Vydrž.

Klepu se. Zimou. Hladem. Klepu se osaměním i beznadějí.

Jsem skoro v koncích. Přitáhnu si svůj špinavý kus látky blíž k tělu, snažíc se donuti ji mě zahřát. Oční víčka pevně přitisknu k sobě. Chci spát. Zahnat zimu kolem sebe, usnout a ponořit se do světa fantazie a snů. Dál od pravdy. Dál od studeného místa na kamenných kostkách, kde právě ležím.

Vydrž. Vydrž, vydrž, vydrž.

Do zavřených očí mě udeří světlo a já se donutím je otevřít. Vidím oranžový paprsek na azurově modré obloze. Bodá mě do očí jako nově naostřené kopí marileyských stráží. Nezahřívá, jen oslňuje jako hvězda, kterou je a mě tak nezbývá nic jiného, než se podívat jinam. Abych se zachránila.

Abych se vyvarovala další bolesti.

Ofoukne mě vítr a z vlasů svázaných kusem šňůrky se mi uvolní pramen, který mi částečně zabrání ve výhledu na okolí. Rozklepanou rukou si ho zastrčím za ucho, čímž se mi naskytne pohled na část náměstí.

Zaslechnu hlasy. Jen pár, ale přesto nějaké. Jsou důsledkem toho, že se pořádně proberu - ten chvilkový pocit naděje, že se přede mnou najednou objeví máma a řekne mi, že před lety udělala chybu a že toho teď lituje. Je to jen chvíle, kdy tomu věřím, pár sekund toho úžasného, ale pro mě neexistujícího, pocitu.

Protože se přede mnou nemůže objevit někdo, koho ani neznám.

Když si sednu, na chvíli mě ochromí bolest v zádech. V určitých místech ještě stále cítím, jak se mi celý večer výstupky kamenných kostek zarývaly do kůže a nechávaly za sebou viditelné stopy v podobě otlačenin a modřin. Snažím se narovnat, ale syknu. Z dolní části se mi do celých zad rozprostře ostrá bolest.

Je to snesitelný typ bolesti, ale mnohem menší než včera.

Opřu se o ruce a vytáhnu se na čtyři. Cítím drobnou úlevu, což je vše, co momentálně potřebuji. Kus látky, který používám jako přikrývku, mi spadne na zem, nad čím zakleju. Jednou rukou ho zvednu, hodím kolem krku a rychle se zvednu.

Z úst mi unikne tichý výkřik. Bolest je ještě horší než předtím, což mě přinutí se pravou rukou opřít o zeď naproti mě.

Je to horší než včera a den předtím. A den předtím.

A den předtím.

Hruď se mi sevře beznadějí. Zarývá se mi hluboko do kůže a dostává se až k mému srdci, které bolí. Bolí, smutní a přitom prahne. Prahne po citu a důvodu začít bít rychleji. Cítí se beznadějně - stejně jako já. Neví, co dělat.

Stejně jako já.

Zatímco čekám, až bolest odezní, otočím hlavu na stranu, abych se mohla podívat na náměstí. Vidím povozy a stánky a zvětšující se davy. Někteří do sebe naráží, někteří se zdraví. Povídají si a řeší, co nutně potřebují.

Zaslechnu pár vět náhodně volajících prodejců, kteří se zoufale snaží upoutat lidi ke svému zboží. Jejich nervózní hlasy se nesou k desítkám a stovkám neznámých lidí s nákupními seznamy v jejich rukou, kteří jim potichu věří a vydávají se jejich směrem. Kupují, prodávají, nevšímají si ničeho jiného - pro mě ideální a zároveň ta nejhorší možná situace.

Než si to uvědomím, stojím narovnaná. Bolest v mých zádech pomalu odeznívá, ale i tak ji pořád cítím. Je ale menší a mnohem více snesitelná.

Látku, přehozenou kolem krku, roztáhnu a položím si ji na ramena, aby mě alespoň minimálně zahřála, než se vydám do davu přede mnou. Do očí mě stále bodají sluneční paprsky celou svou silou. Jedna bolest nahradí druhou.

Vlasy mi trčí do všech stran, tvář mám celou od prachu a špíny, na sobě mám kalhoty a třičko plné děr a boty, které se rozpadají - přesto je můj zevnějšek to poslední, o co se starám. Kdybych měla řešit ještě tohle, moje hlava by praskla pod návalem starostí o to, jak přežít další den a navíc jak vypadat dobře.

To první je v této situací podstatné, to druhé vůbec ne.

Vykročím dopředu. Mé nohy mě tak tak nesou, ale mé uši plně fungují. Hned totiž zaznamenají zvýšenou hladinu hlasitosti kolem mě. Rozhlednu se na strany, doufajíc, že se něco změnilo. Krajina okolo mě však zklame, když to uvidím. Stále stejné stánky a stále stejní lidé. Vidím to, co v ostatní dny a zažívám pocit bezradnosti. Neustále jeden a ten samý scénář.

Jdu k davu přede mnou, už jen z chtíče po společnosti lidí. V mé mysli se rýsují jednotlivé scény, jak mě někdo najde, jak se mě zastane nebo mi dá jídlo. Zachrání mě z tohohle nenaplňujícího života. Dá mi postel i střechu nad hlavou.

V hloubi duše ale vím, že se nic z toho nestane. Zázraky totiž neexistují a přání se neplní. Vše je vymyšlené. Jenom výplody fantazie malého dítěte, kterým jsem.

Vejdu do davu. Do centra dění. Víru hlasů a šumění, smlouvání a nepravdivých řečí. Do víru o tolik vyšších dospělých lidí, kteří mě v první minutě zavalí. Narážejí do mě, šlapou mi na nohy, nevšímají si mě. A pokud ano, myslí si o mě jediné - že jsem malá holka, která se jen ztratila svým rodičům. Že ji zvědavost zatáhla až sem, do úplného neznáma, daleko od domova. Daleko od bezpečí matčiny náruče a tátovy ochrany. Zčásti pravdu mají.

Jsem ztracená.

Ale ztracená ve své mysli a sama sobě. Netuším, kdo přesně jsem. O své matce vím minimum, stejně, jako o svém otci. Nemám po nich nic, stejně jako po ženě, která se o mně starala. Která mě nenechala zemřít a učila mě. Učila, jak nést svůj dar.

Nedávej jim záminku, aby pochybovali, říkávala mi.

A nikdy, pokračovala, nikdy nepochybuj o sobě samé.

Přesto to právě dělám. Je to jen devět měsíců od toho, co odešla a já už pochybuju. Už vzdávám. Zapomínám.

Styděla by se, kdyby mě právě viděla. Zakroutila by nade mnou hlavou, rozesmutnila se a podívala se na mě očima plnýma zklamání. Vím to jistě - protože to udělala už několikrát předtím. Když jsem za ní přišla, ztracená ve svých schopnostech a informacích o mém skutečném já, udělala přesně tohle. Byla zostuzená. Zklamaná.

Zklamaná jako právě teď já.

Procházím davem lidí, který si mě pořád nevšímá a já nevím, jestli mám být vděčná nebo naopak. Míjím malinkaté stánky s látkami, keramikou a všemožnými nádobami, stejně jako službami a jídlem. Nabízí to nejlepší, co mají a doufají, že jim výtěžek z prodaných věcí vystačí na přežití dalšího týdne.

Já v to samé doufat nemohu, protože si nevydělávám - neprodávám, protože nemám co. Nemohu sdílet stejnou myšlenku a to mě v určitých dnech vysloveně štve. Ve dnech, kdy musím plánovat jak odpoutat pozornost prodejce, abych se mohla přiblížit a vzít první věc, díky které přežiju další dva dny.

Dobře, neměla bych říkat, že si ji vezmu, protože ji musím krást, ale kdo si toho všimne? Má už tak dost prolhaná mysl?

To s celým srdcem pochybuji.

Rozhlédnu se okolo a zmapuju celé své prostředí. Přivřu oči, jak se zaměřuju na detaily, které ve své hlavě mám zapsané stejně jako nákupní seznam lidí kolem mě.

Podívám se směrem k bráně na náměstí, kde stojí stráže vypadající jako sochy. Přejíždějí očima po davu jako já, jenomže netuší, že já jsem jedna z jejich kořistí a oni jsou šelmy, před kterými se schovávám. Naštěstí je stánek, který je mým cílem v jejich nedohledu, což znamená, že jsem v bezpečí.

Zkontroluji také okna domů, které ohraničují marileyské náměstí. Přejedu očima po všech, ze kterých by mohl být dohled na místo, blízko kterého stojím. Všechna jsou zavřená a ani v jednom z nich nezahlédnu lidskou hlavu.

V poslední řadě zkontroluji lidské bytosti, stojící okolo mě. Zaměřím se, jestli jsou všichni upoutáni zbožím, které nakupují nebo přáteli, se kterými si povídají natolik, aby neměli nutkání sledovat právě mě.

Vydechnu štěstím, když mi nic nestojí v cestě.

Otočím hlavu a zaměřím se očima na stánek s jídlem, který je celou tu dobu mým cílem. V hlavě se mi rýsuje jasný plán, který musí fungovat přesně tak, jak se jeví v mé mysli. Potřebuji na to jediné - hlouček lidí obklopující prodejce, kterého zanedlouho připravím o kousek jmění.

Potřebuji hlouček, který mám.

Naposledy se rozhlédnu kolem sebe a poté se pomalu rozejdu ke stánku. I přestože mě celou dobu přitahují červeně zabarvená jablka, musím se hlídat. Když se budu plížit, jako bych se snažila něco ukrást - nehledě na to, že se o to opravdu snažím - přišla bych komukoli podezřelá a tak by mě sledovali. Všimli by si, že se snažím krást a udali by mě. Tím pádem bych vůbec nemusela přemítat nad tím, co mě čeká - ostré rány bičem ve středu marileyského náměstí.

Abych se tomu vyvarovala, jdu krokem jakým by šlo obyčejné dítě, které jen míří zpátky domů. Dělám, že si zvědavě prohlížím vše okolo, ale zase ne tak, aby to bylo moc nápadné. Jsem jen náhodný kolemjdoucí, který tady bydlí od svého narození - přeci to tady už znám. Vžívám se do své role, že už přestávám přemýšlet nad způsobem, kterým se obecenstvo snažím přelstít. Lidé si mě nevšímají, nad čímž v duchu zajásám. Stále se věnují svým věcem a já nenacházím lepší moment, který bych mohla využít. Dokud...

Hruď se mi sevře a mou kůži pokryje mráz - i přestože je mi horko. Mám pocit, jakoby mi do tváří začal narážet vítr. Cítím jak mi mráz zalézá pod kůži, kde se bije s mým vnitřním žárem.

Donutí mě to zastavit a rozhlédnout se kolem sebe ještě jednou. Očima přejíždím po lidských bytostech kolem mě, stejně jako těch, kteří jsou ještě v dáli. Těch, které vidím jen jako šmouhy - hrudník se mi svírá čím dál víc. Něco je špatně.

Kolem sebe sice vidím pouze nepodezřelé lidi, ale něco se blíží - někdo. Někdo mě neznámý, ale přesto nebezpečný. Čeká na mě za imaginárními dveřmi s dýkou v ruce a čeká na tu správnou příležitost - příležitost zbavit se mě.

Cítím strach, vznáší se ve vzduchu a dopadá na má ramena, která nezvládají nést tu tíhu. Nevím čí strach - jestli můj nebo šelmy, která na mě číhá. Bojí se stejně jako já? Je ztracená stejně jako já?

Těžce vydechuju, protože je pocit uvnitř mě tak silný, že mě ochromuje. Tak náhlý, že si nestíhám na něj zvykat. Svírá mé srdce, které nestíhá, potřebuje chvíli odpočinku. Žádá o prostor a já najednou cítím, že lidé kolem mě jsou čím dál blíž a blíž. Topím se ve svém zmatku a strachu, stejně jako touze po tom znovu se nadechnout. Už nezvládám kontrolovat okolí ani sebe samu. Až moc se soustředím na své srdce a dech, že nevnímám nic okolo, kromě toho, co dělá mé tělo, které proklínám. Zakazuji mu něco dělat, ale neposlouchá mě. Jed šelmy se mi žílami dostal až do hlavy, kde poškodil všechny nervy.

Nohy mě nesou dál. Dál a dál, dělají kroky bez mého svolení, ale má mysl je v až moc nefunkční stavu, aby je vydala opačný povel. Moc se soustředí na jedno, aby dokázala myslet na druhé. Hruď se mi svírá čím dál víc, je to moc rychlé - šelma se blíží moc rychle.

Už cítím její dech na zadní straně krku. Pomoc!

Netrénovala jsem dostatečně. Slyším v mysli hlas, který mě napomíná. Hlas ženy, ke které jsem vzhlížela. Běduje a proklíná samu sebe - proklíná mě. Lituje, že neuspěla, že zklamala.

A já lituji, že jsem nebyla dost dobrá.

Mé nohy mění směr, nadále už nemíří ke stánku s jídlem, ale směřují ke stěnám domů a tichým temným výklenkům, které jsou mým domovem. Čekám, že se do nich schovám a přežiju dalších několik hodin, než šelma ztratí trpělivost, odejde a nechá mě volnou. Bylo by to jako sen - kdyby veškerá tíha, která mě tlačí na prsou najednou zmizela.

Jenomže ona nemizí. Jen způsobuje, že zakopnu a dopadnu na něco, co rozhodně není země. Kolem se rozezní rána a když se podívám nahoru, hlouček naštvaných lidí stojí nade mnou a naštvaně mě pozorují. Nemám sílu se zvedat, ale trhnu sebou, když mě do uší udeří hlasitý křik.

,,Zloděj!" křičí hluboký mužský hlas. ,,Zlodějka, udělejte někdo něco!"

Někdo mě pevně chytne za paže a vytáhne na nohy, což mě úplně vytrhne z přemýšlení. Můj dech se srovnává a mysl začíná zase normálně fungovat - šelma se zastavila.

Mé oči hned prozkoumají situaci okolo a první, co vidím jsou desítky párů cizích očí, které se mi zabodávají do kůže a jedny, které mě chtějí doslova umučit k smrti. Vidím natrhlý pytel s jablky, která jsou rozsypaná všude kolem, otlačená od něčí váhy. Na svých pažích cítím velké dlaně, které mi je pevně svírají. Táhnou mě na nohy, zatímco se jejich původce hádá s tím, jehož oči vyzařují nenávistí ke mně.

Snažím se to složit všechno dohromady, ale jsem stále tak vykolejená a snažím se zhluboka dýchat, že mě nic nenapadá. Chvíle mého zmatení jsou jako v mlze. Nemůžu si vzpomenout, co přesně se stalo.

,,Žádám o spravedlivé potrestání. Předveďte ji před královnu!" hádá se nadále muž, který by mě nejspíše nejraději rovnou na místě zabil.

,,Nemusíte se se mnou hádat," tvrdý hlas člověka, který mi svírá paže, mi v hlavě zazní jako ozvěna. ,,Znám své povinnosti."

Trhnutím mnou otočí a já čelím tváří v tvář dvoum malým klukům o něco starším něž jsem já. Jejich oči přímo září úžasem, zatímco jejich výraz vypadá naprosto seriózně. Neusmívají se, jen se na mě dívají jako na oběť - stejně jako všichni okolo. Soudí mě, myslí si, že jsem jen další malé dítě, které žije na ulici a nemá nic - a já chci, aby si to mysleli, i přestože tajně sním o momentě, kdy to někdo prohlédne. Z obou vyzařuje tak pozitivní energie, že jim na chvíli závidím.

Mou pozornost upoutá jeden z nich - kluk vpravo, jehož světle šedé - skoro bílé - oči sledují mě. Jsou na mě přilepené, zkoumají každý kousek mého těla, že mám tendenci si ho zakrýt. Nejvíc mě ale překvapuje ta barva. Září tak jasně, že si chvilkově myslím, že bych bylo schopná je vidět ve tmě. Rovněž mě ale překvapuje tvrdost, s jakou se na mě dívají. Je to jakoby neměly žádné zábrany a mohly si dělat, co se jim zachce.

Ty se ale rozhodnou podívat jinam - hned jak uznají, že na mě už nic víc zajímavého není.

,,Joey, Kyle, pojďte pomalu za mnou. Musím něco vyřídit," ozve se znovu hlas muže, který mě drží za paže. Předpokládám, že je to jeden ze strážníků, už jen kvůli tomu, jak mluví - jako stroj, předurčený k tomu, aby sjednal pořádek. Jeho slova jsou vážná a pravděpodobně i zvažovaná dopředu.

Právě teď mluví na dva kluky přede mnou - s největší pravděpodobností jeho vlastní syny.

Mé ruce se začínají třást a v krku se mi pomalu tvoří knedlík. Panikařím. Bojím se. Nenávidím se za svoji hloupost, která mě momentálně přiblížila mnohem blíž k propasti smrti.

Zanedlouho budu stát před královnou - Mayrree Victorií III. Marileyskou. Co jsem slyšela, královna je podle všeho milosrdná, ale jaké šance má malá holka, která ani neví, co udělala? A jak by mi trest zmírnila? Místo pětadvaceti ran bych dostala deset?

Vím, že bych měla být ráda alespoň za to, ale i přesto...

Z myšlenek mě vytrhne mé vlastní klopýtnutí. Málem spadnu a narazím se, ale ruce strážníka mi v tom zabrání. Každou chvíli čekám nerudná slova, ale žádná se ke mně nedostanou. Když vzhlédnu, strážník má nasazenou kamennou tvář a ani nepřemýšlí, že by mě nějak napomenul. Po mé pravé stravě jdou jeho synové - Kyle a Joey, pokud si správně pamatuju -, kteří jsou rovněž ticho.

Podoba mezi otcem a syny je naprosto přesná.

Strážník se mnou zabočí k tmavé uličce - podobné, v jaké jsem se dnes probouzela -, v jejíž stěně jsou zasazeny kovové dveře. Malou chvíli se bojím, že vedou do věznice, ale v momentě, kdy je strážník otevře a mě se naskytne pohled na přepychovou chodbu, si oddechnu.

Do nosu mě udeří desítky různých vůní - ty, které dávají najevo novotu a přepych ; knihy, do kterých bych právě teď nejradši ponořila nos a zhluboka se nadechla té úžasné vůně papíru a příběhů; i vajíčka, která má pravděpodobně královská rodina na snídani. Okolo pobíhá palácový personál, který na mě i strážníka pochybně hledí, ale nic k tomu neříkají. Mají už tak dost starostí, aby všechno stíhali, že nemají čas se zajímat o malou otrhanou holku a strážníka, který ji vede.

Jdeme po rudě červeném koberci chodbami, plnými obrazů s pochybnými lidmi na nich. Zdobí je naleštěné a pozlacené rámy, ze kterých se určitě každý den povinně utírá prach. Míjíme pár dveří, ale co za sebou skrývají bude až do konce života mou velkou záhadou.

Obrovské ozdobné dveře, které se najednou objeví předem mnou, mi vyrazí dech ještě předtím, než si je stihnu pořádně prohlédnout. Vyryté ornamenty zdobí jejich rám stejně jako látky, které den co den prodávají tkalcové na náměstí, nehledě na to, že jsou naleštěné tak moc, že mám pocit, že se v nich vidím.

Před nimi stojí dva strážníci. Na tváři mají tutéž kamennou tvář, kterou jsem viděla u muže, jehož prsty se mi momentálně zarývají do paží. Řeknou si mezi sebou něco tak rychle, že tomu nerozumím, načež jeden ze strážců přede mnou otevře dveře - kterými jsem až doteď fascinována -, vejde dovnitř a zase je za sebou zavře.

Kolem se rozprostře takové ticho, že dokážu slyšet mumlání hlasů na druhé straně honosných dřevěných dveří a hluboké vydechování lidí okolo. Srdce mi bije jako snad ještě nikdy, jelikož ve mně každou sekundou strach více stoupá. Má kůže je rozpálená a ruce se třesou. Sevřu je v pěst v domnění, že s tím přestanou.

Nedávej jim záminku, aby pochybovali, zní mi v hlavě. Přemýšlím nad tím, opakuji si ta slova a dávám si je jako cíl.

Slibuju sama sobě, stejně jako ženě, která mě vychovala, že si dám pozor.

Netrvá to dlouho a dveře přede mnou se opět otevřou, ale zpět už nezaklapnou. Strážníci je otevřou dokořán a mě se naskytne pohled na místnost za nimi - obrovský přenádherný sál.

Můj dech jakoby opět na chvíli zmizel. Přejíždím pohledem po zdobených sloupech, propracovaných tapisériích i obrazy zdobených stěnách. Hledím na rudý koberec na bocích zdobený něčím, co vypadá jako pravé zlato i osoby, ke kterým vede. Na chvíli zapomenu na své obavy, jak jsem unesena vší tou krásou marileyského paláce.

Tenhle pocit, však nemůže trvat věčnost a ani netrvá. Strážník mě postrčí směrem dopředu k mému osudu, jak se místností začnou ozývat jak mé, tak jeho kroky. Deprimují mě. Mé ruce se znovu klepou a uvnitř mě stoupá žár. Hledím přímo dopředu - na můj osud. Hledím na roztomilý pár dospělých lidí, kteří ve svých rukou drží vše, co mám. Drží to a pustit nechtějí, jelikož stále přemýšlí, co mi udělají. Jestli si to nechají protéct mezi prsty nebo to jimi rozdrtí na prach.

Tak či tak nevím, co je horší.

,,Vaše Veličenstvo," začne strážník hned, jakmile jsme od královského páru vzdáleni jen o tři metry, ,,tahle dívka kradla na hlavním náměstí u sira Leyhna. Trval na vašem přímém rozsudku týkajícího se jejího potrestání."

Způsob jakým mluví strážník, se mi protiví. Jeho slova se mi vrývají do hlavy a způsobují zmatek, jaký jsem ještě nezažila. Můj strach roste a já nevím, jak ho zastavit.

Ani si neuvědomuji, že se dívám do země až do chvíle, kdy mé oči upoutá pohyb přede mnou. Patří královnině manželovi - Christianovi V. Marileyskému. Nervózně přešlapuje na místě, jakoby ještě na tyhle jednání a tresty nebyl zvyklý.

Můj pohled ale zabloudí k jeho drahé manželce - královně Mayrree Victorii III. Dívá se na mě pohledem, který mi neříká vůbec nic, stejně jako její oči. Proklínám se za to. Učila jsem se, že oči lidí nikdy nelžou a že mluví emocemi, které lidé nedokáží nebo nechtějí dát najevo. Z jejích očí ale nejde vyčíst absolutně nic. Nevidím v nich nic jiného, než prázdno, které z ní vyzařuje - to smutné prázdno. Jakoby jí něco chybělo.

Vidím to i v očích krále. Ten nekončící smutek a beznaděj, kterou tak dobře znám. Vidím to v nich, protože mi v tu chvíli přijdou jako zrcadlo - zrcadlo mě samé. Odráží city, které cítím posledních pár měsíců od doby, co odešla jediná důležitá osoba mého života.

Najednou se cítím mnohem líp, i přestože netuším proč.

,,Povězte mi, strážníku Bendrewe, co přesně provedla tahle dívka?" zeptá se královna - jemným vyrovnaným hlasem, který mi v těle vyvolá podivné vibrace - muže, který mě drží - strážníka Bendrewa.

Ten se ani nehne a hned, aniž by čekal, královně klidně odpoví: ,,Sir Leyhn, vlastník stánku s tropickým ovocem, přiznal, že viděl tuhle dívku, jak se poblíž potuluje. Když jsem šel se svými syny kolem, shodila, rozsypala a spadla na plný pytel jablek, která momentálně už nemohou být k prodeji, Vaše Veličenstvo."

Královna se ani nepokusí podívat se na mě, jen dál vyzvídá informace. To samotné mi přijde divné - už teď jsem totiž čekala, že budu na cestě k veřejnému bičování.

,,Pokud vím, strážníku, dnes jste ve službě nebyl," pokračuje královna, ,,co jste tedy na náměstí v tuto dobu dělal?"

,,Ukazoval jsem práci svým synům," Bendrew necouvne, ale v jeho hlase slyším strach. Jde vidět, že couvá a začíná pochybovat o vyváženosti svých slov.

Královna s králem se na sebe na malý moment podívají. Zpozoruju, že už jen tím krátkým pohledem si mezi sebou předají tolik slov. Mezi nimi je pouto - pouto, které dokážu vidět i cítit všude okolo sebe. Vznáší se ve vzduchu a přitahuje mě k nim. Je tak silné, že skoro chci udělat krok a vyjít za nimi.

,,Jak staří jsou tví synové?"

,,Třináct let, Vaše Veličenstvo. Kyle je můj vlastní, Joeyho jsme přijali za vlastního v jeho jedenácti letech," odpoví Bendrew, nervóznější než předtím.

,,Kolik si myslíte, že může být dívce před vámi?" dotáže se ho královna se stále seriózní tváří.

Ucítím jak sebou strážník nepatrně trhne. Otázka je pro něj zřejmě překvapivá, ale to je oproti mým emocím to nejmenší.

Přijdu si úplně vynechaná, jakoby si mě znovu nikdo nevšímal. Královský pár řeší mě samu s mužem, který mě má jako v hrsti. Člověk by řekl, že udělám jednu jedinou blbost a jsem odsouzena k smrti - já mám ale pocit, že už nemám co ztratit. A právě díky tomu pocitu se přinutím k jedinému...

,,Je mi jedenáct," promluvím, přičemž cítím, jak se na mě královna poprvé podívá. Něco na jejích očích a výrazu v nich se změní. Je překvapená, vidím to. Ale čím? Tím, že jsem se na ni odvážila promluvit nebo faktem, že to vůbec umím? Děti odkázány na ulici to z velké většiny neumí. Rodiče je opustí v jejich nízkém věku, tím pádem se to pořádně naučit už nedokáží. Já mám štěstí, že můj příklad to není.

,,Pověz mi,'' začala se po dlouhém tichu královna opět vyptávat. „Jak se jmenuješ?"

„Sun," odpovím rázně a skoro hned na to, co se zeptá.

Vidím malou jiskru v královniných očích přesně v době, kdy to řeknu. Cítím, že se každou chvíli víc mění něco v jejím postoji ke mně samé. Jakoby byla víc nakloněna k celé téhle situaci, že ani nemyslí na to, že mě měla původně potrestat.

„A co tvoji rodiče?" ptá se mě dál, čím dál více zvědavěji. Připomíná mi dětskou zvědavost - fázi, kterou jsem já musela přeskočit.

Vydechnu. Nevím jestli smutkem nebo jen skutečností, že jsem tohle nikdy neřekla nahlas. V mém krku se tvoří knedlík a tlukot srdce cítím celým tělem. Beru veškerou svou odvahu na to, abych dokázala odpovědět, aniž bych se začala zasekávat. Nikdy jsem to neřekla nahlas, nikdy jsem si to nepřiznala a právě z toho mám strach. Že když to řeknu, plnou silou si to uvědomím a budu mít pocit, že to je moje vina - moje vina, že jsem právě teď úplně sama.

„Žádné nemám," přiznám se nakonec, snažíc se zachovat klidný tón. „Moji rodiče se mě vzdali hned po narození a donesli k jejich blízké kamarádce Jenně, která mě vychovala."

Zájem v královniných očích ještě více vzroste, i když společně s ním stoupne i smutek, který v nich vidím. Přijde mi až neskutečné, jak její oči a emoce dokážu číst - skoro jako bych k tomu byla předurčena. Vidím každou malou změnu i ucouvnutí, stejně jako právě teď strach se mě ptát dál. I přesto to ale udělá - zeptá se: ,,A kde je tahle Jenna? Byla dnes na tom náměstí s tebou?"

Na chvíli cítím vztek. Mám tendenci říct, že na to nemá právo; že nemá právo se mě ptát na ženu, ke které jsem měla největší respekt, co si na ni pamatuji - naučila mě, jak se skrývat, aby mě nechytili a neodsoudili, naučila mě využívat všeho, s čím jsem se narodila, naučila mě žít životem, který je teď mou plnou součástí. Mám tendenci na ni začít křičet, propuknout v pláč a poté utéct, ale pak mi dojde, že ona je můj vládce a já jsem pouze poddaný - je má povinnost nevzdorovat a navíc... Tahle žena právě drží celý můj osud v jejích rukou.

Chvíli mi to sice trvá, ale nakonec se přinutím promluvit.

,,Možná byla, možná nebyla. Se vší úctou, Vaše Veličenstvo, kam zesnulí odcházejí, to opravdu nevím."

Netrvá to ani deset vteřin a královna už se mi omlouvá: ,,To je mi opravdu líto. Smím-li se tě zeptat, Sun, jak dlouho už Jenna není mezi námi?"

Začínám ztrácet pojem o tom, proč se mě ptá na takové otázky. Královna Mariley, naší překrásné země, se ptá obyčejné holky na její život? Jsem to pouze já nebo tady opravdu není žádný důvod k tomu, aby tak činila?

Není, ale i přesto jí dál a dál odpovídám: ,,Za tři měsíce to bude rok."

Chvíli mám pocit, že jsem zaslechla tiché zalapání po dechu, které ale akustika v sálu mnohonásobně zvýšila. Tentokrát ale nepochází od královny - pochází od jejího muže, který je právě tou bytostí, která na mě vzápětí začne mluvit.

,,Co jsi dělala celou tu dobu sama?"

,,Nechci vám odporovat, ale mám pocit, že kdybych vám to řekla, cestu ke smrti mám přímou," jemně se ušklíbnu a promnu si nervozitou ruce. Tohle mi začíná být proti srsti.

Nastane chvíle ticha, když se na sebe členové královského páru podívají a začnou mluvit tak potichu, že je slyšet nedokážu. Vidím jen jejich pohybující se rty a zamyšlené výrazy, což způsobuje, že se začínám bát. Hladina mé nervozity nezastavitelně stoupá každým slovem, které si mezi sebou královna s králem sdělí. Mé ruce se opět začínají třást a pálit. Cítím jak konečky mých prstů začínají žhnou a tak je radši zatnu v pěst, snažíc se sama sebe uklidnit.

Uvědomím si, že jsem na chvíli úplně zapomněla, že za mnou stojí strážník Bendrew. Jeho dva synové - jeden vlastní, jeden nevlastní - už stojí kousek vedle něj a stejně jako já čekají, co mě nakonec bude čekat. Kluk se světle šedýma očima otočí hlavu ve stejný moment jako já a setká se s těma mýma. Ještě jednou si mě přeměří pohledem, který nedokážu přesněji rozeznat. Je v něm kousek zvědavosti, vzteku i malý kousek překvapení. I přesto je mi tenhle výraz naprosto neznámý. Neznám jej, ale i tak mě naprosto uchvátí.

Chci jej prozkoumávat dál, kluk se světle šedými oči mi v tom ale zabrání. Otočí hlavu zpátky dopředu a já si až poté uvědomím, že královna s králem už se rozhodli.

Když se na ně nyní podívám, něco je jinak. Chvíli přejíždím pohledem po královniných šatech, způsobu jakým sedí dokonce i jak má přehozené dlouhé tmavé vlasy, ale když se na ty detaily přesněji zaměřím, něco uvnitř mi říká, že to není ničím z toho. Prohlédnu si dokonce i krále, rozeberu před i potom, ale ani tohle to není.

Pak si uvědomím, že je to jejich výrazy - změnilo se na nich totiž hodně. Jejich tváře zdobí upřímné úsměvy a oči jim doslova září, až mě oslepují. Oba se dívají na mě a to mi není o nic více příjemné, než dřívější mluvení o mém životě. Deprimuje mě to a já sama nechápu, proč se usmívají. Jejich úkolem je rozhodnout o mém trestu a já nevidím sebemenší spojitost s trestáním a úsměvem. Přijde mi to podivné.

Mé myšlenky však přeruší hlas královny.

,,Sun, já a Christian jsme se rozhodli o tvém osudu," začne vyrovnaně královna, ,,avšak máme pro tebe návrh, který můžeš přijmout i odmítnout. Věř však, že ať se rozhodneš jakkoliv, nebude to pro tebe lehké, rozumíš mi?"

Jsem až moc napjatá a vystrašená, abych se přemohla promluvit. Proto se přinutím k jedinému - kývnout na souhlas.

Spadne mi kámen ze srdce, když královně tohle malé gesto stačí.

,,Je těžké říct, jestli to bylo údělem osudu nebo jde jen o prostou náhodu," začne pomalu královna, přičemž vstane a rozejde se mým směrem, ,,avšak jsem si jistá, že tahle nabídka by pro tebe, stejně jako pro mne i mého manžela, mohla být velice příjemná. Jak možná sama víš, svět tomu tak nejspíš nechtěl a nenadělil mi možnost mít své vlastní děti. Je to skutečnost, se kterou se velice těžce srovnává a můžu ti s klidným srdcem říct, že ať už jsem se snažila sebevíc, možnost překonat tohle ztěžení jsem nenašla. Ale..."

Královna najednou přestane mluvit jakoby slova, která chce následně říct byla závažím, které ji stáhne dolů v momentě, kdy je vysloví nahlas. Vidím na ní, že má z něčeho strach - ale nedokážu přijít na to, z čeho pochází.

„...něco se změnilo v době, kdy jsem tě viděla vejít do tohohle sálu. Něco hluboko uvnitř mě se vzepřelo, dalo mi pocit, že se to může změnit. Nikdy jsem se do takové situace nedostala a vím, že to tak měl i Christian. Něco jsme cítili, víš? Chápu, že tvou Jennu nejspíš nikdy nedokážu nahradit, ale aspoň... Bych se mohla pokusit stát náhradní matkou, kterou jsi nikdy neměla."

Cítím, jako bych přestala dýchat. Mé srdce vynechá jeden úder a pak začne bít jako smyslů zbavené. Jsem zmatená, překvapená a zároveň úplně vykolejená. Cítím, jako bych ani pořádně nestála nohama na zemi. Necítím pod sebou měkkost koberce, na kterém stojím. Nevidím přesně, všechno je naprosto rozmazané. Nevím, co říct. Je to jakoby všechna má slova najednou zmizela a moje mysl ztichla natolik, že mám pocit jako bych ji vůbec neměla.

Je to pocit, který mě táhne dolů a zvyšuje mé domnění o tom, že se topím. Domnění o tom, že se topím ve vlastní beznaději, která se najednou rozhodla, že je čas posunout se dál. Že čas, který se mnou strávila, už stačil. Že ho více nepotřebuji. Dává mi najevo, že jí už není potřeba a že ji potřebují nikde.

Šelma odešla a nechala mě tak. Už necítím její dech na zadní straně krku a neslyším hlasité dunění, jak její tlapy dopadají na zem. Ne - utekla jsem. Utekla a schovala se. Dva z mých snů se spojily do jednoho. Jednoho překrásného dlouhého snu, ze kterého se doufám neprobudím. Je zázrakem, jež někdo dodal do vlákna s mým osudem. Přidal do něj smutek, zklamání i šelmu, která mě měla dovést k Zázraku. Zázraku, jejíž jméno je Mayrree.

Má ústa chtějí říct jen jedno, ale rozum, který se opět vrátil, protestuje. Vidí překážky - vidí komplikace, které mé srdce přehlíží.

,,A-ale... Nemůžete přijmout za svou schovanku ně-někoho jako jsem j-já. Představte si, jak by s-se na to tvářili lidé z moji vrstvy," vykoktám ze sebe, jak mě tohle rozhodnutí překvapilo. Královna je překvapená, stejně jako já.

,,To nemusí být problém," uslyším hlas kdesi za královnou a trvá mi nějakou chvíli, než si uvědomím, že patří králi. Sejde pár stupínků od královnina trůnu a dojde až ke své manželce, které jednu ruku jemně položí na pas a stoupne si vedle. Jeho oči však teď směřují ke mně. ,,Vše má řešení a tímhle může být kupříkladu prohlášení, že jsi dcera královniny vzdálené zesnulé sestřenice. Nic těžkého, jen jedno upravení skutečnosti."

,,A... to stačí?" zeptám se rozechvěle.

,,Stačí."
Královniny oči na chvíli zaplanou, jak v mém hlase uslyší náklonnost k jejímu nápadu. Jde vidět, že do jejího života vstoupila naděje a já mám to štěstí, že její nadějí jsem já. Připadám si zvláštně - celá tahle situace je zvláštní. Já jsem pro královnu naděje, ona pro mně zázrak, který mi nabízí lepší začátek společně s věcí, kterou jsem nikdy pořádně neměla - rodinu.

Tak dlouho jsem čekala, až dostanu možnost, jakou je tahle. Dva roky jsem tajně doufala, že se přede mnou objeví má matka a vezme mě zpátky - uvědomí si chybu a uzná, že se ve mně spletla. Nikdy mi ale nedošlo, že by se na její místo mohl postavit někdo jiný. Jenna by mi nikdy matku nahradit nemohla - byla pro mě učitelem, spíše než rodičem. Cítila ke mně zodpovědnost, jelikož dala slib mé pravé matce, že se o mně postará. A svůj slib dodržela - postarala se o mě více, než byla potřeba.

Smrt ale přichází nečekaně a přesně v dobách, kdy není vše lehké. Když onemocněla a zemřela, cítila jsem se tak sama jako ještě nikdy. Nejenom, že mi tehdy nezůstal vůbec nikdo, ale zároveň odešla jediná osoba, která byla stejná jako já. Mezi lidmi jsem se nikdy necítila příjemně - jsou jen obyčejné bytosti bez kousku kouzla. Možná jsem se narodila obyčejným smrtelníkům, Jenna ve mně však probudila něco zajímavého - doslova magického - a už to ze mě dělalo něco naprosto odlišného.

Vím, že má odlišnost byla věc, díky které se mně má pravá matka vzdala. Teď mám před sebou ale jinou osobu, která se nabízí ji nahradit - zatímco já nabízím být jí dcerou. Každá chceme něco, co nám ta druhá může dát.

Proto zapomínám na všechen pocit, který mi říká, že to není dobrý nápad a opakuji si slova, která mi řekla Jenna pár týdnů před tím, než odešla - když ti někdo nabídne ruku, chytni se jí a slib, že ji nikdy nepustíš. Jen tak si můžeš být naprosto jistá, že ti neproklouzne mezi prsty.

A tahle vzpomínka je vše, co mi stačí - zvednu své oči ke královskému páru a na tváři se mi objeví úsměv.

,,Byla bych ráda, kdybyste se mi mohla stát matkou."