníka chvíli zadívá, protáhne se kolem mě a konečně pomalu zakoukne dovnitř. V době, kdy mě Freed zdraví zpátky, já už zavírám vysoké dveře za sebou.

     Mé napětí a nervozita stoupne jen co se s tátou posadím na pohovku stojící vedle krbu. I táta je napjatý, i přestože vůbec neví, o co jej mám v plánu požádat.

     „Takže," prolomí ticho jako první, „poslouchám."

     „Já vlastně nevím, jak mám vůbec začít." Má ramena ztrápeně poklesnou při uvědomění, co mu musím sdělit. „Nikdy bych neřekla, že s tebou budu muset mluvit o něčem takovém, tati."

     Můj náhradní rodič sedící přede mnou nakloní lehce hlavu, dívajíc se mi přímo do očí. „Nespěchej, máš čas."

     Říká to, i když ví, že nemám a já to vím taky - za asi půl hodiny má být na setkání s královským rádcem, slyšela jsem ho to říkat u snídaně. Chci si vzít všechen čas, který mi dává, ale čím víc čekám, tím hůř si připadám.

     Skloním hlavu, ještě než ta slova vypustím z úst do ticha panujícího mezi námi. „Já vím, co..." promnu si ruce při uvědomění, jaké to musí být, když člověku po tolika letech přestanete říkat 'máma', „co Mayrree udělala před šesti lety, když jsem přišla."

     Jeho překvapený obličej po chvíli vystřídá ten nevěřícný. „Co přesně teď myslíš?"
     „Vím-vím, že mi vymazala vzpomínky na tu... jak se jmenuje... Jennu a na vše, co jsem věděla o proroctví o marey," vysvělím opatrně.

     Údiv vepsaný v jeho tváři je do očí bijící. „Jak-jak jsi to zjistila?"

     Položím si ruce do klína neschopná se dívat nikam jinam. „To je na dlouhé vyprávění," vysvětlím spěšně, hlavně abych mu to teď nemusela vysvětlovat, „jednou ti to možná řeknu."

     „Ví o tom ona?" 

     Na tuto otázku připravená nejsem, ale asi jsem měla být - mělo mi být jasné, že se na to zeptá.  

     „Samozřejmě, že ne," zvednu k němu pohled, dívajíc se mu do očí, „neřekla bych jí to nikdy, ještě by to udělala znovu."

     Táta je na chvíli zaražen mými slovy, ale po chvíli vydechne a chápavě skloní hlavu. „Víš, Sun," začne, „ten den, co jsme si tě vzali k sobě, jsem netušil, že to částečně dělala jenom kvůli tomu proroctví. Ze začátku mi to neřekla, zmínila se pouze o tom, jak dobrý začátek všeho by to mohl být. Dozvěděl jsem se o tom až pár dní poté, tu noc, co ti ty vzpomínky vzala. Chtěl jsem jí to vymluvit-"

     „Já vím," skočím mu do řeči.

     „Nebyl jsem u toho, když ti je-" snaží se pokračovat.

     „Já vím."

     Zarazí se, mhouříc oči. „Jaktože to víš?"

     „Byla jsem tam," vysvětlím mu, „za dveřmi, ten večer jsem vás poslouchala. Věděla jsem, co má v plánu, ale nestihla jsem utéct včas."

     „Takže je máš?" zeptá se mě rozpačitě. Celý tento rozhovor překračuje dobrou hranici rozpačitosti. „Všechny vzpomínky... Pamatuješ si vše, co tě Jenna učila a co bylo před námi?"

     „To je právě ten důvod, proč jsem s tebou chtěla mluvit." přiznám.

     Táta se ušklíbne a nechápavě se na mě podívá.

     „Viděla jsem jenom vzpomínky na ten den, ale ty ostatní neznám," vysvětlím mu, pohled přesunu k mapě a knize na stole u okna, které jsem dnes v noci vzala z knihovny, „to hlavní ale je, že je chci získat zpátky - a k tomu potřebuji tvou pomoc."

     Na místě si přesedne a opráší si pravý rukáv saka - pravděpodobně od prachu nebo pylu z rozkvétajících květin - a chytne mé dlaně do těch svých. „Vždy mi bylo líto, že jsem ji ten den nezastavil. Jestli je možnost, jak ti pomoct, abys je všechny získala zpět, udělám, co budu moct."

     „Řeknu ti, co mám v plánu." Má radost z toho, že mi pomůže, je vysoká, ale ne tak čitelná. „Nejdřív se tě ale potřebuju na něco zeptat."

     Táta jen kývne dávajíc najevo, že poslouchá.

     „Jaktože... To tobě nevadí?" svraštím obočí k sobě a podívám se na něj se zvědavostí v očích. „Jestli má Mayrree pravdu a Mariley kvůli tomu všemu může padnou, proč mi pomáháš? Je to přece i tvá země."

     „Už od začátku to byla více země tvé mámy. Já jsem se sem dostal pouze díky tomu, že jsem si ji vzal," přizná zatímco volně pokrčí rameny, „vždyť ani nejsem král! Jsem oficiálně pouze princ, stejně jako ty, Sun, ale to už přeci víš."

     Zoufalost v jeho očích mi ubližuje, už jen když se na ni dívám. Jde vidět, že mu to vadí - a vadilo po dlouhé roky - a že toho má někdy až dost. Pamatuju si napjaté pohledy mezi nimi, když se přede mnou ojediněle hádali. Vždy to dopadlo tak, že máma vyhrála a táta se musel vzdát. Ne kvůli tomu, že by měla pravdu - jednoduše byla výše v hierarchii království.

     Je mi ho líto a mnohokrát během těch šesti let bylo. Vždy jsem si ale myslela, že Mariley za svou zemi bral. Že ji považoval za svou vlastní zemi.

     „Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela."

     Táta se na mě usměje - v očích má však vepsaný smutek. „Není to tak, že bych Mariley neměl rád, je to můj domov," přizná, „jde mi spíše o fakt, že to proroctví o tobě a... kdoví kom někdo někdy předpověděl a podle všeho se nemýlí. Jestli Mariley někdy padne, tak se to stane. Nikdo - ani Mayrree - to nemůže změnit."

     Podívám se na něj překvapeně - skoro až užasle. V této chvíli mi totiž připomíná mě jako malou ze vzpomínek na ten den, kdy se všechno změnilo. Budoucnost je předepsaná. Nemůžete ji změnit.

     Už tehdy jsem byla tak moc podobná tátovi, který můj otec vlastně není.

*****

     „Tady je máte, Vaše Výsosti."

     Odpoledne toho samého dne do mé komnaty vstoupí Naider nesouc v rukou oděv, o který jsem ji požádala. Jsem nyní skvěle odpočatá. Poté, co jsem se tátovi svěřila se svým plánem ho přijal a hned začal realizovat - každopádně není přece moc složitý. Stačí se v pořádku dostat ven z paláce a poté už to nebude tak těžké. 

     Když odešel, šla jsem si lehnout. Každou chvílí jsem více cítila, jak se mi podlamují nohy a zavírají víčka a jestli chci, aby to všechno vyšlo, musím být perfektně odpočatá.

     Naider položí oděv ke stolu a já mám konečně možnost se na něj podívat. Při tom pohledu mě přepadne nostalgie. Tohle jsem na sobě naposledy měla asi pět měsíců zpátky, kdy jsem se společně s tátou a jeho družinou vydala do lesů kvůli přemnožení divokých prasat. Ten den si pamatuju - byl úžasný a úspěšný dokud se mi nesplašila kobyla a neshodila mě ze sedla přímo do jezírka uprostřed lesa. Ten den celá tátova družina zadržovala smích, i když jim to někdy moc nešlo.

     Jedná se o uplé jezdecké kalhoty spojené s uplým vrchem s dlouhými rukávy. Celá tato souprava je černá s pár tmavě šedými doplňky. Dlouhá kápě s kapucí je taktéž celá černá. 

     Celý tento oděv je přesně to, co budu v následujících dnech potřebovat.

     „Co jste se tak najednou rozhodla se svým otcem odjet na lov?"

     Naider dělá, jako by se ptala jen tak jakoby, ale z jejího "nenápadného" pokukování mým směrem, zatímco uklízí spony a kartáče na mém stole, je mi jasné, že je její otázka záměrná.

     „Už dlouho jsme to s tátou plánovali, ale skrz přípravy na slavnosti na to nebylo moc času," zalžu jen tak mimoděk.

     „Víte, že zastávám názoru, že by se žena neměla zúčastňovat lovu. Jsme něžná stvoření a ještě k tomu vy, členka královské rodiny," šokovaně vysvětlí, zatímco zozvazuje šněrování na zádech šatů, které donesla, „já bych se toho teda nikdy neúčastnila. Maximálně z bezpečné dálky a jenom to pozorovala."

     „Jenomže já nejsem ty, Naider," podotknu, lehce se smějíc, „kdybych měla celé dny chodit jen v šatech a korzetech, brzo by mě to všechno přestalo bavit."

     Naider zavrtí nad tím vším nechápavě hlavou až poté dlouze vydechne. „Jak myslíte."

     V následujících chvílích mi Naider pomůže do loveckých šatů. Natáhnu si na sebe černé kalhoty i vršek obleku a ona mi na zádech zapne zavazování, které mě asi v následujících dnech bude hned několikrát štvát. Nakonec si vezmu kápi a připnu si ji k ramenou.

     Jakmile jsem připravená, vyjdu ze své komnaty před kterou - kupodivu - opět stojí strážník Bendrew. Na malou chvíli mi to přijde podivné. Strážník Bendrew s Freedem se více jak jednou přes den nestřídají, tak jaktože je tady teď on? Přeci jen... V noci tu byl Bendrew, když jsem se vrátila ze snídaně hlídal naopak strážník Freed a teď... je zde opět Bendrew?

      Nakloním hlavu na stranu, chvíli nad tím přemýšlejíc. Mé myšlenky se však skoro hned uberou jiným směrem a mě dojde, že na mě otec s družinou již pravděpodobně čeká. Proto nechám stráže tak a rozejdu se západním křídlem paláce. Na jeho konci zahnu ke schodům scházejíc je, díky čemuž se ocitnu v chodbách pro služebnictvo. Tam projdu kolem kuchyně a prádelny - přičemž pozdravím několik z komorných, kuchaře i pomocníky - a na konci toho všeho zahnu doprava, kde se přede mnou zjeví široké nižší dveře.

     Otevřu je a vejdu do královských stájí. Jedná se o poměrně rozlehlou místnost s desítkami velkých koňských boxů, ze kterých vykukuje tolik hlav, že nejsem schopná je spočítat.  

     U jednoho z posledních boxů si všimnu stojící skupiny lidí, ze které na dálku poznám pouze svého otce, dva šlechtice jejichž jména jsem od minula zapomněla a tři strážce, které takhle na dálku nejsem schopná poznat. 

     Sotva se k nim přiblížím a dva ze strážců společně s šlechtici se ukloní. Ten, kdo se k nim nepřidá je můj otec a stejně tak mě nyní již povědomá tvář strážníka Freeda. Nebudu lhát, nejsem moc ráda, že tady je. Má mě opět sledovat a říkat to vše Mayrree? Bude mě dnes sledovat? Protože to by se pak můj únik nemohl ani náhodou povést.

     Při chvíli vzájemného sledování mezi mnou a strážníkem Freedem se k nám přikrade stájní s dvěma koni. Freedovi předá černého, kterého zde vidím snad poprvé, a toho dalšího - světle hnědého - přidělí jednomu ze strážných. V těch dalších minutách přivede dalšího světle hnědého, kterého dostane i druhý strážný společně s jedním z šlechticů, bílého stájní přidělí otci a druhému šlechtici a já dostanu tmavě hnědého. Je to ta samá kobyla, která se mi před několika měsíci při lovu splašila - jezdím na ní už asi tři roky.

     Jakmile všichni dostanou svého koně, strážník Freed mi pomůže do sedla - přestože bych to zvládla i bez něj -, do kterého se dostane i on a ostatní. V té chvíli vyjedeme směrem k lesům. Během této cesty si mě táta zavolá k sobě, nechávajíc všechny a pár metrů za námi. Bohužel pro mě, strážník Freed mezi těmi za námi není.

     „Uděláme to přesně tak, jak jsme se domlouvali, Sun." Táta se nakloní blíž ke mně, opakujíc celý plán. „Musíme vyvolat rozruch, aby se všichni společně s námi rozjeli směrem k lesu a domnívali se, že jsme viděli jelena. Tehdy," paranoidně se ohlédne, jestli někdo za námi neposlouchá, „se vy dva rozjedete jiným směrem a nejlepší pravděpodobně bude, když se rozjedete k Baldenu. Než začnou hledat tam, bude to pár dní trvat."

     Ušklíbnu se na něj. „Jak to jako myslíš vy?" zeptám se nechápavě, „na ničem takovém ,jako že budu mít doprovod, jsme se nedomlouvali."

     „Snad si nemyslíš, Sun, že bych tě přes celou Mariley nechal jet samotnou," vyzní to jako by říkal, že jsem úplný blázen, „mimo vnější povodí Fayrre je mnoho zlodějů a nájezdníků. Dva jezdci budou budit větší riziko než jeden. Nechtěl jsem s tebou posílat někoho úplně neznámého, tak jsem požádal strážníká Freeda." Táta kývne hlavou jeho směrem. „Mám za to, že s ním už se dávno znáš."

     „Ale-"
     „Žádné ale slyšet nechci," argumentuje proti mě. „Jedeš s ním, je to jasné?"

     Dlouhou dobu na něj prosebně hledím, snažíc se ho pohledem přemluvit. On však nepolevuje a já vím, že nejsem máma, abych nad ním vyhrála pomocí titulu. V tom ohledu má vlastně dokonce navrch - on ho má právem - a jelikož vypadá, že nemá ani v nejmenším v plánu ustoupit, nakonec poraženě kývnu.

     „Skvěle." Na jeho tváři se objeví spokojený úsměv. „V sedlové brašně máš mapu i ty dvě knihy, které jsi mi předala, že si je potřebuješ vzít s sebou. Je tam i dýka - provizorní, nikdy nevíš, co se může stát. A taky meč, ale toho už sis jistě všimla."

     „Chápu, děkuji moc."

     „Řekl jsem ti přece, že udělám cokoliv pro to, abych ti pomohl," sdělí podpůrně a ohlédne se za mě, na Freeda. „Strážníku? Slíbíte mi, že ji dovedete zpět v pořádku?"

     Nemusím se k němu otáčet čelem, abych tušila, že jeho tvář je opět nesmírně vážná. „Nevidím v tom žádný problém, Vaše Výsosti."

     „Dobře," přesune pohled zpět ke mně, „můžeme na to?"

     Přikývnu.

      Pár dlouhých minut ještě jedeme v klidu. Děláme, že si jen tak naoko povídáme, sledujeme blížící se les a probíráme techniky lovu. Vše ale začne, když vjedeme do lesa. V té chvíli táta nahlas zavolá, že vidí jelena a já jeho tvrzení naoko potvrdím. Naprosto všichni se rozjedou za tátou a zatímco se já se strážníkem Freedem rozjedu taky, zamíříme malinko jiným směrem.

     Míjíme vysoké listnaté i jehličnaté stromy, projíždíme kolem jezírka, do kterého jsem před pěti měsíci spadla a jedeme na severozápad - směrem k Balderu.

Rozhodla jsem se, že vydávání kapitol opět přesunu na pondělí. Vyhovuje mi to tak mnohem víc, jelikož o víkendu v tuto dobu bývám hodně venku na zahradě a kapitoly nestíhám na neděli psát. Takto můžu vše dohnat v pondělí 😅
+ Ještě jedna novinka – pracuju na MAPĚ!

Jak se vám kapitola líbila? Mám pocit, že se teď opět vracím k delším kapitolám (tato má přes 3900 slov).

Budu ráda za každy komentář, vote, sdílení nebo jen prosté přečtění. ⭐

Love you all! ❤
May