„Prosím?"

Přemýšlím jestli se posledních pár minut opravdu stalo. Ten hluk mě zavedl až ke královské knihovně. Byla tam? A slyšela náš rozhovor. Jaktože vzala tu knihu? Proč by to dělala? Co by královo nemanželské dítě mohlo chtít od princezny, která vlastně ani žádnou není? Nedává to smysl.

To proroctví, napadne mě. Má s ním něco společného? Zajímalo by mě, jestli v něm také nějakým způsobem vystupuje, ale když si na něj vzpomenu, nedokážu ji nikam zařadit. Jediný o kom vím, že má v proroctví své místo je Therrad jako takový. Souvisí to nějak s tím?

A právě z toho důvodu jí nemám v plánu dát zapravdu. Kdo ví, co může s takovou informací provést.

„Netvařte se tak překvapeně, Vaše Výsosti," podotkne, „kdybyste nevěděla, o čem mluvím, netvářila byste se tak nadšeně, když jsem vám včera předávala tu knihu."

Ušklíbnu se nad jejími slovy, potlačujíc povzdech přiznávající prohru. „Omlouvám se vám, Quinn, ale opravdu netuším, o čem to mluvíte."

Bastardka pozvedne pravý koutek úst, skoro jako by se mnou hrála pouhou hru, ve které se zdá že vyhrává. Levou rukou si upraví blonďatý pramen vlasů, který jí spadl do očí. „Věřte mi, když vám říkám, že mě má matka vychovala skvěle. Co se týče magie, telepatie a čtení lidí naučila mě vše," pronese klidně, „vidím vám na očích, že mi lžete, Sun. A kdo ví, o čem všem lžete i ostatním kolem sebe. Povězte, v jak blízkém vztahu jste s vaším strážníkem? Přemýšlím jestli to "opatření," jak říkáte může být pouze zástěrka pro nějakou bližší sympatii, kterou se strážníkem Freedem sdílíte."

Překvapeně zamrkám nad jejím obviněním. Nepochybně má pravdu s tím lhaním - vždyť prakticky lžu celé zemi a ne jen v jednom. Lžu své adoptivní matce, otci, bastardce přede mnou, strážníkovi Freedovi kousek ode mě, všem vojákům v hradě, stejně jako Naider. Lžu i sama sobě v určitých věcech. Ale určitě bych v životě nelhala a opatření, která zavedla má matka.

„Nevím kam tím míříte, Quinn, a moc se mi nelíbí tón vašeho hlasu ani otázky, které vypouštíte z úst," svraštím obočí. „Nerada bych od vás v budoucnu slyšela podobná nemravná obvinění a doufám, že si uvědomujete, že jste byla u našeho dvoru přivítána s dobrou vůlí mé matky," přiznám a spojím si ruce u pasu. „A k vašim otázkám mi dovolte říct, že vztah mezi mnou a strážníkem Freedem je pouze profesionální. Ke všemu, jeho úkol mě doprovázet a dávat hlášení mé matce je skutečný, mám snad královnu zavolat? Myslím, že vám to zcela s radostí potvrdí."

Její chvilkový rozhořčený pohled mě těší, netuším však proč. Možná se to v mé hlavě zdá jako malinké vítězství, první kterého jsem v posledních dnech dosáhla sama.

„Samozřejmě, že si to uvědomuji, Vaše Výsosti," pokýve hlavou Quinn, „zároveň jsem si však téměř jistá, že její rozhodnutí ovlivnila i situace mezi našimi dvěma královstvími. Její Veličenstvo si dle mého názoru bylo jisté, že zpochybnění cílů Therradu a nediplomatičností by svou úchvatnou zemi zahnala přímo do války."

V tom má možná i pravdu, uvědomím si. Napětí a nenávist mezi Therradem a Mariley je po celá staletí na sklonku začátku války. Už od počátku těchto království, kdy Cadrelnové - rodinu Marileyi - nařknuli Arawany - rodinu Therrada - z vraždy gorondyanského krále, byly jejich vztahy jen čistě obchodní, nic víc. Oba rody na sobě navzájem hledaly nesrovnalosti a chyby a takové vztahy se přechovávaly po dlouhá staletí až dodnes.

To je však asi jediné, v čem dám bastardce zapravdu.

„Já si zase jsem jistá," začnu, „že má svá rozhodnutí pevně pod kontrolou a je si jistá, co dělá. To je podle mě více než zvládáte vy."

Quinn se ušklíbne, vrhajíc po mě opovrživý pohled. „Víte doufám, Sun, že i vaše matka má v proroctví svou část. A ne jen jednu."

Ta slova jsou pro mě jako rána. „Prosím?" otážu se překvapeně přemýšlejíc nad slovy, která vypustila z úst. Jak to jako myslí, že tam má svou část? Co se s ní stane? Snažím se svůj strach z osudu mé rodiny potlačít, i přestože snad nemyslím na nic jiného. „Úplně si nejsem jistá, kam tím míříte," zalžu.

„Opravdu nejste dobrá lhářka, ale to už jsem vám říkala," zmíní s lehkým výsměchem Quinn, „ale, marey, až budete mít čas buďte tak hodná a podívejte se na kapitolu o První."

Marey. Věděla jsem sice, že mi nevěří, ale ještě k tomu zpochybňovala má rozhodnutí a to, co jsem jí říkala a to mi začínalo lézt na nervy. Opravdu jsem netušila, jaké výchovy se jí v therradu dostalo, ale začínala jsem pochybovat, že je její matka pokorný člověk. Kdyby byla, nevychovala by svou dcera tak, aby byla na ostatní drzá. Přemýšlím jestli se tak chová i k mé matce nebo pouze ke mně, protože přišla na to, co jsem ve skutečnosti zač.

Asi bych měla zapracovat na svém lhaní.

Jakmile Quinn i se svým nadřazeným pohledem odejde si z hlavy sundám věneček, který mi po malé holčičce poslala, podívám se na jeho květy a vzpomenu si, co o nich říkala. Jsou velice vzácné a rostou pouze v Therradu na velice nebezpečném místě. Když je žena nosí, naznačuje tím, že něco skrývá - a pokud vím, princezno, vy skrýváte řadu věcí.

Zhluboka se nadechnu a sleduju tmavě zelené listy zlatavě žlutých květin, jež mi dřímají v rukou. Poté zase vydechnu. „Tady jste však v Mariley," zašeptám tiše do vánku, „a význam těchto květin nikdo nezná."

Položím si věneček zpět na hlavu, zrovna v době kdy se ke mně potichu přikrade strážník Freed.

„Jste v pořádku, Vaše Výsosti?" zeptá se téměř jako bych v jeho hlase cítila malinký náznak starosti.

Krátkou chvíli nad tím přemýšlím. Jsem v pořádku? Já sama si nejsem jistá. V posledních dnech se objevuje tolik věcí, se kterými nemám tušení jak si poradit a jejich počet se každým dnem pouze zvyšuje. Sny, proroctví, strážník, který mě má "hlídat", mámino těhotenství, princ Sebastian...

„Samozřejmě," pokrčím ledabyle rameny, skoro jakoby se nic nedělo, „nic mi není."
Lžu. Ale nedokážu říct, jestli i on pozná, že to neumím.

*****

Následující dvě hodiny jsou vysilující. Setkávám se s rodinami šlechticů, které vidím poprvé i s těmi které jsem již viděla, ale nepamatuju si jejich jména, odpovídám na stále stejné otázky ohledně mé "pravé matky" a laskavosti královny Mayrree a krále Christiana, že mě přijali k sobě do rodiny.

Tohle všechno znám již nazpamět, je to jakýsi návod na to, jak povídat o osobě, kterou jste nikdy neznali. Vévodkyně se mě zeptá, jaká má matka byla. Odpovím jí, že byla skvělý člověk a správně mě vychovala. Že byla vtipná a starostlivá, přestože byla na všechno většinou sama. Další otázka - co se stalo s vaším otcem? Povím jí, že zemřel když jsem měla pět let.

Pokračuje to tím, jak jsem se s tím dokázala srovnat. Řeknu, že jsem to první dva roky snášela špatně. Zničehonic jsem neměla žádnou rodinu a po zbytek svého života jsem měla žít po boku své tety a strýce. Dodám vždy, že mě aspoň hřály naše krásné společné vzpomínky. Třeba když jsem v sedmi letech spadla ze stromu a udělala si něco s nohou. Nikdy jsem nebyla klidné dítě, přiznám se jí jen tak naoko.

A takhle to chodí již skoro pět let. Ze začátku byli lidé milé,neotali se mě na žádné osobní otázky ani to, jak na tom právě jsem. S tímto vždycky chodili za mými náhradními rodiči. Jenomže postupem času začali být zvědaví a chtěli poznat celý příběh. Pamatuji se, že jsem jednu dobu po večerech sedávala ve své komnatě s tátou, který mi se všemi těmi historkami pomáhal.

Teď když už si je všechny pamatuju, jeho pomoc nadále nepotřebuju.

Kromě neustálého vyptávání na mou "pravou matku" mě ještě v minulých dvou hodinách - nebo přesněji tak před půl hodinou - zarazil rozhovor mezi strážníkem Freedem a Quinn. Po tom, co jsem s ní mluvila a ona odešla, se ode mě vzdálil i strážník navzdory jeho povinnosti mě... hlídat. U svaté Jenil, stále to zní příšerně. Následující hodinu jsem ho vůbec neviděla, až před nějakou dobou jsem ho spatřila vycházet samotného z vnitřních prostor paláce.

Přemýšlela jsem, co tam dělal. Kdyby ho máma viděla a došlo jí, že neplní své povinnosti, asi bychom se rozloučili už navždy. I poté si však nadále všímal svého a mě nevěnoval ani kousek pozornosti. Musím přiznat, že to bylo oddechnutí - na malou chvíli nemít za zády člověka, který by poslouchal vše, co si s lidmi povídám. Byla jsem si téměř jistá, že kdyby slyšel mé rozhovory s šlechtici o mé "matce" řekl by mi mimo jejich pozornost nějakou poznámku k tomu, že nejsem dostatečně důvěryhodná či podobně.

Nicméně, v malé chvilce kdy jsem si v hlavě opět přehrávala můj dnešní rozhovor s Quinn, jsem si všimla jí stojící opodál společně se strážníkem. Pozorovala jsem je, protože mi to přišlo podivné - co by chtěla bastardka therradského krále po strážníkovi marileyské princezny? Zjišťovala si o mě informace? Z výrazu strážníka Freeda jsem mohla vyčíst, že nevypadal zrovna moc klidně. Měl zaťaté čelisti, obočí svraštělé k sobě až se mezi ním dělala malá vráska a dlaně volně visící u boků měl pevně zaťaté v pěst.Mohlo mi být jasné, že ho Quinn vytáčela stejně jako mě.

Teď když jsem je viděla spolu jít do zadní části marileyských královských zahrad vedoucí k velkému přírodnímu labyrintu, jsem měla v plánu je sledovat. Pomalu jsem se nadechla a vydala se jejich směrem. Osud mi však nepřál zjistit o co mezi nimi šlo - zastavil mě totiž táta.

„Jak to zvládáš?" zeptal se mě hned potom, co jsme se oba přesunuli do jednoho z rohů zahrad, aby nás nikdo nerušil.

Na chvíli jsem se ještě ohlédla na místo, kde ještě před chvílí stála Quinn se strážníkem. Vzhledem k mému neštěstí tam už dávno nebyli. „Pomalu se na tom nedá co pokazit. Jedno slovo o tom, jak úžasně mě vychovala, druhé o tom jak od vás bylo milé, že jste se mě ujali. Poté nějaký zážitek a nakonec si jen vyslechnu, co další chtějí věděty" vysvětlím mu techniku, kterou jsme před lety vymysleli spolu, „den ode dne je to lehčí."

Táta se smutně pousměje. „Ne, Sun, já myslím to s mámou," přitaká, „já... omlouvám se ti, že jsem si neuvědomil, co by sis o tom mohla myslet a jak bys mohla zareagovat. Mělo mi být jasné, že to nevezmeš moc dobře. Byla chyba, že jsme ti to řekli tak narychlo a neopatrně, jako by to byla ta nejlepší věc na světě."

Jeho slova mě na chvíli zasáhnou. Opravdu o tom chce teď mluvit? Nemohlo to počkat až po slavnosti?

„Vskutku jste mohli nějakou dobu počkat a říct to opatrně. Já chápu, že je to teprve šest let co jsem s vámi, a že vám vlastní dítě sama nenahradím," podotknu a lehce myknu rameny, „ale pořád žiju po vašem boku a alespoň ta malá kapka rodičovství - kterou jste se mi rozhodli dát - patří mě."

Myslím si, že už skončil a že více ode mě nechce, jenomže ještě předtím než se stihnu otočit začne zase mluvit. „A já to respektuji," pokýve hlavou, „jsi přece jen dítě, které jsme mezi sebe přijali jako matka s otcem. Ono celé tohle... Poté co jsme se ujali tebe jsem neměl tu potřebu přemýšlet o tom, že bychom přece jen někdy mohli s tvou matkou mít vlastní dítě. Už jsem na to ani nemyslel, protože jsem věděl, že ty ses jím stala. Dál jsme se nesnažili, neměli jsme důvod. Když potom tvá matka přišla s tím, že přeci jen budeme mít potomka..."

„Já to chápu, tati, nemusíš mi to vysvětlovat."

„Jenom jsem ti chtěl říct, že to vůbec nebylo v plánu a že jsme tě už poté jako svou vlastní brali." Usměje se na mě a na malý moment mlčí.

Jsou to však jen krátké sekundy, ve kterých bych snad nestihla ani mrknout. „A taky tě upozornit, že tvá matka o tom dnes přede všemi bude mluvit, tak aby tě to nezaskočilo."

Tak proto se mnou chtěl mluvit teď - chtěl vědět, že jsem na to připravená a že se situace zvládne bez nejmenších potíží.„Nebo abych neudělala scénu, která by se špatně vysvětlovala, že ano?" mrknu na něj, že jsem ho prokoukla. I přes všechny ty neshody, kterými si teď s mámou procházím, můj vztah s tátou to nijak neohrozí. Vždycky jsem si myslela, že si s ním rozumím malinko více.

Táta se chvíli zdráhá odpovědi, no jeho prořízlá pusa ho nenechá mlčet. „Ano."

Povím mu, že je to v pořádku a že jeho činy chápu. Když odejde zpátky za mámou dojde mi, že jít sledovat Quinn a strážníka Freeda již nadále nemá smysl. Nejenže nevím, jestli opravdu šli do té části zahrad na kterou myslím, ale taky mám podezření, že bych se tam sama ztratila. I přestože jsem tady již šest let, nikdy jsem neměla možnost jít zadní prostory pozorně prozkoumat.

Následují hodina je stále stejná - další otázky, další vysvětlování. V celém svém životě jsem snad nezažila něco víc nenaplňujícího a nudného, takže když máma zastaví skupinku hudebníků v polovině písně a můj táta nahlas požádá o klid, přistihnu se jak natahuju uši, abych vše slyšela - i přestože už dávno vím o co se jedná.

„Chtěla bych vám všem poděkovat, že jste se zúčastnili každoročních oslav Vítání jara," začne máma, „je to pro nás velká pocta, že ctíte tradice, které naši předkové založili. Na počest této slávy bych vám chtěla sdělit dvě věci."

Malá pauza mezi jejími slovy akorát tím víc zdůrazní neočekávané napětí mezi členy jak královského dvora, tak téměř všech šlechtických rodů. Přejedu pohledem po jejich tvářích, ale nic zajímavého si nevšimnu. Všichni pouze sledují svou panovnici a čekají, co se jim rozhodla sdělit.

„První je ta, že do naší přenádherné země se rozhodla zavítat velvyslankyně z Therradu, Quinn." Máma se široce usměje a rukou pokyne ke Quinn stojící opodál. Freeda však nikde poblíž nevidím. „Nechci předbíhat, ale jsem si téměř jistá, že mír mezi našimi dvěma královstvími y mohl být na dobré cestě."

Na tohle máma konečně odpověď dostane. Poněkud nadšený šepot se rozlehne zahradami mezi jednotlivými lidmi a jejich prvotní vystrašené pohledy nahradí ty nadšené.

„Mám pro vás však ještě jednu velice radostnou zprávu," odmlčí se máma. Nadšené tváře lidi vymění za ty zvědavé a veškerou svou pozornost opět věnují mé mámě. Já naneštěstí vím, co přesně nyní přijde. „Na tuhle chvíli jsem čekala dlouhé roky. Noci, které mě nenechaly spát a dny, kdy jsem byla kvůli tomu ztracená ve svých myšlenkách jsou pryč. Nyní vám můžu s radostí sdělit, že..."

Celou zahradou se rozezní dlouhé mučivé ticho až postvy kolem mě začnou natahovat své dlouhé krky, aby novinu mohli slyšet jako první.

„Mariley bude mít svého vlastního následníka," zvolá, na tváři široký nefalšovaný úsměv, který se v následujících sekundách objeví na tvářích každého stojícího na této zahradě, kromě mě - a možná bastardky Quinn, jelikož té se na tváři objeví spíše potutelný a zamýšlivý úsměv.

Minuty po jejím rozhovoru jsou pro mě horší než ty před příchodem Quinn týden zpátky. Konverzace mezi stávajícími i novými skupinami šlechticů se točí pouze kolem oznámení mé matky. Gratulace mým rodičum jsou plné nadšených úsměvů, děkování, slibů a postranních pohledů táty mým směrem. Vždy na něj jen kývnu dávajíc najevo, že jsem v pořádku i přestože je to naopak - potřebuji odtud vypadnout.

Nezdržuji se dalším hledáním strážníka, mým jediným cílem je dostat se ven z tohoto chaosu týkajícího se ještě nenarozeného dítěte. Přispěchám k přední cestě zahýbajíc doleva ocitajíc se u mě již známé fontány. Projdu pod klenbou s růžemi a po štěrkovité cestičce obcházejíc fontánu. Přejdu chodníček lemovaný keříky levandulí a zamířím k dlouhým prázdným chodbám paláce.

Ticho rozléhající se vnitřkem paláce je místy až ubíjející. Cestou potkávám různé druhy služebných, komorných, strážníků a ostatních, kteří na mě hledí, jako by mě tady nečekali. Prakticky mají pravdu... Měla bych být na slavnosti, jenomže být tam je složitější než se může zdát.

Vysoké dveře od mé komnaty se jeví jako zářivá záchrana, takže když k nimi po nějaké době dojdu, otevřu je a zavřu za sebou skoro ve zlomku sekundu. Vevnitř mám pocit, že se po dlouhé době spěchání sem konečně můžu pořádně nadechnout. Tohle místo pro mě aspoň na chvíli opět znamená bezpečí. Bezpečí od ostatních - od dotazů šlechty, přímých otázek Quinn i ustaraných pohledů mého táty.

Je osvobozující být po tak dlouhém dni zase na chvíli sama, ale je mi líto, že to nemůže trvat déle než jen pár minut, jelikož se mi do myšlenek opět dostane doporučení bastardky. Marey, až budete mít čas buďte tak hodná a podívejte se na kapitolu o První.

Jakmile mi ta slova proletí hlavou, pohotově trhnu pohledem ke konferenčnímu stolku, na kterém se vyjímá položená kniha se zářivě bílými písmeny. Přejdu k tomu dřevěnému kusu nábytku, zvednu z něj tmavě hnědou knihu a sednu si s ní na postel. Otevřu ji na první straně, najdu kapitolu o První, a téměř hned se ztratím v jejích slovech.

Iwerian, tak říkáme ženě, která naši budoucnost obere o jakoukoli naději.
Novým jazykem První.
První ochránkyní se stane.
První jež rozhodne o osudu marey.
Její role bude důležitá. Jakmile ji najde -
ach, marey - pod svá lživá křídla schová ji.
Nenechá, nenechá nikoho se k ní přiblížit - nikdo ji neublíží.
Kromě jí samé, zpívají mořské panny.
Uslyšíme cinkání železných okovů a Temnou -
ó pozor na ni, marey -
ta své dračí prsty ovine kolem její hlavy,
Kromě jí samé.
a všechny do jedné se vypaří
vzpomínky
ty o kolibříkovi.
ó pozor na ni, marey.
Naše záchrana zapomene
zapomene sebe sama
a zatímco se První bude smát -
ó ne - my budeme zakládat předčasná smuteční jezera.
Král bez titulu bude nečinně přihlížet
s očima plnýma soucitu a poté -
Zrada, zpívají dál -
poté budeme proklínat a radovat se při krví potřísněné srsti lišek.

Zvednu oči od zažloutlých knižních stránek mračíc se.
Co to má být?

Kdybyste se mě včera v osm večer zeptali, kdy vyjde kapitola, řekla bych vám, že nejdřív... ve středu asi. Bylo to kvůli tomu, že jsem včera měla napsané pouze...

Sun: „Prosím?"
Quinn: „Netvařte se tak překvapeně, Vaše Výsosti,"

A ještě včera večer jsem k tomu napsala pouze asi dvě další věty. Dnes jsem nad tím strávila celý den (vesměs dohromady tak pět/šest hodin), abych vám to sem stihla dát.

A proto doufám, že se vám tato kapitola líbila! Budu ráda za vote, komentář, sdílení... za vše.
May ❤