Moc jsem po té noci nespala.

Když se mi před očima rozplynula vzpomínka na ženu, na jíž jsem pravděpodobně zapomněla, zapálila jsem znova polena v krbu, svíci která mi spadla a vzala si knihu o marey, kterou mi ještě to odpoledne věnovala Quinn. Byla jsem přesvědčená, že o těch bílých očích, jež mě včera tak vyděsily, zjistím víc.

Když jsem ji otevřela, prošla jsem hned několik kapitol knihy. Většina se sice týkala toho samotného proroctví, ale narazila jsem i na pár, které mi o této legendě pověděly více. Například ta, která mluvila o dopadu na soudobou společnost. Ano, kniha byla napsána dávno, daleko předtím než se úžasná země jménem Gorondyan rozdělila na Mariley a Therrad, takže jsem tehdejší zvyky vůbec nemohla srovnávat s těmi současnými.

Co mě ale zaujalo byl jazyk, kterým v určitých chvílích neznámá autorka knihy psala. Byl nepochybně velmi starý, pravděpodobně používaný ještě dávno před rozpadem Gorondyanu. Ale byl zajímavý a já jsem byla odhodlaná zjistit o něm mnohem víc.

Zklamal mě však fakt, že se nic o bílých očích v knize neobjevilo. Tak moc jsem chtěla vědět, co mě to vlastně zasáhlo, že jsem se ještě před rodinnou snídaní vydala do knihovny hledat další knihy, které by se marey týkaly - nepochybně se strážníkem Freedem za zády. Opatření mojí mámy, abych dodržovala všechny pochůzky, akce i nově setkání rady, se mi začínalo příčit a to jsem to trpěla pouze první den.

Každopádně jsem žádné další knihy vypovídající o marey nenašla, což mě ještě více rozrušilo. Co se mi to včera stalo? ptala jsem se sama sebe jak při rodinné snídani tak teď když stojím ve své vlastní komnatě, otočená ke stejnému zrcadlu jako včera. To je však naprosto vše, co se včerejšku podobá. Můj odraz v zrcadle je možná stejný, ale stejný s mým obyčejným já.

Dveře mé komnaty se otevřou v době, kdy se od zrcadla odvrátím a zahlédnu dovnitř vcházet Naider. Blonďaté vlasy má seplé do jednoduchého drdolu, jednobarevné černé šaty s dlouhými rukávy ji obepínají hrudník jako vždy, bílý šátek stále obvázaný okolo krku. Zahlédnu v něm barvu, která dnes v noci náležela mým očím.

Naider přejde ke stolu, pokládajíc na něj světle hnědé šaty, určené pro dnešní oslavy Vítání jara. Už odtud můžu vidět, že mají v úmyslu odhalovat jak klíční kosti tak ramena, jelikož právě na kraji ramen je bude držet pevná látka. Od lemu směrem dolů splývá jemná volná krajka znázorňující celou řadu květin. U pasu jsou malinko nabírané budíc dojem velmi velké suknice.

„Dobré poledne, Vaše Výsosti," popřeje mi Naider i ve spěchu její přípravy. Na stůl si rozkládá vše, co bude na mou přípravu potřebovat. Nikdy jsem se v tomto všem nevyznala.

„Dobré, Naider." Přistoupím ke stolu, u jehož stojí má komorná a obě začneme s pozvolným připravováním. Nejdříve mi pomůže si převléct šaty ze včerejšího dne, které jsem dnes měla pouze na snídani. Naider mi brzo ráno říkala, že by bylo zbytečné oblékat si jiné jen díky snídani a že mi nechtěla dávat ty, jež měla připravené na dnešní oslavy.

Věřila jsem jí to, přece jen všechno tohle nikdy nebylo něco, v čem jsem se vyžívala. Naučila jsem se chodit v korzetech a uplých šatech jenom protože to po mě máma chtěla.

Když mi Naider pomohla do světle hnědých šatů, došlo mi, že jsem měla pravdu. Přiléhavá pevná látka širokého výstřihu držela celé šaty na vrších ramen odhalujíc mé vystouplé klíční kosti. Volná jemná krajka zasahovala až kousek pod hrudník, rukávy ušité ze stejné látky dlouhé zhruba po lokty.

„Naider? Mohu se tě na něco zeptat?" zeptám se zničehonic, zatímco stále zírám na svůj odraz v zrcadle.

Podívá se mi přes rameno na to samé, na co zírám já. Malinko přikývne.

Spojím ruce před pasem, lokty trochu pokrčené, zatímco mi má komorná začne upravovat něco na zádech šatů. „Znáš legendu o marey?"

Cítím jak se Naider zhluboka nadechne stále pracujíc na opravě chyby, kterou přehlédla. Chvíli si myslím, že mi ani neodpoví, když v tom se její slova potichu rozezní pokojem. „Ano, jako malou mi ji vyprávěla má máma."

Potichu vydechnu. „Hodně jsem nad ní přemýšlela, víš, Naider?" začnu. „Nesedí mi tam ta část o Mariley a Therradu a to mě donutilo se zamyslet nad naším nedávným rozhovorem. Pověz, proč jsi si tak moc jistá, že Marileyina rodina nezabila gorondyanského krále?"

Naider se chvíli mlčí přemýšlejíc, stejně jako když jsem se jí na to samé téma ptala před pár dny. „Já ani nevím," přizná, „od dětství nás učí o našich dějinách a vtloukají nám do hlav, že krále zabil Larson Arawanský, strýc Therrada z otcovy strany. Jsou to dějiny, které znají generace před námi, není důvod jim nevěřit."

Promnu si v rukou látku světle hnědých šatů. Mé myšlenky v hlavě bojují mezi sebou, nevědí, která má před ostatními přednost. „To s tebou souhlasím, ale lhát dokáže každý a to, že to někdy někdo řekl ještě neznamená, že je to pravda. Lidé lžou celý svůj život a stejně jako mohli oklamat své vrstevníky ve své době, mohli také oklamat nás v té naší."

Naider se ušklíbne. „To jsou velice vážná tvrzení, Vaše Výsosti. Říkáte tady, že celé naše dějiny jsou založeny na lži."

„Ano, já vím. Ale přiznej, Naider, můžeme si být stoprocentně jistí, že to tak bylo?"

Malá vráska mezi jejím obočím jasně naznačuje, že nad tím přemýšlí. Skrz odraz v zrcadle spojí svůj pohled s tím mým. „Nemůžeme," pokýve hlavou, „ale stejně tak bychom neměli ani pochybovat. Není lepší žít s něčím, co nemusí být pravda, ale mít klid, než přemítat o opaku s tím, že nikdy nezjistíme pravdu?"

Smutně se na ni usměju. „V tom je asi to kouzlo, Naider. Někteří stále věří, že pravdu zjistit mohou." Přiznání že já sama mezi tyto lidi patřím si raději nechám pro sebe.

„Ale my všichni víme, že je to nemožné, Vaše Výsosti," ukončí toto téma Naider co nejrychleji může jako by jí celé už šlo proti srsti, „a teď už dost přemítání o minulosti. Oslava za chvíli začíná a já vám musím ještě upravit vlasy."

A jak slíbí, tak taky udělá. Několik následujících minut jsem obklopená věcmi, kterým naprosto nerozumím. Naiderin soustředěný výraz, který vidím v zrcadle, je pevný, jde vidět, že nad ničím jiným momentálně nepřemýšlí. Vidím pouze, že mi vlasy nechá rozpuštěné, ale vzadu sepne dva menší prameny vlasů zepředu a nějak je splete k sobě. Do copu, můžu jen hádat.

Jakmile je se vším hotová, sklidí vše z mého stolu a nadále mě předá do rukou strážníka Freeda. Normálně by mě měl maximálně dovést ke královským zahradám, ale je mi jasné, že dnes je to úplně jiné. Už skoro vidím, jak při každém mém rozhovoru stojí opodál potichu poslouchajíc, co mi vyjde z úst, aby mohl následně vše říct mé matce - a své královně. Samozřejmě, asi vím, jak bych to mohla zastavit, ale říct neznámému strážníkovi o tom, že si myslím, že jsem starobylá legenda? Ten člověk by mě měl za blázna a úplně vidím, jak by všem okolo sebe nakecal, že se marileyská princezna zbláznila.

Děkuji, ale ne; nepotřebuji aby mě jako šílenou viděli všichni okolo a ne jen já sama.

To už možná raději zvládnu pohrdavé pohledy mé mámy, která mi veškerá opatření ještě zvýší.

Já i strážník Freed jdeme chodbou paláce naprosti v tichosti, jenomže on se to chystá změnit.

„Změnila jste už své rozhodnutí, Výsosti?"

Prvních pár sekund jsem naprosto překvapená jeho otázkou. „O čem to mluvíte, strážníku?" zeptám se dívajíc se na ně jen koutkem oka.

Strážník se ušklíbne. „Přece o vašem zájmu o legendu týkající se marey. Máte s tímto dnem už jen dva, abyste mi to řekla."

Ostrost kterou ta slova vypálí, mě na pár chvil naprosto ochromí. Při svém sdělení skoro ani nemrkne, pouze jde dál, jakoby neřekl vůbec nic závažného. Proto se pouze lehce zamračím, neudělujíc mu tu laskavost mého pohledu. „Neustále mě překvapuje vaše odvaha. Všechno co znáte, včetně vaší práce, by mohlo během chvíle zmizet. Stačí mé jediné slovo."

Strážník jen flegmaticky pokrčí rameny. „Možná to za ten risk stojí, co víte, Vaše Výsosti."

Chvíli mám chuť jej okřiknout, proč mluví se svou princeznou takhle, ale v tom si vzpomenu na náš rozhovor konající se onehdy v mé komnatě. Říkal mi, ať se rozhodnu, kým chci být a já vím, že bych to měla udělat - poslední dobou mi to říká stále více lidí. Od démonky, Naider, přes strážníka Freeda až po... Jennu. Ženu, kterou bych podle všeho měla znát, ale naprosto nevím, kdo to je.

Podívám se koutkem oka na Freeda přemýšlejíc, jestli by mi s tím mohl pomoct on.

„Můžu se vás na něco zeptat, strážníku?" prolomím chvilkové ticho, které se rozprostřelo všude kolem.

Jeho pokývnutí mi jako přímá odpověď stačí.

„Neříkal vám třeba otec, jestli jsem někdy mluvila o ženě jménem Jenna? Nebo... Byla zde někdy? Takové zrzavé vlasy, tmavší kůže. Povídala jsem vám o ní někdy?"

Kapka zamyšlení, která se mihne jeho obličejem je pro mě aspoň malinkou nadějí, že by mohl - i když třeba jen minimálně - pomoct. Všimnu si, že očima zamyšleně přejíždí po různých místech chodby, od obrazů až po zlaté kraje rudých koberců.

V té chvíli se na něj dnes poprvé pořádně podívám a všimnu si detailů, které se na něm změnily. I přestože má na sobě stále stejnou marileyskou uniformu a skleněná dýka se mu u pasu houpe i přes doporučení, které jsem mu před pár dny poslala přes jeho bratra, je na něm jiného něco, čeho si z této perspektivy poprvé nevšimnu. Po chvíli přemýšlení na to však přijdu. Spatřím jeho propadlé oči s tmavými půlkruhy pod nimi stejně jako rostoucí chloupky na jeho tváři, které břitvu už nějaký ten den nespatřily. I přestože mi oba tyto znaky naznačují, že se nejspíše poslední dobou moc dobře nevyspal, pořád si musím všimnout i toho detailu, že nyní jeho čelist vypadá ostřeji než obvykle.

Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že na něj zírám moc dlouho, protože sebou nervózně ošije. V tu chvíli se otočím zpět čelem dopředu, přičemž cítím jak mi tváří stoupá horko.

„Pamatuji se pouze, že jste se o ní zmiňovala královně ten den, kdy jste do paláce vstupovala poprvé. Byla to ta žena, jež vás vychovala, nemám pravdu? Jak by tady však mohla někdy být?" Poslední větu pronese poněkud zmateně. „Říkala jste, že zemřela."

Opravdu jsem to říkala?

Připadám si ještě více zmatená než dřív a podle výrazu na strážníkově tváři jde vidět, že on je na tom podobně. Nevím, jestli jsem ta slova řekla omylem nahlas, ale asi bych se tomu ani nedivila.

„Jste v pořádku, Vaše Výsosti?" Freed nakloní hlavu na stranu. „Nepotřebujete něco? Zdá se mi, že mluvíte malinko z cesty."

Jestli jsem si předtím nebyla jistá, jestli jsem to řekla nahlas, teď o tom nedokážu pochybovat. „Nebojte, jsem v pořádku," přikývnu lehce hlavou a následně se co nejrychleji vynasnažím změnit směr konverzace. „Pojďte, už tam skoro jsme."

Projdeme společně dlouhou tmavě vymalovanou chodbou a zahneme ven hned u prvních dveří po stranách hlídaným jinými strážci. Přejdeme po štěrkovité cestičce, kterou si pamatuji ze dne kdy jsem zde odběhla, jakmile mi máma oznámila, že je těhotná; obejdeme fontánu a jakmile se nám nad hlavami objeví klenba obrostrá rozkvétajícími růžem, zahneme po cestě doprava.

Před námi se rozprostře velké prostranství zaplněné lidmi, stoly s občerstvením a přesně ostříhanými keři. Zahrada je ohrazená vysokými tůjemi, malými keříky společně s velkými bohatými kaštany, olšemi, duby a podobnými stromy. V jejím levém zadním rohu je skupina hudebníků hrajících na smyčcové nástroje, skupinky mě neznámých lidí z různých šlechtických rodin jsou rozmístěné po celém prostranství.

Mezi nimi zahlédnu i své rodiče, což může znamenat jediné - jdu pozdě.

K mému štěstí to vypadá, že si toho nikdo prozatím nevšímá.

Rozhlédnu se po davech lidí snažíc se zpozorovat někoho známého - nepočítajíc mé rodiče - se kterými bych se mohla pustit do řeči. Když si nikoho nevšimnu, rozhodnu se otočit čelem ke strážníkovi Freedovi.

Z tohoto pohledu mohu vidět ty drobné změny ještě výrazněji.

„Děkuji, že jste mě odprovodil, strážníku," lehounce se pousměji, „už od vás nic nebudu potřebova-"

„Vím, že nebudete, ale zapomínáte, že vás mám kontrolovat," nenechá mě dopovědět větu. „Nařízení královny."

„Nemohl byste alespoň pro dnešek-" snažím se.

„Vaše Výsosti?" ozve se vysoký hlas zpoza mých zad.

Slibuju, že jestli mi ještě jeden člověk skočí do řeči, brzy se neudržím. Na malinký moment se pohledem střetnu s tím strážníkovým, ale za dobu než se otočím z něj nejsem schopna nic přečíst.

Na první pohled si myslím, že na mě nikdo nemluvil a mě se to jen zdálo. Když však jemně sklopím hlavu, všimnu si malé holčičky ve světle modrých šatičkách stojících o mých nohou. Pomalu si k ní kleknu a věnuji jí lehoučký úsměv.

„Ano?"

Malé holčičce přede mnou se rozzáří oči. „Upletla jsem vám věneček," uculí se na mě a zpoza zad vytáhne nádherný věneček ze žlutých květin, které vidím poprvé. Natáhne své malinké baculaté ručičky, aby mi jej pořádně ukázala.

Úsměv jí s radostí oplatím. „Ten je nádherný," přiznám, „Dala by jsi mi jej, prosím, na hlavu?" otážu se jí a pomalu k ní skloním hlavu. Holčička přede mnou si stoupne na špičky a následně už mou hlavu zatíží lehká váha květin.

Jakmile hlavu opět zvednu, holčičce září oči ještě více. „Vypadáte s ním nádherně, skoro jako opravdová princezna."

Už už jí chci poděkovat, když v tom si její slova v hlavě zopakuji a uvědomím si jejich skutečný význam. Zarazím se a úsměv z mé tváře v krátkém okamžiku zmizí. „Co že jsi to řekla?" zeptám se jí překvapeně.

Dolíčky v tvářích dítka přede mnou zmizí stejně rychle jako před chvílí můj úsměv a já sleduju, jak si rozpačitě spojí ruce za zády. „Ehm..." Tváře jí pokryje ruměnec. „Jedna paní mi řekla, ať vám to donesu a řeknu tohle."

Která paní ti to řekla?" zeptám se jí jemně. „Ukaž mi ji."

Dítko přede mnou se stydlivě otočí a svým krátkým prstíkem ukáže na postavu stojící u jedné z tújí. Z té dálky můžu říct pouze to, že má blonďaté vlasy a nejspíše se dívá naším směrem.

„Dobře, zlatíčko," usměji se na ni jemně, „Běž si hrát s ostatními."

Malá holčička rychle uteče pryč, zatímco se zvedám zpátky na nohy. Nemůžu se zbavit pocitu, že vím, kdo osoba v dálce je, ale to nezjistím, dokud se tam nedostanu. Kvůli tomu se otočím zpět na svého strážného.

„Deset minut," sdělím mu pouze, „O víc nežádám."

Je vidět, že nad tím hodně úporně přemýšlí, ale ať už změnilo jeho názor cokoli, nakonec pouze kývne hlavou. „Dobře," připustí, „ale musím stát aspoň poblíž, aby si královna nemyslela, že neplním rozkazy."

Nehodlám mu odmítat, protože vím, že je to vše co je mi ochotný dopřát a proto se rychle otočím na podpatku a vydám se k neznámé ženě stojící v dáli. Strážník Freed mě následuje a čím víc se přibližujeme, tím víc si uvědomuji, že jsem o její identitě měla pravdu. Bastardka z Therradu - Quinn.

Netrvá moc dlouho než k ní dojdu, takže jakmile tak udělám, stoupnu si vedle ní, zatímco si strážník najde místo pár metrů od nás.

Nestojím tam ani deset sekund a pobavené uchechtnutí bastardky se k mým uším donese jakoby nic. „Copak to vidím, Vaše Výsosti? Máte vlastního bodyguarda?"

Spojím si ruce u svého pasu a potichu vydechnu. „Opatření mé matky," přiznám. „Myslí si, že se moc málo účastním schůzek ohledně chodu státu."

Quinn se na mě na chvíli podívá, když však zjistí, že o její pohled nestojím, přesune svůj pohled zpět k otevřenému prostranství. „Nezávidím vám," uzná i přestože bych do ní nic takového neřekla. „Mě takové věci otec neučí, jelikož stále doufá, že najde mého nevlastního bratra a dovede jej zpět."

„Váš nevlastní bratr, samozřejmě," vzpomenu si na můj slib k ní, že si s ní o jejím úkolu v Mariley dnes promluvím, „o tom jste se mnou chtěla mluvit, že ano? Řekněte, znala jste ho, nemám pravdu? Jak vypadal? Ráda bych vám pomohla s jeho nalezením."

Bastardka zvědavě zvedne obočí. „V zájmu Therradu nebo vás samé?"

Její slova mě překvapí. „Prosím?"

Odkašle si. „Nejsem neinformovaná, Vaše Výsosti. Víte, co v naší zemi vyjadřují žluté elihnie, které máte na hlavě? Jsou velice vzácné a rostou pouze v Therradu na velice nebezpečném místě," vysvětlí, „když je žena nosí, naznačuje tím, že něco skrývá - a pokud vím, princezno, vy skrýváte řadu věcí."

Její tón hlasu se mi ani v nejmenším nelíbí. Rozpačitě se rozhlédnu kolem sebe snažíc se zjistit, jestli nás někdo neposlouchá, ale i když se domnívám že ne, ztiším hlas. „Na co přesně teď narážíte?"

„Když jsem včera v noci šla po chodbách paláce a uslyšela hluk nedaleko ode mě, vydala jsem se za ním," začne Quinn ve vyprávění a já se na ni snad poprvé dnes přímo podívám. „Netušila jsem, co se děje, ale když jste v naprosto jiném prostředí než na jaké jste zvyklí, zajímá vás vše, co se okolo děje. Ten hluk mě zavedl až ke královské knihovně a když jsem jí nějakou dobu bloudila, narazila jsem na vás a vašeho strážného. Nějakou dobu jsem tam byla, nebudu lhát, schovaná za policemi a poslouchala jsem vás. Z toho rozhovoru jsem možná nic neměla, ale zato jsem si všimla, jak později schováváte jednu z knih do spodní police. Jakmile jste oba odešli, šla jsem se podívat o co jde a má zvědavost stoupala už jen s faktem, že jste se o ní strážníkovi Freedovi ani nezmínila. Proč by princezna ukrývala obyčejnou knihu, ptala jsem se sama sebe. To byl nesmysl.

Když jsem ji tehdy vzala do rukou, přišla jsem na to, že to vůbec obyčejná kniha nebyla. Pořád mi ale nešlo do hlavy, proč by se marileyská princezna zajímala o legendu o marey.

Knihu jsem si vzala s sebou a nevyšla z pokoje dokud jsem na to nepřišla. A veřte mi, že jsem si připadala jako blázen, že jsem to neviděla už dřív. Vzpomněla jsem si na rozhovor, který jste se strážníkem v knihovně vedla, fakt že jste byla ve svých jedenácti letech přijatá jako marileyská princezna kvůli smrti vzdálené sestřenice královny - tedy vaší matky - a taky znění legendy, o kterou jste se zajímala.

Až se země štěstěny nenávistně rozdělí na faleš a ztracení, zjeví se. Falešná princezna i ztracený princ; marey i ronwei; ochránce i velitel. Falešná princezna, říkala jsem si," pokračuje, „proroctví jsou totiž velice zrádná, Vaše Výsosti - můžete si myslet, že jste na jejich význam přišla, ale do doby co nejste v jejich středu, nikdy k pravdě nedojdete."

Ušklíbnu se nad jejími slovy, strachujíc se v co vyvrcholí. Přešlápnu na druhou nohu a promnu si dlaně spojené u pasu. „Na co jste teda přišla, Quinn?"

Bastardka chvíli mlčí, jako by mě už tak nemučila dost. Její nevyřčená slova a můj strach mě zevnitř zabíjí až tak, že když se potutelně usměje, mám co dělat, abych ji neudeřila. „Na to, že před šesti lety ke královně Mayrree nepřijela dcera její sestřenice, ale pouze malá holka, která neměla s královskou rodinou nic společného. A jelikož královna věděla o osudu této holčičky, rozhodla se proroctví vyhovět a přijmout ji jako svou vlastní schovanku. Přišla jsem na to, že jste marey, Sun."

Ano, o hodinu později... ale pořád lepší hodina než další dva dny, že, TheDreamyGirl?
Doufám, že se vám kapitola líbila a ocenili jste těch 1000 slov navíc oproti posledním dvou kapitolám.

Love y'all!
May ♥️